Naše vojenská akademie v Hranicích musí se státi opravdu vysokou školou vojenskou. Naše důstojnictvo musí býti lépe vzděláno, než důstojnictvo všech sousedních států, jmenovitě než německé. Přimlouvám se za to, aby se vojenské akademii v Hranicích dostalo všeho, čeho potřebuje, aby tam byli posíláni za učitele nejlepší důstojníci, ať z řad legionářských, ať z řad bývalých generálních štábních důstojníků rakouské armády, ať nejlepší důstojníci francouzští, aby se tam chovanci mnoho naučili. Oni se skutečně učí mnoho, nemohou toho ani ztráviti, jak jsem se přesvědčil sám, a jak vím od lidí, kteří byli nejlépe kvalifikováni po absolvování této akademie.
Ministerstvo národní obrany - a já schvaluji tuto jeho snahu, na kterou je značný peníz ve státním rozpočtu - musí posílati naše vojenské lidi, u nichž byla konstatována mimořádná snaha po rozšíření jejich obzoru odborného, do ciziny na všechny strany, nejen do Francie, ale i do Italie, do Německa, event. do Rakouska, všude. Musíme míti vše připraveno dokonale, abychom v případě potřeby odrazili útoky co nejlépe.
Každý stát, jako každý jednotlivec, musí míti snahu udržeti se; v boji o život vyhrává ten, kdo chce žíti. Jestli to platí pro jednotlivce, platí to i pro stát. Každá armáda je nezbytnou pojišťovací premií, jak jsem se byl zmínil, a my se musíme snažiti, aby tato pojišťovací premie byla nejen dostatečně vysoká, ale také přinášela užitek, a to není v cizích rukou, jako při obyčejné pojišťovně, nýbrž v rukou našich.
A teď dovolte, abych se zmínil o francouzské missi, která je tak častým balvanem na cestě našich parlamentních jednání o vojsku. Já jsem řekl v rozpočtovém výboru a říkám to i dnes, že naším ideálem je, aby francouzská misse byla u nás v tom složení a v takové funkci, v jaké je nyní, co nejkratčeji. Naším ideálem není, abychom měli v čele svého generálního štábu a v čele svého vrchního velení fakticky, třeba ne de jure, příslušníky třebas spřáteleného státu a národa, jehož jsme nejoddanějšími vyznavači - tohoto přátelství totiž. Naším ideálem jest, abychom všechno měli v rukou svých domácích, spolehlivých lidí, ať úřady, ať vojsko. Dokud je u nás kvasivý ruch, dokud není spojitosti tradice vojenské, dokud se učíme a dokud musíme překonávat různé diskrepance mezi naším důstojnictvem, a dokud je fakt, že nejlepší technické vedení vojenské bylo stvořeno školou francouzskou, do té doby je pro nás francouzská misse skutečně potřebna. To tvrdím a musím odmítnouti útoky na její účelnost. Neříkám, že všichni její členové vyhovují této úloze. Je povinností ministerstva národní obrany, aby si do ní vybíralo od vojenské správy francouzské takové, kteří po všech stránkách, zvláště po stránce odborné přípravy a po stránce karakterové vyhovují, a pak odpadnou mnohé stížnosti, které na jednotlivé členy této misse jsou oprávněny.
