Když finanční politika státu se dělá podle těchto "národohospodářských" zásad, pak nedivme se, že i rozpočet státu má tutéž podobnost s praktickým životem jako ty bezplatné funkce nebeské se skutečným hospodářským životem zemědělcovým.
Podle toho se nám měří, tak vypadá i rozpočet státu pro poplatníky. Tytéž "zásady" národohospodářské se tu uplatňují. Rozpočet tento jest způsobilým k tomu, aby uvažováno bylo o něm s velmi velkou dávkou trpkosti se strany rolnictva. Už ta okolnost, že cifry jeho pohybují se ve stejných výškách jako loni, jest příznačná a jest vážným mementem pro výrobní vrstvy zemědělské a poplatní elementy státu a ne zrovna lichotivým uznáním pro ředitele naší finanční politiky, i když mu přilepšíme faktem, že není sám z těch, kteří to dělali. Z toho tance číslic jde poplatníku hlava kolem. Správa státu se tu jeví jako nejhorší hospodář, protože nedovede kalkulovat s poměry života. Nabádá k šetrnosti a sama rozhazuje; odsuzuje lichváře i a sama provozuje politiku, za kterou by se jako soukromník dostala za mříže! Nabádá k občanským cnostem a sama tone v necnostech!
Musí se šetřit, ale na kom a kde? Jedna zásada musí platiti pro hospodaření státu jako hospodaření soukromníka § Proč nezrušíte ministerstvo zásobování a jiné úřady, když už je všeho dost? Proč zaměstnáváte tolik přespočetných zřízenců železničních a i úředníků, proč nemají býti odměňování lidé ti za skutečně vykonanou práci a nikoli jen tak zvané "zaměstnání" a to v poměru k vnitřní kupní ceně naší koruny? Proč tady nelze sleviti, když dělníci slevují až 30 i více procent a jsou vyhazováni zaměstnavateli na čas neb i trvale ze zaměstnání a když rolníci slevili více jako 60 70% ceny svých výrobků? Proč se sem vozí dobytek a obilí z ciziny, když je ho zde nadbytek? - Tak ptá se nás rolnictvo a my mu nedovedeme odpověděti, protože nelze chápati tento režim vládní zdravým rozumem.
Celá tato soustava vládní a režim tento, který ubíjí ještě více bez tak otupělou zodpovědnost svědomí, kotví v dnešní krisi ideové a mravní, založen jest na falešném pojetí socialismu a přivádí stát do situace, z níž může býti vysvobozen jen návratem k rozumu, opuštěním utopií a hesel davových a když se postaví na zásadu národohospodářského a nikoliv tak zvaného sociálního cenění práce; a to jak stát samý, co zaměstnavatel, tak i celý vnitřní soukromo-hospodářský život ve státě a to tak, že bude ceněna - jak jsem už několikráte zde dovodil - práce podle zásluhy a ne podle tak zvané potřeby. Výše této potřeby jest velmi širokým pojmem, ale málokdy se kryje také s pojmem povinností práce.
O tyto základní principy národohospodářské, o tyto samozřejmosti sic, ale nechápané se strany socialismu, povedeme tuhý a přímočarý boj až do vítězství jejich, to jest do vítězství zdravého rozumu. Dokavad vládnouti se bude v tomto státě podle těchto zásad, nelze stát náš hospodářsky sanovat a je nutno přeorientovat ideově a mravně naší společnost, aby ve své většině došla tohoto náhledu a pak teprve státi se může náprava. K tomuto dílu velmi těžkému, ale nutnému voláme po součinnosti celou rozumnou českou veřejnost, zejména poplatnictvo středních a malých stavů; chceme vytvořiti a vytvoříme svým ideovým konservatismem sociálním prostředí, kde vzplane odpor proti i tomuto režimu a bohdá za součinnosti stejně smýšlejících upravíme cesty k nové orientaci české politiky, která by náš národohospodářský život ozdravila a zabezpečila do budoucna.
