V Košiciach je tedy len jediná maďarská stredná škola k uspokojeniu kulturálnych nárokov mesta a širokého maďarského "Hinterlandu". I tento jeden ústav je škola luxusná. Zrušili školu mešťanskú, čož je obzvlášte krivdivým pre proletariát, keďže škola mešťanská je ten typ, ktorý je pravou strednou školou proletariátu. V župách Abauj a Zemplin 60.000 duší počítajúce Maďarstvo nemá ani jedinej mešťanskej školy. Ale nieto ani štátnej strednej dievčenskej školy, poneváč túto tiež zrušili, takže výchova dievčat zostala v rukách cirkvi. Takto napreduje demokratická školská politika v krásnom tempu k osľobodeniu duší od vlivu cirkvi, takže budúce matky boly naskrz vydané cirkvám na pospas. Ale aj to je neslýchano roztrpčujúce, že v dievčenskej škole mníšiek Dominikánok pre nevybavenú záležitosť príslušnosti 3 učiteľských sil už deviaty týždeň sa nevyučuje a 150 vychovancom hrozí nebezpečie, že ztratia školný rok. Sme nepriateľmi každej školy rehoľníckej; avšak, sú-li už v činnosti, a iné z blahovôle štátu neúčinkujú, vtedy ráčte to zabezpečiť, aby oné bez prekážok mohly vykonávať svoje kulturálne úkoly. Zrušená bola v Košiciach postupne tiež reálka. Tu priklincujem ten fakt, že Maďarsko počítajúce na Slovensku 600.000 duší, nemá ani jedinej maďarskej reálky.
Ako sa uplatňuje tu zásada rovnakého zachádzania, to ilustrujem tu jedným príkladom: Kol. Dérer prehlásil, v akej miere bolo vyhoveno kulturálnym požiadavkom Nemcov vo Spiši. Ja svojho času v jednom časopiseckom článku porovnal som školstvo nemectva vo Spiši so školstvom maďarským, avšak košický cenzor to neprepustil, poneváč nesniesol pravdu, kričiacu z porovnania. Počet Nemcov vo Spiši činí podľa štatistiky 60.000, tedy len 10% Maďarstva. A táto složka národa má 9 stredných škôl, toľko, ako má 600.000 Maďarov. Školskú politiku vlády neviedla tu láska k nemeckej kultúre, ale to, aby vláda túto Spiš, ktorá bola vždycky chýrečná - abych sa moderne vyjadril - o svojom maďaronstve a o svojom maďarskom cítení, úplne odcudzila maďarskej kulture. Čo som riekol o doterajšej školskej politike, totiež platí o odbornom vyučovaní. Dnešná doba vyžaduje tu odborného vyučovania v stupňovanej miere. Oproti tomu pracujú na úplnom degenerovaní maďarského odborného vyučovania. Na maďarskej vyššej priemyslovej škole košickej, ktorá má dobré meno, ešte ani dodnes neotvorili prvú triedu, vraj preto, poneváč priestor je obsadený dielnou, v ktorej sa vyrábajú protézy. Pýtam sa však, môže-li to byť príčinou zničenia kultury, keďže dielna táto mohla byď zaraz umiestená aj na inom mieste? Vyslovujem moje podezrenie, že aj toto odkladanie deje sa len preto, bo i túto odbornú školu chcú na spôsob papuanský sozřať.
V Košiciach, v najdôležitejšom stredisku maďarsko-slovenského obchodného styku, v maďarskom agrárnom a viničnom vidieku, v ústrednom bode priemyslového vidieku Slovenska, kde obchodnou rečou je nezbytne reč maďarská, nieto maďarského obchodného vyučovania. Universita nie je školou proletariátu; avšak so všeobecného kulturného hľadiska nemôžem nechať bez výtky, že o sriadení maďarskej university ani zmienka sa nečiní, ba ani o sriadení paralelných tried na universite Komenského. Nieto ani maďarskej učiteľskej preparandie, z čoho lzä vyvodiť, že školský resort chce pre nedostatok učiteľov vôbec maďarskú ľudovú školu zotrieť s povrchu zeme. Dlhé hodiny bych mohol mluviť o tom, čoho nieto, avšak v jednom riadku môžem naznačiť to, čo jesto. Či mám ešte mluviť o krivdách, páchaných na maďarskom učiteľskom personále a o bašovstve škôldozorcov? Posledne boli prepustení v Košiciach 2 profesori; jeden Ernest Várnay, druhý dr. Zoltán Vécsey. Prvý preto, že je reakcionár, druhý však preto, že je slobodný myšlienkár. Várnay bol síce zpät vzatý a od mesiaca septembra už vyučuje, avšak platu ani dodnes ešte nedostal. O zpätnom vzatí Vécseyho nenie ešte ani reči, hoci má výborný profesorský diplom. Oproti tomu hlavných korifeov strany Tiszovskej-mungovskej ponechali na miestach. Obec Humenná mala pred prevratom dve stredné školy, v ktorých se dnes nevyučuje; keď sa obecné predstavenstvo obrátilo na ministerstvo školstva, aby sa začalo s vyučovaním, keď už nie po maďarsky, tak alespoň po slovensky, dostalo odpoveď, že strednú školu nemôžu obdržať, avšak kasáreň môžu vystaviť; obraciam sa tedy s otázkou na ministra školstva, p. Bechyně: Vy ste sa dostali do ministerského kresla s programom internacionálnej strany sociálne demokratickej. Či sa chcete i naďalej stotožnovať s touto školskou politikou, či áno alebo nie? Či ste ochotní trpieť, aby so šovinistickými heslami boly massy maďarského ľudu pracujúceho vrhnuté do bezkulturnosti a aby školy Slovenska i naďalej prznil duch feudálny a kňazský a aby z nich učinil nedobytnú pozíciu protirevolúcie a reakcie?