Musíme si přáti, aby co nejdříve vlastní lidé, připravení školami a zkušeností z pobytu v cizině, mohli vstoupiti v čelo našich vojenských institucí, jmenovitě v čelo generálního štábu, aby tím způsobem bezpečnost našeho státu a národa byla v našich rukou, kde jedině může býti nejlépe pojištěna. Přál bych si také, aby v našem důstojnickém sboru zavládla opravdu spravedlivá snaha po tom, aby důstojník, jak to bylo za Rakouska a jak je ve všech státech, neznal jen jednotlivý kraj, nýbrž celou republiky, i topograficky, aby se vyměňovalo důstojnictvo, ne aby ta část, která je na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, zůstávala tam stále v postavení vyhnanců. (Výkřik: Všichni dostávají diety!) Pardon, pane kolego, za ty diety bych tam nešel. Jak jsem řekl, poněvadž nechceme, aby Slovensko a Podkarpatská Rus, staly se nějakým trestním územím, kam se posílají lidé z trestu, aby bylo pokládáno za méněcenné, nýbrž my ho pokládáme za integrující část našeho státu, proto tam nesmí býti lidé překládáni z důvodů nějaké nezpůsobilosti nebo nějakého nedostatku služebního, nebo nějakého provinění, nýbrž tam musí každý jíti turnem, aby mohl říci: já celou republiku jako důstojník znám. A musí býti v pořadě měněni. Nesmějí býti někteří lidé jenom v Praze nebo v Brně, nebo v území bývalé koruny České, jak velká část si toho přeje, ale musí zde býti neúprosná ruka ministerstva národní obrany, která bude naše důstojnictvo učiti znáti republiku z vlastní zkušenosti. V tom směru se přimlouvám jednak za překládání těch důstojníků, kteří si již odsloužili svoji lhůtu učební, ze Slovenska nazpět a naopak bych se přimlouval za překládání těch důstojníků, kteří dosud na Slovensku a Podkarpatské Rusi nesloužili, tam. Ale předpokladem k tomu je možnost řádného bydlení, aby tu nebyla nutnost oddělovati je od vlastních rodin, aby přestala potřeba platiti diety. V tom smyslu se přimlouvám za rychlé provedení vojenských investic.
Ke konci bych řekl, že ministerstvo národní obrany musí také účinněji než dosud bráti naši armádu a naše důstojnictvo v ochranu proti četným zbytečným a z veliké části úmyslným útokům, jmenovitě proti útokům tisku. Zde musí zakročiti tiskový odbor ministerstva národní obrany energicky. Musí mu tu býti pomocni také representanti státní správy politické a justiční.
Ničení nebo tupení pověsti našeho vojska nesmí býti trpěno, musíme se snažiti, aby opravdu vítězila všude pravda, aby úmyslné hanobení a ničení konsolidačního vývoje našeho státu nebylo nikde beztrestno! (Výborně!)
My se musíme snažiti, aby v naší armádě a v čelo správy vojenské na vůdčích místech byli postaveni lidé, kterým může republika důvěřovati.
V zájmu našeho života národního je, aby z těchto vůdčích míst byli odstraněni lidé, kteří nejsou hodni, ne proto, že by byli Němci nebo Maďary, ale protože tuto republiku nenávidí a že se cítí pořád exponenty toho starého režimu, jehož částí kdysi byli. Není možno trpěti na vůdčích místech lidi, kteří jezdí do Vídně vzpomenouti na své zašlé příslušenství k rakouské armádě nebo na svůj "Ausmusterung", a kteří tam volají s cizími příslušníky slávu bývalým representantům toho režimu, který nás zotročoval. Tito lidé se na vůdčí místo nehodí a znehodnocujeme státní vědomí našeho vojáka, který tyto věci kritisuje. Náš voják svého představeného pořád denně přesně kontroluje a všímá si všeho, a jestliže bude viděti, že státní správa vojenská trpí na vůdčích místech lidi, kteří republiky nenávidějí, bude si myslit: Ani já nemusím plnit svoje povinnosti správně, poněvadž, jak vidět, nedostatečné konání povinností, i těch mravních povinností k republice, není na překážku postupu nebo pohodlnému životu. Co to znamená? To znamená, že v prvé řadě armáda a státní správa civilní musí se opírat ve výběru lidí, na přední místa označených, o příslušníky státotvorného národa tohoto státu. To není vylučování příslušníků menšiny, ale dokud se zde bude jevit stále snaha, aby uvnitř státu byla konsolidace jeho a jeho zabezpečení rozvráceno, dokud