Mám pevnou důvěru, že nynější vláda a pravím to z vlastní prakse - počíná míti lepší a řekl bych vřelejší pochopení pro tyto snahy (Hlas: Než měl Černý!), než měl Černý, jmenovitě špatné pověsti Černý, že se v této věci nadějeme lepších věcí než dosud. Přál bych si, aby teď skutečně vláda ukázala pochopení a blahovůli vůči všem, aby byly dodržovány v prvé řadě zákony v jejich původním znění, protože v tomto případě nechceme, aby kterákoliv náboženská obec a církev byla privilegována, ale také nechceme, aby kterákoliv byla šikanována a pronásledována, aniž by to zákon předpisoval. Žádáme bezpodmínečně spravedlnost pro všechna náboženská vyznání, (Výborně!) ne tak ovšem, jak se doposud nám měřilo.
Řekl jsem, že toto bude míti vliv na eventuelní otázky státní, tedy je vidět, když začínají některé náboženské obce si všímati politiky, potom tím vlastně ony zasahují do svrchovanosti státu, tím také hodně často mohou rušiti právní pořádek v našem státě. Je to vidět z biskupského, resp. pastýřského listu, který byl vydán biskupy v naší Československé republice. Tu se mi zdá, že si začínají všímati něčeho jiného, než by si všímat měli a zasahují do oboru, který jim nepatří. Uvědomiti by si měli slova Kristova "Království mé není z tohoto světa" Neměli by zasahovati do politiky státu, a přáli bychom si, aby v tomto případě vůči nim bylo použito zákona z 11. února 1919, tak zv. kazatelnicového zákona, který přeje si, aby byl stíhán každý kazatel, který z kazatelny provozuje politiku, vybízí věřící a preparuje je v určitém slova smyslu k politické akci. Zde, prosím, biskupský list přímo říká, že musí zde býti bojováno všemi zbraněmi a v první řadě ovšem zbranění politickými. Tedy zatahuje politiku na kazatelny a já upozorňuji nynější vládu na tento biskupský list, aby mu věnovala pozornost, neboť je jistě nejen voláním, ale i vážným upozorněním, kam až smí a může sahati otázka projevu náboženského a kde má začíti projev politického rázu. Onen biskupský list má ještě jednu zajímavost, a to tu, že páni biskupové a arcibiskupové jej sepsali německy. Tím nese se také celý duch tohoto pastýřského listu. (Hlas: Ta řeč je jim bližší!) Ano, i duševně je jim milejší, a celý ten duch se nese v tom starém dogmatickém právu, kterého se stále dovolává a které musí býti v našem státě respektováno a zachováváno. Teď dovídáme se, že nemáme jen právo státní, právo našich zákonů, ale je zde dogmatické právo, které dokonce stojí ještě výše než naše práva, která parlament dává, poněvadž tu se dovolávají, že tedy dlužno poslouchati více Boha než lidi, proto také dlužno poslouchati více těchto příkazů, než zákonů ostatních. Rád bych k tomu dodal, že toto všecko by se nám snad líbilo, kdyby tak jasně a určitě bylo mluveno před válkou. A když tady je řečeno, že dlužno více poslouchati zákonů božských než zákonů lidských, pak bych býval rád viděl také roku 1914, kdyby se bylo tehdy řeklo nebo napsalo: Zadržte a nevražděte, neboť psáno je: má je pomsta. On mluví, přímo vyzývá, že nesmí býti války a krveprolití, když dlužno více poslouchati zákonů božských než lidských.
Ovšem tyto věci jenom proto uvádím, aby bylo vidno, že velmi vážně začíná náboženství všímati si záležitostí státních, poněvadž zde se mluví o zákonech, které mají býti v nejbližší době předloženy tomuto váženému Národnímu shromáždění. Mluví se zde o zákonech, pokud se týkají školské otázky, zákonu o společném užívání katolických kostelů a o zákonu hřbitovním. Tedy těchto věcí všímá si pastýřský list, ovšem v opačném slova smyslu, neboť vyhovění tomuto pastýřskému listu znamenalo by v každém případě otevření, přímo říkám, těch největších bouří mezi naším lidem a znamenalo by také urážku největších a nejsvětějších citů našeho českého člověka, který věří ve spravedlnost a odčinění toho, co dosud na něm právě v důsledcích Bílé Hory bylo pácháno.