První podmínkou pro ozdravění života politického jest zrušení otroctví, do něhož vržen jest svobodný občan republiky Československé systemem vázaných kandidátních listin, stav to naprosto neudržitelný u tak vyspělého národa jako je náš. Je to přímo ponížení důstojnosti lidské, zamezení zdravé konkurence nejschopnějších lidí a jsem přesvědčen, že lid republiky naší si tento systém líbiti nedá.
Druhou podmínkou jest nezištnost vůdců lidu, jest jejich charakter čistý a mužný. Poslanci, senátoři a ministři neměli by býti po čas své funkce členy výdělečných podniků, (Výborně!) jejichž působnost koliduje s vedením těchto úřadů neb držením funkcí. Třetí pak potřebou jest politicky vzdělané občanstvo oproštěné od demagogie řemeslných politiků, myslící svým vlastním rozumem a jednající samostatně. Všichni lidé republiky a je jich jistě většina, kteří mají poctivé úmysly se svým státem, - bez rozdílu politické příslušnosti měli by se spojiti ve snaze o zlomení režimu, který na konec ani dělníku nemůže nic prospěti a který jen zdržuje zdravý proces vývojový v naší republice. Stát náš má podmínky pro život, je tedy života schopný. Jest nutno však dáti mu vládu rozumu a vládu spravedlivou. Rádi přiznáme my rolníci ten podíl na práci, užitku i moci všem, kdož poctivě drží ideu státu a poctivě pracují ve svém oboru pracovním k tomuto cíli. Jsou schůdné pro nás ty cesty, po nichž jda dorozuměl by se dělník s tímto státním a národním vědomím i s českým sedlákem, živnostníkem a úředníkem. Tyto cesty však vedou přes mrtvoly dnešních mnohých řemeslných politiků. Nebude lépe v tomto státě, až se život národohospodářský a kulturní odpolitisuje. Odpolitisovati náš život znamená zlomiti systém vázanosti kandidátních listin, zlomiti moc klik stranicko-politických, vyřaditi řemeslné politiky demagogy a poslati do parlamentu muže, kteří by sami dali příklad svým životem a nezištností všemu občanstvu, jak je nutno prováděti v praksi života očistu ideovou a mravní (Hlas: Tak začněte u sebe!) - já to pro svou osobu nepotřebuji! (Veselost.) - jak řešiti krisi mravní, v níž tkví kořeny bídy hmotné, krise hospodářské. Slova povzbuzují, příklady táhnou. Takovýto parlament lidový, i když v něm budou zasedati zástupcové různých stran a stavů, byl by oproštěn od osobně prospěchářských interesů, rozhodoval by svobodněji a čestný úřad poslance byl by radostnou příležitostí k vykonávání služby lidu a státu, kdežto dnes je pro zmíněné nedostatky v nevážnosti a často smutnou příležitostí ke studiu politického života, který potom správně nazýván bývá bahnem.
Doufáme, že na této linii nastupované československým rolnictvem sejde se i rozumný český dělník a měšťan, každý ve svých řadách, ale souběžně jdoucí za cílem naznačeným. Cesta bude jistě trnitá, ale jest jediná k naší záchraně! Jest jedinou záchranou státu, jemuž přinésti chceme oběti v poměru k našim silám a spojiti náš boj za nový lepší život se všenárodní snahou po plném vyžití života silného, mravně i národně obrozeného našeho československého lidu. Je to cesta za idealem lidství a společenské solidarity, míru a bratrství, a český národ má dosti ztajených sil, aby kráčel v prvých řadách těchto velkých myšlenek obrody společenské.
V závěru shrnouti chtěl bych svůj názor na dnešní vládní koalici a její programm.
Koaliční vláda není nám netykavkou a má pro stát, národ a naše rolnictvo jen tehda ceny a významu, pakli ukáže silnou ruku a dobrou vůli ve sjednání pořádku sociálního a bude-li prováděti program svůj s ohledem na národohospodářskou mohoucnost státu.
Nesouhlasíme se všemi počiny vlády a povedeme boj v jednotlivých oborech činnosti její, pokud nebude zde důkazů, že režim dvojího lokte, režim kapitalisticko-socialistický ustoupí kursu nikoliv vysloveně - nežádáme agrárnímu, ale režimu zdravé národohospodářské politiky státu.
