Předseda (zvoní):
Pane posl. dr. Schollichu,
lhůta řečnická chýlí se ke konci.
Posl. dr. Schollich (pokračuje): Ostatně sotva asi může býti konflikt mezi vyučováním náboženství a morálce, poněvadž obojí nelze vůbec ani srovnávati a jedno druhým nelze nahraditi. Cíl obou je stejný, chtějí mravně vychovávat mládež, a proto vlastně zásadně i morálka může býti součástí náboženského vyučování. Není mi bohužel dopřáno, abych se zabýval dalšími ustanoveními zákona, obzvláště důležitým § 5, který upravuje počet dětí. Počet dětí je stanoven číslem 60, a to postupně do 10 let. Kdo jen jednou ve škole vyučoval, kdo si dovede představit, co je to vyučovat na obecné škole, musí říci, že je naprosto vyloučeno třebas jen 60 dětí správně vyučovat, zvláště v dnešní době, kdy se tolik mluví o individualisaci. Každý musí říci, že je nutno tento počet snížiti, podle našeho návrhu aspoň na 30 dětí v každé třídě.
Měli bychom pro to dobré vzory. V Dánsku je nejvyšší počet žáků 37, ve Francii připadá na jednu třídu 31, nebo v náboženských školách 29 dětí. Švýcarsko má v první třídě primární školy jen 42 dětí, ve druhé 44, ve třetí a čtvrté 46, ve vyšších třídách 38 dětí; v sekundárních školách 42 až 40, na školách pokračovacích 30 až 32 dětí. Tento počet nesmí býti přestoupen. U nás je stanoveno číslo 80. Reforma nastane v 5 letech a pak bude počet dále odstupňován, ve školním roce 1927-28 až do školního roku 1931-32 na 70 a od roku 1932 na 60. To není opravdu žádná školní reforma a je to přímo ještě zaslepenost, stanoví-li se tatáž zásada pro občanské školy. Zde byl původní počet 60 dokonce zvýšen na 80. Občanská škola je vlastně střední školou širokých vrstev obyvatelstva, která má umožňovati vzestup proletariátu, oněm kruhům, které jinak nemohou navštěvovati střední školy. Paritním zákonem učitelským, jímž jste vyloučili učitele občanských škol ze skupiny B a zařadili je do skupiny C, jste celou tuto kategorii škol vůbec zahubili; neboť pro učitele obecných škol nebude to nyní nijak lákavé, aby se podrobovali přísné zkoušce a pokračovali ve svých studiích, snad jen pro ten hubený zisk, jaký jste jim tímto zákonem zaručili.
Nevzali jste zřetel na následky války, že se jeví pokles porodů. Musíme zajisté žádati, aby v této době nebyla rušena ani jediná škola a ani jediná třída a aby se zde vycházelo co nejvíce vstříc. Podle našeho návrhu nesmí býti zrušena žádná třída, má-li aspoň 20 dětí a jednotřídky jen tehdy, klesne-li počet pod 15, u občanských škol pod 40.
Zcela neupřímný je také postup
při obsazování, jímž se nemohu zabývati, ale přejeme si, aby práva
oněch učitelů, kteří dnes učí na dívčích školách, byla zachována
a zajištěna a aby tito učitelé, kteří šli na dívčí školy za zcela
jiných podmínek, nebyli nyní vyhozeni. Bylo by bývalo správnější,
kdybyste zde byli udělali jasno a prohlásili, že dívčí školy náležejí
ženám, chlapecké učitelům a o místa na školách smíšených, že se
lze ucházeti volně.
Předseda
(zvoní): Pana posl. dr. Schollicha žádám, aby skončil,
poněvadž řečnická lhůta již uplynula.