Dovedeme míti pochopení pro každé náboženské přesvědčení, a proto si přejeme - a i zde to konstatuji, sám jsa příslušníkem československé církve - že i do budoucna stojíme neochvějně na stanovisku bezpodmínečné odluky církve od státu, aby v žádném případě stát nezasahoval do záležitostí náboženských, a opačně, aby náboženství nezasahovalo v žádném případě do záležitostí státních. Budeme stoupenci těchto myšlenek i do budoucnosti a budeme hájiti, že se nepatří náboženství, aby politisovalo a nepatří také náboženství, aby vydíralo eventuelně i peníze a po případě politické koncese v jakékoliv formě.
Otázka tato - řekl jsem - je otázkou velmi vážnou a velmi hlubokou a otázka tato znamená buďto klid anebo i eventuelně porušování klidu v našem státě. Naše úřady doposud chovaly se ne pasivně a ne neutrálně, ale zdá se, že hodně často byly přímo anganžovány a komandovány, aby pracovaly přímo proti jakémukoliv modernějšímu nazírání a proti jakýmkoli modernějším proudům a jakoby přímo to výsostné právo, od Habsburků udělené římsko-katolické církvi, musily bezpodmínečně hájiti a chrániti i ve svobodném státu, v naší republice. (Posl. dr. Bartošek: Který má pochybnou legitimaci ke své existenci!) Ano, podle pastýřského listu vypadá, že císař Tiberius měl pochybnou legitimaci, a aplikuje se tedy, že snad i my tu legitimaci nemáme, prostě proto, poněvadž my jsme nevznikli z vůle boží a milosti boží, nýbrž na základě tradic a vůle a síly národa, která kotví v našich silách a základech mravních, které ještě zůstaly nám uchráněny od těch, kteří nás hleděli v dobách pobělohorských přeorientovati. (Hlas: To není biskupům po chuti!) Ovšem ze není to biskupům po chuti, poněvadž by to znamenalo, že by se měli loučiti s privilegiemi, kterých doposud užívali. A mluvíme-li o tom, tož nevoláme po tom, aby bylo děláno opatření výjimečné a drakonické, nýbrž proto, že si přejeme spravedlnosti vůči všem a odstranění privilegií také všem. (Výborně!) Jestliže chceme a snažíme se odstraniti privilegia šlechty a kteréhokoliv stavu, nemůžeme zůstati státi před hirarchií římsko-katolickou, abychom ji v jejích privilegiích ponechávali. Ovšem pracovalo se různým způsobem a začalo se líčiti napřed, že jsou to odpadlíci, kacíři, zvrhlíci, mluvilo se o nich jako o sektě také jako o spodině - a začala se rozvíjeti prakse, aby i v úředních listinách, když se píše "příslušník československé církve", napíše-li se mu do křestního listu "odpadl k sektě", že to není urážkou.
Je zajímavo, jak naše státní úřady dovedou o těchto otázkách rozhodovati, co je urážka a co ne. Stal se zajímavý případ, že na jedné odhlášce z církve - byl to náhodou jeden známý, Šlechta, mohu ho tedy jmenovati - napsal na odhlášku, že vystupuje ze svaté samospasitelné a neomylné církve římsko-katolické. Odhláška tato byla mu vrácena, aby byla opravena, jinak že se neprovede výpis, poněvadž se prý tím snižuje a uráží svatá církev. On prostě se dovolával toho, že je to psáno v katechismu, kde je psáno, že církev je svatá, samospasitelná a neomylná církev římsko-katolická. Ale zde úřad, politická správa v Čáslavi, spatřoval v tom urážku a snížení náboženského cítění určité společnosti lidské; ale napíše-li se, že odpadl k sektě, v tom není nic urážlivého, jak soudí politická správa na Smíchově. Politická správa na Smíchově sdílí názor, že to není nic urážlivého a že není potřebí, aby se o těchto věcech mluvilo. Ovšem ta věc nemůže zůstati stát pouze před otázkou křticích listů nebo té formy. Objevily se v denních listech zprávy, jako kdyby snad církev československá neměla vůbec práva, aby mohla uzavírat sňatky, konat křtiny, a to proto, poněvadž její náboženské obce nejsou schváleny a proto muž může odejíti od ženy, kdy chce. Já říkám, že není-li tato věc snad přímo na bási zákona, pak vinu toho nesou naše státní orgány, které měly usilovat, aby této věci se dostalo zákonité formy. Ale vidíme, že státní orgány brzdily a bránily, aby se mohly tyto obce ustavovat. Viděli jsme, že zákon z 20. května 1874 není dodržován státními orgány a