Kol. Stivín v jednom svojom vyjadrení podotknúl, že školská otázka musí byť vybavená s tužkou v ruke u zeleného stolu. Pýtam sa tedy strán majoritných, či sú ochotné konečne túto otázku likvidovať?
Avšak už teraz poznamenávam, že tých mnoho prázdnych rečí bolo už dosť. Strana naša sa usniesla, že nebude naďalej trpieť, aby sa chvastali so slovami demokracie, mezitým však sriadili klasický štát reakcionárskeho národnostného utlačovania. Obraciame sa k verejnosti svetového proletariátu, so všetkými nám po ruke súcimi datami a uvedieme ich vo forme memorandu k vedomiu všetkých robotníckych strán sveta. My týmto nevyhrožujeme, avšak pokladáme to za socialistickú povinnosť, poneváč našou socialistickou povinnosťou je, aby sme prispeli ku zbúraniu systému týchto lží.
Pokým české divadlá dostávajú štátné subvencie, sú maďarské divadlá špatným obvodným rozdelením zabíjané, pokým mnoho tisíc dietok nemôže chodiť do školy, poneváč školy nieto, stavá vláda kasárne, vtedy, keď učitelia hľadujú, zvelaďuje vláda četníctvo; vtedy, keď sa hovorí o rozluke štátu od cirkve, poskytuje vláda 54 miliony na cirkevné účele.
Poneváč k tejto vláde nemám dôvery,
neodhlasujem rozpočet. (Potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo ďalej má paní posl. Rosolová.
Posl. Rosolová: Slavná sněmovno! Máme-li ve státě dostáti všem úkolům, abychom s pýchou řaditi se mohli mezi nejpřednější a nejvyspělejší národy, je na prvém místě třeba, abychom měli vzdělané, sebevědomé občanstvo. A ku vzdělání občanstva je třeba škol. Nejširším vrstvám lidovým je škola národní a občanská prvým a posledním prostředkem školského vzdělání. Proto také prvou a poslední starostí lidového parlamentu musí býti rozkvět tohoto školství. Školu národní musíme míti vybavenu všemi prostředky moderního vyučování, přizpůsobenou duchem i metodami vyučovacími nejen národní tradici československé a vědeckým poznatkům pedagogickým a didaktickým, ale přizpůsobenou i k životní praxi a potřebám širokých vrstev lidových.
S našimi českými školami bylo zacházeno za Rakouska macešsky. Dnes musíme teprve doháněti, co během 300 let bylo zanedbáno. Bohaté kraje průmyslové a zemědělské mají již dnes o školy národní dobře postaráno. Hůře na tom jsou kraje horské, zejména naše milé Valašsko, které obrací se k veřejnosti a prosí o podporu, aby mohlo vystavěti také své potřebné budovy, aby i ono mělo to, co každý občan v Československé republice míti má, totiž potřebné školy. Zde vláda musí bohatou subvencí přispěti, neboť je úžasno, jak málo je tam škol měšťanských a jak přeplněny jsou třídy škol obecných jen proto, že není budov, není dostatek místností, a náš chudý horský lid právě proto, že je chudý, měl by býti trestán tím, že by měl trpěti újmu na svém základním vzdělání, jehož poskytuje škola obecná a měšťanská.
Obavu velkou mám o naše školy měšťanské. Novelisací prosincového zákona bylo odstrčeno učitelstvo škol měšťanských. Nedostatek učitelstva na těchto školách dnes již tolik patrný bude čím dále tím horší. Školy měšťanské znamenají velmi mnoho pro náš venkov a naše dělnictvo i živnostnictvo. Škola měšťanská dá se zachrániti tím, že učitelstvo na těchto školách působící bude míti vzdělání vysokoškolské, jak se toho již dávno domáhá, a bude pak dle svého vzdělání placeno. Doufám, že finanční situace našeho státu nebude stále tak kritickou a že bude možno tomuto požadavku učitelstva měšťanských škol vyhověti.
