Nyní několik slov k organisaci, která byla z nejspornějších bodů. Je to bod, při kterém jsme velmi často postrádali loyality. Nejprve bylo sjednáno, velevážené dámy a pánové, že zůstaneme při dosavadním systému pojištění v bratrských pokladnách, že totiž jednou a touž korporací budou prováděna všechna odvětví pojišťovací, nemocenské pojištění, pojištění invalidní, starobní, vdovské a sirotčí. Chtěli jsme míti tuto organisaci proto takovou, aby se nepředbíhalo organisaci pojištění sociálního. Měly býti vybudovány čtyři bratrské pokladny - to bylo pevné ujednání - a to jedna bratrská pokladna sídlem v Praze, jedna bratrská pokladna sídlem v Mostě, jedna bratrská pokladna sídlem v Moravské Ostravě a jedna sídlem v Bratislavě. Na cestě z ministerstva veřejných prací přes ministerskou radu do této sněmovny ztratila se jedna bratrská pokladna... (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) a zvláštní věc - právě mostecká na té cestě beze stopy zmizela a přešla na bratrskou pokladnu sídlem v Praze. (Posl. Grünzer [německy]: Byla nalezena?) Nalezena byla, byla jen pohlcena. Nyní jsme stáli před situací, jež naprosto nebyla zdravá, již nebylo naprosto možno se stanoviska pojistné techniky a ani organisačně odůvodniti, a musili jsme si pomoci, jak jsme mohli. Původně jsme zamýšleli vybudovati v zaopatřovacím pojištění nad bratrskými pokladnami jakousi vrchní stavbu, a sice svaz pro zpětné pojištění. Nyní musilo se sáhnouti k tomu prostředku, že se pojištění rozdělilo, a sice aby byla vybudována jako nositel pojištění zaopatřovacího ústřední bratrská pokladna, a jako nositel pojištění nemocenského revírní bratrská pokladna, a sice samosprávná bratrská pokladna, jež má zároveň působiti jako úřadovna ústřední bratrské pokladny k provádění pojištění zaopatřovacího. A tu vystoupily opět, ač toto východisko bylo nově sjednáno, síly, jež v této sněmovně tak často vystupují, a opětně se z naprosto nevěcných důvodů pokoušely - také se jim to z velké části podařilo - samosprávu revírní bratrské pokladny i v nemocenském pojištění podstatně omeziti. (Posl. Taub [německy]: Na škodu nemocenského pojištění!) Je to velice těžké zde to probírati, protože máme jen 20 minut času. Ve 20 minutách není možno probrati problémy všech odvětví pojišťovacích; každý člověk, který je obeznámen v nemocenském pojištění, ví, že omezení samosprávy těchto nemocenských pokladen, omezených na menší území, musí býti velmi na škodu nemocenského pojištění. A myslím, že, kdyby ústřední bratrská pokladna chtěla prováděti svou centralisační moc, velmi brzo přijdeme k přesvědčení, že buďto se zákon v tomto bodě o ústřední bratrské pokladně nemůže prováděti, nebo že nemocenské pojištění utrpí těžkou škodu. Pokud jde o platy, jsou platy nemocenského pojištění v podstatě stejné jako ve všeobecném pojištění nemocenském, jen s tou malou odchylkou, že pensisté, kteří byli pojištěni v nemocenské pokladně, mají zůstati dále pojištěni na naturální dávky nemocenské pokladny. V pojištění zaopatřovacím je vládní předloha poněkud odchylná od návrhu, který je dnes předložen. Návrh také ani zdaleka nevyhovuje požadavkům horníků, avšak přece možno pozorovati z průměrných 257 korun značný skok dopředu. Dále se nám podařilo, ovšem také ne tak daleko, jak jsme si přáli, vložiti do zákona drahotní přídavky jako závazné, povinné dávky. Tato kombinace je nutna z toho důvodu, protože dnes je těžko možno pojmouti do zákona pojišťovacího jen platy jako pevné dávky bez drahotní přirážky, protože se právě kupní síla peněz neustále mění a je nutno, abychom mohli pojistné platy přizpůsobiti kolísající ceně peněz. Jedno se ovšem nepodařilo, a to bylo ustálení nejnižší výměry celkové sumy pravidelných platů a povinných drahotních přídavků. To nechtělo