Posl. dr. Schollich (pokračuje): Jsem již hotov. Je smutné, že při tak důležité otázce, jako je školská reforma, máme jen půlhodinovou řečnickou lhůtu. Je to politováníhodné a příznačné pro ducha v této sněmovně, že se zde vůbec nelze upřímně a poctivě rozhovořiti o důležitých otázkách školské reformy v celku, o učebné osnově, o vzdělání učitelů a p. v., že nám není poskytnuta možnost, abychom projevili své názory. Neslyšeli jsme ničeho o pomocném školství, o školství pro hluchoněmé, o učebných pomůckách, o školném atd., zkrátka tento zákon nezaslouží, aby byl nazýván školským zákonem. Přes to se promrskává tak rychle, jako by na něm závisela bůhví spása světa. Utěšujete nás, že přijde velký školských zákon, ale při rychlosti, s jakou se zde projednávají velké otázky, mám za to, že se velkého školského zákona v tomto státě již vůbec nedočkáme. Bylo by bývalo lépe, kdybyste byli počkali s tímto zákonem tak dlouho, až bychom mohli nahraditi dobrý starý rakouský říšský zákon o obecných školách něčím hotovým.
Musíme odmítnouti jakoukoli odpovědnost
za tohoto míšence a přenechati ji těm, kdož hodili úplně přes
palubu ideály Komenského a odvrátili se od nich a učinili kulturní
snahy předmětem sporů jednotlivých politických stran. Z takového
konkurenčního zápasu stran nemůže vzejíti nikdy opravdová školská
reforma. Může to býti jen kompromis, který se ani čertu nehodí.
(Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
Hillebrand.
Posl. Hillebrand (německy):
Slavná poslanecká sněmovno! Jménem svého klubu musím nejdříve
dáti výraz nejhlubšímu politování nad hroznými příběhy v Litoměřicích,
nad příběhy, které naprosto se nehodí do rámce kulturní debaty,
protože znamenají skutečnou orgii nekultury. To, co se odehrálo
v Litoměřicích, je vzhledem k jedné podrobnosti zvláště ohyzdné,
hnusné: boj proti dětem. Člověk by myslel, že pocit nejhlubšího
studu by se musil zmocniti všech, kteří dostávají zprávy o tom,
pocit nejhlubšího studu nad oněmi výtržnostmi hrubosti a zvířecí
divokosti, jež se jeví ve zprávách, jichž se nám dostává. Začíná
zase léto a tím doba, kdy vystupováním spolků sokolských v různých
městech německo-českých jsou ohrožovány slavnosti a jiné podniky.
Tu je zapotřebí, aby se stále znova poukazovalo na to, že za mnoho
těch násilností, které se již staly a které se, jak se dá souditi,
ještě stanou, jsou odpovědni oni, kteří neseženou odvahy, aby
proti těmto násilnostem vážně vystoupili.
Předseda
(zvoní): Žádám pana poslance, aby mluvil k věci.
Posl. Hillebrand (pokračuje): Ano, jeví se síla vůči slabým, avšak vůči oněm, kteří páchají tyto výtržnosti, nikoli, a proto vznášíme žalobu a žádáme, aby konečně byl zjednán pořádek. Obětem výtržnosti v Litoměřicích budiž vyslovena naše nejvroucnější a upřímná soustrast.
A teď mi dovolte, abych se dostal k věci samé. Předloha, kterou se zabýváme, nekoná úkolů, které by se dávaly očekávati od jakéhokoli zákona v reformě škol, ba ani se o to nepokouší, aby tyto úkoly luštila. Nevidíme v ní ani stopy velkorysé myšlenky reformní, která by se snad dala porovnati s tím, co došlo praktického provedení v Rakousku. To, co tu leží před námi, není než ohyzdný míšenec koalice a všechny nedostatky a nemožnosti této koalice docházejí v tomto zákoně svého výrazu; ubohá slátanina, s níž si člověk vlastně neví co počíti. A nad to ještě se tento zákon promrskává nejnepřirozenějším a nejnemožnějším způsobem. Táži se vás, dámy a pánové, je-li vůbec někdo, který by tomu mohl věřiti, že by bylo možno v době půl hodiny vyhrazené pro řeč vyložiti a rozvésti veliké myšlenky, které jsou spojeny s představou o reformě školy? Již způsob, jakým se projednává v této sněmovně tento důležitý předmět, dokazuje nám, jak se zde cení otázky školské vůbec; ani zbla porozumění velikých otázek doby; to vidíme z toho, jak tato předloha vypadá, a ze způsobu, jakým se projednává: Takořka bezútěšná lhostejnost vzhledem ke všem otázkám školním vůbec. Pamatuji se ještě, že, pokud náš přítel Glöckel byl šéfem rakouského školství, bylo zvykem, že správce školství čtvrtletně podával zprávu ve výboru pro vyučování o pokrocích ve školské reformě. A čeho se dožíváme dnes? Vidíme dnes, že ministerstvo vyučování vůbec nejeví zájmu o věci, jež projednáváme. Ministr sám schází. Předloha se vypracuje ledabyle, žádná myšlenka, žádná vůdčí představa, zhola nic; naopak, nejen netečnost pro vývin našeho školství, ale i ono opovržení hodné rdoušení školství, na něž jsme před osmi dny měli příčinu si stěžovati. Neboť proti sporým přednostem, které předložený zákon vykazuje, stojí docela ohromné vady, s nimiž by kritika nikdy nebyla hotova.