Odhlasovali jsme 21. srpna 1922 tak zvaný malý školský zákon, který v § 11 praví, že při školách obecných a měšťanských zřídí se pokračovací školy neb kursy s povinnou docházkou pro mládež od 14 do 16 let. Bude velmi záslužné, jestliže tyto kursy co nejdříve vejdou v život a budou-li slíbená nařízení vlády týkající se těchto kursů co nejdříve vydána. Slibuji si velmi mnoho od těchto kursů hlavně ve výchově dívek, a to v tom nejnebezpečnějším věku mezi 14. a 16. rokem.
Jest nanejvýš nutno, abychom měli jednotné národní školy státní. Již staří Řekové věděli, že státní občany má vychovávati stát. Stát, chce-li býti pevný, disciplinovaný, musí míti školy ve svých rukách. Duch našich škol musí býti pokrokový a provanutý myšlenkou státní. Ministerstvo musí bdíti nad tím, aby hlavně školy nečeské byly touto myšlenkou státní prodchnuty, aby učebnice na těchto školách nebyly psány duchem českému státu nepřátelským. (Výborně!)
Naše školy menšinové zasluhují také zmínky s tohoto místa. Bylo zde již kol. Jášou řečeno, že máme zřízeno od převratu 714 škol menšinových. Tato číslice svědčí, jak byly naše menšiny za Rakouska utlačovány a jak svůj počet Němci sty a tisíci českých duší zvyšovali. České děti v menšinách byly odsouzeny k poněmčení, odnárodnění a ještě dnes nejsou Němci jinak orientováni, neboť kladou překážky při zřízení každé školy menšinové, ať při získání místností či stavebních míst a provádějí nátlak na odvislé české lidi, které chleba, práce a bytů zbavují, když své děti dali do státní školy menšinové. To všecko svědčí o tom, jak se Němci dívají na naše české požadavky. Zda přijdou tito Němci jednou k poznání? Myslím, že nikoliv.
Těch 714 škol jest velmi těžkou obžalobou německou před celým světem a marně pokoušejí se Němci i v zahraničním tisku vyvozovati mínění, že jsou zbytečné a málo navštěvované, když vypichují jednotlivé případy, kde pro surový nátlak německý škola vykazuje malý počet dětí, ačkoliv v místě školy té bylo dětí dosti, ba velmi mnoho.
Násilím dosahují toho, že rodiče v poslední chvíli povolí a české děti do české školy nedají. Obracím se k našemu ministerstvu školství s prosbou, aby těmto školám věnovala se největší péče. Ať neslyšíme ve své svobodné vlasti básníky české vyjadřovati bol českých menšin těmito slovy: Že svobodni jsme, že jsme vítězi? Že na dědičné půdě své jsme šťastni? A proč jsme postrčeni na mezi jak žebráci, jimž hrouda není vlastní? Jsme doma pod svým krovem stiháni, ven štváni trnitými metlicemi, jak bezdomci, jak bludní cikáni; jsme v otčině, či v nepřátelské zemi? (Výborně!)
Toto školství menšinové jest jednou z nejdůležitějších složek, a to nesmíme pustiti se zřetele. Veliká většina těchto škol krčí se ještě dnes v naprosto nedostatečných zabraných neb najatých místnostech. Upozorňuji na tento fakt s tohoto místa a žádám, aby pokud možno nejrychleji vystaveny byly důstojné školní budovy. Jest v zájmu našeho národa, aby státní myšlenka byla na půdě Němci osazené vtělena v řádnou budovu státní školy a hlásala tak každému příteli i nepříteli, že jsme na své půdě pány, že jsme ve svém samostatném státě a že se o všechny členy s ochotou a radostí staráme, aby se cítili všichni Čechoslováci doma, a to nejen v Praze, ale i v Chebu, Liberci a jinde.
Co se týče našich středních škol, i zde musím říci, že veškeré nářky Němců jsou velmi neoprávněné, neboť číslice zde mluví: V Československé republice máme českých gymnasií 28, německých 23, tedy jen o 5 méně než Češi, ačkoliv jest Němců čtvrtina. Reálných gymnasií mají Češi 74, Němci 25, tedy plnou třetinu. Reformních gymnasií reálných mají Češi 25, Němci 11, to jest skoro polovinu. Reálek mají Češi 49, Němci 25, zase více než polovinu. Dívčích středních škol mají Češi 21, Němci 13, tedy více než polovinu. Učitelských ústavů mají Češi 47, Němci 15, to je plnou třetinu. Odborných učitelských ústavů mají Češi 11, Němci 6, opět více než polovinu. Zajímavo je, že na českých středních školách studuje 30·1% dívek, na německých školách 23·1%. Maďaři mají jen 14% žákyň ve svých středních školách.