Prohlašuji, že nesneseme dále tento stav a jsme připraveni svésti zásadní boj s těmi, kdož mají snahu rolnictvo ožebračiti. Zájem státu jde nám nadevše; tento zájem ochráníme jen politikou zdravou, výrobní, národohospodářskou a zajištěním rentability zemědělství a nikoliv překotnou deflační politikou, která spolu s režimem dnešním podkopati by mohla zdravé základy státu. Duch rolnictva je nezlomný ve snaze této a nebude-li dbáno těchto rad a zásad, nemůže ani tato vláda čekati od nás šetření.
Máme pevnou víru ve zdravý základ nejen materielních, ale i mravních hodnot státu našeho a jeho obyvatelstva a jen tato víra nás nutká vyčkati s odsudkem vlády i přes těžké chyby, které se staly a které rolnictvo odnáší tak těžce. Leč naše trpělivost jest u konce a žádáme činy. Dle těch se zařídí i naše rolnictvo i naše hnutí za očistu veřejného života. Nebyli bychom křesťany, kdybychom měli snahu odsouditi hříšníka k smrti a nenechali mu možnost pokání za spáchané hříchy. Proto i této vládě, která snímati má i hříchy vlád minulých - zase podle božské vyrovnávací spravedlnosti, neboť původcové jejich jsou aspoň z části opět pohromadě - chceme popřáti tohoto času nejen už k rozjímání, ale k polepšení, k činům, které by měly už jednou mluviti slovy písma, že větší je radost nad jedním hříšníkem pokání činícím než nad 99 spravedlivými!
Nikoliv tedy této vládě, nýbrž
státu dáváme, a protože chceme stát udržeti i v době třeba nikoliv
nejlepších vlád, budeme hlasovati pro rozpočet s vědomím, že tato
těžká oběť rolnictva konána je v tradiční selské oddanosti k rodné
půdě, národu a svobodnému státu. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Slovo dále má pan posl. dr. Spina.
Posl. dr. Spina (německy): Dámy a pánové! Nepatří to více právě k příjemnostem vezdejšího života, řečniti v této sněmovně jako německý poslanec, již proto ne, že se nám řečníkům oposice činí tak účinná konkurence, jak to dokázal bezprostřední řečník přede mnou jak úctyhodnou délkou své řeči, tak i jednotlivými jejími díly, řečí, kterou by našinec ze svazu rolníků zajisté za potlesku posluchačstva mohl docela dobře pronésti na krajském sjezdu naší strany. Nebo na příklad, abych uvedl něco vážnějšího, včerejší řeč ctěného pana kolegy Němce, která sáhla na základy koalice, (Posl. dr. Kafka (německy): Základů žádných není!) řekněme tedy na hypotetické národní základy, jak by to byl mohl učiniti jen některý z nejvážnějších řečníků oposice. Ale zůstaňme vážní! My němečtí řečníci, ať náležíme ke kterékoli straně, náš nástroj zde v tomto domě má jen jednu strunu a jednu melodii: Obžalobu. Na onom širokém poli, kde se setkávají státní moc s osudem jednotlivého národa, jakož i s osudem jednotlivého občana, tam není pro nás Němce ani nejmenšího místečka, které by bylo osvětleno hřejivým paprskem slunečním. Obžaloby rozhořčení, vyznívající z řečí zástupců všech německých stran a odstínů, nejsou žádnou pósou, žádnou levnou demagogií, to není žádné kverulantství, jest to něco živelného, něco organického, zhuštěného ze všeho toho bezpočetného, co se na nás Němce v tomto státě nahrnulo od převratu z roku 1918, zhuštěno jako paprsky světelné v ohnisku čočky, z úderu srdce 3 1/2 milionu Němců v tomto státě. Řeklo se nám s české strany, že otázka německá není více otázkou rozumného pochopení, že jest otázkou psychickou - rozumělo se tím ovšem psychopatickou. Ztratili jsme prý, jak se myslí, držení a orientaci, nemůžeme se prý vpraviti do toho, že jsme ztratili naše někdejší přednostní práva atd. Pánové, to je falešné. Poznali jsme svůj osud, který nebyl lehký, nedoufáme v žádný zázrak, poněvadž nevidíme nikoho, kdo by mohl zázrak učiniti, hledíme chladnýma a reálnýma očima na jasné skutečnosti tohoto státu a poměry sil v mezinárodní politice. Jsou to bolestná poznání, ale dospěli jsme k nim a měli jsme po dva a půl roku příležitost cvičiti se v trpělivosti a nasbírali jsme své zkušenosti o české protistraně. A tyto zkušenosti jsou velmi špatné. Všechno bylo neplodné, neboť také z opačné strany zněla nám vždy jen jedna melodie, tvrdé "ne". A při tom ne, při tomto odpírání šlo o něco, co se nás Němců zvláště blízce dotýká, totiž o odepření dobré vůle. Myslím, pánové z druhé strany, že musíte nahlédnouti, co tento psychický moment pro nás znamená.
