O Thiersovi, konservativním státníku francouzském, koloval svého času vtip, že když pochyboval o udržení národa v poslušnosti pomocí bajonetu, přibral ku pomoci "nebeské četnictvo". Naši koaliční státníci dělají to také tak. Zahodili slavnou českou minulost, zahodili vzpomínky na kostnický koncil a Staroměstský rynk, a obrátili se s poníženou suplikou ke koncilu římskému, který jim nadiktoval nová kompaktáta a nové výpalné.
Prof. Masaryk, pokud ještě nebyl presidentem republiky Československé, dovedl velmi dobře posuzovati a velmi ostře odsuzovati církevní reakci. Výslovně dokládal: "Církve slouží starému, absolutistickému řádu společenskému, církve jsou nejen naprosto monarchickými, jsou aristokratickými a plutokratickými. Dnes církev stojí venkoncem na straně násilí... Církev je také institucí hospodářskou a přímo velkokapitalistickou... Je velkostatkářskou majitelkou ohromné masy půdy a majitelkou ohromného kapitálu."
A této církvi "velkostatkářské a velkokapitalistické", která se obohatila z loupeží pobělohorských, odvádí československá husitská republika v době největší hospodářské krise přes 40 mil. Kč ročně. Tážete se, odkud tato do očí bijící štědrost a ochota?
Církev římská spojovala vždycky své zájmy se zájmy kapitalistické třídy, se zájmy mocných tohoto světa. Byla a zůstala žandarmem kapitálu, i když se snažila zastírati to almužnictvím, zmírňujícím z lásky křesťanské lidskou bídu, a při tom smrtelně nenáviděla socialismu, který se snažil vytrhati a vyhubiti kořeny této bídy. Mezinárodní proletariát nezapomene nikdy, že ona to byla, která jménem svého pána boha snažila se ho udržeti v jeho bídném postavení. K tomu směřovala celá její výchovná činnost, kterou výstižně charakterisoval vyšehradský probošt hrabě Martinic, když r. 1650 vydal instrukce pro poddané na svých statcích, ve kterých se doslovně praví: "Předně a nejprve všem poddaným věděti sluší, že každá duchovní i světská vrchnost od samého pána boha všem lidem na tom světě vystavena jest a k tomu cíli, aby všechno pod mocí majíce, jako bohové světští soudili a spravovali."
Taková církev, která dokazuje, že vrchnost jest od boha, je ovšem vítanou pomocnicí naší buržoasie, která nevládne z vůle lidu, a proto by ráda vládla na troskách staré monarchie aspoň "z boží milosti". Proto se u nás neprovádí odluka církve od státu, poněvadž vedle militarismu, policie a žandarmerie jest i církev strážkyní kapitalistických privilegií a pravou rukou kapitalistické nadvlády. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.) Potvrzuje to velmi srozumitelně encyklika papeže Lva XIII. z r. 1878, ve které se příkře mluví proti těm, "kdož vrchností pohrdají a prohlašují úplnou rovnost všech práv a povinností, potírajíce vlastnické právo přírodním zákonem posvěcené".