Je pravda, že předloha - a to je jedna z jejích sporých přednosti - opět obnovuje částečně znění ze staré liberální éry, odstraňujíc zase úlevy, zavedené klerikální novelou k zákonu školskému z roku 1883. Další předností mělo býti původní znění, že měla býti rodičům dána aspoň možnost, aby si volili, zdali dětem se má dostávati vyučování náboženství nebo tak zvané mravouky. Vzali jste náběh směrem k odstranění vyučování náboženství ze škol. Ale sotva se tak stalo, tu jste se asi lekli sami své vlastní odvahy a tytéž strany, jichž stoupenci svrhli po převratu mariánské sloupy, svrhují dnes ustanovení v reformě školské, že vyučování náboženství nemá více býti závazné, jak tomu bylo dosud. Odstranili jste zase svobodnou volbu rodičů v účasti jejich dětí na vyučování náboženství nebo mravouky a budoucně, stane-li se zákon skutkem, bude zapotřebí teprve žádosti, aby děti byly osvobozeny od vyučování náboženství. Pravím, že jediné, co tomuto zákonu dávalo jakousi přednost, co jej mohlo činiti nám do jisté míry sympatickým, co vypadalo poněkud jako pokrok, to jste kvapně opět odstranili ze samého strachu před svou vlastní odvahou. Pravím, že nebudete-li míti odvahy, abyste se vypořádali s těmi, kteří jsou nositeli starých zrezavělých ideí, pak se zřekněte myšlenky na reformu školství, pak se netvařte, jako byste chtěli něco podniknouti. My sociální demokraté stojíme na stanovisku naprostého odmítání konfesionální zásady ve vyučování. Nechceme, aby se škola budovala na zvěstování a nauce ustáleného a nezměnitelného názoru světového, jenž vede k honosení se a svádí k nesnášelivosti. Chceme, aby škola byla neutrální půdou, na níž se o těchto věcech nejedná. Náboženství je nám záležitostí soukromou a nikoli záležitostí státu. Není záležitostí státu, jak jsem již jednou řekl, aby byl biřicem a náhončím kterékoli církve, a myslíme, že jakékoli násilí, jakékoli duševní násilí, které se ve škole na dětech provádí, je odsouzení hodno a musí přestat. Proto pravíme: Pryč s vyučováním náboženství ze školy a pryč s bohosloveckými fakultami z universit! To jsou starosti, které jednotlivé jednoty náboženské mají vyřizovati samy sebou, po nichž státu nic není. Vyučovati náboženství, pokud si ho rodiče vyžadují, je starostí jen náboženských jednot, které mají učiti náboženství mimo školu, mimo všeobecné vyučování. Co žádáme, to je škola čistě světská, jak je zavedená více než sto let v Holandsku, jak je zavedena ve Francii, v Americe, v Japonsku a v různých jiných státech. Co v této otázce chceme, jest, aby škola, v níž se vychovávají děti pracujícího lidu, se stala skutečnou školou lidovou, aby se nestala školou kněžourskou, kde jsou dokořán otevřena vrata všem možným vlivům klerikálním. Účelem školy musí býti, aby člověk byl vychováván pro praktický život a aby nebyl spoután všemi možnými představami nadsmyslnými. Pro praktický život musí škola podávati praktické vědomosti, a nejsou to báje a víra, které tyto vědomosti mohou dětem podávati. Chceme, aby každá školní reforma se spřátelila s myšlenkou, aby úcta před svobodou svědomí se vštípila již dítěti, a že se stát musí stříci každého vlivu, aby nikomu nestranil, aby přenechal vše samostatnému vývinu v hlavě a srdci lidí. A pak, není-li úkolem školy, aby vedla k myšlení a badání? Jak by kdo mohl míti za to, že společnost náboženská bude naváděti k myšlení a badání, společnost náboženská, jež zakazuje každou pochybnost, jež je přece zdrojem každého nového poznání? Proto pravíme, že vyučování náboženství svou podstatou nepatří do okruhu úkolů školy. Nechceme, aby se hlavy dětí přecpávaly přítěží nesrozumitelných formulí, naukami, kterých hlava dětská nikdy nepochopí.