Naše postavení jest dnes úplně jasné. Po tom, co jsme zažili v posledních dvou letech, nebylo už ani třeba posazení koruny, abych to tak pojmenoval, jakým lze označiti přehlasování, kterého se poslední úterý dostalo vyrovnávacímu návrhu Czechovu od panujících a proto odpovědných stran většiny. Návrh Czechův, jemuž byl za použití velmi pochybných úskoků a povážlivého hnidopišství připraven stejný osud jako oné iniciativní naléhavé interpelaci našeho německého parlamentního svazu ze dne 27. října 1920, ve které jsme vyložili své základní požadavky a na kterou jsme až dodnes nedostali ani slovíčka odpovědi. (Posl. Patzel německy: Přes jednací řád!) Ano, přes jednací řád! V úterý učinily velké české strany něco, co by samy byly označily za přímo nerozumné, kdyby se jim to bylo přihodilo v starém Rakousku. Avšak v úterý se něco stalo, co musí přesvědčiti cely svět o spravedlnosti našeho požadavku ve výboru 117ti, jakož i o naší dobré vůli, dosáhnouti spravedlivého vyrovnání, a to jest obraz české sociálně-demokratické strany, jak tu seděla po hlasování se sklopenými hlavami, jak beze slova musela snésti výbuch citů svých německých soudruhů a řízné výčitky Hillebrandovy. Skutečně smutný obraz strany s dobrou a velkou minulostí, která však od převratu krok za krokem se vzdávala svých základních zásad ve prospěch přemrštěného nacionalismu českých občanských stran, přemrštěného nacionalismu, který podle slavného výroku má týž význam jako "kocourkovství". Za jakou cenu byly opuštěny tyto zásady? Za cenu moci! Působí to trapným dojmem, že tato moc se provádí za podpory české sociálně-demokratické strany ve smyslu potlačování vlastních třídních soudruhů na druhé straně, kteří tvoří rovněž velkou stranu. Pan dr. Meissner neměl k našemu velkému překvapení ve své řeči o prohlášení vlády již vůbec tolik odvahy, aby se i jen dotknul národnostní otázky tohoto státu, a nedoplnil ani, jak by to byl měl do jisté míry podle své povinnosti jako mezinárodní sociální demokrat učiniti, toho, co opomenul měšťácký ministerský předseda pod nátlakem českých šovinistických stran a co označil president tohoto státu ve své novoroční řeči za nejdůležitější, ba za jedinou otázku tohoto státu, aby promluvil o menšinových národech, aby našel cestu k základním problémům tohoto státu a k jejich velice palčivému rozluštění. Dne 15. prosince 1918 mělo "Právo Lidu" článek o "Sebeurčení národů a nacionalismu", článek, který tenkráte daleko byl zaznamenán a vyvolal velké naděje pro mír národů v tomto státě. Táži se, pánové, propustila-li by i dnes redakce "Práva Lidu" tento článek? A není-li dnes prstů na jedné ruce příliš mnoho na spočítání těch, kteří stále ještě na lavicích této velké strany oceňují německo-české vyrovnání jako to, čím ve skutečnosti jest, jako otázku života i osudu tohoto státu?"Jsme s Němci vyrovnáni" jest facit, to jest výtažek úterního hlasování, a musí též na české straně každého, vážně přemýšlejícího politika - myslím, že jsou tací, ovšem jen v hovoru s námi mezi čtyřma očima - naplniti bolestí, že v této sněmovně u velkých českých stran dnes vládnoucích zvítězil duch Kramářův nad duchem toho, jenž označil svým životním cílem uskutečnění demokracie