Jaký div, že taková řeč, která původ vrchnosti odvozuje od boha, zatracuje občanskou rovnost a dokazuje, že krvavé právo vlastnické je "posvěceno přírodním zákonem", zní jako nejpříjemnější hudba naší nenasytné české buržoasii, a že se ona snaží udržeti si přízeň takové církve, která pomáhá držeti její soukromovlastnické výsady? Jaký div, že tato buržoasie utíká od Tábora do Říma, od Husa k římskému papeži, že zavrhuje najednou Husa, který vyhlašoval majetek za zlo, jež lidi kazí, a tvrdil, že na světě nebude dobře, dokud tu nebude lidem znemožněno získávati a hromaditi majetek? Jaký div, že česká buržoasie, která druhdy éru komunismu táborského prohlašovala za "nejskvělejší kapitolu českých dějin" snaží se každou vzpomínku na tuto nejskvělejší kapitolu rozplašiti bajonety, pendreky a kriminály, poněvadž komunistická obec táborská byla vybudována na Husově idei o rovnosti všech lidí, na odstranění všeho soukromého majetku a všech rozdílů třídních? Vaši husitští předkové - kdysi vaše pýcha a chlouba, dnes mrzutá vzpomínka - byli zvyklí vítati papežské legáty na české půdě jen palcáty a sudlicemi, vy však dnes vítáte papežské legáty na pražském hradě prapory a čestnou setninou. A kdyby se dnes mezi vámi znovu objevil mistr Jan Hus, Jan Amos Komenský a Jan Žižka z Trocnova, vydali byste na ně zatykač a vykázali byste jim jako nebezpečným komunistickým buřičům čestné místo na Borech nebo na Špilberku. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)
A nyní dovolte, abych vám, pánové z vládní koalice, vysvětlil, jak jste zpozdilí, když se domníváte, že církev římskou za cenu ústupků, subvencí a kompromisu zapřáhnete do svých služeb. Církev tato - jako vám to důrazně řekl Masaryk - je celou svou podstatou monarchická a absolutistická. Až přijde její chvíle, ukáže vám velmi názorně, že ona, která zvykla zapřahati státy do svých služeb a viděti v nich jenom své čeledíny, své "brachium saeculare", nedá se definitivně zapřáhnouti do služeb vašeho státu. Ona má svou starou tradici, podle které je paní světa, ona má vládnouti "urbi et orbi". Světský stát - přečtěte si jen spis svatého Augustina "De civitate Dei" - jest jí jen nutným zlem a dítětem hříchu, nad ním stojí stát vyšší - církev. Přečtěte si dále bullu papeže Bonifáce VIII. o těch dvou mečích, duchovním a světském, bohem církvi odevzdaných. To je theorie o nadvládě církve nad státem. Církev podle této theorie vkládá meč světský podle své libovůle do rukou světských vladařů a ti ho smějí používati jen dle jejích pokynů a k jejímu prospěchu. Pro katolíky jsou podle této theorie svrchovanými ne zákony státní, ale zákony církevní, poněvadž církev je nad státem a více sluší poslouchati boha nežli lidí.
Vy se usmějete a namítnete snad, že tohle vše platilo jen pro temný středověk, dnes že jest již církev římská jinou. Není jinou a tyto zásady platí pro ni dodnes. Živý toho důkaz podali vám právě před nedávnem římští biskupové českoslovenští ve svém pastýřském listě, ve kterém se praví výslovně, že nařizuje-li světská vrchnost něco proti přikázání božímu, musí katolíci zůstati věrnými tomuto božímu, to je církevnímu přikázání a brániti se všemi prostředky právními i politickými proti těmto světským zákonům. Věta: "Církev je nad státem", platí tedy v případě konfliktu mezi církevním a světským zákonodárstvím pro církev římskou dodnes. Ona má své vlastní zákony, svého suveréna, ona je státem ve státě, ona se nedá ovládnouti státem, ale vynasnaží se, aby sama ovládla stát. Vy jí k tomu ve své slepé zuřivosti proti komunistickému hnutí jenom pomáháte, poněvadž víte, že absolutismus církevní je poduškou absolutismu světského, že jeden s druhým stojí a padá. Byl kdysi čas, kdy jste s Havlíčkem volávali: "Bratře Čechu, shoď černou hazuku". Dnes jste již umlkli a všichni svorně, celá koalice, poskytnete ze státní pokladny 41 mil. Kč na zakoupení nové černé hazuky. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)
Měli jste skvostnou příležitost slavný slib washingtonské deklarace o odluce církve od státu provésti jedním škrtnutím péra, docela jednoduchým revolučním diktátem hned po říjnovém převratu. Vy jste se však schválně této logické nutnosti vyhnuli. Nařízením Národního v boru z 28. října 1918 jste za to dekretovali platnost všech zákonů a předpisů starého Rakouska, tedy i těch zákonů a předpisů, podle kterých stát a církev zůstávají spojeny.
