Mám na mysli slovo, které vyslovil
Bismark dne 1. dubna 1895 při holdu rektorů všech německých universit
v Sachsenwaldu, když mluvil o třech válkách, které nucen byl vésti,
o dánské válce, jež byla přípravou, úvodem, o rakouské, která
byla nutnou k rozloučení, k přivodění božího soudu nad tisíciletým
sporem mezi různými Němci mezi sebou bojujícími, a o francouzské,
která musela, jak řekl, rozhodně vypuknouti, jakmile byla rakouská
svedena bez vmísení se Francie. A pak vyjádřil své hluboké uspokojení
nad tím, že se mu podařilo 25 let udržeti mír, a končil slovy:
"Jsme přirozeně vděčni za mír, ale vésti válku vždy jsme
my Němci ad utrumque paratus, na obojí připraveni, udržeti mír,
když to může býti, a bojovati, když to býti musí! (Souhlas
a potlesk na levicí.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku p. posl. Bergmanovi.
Posl. Bergman: Slavná sněmovno! Dámy a pánové! Nejen řeči, které byly v poslední době v této sněmovně proneseny, ale celá veřejnost zabývá se onou velikou a těžkou hospodářskou krisí, která dotýká se všech oborů výroby v tomto státě. Řešení této krise jest, myslím, nejdůležitějším úkolem nás všech, kteří jsme v Národním shromáždění odpovědnými širokým vrstvám lidovým. Tato krise je skutečně všeobecnou, dotýká se ovšem hlavně středního stavu a podnikatelů v malých hospodářských podnicích. Ať je tato krise sebe větší, je snad přece dobře, že přišla nyní, kdy jisté okolnosti ulehčují její řešení, které je v přítomné době snadnější, než by bylo později. Hospodářská krise není ovšem jedině krisí tohoto státu. Ona je takřka světovou a způsobuje, že se pomýšlí na vážné její řešení ve všech státech. Důsledek této krise jeví se také zcela zřetelně v povlovném sice, ale přece znatelném odklonu z leva na pravo, jak to dokazují volby anglické a polské, jakož i naše volby, pokud v poslední době voličstvo mohlo svoji vůli projeviti. Pro nás odklon do prava neznamená odstraňování zdravých sociálních reforem, ale znamená naopak reformy lepší, reformy, jež nevyplývají z překotnosti, nýbrž ze střízlivějších úvah, a je jisto, že radikální sociální reformy mohou býti nahrazeny reformami seriosnějšími. Nejhorším důsledkem všeobecně hospodářské krise je nezaměstnanost, která rovněž není zjevem specielně československým, nýbrž zjevem celosvětovým. Já bych nechtěl říci, že oněmi 100 miliony, které jsme povolili pro nezaměstnanost, se nezaměstnanost také odstraní. Mám za to, že nezaměstnanost lze odstraniti jedině náležitě podpůrnou a zvelebovací akcí a poskytnutím práce těm, kteří ji skutečně hledají a chtějí vykonávati. V našem státě, který budujeme, je potřebí tolik činorodé práce, že by skutečně u nás nemusilo býti nezaměstnanosti. Je tu ovšem potřeba vedle podpory státu všeobecně užitečným podnikům také chuti na straně těch, jimž má býti práce dána. Pokud se týče rozpočtu samotného, mám za to, že byl sdělán již z toho zorného úhlu, aby hospodářská krise byla léčena. Stát ovšem sám byl by po mém soudu bezmocný, kdyby všichni státní občané neměli dostatek dobré vůle pomáhati ku překonání oné všeobecné, těžké a hluboko do všech odvětví výroby zasahující krise. Pokud se týče rozpočtu, není mým úmyslem zakaliti radost z předloženého státního rozpočtu, který skutečně jest již zbaven do jisté míry poválečných stínů a ukazuje, že naše státní hospodářství přichází povlovně na pevnější základnu. Připouštím, že se objevuje jistá stabilisace našich poměrů a možno snad doufati, že po projednání rozpočtu na rok 1923, nebudeme se již zabývati rozpočtem dodatečným. Tím nechci ovšem říci, že by rozpočet byl zcela dokonalý, zejména proto ne, poněvadž osobní výdaje jsou dosud příliš vysoké proti výdajům věcným. Zdá se mi ovšem přirozené, že jest celý rozpočet na naše poměry příliš vysoký, a že na příště by skutečně dvacetimiliardový rozpočet nebyl udržitelný. To ostatně přiznal i sám pan zpravodaj. Velmi značným stínem v předloženém rozpočtu jest požadavek ministerstva zásobování, které vyžaduje přes sedmnáct milionů Kč vydání, proti nímž vykazuje příjem pouze třistasedmdesát tisíc Kč. Při neúčelnosti tohoto ministerstva jest ovšem jeho deficit velmi bolestným, poněvadž se jedná o vydání v celku zbytečné. Při této příležitosti jest třeba žádati nejrychlejší likvidaci státního obilního ústavu. Pan ministr sám doznal nedávno, že velikou překážkou rychlé likvidace jsou pohledávky u konsumních družstev, jež se dobývají s velikými obtížemi. Zde jest však nutno zcela energicky zakročiti, aby stát nepřicházel ke škodě. Poněkud více radosti mohli bychom míti z rozpočtu ministerstva zemědělství, jež očekává zvýšený příjem o více než stopadesát milionů. Ovšem jest dlužno vyčkati, jakým způsobem bude toto ministerstvo docilovati očekávaných zisků. Tohoto vyčkávání je zejména třeba při dnešním stavu našeho zemědělství, který není věru utěšený.
