5. ochranou spotřebitelů před bezcennými nebo málo cennými náhražkami, před nekalým obchodem a přemrštěnými cenami,
6. pečováním o racionelní využití potravin i jich odpadků při výrobě i spotřebě.
Vážení pánové! Po stránce zdravotní chceme zasahovati a vykonati určitý kus práce. Jestliže věnujete na ministerstvo sociální péče 3·78% celkového rozpočtu, pak jste se příliš nevyznamenali, vy, pánové, sedící ve státotvorných stranách, když věnujete na zdravotnictví - ironie osudu tomu chtěla, že šéfem tohoto ministerstva je člen lidové strany, který se má starati o kulturu tělesnou a jehož účelem je domněle kultura duševní - 1·06% celkového rozpočtu, pak všem pro zdravotnictví a tělesnou výchovu nebudete moci mnoho udělati Proto, chcete-li podporovati tělesnou výchovu..... (Posl. Toužil: On to bude léčiti lurdskou vodou neb o slovy: Pozdrav pán bůh!) - možná - pak se nesejdete s positivním výsledkem.
Přicházím k veřejným pracím, a tu se mnoho mluvilo ve výboru o státních dolech. Dnes v novinách setkáváme se s přestřelkou česko-socialistické a sociálně-demokratické strany, kdo že za to může, že socialisace dolů uvázla na mělčině. Nikdo se nechce přiznati a strká to jeden na druhého. Řekněte upřímně: Vy nechcete socialisovat, poněvadž socialisace znamená zásah do dnešního hospodářského právního řádu a proto musí býti oddalována. Ale jedno bychom snad přece mohli žádati, aby se alespoň opatřila práce těm, kteří po ní touží a nemohou ji nalézti v provádění investic. Připomínám jen, že by se už mohlo začíti s úpravou toku Vltavy ve středních Čechách pro elektrisaci, dále se ptám, co je s problémem štěchovické přehrady, kde se má postaviti veliké zdýmadlo a elektrická centrála pro zásobování světelnou i tepelnou energií elektrickou. Dosud tam nepřišel ani zedník, aby spustil motyku.
Nechci si stěžovati na konfiskování, ale řeknu jenom, že nejlepším svědectvím o konfiskacích našeho tisku je výrok zástupce ministerstva spravedlnosti, že "Rudé Právo" bylo konfiskováno "jenom" 65krát. Děkuji pěkně! To znamená, že je konfiskováno každý třetí nebo čtvrtý den, nepočítaje konfiskace ostatních venkovských časopisů. To je, myslím, dostatečná ukázka naší konfiskační praxe.
Národní shromáždění bude míti dokonce delegační výlohy pro své členy, na něž je preliminováno v rozpočtu 90 tisíc korun. Také předsednictvo se musí representovati a je mu vyhraženo 19 tisíc korun pro rok 1923. Pánové, to jsou snad věci, které by snad bylo možno škrtnouti, ale naše návrhy v tomto směru byly již šmahem škrtnuty. Jediný návrh byl přijat, totiž zvýšení dotace pro různá náboženská vyznání o 9 mil. Zajímavo je, že s tímto návrhem přišel člen české socialistické strany, který by měl býti považován za volnomyšlenkáře, v jejich kruhu sedí předseda ústřední organisace Volné Myšlenky a byl to dokonce návrh, který přijal za svůj generální zpravodaj, zástupce vysokoškolské inteligence prof. dr. Srdínko. To snad je první závan a první zvonění k odluce církve od státu. (Posl. Sladký: Římskokatolickým kněžím to necháš?) Jsem proti dotaci náboženské,
kteréhokoliv druhu církví, ať jest to římská, československá, českobratrská nebo židovská. Pro nás, kdo chce věřit, ať si věří, ale ať platí si své rabíny nebo faráře z vlastních prostředků a nenechá si platiti od těch, kteří jsme bez vyznání. Nás jest několik statisíců a z našich daní platí se funkcionáři náboženských organisací. Nevím, co by říkala státní správa, kdybychom jí řekli: dejte také bezvěrecké organisaci 9 mil. korun.