ministerstvo za žádných okolností připustiti, ač návrh byl takový, aby po 30 služebních letech bylo vypláceno 35% průměrného výdělku v době výplaty pense. Kdežto v Rakousku jsme měli za starého zákona po pěti služebních letech jako nejmenší částku 33 1/3%, žádali jsme zde po 30 letech služby jen 35%, a po 5 až 10 letech služby jen 15%. Ministerstvo se postavilo na rozhodný odpor a bylo tedy takřka dáno na libovůli pokladny a vlády, aby určily výši drahotního přídavku, na který se hledí jako na dávku povinnou. Při pojištění vdovském a sirotčím byly zásady, vyjádřené v zákoně z roku 1919, zachovány, tím totiž, že vdovský důchod byl zvýšen z 1/3 invalidního důchodu podle starého zákona na polovinu, a důchod sirotčí z 1/6 na 1/4 důchodu invalidního. Byl ještě veliký spor, který však nebyl vyřízen, totiž spor o otázku úhrady. Tato otázka úhrady není v předloze řešena podle vzoru pruského zákona o hornických společenstvech, nýbrž praví se jen zcela všeobecně, že se pokladna zaopatřovací má postarati o trvalé plnění svých závazků, a bude nyní věcí vlády, zvláště ministerstva veřejných prací a ministerstva sociální péče, aby prozatím, alespoň pokud jsou poměry peněžní nejisté, učinila systém úhrady přiměřeně hybným, pravděpodobně kombinací systému pojistného řízení úhrady kapitálové a řízením přirážkovým.
Se strany sdružených svazů horníků byla zvláště na to kladena váha, že svoboda stěhovací horníků je v každém směru zaruč na. První pokrok, který jsme v tom směru učinili, je uložen v zákoně č. 61 z letošního roku; tento zákon byl vynucen obrovskou krisí v hornictví, jež to dovedla tak daleko, že mnoho horníků přišlo do nebezpečí, že ztratí své čekatelské nároky v pojištění získané prací po několik desítiletí. Zásada, která byla ustanovena v tomto zákoně č. 61 z roku 1922, stanoví, že onen dělník, který z nějakého důvodu musí opustiti práci, může si zcela nepatrným uznávacím příspěvkem, který na příklad nyní v Moravské Ostravě činí 50 h měsíčně, zachovati nároky čekatelské, jichž nabyl až do dne vystoupení. Dále je také stanoveno, že doba služby vojenské se má bráti jako doba členství, i jestliže ten člověk pro tuto dobu příspěvků neplatí, kdežto podle dosavadního zákona musil doplatiti příspěvky vlastní i zaměstnavatelské. V tom směru možno spatřovati proti dřívějšímu stavu značný pokrok.
Dále jest vzhledem ke skutečným poměrům a okolnosti, že toto pojištění je pojištěním horníků a ne podnikatelů, ustanoveno, že dělníci mají v představenstvu bratrské pokladny rozhodující vliv, kdežto podnikatelé mohou jen v dozorčím výboru vykonávati dostatečnou měrou svůj vliv.
Další nešvar, který jsme měli v dřívějším pojištění, pozůstával v tom, že soudnictví bylo roztříštěno. Každý revír rozsuzoval podle svého vlastního způsobu. To bylo možno zvláště zřetelně viděti na příklad v otázce určení pojmu "invalidity". Jedny soudy vykládaly "invaliditu" v nejužším slova smyslu, to jest: invalidou je jen ten, jenž je ke každé práci neschopným; jiné soudy naproti tomu zase držely se výnosu rakouského ministerstva orby z roku 1905 a prohlašovaly: Invalidou ve smyslu zákona o bratrských pokladnách je již ten, kdo je neschopným k práci v povolání horníka. Tomuto nešvaru v soudním rozhodování má se odpomoci tím, že se utvoří vrchní rozhodčí soud bratrských pokladen sídlem v Praze, ke kterému se možno odvolati proti rozsudku rozhodčího soudu prvé stolice z oněch důvodů, ze kterých možno podle civilního soudního řádu žádati o revisi.
Také bylo ustanoveno - což nám právě při rozhodování působilo veliké obtíže - že "invalidita" podle zákona o bratrských pokladnách je totožnou s pojmem neschopnosti k povolání.
Veliké potíže dělala také přechodná
ustanovení, totiž nakládání se starými členy a se starými provisionisty.
