Přejděme nyní ke středním školám. Na stížnosti německého národa stran poškozování středního školství odpovídají Češi poukazem na macešské nakládání, ba potlačování českého školství ve starém Rakousku. Bylo-li v letech 1848 až 1914 založeno gymnasií v Čechách 33, na Moravě 20, ve Slezsku jedno, reálek v Čechách 28, na Moravě 13, ústavů pro vzdělání učitelů v Čechách 9, na Moravě 4, ve Slezsku 1, tedy celkem 54 gymnasií, 41 reálek, 14 ústavů pro vzdělání učitelů, dohromady 109 státních neb zemských středních škol s českou vyučovací řečí, obchodních akademií a živnostenských škol, tedy to opravdu nevypadá nijak jako utlačování. Český národ si mohl tak málo stěžovat na nedostatek studovaných sil, že dokonce značná část absolventů českých středních škol musila hledati své působiště v jiných zemích starého Rakouska jako úředníci a také našla. My nepopíráme, že po převratu frekvence českých středních škol stoupala, protože sváděl ohled na zaopatření umístěním ve státních službách. A již lze pozorovati nadprodukci studovaných lidí, tím spíše, že se po převratu vrátili úředníci české národnosti, kteří byli činni v jiných zemích. Německý národ je daleko vzdálen toho nedopřávat českému vývoj jeho středního školství, jelikož naopak pozdravuje každý kulturní pokrok ve státě, v němž žije, jako na vlastním národním těle. Proti čemu se však německý národ brání a musí bránit, je to, že tento vývoj postupuje častěji na útraty jeho vlastního školství, ba jeho vlastních národních zájmů a je nesen tendencí, aby připravil německý národ o jeho národní državu a že se to děje mnohdy způsobem, který jistě těžko lze uvésti v souhlas se zákony spravedlnosti, upřímnosti a věrnosti. Klasicky příklad pro to dávají bolestné dějiny prachatického gymnasia. "Jedno gymnasium v jižních Čechách je příliš", prohlásil pan ministr školství Habrman "a musí býti zrušeno". Obětovalo se budějovické gymnasium a budějovická reálka se spojuje s gymnasiem v jeden ústav. Krumlovské a prachatické gymnasium jsou zachráněny podle slavnostního ujištění pana ministra školství. Tu po jednom roce přijde jako blesk z čista jasna a to jako by vypočteno přímo před koncem roku, od zemské školní rady zákaz učitelskému sboru prachatického gymnasiu konati přijímací zkoušky do první třídy a vynos, jímž se zavírají horní třídy gymnasia. A zemská školní rada se odvolává na usnesení ministerské rady, o čemž však ničeho nevědí, byvše tázáni poslanci a senátoři všech stran ani dřívější ministr školství Habrman, ani nový, pan dr. Šrobár. Úředník v ministerstvu, který poslal tento ominésní výnos na zemskou školní radu, byv interpelován, jak může zodpovědět, že vydal něco jako usnesení ministerské rady, o čemž ministři zúčastnění především sami ničeho nevědí, prohlašuje ostýchavě, že ten akt nečetl, ale že myslil, že může již něco takového být a že dirigoval svůj názor jako skutečnost na zemskou školní radu. Následuje vyjednávání, němečtí poslanci se tahají sem a tam a nakonec je přece osud tohoto gymnasia zpečetěn. Když německý Kulturní svaz chtěl převzíti udržování první a páté třídy jako soukromé gymnasium, dělají se mu opět největší potíže. A důvodem rdoušení tohoto gymnasia byla snad nutnost české střední školy pro prachatickou krajinu. My ji nepopíráme. Ale tu jsou právě dvě česká města, jež leží ve středu českého území, Vodňany a Sušice, jež o takovou školu usilují. Ty však ji nesmí dostat, ta musí být zřízena právě v Prachaticích. Ovšem, nemohla existovati vedle německého gymnasia? Uvažuje-li se podle místních poměrů, ovšem, ale nikoli podle vůle pánů z Národního výboru v Prachaticích, který již uvnitř vyslovil rozsudek smrti o německém gymnasiu. Co chce Národní výbor, to se musí stát, neboť vedlejší vláda je přece silnější než oficielní. Tato dělala ovšem s počátku velké potíže, ministerstvo financí a školství jsou proti zavření německého gymnasia, ale jejich odpor je přemožen, přemožen vlivem jejich krajně nacionální strany, národních demokratů, jichž duševní vůdce pan dr. Kramář zvěstoval triumfálně v jedné schůzi v Prachaticích, že přináší prachatickým Čechům jako present zprávu, že německé gymnasium v Prachaticích již dožilo. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Vzdělání uzavírá universita. Ani v oboru vysokého školství nemůže se německý národ vůbec těšiti z nějaké zvláštní péče státu. Několik málo příkladů pro to. Německý anatomicky ústav potřebuje absolutně nutně nástavbu druhého poschodí. Potřebuje k tomu 2 miliony korun, preliminováno je 400.000. Řečená přístavba je jediná větší stavební akce pro německou universitu vůbec. Neboť jakkoli jsou nutné i studentské byty, pro něž je preliminováno 800.000 korun, přece nepatří ani výlučně k universitě, protože jsou určeny i pro techniku, ani neslouží podporování vědeckých účelů. Pro českou universitu se hradí náklady studentských bytů ze zcela jiných kapitol a prostředků, zvláště z Masarykova fondu a nezapočítávají se do rozpočtu university. Vůbec proti veškerému investičnímu prelimináři 1,900.000 korun pro německou universitu je 23,500.000 pro českou universitu v Praze. Při tom nutno zdůraznit, že vždy opětně tvrzeného zanedbávání a stavební opožděnosti české university proti německé ve starém Rakousku nikdy nebylo. V jednotlivostech platí pro lékařskou fakultu toto: Při rozdělení byla zřízena pro teoretické lékařské ústavy české university zajisté i s ohledem na naléhavost velmi veliká společná budova. Spojení ústavů je ovšem nepříznivé, místní poměry nebyly však pro tehdejší poměry jistě špatné. Německé universitě zbyly staré ústavy, mezi nimi dva zcela na spadnutí, pro fysiologii a hygienu a jeden umístěný ve sklepních prostorách, pro farmakologii. Pro tyto a pouze pro tyto byly zřízeny nové stavby. Na české straně byly ještě posléze zařízeny starým Rakouskem pathologicky-anatomický a soudně-lékařský ústav, který je dnes evropskou pamětihodností, a jedna rovněž moderní klinika gynekologická. Na Německé straně, jejíž kliniky snad celkem jinak stave ně odpovídají českým, jsou vedle ojediněle trochu příznivějších i nejhorší ze všech, co jich nemocnice má, totiž pro ušní lékařství a chirurgii, jež tvoří opět evropskou pamětihodnost svého druhu, jakož i svrchovaně uboze umístěná poliklinika, zatím, co česká universita má pro ni novostavbu. Pro německé kliniky není ničeho, pro české je 10·5 milionů K ve stavebním programu. Mnohem příznivější je na české straně situace přírodovědecké fakulty. Kdežto německé universitě zbyl zcela nedostačující společný dům, pro všechny ústavy - vyjma nyní zabrané hvězdárny, pak ústavů pro chemii a botaniku a ve starých domech zůstavších ústavů pro zeměpisnou a kosmickou fysiku - obdržela česká vesměs nové ústavy, vedle hvězdárny, chemického a botanického ústavu ještě jeden velký fysikální ústav, jeden velký zoologicko-antropologický, jeden velký mineralo-geologický. V investičním rozpočtu je zařazeno přes to ještě 3·4 milionu K pro přírodovědecké ústavy české university, na německé straně jen 400.000 K. Co se týká konečně ostatních fakult, jsou umístěny stejným způsobem u obou universit ve starých nedostatečných budovách, ba německá theologická fakulta nedostala dosud nazpět místností zabraných při převratu. Přes to je navrženo pro příslušné novostavby české university 6 milionů K, na německé straně jen 100.000 K. My se dnes oddáváme ovšem příjemné naději, že některé z požadavků Němců budou vyplněny nepřímou cestou, řekněme cestou milosti. Ale to je to právě, co německý národ pociťuje jako nedůstojný tlak, že musí obdržeti jako milost to, co může žádati jako právo. Stále a stále se nám opětovně připomíná, že jsme menšinou, ačkoli je 3 1/2 milionu Němců proti 6 1/2 milionu Čechů a ačkoli německý národ, co se týče tak zvané právní loyality, ji dokázal úplně