je tu nepřátelská tendence těchto našich národních minorit, do té doby na vůdčích místech nejsou povoláni k řízení důležitých našich resortů lidé, kteří patří k této nepřátelské menšině. To není šovinismus a nesnášelivost národní. V tom okamžiku, jakmile budu vidět, a i dnes, jakmile se státní správa vojenská přesvědčí, že ten Němec, onen Maďar je služebníkem tohoto státu, třeba není mu srdcem oddán, ale loyálně plní své povinnosti, jako to musili dělat v Rakousku důstojníci české národnosti, dobrá! Ale kde se bude konstatovat laxnost, ledabylost, zaujatost nebo dokonce nenávist vůči tomuto státu, bez ohledu: Pryč! Naši drobní lidé, zvláště vojáci, musí vidět, že vedení tohoto státu je na vůdčích místech v rukou lidí, poctivě smýšlejících s republikou a jejím trváním. Jestliže Němci se domnívají, že toto všecko je militarismus nebo šovinismus, uvedu dva citáty, jeden z Nerudy, který zní: Nám Čechům z žárných mečů dána meta! Již on byl přesvědčen - a nevěděl, že kdy bude naše republika - že nikdy nebudeme moci složit ruce v klín a říci: Teď je Čechům volno a můžeme se věnovati jen práci kulturní. Ad vocem práce kulturní: V té je nejvíce třeba nápravy. Vždyť to naše školství je pořád daleko zanedbanější nežli školství německé. Máme celé kraje, na příkl. Valašsko, kde školství je naprosto zanedbáno, nemluvě ani o Slovensku a Podkarpatské Rusi. My jsme pořád ještě v obraně, a uvážíme-li, že nás čekají ještě desítiletí a staletí dlouhé boje a že je zapotřebí ostražitosti vůči našim národním nepřátelům, musíme si říci jen jedno, a zase nejlépe dá se to vyjádřit slovy básníka, který řekl ve "Zpěvech pátečních", byl to zase Neruda: A byť i Čech měl všechno ve svém klínu, čeho si v nejbujnějších snech svých přál, to lidské moře nezná odpočinu, ty též ho neznej, stále měj se k činu; dále, národe náš drahý, věčně dál!
Toho si musíme být vědomi, že v budování své národní samostatné organisace nebude pokoje, nebude spoléhání, nebude zakládání rukou v klín. Bude pořád nesnáz a překonávání obtíží, nebude nikdy možno se spolehnout na to, že nám druzí budou přáti život, jako my ho přejeme jim. Opatrnost musí být devisou naší politické samostatnosti. Jestliže v tom Němci spatřují své zatlačení nebo jestliže si stěžují na to, že s nimi zacházíme takovým nebo onakým způsobem a že oni jsou zde něčím, co nemůže býti nikdy spokojeno, pak jim na konec ocituji, teď na skutečný konec, věc, kterou jsem nedávno četl v německém překladu starého řeckého filosofa Epikteta. Ten říká v prvé knize, kap. XXIV svých "Rozprav":
Die Hauptsache ist: Erinnere Dich, daß die Türe offen steht. Steht nicht feiger als die Kinder! Und wenn diesen das Spiel nicht mehr gefällt, sagen sie: "Ich werde nicht mehr mitspielen." Wenn es Dir ebenso ergeht, so sage: "Ich spiele nicht mehr mit, und gehe!" Wenn Du aber bleibst, so klage nicht!
A tím jsem skončil. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. dr. Juriga.
Posl. dr. Juriga: Slávna snemovňa! Než abych prešiel ku predmetu mojej reči, nemôžem sa udržať, abych nereagoval na slová včerajšieho rečníka dr. Dérera. Tento pán je smutným vysvedčením nášho smutného osudu v Československej republike. Tón jeho reči tak mňa opamätá na tón reči slovenských Maďarov v Budapešti, keď oni vlastný svoj národ hanobili, potupovali a sami za ten štát žiadali od nás zaprenie vlastnej krvi, otroctvo a službu balvanu a modle všemohúcnej štátnosti. Slovenské porekadlo hovorí: že i cigánskej matke je jej dieťa milé. A Slovák, rodený Slovák, môže hovoriť to, že slovenské pokolenie terajšie je inferiornejšie, podlejšie než české pokolenie. Cigáňke je dieťa jej milé; nemôže to byť Slovák, kto môže hovoriť, len človek, ktorého slovenská matka neplkala, ktorého materská reč nebola slovenská a on potom keď vyrastol, priplichtil sa k slovenskej národnosti a stal sa včul otrokom modly, československého to balvanu a tej všemohúcnej štátnosti a pľuje na ten rod, ku ktorému sa pridáva a ktorého menom sa opovažuje hovoriť. Môže to byť Slovák? Iste nie.