Čtyři léta naší politické samostatnosti nepřinesla také našemu zemědělství ulehčení z útrap válečné hospodářské politiky Rakousko-Uherska... Poválečná hospodářská politika byla vedena duchem politické výstřednosti a na místo pro národní hospodářství a zemědělství potřebné produktivní politiky nastoupila politika třídně konsumentská, která pro výrobní potřeby zemědělství neměla toho nejmenšího smyslu.
Dnes není třeba znovu a znovu zdůrazňovati, že snaha o postátnění zemědělce v podobě státního obhospodařování přivodila výrobní krach, který rozmnožil státní pasiva. V přítomné době nutno však konstatovati, že protizemědělská politika od i převratu u nás se škodlivým radikalismem praktikovaná uvedla celé národní hospodářství do vnitřní výrobní krise, která stát na dlouhou dobu finančně zakrvácela. Heslo konsolidace státu skončilo deficitem, na jehož odstranění budeme dlouho ještě pracovati...
Hospodářské vybudování státu vyžadovalo produktivní, výrobní politiku, která dovede výrobu umožňovati a zlepšovati. Předmětem této politiky měla se státi v první řadě půda, jak se to stalo ve Francii i jinde. U nás bylo sice také vysloveno heslo: Návrat k půdě! ale také heslo: Postátnit zemědělce! Jest přirozeno, že politika takovéhoto ubohého a primitivního slohu nemohla vyřešit otázku zvýšení národní produkce, drahotní otázky a finanční rovnováhy ve státě, nýbrž pouze přivoditi hospodářský stav, o němž jsem již na počátku mluvil, že je to krise, a v tomto případě zejména krise zemědělská.
Tento zlý zjev pronásleduje naše zemědělství již od mladých let naší politické svobody. Na nebezpečí agrární krise upozornil před časem náš Státní úřad statistický, který ve svých Zprávách znázornil stoupající tendenci zadlužování zemědělského majetku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V roce 1919 byl zemědělský majetek nově zadlužen obnosem 416 mil. Kč; současné oddlužení obnášelo však jen 348 mil. Kč. V roce 1920 se tento poměr pouze zhoršil. Zemědělský majetek byl nově zatížen 611 mil. Kč, kdežto výmaz činil jen 304 mil. Kč. Pro další léta nemáme posud přesných statistických dat, ale nelze v nejmenším pochybovati, že potvrdí skutečnost, že naše zemědělství se zadlužuje.
Není pochyby, že naše zemědělství jest v krisi. Jest třeba k tomu přihlédnouti, co naši agrární krisi způsobilo a co ji udržuje.
Celá protizemědělská politika stranickopolitickými zájmy diktovaná šla a jde ustavičně proti střednímu zemědělci. Již centrálové hospodářství, jež tolik ochudilo celý stát, bylo namířeno proti jádru zemědělského stavu. Také politika, jež chtěla rozřešiti sociální problémy zemědělského lidu, obrátila se proti střednímu zemědělci. Střední zemědělec, ač veškerá reformní hesla se jím ozdobovala, stal se u nás největším psancem. Stačí prolistovat silné svazky Sbírky zákonů a nařízení a zkoumat, který zákon jest dán na ochranu a ve prospěch našeho středního zemědělce. Tato práce nás přesvědčí, že střední zemědělec nepatří k těm, kdož stojí pod vlídnou ochranou zákona.
Jak známo, utrpěl válečnou rak.-uherskou hospodářskou politikou nejvíce střední stav zemědělský - jádro naší zemědělské kultury. Dalo se proto očekávati, že válkou posílené heslo: Návrat k půdě! přinese do hospodářské politiky nový směr, novou tendenci, novou orientaci, která těžké poválečné hospodářské i sociální problémy nebude řešiti bez středního stavu a proti němu. To dalo se v první řadě předpokládati u ústředního, centrálního agrárního problému, jakým se stala po válce pozemková reforma. Bohužel, nebyly pro řešení tohoto nejnárodnějšího a nejagrárnějšího problému směrodatny jen hospodářské a státní zájmy, nýbrž stranickopolitické, které hospodářský problém hospodářsky řešiti nechtěly a také ani snad nedovedly. Jestliže dosavadní výsledky provádění pozemkové reformy znamenají opak návratu k půdě, tu musím konstatovat, že k tomuto výsledku naše pozemková reforma musila dospěti proto, protože z jejího řešení byly skutečně agrární a odborné kruhy zcela vyloučeny.