a docela, snad více než to očekávali sami držitelé moci tohoto státu. A proto můžeme také žádat, abychom byli považováni v tomto státě za rovnoprávné. Ovšem, že by se musila změniti mentalita některých vládnoucích stran, aby se splnil tento požadavek. Ani ne tolik národní mentalita, pravím, neboť český dělník, český rolník, český živnostník, ten touží po spravedlivém vyrovnání s německým národem. Nemusí se ani změniti mentalita všech vládnoucích stran, některé z nich doznávají zajisté ve svém nitru a v kuloirech, že by bylo pro stát lépe žíti s Němci v míru, jakožto s rovnoprávnými, než musit se jich bát, jakožto pánové. Ale tyto strany nemají odvahy říci oněm pravdu a osvobodit se od jejich vlivu, kteří proniknuti nejkrajnějším šovinismem zničili již kdysi mírové snahy jednoho z největších politiků českého národa, Ladislava Riegra, a kteří ani dnes nedbají slov tohoto muže, jež se stkví jako nápis na místě jeho posledního odpočinku na Vyšehradě: "Přeji svému národu, aby nikdy malomyslně neopustil sám sebe, ale také aby se nikdy v pýše neoddal zpupnosti". Pan dr. Kramář mínil v jedné ze svých posledních řečí, že celá Evropa je morálně nemocna. Je-li tomu tak, tedy je právě přepjatý nacionalism hlavním příznakem této nemoci a hlavní příčinou, proč národy, lidstvo nemůže dojít klidu. To je pohanský přepjatý nacionalism někdejšího civis Romanus, který dělá vládcem jen jeden národ, jen vlastní národ a ostatní považuje za barbary a opětně se zakládá na onom světovém názoru, který klade těžisko lidského života do tohoto světa a který neguje onen věčný domov nad hvězdami, kde podle slov velkého apoštola národů neplatí Řek ani Říman ani barbar, nýbrž nové stvoření v Kristu.
A tím jsme dospěli ke druhé kapitole předloženého rozpočtu, o níž chceme krátce v rychlosti pojednati.
Jestliže první část rozpočtu, který byl předložen ministrem vyučování, našla mnoho tvrdých kritiků, překonala druhá část první nikoli počtem, jistě však ostrostí kritiky. Byl to především pan Warmbrunn, který se vší rozhodností usiloval o škrtnutí rozpočtu kultu. My se tomu nedivíme. Jest přece on podle svého smýšlení soudruh oné panující strany v Rusku, která jménem moderní svobody odsuzuje k smrti tisíce kněží a biskupů, která urvala všechny kostelní poklady, která v duchu své demokracie stanoví v § 121 svého trestního zákona: "Vyučování dětí v náboženství a nedospělých osob vůbec ve státních a soukromých školách se tresce žalářem až do jednoho roku". § 124 téhož zákona praví: "Výkon náboženských obyčejů, vyvěšování náboženských obrazů a nápisů se trestá žalářem až do 3 měsíců neb peněžitými tresty až do 300 zlatých rublů"; oné strany pravím, která klade pomníky v kamenu své nenávisti proto křesťanství, jak o tom podává zprávu Hening Kehler, plnomocník dánského Červeného kříže, který procestoval střední Rusko s pomocnou akcí pro rakouskouherské zajatce atd., a byl náhodou očitým svědkem, jak byl odhalen bolševiky pomník pro Jidáše Iškariotského. Popisuje tuto slavnost ve svém díle, vyšlém r. 1921 v Berlíně "Rudá zahrada". Na cestě do Kazaně zastavil vojenský pancéřový vlak, s nímž jela jako šéf zdravotnictví bývalá šantánová zpěvačka jménem Dolly z Revalu, u stanice Sviagorod, Kehler vystoupil a šel s Dolly do města, kde stály dva pluky uherských zajatců kolem zahaleného pomníku. Jeden rudovlasý president sovětů proslovil řeč, v níž prohlásil, že původně se zamýšlelo zřídit pomník Luciferovi a Kainovi jako revolucionářům, na konec že došlo na Jidáše Iškariotského. Na pokyn odhalila Dolly pomník a před užaslými lidmi stál úplně nahý muž v nadživotní velikosti, který se snaží s rozervaným obličejem a křečovitými prsty strhnouti si s krku provaz: Jidáš Iškariotský. To vše učinilo na Kehlera takový dojem, že doznal: Já myslil, že jsem uchopen šíleným vírem a má kolena se chvěla. To je stará nenávist proti Kristu, šílenství revoluce.