Naše návrhy opravné jsou všechny šmahem zamítány, zejména sociálně-politické. My již neprotestujeme, my to pouze konstatujeme. Vidíme, že celý rozpočet pro rok 1923 byl sestaven a nesmělo se nic škrtnouti, nic měniti. Jest dílem zástupců vlády předcházející a vláda dnešní jej akceptovala. Státotvorné strany mají nyní nevděčnou úlohu, mají-li chrániti rozpočtové položky tak choulostivého, protidělnického a protiproletářského rázu, jak jsem neznačil ve svém dnešním rozboru.
Vládní koalice dnešní nepředstavuje vůli většiny obyvatelstva, ani vůli pracujícího lidu, nýbrž jest to uměle udržovaný klam. A jestliže se volá - a jsou to zejména kolegové z řad československých socialistů, kteří říkají: Musíme udržet republiku, nuže, co jest to republika? Res publica obec pospolitá a všichni v ní žijící mají býti existenčně zajištění; mají-li práci, jsou-li užitečnými pro res publicu, pak mají právo na život. V této republice Československé, na jejíž půdě bojujeme za lepší budoucnost dělnictva obývajícího tento stát, dosud všichni netvoří pospolitost. Z ní mají největší a lví podíl majetné vrstvy. (Posl. Sajdl: A v Rusku bolševici!) Kol. Sajdl by se mohl jít do Ruska učit svému socialismu a svědčí to o velmi malém pochopení socialistickém a proletářském, může-li se s takovou ironií vyjadřovati o sovětském Rusku. Ostatně snad si to spravíme jinde, při jiné příležitosti. (Výkřiky posl. Rýpara.) Pan kontrahent kol. Sajdla, Rýpar hlásí se do stejného tábora veřejně k němu, může se mu poděkovat.
Res publica bude tehdy obcí pospolitou, až všichni lidé pracující budou míti stejné právo jako v Rusku, budou míti sovětský režim, vládu dělníků a malých rolníků. (Posl. Sajdl: Tam je vláda dělníků?) Ano, tam je vláda dělníků, a jestliže kol. Sajdl neměl čas si přečísti ani brožury a časopisy o sovětském Rusku, čerpá své vědomosti snad jen z úvah a informací Českého Slova, nemohu nic jiného než ho jako socialistu politovati.
Rozpočet je výrazem třídní nadvlády
domácí buržoasní třídy, proti níž bojujeme a jejíž existenci a
blahobyt nebudeme podporovat. Z toho důvodu budeme hlasovati proti
předloženému rozpočtu na rok 1923. (Souhlas komunistických
poslanců.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. Jaroslav Hálek.
Posl. Jar. Hálek: Slavná sněmovno! Nežli se uchopím slova k vlastní podstatě projednávané látky, musím předem odmítnouti nehorázný - odpusťte - útok pana kol. Bubníka, mluvčího strany komunistické, podniknutý v řeči jeho na rolnictvo československé, ministerstvo zemědělství a stranu republikánskou. Jeho příměry vyvozované z činnosti ministerstva zemědělství oproti sociální politice státu, svědčí buď o jeho naprosté neznalosti národohospodářské ceny zemědělské výroby a její produktivnosti pro stát, a právě také pro ty, které on zastupuje, a nebo spíše, soudím, jedná se o zlovolný útok na rolnictvo naše z důvodů ne jen stranicko-politických, ale z naprostého ignorování všeho, co se zemědělstvím souvisí. Nás to nijak nepřekvapuje u tohoto obdivovatele ruských sovětů, ani nám to neuškodí, a odpověď naši na svoje vývody ať si pan kol. Bubník vybere z mé řeči, je-li mu libo. Nebudu se tudíž zabývati meritorně touto věcí, neb nemá smyslu reagovati na tyto nevěcné výpady. Člověk, který takto mluví o práci zemědělské a stavu zemědělském, nemá mravní legitimace, aby mohl mluviti jménem dělnictva zemědělského, tím méně malorolnického lidu. Tento malozemědělský lid dá sám odpověď na řeč p. kol. Bubníka, a myslím, že bude poněkud jiná a důraznější, než bude pánovi tomuto vhodno a milo. Československý lid zemědělský jest jinak založen a jinak orientován než ruský mužík a proto v naší republice p. Bubníkovi pšenice nepokvete.