Kromě státních středních škol máme také střední školy nestátní, a tu je opět bolavá stránka těchto škol, hlavně na Moravě, která ještě vydržuje 12 zemských středních škol. Tyto školy zatěžují velice rozpočet. Přimlouvám se vřele s tohoto místa, aby byly co nejdříve postátněny, aby se tak ulehčilo zemi, která musila svoje školství ze svých vlastních peněz budovati anebo obce musily na svůj náklad je stavěti, poněvadž za Rakouska na Moravu co možná nejvíce se zapomínalo. Dnes je povinností státu, aby tyto školy převzal do své vlastní správy.
Také by se měla definitivně jednou rozřešiti otázka učitelských ústavů. Není snad zdrávo republice Československé, aby skoro 1/3 veškerých učitelek byla vzdělána na ústavech řeholnických. Nemohly by na příklad u brněnského ústavu již dávno býti zřízeny pobočky, aby tak neodcházela nadaná děvčata z ústavu s poznámkou ředitelovou: "Není již místa"? Tato děvčata potom ovšem utíkají do soukromých ústavů, které jsou jedině v rukou klášterních. Myslím, že není docela správné, aby tyto učitelky byly odkázány jen na tyto ústavy. Má-li stát dosti peněz pro ústavy učitelů, musí je míti také pro ústavy učitelek. Otázka soukromých ústavů byla by rozřešena jedině tím, že by se zakázaly pensionáty při těchto ústavech a vyučování se udílelo zdarma.
Co se týče našich vysokých škol, ani tu nejsme spokojeni. Naše vysoké školství není dosud tak vypraveno, abychom si mohli spokojeně oddechnouti. Loňského roku plno stížností přednášeno bylo předsedou našeho klubu p. dr. Lukavským. S povděkem kvituji, že mnoho pokud možná již se napravilo, tak na př. přístavba filosofické fakulty v Krakovské ulici je dokončena, pro přírodovědeckou fakultu začne prý se v nejbližších dnech s přístavbou pro botanický ústav, pro lékařskou fakultu provádí se přístavba chirurgické kliniky ve všeobecné nemocnici a připraveny jsou plány k přístavbám dalším.
Jest si přáti, aby jednání o stavbu ústřední budovy Karlovy university bylo co možná rychle vyřízeno a se stavbou co nejdříve započato. Také budovy české techniky v Praze nevyhovují a bylo by záhodno, aby starý plán umístiti všecky ústavy české techniky na jednom místě, byl proveden.
Také Brno a rovněž Bratislava stojí tu se svými požadavky, jež dosud nejsou splněny.
Správa školství nesmí se však jenom starati o nové stavby, nýbrž i o vnitřní vybudování veškerých škol, které za Rakouska byly tak zanedbávány.
Vláda musí věnovati také velikou péči přednáškám na vysokých školách, a to na školách nečeských, hlavně německých. Je nutno, aby byla zřízena jediná komise pro státní zkoušky na vysokých školách, aby německé školy neměly své vlastní komise a členové této komise, aby byli lidé prodchnuti státní myšlenkou československou.
Na některých vysokých školách, jmenovitě na nově vzniklých v Brně a Bratislavě, nejsou dosud zastoupeny některé nejdůležitější odbory věd. Tyto nově zřízené university nejsou vypraveny také učebnými pomůckami, jak toho moderní věda žádá. Nejen nové školy vysoké strádají na svém vnitřním vybudování, jsou tu i staré, jako vysoká škola technická v Praze, oddělení chemie dovolává se zřízení místa profesorského pro obor vyučování barvařství, to je výrobě dehtových a jiných barviv strojených. Tento obor pomohl říši Německé k její slávě a k jejímu bohatství, poněvadž souvisí s výrobou třaskavin, léčiv i výzbroje a měl i veliký vliv na válečnou schopnost Německa. Předmět běličství, barvířství a tiskařství byl odbýván u nás také macešsky, ač je neobyčejně důležitý pro textilní průmysl.
Rozpočet na rok 1923 navrhuje již zvláštní sílu profesorskou. Je nutno zříditi stolice dvě, a to jednu pro barvářství a druhou pro běličství, barvířství a tiskařství. Na odvětví této vědy není třeba šetřiti, připomínám opět Německo, kterému tyto vědy dopomohly k bohatství a slávě. Přízeň, kterou vláda věnuje chemickým stolicím, bude odměněna rozkvětem průmyslu. Je až podivuhodno, z jakých skromných začátků vybudováno bylo všecko to, co na tomto poli vědy máme. Se zájmem a porozuměním pro každé zlepšení musí vláda československá vycházeti vstříc požadavkům svých vysokých škol. I v této době všeobecného šetření dáti jim potřebný obolus, aby mohly svoje poslání náležitě vykonati.