Nuže, v tomto státě nejsme, bohudíky, přece ještě tak daleko a tak mohl v rozpočtovém výboru pan ministr školství prohlásiti, že pokud stát má právní závazky k církvi, musí také nésti z toho vznikající náklady. A těchto právních závazků není málo. Je to nejdříve náboženský fond, který byl utvořen z církevních statků odňatých za císaře Josefa II. a z polovice zašantročených. Jestliže pak stát má dávat na úhradu kultu v nejširším slova smyslu, t. j. pro osoby, místo, vyučování, tedy to neplatí z největší části ze své kapsy, nýbrž z toho, co náleží církvi. Co však platí z vlastního, to si církev zajisté zasloužila, zasloužila prací svých zástupců, kteří jako matrikáři uspořují státu 80 milionů, tedy o 40 milionů více, než dělá celý rozpočet kultu, jež by stát musil vydati úředníkům zvláště k tomu určeným. Ona si toho zasloužila dále jakožto doplněk onoho mizivě malého nájemného, jež platí stát za zabrané církevní ústavy. V Brně na příklad platí za dvě poschodí, použitá k vojenským účelům, 50 korun, a za jednu posádkovou nemocnici tolik ročně, kolik se jinak platí měsíčně za čtyřpokojový byt. Církev si toho dále zasloužila placením daní a zvláště značných ekvivalentů a zasluhuje jako malou náhradu za 236·186 ha církevních pozemků, zabraných z titulu pozemkové reformy. Zasloužila si toho konečně tolika právy, které si stát připisuje proti církvi a jež vykonává způsobem, který není příliš prospěšný náboženským zájmům katolického lidu všeobecně a německého lidu zvláště.
Z toho dále vychází, že zařazuje-li stát pro jiná náboženství do letošního rozpočtu 9 milionů, přes to, že tato náboženství nemají stejný podklad svých nároků jako katolická církev, za to však pro potřeby katolické církve o 5 milionů méně než loni a to při stavu 10 milionů katolíků v poměru k 3 milionům jinověrců, tedy nemůže se to pokládati ani v nejmenším za nějaké nadržování katolické církvi.
Pan Warmbrunn odůvodňuje dále svůj požadavek škrtnutí rozpočtu na kult jinou věcí. Podle něho se těch 54 nebo 55 milionů vydává dokonce pro ohlupování lidu, pro zatemnění mozků černou mocí pro bezobsažný účel, jelikož přece bůh a jeho morálka v rozumu vzdělaného lidstva byla svržena. Nuže, prostudují-li se dějiny věd, jež vykazují mezi prvními veličinami ve všech oborech lidského vědění hluboce věřící muže, kdo zná knihovny klášterů, umělecké sbírky Vatikánu, kdo studuje činnost církve pro lidové vzdělání a university v době, kdy stát se o vzdělání vůbec nestaral, na základě pramenů a nikoli desetikrejcarových brožur bohatých frázemi, tím však chudších důkazy a obsahem, kdo prostudoval nádherná díla ve všech oborech umění, jež vznikly z náboženského ducha, ten si bude jistě sotva moci vysvětliti, že věda, víra a náboženství nemohou spolu souhlasit a že by náboženství bylo duchovním zatemňováním.