Vina za nezdar a vlastně za onemocnění pozemkové reformy lpí na těch, kdož z pozemkové reformy udělali protizemědělskou rovnici, totiž, že pozemkovou reformu učinili rovnou šablonovité parcelaci zemědělské půdy. Heslo: parcelace šmahem, neničí jen střední stav zemědělský, nýbrž i hospodářské základy státu.
Střední stav zemědělský hraje v pozemkové parcelaci roli pouze pasivní. Co ustanovuje přídělový zákon o t. zv. trpasličích rolnických nedílech o 6 až 10, po případě 15 ha zemědělské půdy, to není reforma za posílení středního stavu zemědělského. Uvážíme-li, že dnešní pozemkové reformě nejde o zvelebení a zvýšení národní produkce, nýbrž o politickou okupaci, pak nám musí býti jasno, proč všechny pozemkové zákony přinášejí střednímu stavu zemědělskému pouze danajský dar. Pro přechod do mírového soběstačného hospodaření nutno veskrze revidovati posavadní zemědělskou politiku, která nadále nesmí skutečné zemědělce vyvlastňovat, respektive jich hospodářskou existenci konfiskovat, nýbrž sdružovat je v produktivně pracovní frontu. Hospodářská obnova našeho státu vyžaduje práci nejen mozolů, nýbrž i ducha. Proto nelze k jejímu uskutečnění pracovati jinak, než zhodnocením duševních kvalit naší hospodářské inteligence. Jest to přímo sebevražedná politika, chce-li stát pracovati k dosažení hospodářské rovnováhy vyděďováním hospodářské inteligence.
Při provádění pozemkové reformy zakouší velmi citelně naše hospodářská inteligence, co znamená dnešní pozemková reforma proti zemědělství a střednímu jeho stavu.
Základem státu jest půda, jejíž kultura jest směrodatnou pro celý hospodářsky život. Z té příčiny jest pochybenou hospodářskou logikou ničit hospodářsky a sociálně to, co hospodářskou kulturu nosí, zvelebuje a zrychluje. Otázka zhodnocení vědomostí a zkušeností hospodářského úřednictva a zřízenectva jest pro celé národní hospodářství velkou otázkou hospodářskou a také sociální.
Jak se dnes řeší otázka zaměstnanců na zabrané půdě, jest aktem špatného porozumění pro výrobní otázky zemědělské a aktem sociální brutality. Pozemková reforma bez hospodářské inteligence jest nemožností. Hospodářská světová situace jest výstražným mementem proti politice, která hospodářsky pouze bourá a nedovede nikdy stavět. Jde-li v daném okamžiku o to, aby se konečně jednou počala poctivě řešiti otázka pozemkové reformy, a ne aby se opravdová pozemková reforma politickými intrikami docela zabila, pak jest absolutně nezbytno, svěřiti pozemkovou reformu zemědělským odborníkům. V každém případě jest třeba postaviti provádění pozemkové reformy pod přímou parlamentární kontrolu a přeměniti Státní pozemkový úřad v ministerstvo pro pozemkovou reformu. Tím také otázka sociálního zabezpečení zaměstnanců zabrané půdy bude moci býti řešena objektivně bez ohledu na momenty stranické příslušnosti, což i pro přidělování zbytkových statků bude míti největší význam. Pro skutečnou pozemkovou reformu musí platiti zásada, že jí musí býti rozmnožen střední stav zemědělsky o nejinteligentnější zemědělce, kteří posud pracovali nebo pracují na cizí půdě ať na cizí účet nebo na účet vlastní. Tím jest řečeno, že pozemkovou reformou nesmí býti ze zemědělské výroby vyloučeni nájemci zabrané půdy, neboť tito kromě zaměstnanců velkostatků představují v zemědělství živel nejpokrokovější. Platné pozemkové zákony nenakládají s nimi, bohužel, tak, jak toho potřeba zlepšení výrobní techniky zemědělské produkce v našem státě vyžaduje. Také likvidace jich majetku v půdě investovaného není v našich pozemkových zákonech uspokojivě upravena, poněvadž tyto nájemní smlouvy na delší dobu sjednané nijak nerespektují. Právě na právním postavení nájemců dvorů v pozemkové reformě jest patrna protistředostavovská tendence, která chce nejtěžší národohospodářskou otázku řešiti dle agitačních hesel, nikoli dle existenčních zájmů státu. Pozemková reforma, která chce přivoditi intensivní zemědělskou kulturu a hospodářskou rovnováhu státu, musí zemědělce na půdě slučovati, a nikoli je od půdy vyháněti, jak vidíme v případě zaměstnanců a nájemců zabrané půdy. Tam, kde v zájmu pozemkové reformy nutno sáhnouti k vyvlastnění dosavadních práv a ke zrušení platných právních vztahů k půdě, jest dlužno poskytnouti přiměřenou náhradu. Jak se po této právní a sociální zásadě u nás šlape, a to zase proti životním zájmům našeho středního zemědělce, ukazuje nejzřejměji konfiskace požitečných práv starousedlých zákonem ze dne 17. července 1919, č. 421 Sb. z. a n., kterýmžto zákonem byly celé vrstvy středních a drobných zemědělců zbaveny zcela bez náhrady svých řádně nabytých práv. Tento zákon nejvýstižněji dokumentuje politiku, která nechce střednímu zemědělci přiznati právo na život.