Slavná sněmovno! Rozpočet i hospodaření státní a konečně celý společenský život ve státě po stránce veřejno-hospodářské a státně-politické nutno posuzovati ze dvou primérních hledisk: S hlediska hospodářského, materielního a s hlediska ideového, mravního. S hlediska hospodářského posuzujeme rozpočet a hospodaření státní jako každé jiné hospodaření podnikové s nutným ovšem ohledem na jeho veřejnoprávní povahu; hledáme příčinnou souvislost všech vzájemných ekonomických a sociologických zjevů a dějů a snažíme se postihnouti působnost jejich jako faktorů života ve státě. Tím docházíme k ideovému, mravnímu hledisku při posuzování státu, jeho života a hospodaření. Tento se nám pak jeví nikoliv už jen co ekonomický, ale jako sociologický subjekt, jehož podmínky života bezpečně zaručiti může pouze určitá nutná míra hodnot, nikoliv jen materielních, ale hodnot ideových, čili příslušná mravní úroveň a hodnota lidského společenství ve státě. Z těchto hodnot prýští síla a suverenní moc státu.
Správně vystihnouti tuto sílu a poměr těchto primérních činitelů života státního a dáti jim zdraví státu přiměřenou funkci v jeho konstruktivní činnosti, jest umění spravovati a vládnouti, jest umění státnické - jest politika státu.
Po stránce soukromohospodářské posuzujeme rozpočet a hospodaření státu s hlediska zájmů hospodářských, sociálních, kulturních a národních, jednotlivých tříd, stavů a národů, z nichž skládá se zájmové společenství lidí ve státě s příslušnou mírou efektivní pracovní energie a činnosti. Tato soukromohospodářská činnost občanská jest zdrojem státních příjmů, je živou silou státu a zakládá svojí tvořivou funkcí primérní sociální právo občana na práci, její ochranu a svobodu; při práci výrobní dle nutností i zabezpečení podmínek národohospodářsky nutné produktivnosti této práce. Toto právo občana musí vázáno býti však solidární povinností plniti řády dané za účelem možného vzájemného soužití občanstva. Demokratické zřízení státní má zaručiti občanu dle poměrů možné nejmenší obmezení těchto práv a svobody k jich využití, k plnému projevu jeho individuality a existenčních potřeb jeho života v míře určené sociálně spravedlivými společenskými řády. V hospodářském smyslu vyložíme poučku tu tak, ze, ukládajíce takto zdůvodněnou povinnost práce, odměňujeme tuto dle její výkonnosti a kvality; tedy jedině správné měřítko pro pracovní činnost lidskou: Odměna za zásluhu, kdo nechce pracovati, ať nejí. (Výborně!)
Tyto vzájemné vztahy člověka-občana ke státu a státu k občanu a mezi občany jsou ideovým základem, jsou, abych tak řekl, subjektem myšlenky státní. Jeví se nám tudíž idea, myšlenka státní, státnost jako souhrn práv a povinností dobrovolně, smluvně navzájem si společenstvím lidským ve státě a pro stát a pro sebe daných za garancie státu a jeho suverenní moci.