Již roku 1861 prohlásil veliký pedagog Diesterweg, že katechismus je nejodtažitější ze všech školních knih, které kdy byly sepsány, a v pruském zemském sněmě mluvil příkře proti vyučování náboženství, řka: Čte-li teď kdo katechismus a nezhrozí se, vzpomínaje při tom na dítě, které se mu má učiti nazpaměť, o rozumu takového člověka musím pochybovati, neboť jest to pro dítě nejhroznější všech knih. Tak mluvil Diesterweg, a my všichni víme, že také největší všech velikánů v oboru vychovatelství, Pestalozzi, stál na stanovisku, že skutečnému náboženství vůbec není možno vyučovati. Jsme tedy se svým pojetím na stejné cestě, na stejné úrovni s nejvýznamnějšími představiteli myšlenky rozumové a skutečně dobré výchovy školní. Církev zanáší do vyučování také onoho ducha poddanosti a pokory, víry, že společenský řád je bohem ustanoven, o němž si nepřejeme, aby byl školním dětem vštěpován. Ovšem, církev stála vždy v nejužší souvislosti a byla vždy zastancem zájmů panujících, od jakživa, od těch dob, co se stala náboženstvím státním. Smířila se s otroctvím a zastávala se nevolnictví, sama jich užívala ve svých službách a chránila robotu. Je významné, že při hlasování v první rakouské říšské radě roku 1848 žádné jiné parlamentní sdružení nehlasovalo pro zachování roboty než klerikální, přiměřeně duchu, který se jeví též v tom, že se církev smířila s hospodářským řádem kapitalistickým, že jej zastupuje a hájí. Co chceme, je to, aby se nezneužívalo školy, aby vychovávala duse otrocké. Svobodné, přímé muže nechť vychovává pro život. Nechceme vštěpovati ducha poddanosti do hlav, chceme, aby dorůstající lidé byli s to, aby vedli boj proti bezpráví a proti bídě. Nechceme, aby byli odchováváni fatalisté, již vše, co se děje, považují za řízení boží. Nikoli, chceme vypěstovati v lidech sebedůvěru, aby mohli býti s to, aby si utvořili svou budoucnost sami, aby si ji sami vzbudovali. Vy se držíte představy mravně-náboženské výchovy. Zdali tato myšlenka neudělala bankrot jako žádná jiná? (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Od málem dvou tisíciletí hlásáte nauky mravně-náboženské soustavy a na konci dvoutisícileté křesťanské kultury stojí nejhroznější zjev dějin, stojí válka světová se svými bědami a hrůzami. Větší zhroucení této nauky mravní je vůbec nemyslitelno. Nebudu o tom dále mluviti. Pro každého člověka rozumně myslícího je dnes beze sporu, že náboženství a mravnost jsou dva pojmy vedle sebe stojící, které nejsou od sebe závislé a které se také nekryjí, že skutečná mravnost nezávisí od vyznání náboženského. Přes to návrh zákona se drží zásadně vyučování náboženství, ostatně sak se vyhýbá každému jasnému vymezení účelu a úkolu výchovy školní. Neříká se, co má vlastně škola obecná za účel. Představujeme si, že je úkolem školy obecné, aby přiváděla přirozené vlohy v dítěti vězící k nejvyššímu vývinu, aby vzbuzovala v dítěti radost k práci a úctu před prací, aby pěstovala smysl pro obecné dobro a přiváděla dítě k poznání nutnosti sociálního konání povinnosti, aby v dětech upevňovala ideál republikánské myšlenky, aby v jejich srdcích vzněcovala nadšení pro ideu udržení míru mezi lidmi. To jest okruh úkolů, o němž bychom si přáli, aby byl jasně vysloven. Ale