S pýchou můžeme se dívati na naše školy obchodní a průmyslové. Oběti, jež ministerstvo školství vynakládá ve svém rozpočtu na školství našeho státu, jsou dosti veliké, ale nejsou marné. Nechceme býti posledními, ale prvními mezi kulturními národy. Jen jednoho si stále musíme býti vědomi: Že každému se musí dáti jen to, co mu skutečně patří. Vydržovati Němcům tři vysoké školy je nadpráví. Pro jednu čtvrtinu obyvatelstva německého připadá na tři školy české teprve jedna německá. Zdali český člověk může srovnati ve své hlavě, že pro 1/4 Němců vydržuje stát dvě techniky a pro 3/4 Čechů také jen dvě? To, prosím, posuďte sami. Přejíti se musí přes brekot Němců bezohledně a napraviti co 300 let zameškáno. Vybudujme si své školství tak, jak ho potřebujeme a Němcům dejme to, co jim patří podle smluv a co jiné státy, na příklad Rakousko, českým menšinám dává. (Výborně!) Spravedlnost, ale žádné uhýbání. Byli jsme ohnuti dosti dlouho a proto dnes hlavu vzhůru.
Jestliže Němci naříkají, že jim bereme jejich školství, že jsou utlačováni, prosím, je zajímavo, že samo ministerstvo školství vydalo přehled, kde ukazuje, že náklad na německé školství je větší než na české. Na 70% českých škol v zemích českých připadá 66% příslušného státního rozpočtu, kdežto na 30% německých škol připadá 34% nákladů. Jeden český střední ústav přijde pouze na 257.370 Kč, kdežto na německý připadá 310.330 Kč, ačkoliv české ústavy mají značně více žactva než německé. Jeť ze žactva 72.5% Čechů a pouze 23·5% Němců. Z ústavů učitelských je sice 75% českých, ale z vydání na tyto ústavy připadá pro české 57%, pro německé 43%, což tedy značí, že německé vyžadují poměrně mnohem více nákladu nežli české. Zatím co na české je o 24% menší náklad než by měl býti, je na německé o 72% větší než dle jejich počtu patří.
Naše vláda by měla dělati jinou politiku, a ta politika je, odstraniti všude do posledního haléře každé německé nadpráví a odstraňovat je neúprosně. A této politice pak bude rozumět každý český člověk a také každý Němec.
Vážení občané! Chceme-li, aby
náš národ byl spokojen, musíme dělati politiku spravedlivou, musíme
tomu našemu českému lidu ukázati, že je v Československé republice,
že není ve starém Rakousku, že je doma pánem svých věcí a že Němcům
se musí měřiti tak, jak jim podle práva patří. Jestliže budeme
tuto politiku dělati, budeme spokojeni sami se sebou, spokojeno
bude české občanstvo a spokojeni budou také i Němci. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Ďalej udelujem slovo pánu posl. dr. Petersilkovi.
Posl. dr. Petersilka (německy): Slavná sněmovno! Znamená-li projednávání rozpočtu ve všeobecné debatě snad nejdůležitější práci parlamentu, jelikož představuje sestavování bilance státu, tedy onen díl rozpočtu, který se týká školství a kultu, činí nárok na zcela zvláštní zájem. Nelze přece posuzovati výši vzdělání nějakého státu tak příliš podle toho, co poskytuje po čistě materielní stránce, nýbrž podle péče, kterou věnuje duchovním zájmům. O to se však pečuje především dvěma ústavy, školou a kostelem. Podle toho dlužno posuzovati rozpočet kultu z dvojího stanoviska, ze stanoviska vyučování a ze stanoviska kultu.
Co se týká školy, začněme s oním ústavem, v němž se vzdělávají ti nejmenší, s mateřskými školkami. Odtud nám zaznívá vstříc jediný hlas žalob, neboť tam vládne a panuje skupina vychovatelů, jež má prováděti nadmíru vyčerpávající a odpovědné povolání a přece za to sklízí málo díků. Je skutečně těžko rok co rok vychovávat a pěstovat ty nejmenší z národa oddaně a se sebezapíráním a při tom trpět hlad a míti starosti a nouzi pro příliš malé služné; a bylo by skutečně jen činem prosté spravedlnosti a lidskosti, kdyby se splnily požadavky učitelek mateřských školek, aby byly postaveny na roven učitelkám ručních prací. Neboť učitelka mateřských škol není svým průpravným vzděláním nijak za učitelkou ručních prací na občanské škole a týdenní služební povinné hodiny, jež musí učiti, nejsou nic menšího než hodiny učitelky ručních prací. Názor, že pro učitelky mateřských škol se nedá udělat zákon o služném, který by byl analogický zákonu o učitelkách ručních prací na občanských školách, protože mateřské školky udržují rozliční činitelé, neobstojí; neboť mnoho obcí a továrníků postavilo již učitelky mateřských škol na roven učitelkám ručních prací z vlastního popudu, poznavše smutné jejich poměry a nevzpírali by se proto zákonu, který by dělal takový poměr obligatorním. Kde by však vydržovatel, ať již jde o soukromou osobu nebo obec neb o spolek, neměl tolik prostředků, jež by mu umožnily dělat totéž, tam musí zasáhnouti svou pomocí stát, který přec má zájem na tom, aby mládež dosud školou nepovinná nebyla ponechána ulici. Ovšem že by bylo nutno, aby jednou byly urovnány spory o příslušnost mezi ministerstvem vyučování a sociální péče, z nichž každé činí si nárok na mateřské školky, jako na svůj obor působnosti.