Říká-li pan Warmbrunn dále, že bůh se svou morálkou byl v tolika srdcích svržen, tedy to lze ovšem připustiti, ale jedno doporučuji jeho úvaze; mluví-li se v německých i českých novinách o morálních bažinách, do nichž klesla velkoměstská mládež, čte-li se v novinách, jako nedávno ve "Venkově" o organisovaných lupičských bandách studující gymnasiální mládeže, slyší-li se o báječných kapitálech mála mužů, kteří dělají své dolary z krve a potu tisíců dělníků, slyší-li se, že národy jsou mravně rozežrány až ke kosti a bílá smrt řádí v rodinách, tedy dlužno se zajisté tázati, který světový názor tu působí způsobem více podporujícím, po příp. zamezujícím, zda onen světový názor, který uznává věčného zákonodárce a nezměnitelné mravní zákony, spravedlivé vyrovnání a věčnou sankci, nebo onen světový názor, který považuje člověka za bytost čistě z tohoto světa, který, nestaraje se o mravní příkaz někoho vyššího, jedná jen podle vlastní vůle, podle zásady: Učiňte si život na tomto světě bohatým a krásným, neb není onoho světa, není shledání.
Pan Warmbrunn mínil, že masa hledá nyní přeorientování. Ovšem, je to přeorientování, ale žádným způsobem ne v tom směru, jak on si toho přeje. Důkazem toho je, že nikdy nebylo tak palčivé otázky, jakou je dnes náboženská otázka. Důkaz pro to tyto tisíce hledačů boha, důkaz pro to hlasování i mezi těmi, kteří podle svého programu nenáležejí k náboženskému světovému názoru a kteří mají touhu... (Posl. Hillebrand [německy]: Důkaz pro to masové vystupování z katolické církve!) Masové vystupování obnáší asi 25%, 75% zůstalo. Nuže, to přece není takové přeorientování. Při tom dlužno však ještě poznamenati, že tisíce vystouplých se již opět přihlásilo zpět a den co den se hlásí. Důkaz toho jsou velké nádherné sjezdy katolíků, jež se konají v tisících a tisících tam, kde dříve jméno křesťanství bylo posmíváno, a jež se konaly přes to, že si podali ruce Češi a Němci jiného světového názoru, aby rušili surovou mocí služby boží. Pan Warmbrunn myslí, že je to strašná změna, že tato republika platí rozpočet kultu, jež posvětila své zrození svrhnutím marianského sloupu. "Ano", míní, žaluje, "republika přilezla do slova ke kříži". Pánové, budiž to jemu řečeno, ano, ona přilezla ke kříži a blaze jí, že to učinila, nastane zmoudření a snad přijde čas, kdy nejen tato republika, nýbrž veškeré lidstvo doslova bude muset lézt ke kříži, nebude-li chtít jinak zahynout. (Posl. Hillebrand [německy]: Tehdy bude z vás starý žid! - Smích.) Nikoli, já to říkám, já jsem ještě nespatřil dnů Abrahamových, avšak dožiji-li se let Abrahama, bude snad již tomu tak. Inu, bude světlo v hlavách a liberální kalvín, Američan a nikoli katolík, černý kněz, Jiří Herron, říká to ve svém nedávno vydaném díle "Pařížský mír a evropská mládež" tak krásně: "Dnešní lidstvo je sevřeno mezi dvě stejně nebezpečné eventuality, na jedné straně mezi mezinárodní reakční kapitalism, a na druhé mezinárodní materialisticky bolševism. Oba jsou výplody stejné tyranie a stejné mstivosti, oba jsou stejní nepřátelé skutečného socialismu a upřímné demokracie a oba obsahují stejné jedovaté bacily pro duši a pro společenský řád. Kdyby jedno z těchto duchovních hnutí zvítězilo, byla by neodvratným osudem duchovní smrt lidského pokolení. Před možností vítězství jednoho z těchto obou mocí se dnes třeseme a chvějeme a přece je naděje, že se nám ušetří volba mezi oběma, zvolíme-li cestu, která vede dbajíc a hodnotíc všechno minulé a