celá předloha zákona, jak již řečeno, postrádá jakýchkoli velkých rysů, jakýchkoli jasných a přímých myšlenek. Přejeme si, aby škola, škola lidových mas, byla postavena do služby velkorysého kulturního vývinu. Na místo kultury tříd majetných, jak ji vidíme dnes, má příště nastoupiti jednotná kultura lidová. Pro pracující massy je tomu dnes tak, že s bídou hospodářskou se pojí zakrnělost života duševního, že vzdělanost a kultura dnes jsou zbožím, jež se dá koupiti jako cokoli jiného, že návštěva vyšších škol, vniknutí do věd se stalo výsadou majetných tříd a že massy lidu jsou jen k tomu dobré, aby platily daně, jichž je zapotřebí, aby se pro třídy majetné vydržovala učiliště, z nichž si přinášejí výzbroj, aby opanovaly massy. (Souhlas na levici.) To je stav věcí, jakého si nepřejeme, a vzpíráme se proti tomu, že škola chudých má býti dosti dobrá k tomu, aby v nich byly upevňovány a vypěstovány poslušnost a bídný rozum poddaných, jak se to více méně dnes ještě děje.
Chceme, aby všechny možnosti vzdělání byly učiněny přístupnými massám. Ano, pánové, již chcete tento zákon odhlasovati, nemáte-li vůbec ponětí o tom, jak massy prahnou po vědách, jak lačný jsou kultury, která se jim odejímá? Vedle boje za vyšší svobodu hospodářskou, za vítězstvím nad bídou hospodářskou jde massami dělnictva hluboká touha po účasti na této kultuře, na pokladech vědy a umění. To, čemu dnes říkáte kultura, a falešná humanita, kterou kážete, je bídná fráze, odhlasujete-li takový zákon, jako dnes chcete odhlasovati. Proto, ve chvějící se bázni, nejste-li odstrašeni nástupem a rozvinutím mass, pak uvolněte cestu skutečné reformě školství, pak s ní konečně začněte. Chceme postaviti školu ve službu pospolitosti. Vývoj osobnosti, který má škola sprostředkovati, nesmí býti sám sobě účelem, musí sloužiti společnosti. Neboť tak tomu jest, že souhrn vývinu tělesných a duševních schopností jednotlivcových konečně znamená štěstí, blahobyt a kulturu obecnosti; a proto chceme jednotnou školu pro všechen lid, proto chceme, aby všechny možnosti vzdělání byly otevřeny všem a výběr, přidělení jednotlivým školám, nechť se stává jedině podle vloh, schopností a náklonností. Chceme, aby se vyučování učebné převedlo na vyučování prací a práce má býti podle naší představy východiskem ponaučení. Po tom v celém zákoně není ani stopy. A přidržujete se starodávného způsobu, že se vyučování od prvního roku školního rozškatulkuje a rozdělí na všechny možné předměty učebné. Nikdy asi tito reformátoři školství o tom neslyšeli, že toto stanovisko je již dávno překonáno a že se na jeho místo klade v prvních ročnících vyučování celkové, které se odvozuje od života, které se má přizpůsobovati životu, které má býti učiněno plodným naučnými vycházkami, putováním a volným cestováním, k čemu by ovšem bylo také zapotřebí, aby stát jevil větší obětavost pro tyto účely. Chceme, aby žákovská obec začala působiti v našem školství, aby si dítě zvykalo na dobrovolné vřazování v celek, aby se seznamovalo od mládí s myšlenkou samosprávy a zodpovědnosti, kterou má nésti. Dítě má spolupůsobiti při udržování kázně a pořádku a jím samým zvolení rozhodčí nechť urovnávají hádky a rozpory mínění, které tu snad mohou povstati.