Dnes jest jasno, že politika nepřátelská střednímu stavu zemědělskému nedá se prováděti, než ke škodě národního hospodářství. Je-li heslem dne: hospodářská soběstačnost státu čili hospodaření na vlastní účet, pak nutno v hospodářské politice vyhledávati to, co rovnováze hospodářské slouží, a nikoli co ji zcela vylučuje. Potřebuje-li náš stát k svému hospodářskému zdaru zemědělské paže, pak nesmí jí odnímati možnost k produktivní práci. Otázka starousedlých není otázkou podřízenou, neboť jest to otázka hospodářské i sociální existence nejdůležitější složky středního stavu zemědělského. Provádět pozemkovou reformu bez restituce odňatých práv starousedlým, bez spravedlivého jich odškodnění, to znamená pozemkovou reformu jednostrannou a negativní. Obecní statek zůstává nadále problémem, jehož poctivé rozřešení rostoucí krise zemědělské výroby přímo vynucuje. Má-li náš stát provozovati skutečně produktivní hospodářskou politiku a zároveň konati sociální spravedlnost, pak musí starousedlým dáti základnu pro jich hospodářskou existenci.
Jinou ukázkou politiky proti střednímu stavu zemědělskému je otázka úpravy pachtovného z pronajatých pozemků a obnova drobných zemědělských pachtů proti vůli majitelů pronajaté půdy. Není ve skutečnosti hospodářské složky, jez válečným zákonodárstvím doby mírové více trpí. Podprůměrný peněžní výnos z pronajatých pozemků do poslední doby a nesnesitelná daňová břemena divně charakterisují "sociální zákonodárství" naší doby. Má-li každý občan nárok na sociální ochranu, pak ji má i majitel pronajaté půdy, jenž válkou již utrpěl nedozírných a nenahraditelných ztrát.
Jde-li o hledání nových směrnic pro hospodářskou a obchodní politiku státu, t. j. o překonávání krise, v níž nalézá se naše zemědělství, tu nelze pominouti protizemědělské sociální a daňové politiky.
Celé naše sociální zákonodárství i s osmihodinnou dobou pracovní v zemědělství, ukazuje, že posavadní sociální reformy nebyly prováděny s ohledem na výrobní podmínky zemědělství, nýbrž bez ohledu na výrobu. Výjimku netvoří ani kolektivní smlouvy se zemědělským dělnictvem, protože tyto smlouvy nebyly sdělávány dle životních požadavků dělnictva, nýbrž dle potřeb mandátové politiky. Přesycení hospodářských problémů politikou nepřináší nikdy toho, co stát posiluje, ale co jej oslabuje, totiž sabotáž výroby. Stranickopolitické řešení sociálních problémů přispívá pouze ke zvýšení výrobních nákladů, což naše zemědělství vzhledem k příznivějším výrobním podmínkám cizozemského zemědělství má nejméně zapotřebí. Stejně jako sociální zákonodárství, znamená naše daňové zákonodárství ztížení výrobní situace našeho zemědělství. Je-li kde v našem právním řádu třeba zákonodárné revise, pak to je v první řadě v oboru práva daňového, poněvadž toto výrobu, a zvláště zemědělskou, nijak nepodporuje. Dnes není třeba dokazovat, že naše zemědělství nemělo ani válečnou konjunkturu, protože statistika svědčí o pravém opaku. Činiti však z jednotlivého případu generální zjev, jest zaměstnání, které se dá v politice stěží jinak charakterisovat než jako demagogie.
Na dávce z majetku a z přírůstku na majetku jest patrno, že daně nemohou býti spravedlivé, pokud jsou budovány na dohadech, a ne na hospodářských skutečnostech. Provádění pak zákona o dávce z majetku ukazuje přesvědčivě, že při zdaňovacím právu nesmí stát překročiti určitou hranici neboť jinak výroba se zcela podlomí. Není to arci jen dávka z majetku, která musí býti co nejrychleji revidována, nýbrž celý daňový systém, který jest neblahým dědictvím po starém Rakousku. Nejde tu přirozeně jen o reformu daní přímých a nepřímých, nýbrž i o reformu autonomních přirážek, které svými do tisíců procent jdoucími sazbami našeho zemědělce zcela vyčerpávají.
