Tak i tento t. zv. malý školský zákon je úplná zrůda, zmetek nebo řekněme míšenec, či jak jinak to lze nazvati. Nevím, jak se tomuto výrobku vůbec mohlo dostati názvu školský zákon. Nedovedu si vysvětliti, jak některé kruhy skládaly do něho jakési naděje, jak mohly očekávati, že tím nastane nové období na poli školství. Byli bychom právem očekávali, že právě po válce, v době poválečné, kdy pociťujeme působení těch četných poblouznění, jež válka způsobila ve všech oborech, budou zde nyní hledány prostředky a cesty a bude usilováno o to, aby obzvláště školství bylo vybudováno a přizpůsobeno novým poměrům, aby bylo vychováno nové zdatné pokolení. Poměry jsou podobné jako po třicetileté válce, v oné době, kdy Komenský, veliký syn českého národa, jemuž ani my Němci neupíráme uznání, pravil: "Má-li býti použito prostředků proti zkáze pokolení lidského, musí se to státi zvláště obezřetnou a pečlivou výchovou mládeže. Vyrůstá-li mládež bez potřebného vzdělání, jako les, jejž nikdo neosazuje, nezavlažuje, a neprořezává a nerovná, šíří se divoké a nevázané mravy a zvyky po světě, po všech městech a místech, po všech domech, u všech lidí, jichž tělo i duch kolotá v ustavičném zmatku. Jestliže si přejeme dobře zařízených států a domácností, musíme působiti především k tomu, aby školy byly dobře zařízeny a aby vzkvétaly, aby byly opravdu živými dílnami lidského vzdělání, štěpnicemi států a domácností. Tak dosáhneme konečně svého cíle, jinak nikdy."
Tato slova Komenského platí i pro dnešní dobu. Také dnes školy vtiskují národního ducha a bude tomu tak i budoucně a nenadsazujeme, tvrdíme-li, že školství toho kterého státu, národa, je zároveň nejlepším projevem jeho kultury a že podle školství lze souditi o stupni národní osvěty. Národ, který zanedbává své školství, který nebuduje svých kulturních ohnisek, ztrácí právo na jméno kulturního národa.
Proto jsme pozorovali, že hned po převratu všechny státy přistoupily k úpravě moderního školství. Upustilo se od starých method, které spočívaly konec konců v tom, že se dětem vštípilo jisté množství vědomostí. Dospělo se k názoru, že v dnešní moderní době je nutno vychovávati lidi k samostatnosti, užívati nových method, zkrátka hlavním úkolem že musí býti výchova k mravní osobnosti, a tu že je nutno pěstovat po celý čas života ve škole.
Ubohé Rakousko šlo na tomto poli příkladem napřed. Dalo se zcela novými cestami, dalo obyvatelstvu pracovní školu, školu, která má ukázati hospodářsky cenné pracovní výkony a která je co nejúžeji spojena s praktickým, hospodářským, sociálním životem, pracovní školu, která má být místem vzdělání, která má připravit mládež k celému hospodářskému a sociálnímu boji a zařadit ji do hospodářsko-kulturního pracovního společenství.
Anglicky parlament učinil totéž již za války a přijal plány Mr. Fischera, který v posledních letech války předložil svůj Education bill a vyvolal jím všeobecné nadšení všech opravdových anglických stran, neboť tím bylo anglické vzdělání postaveno na úplně nový základ. Tímto návrhem bylo zahájeno skutečně úplně nové období anglických dějin. Všeobecná školní povinnost byla rozšířena až do 18. roku, střední školy byly otevřeny schopným a všem schopným bylo umožněno i vzdělání universitní. Náklady na tuto výchovu převzaly a povolily klidně obce.
Švýcarsko mělo vzorné školství a v novější době ještě více je rozvinulo, naplněno jsouc zcela duchem Pestalozziho. Počet žáků byl snížen, aby bylo možno zabývati se jednotlivými žáky. Žáci byli vychováváni k samostatnosti, k praktickému životu. Pro duševně slabší byly zřízeny pomocné třídy, zvláštní kursy pro žáky s tělesnými vadami, vyučování se stalo úplně bezplatné, učebné pomůcky, předměty pro kreslení a psaní byly poskytnuty úplně zdarma.
Švýcarsko má vzorně zařízené školní kuchyně, školní lázně, ano, stát zařídil dokonce i zubní kliniky. Na všeobecné zdravotní poměry tam dohlížejí školní lékaři.
Německá říše vykonala po této stránce po válce vzorná opatření a doporučoval bych jen pánům z českých stran nebo z kulturní pětky, aby se podrobně zabývali knihou "Die Reichsschulkonferenz in ihren Ergebnissen" především "německou školní reformou", která byla provedena před vydáním této knihy. Nalezli by nesmírně mnoho věcí, které by mohly býti zároveň i našim poměrům na prospěch.
Jako tam, bylo tomu i v ostatních zemích, a byli bychom očekávali, že i náš stát si uvědomí své osvětové úkoly. U nás, pokud se školské reformy týče, nestalo se dosud zhola nic. Ministerstvu chybí velký plán, nemá také kdy, aby se takovými věcmi zabývalo, poněvadž má plné ruce práce se zavíráním a potlačováním německých škol (Souhlas na levici.) a nemá ani chvilky pro opravdu tvořivou práci. Slyšeli jsme sice tu a tam cosi o školské reformě, byly učiněny nesmělé pokusy, tu a tam konána anketa, také o reformě středních škol jsme již dávno slyšeli, avšak nejde to vůbec ku předu. Slyšíme o reformě učitelského vzdělání, která by vlastně měla předcházet rozumnou reformu školství, poněvadž tato na oné závisí. Ale ve skutečnosti se ani v tomto směru nic nestalo až do dnešního dne.