Vážené dámy a pánové, i svobodě se musí člověk učiti (Souhlas na levici.) a musí býti prožívána lidmi, a chcete-li, aby se příští pokolení odpoutalo skutečně od představy, že násilí jde nad právo, pak vyřaďte násilí již z výchovy školské (Souhlas na levici.) a dovolávejte se rozumu dětí. Musíme děti postaviti do společenstva, chceme-li, aby dovedly oceniti své pozdější společenstvo životní. I k tomu se musí člověk vychovati, i tomu se musí naučiti. Chceme, aby se v dětech vypěstoval pocit odpovědnosti, odpovědnosti všech za jednoho a jednotlivce za pospolitost. Úzké spojení zájmů, společná radost ze společného úspěchu, společný žal, zklamání nad společným nezdarem svedou děti dohromady. Avšak ony se také naučí, že vše závisí od jejich vlastní síly. Naplníme je sebedůvěrou a vštípíme jim v srdce pohotovost pomoci. Navykneme děti tomu, aby oceňovaly osobnost podle vykonané práce a tímto způsobem přispějeme k překlenutí propasti mezi oceňování práce hlavou a práce rukou; přispějeme k tomu, abychom děti zvykali na to, aby práce v jejich myšlení a citech pohrdaná zase došla cti, (Potlesk na levici.) úloha, které naše škola dostáti musí. A z této pracovní pospolitosti v mládí budeme pak moci převésti děti v pracovní pospolitost dorostlých, budeme moci v nich vypěstovati způsobilé lidi sociálně myslící a sociálně vyškolené. Nad obec žákovskou si představujeme stavbu obce školské, jíž se jinde již dávno razí cesta a s níž se jinde započalo, obce školské, která má spojovati žáky, učitele i rodiče. Toho želíme dnes všichni jako hrubého nedostatku, že dnes rodiče nemají žádného vlivu na školu a že opět učitelům chybí každý vliv na rodiče. Sveďme je dohromady, a úzkým stykem se dostaví porozumění, vzájemné rozumění si, vzroste důvěra, které je nevyhnutelně zapotřebí, má-li výchova školní a domácí jíti ruku v ruce a se navzájem doplňovati.
Žádáme společnou výchovu obou pohlaví. Bude-li provedena, budou si děti daleko nepodjatěji přicházeti vstříc než dnes. Jejich poměr se stane přirozenějším a šlechetnějším než může býti dnes. Budou si rozuměti, naučí se oceňovati svéráznost, jež jim je vrozena, a tím se podaří překonati vyvýšenost hochů právě tak jako pocit méněcennosti a závislosti, který dnes ještě namnoze v dívkách je zakořeněn. Když dívky vyškolíme také pro existenční boj, který mnohé z nich budou museti podstoupiti, budeme je moci chrániti před mnohými sociálními nebezpečími, jimž jinak vrávorají v náruč. Chceme jako doplnění této zásady, aby na školách vedle sebe působili jako vychovatelé muži i ženy, aby se vyrovnaly jednostranné jinak vlivy.
Vážené dámy a pánové! Není v zákoně jediného pokusu úvodu k přeměně našich škol obecných ve školy výše organisované. Nečiní se ani pokus, aby se jednotřídní škola obecná nahradila aspoň dvoutřídní. Nuže, pomýšlí správa školství snad na to, aby zvětšila do nebe volající bídu jednotřídního školství obecného? Není tu ani jakéhokoli pokusu změny celého vybudování školy, ani krokem se nečiní pokus o reformu, ani vánku nové doby nelze v tomto směru, v tomto novém návrhu pocítiti. Nikde nelze viděti nijakého znovuzřízení, vybudování školství, třeba snad spojením dnešních škol občanských se společnou všeobecnou střední školou, nikde nevidíme ani pokusu, aby se k této všeobecné nižší střední škole, která má sprostředkovati všeobecné vzdělání, přičlenily pak odborné, vyšší školy střední, které by měly vstoupiti na místo dnešních škol odborných. Nic se neděje, aby se uvedla nějaká nová myšlenka ve zbudování školství. Postrádáme velice bolestně, že chybí také jakákoli péče o další vývin dětí nadaných, že neslyšíme nic o pomocných školách pro děti duševně zaostalé, že se nepomýšlí na školy v lese, a