Od mateřských školek obraťme se nyní k obecné škole, k onomu ústavu, v němž právě se zakládá duchovní život lidu. Kdo pečuje o obecnou školu nebo ji rdousí, ten živí nebo usmrcuje duši národa. V tomto bodu nemohou zajisté Němci zpívati písně díků zemi, v níž musí žíti. Jejich oprávněné žaloby na to nenacházejí však doma sluchu a obrátí-li se Němci ve výkonu svého dobrého práva a své povinnosti na ono forum, jež se považuje za strážce mezinárodního práva, na Svaz národů nebo na veřejné mínění zahraniční, pak si stěžuje pan ministr zahraničí, jak to učinil v rozpočtovém výboru, na nepřátelskou neloyální agitaci Němců v cizině proti tomuto státu. Pak se cítí pan ministr povinen předložiti cizím státům vlastní memoir, ovšem nikoli všem, nýbrž jen oněm, u nichž myslí, že může doufati na zcela zvláštní sympatie. Stojí to skutečně za námahu, trochu rozebrati způsob, jak se on snaží vyvrátit stížnosti německého lidu na zacházení s jeho školstvím. Pan zahraniční ministr odvolává se nejdříve na ducha školského zákonodárství ve starém Rakousku a praví: "Právě tak jako to nebyli ve staré monarchii Němci, ale spíše naopak nečeští národové, kteří měli příčinu si stěžovati, tak lze si také představiti, že školní zákony nebyly řízeny proti Němcům. Zásady říšského zákona o obecných školách byly ponejvíce příznivy těm, kteří je kdysi vydali, to je tedy právě dnešním národním menšinám." Na toto tvrzení musíme my ovšem odpovědět, že jeho první díl je úplně nesprávný. Historický vývoj školství ve starém Rakousku postupoval od roku 1848 stále podle zásad rovnoprávnosti všech národů a zemských jazyků. Školní zákony, které od té doby byly vydány, obzvláště říšský zákon o obecních školách a z něho vzniklé zemské zákony nejsou proto vůbec zákony, jež by byly způsobilé pro tvoření německé školské hegemonie a potlačování škol ostatních národů. Říšský zákon o obecních školách specielně neobsahuje ani jediného ustanovení, jež by se mohlo vykládati na škodu ostatních národů; naopak jsou všechna ustanovení, obzvláště práva na nucené zřízení školy základními předpisy stejně pro všechny národy a i nejširším výkladem zákona nelze jich použíti jen pro německou školu. To je vina Čechů a obzvláště českých obcí, že říšský zákon o obecních školách dlouho sabotovaly a tak se opozdily ve vývoji jejích školství.
Pan ministr přechází pak na české zákonodárství v oboru školy i srovnává je s rakouským a praví o říšském zákonu o obecných školách: "Je příznačné, že tento zákon neobsahuje žádných ustanovení o menšinových školách nebo o ochraně národnosti dětí ve škole, ačkoli v 19. článku ústavního zákona z 21. prosince 1867, č. 142, byla dána všeobecná záruka." Na to odpovídáme: První tvrzení je nesprávné. Tehdy nebylo v Rakousku žádného problému menšinových škol. Snaha Čechů o ostatních neněmeckých národů směřovala k rovnoprávnosti řeči. Ani s české strany nebylo nikdy řeči o menšinových školách a nutnosti jejich zřizování a nemohlo také býti, jelikož tehdy nebylo ani jediné významnější menšiny v německém jazykovém území. Tyto menšiny povstaly vesměs všechny teprve po roku 1867, přivábeny hornictvím a vzrůstem průmyslu v německých územích. I druhé tvrzení memoiru je nesprávné. § 6 říšského zákona o obecných školách obsahuje přesná ustanovení o vyučovací řeči a o vyučování v druhém zemském jazyku uvnitř hranic zákonem stanovených. Tyto hranice byly dány článkem 19. státního základního zákona z 21. prosince 1867, č. 142, který stanoví rovnoprávnost všech národů a jazyků.