že slouží šikanování všech obcí, které se hodlají ucházet o státní schválení. Zákon z r. 1874 říká, že má být dán průkaz o tom, že obec může způsobem podle zákona dovoleným opatřiti si prostředky dostatečné, ze kterých by se zřídily budovy a platilo vyučování náboženství. Pokud se nedá povolení, nemůže se obec náboženská zříditi. To jest znění zákona, které chceme dodržovat. Ale objevilo se, že ministerstvo vnitra dává tomuto zákonu další dodatky a dovětky, ve kterých říká, že prý může být jen ta náboženská obec schválena, která zaváže zvláštním reversem sebe i všechny své nástupce do budoucnosti, že se vzdávají nároků na příděl jakýchkoliv kostelů a že i do budoucnosti se zavazují, že nikdy nebudou usilovat o kostely, patřící římsko-katolické církvi. Novým zákonem, který tu byl dán panem ministrem Černým a který zavinil, že náboženské obce nebyly schváleny, poněvadž těžko je se zavazovat k takovým věcem, se znemožnilo téměř 1/2 3. roku, aby náboženské obce se mohly ustavit, a tím vznikal celý proces dalších šikán. Bylo viděti, že stát na jedné straně popírá existenci náboženských obcí, na druhé straně však existenci jejich uznává, neboť si vyžadoval výpisy z matrik, křticí listy, byl s nimi v korespondenčním styku, ale ovšem jen tehdy, když je potřeboval, anebo jako se to stalo v Chotovinách, když je chtěl pokutovat. V Chotovinách bylo oznámeno politickou správou v Táboře, že náboženská obec neexistuje, ani rada starších této náboženské obce; ale když šlo o to, aby byla vymáhána pokuta 200 K za to, že tam konali bohoslužby, takový zločin, že na 28. října sloužili tam bohoslužby, bylo nutno tedy pokutovat, honem vytvořili radu starších, zatím neznámou, ale už jí pokutu předepsali, až se objeví, aby měla něco do vínku.
Tedy takovým způsobem potom vidíme, že úmyslně se zneužívá orgánů státních k tomu, aby bylo šikanováno a přímo bouřeno proti státním orgánům. Mohl bych líčit případy, které se odehrály v Radhošti u Vys. Mýta, ve Vřešťově, v Chotovinách, atd. Vypadá to směšně, když za to, že příslušníci určité náboženské společnosti chtějí se modlit, pokutují se nejen faráři, ale i občané a pozvou na ně 50 četníků, dále také 2 eskadrony jízdy, celé oddělení strojních pušek a kromě toho ještě vojenský velitel nařídí pohotovost dělostřelectva ve Vys. Mýtě, kde jsou děla třicítky. Prosím, třicítkami chtějí zabrániti vzrůstu idee, která bezpodmínečně poroste a která se ani třicítkami zastaviti nedá. Jak se dívá potom náš lid na státní hospodaření, když vidí, že na příklad v celé řadě obcí jsou jinak prázdné kostely hlídány 50 až 60 četníky, že v Dombrové ve Slezsku je obklopen po 2 léta kostel 25 četníky, kteří samo sebou musí dostávati diety a ubytovací náklady. To jsou věci, související s finančním hospodařením našeho státu a zdá se mi, že je to přímo mrhání penězi našich poplatníků na věci, které nezaslouží takového exponování, jako v tomto případě vidíme. (Posl. Netolický: Jak zabírali kostely po Bílé Hoře?) Ano, to šlo velmi krátce, ale ona ta praxe vypadá jinak: Ve Smiřicích patří kostel ministerstvu zemědělství a domáhali se tam, aby kostel tento byl dán příslušníkům církve československé, kteří tvoří 90%, a tu jim bylo odpověděno, že kostel je sice majetkem státu, ale že nemohou jím disponovati podle platných rozhodnutí. Když se dotazovali, jaká jsou ta platná rozhodnutí, bylo jim odpověděno, že byla-li někde vykonána bohoslužba, nabývá tím disposiční právo církev římsko-katolická. Ministerstvo zemědělství řeklo: Tu má odpověděti ministerstvo školství; ministerstvo školství je odkázalo na ministerstvo vnitra a to zase na ministerstvo spravedlnosti a všechna čtyři ministerstva zůstala dlužna odpověď, jaké že jsou to platné předpisy, které říkají, že se vlastnictví nabude jen pomocí kropáče, a že není potřeba ani peněz. Ovšem věc by byla velice pohodlná a já našim zemědělcům na venkově bych doporučoval, aby si dali určité parcely vykropiti, tím by okamžitě nabyli vlastnictví a byla by tu velmi rychle provedena pozemková reforma. Ale ta praxe není všude a ve všem.