Hovoril, že je podlejšia, inferiornejšia vrstva terajšieho slovenského úradníctva. Môže to hovoriť Slovák, keď by bol Slovákom? Je to česť? To je sebaprznenie, jestli niekto svoje vlastné hanobí. Neni krvou z krvi našej, neni kosťou z kostí našich, kto pľuje na národ náš, kto potupuje a haní amerických Slovákov, podkladá zlé úmysle tým, ktorí utvorili pittsburgskú smluvu, ktorí svoje krvepotné groše zanášali, kde ženy svoje snubné manželské prsteny predávaly, kde mladí mužovia sobrali sa a na základe pittsburgskej dohody, na základe tej úmluvy išli bojovať sem, kde tu hynúli a mreli. A jakú odmenu dostali? Prvá iskra nespokojnosti budila sa v mojej duši vtedy, keď som išiel zo starého Národného shromaždenia dole hradom a vidím tam pod hradom 6 až 7 našich slovenských amerických legionárov a počúvam reči ich. Päsťou hrozili na ten hrad a riekali: Prišli sme ako hrdinovia, bojovali sme ako hrdinovia a musíme ísť zpátky ako obarení psi. Ukazovali mi rany svoje a povedali: Podívajte sa, tí Česi neboli v stave ani jednu hviezdičku pridať k tej Československej republike, a nás nemá ani kto odprevadiť, tak musíme nazpät do Ameriky odejeť. Americkému legionárovi, ktorý padnul na fronte pri Košiciach, môjho bratranca synovi Michalovi Jurigovi, nenašiel sa v Československej republike človek, ktorý by na jeho hrob postavil pomník, lež Američania, z Ameriky museli tomuto slovenskému legionárovi pomník vybudovať.
A o týchto amerických bratoch
nakoniec jedon Dérer, ktorý jakživ pokuty za slovenskú
vec nezaplatil, ktorý keď ho fiskus za jedon článok k zodpovednosti
hnal, ako malé decko plakal a prosil, aby bol prepustený, opováži
sa hovoriť zle a predkladať krvácajúcim a umierajúcim slovenským
bratom americkým, keď úmluvu spravili s bratmi Čechmi, ako rodný
brat s rovným bratom a na základe tejto smlúvy išli bojovať za
oslobodenie slovenského národa a zakladať Československú republiku
na základe svojej autonomie. Taká je tiež odmena, ktorá sa udeľuje
teraz našim bratom, americkým Slovákom, ktorí po prevrate chceli
vo statisícoch prísť nazpät na Slovensko a zaujať svoju oslobodenú
vlasť. A tu keď v klubu starého Národného shromaždenia som navrhoval,
aby aspoň uradnou cestou nejakým spôsobom im uľahčili ich príchod
na Slovensko, prišiel nejaký pán - jak vám bude väčšine známé,
s nemecky znejúcim ménom - Frankenberger a začne vykládať obtíže
vyživovacie, keď americkí Slováci, ktorí mali miliardy korún vzhľadom
k tehdajšiemu kursu doláru, ktorí mali peniaze a chceli postupovať
americkým tempom, predsa žiadne vyživovacie obtíže zapríčiniť
nemohli. A tak sa museli sem vkrádať s rakúskými a maďarskými
pasy, sem nemohli prísť oni naši bratia, ktorí prelievali krev
a krvepotné peniaze dávali na nás i na vás, Česi! Keď však sa
na Slovensko hrnúli zase bratia Česi, tí už nerobili na Slovensku
obtíže zásobovacie. Taká odmena sa dostala našim bratom americkým,
odmena, riekol bych, dérerovská, že nemohli sa uplatniť na Slovensku,
nemôžu ani k žiadnym licenciam prísť, nikto sa ich nevšimne a
tak tu utratia tie krvepotné peniaze a musia si potom ťažko vypožičiavať
a preklínajú túto zem oslobodenú, lebo po utratení krvopotných
peňazí, nenašli, jak hovorili Amerikáni, jak sľuboval tiež v Amerike
pán president tuna nič amerického, len tie americké pendreky.
Tak idú všetcia chudiaci zpäť, lebo sa im zošklivily tieto pomery.