A o školském zákonodárství v Československu praví pan ministr dr. Beneš, a to o zákonu z 3. dubna 1919 dále: "Ustanovení §§ 1 a 2 tohoto zákona o zřizování škol odpovídají právě duchu článku 9. mírové smlouvy. Neboť dovolují právě zřizování škol pro menšiny." Na to odpovídáme: Toto tvrzení je přímo výsměchem. Článek 9. mírové smlouvy má za účel ochranu menšinových národů v československém státě. Na základě §§ 1 a 2 řečeného zákona byly dosud zřizovány jen české školy, přes 700 s daleko více než 1500 třídami. 12 německých menšinových škol jsou staré školy trvající již v městech s českou většinou, jež byly převzaty od státu. Těchto zákonů bylo proto používáno jen pro Čechy, tedy vzhledem na stát pro národ, který není považován za menšinový. Není to tedy na svém praktickém používání žádný zákon na ochranu menšin, nýbrž naopak zákon pro podporování většiny.
Pan zahraniční ministr praví dále: "Němci mají podle ustanovení zákona z 3. dubna 1919 právo zřizovati všude takové školy, kde jsou pro to zákonné předpoklady. Stranické neb národní úvahy při dosavadním zřizování nepůsobily. Nestranné jednání české vlády a školského úřadu je prokázáno tím, že všude, kde nastaly zákonné podmínky, byly zřízeny školy, bez předsudku, šlo-li o německé neb české školy." Na to odpovídáme: Německé žádosti o zřízení státních menšinových škol se stále odmítají, přes to že zákonné předpoklady pro to jsou. Dosud nebyla zřízena ani jediná německá škola menšinová na žádost, na příklad Prapořiště v okrese domažlickém, Albrechtec v okrese sušickém, Jaronín u Brlohů, okres Krumlov, Neřetín u Olomouce, Kreutzendorf-Lodenice u Olomouce, Jaktař u Opavy. To je důkaz pro nestranné zřizování škol Čechů.
Pan ministr praví dále: "Vyučovací řeč na menšinových školách musí býti totožnou s mateřskou řečí dětí." Co říká oficielní statistika? Podle oficielní statistiky jest velmi mnoho německých dětí v českých menšinových školách, mnohde jsou ve většině. Přes to vyučovací řeč čistě česká a nikoli smíšená, vyhovující národnosti dětí. V německých menšinových školách bylo ředitelům škol zakázáno jedním ministerským výnosem přijímati české děti, třeba navštěvovaly již léta před tím německou školu.
Pan ministr tvrdí dále: "Rozhodující důvody pro zřizování českých menšinových škol byly pouze materielní, to jest, nové školy nebyly zřízeny nikde jinde než tam, kde byly zákonné podmínky. Ve starém Rakousku naproti tomu byla pro Němce otevřena škola v každé obci, i když dokonce počet dětí ani zdaleka nevyhovoval podmínkám zákonem stanoveným". Na to odpovídáme: Všechny české menšinové školy, zřízené od roku 1920, a pravděpodobně i velká část již dříve zřízených nebyly zřízeny podle normálních zákonných ustanovení §§ 1 a 2 zákona o menšinových školách. Ze zpráv ministerstva školství a národní osvěty, v nichž bylo uveřejňováno zřizování všech menšinových škol, lze viděti, že všechny české menšinové školy, zřízené od roku 1920, bez výjimky byly zřízeny podle § 5 tohoto zákona. Tento paragraf zákona dovoluje zřizování takových škol výjimečně ze závažných důvodů i při menším počtu školních dětí. Tím je dokázáno, že všechny české školy v území německého jazyka, nehledě snad na školy zřízené v prvních dnech po převratu a roku 1919, existují pro menší počet školních dětí než 40, tedy beze zákonného předpokladu. Právem lze proto říci, že nadále nemůže býti zřízena česká menšinová škola v území německého jazyka podle normálních zákonných ustanovení. Existuje-li přes obrovský počet menšinových škol a nesmírné rdoušení německých škol ještě nepoměr mezi českými a německými školami, je tedy jasno, že tento nepoměr nelze vyvozovati z nedostatku českých škol v území německého jazyka, nýbrž ze špatného opatření školami českého jazykového území samého. Tvrzení, že ve starém Rakousku byly pro Němce neoprávněné školy, platí dnes naopak úplně obráceně pro Čechy. V Rakousku mohly se zřizovati školy jen, byly-li zde zákonné předpoklady. V praxi se postupuje takto: Jde-li o zřízení německé školy, pak se vezmou normální zákonná ustanovení, jde-li však o zřízení české školy, pak se použije §u 5 školského zákona. Pan ministr dr. Beneš tvrdí, že §u 9 o rozpuštění lze použíti na všechny školy a na všechny státní občany. Na to odpovídáme: Jistě lze ho použíti, ale používá se ho de facto jen u Němců. Proti 1800 německých tříd, jež byly rozpuštěny, není ani 100 českých. Předseda zemské školní rady v Praze doznal sám, že zemským