Co se týče hřbitovů, tam právě ta praxe je. Tím, že hřbitov byl vysvěcen, nabývá ten, kdo jej vysvětil, nikoliv však ten, kdo jej založil a pozemek dal, disposiční právo a právo dovoliti, kdo smí býti pochován na tomto hřbitově a kdo nesmí. Byli jsme svědky, že dívka, příslušnice československé církve, zemřela a byla 4 dny nepohřbena, poněvadž farář odepřel pohřeb. Stávají se i případy, že musejí bratři legionáři sami násilím otevříti hřbitov a sami vykopati hrob, protože na příklad legionáři Červenému z Chotusic bylo po smrti odepřeno spočinouti v zemi, pro kterou zápasil, tamějším farářem, protože prý nepatří na hřbitov, poněvadž se rozloučil se samospasitelnou církví.
Tyto věci nebudou řešeny tak, jak by si přál pastýřský list, nýbrž tak, jak je v zájmu státu a pořádku a ne jak dogmatika církevní předpisuje. Při této příležitosti apeluji na lidské cítění, které je často pomíjeno, jako na příklad v Humpolci, kde jsme viděli, že hrob již vykopaný na rozkaz farářův byl zasypán a zavoláni četníci, aby bylo zabráněno pohřbu člověka, který měl jiné přesvědčení, než jak bylo předepsáno. Je potřebí, abychom si zde řekli, jaké stanovisko k této věci máme, a já bych vděčně kvitoval, že je snaha, aby aspoň do budoucnosti zavládl spravedlivý názor, že zde začíná býti touha, aby byl dodržován ústavní zákon, který praví, že všechna náboženská vyznání a společnosti jsou si v tomto státě rovny. Ovšem pravda to není. Víme, že by se mnoho o té rovnosti dalo mluviti, ale bezpodmínečně musíme trvati na tom, aby aspoň do budoucnosti tato snaha byla posílena.
Vidíme, že na římsko-katolický kultus paraduje 41 milionů, ovšem ještě pod jinou položkou paraduje na náboženské školy 65 milionů, na dotace 18 milionů atd. Naproti tomu vidíme, že ostatní církve, jmenovitě československá, z prostředků té "spodiny" - jak je psáno - vydržuje si sama svojí administrativu, více než 120 duchovních správců, 38 učitelů náboženství svými vlastními příspěvky, a chce je vydržovati i do budoucnosti, ovšem v tom předpokladu, že také všechny ostatní náboženské společnosti budou si své vlastní věci platiti ze svých vlastních prostředků.
Jest to jen přirozená věc, jak se vulgárně na venkově říká, chce-li si nechat někdo zahrát, aby si to zaplatil. To ať se uplatňuje u všech věcí; má-li někdo určité náboženské přesvědčení, ať si to platí a nenechá si od jinověrců přispívat na svůj kultus. Zdá se mi, že měly by ho tyto peníze spíše pálit, protože pocházejí od lidí, které podle jeho přesvědčení zasluhují zavržení, kteří nemají ani po smrti míti klidu. Jest třeba, aby tato věc byla urovnána a pokud možno odčiněna.
Řekl jsem, že bych mohl uvádět sta a sta případů, které na tuto věc bych navázal. Ještě o jedné věci bych se rád zmínil, kterou považuji za hanbu republiky, a to, že republika nestará se dosud o to, aby vedla si matriční seznamy sama. Naše republika v této věci se naprosto nestará o to a jest to do jisté míry ostuda, že svěřuje vedení matriky kde komu, který pak je spravuje podle svého zájmu, a ne jak zájem státu v těchto věcech by vyžadoval.