krásné a tvůrčí, na konec k opětnému spojení lidství v křesťanské lásce". "Ano", praví dále, "musíme hledati naší duši nebeskou říši, nebo sestoupíme do hlubších pekel, než jsou ta, v nichž se dnes svíjíme. Mezi těmito oběma cíly, mezi nebem a peklem dlužno se dnes rozhodnouti, dlužno se dnes rozhodnouti mezi úpadkem nebo pokrokem. A pokrok může postupovati jen na jedné cestě, na té, jež je duši světů již tisíce let známa a vyznačena, na cestě z Jerusaléma do Nazarethu". (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Pánové, nechte mne ukončit narážkou
na dnešní poměry a na poměry v době před jedním tisíciletím, třebas
by mne snad mnozí pánové z těch neb oněch lavic rozkřičeli, že
jsem snad skončil kázáním. (Posl. Hillebrand [německy]: To
celé bylo kázání!) Ale neškodilo vám. Za krátko začneme advent,
vzpomínku na onu dobu, jež byla před 1900 lety, a tehdejší doba
byla stejná jako dnešní doba, absolutní materialism, obrovský
kapitalism římských majitelů, hrozný pauperism milionů a milionů
otroků, bolševism, muži jako Catilina a Spartakus, strašný šovinism,
nádherná kultura na venek a hrozné zoufalství uvnitř. A kdo zachránil
lidstvo? Říkejte co chcete, byl to on, při jehož narození nebeští
duchové pěli: "Sláva bohu na výsostech a pokoj lidem na zemi!"
A dnes, pánové, kdy je tomu přesně tak, nemáte také žádného jiného
prostředku, než prostředek dobré vůle. Pánové, my vám neupíráme
dobré vůle, kterou máte pro dělníky, pro stát a lidstvo. My si
však chceme činiti nárok také pro sebe na víru, že my to při nejmenším
nemyslíme o nic méně dobře než vy. V dobré vůli lze hovořiti o
mnohém a pro lidstvo a pro národy by bylo každým způsobem jen
úspěchem, kdyby se všichni lidé našli v dobré vůli. Dojde-li k
tomu, je jiná otázka. Ale to mohu vysloviti jménem naší strany,
my si nedopřejeme klidu a odpočinku, abychom provedli tolik, co
možno, onen program, který právě naznačili andělé při narození
Spasitele světa: "Vzdejte bohu chválu a pak bude pokoj lidem
dobré vůle na zemi." (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Rouček.
Posl. Rouček: Státní rozpočet znamená v jistém smyslu generální zpověď státu, který v něm vyznává, odkud čerpá své příjmy a k jakým účelům je obrací. Rozpočet státu kapitalistického znamená tedy více méně upřímné nebo neupřímné vyznání všech těžkých hříchů, které tento stát skrze organisace tvrdé třídní nadvlády páše na vykořisťované třídě proletářské. Čerpá totiž největší část příjmů z její práce, jejíž plody si nespravedlivým daňovým systémem přivlastňuje a používá jich k udržování proletářské poroby a kapitalistické nadvlády. Kdyby si kapitalistický stát sebe pečlivěji nasazoval masku demokracie a sociální spravedlnosti, jeho rozpočet ukazuje pravou jeho tvářnost, odhaluje hříšné jeho nitro, všechny zločiny jím na zotročeném proletariátu páchané. Také naše Československá republika dokazuje svým státním rozpočtem, že je státem skrz na skrz kapitalistickým, který ohromnou většinu svých příjmů čerpá z krvavých zdrojů vykořisťované proletářské práce a používá těchto příjmů - zase ohromnou většinou - k fysickému i duševnímu znásilňování proletářů a upevňování třídní nadvlády kapitalistické. Z tohoto státního rozpočtu je úplně zjevno, že lid, pracující lid, který dle ústavní listiny má býti zdrojem veškeré státní moci v republice, je tu toliko zdrojem všech daní a dávek, vynucovaných ve prospěch těch, kdož skutečnou státní moc uchvátili a soustředili ve svých rukou.