Sdruženými svazy horníků žádanému postavení starých členů a staroprovisionistů
na roven se členy podle nového zákona byl kladen se strany podnikatelů
nejostřejší odpor. Nyní se ve výboru podařilo, provésti skutečně
toto postavení na roveň a při tom i učiniti opatření, že podniky
budou ještě dále platiti onen zvláštní příspěvek, jenž byl dosud
jimi placen podle zákona z roku 1919 a 1921 za ony provisionisty,
kteří do 1. července 1919 vstoupili do výslužby. Nyní také bylo
i návrhu zákona, sotva že spatřil světlo světa, v době, kdy ještě
byly konány u ministerstva prvé porady a prvé ankety, použito
nepřáteli sociálního pojištění k prohlášení, že horníci dělají
zvláštní své pojištění, pojištění oddělené, a že to, co je vhodné
horníkům, musí býti vhodným i pro jiná povolání. Nuže, pánové,
tomu tak není. Horníci nechtějí býti naprosto nepřáteli sociálního
pojištění, naopak, sdružené svazy hornické jsou toho přesvědčení,
a také to ve své resoluci 3. května vyslovili, že horníci jsou
průkopníky sociálního pojištění. Sdružené dělnické svazy prohlásily
výslovně, že jsou za jedno s dělníky ostatních povolání v boji
o sociální pojištění a že si jen žádají, aby, budou-li pojati
do sociálního pojištění - a to musí každý schvalovati - ona materielní
a ideální práva, která si v hořkých dlouhých zápasech dobyli,
zůstala jim zachována. Prosím vás tedy, abyste vedle návrhu zákona
přijali ještě resoluci Pohlovu, Johanisovu a Laube,
jež vyslovuje tuto myšlenku. Náš klub nepodal, ač je přesvědčen,
že na návrhu zákona by bylo třeba ještě tak mnohé vypilovati,
že tak mnohá dávka by měla býti zvýšena, pozměňovacích návrhů
v tom směru. Jen v jednom směru myslili jsme, že musíme podati
pozměňovací návrh z toho důvodu, protože jsme plně přesvědčeni,
že v tomto jednom bodě byla loyalita v jednání vůči nám porušena,
a to nejen jednou, nýbrž dvakráte, totiž v otázce organisace.
Proto jsme, abychom tuto věc podtrhli, podali jen jediný pozměňovací
návrh, jenž směřuje k tomu, abychom, jestliže jste nás již donutili
vytvořiti tuto novou organisaci na místě čtyř samostatných bratrských
pokladen s jedním společným svazem pro zpětné pojištění, podrželi
alespoň samosprávné revírní bratrské pokladny v pojištění nemocenském,
a aby odstavec 3 § 28 návrhu zákona, který podstatně omezuje tuto
jejich samosprávu, byl škrtnut. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. Kučera.
Posl. Kučera: Ctěná sněmovno! Dělnictvo již po dlouhá léta volalo a volá po sociálním pojištění. Zejména v posledních dobách po převratu jevila se tato snaha čím dále tím úsilovněji a bylo zřejmo, že nebude vyhnutí, že dělnictvo jedenkráte uspokojeno býti musí. Ale jde nejen o dělnictvo, nýbrž také o ostatní vrstvy drobného samostatně výdělečně činného našeho obyvatelstva, jde o malorolníky a maloživnostníky, o tento střední stav. Zejména na venkově je to otázka výměnku, která by tímto způsobem byla do značné míry vyřešena uspokojivě pro tyto staré, sedřelé pracovníky. Je tedy zřejmo, že otázka sociálního pojištění musí býti co nejrychleji vyřešena. Já bych jen vítal, kdyby se osvědčily ony optimistické naděje, se kterými na př. přišel p. ministr soc. péče na sjezd okresních nemocenských pokladen, na kterém prohlásil, že toto sociální pojištění budeme moci v Československé republice během roku uskutečniti. Na tomto sjezdu vyslovil jsem určité pochybnosti a poukázal jsem zejména na otázku finanční, která celou věc jaksi komplikuje. Nicméně je nutno, abychom se vynasnažili, aby toto sociální pojištění bylo co nejdříve uskutečněno. Přichází-li však vláda s návrhem o bratrských pokladnách, tedy již v tom momentu podání tohoto návrhu jsem si řekl, že je to známkou odkladu příštího sociálního pojištění, neboť původní návrh vládní o bratrských pokladnách navrhuje takovou organisaci vybudování pojišťovacích ústavů bratrských pokladen, která předpokládá, že tyto ústavy nebyly a nejsou míněny na kratší provisorní dobu. Jednalo-li se v původním návrhu o vybudování bratrských pokladen v Praze, druhé v Mor. Ostravě, třetí v Bratislavě pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, tož budování takového aparátu administračního předpokládalo, že práce se sociálním pojištěním nebudeme moci v takové krátké lhůtě, jak nám bylo naznačeno panem ministrem sociální péče, zdolati. Při meritorním projednání vládního návrhu podařilo se nám docíliti toho, že byla opuštěna organisace navrhovaná ve vládním návrhu a že byla zjednodušena tím způsobem, že místo tří ústavů pojišťovacích byl zvolen pouze jeden, tedy bratrská pokladna, která bude míti za předmět pojišťování starobních a invalidních důchodů. Přiznávám, že tato forma organisace pojištění v báňských, bratrských pokladnách po stránce sociálního pojištění nám aspoň umožní pro příští dobu jisté přičlenění a proto, když tento návrh byl zde postaven jakožto požadavek koalovaných svazů hornických, náš klub, který původně nechtěl do této otázky jíti v obavě, že by také celý zákon po stránce meritorní mohl doznati určitého průtahu, beze všeho vítal tento návrh zákona na zjednodušení této organisace a byl pro něho.