v tomto státě. Tato velká myšlenka se stane nyní obětí jalové nacionalistické fráze, neboť ničím jiným není přec tvrzení "jsme vyrovnáni". Toto tvrzení jest obmezené, jest nereelní a jest nedůstojné vážného politického pochopení. Základní problém tohoto státu, německo-české vyrovnání, kterým koaliční strany v neobyčejném zaslepení opovrhují a s nímž v úterý zle naložily, bylo zde od okamžiku založení tohoto státu a zůstane až do konce tohoto státu, bude v každé době velitelsky volati po rozluštění a vždy jako strašidlo obcházeti v této sněmovně. Staré Rakousko zašlo pro svou nerozluštěnou otázku národnostní, především pro nerozluštěnou německo-českou otázku. Staré Rakousko přišlo i zde, jako vždy, pozdě, a v tomto novém Rakousku zde nad Vltavou se zdá též, že se tato opoždění již stala pravidelnými. Pakliže s touto otázkou bude skutečně jen zločinně pohráváno tím, že české strany a mocenští činitelové se přes ni přinesou v nesprávném vědomí své moci, tak se jim tato sabotáž dorozumění a smíření může podařiti mocí surových čísel sčítacích a pomocí tisíce pout našeho jednacího řádu. Rozhodným pro tento velký problém není však svéhlavost jednotlivců, ne moc vůdců stran, nýbrž potřeba národů. Nikdy se nerozluští dosavadní cestou pravé úkoly tohoto státu, které jsou dány jeho poměry obyvatelstva, jeho zeměpisnou polohou a jeho středoevropským posláním, a nezachová se tak stát schopným života. Duch nesnášelivosti, panovačnosti, křiklavého národního sobectví, který od převratu se jeví proti nám Němcům a ostatním menšinovým národům - a tu je zvláštní, že ze 6 národů tohoto státu stojí všech 5 menšinových národů proti jedinému, proti panujícímu národu - tento duch jest na cestě, aby zničil to nejdražší, co stát u svých občanů může a musí míti a bez čeho nemůže žíti: Totiž, že jsou mimo to, co stát udržuje, mimo pocit teritoriálního a hospodářského společenství ještě imponderabilie, které sídlí v srdcích národů jako stará, zbožná, dětská víra, že tyto imponderabilie nesmějí býti poškozeny, poněvadž tímto poškozením vezme všechno za své. V našem německém národě se utvrzuje každým dnem více přesvědčení, že na české straně vůbec není nikdo více ochoten ke spravedlivému vyrovnání. Násilné a neobyčejně bláhové potlačování v jazykovém právu, ve správě, v otázce úřednické, v otázce práva na samosprávu našich obcí a okresů, veřejné i tajné potlačování volného projevu mínění, tisíceré bodání špendlíky všedních dnů, snížení pozemkové reformy ze sociálního a agrárně-politického opatření na nástroj nečistšího nacionalismu, tento hrozný, velkolepý proces o vyvrácení kořenů naší oblasti osídlení, který funguje jako strašně složitý, ale ohromně přesně pracující stroj, neskrytá a už ani nepopíraná snaha souběžné vnitřní i vnější politiky a finanční i hospodářské politiky tohoto státu, která má německou váhu ve střední Evropě vyhoditi ze sedla -ano, táži se, jaké pocity musí to vyvolati v srdcích našich širokých německých vrstev, pro něž jsou stát i režim samozřejmě tytéž pojmy? A ptám se: Jaký státní smysl může zbýti při pokračování tohoto režimu? Mluví se nám mnoho a obyčejně tonem příznivce o nutnosti naší loyality, o pojmu, který kol. Kafka právě včera