Uvažte nyní, jaký ústavně-právní chaos jste tím vytvořili a stabilisovali. Republika, které říkáte demokratická, jest a zůstává spojena s církví, celou svou podstatou, podle Masaryka, monarchickou. Schválili jste tím udržování hrozné právní diference mezi státem a církví, která má své organisační centrum a své vlastní právní zřídlo mimo hranice tohoto státu. Církev, která svou autoritu staví nad každou autoritu státu, popírá již tím samým, že zdrojem práva jest jediný stát a že jenom jemu samému přísluší právo dávati zákony.
V tom se tedy srážejí i v naší republice na život a na smrt dva úplně protichůdné názory. Kdyby tato republika byla státem opravdu poctivě demokratickým, za který se ráda před světem vydává, musila by nezlomně trvati na tom, že na jejím území je pouze právo světské jedinou normou veřejného i soukromého i právního života. (Výborně!) Musila by dále dokázati rozhodným činem, že stát, který chce býti demokratickým nejen na papíře, ale také ve skutečnosti, nemůže ani na okamžik zůstávati spojen s církví, která zase podle Masaryka slouží absolutistickému řádu společenskému. Poněvadž Československá republika státem poctivě demokratickým není a ani nechce býti, snáší velmi ochotně a velmi dobře spojení s absolutistickou církví římskou, platí jí alimenty, žije s ní ve společné domácnosti, svěřuje jí správu matrik, dává na školách povinně učiti jejímu náboženství, uhrazuje potřebu jejího kultu ze státní pokladny a staví všechna její zařízení pod přísnou ochranu trestního zákona. My jsme plně přesvědčeni, že držitelé moci v této republice usilují celou duší o to, aby tato církevně-státní svatá aliance zůstala trvalou a nedotknutelnou, i když se na venek tváří hodně revolučně, hodně jakobínsky, husitsky a vypalují čas od času na oklamání široké veřejnosti různobarevné protiklerikální rakety. Tento kapitalistický stát opravdové odluky církve od státu neprovede. (Výborně!) Neprovede ji proto, poněvadž by si tím uťal pravou ruku u samého ramene.
Bez pomoci představitelů Říma nebylo by možno v Československé republice vládnouti proti dělnictvu. Bez jejich pomoci nebyla by česká buržoasie s to uhájiti své nemravné pěstní právo na vykořisťování proletariátu. Bez jejich pomoci bylo by u nás rázem veta po vládě bankéřů, velkostatkářů a fabrikantů, jichž výkonným výborem i tato dnešní vláda je. Vy všichni, kteří tvoříte vládní koalic, hrající všemi barvami, budete za nedlouho svorně hlasovati pro milionové dary na podporu církví. Tím nejlépe demaskujete svoje povídání a své sliby o provedení odluky církve od státu před celou československou veřejností. Byli byste bez své církve - přiznejte si to upřímně - sovou bez temnoty noční. (Výborně!) A proto jste docela klidně hodili celou svou předpřevratovou protiklerikální argumentaci do starého haraburdí, jako jste tam hodili dříve Husa, Komenského, Havlíčka a všechny nejskvělejší kapitoly českých dějin. Zradili jste slavnou českou minulost, zradili jste hrozné utrpení svých předků, zradili jste i pouhou vzpomínku na Lipany, na Bílou Horu i na průsmyk žacléřský - tu smutnou hřbitovní bránu českých exulantů. Prodali jste slavnou českou minulost za mísu kapitalistické čočovice a žijete dnes klidně v politickém konkubinátě, jinak to nelze nazvati, s lidmi, které jste ještě před krátkým časem při všech svých vlasteneckých projevech svorně prohlašovali za vrahy a hrobaře českého národa. (Potlesk.) Dobře vás charakterisoval kdysi v dobách své krásnější minulosti Machar v básni nadepsané: "Na tisíc adres", ve které volal:
"Dvě věci jsou vždy k prospěchu -
ba u nás vlastenecká ctnost:
Výt s majoritou bez dechu,
plít na svou minulost."