Vzal jsem si za úkol v této debatě zjistiti, pokud rozpočet státu, jeho hospodaření, zákonodárná, správní a výkonná moc, pokud podmínky práce, její národohospodářská užitnost a sociální ochrana, hospodářská směna a zabezpečení výrobností a rovného cenění všech odvětví pracovních jsou v souladu s předu uvedenými zásadami a zdali rozpočet státní jest skutečně pravým obrazem této vzájemné společenské činnosti občanstva a jak při tom vychází prvovýroba zemědělská. Nelze vzhledem k obsáhlosti materiálu posuzovati podle naznačených principů rozpočet státní na příští rok a kriticky uvážiti i hospodaření státu v minulých letech podrobně, číselně. To ani nebylo mým úmyslem. Ve věci rozpočtu, v číslech samých, nebude už nic měněno, a účel debaty rozpočtové je proto více státně-politický a mravně-výchovný než státně-finanční. Sledovati budu ve své řeči hlavně tento cíl mravně-společenský a státně-občanský, a to proto, že pro mne, jako sedláka a tudíž příslušníka zemědělské výroby, jeví se dnešní stav morálky společenské prapříčinou nynější světové desorganisace hospodářské a krise hospodářská jest pro mne prvořadně krisí mravní, jest mi problémem, jejž nutno předem uvážiti a řešiti, chceme-li dojíti ke kořenům hospodářské světové bídy poválečné a najíti cesty ke konsolidaci státu. Hledisko selské úmyslně stavím v popředí kriteria z důvodu, že jest to a byl vždy stav selský, to jsou ty vrstvy národa našeho, které staletí svými rody usedlými na půdě tuto zkultivovaly, politicky hájily, národně udržely a kteréžto vrstvy selského lidu drobného i středního svým historickým i duchovním poměrem k půdě vlasti byly základem života národního, byly a jsou přírodní zákonitostí, duchovním řádem půdy, nejbezpečnějšími nositeli a udržovateli mravních hodnot lidských. Tedy máme právo i povinnost takto usuzovati. Tato moje řeč má býti doplňkem, resp. rozšířením nebo plnějším vyjádřením myšlenek a motivů mé řeči pronesené v debatě o vstupním prohlášení vlády a naléhavé interpelaci o hospodářské krisi a bude namnoze jejím podrobnějším výkladem. Jak mezinárodní tak vnitřní situace politická jak vážně se nám dnes jeví, diktuje mi nutnost mluviti rozhodně a konkretně o některých otázkách, o kterých úmyslně či z falešného studu plynoucího z běžné nemorální morálky společenské se nemluvívá v obavě před vypálením cejchu zpátečnictví hyperpokrokářskou naší českou veřejností na čela těch, kdož mají odvahu postaviti se do fronty dnešními proudy společenskými, sociálními a kulturními ku stěně tlačené. I nacionalism český, falešně dedukující svoje poslání kulturní z listů historie národa, z kterých neumí anebo nechce čísti, dává se skoro šmahem do služeb ideí t. zv. kulturně a sociálně pokrokových nevida, že odcizuje sobě duši lidu nejproduktivnějšího, usedlého na půdě, držícího staletí tuto půdu, ji vzdělávajícího lidu zemědělského, lidu selského. Kulturní idea českého národa vlivem západnického materialismu a manšestráctví ztrácí postupně a rychle na své vnitřní a mravní ceně, protože neopírá se o etické síly národa a jeho základní zdroje, o českého sedláka a chalupníka, o všechen usedlý lid venkovský. Totéž platí i o usedlém obyvatelstvu měst československých. Že tato skutečnost může přivoditi přímo katastrofální následky nejen pro kulturu našeho národa, ale i nedozírné následky povahy politické, hospodářské a sociální, je mi zcela jasným a jest proto mojí snahou otevřeně přihlásiti se ideově do kulturní skupiny těch, jimž duchovní zdraví národa je nepostrádatelným předpokladem a zdrojem síly, životnosti a moci státu, je základním elementem myšlenky státní. Duchovní zdraví národa československého, jeho mravní stav vážně je ohrožen materialismem a požívačností. Výslednice materialismu, hmotářské prospěchářství slaví své orgie v dnešní poválečné desorganisaci ideové a mravní tím více, a jest hlavní a základní příčinou krise dnešní, krise světové, neboť materialism není specifikum československé, ale světové, krise, již primérně definovati chtěl bych jako krisi ubohé, mechanisujícími účinky materialismu uštvané lidské duše, hledající marně opory mimo sebe sama, ve vnějším světě, v hmotném prostředí života lidského, marně hledající lidské štěstí tam, kde není k nalezení.