velmi kriticky analysoval, o heslu, které, jak známo, také v Ženevě a v agitaci zde v zemi hrálo velkou úlohu. Pánové z protější strany, táži se, co vlastně chcete? Rád bych vás při rozebírání této otázky přivedl zpět ke skutečnosti. Mluvíte-li o loyalitě, nezapomínejte na loyalitu reálních skutečností, totiž na loyalitu práce v tomto státě vykonané naším národem, zaplacené daně, dodané vojáky, samé skutečnosti, které náš národ dal ze svého mu již vrozeného smyslu pro státnost a pořádek, od něhož se jen těžko loučí a jenž jest výronem pojmu německé věrnosti. Žádáte-li více a žádáte-li snad také pocitu loyality, musím na to upozorniti, že je to s tou loyalitou zvláštní věc. Má se to s tím jako se čtvrtým přikázáním, jest to závazek, jak říkají juristé, contractus bilateralis, který ukládá oběma stranám povinnost: "Cti otce svého i matku svou" ano, to neplatí jen pro děti, to platí ve zvýšené míře i pro rodiče, kteří musí býti takovými, aby je děti mohly ctíti. To je základní myšlenkou Anzengruberova "Čtvrtého přikázání". Žádáte-li od nás loyalitu, umožněte našemu těžce zkoušenému národu, aby ji mohl vzdávati, anebo jí nežádejte. Myslím, že český národ, přesněji řečeno české strany, musely by se především samy postaviti na půdu státu. Vždyť vy nestojíte vůbec na půdě státu, vy stojíte na půdě stran, a při vysoce vyvinutém, přepolitisovaném českém životě stran divíme se my Němci často - odpusťte mi to slovo - jak lhostejný jest vám ohled na tento stát. Kdybychom my měli svůj stát, dokázali bychom zcela jinou státnost. Pánové! Teprve až sami na této půdě budete státi, smíte také od menšinových národů požadovati, aby ony se na tuto půdu postavily. Jsou hranice, kde podle každého práva loyalita přestává býti povinností a kde právo sebezachování zatlačí každý jiný ohled do pozadí. Nechť se dnes panující české strany chrání, aby dohnaly věci tak daleko, aby k takovému okamžiku došlo. Nebylo to také docela moudré, po zkušenostech, které jste sami učinili s pojmem loyality v starém státě, vzíti do trestního řádu nového státu paragrafy o loyalitě. Jest loyalita vnější a vnitřní. A neviděl jsem jasnějšího dokladu pro toto rozeznávání, jako když listuji v deníku Kaizla, tohoto vynikajícího českého politika, který tento stát účinněji připravil, než ti největší šovinističtí křiklouni; těšil se, jak známo, neobyčejné důvěře starého císaře. V listech svého deníku nedělá ze svého srdce žádné jeskyně zločinců, tam povídá nám pravdu o svém srdci, a tu vidíme vystupovati před nás dualismus loyality, loyalitu s dvojitým dnem, ve kteréž bylo by pro protivníka nebezpečno státi se naším učitelem. Radil bych jen k tomu, než se požene otázka loyality státních občanů do krajnosti, aby se na protivné straně přičinili o trochu moudřejší umírněnost svého chování proti nám, pak nebude této otázky ani třeba.
Před několika dny byla nám položena na stůl účetní uzávěrka za rok 1919. To nás samozřejmě těší. Víte však, jaký výsledek uzávěrky by byl pro naše srdce největší radostí? Kdybyste nám mohli předložiti takovou národnostní uzávěrku účtu, která má také náš podpis a která nás oba uspokojí. Ovšem na to si netroufáte, jak dokazuje odmítnutí výboru stosedmnácti.