Mohu říci, že celá řada návrhů, které směřují ke zlepšení původní vládní předlohy, řada návrhů, která nám byla podána v sociálně-politickém výboru, došla přijetí a jest již obsahem oné předlohy, která se dostává na stůl ve zprávě výborové. Přes to však jistý počet návrhů v sociálně-politickém výboru přece jen neprošel. A poněvadž tyto naše návrhy byly výrazem vůle hornických důvěrníků a tedy dělnictva samotného, mám za svou povinnost, ještě v plenu na tyto návrhy upozorniti a je také částečně odůvodniti.
Nám běželo v prvé řadě o to, aby v zákoně byl přesně vyznačen také širší podklad tohoto pojištění, aby bylo šířeji naznačeno, na koho se toto pojištění vztahuje. Z toho důvodu žádáme, aby v zákoně bylo přesně stanoveno, že toto pojištění vztahuje se nejen na zaměstnance v hornictví, nýbrž také na zaměstnance v hutnictví a v hornictví na vyhrazené nerosty. Po stránce materielní ovšem zákon sám obsahuje v podstatě všechno to, co je ve všeobecném zákoně o pojištění nemocenském všech ostatních dělnických kategorií. Avšak vedle toho zákon, uváděje starobní a invalidní pojištění, obsahuje jistá ustanovení, kde jsme se cítili jaksi povinni klásti příslušné pozměňovací návrhy. A tu v první řadě jde o to, aby lhůta, která se vyžaduje v § 12 k dosažení invalidního důchodu, byla upravena ve smyslu našeho návrhu. I předpokládám, že v návrhu zákona označená lhůta, 30letá doba pracovní, je dosti vysoká a snad ta nejzazší mez této pracovní doby, aby byl nárok na dosažení invalidního důchodu naprosto oprávněn.
Bylo konstatováno se strany odborné, že průměrný věk u nás v Československé republice dosahuje 35 let. Všeobecně se ovšem počítá 42 roků. Jestliže nyní v zákoně se stanoví, že horník musí po 30 let pracovati, je to zajisté lhůta dostatečně dlouhá. A přihlížíme-li k namáhavé, značné risiko na životě a zdraví dělníkově vyžadující práci, tak zajisté je nutno uznati, že požadovati delší pracovní dobu bylo by naprosto neoprávněné. Z toho důvodu jsme také chtěli svým návrhem, který předkládáme, docíliti, aby se pak již nepožadoval bezpodmínečně rok 55. jako konečný rok, který zde musí býti, aby bylo možno tohoto důchodu invalidního dosáhnouti. Také při stanovení nejvyšší hranice 60 let v 2. bodě § 12 požadoval původní zákon, a také tento návrh sněmovně předložený ve zprávě výborové, 15 let členských, které bezpodmínečně musí býti zaplaceny. V této věci podali jsme návrh omezující dobu pouze na 10 let, poněvadž máme za to, že hranice 60 let také tuto nižší mez úplně odůvodňuje. Jde pak dále o základní částky důchodu invalidního. Původní vládní návrh držel se částky 1200 Kč. Ve výboru tato částka byla stanovena na 900 Kč. Tento obnos 900 Kč jest zajisté co nejmenší a my svým návrhem trváme na tom, aby byla zachována původní částka 1200 Kč, jak jí sama vláda navrhovala, při tom aby tato zvyšovací částka z 8 Kč, na kterých se výbor dohodl, byla zvýšena na 10 Kč tak, jak to bylo vyznačeno v návrhu koalovaných hornických svazů.