Abych snad zbytečně dlouho k této položce nemluvil, reklamuji prostě to, že v zájmu klidu státu, v zájmu příštího snažení kulturního, v zájmu pocitu spravedlnosti, musí bezpodmínečně býti přikročeno k tomu, aby otázky tyto řešeny byly spravedlivě a aby přihlíženo bylo na potřeby, které dnes se objevily akutními. Je to zejména bezpodmínečné vyřízení otázky kostelů, hřbitovů, zrovnoprávnění všech církví a odstranění privilegií určité církve. Otázka kostelů a hřbitovů nesnese již dalšího odkladu, a kdo by ji chtěl oddalovat a s ní obchodovat, dopouštěl by se těžkého zločinu na našem národu; lid začíná cítit, že má nejen potřeby hospodářské, ale i velmi živé potřeby kulturní a velmi živé potřeby v otázce náboženské a byl-li jedenkráte chomout habsburského jha sejmut z jeho šíje, musí býti osvobozen i od těch, kteří pomáhali tento chomout dávat na jeho krk.
Znovu říkám, že jest to pro mne
problémem mravních zásad, že jest to pro mne problémem domyšlení,
a jestliže někdo vyhýbá se této věci, dělá to z velké opatrnickosti
nebo vypočítavosti a často myšlenkové lenosti. Mnoho lidu prostě
z myšlenkové lenosti, nedomyslí těchto problémů, které vyvěrají
a tryskají ze srdce lidu, který si žádá odčinění toho, co před
300 lety bylo na něj vneseno a vidí v tom splnění a navázání lepšího
ideálního života a tím i mravní základy této republiky, tohoto
státu. Tyto mravní základy musejí kotviti v naprosté spravedlnosti
a loyalitě ke státu. K tomu se zde hlásíme a jedinou cestu, které
mají míti náboženské společnosti ku státu spatřujeme v tom, prohloubiti
mravnost lidu a ne kšeftovat a politikařit s tím, co má zůstati
lidem svato. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Ke slovu dále jest přihlášen pan posl. dr. Luschka.
Dávám mu slovo.
Posl. dr. Luschka (německy): Velevážení pánové! S radostným jasem ona strana, jež je blízka vládnímu systému a politicky nebo obchodně má na tom zájem, hlásala, že schodek příštího roku bude v hlavním rozpočtu činiti jen 565 milionů korun proti 788 mil. v posledním roce. Přímo skvělým, jak to hlásala radost jistých vládních novin, jistě tento výsledek rozpočtu není; neboť když minulého roku v této době byl rozpočet projednáván, stála česká koruna v Curychu, jakožto stálém měřiči ceny valuty, na 5 fr. za 100 Kč; dnes stojí nad 17, takže možno dnes pozorovati trojnásobné hodnocení peněz české koruny, že podle toho schodek pouze 565 mil. Kč činí podle tohoto počítání při srovnání s minulým rokem asi 1,700 mil; je tedy ve skutečnosti schodek tohoto roku vyjádřen v mezinárodní hodnotě české koruny oproti minulému roku více než dvakráte tak veliký. Avšak, pánové, příčiny tohoto schodku leží hluboko a bylo jistě již zvláštním uměním, že původní scházející částka 6 miliard, jak se proslýchalo, byla přivedena na částku 565 mil. Kč, přirozeně na útraty oněch potřeb, které se nás jako zástupců německého lidu zvláště týkají. (Posl. dr. Kafka [německy]: Však již přijdou dodatečné úvěry.) To je ovšem jen hlavní rozpočet.
V dějinách moderního vývoje národů k demokracii hrála finanční kontrola již ode dávna hlavní roli. Z práva, povolovati berně, které si stavy na absolutních panovnících vybojovali, až do dnešního rozpočtového práva zůstalo však nezvratitelným principem, že celá politika státu kotví v státním hospodářství a tu bych myslil, že i v tomto státě, kde také rozpočet jeví se osou, okolo které se točí celá státní správa, měla by býti rozprava zde netoliko velmi důkladná, nýbrž i vedena ve všeobecném zájmu sněmovny. Pánové! Největší optimista v tomto státě může tvrditi, že tomu tak jest při projednávání rozpočtu: nechci mluviti o zástupcích oposičních stran, kteří snad přece nejsou dostatečně oceňováni a jichž věcné výklady nejsou plně brány, avšak i u zástupců stran většiny možno pozorovati znatelné ubývání zájmu na těchto řečech. Porada o státním rozpočtu je snad skutečně jen technickou formalitou, jak se nedávno ráčila vyjádřiti v jedné zprávě pověstná "Prager Presse". Ovšem se pečuje o to, aby při tomto projednávání byla jen dodržována doba k řeči, aby snad někdo při výkladu se neodvážil překročiti policejní řád této sněmovny, zvaný jednacím řádem. Omezím se také na to, abych několika slovy k politickým odstavcům rozpočtu zaujal stanovisko a osvětlil číslice a tím i systém, pod kterým úpíme a abych z toho ukázal, jaká nebezpečí z toho hrozí německému lidu.