Tak, jak státní režim až dodnes všechno zanedbal, aby zmírnil tuto hnisající bouli na státě, národnostní boje, jak až dosud všechny vlády a strany byly neb se staly spoluvinnými na neobmezeném rozšíření tohoto psychického kontagia, tohoto nadnacionalismu, tak se staly v tomto směru socialistické strany vinnějšími než strany občanské, tak také na druhé straně státní režim dosud vždycky selhal při luštění sociálního problému, povznesení výroby, účinného potlačování hospodářské krise. Ale abychom zůstali spravedliví, nemohl ani jinak, musel v této otázce selhati, poněvadž u nás není žádná budující práce možná, dokud potrvá základní chyba a základní omyl v soustavě tohoto státu, totiž fantom národního státu a s ním přinucování českých stran k politickému plemenění se mezi sebou samými; a takové plemenění je, jak známo, vždy neplodné a značí degeneraci. Nadnárodnost na jedné straně, řešení nejdůležitějších otázek hospodářských s národnostních hledisek a nadsocialismus na druhé straně, ty tento stát ochromují. A výrok velice chytrého sociálního demokrata, který zastupuje v Berlíně tuto republiku a jenž zde dnes též byl přítomen, jest správný: "Vyhráli jsme politicky, ale hospodářsky jsme prohráli."
Máme dnes zbídačení úrovně života v tomto státě, nejen ve spodních vrstvách, ale více ještě ve středních a zvláště v tak zvaných vzdělaných vrstvách, které jest v křiklavém odporu k nepopíratelně silným hospodářským zdrojům tohoto státu a v odporu k obrazu hospodářského ráje, který nám byl po převratu malován v tak jasných barvách. Máme vzrůst nezaměstnaných v takové míře, jak nám to nedávno líčil pan kolega Kaufmann, že úřední čísla zůstávají daleko za skutečností. To jest smutný rub medaile, na jejímž líci jest docela klamně obraz domnělého národního státu. Náš průmysl jest na smrt nemocen. Pomalu dochází i na živnosti, a zemědělství jest v krisi, která znamená zkázu pro základ státu a jeho hospodářství. Strašlivá krise průmyslu, kterou proděláváme, není krisí přílišné výroby, jak ji pojímá Rašín, jaké se v letech před válkou periodicky ukazovaly a zase přímo automaticky po nějakém čase napravily, dnes máme co dělati s krisí nedostatečné spotřeby, s krisí nákupní, která jest chronická, která ochromuje náš průmysl trvale, která nutí velkou část našeho průmyslu k vystěhování do Jugoslavie, Polska, Rakouska, Maďarska a nám zůstavuje dělníky tohoto průmyslu. A pan ministr obchodu má, toť se ví, velice jednoduchý recept: mají se přeučiti! Nuže, proti tomuto panu ministru obchodu, který, jak známo, pokulhává se svými statistikami zahraničního obchodu vždy o několik měsíců za světovým vývinem, zatím co tyto ve státech se spořádaným hospodářstvím, jako na př. v Anglii, jsou předkládány přesně na prvního dne příštího měsíce, proti tomuto panu ministru obchodu chtěl bych postaviti jiného bývalého ministra obchodu. Byl to ministr obchodu Heidler, který smýšlel docela jinak o všech těchto věcech, o Československu jakožto o článku středoevropského, hospodářského komplexu a o slavné hospodářské, západní orientaci. Dnes jest základním účelem finanční a obchodní politiky, spojené s jménem dr. Rašína, a s ní souběžně účinkující politiky zahraniční, vyřaditi německou soutěž ze středoevropského hospodářství a dobýti aspoň jedné části německých trhů, ale na druhé straně - a o to se páni nestarají stvořiti rumoviště, hory střepů, na nichž ani generace ještě nebudou kliditi plodů.
Tato situace byla jakoby bleskem osvětlena velmi neopatrným slovem, výrokem, že obchod s Německem, který obsahuje 2/5 veškerého obchodu Československa, jest pro toto příliš velký. Z toho logicky plyne, že nutno zmenšiti tyto dvě pětiny, a to se také děje. K tomuto slovu se staví důstojně po bok druhé téhož autora, známé vývody z Františkových Lázní o válečné půjčce, pronesené letos v létě, slovo, jímž pan ministr dr. Beneš ztratil nárok na naši důvěru.