Za současného stavu hospodářského, sociálního a daňového zákonodárství jest příliš jasno, proč naše zemědělství jest v krisi a proč nemůže s úspěchem konkurovati s cizinou. Jest to různorodost výrobních podmínek našeho zemědělství s cizím, které může laciněji a intensivněji produkovati. Jestliže za takovéto nepříznivé celkové situace pro naše zemědělství přichází se se zamítavým stanoviskem ke clům zemědělským, pak je to primitivní hospodářská logika. Je ovšem samozřejmo, že samotná celní ochrana k překonání krise zemědělské nestačí; k tomu je zapotřebí vydatné podpory se strany státu v podobě podpůrné a zvelebovací akce. Tato musí navázati na národohospodářsky podloženou pozemkovou reformu, která umožní spolupráci drobného, středního a velkého zemědělce. Stát nesmí proto, chce-li býti hospodářsky zdravým a silným, šetřiti na našem zemědělství, nýbrž musí míti porozumění pro to, co znamenají pro zemědělskou kulturu agrární operace, bez nichž jest zdravá pozemková reforma nemožná a tedy zbytečná.
Cílem nové hospodářské politiky musí býti rovnováha hospodářská, a ta se bez intensivního zemědělství nedá stejně provésti jako náprava měny. Náš zemědělec, který chápe význam zdravé měny pro stát, přináší dnes tomuto hospodářskému ideálu velké oběti, a to první jako základní výrobní složka státního celku. Zemědělec náš ví, že v zájmu celkového hospodářského ozdravění je nutno vyrovnávat cenovou hladinu domácího trhu s cenovou hladinou zahraničního trhu, ale musí v zájmu své existence žádati, aby stát poskytl mu stejné výrobní podmínky, jaké má cizí zemědělec. Dokud tyto podmínky nejsou dány, nutno před cizí výrobou chrániti zemědělství stejnou měrou jako průmysl. Hospodářská politika, která činí osou svého programu pozemkovou reformu, nemůže zemědělství odpírati positivní ochrany a podpory. To platí v neposlední řadě i o sociální politice, která musí řešiti i sociální otázky samostatně výdělkově činných zemědělců. Otázka sociálního pojišťování jest velmi palčivou zemědělskou otázku; jde tu o nutnou novou úpravu výměnku, která z důvodů výrobních i sociálních snáší těžko odklady.
Celá hospodářská politika státu musí býti vedena za účelem zvýšení národní produkce, ovšem též produkce zemědělské. Veškeré problémy hospodářské, finanční, sociální i politické jest třeba řešiti v souhlasu s potřebami výroby, má-li se konečně přejíti do mírového hospodaření a docíliti trvalé hospodářské i finanční rovnováhy ve státě. V každém případě nutno z hospodářské politiky vyloučiti třídně-politické zájmy a na zájem celku státního klásti co největší důraz. Heslem dne musí býti: státní konstrukce, a nikoli destrukce, čili stát stavět, a ne bourat!
Mluvím-li o státu, pak nemohu opomenouti dotknouti se zejména také otázky státních statků, které při dobrém a účelném hospodaření mohly by býti velikým dobrodiním pro stát. Zdá se ovšem, že se správa státních statků zcela dobře nechápe, a zejména v právě minulém období velmi často správa tato měla příchuť osobní na místě, aby byl zřejmým výlučně zájem státu a národa. Nechci dnes na tomto místě polemisovati a dotýkati se konkrétních případů, jimž jsem se v celé své řeči vyhýbal v pevné naději, že stačí mluviti o zásadách a že ti, jichž se to týče, mým slovům porozumí. V dnešní době, kdy jde o uskutečnění hospodářské stavby státu, nutno provozovati politiku veskrze národohospodářskou, která dovede všech součástek národního jmění plně zužitkovati pro blaho celku. Z té příčiny nutno v první řadě hospodařiti s nejzákladnější složkou státu - totiž s půdou, ať soukromou, ať státní. Zvláště dnes nutno zdůrazniti, že pro stát nejsou státní statky přežitkem doby, nýbrž že jich existence pro národohospodářský pokrok jest absolutně nutna. Nejde tu přirozeně o fiskální hledisko, nýbrž čistě národohospodářské, neboť právě v době rozmnožování počtu zemědělců v podobě pozemkové reformy jest třeba, aby státní statky byly vzornými hospodářstvími pro ně. Národohospodářské poslání státních statků vylučuje, aby byly s nimi prováděny jakékoliv experimenty, které vždy stát poškozují.
Národohospodářská politika, kterou náš stát ve svém vlastním zájmu musí energicky provádět, nemůže nepřihlížeti k technicko-hospodářským nezbytnostem našeho zemědělství. Má-li naše zemědělství s úspěchem soutěžiti s cizozemským, pak nesmí se báti zemědělského průmyslu, který v dobách nepříznivé světové obilní konjunktury jest záchranou zemědělské domácí kultury. Naše pozemková reforma nesmí zemědělskému průmyslu překážeti, nýbrž národohospodářsky zdravé dělbě zemědělské práce napomáhati.