Státní rozpočet zná totiž především pro zástupce nečeských národů pouze československou státní řeč a vědomě opomíjí podávati zprávu o státním rozpočtu v oné řeči, jež pro zástupce nečeských národů je řečí mateřskou, takže je jim zároveň zabráněno nahlédnouti takovou měrou do státního rozpočtu, jak by bylo samozřejmým právem zástupců lidu. Nesrozumitelny text, nesrozumitelný pro mnohé, kteří si ještě nemohli tak zcela osvojiti zajisté obtížné nové poměry a zvláště československou řeč, bude snad nyní odůvodňován tím, že by to znamenalo veliký výdaj, kdyby sešity k státnímu rozpočtu byly vydány také v jiné řeči. Myslím, že mnohé tyto přílohy k státnímu rozpočtu, které se dostaly v státní řeči nečeským zástupcům, jsou b z toho úplně zbytečným vydáním, a že by byly zůstaly úplně stejné náklady, kdyby na místo těchto sešitů se byly dostaly do našich rukou německé sešity. Jistě by se tím bylo nezpůsobilo pražádné zvýšení ve výdajích rozpočtových, zvláště když dnes možno tvrditi, že ti, kteří rozpočet dělají, oni úředníci, kteří jej sestavují, mají ještě úplnou znalost německé řeči a nepotřebují překladatelů. Nyní se však zdá, že by vláda, nebo, lépe řečeno, mnozí rozhodující byrokraté v tomto státě byli již předem onoho demokratického názoru nestrpěli; všechno jde pouze podle kouzelné formule: "To je většina!" Podle toho systému neměl by nikdo do toho co mluviti, kdo je jako my odsouzen, aby vše spolknul a byl zticha. Ovšem podle tohoto zacházení s nečeskými zástupci řídí se také důsledně, a to důsledně byrokraté také ve vnitřním úřadování, a tytéž požadavky a stejné chování mají ne proti zástupcům lidu, nýbrž vůči úředníkům německé národnosti. Je nepochybno, že jazykovou praksí vykonává se přímý teror vůči všem těm, kteří jsou ve státní službě, aby ihned českou řeč, které snad ještě dostatečně neznají, ovládali a aby jí výhradně užívali, jinak ale jsou stále v nejistotě, protože se stále nad nimi vznáší v tomto státě ve všech oborech Damoklův meč přesazení a dání do výslužby.
Jazykové výnosy v úřadech jsou největší nestvůrou, dokonce i jestliže někdo na tyto věci hledí s věcného stanoviska všeobecného posouzení. Je docela neuvěřitelno, co se tu žádá v nejkratší době od úředníků nečeské národnosti, jak jsou přímo tímto způsobem zacházení omezováni v celé své podstatě, a jak tímto způsobem zacházení jsou ve svém celém sociálním sebevědomí sráženi a utlačováni. A tyto kroky se činí denně, všeobecně jako v jednotlivých opatřeních.
Ve Slezsku se na př. nedávno stalo, že od německých úředníků žádáno bylo vysvědčení zemské politické správy o znalosti české řeči, jež mělo býti předloženo presidiu zemské politické správy. Nebylo ale připojeno, že požadovaná k tomu zkušební taxa 30 Kč za vysvědčení bude převzata úředním úvěrem. Již jenom česká řeč bude směti přijíti výhradně k platnosti pro úřady, výstrahy pro německé obyvatelstvo a rovněž tak i ve styku. Není to přímo absurdním, že u železnic mají býti i pro německé obyvatelstvo vydávány výstrahy jen v české řeči a že ani slovo již nemá se v takových výstrahách nacházeti v německé řeči. Jestliže se mi namítá, že slovo "záchranná brzda" u zařízení záchranné brzdy možno ještě často nalézti v německé řeči, není to zásluha správy, nýbrž je to jen přičísti nemožnosti vymýtiti toto slovo z železné litiny. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Dále je zvláštní, že sice v pasech je zároveň předtištěna francouzská řeč, avšak o německé řeči při tomto nikdo nechce ničeho věděti. Přihodilo se mi v mém volebním kraji, že velmi často při vystavování pasu byla jména Němců počeštěna a na stížnosti, že to není to jméno a že by to mohlo vésti v cizině k rozličným domněnkám a k popírání totožnosti, bylo odpověděno, že jakýsi výnos ministerstva vnitra stanoví, že pasy mají býti vystavovány jen v české řeči a že musí býti na každé vlastní jméno použito bezpodmínečně také skloňování, jak toho vyžaduje česká řeč. Přirozeně se u Francouzů dělá výjimka. Při obchodních a cestovních stycích je německá řeč již zakázána, jak mnohem více ještě, a to nutno znovu zdůrazniti, u úřadů!