táži se vás, jaká opatření činí zákon v zájmu vyučování a výchovy dětí slepých a hluchoněmých? Není-li to čirá nemilosrdnost a zatvrzelost srdce, přejíti prostě mlčením přes osud těchto největších ubožáků? Nestává se vaše civilisace povrchním nátěrem, tenkou fermeží, minete-li bez povšimnutí takové požadavky doby, nestává-li se humanita, kterou kážete, podvodem, nemáte-li slitování s dětmi slepými a hluchoněmými, mezitím co pro jiné účely jsou obrovské sumy po ruce? A úplně nedotčen zůstává veliký požadavek, o němž jsme již často měli příležitost mluviti, o převedení samosprávy na oblast školství. Nebudu dnes mnoho o tom mluviti; můžete litovati svého vlastního školství, jako my svého, když se vzpíráte, abyste postavili vývin své školy na vlastní sílu svého národa. Dnes tvoří boj o školu zdroj stále nového porušování národního cítění, a to právě tam, kde je nejcitlivějším. Vy však se nemůžete k tomu odhodlati, abyste tento kvas odstranili, nechcete ani slyšeti o nutném smíření národů, slepě stojíte před požadavky státu a národů, dnes samosprávy nechcete. Jsem přesvědčen: Chcete-li tento stát, nebudete jinak ani moci než konečně také chtíti samosprávu školství. (Souhlas na levici.) Jak zbaběle a bojácně se vyhýbáte tomuto problému, ukazuje také způsob, jak se pokoušíte o řešení otázky jazykového vyučování ve škole! Dva pocity jsou ve vzájemném sporu, vás návrh školského zákona je toho nejjasnějším dokladem: Jednak vás pocit panství, vaše vědomí, že jste vítězi, bojuje pro to, aby se stal jazyk český společným majetkem všech v tomto státě, a žádáte na těch, které stát bere do svých služeb, znalost českého jazyka. A na druhé straně se probouzí ve vás strach, kdyby Němci ovládali český jazyk, že by úřady a místa státní nemohla dále býti výhradním majetkem příslušníků vašeho národa. Z těchto pochybností a bojů nedostává se vám síly, abyste se nějak rozhodli, abyste něco učinili, a tak podle jednoduchého způsobu rozhodnutí, zdali vyučování druhému jazyku zemskému má býti povinné, přenecháváte raději ministru vyučování, kterého přirozeně budou trápiti tytéž pochybnosti jako vás. Vzchopte se konečně a učiňte druhý jazyk závazným, a prokážete obecnosti velikou službu. Zcela žalostné a nedůstojné jest, jak je v tomto návrhu stanoven počet žáků pro jednotlivé třídy. S 80 přejde se v jakési době k nejvyššímu počtu 60 žáků. Tažte se posledního učitele, nejubožejšího člověka, jenž zkušeností není tak dalece ponaučen: Stačí učiteli, aby byl osm dní ve škole, aby věděl, že je to nemožností, aby měl vychovávati 60 žáků tak, jak to výchově školní je vytčeno za cíl. To, čeho tímto velikým počtem žáků docílíte, není výsledek činnosti na místě výchovném, to je výsledek činnosti na ústavě cepovacím. Litujeme toho, že se nemůžete odhodlati k energické reformě, a litujeme neméně, ale ukazuje to příkře karakter státu třídního, ve kterém žijeme, že vámi nebyla ražena cesta bezplatnosti pomůcek učebných a vyučovacích a odstranění školného. Musíme konečně, má-li se škola obecná a škola vůbec státi majetkem obecným, zrušiti tyto staré výsady, odstraniti tisícerou křivdu, jíž trpí massy, musíme se postarati o to, aby budoucně vlohy, které přicházejí z dolejších vrstev, nebyly rozdupány hrubou bídou života. Žádáme od skutečné reformy školství také školní stravování, aby příště dětem nebylo hladem překáženo ve schopnosti vnímání, aby, jsouce syty, lépe vzdorovaly nepozornosti. Jaká běda je pouhá představa, že hladové děti mají sledovati vyučování, jak se toho dnes v tisícerých případech opět zase dožíváme! Návrh zákona přináší jako malou novotu připojení pokračovacích škol ke školám obecným nebo občanským, ovšem v míře docela nedostatečné. Jeden z našich