K hospodářské konsolidaci státu povede pouze hospodářská rovnováha, jež dá se dosáhnouti jen demokratickou spoluprací měst s venkovem. Shoda těchto dvou hospodářských složek národa ozdraví celé naše národní hospodářství a zmírní jeho hospodářské i sociální krise. Cíle našeho hospodářského snažení nelze však dosáhnouti politikou pro politiku, ani třídním šovinismem, nýbrž prací pro stát. Také němečtí zemědělci musí konečně rozvážit, zda jich hospodářská existence dá se zabezpečiti šovinistickou politikou německých nacionalistů, kteří vedou proti československému státu rakouskou oposici, či zda hospodářská síla našeho státu jest jich sociální záchranou. Měnová anarchie Německa a Rakouska může jim býti ponaučením, že bojkotem proti československému státu mohou poškoditi sebe sami. Doufám, že němečtí zemědělci uznají, že československý stát je pro ně přijatelný tak jako československá koruna a že se s českými zemědělci ochotně spojí k upevnění toho, co jest bezpečnou zárukou jich zdravého hospodářského a sociálního života.
To, co chci ku konci zdůrazniti
a co bylo také účelem mojí dnešní řeči jest potvrzení, že v zájmu
celkové konsolidace jest potřeba velmi šířiti zásady o soukromém
vlastnictví a myslím, že není také třeba dokazovati, že konsolidace
státu není možna bez intensivního zemědělství, jehož nositelem
jest střední stav. Zemědělské politice jest bezpodmínečně třeba
dáti středostavovský směr a v jeho smyslu pak dále reformovati
zemědělské zákonodárství. To, myslím, že jest samozřejmo tak jako
nutnost, aby se střední vrstvy bez rozdílu svého jinakého politického
příslušenství semkly ku společné práci a obraně. Jestliže k této
samozřejmosti dělá se z některých stran zamítavé gesto, pak myslím,
že jest to nejnešťastnější gesto, které kdy mohlo býti učiněno.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda. dr. Hruban (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl. dr. Gažík. Dávám jemu
slovo.
Posl. dr. Gažík: Veľactené Národní shromáždění! Nemôže byť pochybnosti o tom, že národohospodárska otázka je základom života každého štátu, a existencia, alebo blahobyt národov závisí od toho, ako zariadia, a do akého smeru upravia celý hospodársky život ich veducí činitelia. Na základe tomto je samozrejmé, že podstata štátnej formy vyžaduje, aby všetky národy sústredujúce sa v tom alebo onom štátnom sväzku, našly v ňom bytie svojho národného a hospodárskeho vývinu a rozvoja. Nám, čo oposičnej strane, veľactené Národné shromaždenie, práve pri dnešnom štátnom rozpočte vyskytla sa najlepšia príležitosť, aby sme poukázali na chybnú národohospodársku politiku našej vlády a vlastne na to, že vedúcim činiteľom tejto republiky - ani pri takej ními mnohokráť hlásanej štátotvornosti nikdy neišlo a neide o blahobyt národov alebo ich národohospodársky vývin. Štátny rozpočet ukazuje nám číslice, nad ktorými každý, jemuž záleží len trochu na budúcnosti tohoto štátu, musí sa zhroziť, a prijsť na to presvedčenie, že táto národohospodárska politika je neudržiteľná, lebo znamená hospodársku a finančnú zkázu a takto priamo podkopáva základ nielen dvoch bratských národov slovenského a českého, ale zároveň podkopáva i základy tohoto štátu. Nieto a nemôže byť štátu na svete, ktorý by sa nebránil proti takej politike, ktorá v každom kroku smeruje proti existencii jeho občanov a zo dna na deň silnejším prúdom ohrožuje ich majetkovú a osobnú bezpečnosť. Sú aj v iných štátoch vlády, veľactené Národné shromaždenie, sú i oposičné strany, vedú i tieto veľké zásadné boje, ale nemôže byť podstatou politického boja žiadnej vlády, aby pri zničení politických protivníkov svoj program zakladala na zničení národohospodárskeho života. (Tak je!) Len u nás sa trpí systém, ktorý za štyrročného jestvovania našej republiky privodil úplnú finančnú a hospodársku zkázu. Reprezentanti tohoto systému volajú po drakonických zákonoch na ochranu republiky len preto, aby svoje hriechy zakryli a aby sa ďalej u moci a vesla udržali. (Tak je!)
Vnútorný politický a sociálny život každého štátu najlepšie charakterisuje štatistika vysťahovateľstva. Tu je všeobecne známy ten smutný zjav, že naši slovenskí bratia hromadne sa sťahujú do Ameriky, tam ich ženú neblahé hospodárske pomery... (Výkřik posl. dr. Jurigy.) ... a životný zápas o každodenný kúsok chlebíčka. Je to svetová haňba, keď vidíme, že 70.000 Slovákov hľadá za morom svoje bytie, svoj život a svoju existenciu. Je to tým boľastnejšie, keď na pr. práve v týchto dňoch 72 slovenských chudobných vysťahovalcov vrátili z Prahy nazpät, poneváč americký konsulát im odoprel pasové vísa, že vraj počet vysťahovalcov na tento čas z našej republiky je zaplnený. Na toto všetko vláda naša s úsmevom sa díva a so satyrickými poznámkami prijíma každodenné bankroty podnikateľov, živnostníkov a obchodníkov, a podporuje hromadné prepúšťanie delníctva, ničí výrobu a prácu roľníckeho ľudu, neupúšťajúc od neudržiteľných bremien a daní, menujúc to ozdravovacím postupom hospodárskeho života. (Veselost na straně slovenských ľudových poslanců.) Na koľko nemá pochopení vláda táto k veci, veľactené Národné shromaždenie, najlepšie charakterisuje smutná poznámka jedného pána ministra, ktorý pred slovenskou deputáciou sa vyslovil, že vraj hospodárska krisa na veci nič nezmení, poneváč podniky samy nezmizia a zmena nastane len v osobách, totižto v majiteľoch podnikov. Je to smutné prehlásenie a upozorňuje nás len na to, že táto vláda, ktorá nemá vlastne žiadneho programu a živí sa len zo starého zbankrotovaného Benešovského režimu, je pádom veličín tohoto parlamentu.