Jsa přesvědčen o základní důležitosti zdraví, ducha národa a lidstva, a jeho významu pro civilisaci a kulturu, pro jeho život společenský, zabezpečení státního rozvoje a stabilisaci hospodářskou i mravní, chci věnovati těmto otázkám a problémům nejen prvořadou pozornost zde na parlamentní tribuně, ale současně také s tohoto vážného místa prohlásiti zásady mravní, jako základní idee činnosti kulturní, hospodářské a sociální v životě soukromém i veřejném, v politice státu, tak jak je ve svých srdcích a duších uchoval si tradičně dosud přes nepřízeň doby československý sedlák a chalupník, venkovský lid selský.
Toto přesvědčení ukládá mi povinnost uvésti do politického života českého snahu po politickém vyjádření těchto skutečností a jejich uplatnění v aktivní politice státu našeho. Vím, že narazím na mnohý a silný odpor, snad zůstanu nepochopen, ale nemohu si pomoci. Původní zásady mravní i hospodářské české strany agrární byly v souladu s cítěním i rozumovým názorem českého rolnického lidu. Poválečný vývoj dotknul se i strany naší ve smyslu z předu naznačeném, dle mého názoru a dle názoru valné části rolnictva našeho, nepříznivě. Tento vývoj je přirozeným, logickým důsledkem revoluce, je produktem své doby, zákonů sociologických a patrným je směr jeho v příčinných souvislostech života všech stran politických. Zanechal své stopy zejména v táboře dělnictva a v socialismu vůbec, proto, že ono právě socialismem svým je nositelem jeho. Tento vývoj vykonal destruktivní činnost v organismu stran socialistických, jak ani jinak býti nemohlo při povaze ideí socialismu. U stran občanských projevil se velmi intesivně a proces přerodů uspíší průběh krise hospodářské a ony přesuny v životě hospodářském a sociálním, jichž jsme právě svědky a jejichž pohyb zdaleka ještě není ukončen.
Není v politice býti dobře prorokem a proto zdržím se posudku o vlivu těchto okolností na vývoj i život jednotlivých stran politických u nás. Chtěl bych však přece jen ukázati na spojitost faktorů hospodářských s ideou mravní v tomto procesu přeskupovacím. Jako duch může projeviti svoji působnost jen v těle fysickém, tak idea mravní musí býti opřena o materielní základ, o realitu života a v souzvuku se zákony této může trvale zabezpečiti život oběma, ovšem jen za podmínek souručenství tohoto dualismu. Politické strany podléhají stejným zákonům sociologickým a přirozeným. Proto i strany občanské nevyhnou se tomuto procesu, přerodu, jako se mu nevyhnuly ani strany socialistické. Je samozřejmé, že vnější forma tohoto vývoje lišiti se bude od zmíněného a je v povaze věci, je v podstatě agrarismu, že přerod tento nenabude těch revolučních forem, a to proto, že povaha zemědělského lidu je konservativnější a že proudy myšlenkové, pokud jeví se v našem zemědělském lidu a ve straně naší, nejsou v takových kontrastech vypjaté. Člověk zemědělský dívá se celkem klidněji a opravdověji na veřejné záležitosti a proto i zde patrný bude tento základní rys jeho povahy. Přerod tento, doufám, bude konstruktivním a většina rolnictva československého seskupí se v poměrně krátké době v takové straně, která bude plodem poválečných poměrů, ve straně, kam výroba zemědělská i lid zemědělský patří, ve straně konservativní, stavovské a zemědělské. Nebude to tragika naší republikánské strany, bude-li ovšem dosti síly a odvahy přiznati si určité skutečnosti a z těchto vyvoditi důsledky nejen politické, ale i osobní. Jest dobře přiznati si otevřeně tato fakta zavírati oči před nimi nebylo by rozumné, tím méně politické. Neprospělo by to ani straně, ani rolnictvu, ani státu. Tento vývoj není symptomem, opakuji, není symptomem chabosti organisační a politické síly rolnictva, ba naopak zasahují zde nové, neopotřebované, hybné a útočné elementy agrarismu, touhou naplněné po vítězství věci, od níž očekávají nový lepší život a základ pro mravní i hospodářskou konsolidaci našeho státu.