To je tá odmena - dérerovská - bratom americkým. To neriekam ja,
ale ja som to slyšal na vlastné uši, keď pred 4 týždny bol som
v holičskom závode v Bratislave. Vedľa sedel Amerikán a ten hovoril:
Keď som bol v Amerike a bol som sociálnym demokratom a nedávno
som povedal, že sa divím, že sa nenajde na Slovensku človek, ktorý
by Jurigu zastrelil nebo obesil, že brojí proti tej Prahe,
ale prišiel som domov a videl tie pomery, utratil som všetky peniaze
a vidím, že sa tu nemôžem pohnúť, nikto si mňa nevšimne, vypožičal
som si na cestu 3000 K, ktoré mňa stála cesta do Prahy. Tu ho
uchytili četníci a došupovali ho na Slovensko zpäť s tým titulom,
že kdesi štval proti Čechom, aby sa zodpovedal pred súdom, a potom
môže ísť do sveta. A hovorí, keď bych včil toho Jurigu videl,
ruky bych mu vedel stisknúť, lebo pravdu má, a keď sa dostanem
z Československej republiky nazpäť do Ameriky, budem hlásať krivdu,
ktorá sa nám, americkým Slovákom, tu deje. Tedy som k nemu pristúpil
a predstavil sa mu, ja som dr. Juriga. Tu mi stisknul ruky
a povedal: Bojujte ďalej, vybojujte nám americkým Slovákom to
právo, aby Slovensko bolo naše, aby sme mohli zase prísť do vlasti,
lebo my sme ju oslobodili. Ja sociálne demokratický robotník dal
som toľko peňazí a tu som ukázal tým českým pánom členstvo Ligy
a zavreli mňa a zašupovali. To, ako vidíte, je po "dérerovsku",
to je ten duch, tak môže hovoriť Slovák? Veď my Slováci máme v
Amerike viac rodín než tuna. Ja sám mám tam viac bratrancov a
dvoch bratov, keď bych tam išiel, našiel bych tam viac rodiny,
nežli mám tu. A tento Slovák uviedol dôkaz, že Dérer neni
Slovák, lebo jeho matka slovenská neplekala, sladká slovenská
reč nevzbudzovala ducha jeho a preto nemôže mať lásku a šetrnosť
oproti svojej krvi a svojmu národu, bo keby tomu tak bolo, nehanil
by tak svoju krv, keď by bol pravým Slovákom. Urazil ďalej, slávna
snemovňa, ľudovú stranu, že my sme boli, ktorí sme zradili pittsburgskú
smluvu. Ja som sa ohradil oproti tomu v klube, že nechcem mať
autonomiu, ale poneváč vonkajšie hlasovanie bolo také, že sme
tam priniesli obeti, že sme tam prinesli obeť istej mlčanlivosti,
dokiaľ Trianonská smluva nebude uzavretá, zapreli sme seba samých
k vôli republike, a to, ajhľa, odmena naša. Ešte sa chvastá, že
sme odhlasovali ústavu. Nuž mali sme tak bojovať, keď Trianonská
smluva nebola ešte ako teraz? Za našu činnosť a naše sebazaprenie
čo sa nám dostáva? Urážok. Ďalej odvoláva sa na staré revolučné
Národné shromaždenie. Tu osvedčujem pred celým svetom, čo sme
ešte nikde nepovedali a o čom sme mlčali s ohľadom na republiku
a cudzozemsko. Prišiel ale náš čas, aby sme politicky nemlčali.
Nechcem osobne nikomu ublížiť, nie som osobničkárom proti nikomu,
ako sú proti mne. Znám však zákulisné veci a prehlašujem tu, že
revolučné Národné shromaždenie, čo sa týka Slovákov, bolo úplne
neoprávnené o čomkoľvek na Slovensku rozhodovať a síce preto,
lebo nemalo poverenia od nikoho, žiadnej sankcie nemalo a žiadneho
poslania. To bola jedine kompánia Šrobárovská. Tú založil
pri cmuganí svojho špačka z kuby kdesi v kavárni...
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Prosím p. rečníka, aby nepoužíval tak silných slov!