Konečně jde o otázku těch invalidů, kteří jsou úplně bezmocní. V tomto případě zvýšení, které se jim poskytuje pouze o 50%, je naprosto nedostatečné. Navrhujeme 100%ní zvýšení. Máme-li na mysli, že člověk, který přišel k úrazu, potřebuje nutně veškeré obsluhy, vyžadující značného nákladu, pak nemůžeme říci, že by postačila k tomuto mimořádnému vydání pouze 50% částka zvýšená. Avšak při těchto důchodech invalidních hlavní věcí pro nás by byla ještě jedna otázka. Při sociálním pojištění jedná se o příplatek státní. Tento příplatek má býti součástkou důchodu invalidního a stanoven v pojištění všeobecném. Jestliže se mluví o tomto příplatku při pojištění všeobecném, jest na místě, abychom při projednávání této předlohy, která se dotýká téhož pojištění pro invaliditu a starobní pojištění pro horníky, dali tomu určitý výraz; a z toho důvodu navrhujeme, aby již v tomto zákoně při § 13 bylo ustanovení, že k důchodu invalidnímu patří také státní příplatek ve výši 25% základu invalidní renty. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Náklad, který by tento státní příplatek vyžadoval tak, jak je předběžně možno odhadnouti aproximativně, znamenal by 20 mil. korun státního vydání. Myslím, že těchto 20 mil. korun státního vydání není takovým vysokým obnosem, aby stát nemohl přispěti v této sociální otázce k zabezpečení důchodu horníkům přišlých k úrazu nebo horníků již sestárlých a k práci neschopných.
Nebude-li tomuto našemu návrhu vyhověno, pak máme ovšem druhý eventuální návrh, aby aspoň příslušnou resolucí dal se výraz tomuto přání a při projednávání a přípravě zákona o sociálním pojištění všeobecném bylo již také počítáno s tím, že tyto poplatky budou se automaticky vztahovati také na hornictvo.
V otázce důchodu vdovského jde nám o to, aby bylo přihlíženo nejen ke vdovám, původně legitimním manželkám, nýbrž i k ovdovělým družkám, které s našeho hlediska po této stránce jsou úplně rovnocenné a rovnoprávné. Zajisté v tomto případě vykonává svoji povinnost vůči rodině manželka legitimní stejným způsobem jako družka, která po případě po úmrtí první manželky má svěřenu domácnost a rodinu ovdovělého poživatele příslušného důchodu. Ovšem předpokládáme při tom, že také za tuto družku budou příslušným pojišťovacím ústavům odváděny příspěvky stejným způsobem jako jsou odváděny za manželku, poněvadž zde běží o poměr čistě pojišťovací.
Mluví se pak dále o odbytném pro vdovy, které vstupují znovu do manželského svazku. Omezování odbytného na částku důchodu bez veškerých drahotních příspěvků zdá se nám býti dosti nespravedlivé. Žádáme, aby toto odbytné bylo počítáno trojnásobnou částkou ze všech vyplácených požitků, tedy včetně příslušných drahotních přídavků.
Při důchodech sirotčích jde nám o zabezpečení sirotků, kteří přesahují 16. rok svého věku. Vládní předloha a také předloha vyšlá ze sociálně-politického výboru, překročují již tento 16. rok při sirotcích, kteří jsou stiženi tělesnou nebo duševní vadou. Myslím, že jde také ještě o celou řadu jiných případů, kde by měl býti brán určitý zřetel na tyto sirotky. Jde zejména o otázku školského vychování těchto sirotků. Jestliže chceme, aby vzdělání nebylo omezeno pouze na vrstvy, které mohou svým dětem dopřáti toho nejvyššího vzdělání, jestliže chceme, aby také dělníci a nemajetné vrstvy, pokud je to v jejich silách, postarali se o náležité vzdělání svých dětí, pak také ve všech zákonech musíme dbáti toho, aby cesta k tomu byla upravována. I v tomto zákoně na tuto svoji povinnost musíme pamatovati. Proto také navrhujeme, aby těm sirotkům, kteří přestupují sice 16. rok, ale jsou nadáni a také z toho důvodu jsou posíláni do vyšších učilišť, ať středních nebo vysokých, byly ponechány všecky důchody sirotčí až do 18. roku. To je podle mého názoru věk, ve kterém je možno absolvovati sedm nebo osm ročníků střední školy. Jsou však ještě další méně četné případy, kde takový sirotek navštěvuje školy vysoké. Pak ovšem nutno v tomto případě ponechati důchod sirotčí i po čas těchto vysokoškolských studií. K tomu směřuje náš návrh, dotýkající se § 14, odst. 2., pokud jde o tyto sirotčí důchody.