Uvažujte o tom, pánové z vládní koalice. A vězte, že tahle koalice bude také vaší umrlčí komorou.
My komunisté, vámi tak krvavě
nenávidění, jsme pevně přesvědčeni, že republiku Československou
na principech soukromokapitalistických nevybudujete, ať děláte
co chcete. Čím tvrději zde budete vládnouti soukromokapitalistickými
methodami, čím temnější reakci si budete volati na pomoc, tím
jistěji se zdiskreditujete, tím rychleji podhrabete půdu, na níž
sami stojíte. Taková je skutečnost. Tu nepředěláte a tu nezažehnáte
ani kropáčem, ani pendrek m. (Výborně!!! Potlesk komunistických
poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo dále má pan posl. dr. Uhlíř.
Posl. dr. Uhlíř: Slavná sněmovno, dámy a pánové! Kdybychom rozpočet ministerstva školství a národní osvěty měřili názorem Karla Havlíčka Borovského, jenž tak pečlivě vypočítával, jak kulturní stát by měl přispívati na školy, byli bychom sotva libě dotčeni poměrem rozpočtu školského k celkovému rozpočtu státnímu. Hned první pohled na předložený rozpočet ministerstva školství a nár. osvěty nenaplňuje nás zvláštním nadšením, zjistíme-li, že vydaje ve školství proti roku loňskému poklesly z 954 milionů na 858 milionů, tedy o 96 milionů, což je na 10%, naproti tomu čteme-li, že zvýšily se příjmy o více než 2 miliony, naplňuje nás to až podivem. Kdežto snad v každém jiném oboru vítali bychom tuto úspornou snahu, nemůžeme se s ní usmířiti ve věcech kulturních, kde érou rakouskou jsme byli tak povážlivě vytlačeni z rovnováhy a kde musíme stále s největší obětavostí, ovšem i finanční, nahrazovati škody, jež na našich kulturních institucích napáchaly vídeňské vlády. Zde si musíme často připomínati slova Havlíčkova ze "Slovana" ze 16. listopadu 1850: "Pro školy a vzdělání mládeže čiňte, co možná, nešetřte výloh." A zde nesmíme býti trpělivými posuzovateli, jestliže ministerstvo financí vítězně zajásá nad ministerstvem školství. Doufám, že úředníci v ministerstvu školství, kteří sestavují náš školský rozpočet, jsou si vědomi své odpovědnosti ke kulturnímu prospěchu národa a ze nejsou naplněni vůlí uplatňovati úsporné tendence tam, kde by ranili českého ducha a kde by to bylo nejméně na místě.
Tyto snahy úřednictva sledujeme napiatě, jako vůbec pozornosti zasluhují poměry vnitřní správy v ministerstvu, jichž ohlasy občas zaznívají v různých novinách a to, bohužel, disharmonicky. Říkává se, že nejlepší jsou ženy a banky, o kterých se nejméně mluví. Mně se zdá, že nejlepší bývá úřad, o kterém se zbytečně mnoho nemluví jako o úřadě nespořádaném. V tomto úřadě jest něco nezdravého, což je patrno i z toho, jak časté jsou osobní přesuny v řízení jednotlivých odborů nebo předávání referátů z rukou jednoho úředníka do rukou druhého. Úředníci ministerstva školství v odborech jsou jistě přetíženi pracemi. Vím o mnohých, že pracují v úřadě každodenně do hodin večerních, že velmi mnozí nosí si každodenně akta domů, aby je zpracovali. Visitkový systém, o jakém jsme čtli nedávno, že s ním p. ministr školství učinil pokus, může někde skutečně křivditi, a domnívám se, že tento visitkový systém nebude jediným měřítkem a kriteriem práce úřední. Co vykonali úředníci zejména v práci pro školní prospěch našich menšin a Slovenska, jest jistě úctyhodné. Jest však nutno, aby i presidium tohoto úřadu se věnovalo práci, jež mu má přináležet podle organisace jiných, podobných úřadů, aby samo snažilo se žíti v dobrém, kolegiálním, demokratickém poměru s ostatním úřednictvem, aby mělo přesně vymezenu kompetenci, která by nezasahovala nevhodně do kompetence odborů. Presidium našeho úřadu školského zbytečně se zatěžuje zmocňováním se úkolů, jež patří do odborů; uvádím na příklad záležitosti zemských školních rad, knihoskladů, okresních školních inspektorů. Tyto otázky patří do odborů, kde spíše se k nim zaujmou hlediska odborná nad stranicko-politickými, jež v kultuře mohou natropiti největší škody.