Proto předčasná radost a naděje tajné u našich nepřátel - nepřátel rolnictva a strany republikánské - neměla by naprosto místa, neboť: duch, který bude motorickou silou tohoto agrarismu, omlazeného a svěžího, po zkouškách doby poválečné zoceleného, nastupuje po éře nejvyššího vypětí socialismu, jehož vrchol akční schopnosti je překročen a proto úkol nového agrarismu, oplodněného ideou nejušlechtilejších mravních vznětů, bude nejen obrana zájmů jím nesených, ale bude on a musí býti útočnou kolonou v zápolení o lepší pořádek, založený na naprosté sociální spravedlnosti, právu a úplné oddanosti státu.
Jest myslitelným, že přerodem tímto dotčen může býti nikoliv v podstatě, ale jen v nejvzdálenějších výběžcích program a taktika dnešní strany republikánské ku prospěchu ovšem nejen rolnictva samého, ale hlavně státu.
Nésti program znamená plniti poctivě mravní závazky, politickým souručenstvím stoupenců na se vzaté. To platí všeobecně o stoupencích programu, to platí tím více pro politické zástupce lidu, pro poslance a senátory. Proto klademe hlavní váhu na charakter poslanců, neboť kde není těchto mravních sil, tam nemůže býti trvalých úspěchů pro věc zastupovanou. Poctivost přesvědčení klademe výše nad osobní pohodlí nebo prospěch a má-li ona býti hybnou silou a průkopníkem pokroku, nesmí se zastaviti ani před zpuchřelými hradbami předsudků ani před mocí silných a vládnoucích, pokud podřizuje se platným zákonům. Nabude-li poctivost přesvědčení suverenní síly většiny, nastává přesun moci v její prospěch a přejde vláda věcí na její stranu. V dobách normálních stává se tak cestou zákona, v dobách neklidných i cestou revoluce, třeba velmi salonní, což vidíme právě kolem sebe denně.
To platí o přesunu mocenských poměrů, jak ve stranách politických, tak i ve státech. Uvědomění si těchto povinností zástupců lidu jest plnění odpovědnosti poslaneckého mandátu. Takto chápu svoji povinnost a zároveň vysvětluji i svoje otevřené vystoupení pro směr politický, jehož hlavní rysy jsem si dovolil povšechně nastíniti a jehož program, metody práce, obrany a boje o uplatnění v politice státu, v další části své řeči dovolím si v souvislosti projednávané látky naznačiti.
Jsem připraven obhájiti svůj postup všude, neboť vždy šel mi zájem stavu rolnického a zájem státu nad zájem politických stran. Strana politická byla mi vždy prostředkem v úsilí o uplatnění zájmů mého selského stavu v životě národa a státu a příslušnost k ní závislou od poctivé politiky programové, stavovsky-agrární. Existence stran politických podléhá vývoji, změnám a stejným zákonům o zrození, žití a zániku, jako každého jiného společenského útvaru. Podle této poučky dívám se i na svoji vlastní stranu. Z podstaty přednesených názorů je zřejmo, že snahou mojí bylo dokázati, že vedoucí ideou vývoje lidské společnosti, ideou civilisace lidského plemene jest idea mravní. Je to dějinami vývoje lidstva stvořená idea, založená na zkušenosti a poznání člověka civilisovaného o nutnosti vzájemné pomoci - idea solidarity společenské. Ač vidíme ji v dějinách lidstva tak často násilně deptanou a zneužívanou, přece na konec vítězí vždy nad násilím a mocí brachiální a stává se člověku civilisovanému základní existenční potřebou života. Podle vývoje lidské kultury brala na sebe různé formy, ale vždycky zůstal jí tentýž základní motiv: učiniti soužití lidstva možným.