Nám Němcům sáhá až do dřeně pochybená hospodářská politika a projektované hospodářské vykořenění. Nesmíme se tím klamati. Více než vše ostatní, školy, jazykové právo atd. - i když se nás to co nejbolestněji dotýká - dotýká se nás tento hospodářský postup. Neboť vše ostatní se i dá napraviti, až přijde vhodný okamžik, ale s naším hospodářstvím stojí a padá též naše národní váha v tomto státě.
Mnoho lze říci o nedostatečné péči vlády o naše zemědělství. Nucené hospodářství, lichva s umělým hnojivem, chybící podnět ve vývozních otázkách, to jest jen několik hesel. Náš chmel, náš ječmen, naše ovoce, naše víno nemá již více kupců ani doma a nemá jich více v cizině, a tento stav po ničící ráně válečných půjček, po neobyčejné cenové derutě zemědělských výrobků, se zřetelem na dávku z majetku, se zřetelem na tíži daňovou, založenou na konjunktuře po mnohá léta vysoké, při mzdách a při cenách průmyslových výrobků, které již nejsou v žádném poměru.
Těším se, že pan ministr zemědělství činí výjimku od zarmucující skutečnosti, kterou jsme mohli v této debatě zde vždy konstatovati, že ministerská křesla se vyznačovala zející prázdnotou, těším se, že jest přítomen, neboť chci se ho, od něhož jsme minule slyšeli hluboko sahající vývody o disparitě mezi zemědělstvím a průmyslem a jenž jest, jak víme, přívržencem myšlenky o agrární demokracii, která je též základem naší strany, přívržencem myšlenky o přeměně agrární renty v agrární práci, otázati, z jakých skrytých důvodů vstoupily při poradách "pětky" do pozadí někdejší otázka vyživovací, otázka bývalých dodávek obilí, otázka mzdových bojů v řepařství, otázka zemědělských nemocenských pokladen a otázka celní ochrany pro naše zemědělské výrobky. A když již činím otázky, chci ještě učiniti druhou, kterou vložím prst do rány, která nás Němce již velmi pálí. Moderní agrárnictví jest ovládáno vysokým, neporušitelným zákonem, zákonem půdy. Táži se, je-li nutno, že právě z té velké strany, která celý svůj moderní program zřídila na neporušitelném zákonu půdy, musel vyjíti podnět k sestátnění lesů a k vojenskému odůvodnění tohoto opatření, když přece nejvyšší a nejsměrodatnější místa tohoto státu se vyslovila proti novému zbytečnému podráždění německého obyvatelstva? Žádám o odpověď.
Pánové, shrňme to: My Němci nejsme v tomto státě spokojeni ani národnostně, ani hospodářsky, ani politicky. Dáváme tomu výraz tím, že hlasujeme samozřejmě proti státnímu rozpočtu. Jest to velice nebezpečný pokus, jenž se provádí v tomto státě od počátku; Československá republika, mladý, hospodářsky silný stát, může takový nebezpečný pokus po nějaký čas vydržeti, nemůže ho však trvale snésti. Neboť výsledek nezávisí, jak již dříve pověděno, od jednotlivých mínění od vládnoucích stran a vlád, též ne od právě sebe prudčeji nebo brutálně využitého násilí, o konečném výsledku rozhodují na konec národové a jejich vůle, národové, kteří zde stojí a též v budoucnu budou státi, kdežto státy zajdou, a proti vůli národů jsou státní machinace, jak právě nejlépe nám ukazují nejnovější dějiny české, trvale bezmocné. Též náš národ stojí tu v pevném odhodlání zachovati si své místo, a náš německý venkovský lid, tento přirozený ochránce naší jazykové hranice, jest pevněji než kdy jindy odhodlán, hájiti se vší silou a všemi prostředky své území, které jest nám Němcům posvěceno potem práce německých generací po staletí. Naše dobrá vůle k míru byla dokazována po dvě léta, musím říci s takovým sebezapíráním, jež šlo až na hranice možnosti. Dnes jsme u této hranice. Naše ochota ke splnění nemůže přesahovati možnosti splnění, která jest předepsána povinností k našemu národu. Táži se zcela vážně, nevyslovuji hrozby: Chce-li většina této sněmovny skutečně boje s námi, pak se jí ho musí dostati.