Do presidia vůbec patří jen nejzkušenější odborníci, kteří se osvědčili a vyškolili v odborech, kteří také mají dostatek taktu k jednání s ostatním úřednictvem, jež na př. nerado slyší poznámky z úst mladičkého osobního referenta: "se zaměstnanci se nemá vyjednávat." Naopak, v ministerstvu školství by se mělo daleko více s jednotlivci vyjednávati, a to před každým jeho přesunem z odboru do odboru. Sotva jest zdrávo, že nedávno byl proti své vůli přeložen šéf odboru vysokoškolského do obecnoškolského. Mladý úředník z presidia se 6 lety služby byl dán v čelo oddělení ve vysokoškolském odboru a zapracovaní úředníci s více než 30 léty služebními byli bezdůvodně zbaveni vedení odborů neb oddělení.
Jsme pro účinné provádění reforem ve školství, ale právě způsob, kterým je chce prováděti nynější presidium, nezdá se mi dosti vhodným. Založeno bylo oddělení pro reformy, do jehož čela postaven zemský školní inspektor, jenž se doposud osvědčil jako výborný znatel chemie. Když se pro reformy neosvědčil ani Paedagogický ústav Komenského, jest cesta tato asi opětně málo vhodná. Žádné oddělení nic nepomůže, jestliže touhou po reformě školy nebudou proniknuta všecka oddělení a odbory a jestliže úředníci při každém sebe menším aktu nebudou míti na mysli stanovisko moderní a reformní. Způsob zřízení oddělení reformního zavádí i dvě nové zatímnosti do školské organisace, totiž zatímního zemského inspektora do zemské školní rady a zatímního ředitele střední školy, jenž nastoupil na místo prvého.
Je-li někde třeba účinné reformy, je to v prvé řadě při úpravě zemských školních rad, jež jsou úctyhodného stáří, neboť se narodily po vydání zákona z 24. února 1873 a přerodily se nepatrně, a to jen škodlivě národnostně, 24. června 1890.
Všimněme si poněkud pražské zemské školní rady a jejího složení. Z autonomistů zasedá tu senátor prof. Němec, prof. Žilka za evangelíky, za židy dr. Kaufman, a za koho tu zasedá sekční šéf dr. Zázvorka, agrárník, nevím. Ale tito pánové sem skoro vůbec nechodí. Vytrvale chodí dr. Podlaha, biskup katolický, a zástupce města Prahy, ředitel Bělehrádek. Zástupců dělnictva, zástupců pokrokových, tu není vůbec. Pokrokový živel jsou středoškolští profesoři, někteří více, někteří méně, kteří jsou tu jako zemští inspektoři pro střední školy.
Poněvadž při hlasování o věcech národního školství hlasují jen zemští školní inspektoři pro školy národní a autonomisté, mohlo by se často státi, že by pokroková věc pohořela právě pro nedostatek pokrokových autonomistů.
Úprava vnitřní měla by alespoň do určité míry sledovati linie úpravy okresních školních výborů. Zástupci církve měli by býti odvoláni, stejně jako zástupce města Prahy - pražské školství podléhá zemské školní radě v menší míře - a měli by býti povoláni autonomisté dle politického klíče v zemi.