Jest duchu lidskému nevyzpytatelným řádem světa určeno člověku roditi se, žíti a umírati. Mysterium vzniku života zrození, jako mysterium zániku - smrt, jest a zůstane navždy asi zahaleno rouškou neznáma a tento - nad lidské síly a představy - tedy nadpřirozený řád světa nese s sebou už v zárodku civilisace lidstva víru v sílu neznámou, člověku podle jeho pojmů tu prospěšně, tu škodlivě se jevící a působící, v sílu, jejíž absolutní všemohoucnost nemohl prostě pochopiti, že je jí plně absorbován, jsa částí její nekonečnosti. Vědomí této nadpřirozené moci vedlo už prvého člověka, barbara, v prvých červáncích lidské civilisace, pokud schopen byl svým ústrojím fysickým a duchovním poznávati, k uctívání její nepochopitelné nadpřirozenosti - ke zbožňování. Vida svoji malomoc v tomto absolutnu všemoci pokořil se v očekávání příznivých následků pro sebe, jednaje podle zákonů přírody - kdo silnější, vítězí - vzdával se této síle nadsmyslové a podle kulturního vývoje svého prosil ji různým způsobem - bohy své o ochranu. Tak vznikala božstva, z poznání malomoci člověka; odevzdání se nadpřirozeným silám, božstvům, jest prvou bohoslužbou člověka na zemi této a jest ona asi tak starou, jako lidstvo sami. Pravidelným uctíváním božstev vznikly řády duchovní, tak různé a mnohé, jak je lidstvo podmínkami svého života různě fysicky a duchovně uzpůsobené musilo utvořiti. Čili krátce: Náboženství jest jen logickým důsledkem a průkazným zjevem zákonů přírodních, té síly a moci, kterou znal duch lidstva v barbarské éře svého vývoje jen lokálně, omezeně - jak lokálně, empiricky vznikala i lidská kultura - a kterou dnešní duch člověčenstva, jasnější kulturou osvětleným poznáním si představuje jako sílu různě pojmově chápanou, Bohem, nekonečnem, nikdy však dost neprozkoumanou, ale vždy velikou, všemocnou a uznávanou.
Jsem pevně přesvědčen, že po všech tápáních lidstva a sporech vědeckých a náboženských o jsoucnosti Boha - ať už je jakkoliv nazýván - čím lidstvo ve svém vývoji bude dospívati vyšší a vyšší harmonické kultury rozumu a srdce, tím silněji bude pociťována úcta člověka k Bohu. Spory člověčenstva v budoucnosti nebudou o jsoucnost Boha, nýbrž o to, jak má býti lidstvem pochopen. Proto poznávání a chápání Boha, oddaná služba Bohu, zůstane po věky radostným mysteriem všech mysterií a útěchou duše lidské. Ona je jedinou bezpečnou cestou pro plemeno lidské, neb učí je poznávati nekonečné taje ducha a jeho sil, z nichž společným rozumovým úsilím lidstvo musí těžiti pro potřebu svého těla a ukojení duše. V tomto neustálém poznávání a nutnosti společného úsilí lidstva o zachování sebe - a zachovati znamená zdokonalovati - založeno je stále živěji cítěné vědomí solidarity společenské, v něm je založen cit lásky člověka k bližnímu a jenom v něm kotví celý mravní řád lidské společnosti. V souzvuku duše lidské s nekonečnem kotví ilea lidství, humanity, a ve službě této chceme viděti božské poslání člověčenstva.