Posl. dr. Juriga (pokračuje) .... Tak se to stalo a tam pozval si svojich kamarádov, a menovali so županom Bellom isté osoby a tak si svoju kompániu poverili a hovorili im: "pojedete do Prahy." Niektorí ani nevedeli, prečo jedú do Prahy. Ja sám som bol oprávnený hovoriť menom slovenského ľudu a dr. Blaho a mňa nikto nevolal. Z našej strany prišiel som dobrovoľne sem, nebol som povolaný, dobrovoľne som sa pripojil k Čechom a jako sa dobrovoľne pripojujeme, tak si ponechávame právo prípadne aj dobrovoľne sa rozlúčiť preto, lebo to neni všemohúca sila, ktorá nás spojila, ale dobrovoľná vôla, smluva vzájemná dvoch bratov. To si my oddiškutovať nedáme a nás nemôže nikto terorizovať tým slovom "velezradci". To si nechajte pre malé deti. To je také, ako pre deti Mikuláš, Krampús, keď nesie metlu, lebo "deti bojte sa", keď je velezradca vykričaný od dr. Dérera alebo Markoviča alebo Šrobára. Na to ste maličkí, aby sme my sa takého teroru ľakali; kominára sa nebojíme a tým menej namaľovaného na stene. Dobrovoľne sme republiku založili a jak nám bude republika slúžiť, tak budeme slúžiť jej. Nebudeme-li mať však zabezpečené naše národné právo, bude-li pre nás klietkou ku sputaniu nášho ducha, budeme prípadne usilovať ju rozbiť, bude-li nás chcieť zabiť.
Ďalej musím reagovať a reflektovať
na urážlivé slovo oproti katolíckym kňazom. Pánovia, kto založil
slovenskú reč a literatúru? Katolícky kňaz Bernolák. Podívajte
sa páni bratia Česi, spočítajte si tých československých poslancov
- lebo to niesú Slováci - agrárnych, sociálne-demokratických a
národne-socialistických. Všetcia do kopy neboli toľko žalárovaní
a nepretrpeli za slovenský národ toľko, jako kňazi z ľudovej strany.
Toho si buďte vedomi. Taký horliteľ Pavel Blaho jak živ
krajciar pokuty neplatil, radšej na Luhačovice držal a elektrisoval,
než bojovať v uhorskom sneme za slovanské právo. Tam nechal mňa
samého a radšej v Luhačoviciach sa bavil. Ostatne nechcem ísť
tak ďaleko a osobne kárať, ale sostavíme tú štatistiku niekdy,
že kto slúžil pred prevratom záslužne slovenskému národu, kto
sú predprevratový záslužní Slováci, či tí, ktorí tu dnes vás tak
šália a prevádzajú pätolízačstvo.
Místopředseda inž. Botto
(zvoní): Prosím pána poslanca, aby tak silných neparlamentárnych
výrazov nepoužíval.
Posl. dr. Juriga (pokračuje): Odpusťte, prosím pekne. Ale človek sa rozhorlí, keď vidí tú krivdu a povie pravdu.
Ďalej ohľadom starého národného
shromaždenia konštatujem znovu, že to bol len kompániou, kamarádskou
schôdzkou tých ľudí, že ich zavolali, plat brali, ale nikto tam
nechodil. Ráčte si, prosím, prezkúmať prezenčné listiny starého
Národného shromaždenia. Štyri až päť nás bolo vo snemovni miesto
päťdesiatich, ostatní sa všetci rozbehli po Slovensku zakladať
hospodárske podniky a jako referenti atď., prišli zakladať hospodárske
základy budúcnosti svojej a my sme boli tak naivní a dobrí, že
sme tu v Prahe držali na pleciach republiku, kým oni išli držať
seba. Tak to odvolávanie sa pána dra Dérera na staré Národné
shromaždenie nemá žiadnej oprávnenosti a žiadnej záväznosti. A
s tohoto miesta oznamujem, že to všetko zo základu demokratického
neni oprávnené, neni suverénne, neodpovedá proste prejavenej vôli
slovenského národa, čo staré Národné shromaždenie uzavrelo. U
vás, Čechov to platí, vy ste boli volení, mali ste nejaké oprávnenie
za ľud, ale Slováci, výjmuc mňa a dr. Blahu, ani jeden.
Dívajte sa, ja bych rád osvietil hlavy vám Čechom, aby ste videli,
že je to len klam, že vás klamú, že vás zastierajú frázami.
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Znovu žiadam pána poslanca, aby nepoužíval tak silných slov.