Poněvadž při hlasování o jednotlivých věcech podle pravidla hlasují pouze 4 zástupci ze státních úředníků-členů zemské školní rady - a vedle toho všichni autonomisté, stačilo by snad, aby počet autonomistů byl omezen na 9 členů (9 náhradníků), což by, myslím, plně stačilo. Z nich připadli by 3 členové učitelstvu a profesorům (2 učitelé a 1 profesor), ostatních 6 bylo by voleno (navrženo) politickými stranami.
Kdyby se však přijalo za zásadu odvésti středoškolský resort ze zemské školní rady do ministerstva, jak o tom mluví a jak toho žádá zákon o župních radách školních, potom by v zemské školní radě mohlo zůstati pouze národní školství a tím by také počala skutečná realisace zákona o župních školních radách z 9. dubna 1920. Potom by učitelstvu připadli zástupci 3.
Věci středního školství nebylo by to na závadu, myslím, naopak. V zemské školní radě zůstali by potom jen zemští inspektoři pro školy národní.
Zdá se, že naše zemská školní rada je jaksi na vymření. Dlouhé její umírání prodlužuje i presidium ministerstva školství, když obsazuje místa zemských školních inspektorů úctyhodně dlouho a pozdě.
Rozdělení zemské školní rady na 2 národnostní sekce je neblahým pozůstatkem punktací z r. 1890. Tehdy se dr. Mattuš přimlouval za toto rozdělení slovy: "Přijetí této osnovy znamená: rovným právem k smíru!" Takový byl tedy úmysl ujednavačů tohoto zákona; jak se navrhovatelé mýlili, prozrazuje dnešní jednání Němců. Pro nás je dnes jasno, že v republice národnostní dvojakost zemských úřadů školních je rakouským přežitkem, s nímž musí býti rychle zúčtováno.
Zaváděním župního zřízení na Slovensku objevuje se neudržitelnost referátu ministerstva školství v Bratislavě, úřadu, jenž v prvých počátcích školského přerodu na Slovensku vykonal dobře svůj úkol. Jeho úředníci rozejdou se asi do žup a ministerstev. Bylo by třeba, aby postupově byli spravedlivě odměněni za to, co jim bylo trpěti za jejich nekonečnou zatímnost a za nepříjemnosti jejich postavení v luďáckém ovzduší.
Je opravdu s podivem, že školský referát bratislavský neusiloval více o rozřešení otázky náboženského školství slovenského, jehož existence jest dnes naším finančně-státním luxusem. Jestliže z předloženého rozpočtu vybéřeme všechny položky, jež posilují existenci církevního školství na Slovensku, docházíme k úhrnné cifře 72,174.212 Kč. Jsou v tom obsaženy příspěvky nestátním školám, subvence na věcná vydání nestátních škol lidových a dětských opatroven, drahotní přídavky, mimořádné výpomoci a část pensijních požitků učitelů. Na církevní školy na Slovensku platí církev 12·6%, stát 87·4%. (Slyšte!) Tento křiklavý nepoměr finanční obětavosti není státu nijak uhrazen zvětšením jeho práv v tomto školském oboru. Zaviněn byl vlastně vydáním vládního nařízení z 8. dubna 1920, čís. 225 Sb. z. a n., a jest částečným důsledkem Apponyiova zákona z r. 1907, jenž jedná o státních příspěvcích na střední školy; jak citované nařízení, tak Apponyiův zákon potřebují nejrychlejší revise a nové zákonné úpravy.