Stavíme se proti omezování důchodů pozůstalých ve všech těch případech a pokládáme za naprosto nesprávné a nespravedlivé, jestliže návrh vládní a také předloha sociálně-politického výboru vzaly za základ pouze 3/4 dávky, náležející zemřelému členu. Již při vyměřování vdovského a sirotčího důchodu bylo počítáno také s důchodem živitele rodiny. Důchod vdovský je vyměřován na pouhou polovici důchodu živitele rodiny a důchod sirotčí jest stanoven na pouhou čtvrtinu důchodu otcova. Zemře-li živitel rodiny, pak průměr připadající na jednotlivou hlavu rodiny se ovšem značně snižuje. Rodina tímto značným úbytkem přirozeně trpí. My tedy směřujeme k odstranění toho a žádáme, aby také zde všecky ty požitky takové rodině byly zachovány, aby její hospodářská existence nebyla ohrožována.
Jde o případy, kde invalida-horník požívá renty úrazové a důchodu invalidního. Vládní předloha v tomto případu sráží ty obnosy, které převyšují 2/3 úhrnu těchto obou důchodů a další výplatu nepřipouští.
Mluví se o vychovávacích příspěvcích sirotkům v § 1 zákona a také potom v paragrafu dalším, totiž 14. tím způsobem, že jsou to dávky povinné, neshledáváme ve znění pak dalšího § 16, odst. 1., logický důsledek toho, poněvadž v tomto § 16 mluví se již o tom, že stanovami pouze může býti takovýto vychovávací příplatek poskytnut. My proto žádáme, aby v tomto paragrafu stejně jako je tomu v § 1 a 14 bylo přesně stanoveno, že ten příplatek se poskytuje těmto dětem.
Drahotní příplatky byly předmětem sporu v sociálně-politickém výboru. Původní vládní návrh sice ustanovuje, že mohou býti tyto zvláštní příplatky poskytovány, avšak jejich výše nebyla naprosto určena. Je nutno, aby nejen byla zákonem ustanovena přesná povinnost po čas určité drahoty poskytovati tyto drahotní příplatky, nýbrž také, aby tato výše byla náležitě určena. Tu navrhujeme, aby tato výše po 3letém členství rovnala se 10%nímu výdělku příslušného poživatele, a po 30letém členství 50%nímu výdělku dotyčného rentisty.
Karenční dobu 5letou, jak ji stanoví předloha, pokládáme za příliš dlouhou a se zřetelem k zvláštním poměrům v hornictví samotném máme za to, že stačí úplně pro účely pojišťovací karenční doba tříletá. Předloha odnímá možnost vypláceti povinné renty členům rodin v těch případech, kde poživatel důchodu dopustil se nějakého zločinu nebo přečinu. Tím, že hlava rodiny dopouští se určitého trestného činu, má býti současně trestána také rodina. Ustanovení toto v § 21 považujeme za naprosto nehumánní a žádáme svým návrhem jeho odstranění. (Předsednictví ujal se předseda Tomášek.)
Jde konečně o určité vyšší nároky horníků v jednotlivých závodech. Je to zejména hornictvo na Příbramsku, které dnes podle dosavadních svých stanov a podle ustanovení zákonů a jiných právních titulů požívá určité vyšší výhody. Když předloha vešla ve známost veřejnosti naší, hornictvo samo už přišlo, aby působilo k zachování těchto svých návrhů. My jsme kladli příslušný návrh v sociálně-politickém výboru, aby také tímto zákonem byly tyto jejich vyšší nároky zachovány. Návrh tento v sociálně-politickém výboru propadl a nám nezbývá nic jiného, nežli abychom v plenu aspoň příslušným resolučním návrhem žádali, aby vláda k těm návrhům měla určitý zřetel.
Tím jsem probral naše návrhy a
pokusil se o jejich stručné odůvodnění a žádal na sněmovně, aby
k těmto našim návrhům přihlížela a jejich přijetí podporovala.
(Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)