Posl. dr. Juriga (pokračuje): Čo na príklad toho istého Dérera "Robotnícke noviny" píši, len čo hovoril o autonomii včera, jak on zrádcoval všetkých autonomistov, že sú Maďaroni, ktorí chcú autonomiu, ktorí z autonomie tržia a vy české strany ste si riekaly: to je náš človek, triezlivý Slovák, verný Slovák. Vy sa dáte tak ľahko ošialiť, ako sa dalo ošialiť Maďarsko. Dívajte sa, čo v tých Dérerovských "Robotníckych novinách" sa píše o autonomii: "Každý nestranný republikánsky a slovensky smýšľajúci človek musí pochopiť, že behom času príjde i k ustanoveniu Slovenského snemu, ktorý bude mať svoj základ, ktorý bude predchodcem krajinského snemu Slovenska". Koho chcú tí pánovia šialiť, vás, alebo slovenský ľud? Ja myslím, že takýmito vecmi chce sa šialiť slovenský ľud doma, že tí, ktorí o autonomii tak hovoria, ak hovoril včera dr. Dérer, chcú šialiť vás, aby ste mysleli, že oni sú centralisti. A tu by ste si už raz tejto taktiky mohli všimnúť a na tie slovenské pomery dívať sa vlastnýma očima a vzbudiť v sebe sesterskú slovanskú krv a uznať svojich slovenských bratov za skutočných bratov a nielen za podnet svojho vykorisťovania.
V krátkosti pristúpim k niektorým poznámkam k rozpočtu. Za prvé je tu president. Z nášho stanoviska dívame sa na to s bôľom, že celé presidentstvo neni zariadené demokraticky. Vyvíja sa to celkom tak habsburkovsky, tak draho, jako za Rakúska. To neni demokratické. Ľud nesmie dovoliť, aby sa veľkí páni nad jeho hlavu nazbyt vysoko vyškrábali. (Posl. A. Chalupa: Ještě není tak vysoko jako papež.) Pápež nemá toľko platu, čo republikánsky president. Väčší pápež je pán president Masaryk. Iste je to drahé a niktorak demokratické a preto začína-li sa v štáte sporiť, malo sa napred začať so sporením tu, a nie tam na dietách slovenských poslancov, ktorí ešte musia doplácať na svoj poslanecký plat, keď musia jazdiť sem do Prahy. Keď už strháváte poslancom a úradníkom, musí ísť príkladom v demokratickej republike hlava republiky a preto sa určité procento malo srážať, také v této kapitole.
Za druhé je tu Národné shromáždenie. Čo sa toho týče, je to skutočný nesmysel, a učiníte sami Národné shromáždenie zbytočným a komunisti budú mať zajtra pravdu, že je to len sebranka, ktorú treba rozohnať. My tu nemáme práva mluviť, podľa srdca, máme tu desať, dvadsať a päť minutové termíny a keby mal poslanec všetky krivdy vyčítať jak republika ide a kde je zle a dobre. A tu by mali i ministri sedeť a poznámky si robiť, ale oni po obede spia a svoju povinnosť nekonajú, ani ten, ktorý má prikázanú inšpekciu, jak sa medzi sebou podelili ako policajti. Ani ten nečiní svoju povinnosť, ktorý je pridelený od 1. do 2. hodiny na túto inšpekciu. Takým príkladom sa má ísť pánom poslancom napred? Neni-li to pravda, že celá snemovňa je podobne prázdna a obecenstvo, ktoré sem prijde niekdy, vidí, keď na to dáva toľko peňazí, to že je ten parlament, snemovňa? Keby tí Slováci tu nebojovali za svoje práva a vždycky do tej tvrdej českej hlavy nemuseli búchať za právo svojho života, to by tu mohli vrabci čvirikať.
Pri ministerskom predsedníctve musím poznamenať o ministerstve s plnou mocou pre Slovensko. To je smiešné. Buď mu dajte nejakú moc, lebo ho soberte. To je zase len šialenie slovenského národa, aby tí Slováčkovia mali ministerstvo a svojho ministra, ktorý tam representuje. Zase šalba, neuprímnosť. Keď nám ho vezmete, budeme môcť povedať sobrali nám representáciu slovenského národa, ani to nemáme, všetko nám odvliekli do Prahy, jako dedictvo nášho prvého a najslávnejšieho generála Štefanika, které nemôžeme vydriapať.