Z rozpočtu na rok 1923 lze se přesvědčiti, že celé 4/5 našich státních příjmů tvoří daně nepřímé a spotřební, vydírané na hospodářsky nejslabších vrstvách obyvatelstva. Stejně jasně lze tu ovšem viděti, že krvavých těchto peněz používá se z největší části k udržování ohromného aparátu, kterým třídní kapitalistický stát snaží se své poddané, své nevolníky udržeti v poutech poddanství a poslušnosti. Stát, který se rodil v dešti slavných slibů deklarace pařížské, dospěl dnes již k rekapitulaci temné éry Bachovy a Metternichovy. Dává téměř 3000 mil. Kč na účely militaristické. Preliminuje 273 mil. Kč na vydržování četnictva, 17 mil. Kč na vydržování civilních policejních agentů, přes 60 mil. Kč poskytuje církvi. A při tom nečiní skoro ničeho pro zdravotnictví a tělesnou výchovu, vylučuje více než dvě třetiny nezaměstnaných z nároku na podporu v nezaměstnanosti, šetří na školách, nemocnicích a kulturních ústavech a připravuje redukci hubených platů státních zaměstnanců. V tomto státním rozpočtě odráží se jako v zrcadle třídní charakter dnešní vládní soustavy v republice Československé. Můžete mluviti sebe hlučněji o československém demokratismu, pacifismu a husitismu, číslice mluví o jiném. Ta příšerná mluva čísel, ozývající se ze státního rozpočtu, nedá se předisputovati vlasteneckým žvaněním a usvědčuje všechny vaše vlastenecké plantážníky z pokrytectví a ze lži.
Pozastavuji se nad rozpočtovou položkou, preliminující pro příští rok na podporu církví původně 54,947.531 Kč. Po dodatečné korektuře zvýšen byl tento obnos ještě o dalších 9 mil. korun. Státní pokladna vyplatí tedy příštího roku na podporu církevní agitace přes 60 mil. Kč. To se děje v době, kdy daňový šroub v naší republice zařezává se stále bezohledněji do krve zoufalého obyvatelstva, kdy z vládních lavic slyšíme stále hlasitější pokyny o nutnosti přísného šetření, kdy se restringují mzdy a platy, kdy jsou lidé po stech a tisících propouštěni z práce a vrháni na pospas bídě a hladu. V téže době československý stát, honosící se slavnými husitskými tradicemi, burácející hněvivými vzpomínkami na krvavý staroměstský rynk a konfiskace pobělohorské, rozdává štědrou rukou 60 milionů Kč na podporu církevního kultu. A nejštědřeji se při tom zachovává k bohaté církvi římskokatolické, které přiznává z tohoto obnosu celých 41,189.863 Kč.
Tak daleko jsme to dotáhli pátého roku republiky Československé! Slibovala se nám odluka církve od státu, volalo se, že "Tábor" je náš program, že Řím musí býti souzen a odsouzen, a najednou vidíme, že na té stolici soudné sedí někdo jiný, že pokutu - v tomto případě 41 mil. Kč - platí naše husitská republika, která chtěla býti přísným soudcem a sedla si dnes sama na lavici obžalovaných a razí nyní pozměněné válečné heslo: Tábor, náš program, a Řím, naše poslední stanice! (Výborně! - Potlesk.)