"Über allen Wipfeln ist Ruh',
in allen Gipfeln spürest Du
kaum einen Hauch."
Tato slova básníkova hodí se na činnost ministerstva školství. A mám-li nyní přistoupiti k tomuto míšenci, který se nazývá malý školský zákon, mám-li pojednávati o jednotlivých paragrafech, musel bych vlastně od začátku do konce každé jednotlivé ustanovení rozčleniti a dokázati naprostou nesmyslnost, jaká se zde jeví. Pro celý zákon je příznačná vlastně již ta okolnost, že počet školních dítek se má snížiti s 80 jen na 60, a to ne hned, nýbrž teprve do 10 let, reforma, která by měla býti provedena vlastně ihned, která by měla sáhati ještě mnohem dále, než to činí tento zákon. Myslím, že už pouhé toto ustanovení mluví za celé knihy. V § 1 se především prohlašuje vyučování řeči československé za žádoucí, ale není tam tak jasně řečeno, jak se ono vyučování má díti, jak bychom si toho my Němci přáli. Přejeme si, aby byl úplně vyloučen vliv zemí, poněvadž víme, že země - jak je nyní patrno na Moravě, kde se chystá v této věci výnos - neposkytují potřebných peněz pro vyučování češtině na německých školách, že nemají vůbec štědré ruky. Byli bychom si přáli, aby vyučování češtině bylo zavedeno tam, kde o to žádá sama místní školní rada a aby vliv země byl úplně vyloučen. Na jedné straně žádáte znalost češtiny, na druhé straně však nedáváte možnosti naučiti se této řeči. Nechci také charakerisovati onen nesmysl, na němž se zde opět trvá, mluví-li se o řeči československé. Myslím, že na to odpověděli sami Slováci. Tento výraz měl by býti nahrazen slovy "řeči české nebo slovenské", poněvadž žádné společné řeči není. Žádáme dále, aby byla poskytnuta příležitost naučiti se této řeči i na jednotřídkách a aby to bylo povinné i na občanských školách. Nestačí říci zde prostě, že na občanských školách má býti poskytnuta příležitost naučiti se té řeči.
Neobyčejně zajímavý paragraf je
§ 3, který jedná o náboženství. O tento paragraf byl dlouhý spor,
má-li býti zavedeno jako povinné náboženství nebo vyučování morálce,
já totiž nazývám nový předmět morálkou, název není však ještě
ani zdaleka pevně stanoven. V původním návrhu se pravilo "občanská
mravouka", pak bylo dosaženo shody a do zákona se dala "občanská
nauka a výchova", nebo jak Němci navrhovali, nauka o mravech
a morálka. Nemáme tudíž pro nový předmět ještě ani jména, natož
abychom věděli, co se v něm skrývá, jak vyučování tomuto předmětu
bude vypadati. Prozatím si pod tím myslí každý něco jiného. Postavení
náboženství bylo neobyčejně sporné, zda děti proto, že příslušejí
k náboženské společnosti, mohou být nuceny k účasti na náboženském
vyučování, či zda rodiče mají míti právo o tom rozhodovati. Řešení
bylo by bývalo podle názoru mého klubu snadné a prosté. Bylo by
snadné a prosté, kdybyste se byli postavili na stanovisko pravé
demokracie, kdybyste byli i v této otázce uznali právo rodičů
jako nejvyšší a nejdůležitější. Kdybyste přistoupili k této otázce
s tohoto stanoviska, se stanoviska demokracie, museli byste jasně
a zřetelně vysloviti, že vyučování náboženství má se říditi podle
toho, ke kterému vyznání dítě přísluší. Nikdo nemůže býti nucen,
aby konal náboženská cvičení, není-li mu to vhod, ale pak musí
z toho vyvoditi také důsledky a ze své náboženské společnosti
vystoupiti. Takovému člověku se dnes nečiní žádné překážky, není
to spojeno se žádnými obtížemi a každý může i v tomto směru úplně
volně projeviti své přesvědčení. Náboženské společnosti také nikoho
nezdržují. Avšak je nutno míti odvahu k takovému činu. Demokracie
nesmí znamenat totéž, co neupřímnost a zbabělost. Co jsem uznal
za správné, musím také provésti až do posledních důsledků. Nesmím
se dáti vésti stanoviskem pohodlnosti a nemůže býti také úkolem
zákonodárcovým, aby takovou pohodlnost obyvatelstva také ještě
chránil a poskytoval jí záštity. Jednotlivec se nesmí lekati posledního
kroku, jestliže však se k němu neodhodlá, zůstane-li příslušníkem
náboženské společnosti, pak je i jeho dítě povinno, účastniti
se náboženských cvičení. To je myšlenka demokratická, úplně logická
a důsledná a především také mravná. Pro děti, nenáležející k žádnému
vyznání státem uznanému, může a má býti vyučování mravouce povinné.
Ostatním dětem je to dáno úplně na vůli. Vláda, strany koaliční,
se točily zde kolem této jasné formulace a po obtížném smlouvání
bylo přijato dnešní znění, a to proto, poněvadž si jednotlivé
strany nechtěly zadati, poněvadž neměly dosti odvahy. Bylo by
správné a důsledné, kdyby byla přijata naše zásada, přičemž musím
ještě jednou zdůrazniti, že prozatím nikdo neví, jak toto vyučování
mravouce či morálce má vypadati, a že by bylo nezbytně nutno a
také správné, aby byl nejprve objasněn pojem a předloženy příslušné
učebnice.