Věci, které jakkoliv se dotýkají náboženských poměrů ve školství, jsou dnes zahaleny jistými vlivy až k jakési neprůhlednosti a nedotknutelnosti, a právě ve školství, což je nejzajímavější. Jinak bychom očekávali, že naše ministerstvo školství uzná, že není již možno, aby byl dále v platnosti rakouský řád školní a vyučovací z roku 1905, aby současně s malým školským zákonem nebyl vydán aspoň nějaký "malý" - když už v té malosti toneme - zákon středoškolský, jenž by obdobně s obecnou školou upravil otázku vyučování náboženství i občanské nauky a výchovy, a konečně, že naše ministerstvo připomene si již existenci § 37 zákona z roku 1869, jenž praví: "Vyučování na ústavech ke vzdělání učitelů a učitelek koná se zdarma," a jehož nezachovávání umožňuje existenci celé řady katolických učitelských ústavů, na nichž se vybírá od žáků znamenitě vysoké školné. Jak vděčný je tu úkol pro reformní oddělení presidia ministerstva školství!
Tato nerozhodnost ve věcech náboženských je v souvislosti s byrokratickým šroubem, jehož sílu ve školství stále pociťujeme, a jenž na druhé straně uvolňuje síly, které by měly býti spoutány. Všimněme si jen našich učebnic pro Němce, které by se měly podobati učebnicím, které Dánové vydali pro německé školy v nově připojených územích! Dánové nečekali, až si Němci sami napíší své potměšilé učebnice a prostě jim je napsali, ovšem jazykem německým, ale ve státním duchu. V našich učebnicích německých mnohé proklouzne, co by mohlo býti vypuštěno. Recense těchto učebnic měly by se díti bedlivěji a nepochybuji, že by se dály bedlivěji, kdyby se lépe honorovaly. V rozpočtu je k tomu určeno pro školy střední 80.000, pro učitelské ústavy 20.000, pro školy obchodní 3000, pro školy průmyslové 10.000 Kč. Pro školy obecné a měšťanské není tato položka zvláště specialisována a jest snad utopena ve všeobecné, záhadné, vysoké položce 8,315.000 Kč "na podporu pedagogických a didaktických snah" atd. Mám za to, že placení recensí ze státní pokladny je zcela zbytečné a že by si je nakladatelé učebnic - kteří na knihách tolik vydělávají - měli platiti sami. Ministerstvo školství by mělo v této věci novými nařízeními zjednati nápravu a šetřiti státní pokladnu. Je ovšem dost zajímavo, že schvalovací předpisy jsou téměř 50 let stáry.
Již před delší dobou jsme se interesovali zde ve sněmovně o státní nakladatelství. S kolegou Bartoškem podal jsem návrh číslo tisku 3212 na organisaci československého Státního nakladatelství. Pro ministerstvo školství a národní osvěty takové návrhy ovšem neexistují. Nebylo patrno, že by ministerstvo školství a národní osvěty vůbec nějak vážně chtělo dbáti hlasu poslanecké sněmovny a jako celá řada jiných dotazů - vzpomínám na příklad osudu svých sedmi dotazů z 19. ledna letošního roku v kulturním výboru - i tento návrh zůstal úplně pominut mlčením.
Nyní bych jen formuloval stručně, čeho potřebuje Státní nakladatelství v nejbližší době:
1. Vyjasniti a ustáliti zákonem jeho právní základ;
2. vymeziti kompetenci správy, dozoru a kontroly;
3. provésti organisaci výroby a obchodu znalecky a podle zkušeností, získaných prací ve Státním nakladatelství a také v dobrých závodech soukromých;
4. sjednati i fysické podmínky k rozvinutí činnosti; (ta byla a je dosud tísněna také nedostatkem místa. Státní nakladatelství má sice dva rozsáhlé domy, ale z doby před převratem jeden dům zcela, druhý z větší části používán je německou technikou);
5. uspořádati existenční poměry zaměstnanectva, zejména mu zabezpečiti pensijní zaopatření.