Nejušlechtilejším plodem tohoto božského poslání člověčenstva, této solidarity společenství lidského, je učení Kristovo, je duchovní křesťanství. Nejbezpečnější cesta k dosažení ideálu humanity, cíle lidství, jest cesta, kterou nám svým učením, životem a smrtí ukázal Kristus. A i kdyby bylo zde tisíc námitek vědeckých, pochybností rozumu, nic nezmění na podstatě toho, čím učení křesťanské pro lidstvo jest; nic nezmění na tom pochybnost, jak lidsky chápán je Kristus - zda Bůh či člověk obé je: svým božským posláním člověka. A i kdyby jiná učení filosofická či náboženská měla - vzpomeňme Budhy v jednotlivostech silnější vyjádření některé pravdy života, přece absolutnost dobra, lásky, milosrdenství a odpuštění, toto syntetické pojetí smyslu života, účelu člověčenstva, toto nejušlechtilejší, co lidstvo zná a co mělo ve svých mravních řádech všech svých pokolení, nalezneme v nejdokonalejší formě vyjádřeno učením Kristovým, duchovním řádem křesťanství, morálkou křesťanskou. Učení Kristovo jako toho času nejdokonalejší vyjádření lidské kultury, vývojem celých věků vytvořené, jest a dlouho ještě zůstane nepomíjející mravní ideou lidstva, zvěstovanou největším etikem lidstva, Ježíšem z Nazaretu, synem božím.
Jako všecko na zemi podléhá vlivu prostředí, jež tvoří život, tak i náboženství Kristovo a organisace náboženské obce křesťanské a všecky její složky a odnože vystaveny jsou této příčinné zákonitosti přírodní. Náboženství Kristovo prodělávalo fáse svého vývoje ne vždy v intencích svého zakladatele, ale vždy s prospěšnými účinky v životě lidstva. Tím neztrácí učení to na své ceně pro kulturu lidstva, a jest vývoj ten jen průkazní silou jeho životnosti. Vyznávání jeho má stejnou platnost pro lidstvo, ať bylo jakkoli - dobře či špatně - chápáno a vykládáno; význam jeho neleží ve formě a v podání, ale v jeho etické, mravní podstatě. Hříchy vyznavačů učení Kristova nejsou založeny v jeho duchovním řádu, ale jsou jen dokladem, jak daleko má ještě člověk k tomu, aby poznal jeho. To platí nejen pro středověk, ale i pro náš parlament. Osvědčuji, že nechtěl jsem tímto konstatováním zatěžovati svědomí skutečně nábožensky založených členů kterékoliv církve křesťanské, pokud jsou členy této sněmovny a přiznávám, že měl jsem na mysli pouze scény z nedávné oposice duchovního bratrstva luďáků slovenských.
Učení Kristovo zůstane trvalou positivní, tvůrčí silou v historii lidstva jistě ještě dlouhé věky. Buďme rádi, že máme křesťanství, že jsme křesťany; chraňme si ideu křesťanství, je tak vznešeně božská a lidsky hřejivá, že dlouho člověku stačí pro tento svět jako základní motiv jeho duchovního života. Věcí kultury ducha člověka je nalézti právě to božské, co je v učení Nazaretského syna, a hledajíce jádra jeho, pečlivě očistiti toto musíme od rmutu a kalu naň naneseného.
Považuji proto křesťanství a morálku křesťanskou za positivního činitele kulturního v našem společenském ústrojí a uplatňování zásad jeho za povinnost občanskou a vítězství jeho za největší mravní úspěch lidské rasy, za dostatečný duchovní podklad pro výstavbu a přestavbu řádů společenských i v našem státě. Jen letmo chtěl bych připomenouti a přirovnati náš duchovní náboženský život na př. s anglickým a jiným, a prospěšný účinek jeho na život tamních národů a jejich úspěchy jako ukázati tam, kde idea náboženská ztratila na své působivosti - a srovnati jeho výsledky.
Oceniti význam křesťanské morálky pro lidstvo není nesnadno; není třeba jíti až do dob pohanských nazpět, stačí, když porovnáme tuto s morálkou židovskou. Jest možno představiti si svět bez křesťanství? Do jakých extrémů zašla by židovská morálka ve svém hospodářském, politickém, kulturním, sociálním uplatnění a expansi? Bylo by židovstvo vůbec možným bez křesťanstva? Tato morálka židovská, panovačná, až krutá, násilnická, ono náboženské zřízení židů, jehož tajné organisace obejímají celý svět a v pravém slova smyslu dirigují osudy lidstva - kdyby stala se majetkem většiny lidstva, tak hynouti bude plémě lidské v bojích vražedných a v krvi celá staletí ještě.