K zahraničnému ministerstvu musím poznamenať ohľadne pána ministra Beneša jeden boľastný bod v dejinách slovenského národa. To je otázka dra Jantauscha, apoštolského administrátora Trnavského. Bolí srdce naše tragický osud toho človeka, keď si predstavíme, že človek ten od detinstva za národ svoj bojoval, bol pokutovaný, mimoriadne štvaný po celý život, ktorý pri voľbách nikdy nezatajoval svoj národ, tak bol bezzištný ten Slovák, že i luteráni priviedli na jeho voľbu všetkých Slovákov. Bol potupovaný po celý život od Maďarov a teraz v oslobodenej vlasti hneď sa mu vyčíta maďaronstvo a nespoľahlivosť so strany bratov Čechov. Tam nás tisli a poličkovali na pravé líco, tu nás poličkujete na ľavé líco. Takto pochodí jeden tak šlachetný, tak dokonale ideálny Slovák, ktorému toho nemôže odoprieť žiadny, kto ho zná. Čo si majú mysleť tí menší? Prirodzená vec, pomalúčku zostaneme všetci Maďaroni, velezradci, a vlastencom a poriadnym človekom na Slovensku dnes bude len Čech a Čechoslovák, ten, kto tisne káru pražského centralismu, kto tisne káru macochy Prahy.
Ministerstvo unifikácie, to jest
politické povalačstvo. Keby aspoň svoje právo unifikovalo, že
by sa dane platily, obecné voľby atď. boly prevedené. Ťarchy unifikujú.
Zase je to od vás fígel, aby Slováčkovia videli, že majú nejaké
ministerstvo, urobili ministerstvo unifikácie a sa obzerajú, kde
je nejaký Slováček, bárs i ten najsprostší, a postavia ho do tej
stolice unifikácie. A Slováci! Tešte sa, máte Slováka za ministra,
ktorý - potom nič nerobí. A vôbec sám minister to uznal, že je
zbytočný. (Veselost.) Oni sa tak preliahajú, nado všetkých
je dr. Dérer a Markovič. Tí to vedeli dobre podeliť.
Jedon raz má vládu ten, podruhé onen, jednou vypadne dr. Markovič
a prijde Dérer a tak sa preliahajú v tom ministerskom pelechu
a nič zvláštneho nerobia. (Veselost. - Posl. Vahala:
To se máte čemu smát, takovým výrazům!)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Pane poslanec, neráčte užívať takých výrazov.
Posl. dr. Juriga (pokračuje): To sú také roľnické výrazy, ale nie sú tak grobiánske ako ty máš. (Posl. Pik: To jsou výrazy z kněžského pelechu!) Teba tiež kňazi vychovali. Nejmúdrejších ľudí máte z knažov. Já som Juriga a roľnícky synok.
Čo sa týka ministerstva vnútra,
poznamenať musím znovu, že na Slovensku nie je žiadneho práva
administratívneho, tam je diktatúra četníctva, diktatúra kancelárskej
panščiny. Žiadne pravo ľudu, žiadne voľby nikde prevedené nie
sú, takže, slávny snem, my prichádzame k tomu presvedčeniu, že
keď ešte do roka slávna snemovňa, tak ak je to v tom zákone uvedené,
keď vy neprevedete dľa lehoty tohoto zákona obecné a župné voľby,
už naša trpelivosť prichádza ku koncu a jestli vy vaše slovo nezadržíte,
jak ho pán minister Beneš raz nezadržal, my otvorene budeme
museť národu povedať: Národe, na ten štát, v ktorom práva nemáš,
ani krajcara neplať! Budeme k tomu prinúteni, lebo kde práva nemám,
čo bych platil dane? Jestli nebudú prevedené obecné a župné voľby,
je po našej trpelivosti a tak držte aspoň tento zákon, dokiaľ
vám ešte termín dávame, abyste vedeli a videli, že my republiku
milujeme lepšie ako štátotvorná strana, lebo nás to bolí. (Hluk.
Výkřiky. Posl. Dubický: To by ta republika vypadala!)