Bolestnou kapitolu zkracování v právech německých státních zaměstnanců není vůbec možno v krátkém čase vyčerpati, ač právě tito státní úředníci, to musí býti veřejně prohlášeno, své všechny znalosti dávají nyní jako před tím ve službu státu způsobem dosahujícím sebezapření. Přes to jsou stále šikanováni, při povyšování přeskakováni, a sice - a to je zajímavé - i tenkráte, když ovládají zcela dobře českou řeč. Stačí, že jsou Němci, aby byli stále v nebezpečí, že budou přeloženi nebo dáni do výslužby. V tom směru vykonává ministerstvo vnitra vzornou práci odnárodňovací, nestarajíc se o ustanovení ústavy o rovnoprávnosti, jež přece také určitě zde mají býti na ochranu úředníků, dále také nestarajíc se o to, co jest stanoveno ve smlouvách mírových a smlouvách o ochraně menšin. Avšak vše to neruší dnešních rozhodujících činitelů, nýbrž stačí povinnost vésti úřední styk česky, a kdo se proti tomu jen při nejmenších příležitostech postaví, tomu hrozí neustále a beznadějně osud, že bude zbaven chleba. Je nepochybno, že úřednická bída zachvátila všechny kruhy úřednictva. Avšak to, co v tomto případě musí trpěti ještě osobně němečtí úředníci, nebude s žádné strany popíráno. Poukazuji tu na podání spolku německých úředníků s vysokoškolským vzděláním na ministerské předsednictvo o stálém pomíjení a odstrkování, na co přirozeně posud nedošla odpověď, které však názorně líčí, jak otřásajícím způsobem vzrůstá úřednická bída mezi německým úřednictvem. Provádění zákona jazykového humanním způsobem, stanovením hranice stáří pro povinnost naučiti se českému jazyku - ministerstvům úřednické organisace znovu oznámily určité návrhy - dále umožnění pětileté přípravné lhůty k složení zkoušek pro ony, kteří jsou pod tuto hranici stáří, je jistě všeobecným požadavkem veškerého německého úřednictva, jenž se musí setkati u veškerého civilisovaného světa s plným porozuměním. Tato věc je také svrchovaně sociální povahy, neboť nemůžete před svědomím právně smýšlejících lidí zodpovídati, že pracovité lidi zbavujete chleba šovinistickou umíněností, jež v jazykových poměrech naprosto není oprávněna. Či je to úmyslem nové vlády, aby stále šíře zasahující nezaměstnanost zvýšila ještě vojem německých úředníků, kteří pozbyli místa? Ovšem je to, jak se zdá, důvěrníkům na vysokých úřednických místech požitkem, kopnouti své dřívější představené a sobě na roveň postavené, neboť pro horké hlavy v republice je pomsta za skutečné neb předstírané dřívější utrpení státní zásadou. Nevinným obětem této vysoko vlastenecké mentality hrozí neustále přeložení a pensionování a tím hospodářská nouze. Při tom vláda věnuje osudu pensistů velice málo pozornosti. Nyní jako před tím se vláda uzavírá samozřejmému požadavku opravdové humanity, aby těmto veteránům práce zajistila člověka důstojnou existenci odpovídající trvající drahotě. Není správným, že pensisté mohou dnes ze své pense uhraditi dostatečné živobytí. Není také správným, že mezi staropensisty a novopensisty není žádného rozdílu. Pravda je, že od revoluce, od převratu požitky pensistů byly sníženy na 56% aktivitních požitků oproti dřívějším 96% a že propočítání služebních let a jiné požadavky, které činí státní pensisté nouzí donuceni, stále ještě nejsou splněny. A ani tam, kde zákony byly usneseny, nebyly ještě provedeny. Stabilisace platů vpočítáním drahotních přídavků a ošacovacích příspěvků a podle toho vyšší výměr pense bez rozdílu mezi staropensisty a novopensisty je příkazem doby, jehož splnění plným právem žádá státní úřednictvo všech kategorií. Místo toho přichází vláda a její zámožný ministr financí s nejnovějším postrachem úřednictva, snížením platů. Obracíme se se vší rozhodností proti tomu, aby úředníci a dělníci pykali snížením platů a mzdy za pochybenou českou hospodářskou politiku. Hospodářsky slabí jsou tím ohrožováni v oporách své existence, aniž stát užil své schopnosti oživiti výrobu a obchod, aby zlevnil stejnou měrou obživu chudého lidu.