správním výborem bylo navrženo na základě § 11 říšského zákona o obecních školách rozpuštění 2035 tříd v Čechách, mezi tím 915 německých, českých však 1120, tedy o 10% více. Tím je prokázáno, že u Čechů je předpoklad § 9 pro rozpouštění tříd dán větší měrou než u Němců. Vezmou-li se k tomu ještě přibližně moravské a slezské třídy a vezme-li se na zřetel, že 1500 českých menšinových tříd bylo zřízeno skoro vesměs pro menší počet školních dětí, než by bylo oprávněno podle § 11 říšského zákona o obecních školách, tedy dojdem jistě k číslu skoro 3000 českých tříd zralých podle § 9 k zrušení. Zrušeno však bylo v Čechách podle slov předsedy zemské školní rady z uvedených již tříd 250 německých a jen 96 českých. Tedy by mělo býti rozpuštěno 44·9% německých a 55·1% českých. Ve skutečnosti bylo rozpuštěno 27·3 německých a jen 8·54 českých. Je tedy prokázáno, že § 9 se používá jen na škodu německého školství. Největší část rozpuštěných německých škol a tříd byla provedena při počtu školních dětí, který by stačil k zřízení českých škol a tříd. To je také důkazem pro úplně nerovné zacházení s německým a českým školstvím. Jsou české školy - podle úředních údajů - jež čítají rovněž pod 10 dětí, jsou dokonce případy, kde je v českých školách 9, 6 neb 3 děti. Ba stalo se dokonce, že tu nebylo ještě vůbec žádných českých dětí, ale škola byla pro ně již stavěna. Má ctěná řečnice přede mnou si stěžovala i na to, že Němci dělají Čechům ve svém území tak veliké potíže při zakládání škol. Ba ovšem, když Němci vidí, že v jejich nejvlastnějším území se staví pro 3 nebo 4 české děti paláce, vedle toho však že se spojují třídy s 20 a 30 dětmi s třídami se 40 dětmi, když vidí, že v malých boudách musí seděti 70 německých dětí, pak se nesmíte vůbec divit, že Němci neukazují Čechům ochoty při opatřování místností pro jejich školy. Pan zahraniční ministr dr. Beneš praví dále, že příslušníkům menšin v Československé republice je úplně volno zakládati školy a dohlížeti na ně. Výkon tohoto práva že není žádným způsobem omezen. Menšiny že používají tohoto práva stále méně, jelikož stát je veden snahou, poskytnouti všem menšinám veřejné školy. Toto tvrzení je nepravdivé. Naopak, Němci se snaží zřizovati na místě státem rozpuštěných škol vlastní soukromé školy, a přece se tato snaha českými úřady ničí. Žádosti německého Kulturního svazu o zřízení německých soukromých škol byly úřady zamítnuty, po případě byly žádostem činěny nejbezdůvodnější potíže. Odmítnuty byly 4 žádosti stran zřízení takových škol v Českém Šumburku, Prapořišti, Orlovicích a Sitné. Německé soukromé školy byly dokonce zrušeny v Benecku, Jilemnici, Schönbrunnu, Hamerbrunnu, Mor. Třebové, Nové Trnávce. Nemožné, nejstrašnější potíže byly dělány žádostem o zřízení škol v jiných případech v Albrechtci, Zdeslavi, Reži, Starých Horách, Frandorfu, Jaktaři u Opavy, Kreuzenortu, Želivsku, Orlovicích, Jaronínu, Hradisku u Znojma. Protahování a rozvláčnost povolení těchto škol má svůj důvod v tom, že se dělají většinou malicherné námitky po stránce stavební, proti prostorovému umístění. Při umísťování českých škol se takové námitky nevznášejí, přes to, že podle tvrzení Čechů jsou podmínky pro umístění menšinových škol mnohdy nejhorší. V Orlovicích byla budova, patřící německému Schulvereinu, zabrána pro českou školu a jeho žádost o přenechání vhodného místa byla zamítnuta s odůvodněním, že nejsou vyučovací místnosti k disposici. Přes příznivé rozhodnutí správního soudu nebyla tato budova uvolněna. V Českém Šumburku byla rovněž zabavena pro český sirotčinec budova patřící německému Schulvereinu a žádost rovněž odmítnuta. V Reži byla rovněž zabavena německému Schulvereinu patřící budova pro umístění četnické stráže, žádost o přidělení jiné budovy zamítnuta. Další ponechání zrušených tříd na útraty obce je zakázáno. A tvrdí-li teď ministr ještě dále, že v celém státním území je poskytnuta příslušníkům menšiny možnost požívati vyučování ve své mateřské řeči, tedy musíme to opět popírati. Důkazem pro to, že tomu tak není, jsou reklamace německých školních dětí z německých škol na Moravě, podle zákona zvaného lex Perek, zabraňování německému domácímu soukromému vyučování, pokračující trestání rodičů proto, přes to, že se lex Perek nevztahuje na soukromé vyučování, nýbrž toto je dovoleno podle § 23 říšského zákona o obecných školách, podle něhož děti vyučované doma jsou bezpodmínečně osvobozeny od návštěvy veřejných škol.