návrhů vyžaduje rozšířené nucené docházky do škol až do 17. roku stáří. Přejeme si také, aby se v zákoně jasně vyslovilo, že všichni mladiství bez výjimky, také nádenníci a mladistvé pomocnice v domácnosti, budou účastni tohoto pokračovacího vyučování, a žádáme, aby bylo odstraněno ustanovení, že řádná škola pokračovací může býti nahrazena kursy. A máme za to, že není v pořádku, že se správě vyučovací dává oprávnění, aby cestou nařizovací vnášela do těchto škol všechno možné. Přejeme si, aby v zákoně bylo jasně vysloveno, že středem pokračovací školy jest školní dílna, která se má přizpůsobovati místním výrobním poměrům, aby počet hodin byl zákonem ustanoven, aby vyučování nedělní bylo vyloučeno, aby bylo ustanoveno vyučování ve dne, zkrátka, aby aspoň v hrubých rysech bylo zákonem určeno, jak tato škola má vlastně vypadati. A zcela na konci, aby byl vytčen mimořádný nedostatek této tak zvané reformy školské, budiž poukázáno k tomu, že nebyl učiněn ani nejslabší pokus, aby se vzdělání učitelů postavilo na vyšší stupeň. Učitelé již sami mnohá léta volají hlasitě po tom, aby se jim daly větší možnosti vzdělání, a vy stále ještě nechcete poznati, že ten, kdo má vědění zprostředkovati a podávati dále, musí sám míti bohaté vědění pohotově, co mu posud odepíráte. Všeobecné vzdělání může podávati filosofická fakulta university, a zvláštní ústav pedagogický, spojený s universitou, má pěstovati odborný výcvik, který pak může býti rozšiřován v prázdninových kursech. Vyhýbáte se také tomu důležitému problému úplně, tak jako jste se dosud vyhýbali také otázce řádného placení osob učitelských, nestarajíce se o to, že tím odebíráte radost k práci, že tím pružnost učitelů předem ubíjíte.
Můj čas uplynul, přicházím ke konci. Celkem jest vládní návrh nesmělým tápáním, obratným vyhýbání se každému vážnému kroku ke skutečné reformě školství. Když to již musíme s žalostí konstatovati, chtěli bychom přece, aby správa vyučování aspoň užila příležitosti, aby pan ministr zde vstal a prohlásil, jak má tato reforma školství, na kterou se prý pomýšlí, vlastně vypadati, co se stane dále, jaké stanovisko se zaujme k velkým problémům, kterých jsem se zde jen mimochodem dotkl? Žádáme jasnou odpověď, abychom věděli, kam tento vývin míří.
Podali jsme řadu návrhů, které
přirozeně nemohou vyčerpávati předmětu, protože jest nemožno je
vtěsnati do úzkého rámce tohoto úzkoprsého zákona. Tím více by
vás označovalo jakožto nepřátele skutečné lidové osvěty, kdybyste
tyto návrhy odmítli, a dokázali byste, že nemáte ani zbla porozumění
pro nutnost skutečné výchovy lidové. A táži se vás: Řekne-li se,
že finanční obětavost doznává hranice v příjmech státních, je-li
vůbec možno učiniti příliš mnoho vydání v tomto oboru? Nikoli,
zde nemáte a nesmíte býti úzkoprsými, chcete-li pravou reformu
školství. A proto, ač mám málo naděje, že se dostaneme rychle
ke splnění toho, po čem toužíme, říkám vám: Jedná-li se vám vážně
o to, abyste razili cestu nové, lepší době, jedná-li se vám vážně
o pravou reformu školství, vzchopte se co nejrychleji ke skutečnému
činu! Pohřběte předsudky, jichž jste se dodnes drželi! Žijeme
v nové době, která vyžaduje nových lidí, a musíme utvořiti možnost
tohoto vyvinu. Otto Glöckel nazval jednou školu branou budoucnosti.
Otevřte dokořán tato vrata, na která budoucnost připomínajíc buší,
vpusťte světlo, vzduch a teplo, dejte lidu skutečnou školu, jakou
lid chce a potřebuje! Tvořte s námi, neboť v nás žije vůle k vážné
činnosti, tvořte s námi na velikém díle, které konečně jednou
musí býti započato, a pomozte nám připravovati cestu pro novou,
pro lepší kulturu, pro kulturu budoucnosti, pro čistší, větší,
hezčí lidství! (Souhlas a potlesk na levici.)