Pozemková reforma, jak ji česká vláda provádí podle zákonů revolučního shromáždění, je ovšem naprosto nezpůsobilá k zlevnění potravin, a sice nejen následkem znění těchto zákonů, nýbrž i pro ducha, ve kterém jsou prováděny. Pan ministerský předseda má docela pravdu, když řekl, že československá pozemková reforma nemá obdoby. Zcela správně! Obdoby k takové pozemkové reformě není již na celém světě. Neboť ona jest vůbec jen zástěrou pro nucenou práci odnárodňovací nečeského velikého majetku pozemkového a vytvořila jen nejistotu majetku, za jejíž následky spotřebující obyvatelstvo již nyní musí pykati ve snížení hospodářské výroby a obchodu hospodářskými výrobky. Klasický důkaz pro nerentabilitu velkých nemovitostí i bez nebezpečí vyvlastnění dává přece dnes státní statek Lány, dokonce i podle číslic, které jsou vykázány ve státním rozpočtu. Věcné hospodaření za rok 1920 slibuje totiž - a to je jistě minimum - schodek 113.000 K, schodek osobních výdajů, který ještě k tomu přistupuje, činí okrouhle 1,100.000 korun. Je sice správné, že z toho podstatná částka asi připadá na udržování dvora presidentova. Přes to však musí menší část býti jistě připočtena k provozovacímu schodku. Z vyvlastnění půdy - to platí pro ony majitele, kteří spadají pod tato ustanovení - však chce absolutistický pozemkový úřad demokratické této republiky docíliti také ještě jednoho užitku, a sice je tento ve státním rozpočtu vykázán částkou 425 mil. korun. Srovnává se to úplně s obchodním duchem tohoto úřadu, pro který ovšem dodnes ještě nemohlo býti prosazeno zastoupení v této sněmovně zodpovědným ministrem. Ti páni mají, jak se zdá, úmysl zůstati při provádění pozemkové reformy opravdu beze vší kontroly a beze všeho dozoru. Je zcela nepochybno, že s pozemkovou reformou je úzce spojena i sociální otázka, totiž osud oněch, kteří jako úředníci, zřízenci a pracovní kategorie všeho druhu mají účast na tomto majetku, na práci na tomto majetku na jeho plodech. Nyní skutečně také tyto vrstvy již poznaly, kam cílí v tomto státě pozemková reforma, kdy sta podání dělníků a úředníků statků dokazují, jak těžce musí trpěti hrozícím provedením pozemkové reformy a jak musí bojovati proti ztrátě své existence nebo svého úřadu. V podáních se praví všude zcela správně, že pozemkový úřad nyní přistupuje k tomu, aby roztříštil veliký majetek pozemkový, aniž dříve rozřešil také v sociálním směru otázku zajištění existence úředníků, zřízenců a dělníků. Přes to neučinil, jak se zdá, ministr sociální péče proti takovému provádění pozemkové reformy ještě žádné námitky. Jestliže předseda vlády dále praví, že účelem reformy je dáti půdu lidu, pak musí býti co nejrozhodněji protestováno proti takovému přikrašlování a zkreslování skutečností. Ostatně také již jeden pán na straně většiny, a to jeden národně-demokratický český velkostatkář desavouoval v rozpočtovém výboru pana ministerského předsedu tím, že prohlásil, že pozemková reforma má především národnostní účel. Národním účelem jest prováděti konfiskace majetku, aby netoliko majetek, ale také oni úředníci a dělníci, kteří nejsou někomu příjemni, byli z majetku vypuzeni a na jejich místo byli do majetku začachrováni ti, kteří jsou příjemni.