V živej pamäti máme, že vláda pána dr. Beneša pred niekoľko mesiacmi dala si odhlasovať zákon o úvere zahraničnou pôžičkou, odvolávajúc sa na to, že touto pôžičkou chce riešiť nastávajúcu hospodársku krisu. Na toto falošné tvrdenie a klamanie celej verejnosti už vtedy sme poukazovali a osvedčili sme sa proti tejto pôžičke, poneváč sme boli toho presvedčenia, že vláda túto pôžičku dávno na iné ciele premárnila a že vlastne novým dlhom nenie možno riešiť hospodársku krisu a oslobodiť sa od bankrotu. Na koľko sme mali pravdu, ospravedlnuje nás doba, lebo keď hospodárska krisa vtedy len nastávala, dnes, i keď tieto peniaze, túto pôžičku vyzdvihli a majú, hospodárska krisa práve v plnom prúdu zurí a do zúfalstva ženie všetky vrstvy obyvateľstva, jak robotníka, tak roľníka, továrnika, obchodníka a živnostníka v životnom zápase existenčného boja, a ohrožuje dnes už i bankovný kapitál, takže vlastne nevieme, čo bude zajtra. Pri tejto zkázonosnej vnútornej a hospodárskej politike, veľactené Národné shromaždenie, musíme konštatovať ešte aj to, že vláda Benešova zbankrotovala i v politike zahraničnej. Ztratili sme Oravu a Spiš a dnes sa jedná o to, či máme ztratiti ešte Javorinu alebo nie? A tu pri tejto príležitosti za povinnosť si pokladám zvrátiť pána dr. Beneša, že v tom okamžiku, jak náhle pri tejto otázke zaviazal parlament a celú verejnosť, prezradil takú diplomatickú neschopnosť, že nenie súci na to miesto, ktoré ako minister zahraničia a diplomat zastáva. Pán minister dr. Beneš musí si uvedomiť, že za všetko, čo sa deje za hraniciami, on je zodpovedný, On vyjednáva s Veľkou Dohodou, on zastupuje štát na vonok. Jeho neschopnosť vidíme nielen pri týchto slovenských otázkach, ale i otázka celého východu v dnešnej situácii ukazuje nám, že Benešova politika zahraničná solhala, že on svoju úlohu odohral. A práve dnes, keď otázka blízkeho východu je tak nebezpečná, že i náš štát musí byť na všetko pripravený, prichádzame, veľactené Národné shromaždenie s tou otázkou, či vláda pána ministerského predsedu Švehlu má viac pochopenia pre veci, či stanovisko jej je nezmeniteľné v tom ohľade, že i naďalej bude negovať slovenský národ a popierať jeho jestvovanie. A tu musíme sa odvolať na slová včerajšieho jedného rečníka, pána kol. Dyka, ktorý vo svojej reči zdôraznil, že jednotná oposičná fronta je príznakom našej nemocnej, nezdravej politiky a politického života.
Pri tom však konštatoval, že je to tým bolestnejšie, poneváč práve i slovenskú ľudovou stranu vidí v tejto fronte, a toto vláda si musí sama sebe pripísať. Naproti tomu včera pán kol. Němec reagoval na reč môjho kol. Boboka, hovoril o reakcii, o kapitalistoch, a medzi iným poukázal na to, že v tom okamihu aknáhle posl. Bobok vo svojej reči zdôrazňoval, že československý národ neexistuje, že slovenský národ nenie jedným a tým samým národom s českým národom, vyhlásil o nás, že nie sme republikáni, že sme nie štátni občania tejto republiky, ale že sme nepriatelia tohoto štátu. Ja s tohoto miesta kladem si za povinnosť, ohradiť sa proti tomu, ale len principielne. Ináč bych na slová pána posl. Němca ani nereagoval, ale konštatujem, že bojovať za práva slovenského národa v rámci tejto republiky nikdy nebudeme za vlastizradu považovať. (Výborně! Potlesk slovenských ľudových poslanců.)