Pochybuji, že jsou správny počiny, které koná presidium našeho ministerstva školství v otázkách knihoskladu. Presidium totiž nařídilo, aby knihosklad mu odvedl pro personální režii knihoskladního oddělení v ministerstvu za dobu od 1. října 1919 do 31. března 1921 Kč 110.391, za ostatek toho roku Kč 65.000, pro letošní rok Kč 96.000. Poněvadž však toto oddělení bylo potom zrušeno, je otázkou, jak je nyní titulována knihoskladní částka, jež opravdu jest znamenitá. Za staré vlády rakouské se sice také platila u státu nezměnitelná částka - 14 tisíc korun - ta však byla úplně nezávislá na referentech. Přáli bychom si, aby Státní nakladatelství mohlo konati jednou svoji kulturní povinnost; my ho potřebujeme ne jako institutu obchodního, nýbrž kulturního a propagačního. (Výborně!)
Poněvadž tak málo děje se v našem školství na sociální podporu žactva, jsem toho mínění, že všecky tyto částky mají býti raději obráceny na slevu učebnic, anebo ještě lépe na rozdání učebnic mezi nejchudší žactvo. (Výborně!) Uvažme, co dnes stojí otce dělníka zakoupení školních pomůcek pro děti - pro primána téměř 300 Kč!
Kulturní popelkou je naše pokračovací školství živnostenské. V rozpočtu zahrnuto je na ně pouze 10,780.500 K, počítáme-li všechny položky jak osobní, tak i věcné, jakož i preliminované výlohy odborných běhů učitelských. Jest toho úžasně málo. Náklad na pokračovací školství živnostenské nese obec, okres, země, obchodní komory, společenstva živnostenská, a dosud vlastně pořádně nikdo. Nemáme v republice dosud ani jediné budovy, která by věnována byla živnostenskému školství. Žádáme, aby ministerstvo školství podjalo se již jednou řádné reformy pokračovací školy, aby zřídilo jednotné, povinné dorostenské školství pro veškerou pracující mládež od 14 do 18 let. Školy buďtež doplněny vzornými dílnami. Večerní a nedělní vyučování na pokračovacích školách budiž zrušeno. V cizině, v Německu, Rakousku, Francii, jest zavedeno denní vyučování pro učně a učednice, buď 1 celý všední den neb 2 půldne, a tamější živnostnictvo poznalo blahodárné účinky denního vyučování v morálním i kulturním zvýšení úrovně dělnického dorostu. Žádáme, aby min. školství pokračovací školu nezanedbávalo. Z dorostenského školství vychází většina národa a proto by bylo žádoucno, zříditi samostatné oddělení v min. školství a nár. osvěty pro živnostenské a průmyslové školství pokračovací. (Výborně!)
Chci se dotknouti, slavná sněmovno, kapitoly, o které bych byl rád slyšel ministrovo slovo již v rozpočtovém výboru. Ale jako naschvál pan ministr o tom ani nemukl. Je to lidová výchova.
Bylo by radno, aby si ministerstvo školství a národní osvěty dalo jednou doopravdy a více než dosud záležet na lidové výchově. V prvním Národním shromáždění přijali jsme 7. února 1919 zákon o občanské výchově. Od té doby byly vydány i jiné zákony lidovýchovné, jako zákon knihovnicky. Čekali jsme, že ministerstvo použije širokého rámce zákonného a že jej vyplní velmi rozsáhlou, čilou a intensivní prací vědecko-popularisační, přednáškovou atd. Musím přiznati, a dovolte, abych já právě to svědectví vydal, že nebylo dosti iniciativy a dosti agilnosti a že se zájem ministerstva školství a národní osvěty v tom směru hodně zbyrokratisoval. Presidentovo slovo o převýchově právě zde mělo býti učiněno skutkem, neboť potřeboval-li kdo nové orientace a nové výchovy státoobčanské, byly to široké vrstvy lidové, na něž myslily naše zákony lidovýchovné a jež jistě mínil také president republiky. Rozhodně pro soustavnou lidovou výchovu bylo učiněno mnohem méně, než bychom čekali v národě s tradicí velikých učitelů lidu, jakými byli Hus a Komenský.