Je spousta dobrých lidí v národě, kteří si nemohou vysvětliti příčin, které u nás vedly a vedou k takové překvapující oficielní blahovůli vůči Římu, o němž přece slýchali, že tolik těžkých ran zasadil našemu národu. Byla to přece naše vlastenecká buržoasie, držící dnes ve svých rukou otěže státu, která s pěstí zaťatou a tváří hněvem planoucí vzpomínala zločinů, jakých se na národě českém dopustila církev římská. Od hranice Husovy a Jeronýmovy až k řádění křižáckých rot, přiváděných do Čech papežskými legáty na loupeže a vraždy, od staroměstských poprav a pobělohorských konfiskací české půdy a literatury až k průsmyku žacléřskému, kterým odcházeli do ciziny vyštvaní a ožebračení čeští emigranti, vedeni velikým J. Amosem Komenským. - Hle, jaký to dlouhý, nekonečný, krvavý řetěz hříchů a vin, jaké to hekatomby obětí, jaké to moře bolesti, potupy a slzí, zaviněných církví římskou, které druhdy čeští vlastenci slibovali spravedlivou pomstu a které dnes, kdy mají svůj samostatný stát, nesou 41 milionů Kč na přilepšenou. Dnes již mají ty válečné vozy husitské u nás asi jenom ten účel, abychom na nich vozili do Říma peněžní žoky. (Výborně!) Tak jsme se pomstili a odčinili Bílou Horu, jejíž heslo znělo - jak hořce píše Herben: "Mordovat!"
Když k radě svých zpovědníků, žáků Loyolových zbožný Ferdinand podpisoval kruté a nelidské rozsudky, byl klidný a čistý. Splnil svou vladařskou povinnost. A svědomí mu nevyčítalo. Když na Staroměstském náměstí tekla krev rebelů, vstával on v Maria Zell od zpovědnice - zase klidný a čistý.
Česká buržoasie jedná dnes úplně
v jeho duchu. Řadu let mluvila o zabíjení národa ve jménu náboženství,
řadu let hrozila Římu důkladným súčtováním a konečně, když uchvátila
moc vladařskou, posílá ten "účet". Účet zní na 41 mil.
Kč ve prospěch Říma. Česká buržoasie se kaje. Je klidná a čistá,
když zaplavuje církev římskou svou přízní a milionovými subvencemi.
Za Jiřího z Poděbrad odpověděl papež Pius II. poselstvu českému,
žádajícímu schválení kompaktát, řečí tvrdou a zpupnou: "Nebude-li
dokonalého poslušenství, zkaženo bude království i král, a věztež,
že mám moc, to učiniti!" Hrozil jim přímo do tváře a krále
Jiřího nazýval "ovcí prašivou". Dnes by měl radost Pius
II., kdyby z hrobu vstal. Česká buržoasie už není "ovcí prašivou".
Už se neohání kacířskými artikuly. Má už s Římem smluvena nová
kompaktáta, hostí v Praze papežského nuncia, vydržuje velikým
nákladem svého vyslance ve Vatikáně, a odvádí Římu s roztomilou
pozorností každoročně svůj mnohomilionový tribut. To už je "dokonalé
poslušenství", na které by smutně hleděl Hus i Chelčický,
Žižka i Komenský. (Výkřiky poslanců komunistických a lidových).
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Rouček (pokračuje): Dne 3. října 1920 byl v pražském Čechu otisknut "pastýřský list biskupů českomoravských", 1920 byl v pražském Čechu otisknut pastýř, v němž páni biskupové mimo jiné sdělovali toto: "Při první naší společné poradě v lednu t. r." - totiž r. 1920 - "bylo nám právě jmenovaným arcibiskupem pražským oznámeno, že čelní členové vlády republiky Československé, plně oceňujíce účinný vliv katolických biskupů a ostatního kleru na povznesení válkou pokleslého mravního a právního vědomí lidu, o jeho uplatnění přímo žádali," (Hlas: Kteří to byli ministři?) To byla vláda Tusarova.
Tady máte tedy zpečetěna nová česká kompaktáta. Vláda české buržoasie prosí již za rok po převratu římskou církev o podporu při povznášení pokleslého mravního a právního vědomí lidu, toho pracujícího lidu, který volal po socialisaci továren i půdy, po odstranění námezdního otroctví a rozbití kapitalistické nadvlády. A polekaná naše husitsko-vlastenecká buržoasie běžela honem k Římu a prosila poníženě, aby jí pomáhal tomu lidu napraviti hlavu. To jsou ty nové artikule pražské, které se setkávají s úplným souhlasem církve římské. To jsou ta nová kompaktáta, podle nichž zaplatíme Římu za jeho péči o obnovu mravního i právního pořádku kapitalistického - přes 40 mil. Kč.