Toto politikou a múdrou politikou menovať nemôžeme, a to tým menej, že vláda, miesto aby sa postarala o existenciu svojich občanov, prichádza nám s 20miliardovým rozpočtom a chvastá sa, že týmto rozpočtom štát na svojich dôchodkoch asi 70 milionov získa. Pri týchto čísliciach musíme sa však zastaviť a uvážiť tú okolnosť, aká bola vnútorná a zovnútorná hodnota našej koruny v roku 1922 a jaká je dnes, a vtedy príjdeme k tomu presvedčeniu, že, keď dane, ktoré maly sa vymôcť v roku 1920 a v roku 1921, dnes vymôcť sa nemôžu následkom finančnej a hospodárskej krise - som presvedčený, že sa tieto dane ani v roku 1923 nevymôžu - a že tento rozpočet žiadnej rovnováhy nemá. Na základe toho konštatujem, že tento rozpočet je nesnesiteľný pre náš štát, ktorý má 13 milionov obyvateľov, poneváč v celej Europe ani jedon štát s tak veľkým obyvateľstvom nemá takého rozpočtu. Náš rozpočet dosahuje rozpočet Italie a o 6 miliárd prevýšuje rozpočet celej Jugoslávie a Rumunska dohromady. Na základe tom tú hospodársku krisu, s ktorou naša republika zápasí, sám tento rozpočet vyvoláva. (Předseda Tomášek ujal se předsednictví.)
Ale dľa tohoto rozpočtu nielen štátne dochodky budú väčšie asi o 70 milionov, ale i štátne vydania maly byť asi o 435 milionov menšie. Čo znamená preliminovanie na dôchody a výdaje, to vieme. A som istý, že, jak u nás je to stálym obyčajom, vláda prijde ešte s jedným dodatočným rozpočtom. Najzajímavejšie je preliminovanie na investície, poneváč vieme, čo znamená preliminovanie investíc zvlášte na Slovensku, lebo na tie dodnes ani krajciara sa neinvestovalo.
Dľa rozpočtu z r. 1922 preliminované boly investície na príklad na poštový úrad v Trenčíne, ktorý sa v takom stave nachádza, že obecenstvo v zime, v lete na chodbe, na smetisku je prinutené svoju poštovú prácu vykonávať, ale preliminár zostal preliminárom, peniaze sa minuly, ale investicie sa nevykonaly.
Ohliadnuc od tohoto všetkého, musíme si ale uvedomiť, že vlastne z čoho chce vláda usporiť týchto 435 milionov? A tu vystavuje o sebe a o svojej hospodárskej politike také svedectvo chudoby, ktoré ju nikdy ospravedlniť nemôže. Sú toto úradnické platy, tam mieni zaviesť sporivosť, na tej najbiednejšiej občianskej triede, neberúc do ohľadu, že vo výžive občianstva žiadna podstatná zmena vlastne nenastala, jestli len za zmenu neberie vláda to, že Baťa veľkoobuvník snížil cenu svojej papierovej obuvi. Je toto dosť smiešné, že program svojej produktivnej práce sústreduje vláda jedine v snížení úradníckych platov, tejto najväčšej vrstvy opravdivých proletárov, a hazárduje s majetkom a životom všetkých vrstiev národa. O tom, že by ministerstvo pre zbytočné záležitosti zrušila, že by dane snížila, že dopravné a poštové poplatky taktiež aj clo upravila, ani len slovíčkom sa nezmienila, ba práve naopak pri tom, že za štyrročné jestvovanie našej republiky mali sme 54 ministrov, zaplňuje ministerstvá ešte aj také, ktoré sú zbytočné a zrušené.
Aby som poukázal, veľactené Národné shromaždenie, na nemožné hospodárenie tohoto štátu, uvediem prípad následujúci. Na základe zákona z roku 1921 mal sa dodať kontingent obilia. Vláda tento kontingent odkupovala po metroch za 190 K, a platila komisárom ešte aj 30 K honoráru, a tento istý kontingent dnes odpredáva meter po 130 K.
Udržovanie vojska stojí republike ročite 2777 milionov, je to taký obnos, ktorý presahuje rozpočet viac ministerstiev dohromady. Každý vojak ročite stojí 7200 K a máme asi 150 tisíc vojakov, aspoň dľa mierových smlúv. Dľa rozpočtu r. 1923 investície sa preliminujú na 3 miliardy, ktoré dlhodobou požičkou mieni vláda hradiť. V loni bolo 3 1/4 miliárd a pri tom musím konštatovať, že za 4 roky našej republiky ani len jedon most na Vláre sa nevediel spraviť, ktorá dráha je tak vážnou, že zo strategického ohľadu je jedinou spojkou českého územie so Slovenskom.
Z toho všetkého je jasné, že vo
finančnej politike vláda pána min. predsedu Švehlu žiadnej
zmeny neznamená, ani zmeny v politickom živote, lebo násilie četnikov
a protizákonné jednanie štátnych zástupcov vždy a vždy väčším
prúdom zurí, habanie novín je na dennom poriadku, sloboda slova
a tlače nenie hájená ústavným zákonom, ale je šliapaná politickou
nenávisťou a terrorom a preto budeme hlasovať proti rozpočtu.
(Potlesk ľudových poslanců slovenských.)