Pánové, musíme tedy počítati s tím, že aspoň podle vůle těchto národnostních živlů, tohoto mladého českého listu, změní se kulturní boj, který vésti musíme své školy, ježto nám byl vnucen, že se změní v boj o celou naši existenci v tomto státě. Jestliže se tento názor uplatní všeobecně, pak budeme musiti také tento boj přijati.
V uklidňujícím vědomí svého práva a vědouce, že všecko nepřirozené nynějšího pořádku musí přece zase nalézti cestu k přirozenému, nepřejeme si, aby tento boj přišel, neboť si vyžádá hrozných obětí s obou stran. Přejeme si, aby naši protivníci došli k náhledu, že jsou také cesty a prostředky klidného řešení a že právě toto klidné řešení značí životní zájem obou sporných stran. Avšak jsou pro to špatná znamení. Hrozí nám sestátnění lesů, které najde nás národ připravený k zoufalému obrannému boji, a právě dnes nám ve večerních hodinách přiletěl na stůl návrh zákona na sestátnění ústecko-teplické dráhy. Pamatujete se, pánové, že jsme o zákonu o sestátnění musili jednati také v noční schůzi a pamatujete, jak tato noční schůze skončila? Tehdy nám bylo slíbeno, že při sestátňovací akci nebude podniknuto nic, aniž bychom před tím nebyli o tom zpraveni. (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!) To se nestalo. Slib tu nebyl právě tak splněn, jako také se již zmínil kol. Hillebrand, slib pana ministra vyučování, který pravil: Ve školství se Vám nestane žádné bezpráví!
Mohu se k vám, pánové s protivné
strany - a myslím, že mám k tomu právo, poněvadž jsem měl odvahu
vždy otevřeně říci také s tohoto místa své mínění - mohu se k
vám obrátiti s velmi vážným přáním: Zadržte včas s takovou politikou!
Zadržte včas zvláště na cestě nynější politiky školské. Neboť
vůči celému vzdělanému světu zůstanete konec konců přes všechno
používání sloupců číselných v neprávu. Nebude to čestným titulem
pro národ Komenského, jestliže ruší školy z jakýchkoliv důvodů
a prohřešuje se proti duchu tohoto velkého muže, jejž zvláště
my, Němci, ctíme a vážíme si jako jednoho z nejlepších z nás,
a který je také pro nás oploditelem našeho vlastního německého
duševního života. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Roudnický:
Posl. Roudnický: Slavná sněmovno! Již od převratu slyšíme z německé strany stálé stesky na vše, co republika naše podniká. Ať dělá cokoli, Němcům se nezavděčí. Zákony, vládní nařízení, celá státní administrativa Němcům křivdí. Není divu, že se jim zdá, že ve školství poměry nejsou lepší. Ve svých schůzích, na táborech, ve svém tisku naříkají, jak jim republika ubližuje. České strany nebraly tyto nářky a stesky vážně, poněvadž myslely, že též Němci je vážně neberou. Ale bylo vidět, že se tím stala chyba. Němci šli se svými stížnostmi za hranice, aby informovali mezinárodní forum. Když mysleli, že na schůzi Společnosti pro Svaz národů dosáhli jistého úspěchu, přišli s interpelacemi do sněmovny asi v domnění, že české strany interpelace zamítnou a že budou míti nový důvod, před celou cizinou naříkati. Ale všechny české strany žádaly, aby debata o těchto kulturních věcech byla probírána a aby zde již jednou Němcům se řeklo, jak stav věcí v naší republice stojí, a aby o tom byla též cizina uvědoměna. Nechci dlouho se šířiti, nechci uváděti mluvu číslic, které tak jasně přednesl zde pan ministr vyučování, neboť ta mluva číslic rozptýlila jistě všechna mračna nářků a stesků z německé strany přednášená. Chci jen na dvě věci ukázati. Němci naříkají, že se jim křivdí. Činí to z důvodu, poněvadž byli zvyklí všude, kde byli v menšině, míti nadvládu a panovati nad ostatními národy. Tam, kde byli ve většině, nechtěli slyšeti o zákonu a právu pro menšinu. Vzpomeňte si, pánové, jak to vypadalo v Poznaňsku, co Poláci tam zkusili; nejednalo se jen o jejich školství, ale i jejich majetek měl jim býti vzat. Nemusíme však choditi tak daleko a zůstaňme ve Vídni. Největší české město, Vídeň, s půl milionem obyvatelů českých, nemělo nejen universitu, nejen střední školu, nejen měšťanskou školu, ale ani jednu veřejnou měšťanskou, ani jednu obecnou školu, a když Češi vlastním svým nákladem, sbírkami a veřejnou dobročinností školy si vydobyli, přišli Němci a školy násilím zapečetili. Na českých školách ve Vídni nesmělo se vyučovati. Než nemusíme choditi ani do Vídně, zůstaňme doma a podívejme se, jak to vypadalo u nás. Menšina 9 milionů Němců vládla 18 mil. ostatních národů a 8 mil. Maďarů vládlo 16 mil. národů. Jak to vypadalo tehdá v těch otázkách školských? 9 mil. Němců mělo 5 universit a slibována jim šestá, kdežto Češi musili se spokojiti s universitou jednou a marné byly jejich prosby. I když arcibiskup Kohn věnoval milionový odkaz na druhou českou universitu, německá vláda vídenská nedovolila, aby odkaz byl svému účelu zachován, 9 milionům Němců byla slíbena šestá universita a Češi se 7 miliony obyvateli nesměli míti university dvě. Kde bylo zde právo a ochrana menšiny? Jako při universitách, tak jednalo se i při školách středních a národních. To byly obtíže, než zřízena byla česká škola v německém okrese. Zde bych m mohli vypravovati celé litanie uvésti celou křížovou cestu o tom, co musili ti čeští rodičové v německých okresích prodělati! Tam nebylo možno zříditi českou školu. Čeští rodičové, žádající, aby jejich děti mohly býti vyučovány v českých školách, byli vypovídáni z práce, z bytů, z obcí a zeměpanské úřady se jich nezastaly. Když však v českém městě, u nás v Žižkově, několik Němců žádalo, aby byla zřízena škola německá, a když Češi v Žižkově, vidouce, co dělají Němci našim Čechům, řekli: My školu nezřídíme, tu bylo zastupitelstvo města rozpuštěno, vládní komisař dr. Hartl zřídil německou školu a potom vypsal nové volby. Tak se jednalo s Němci v Čechách a tak se jednalo s Čechy v okresích německých. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Po převratu musil nastati jiný poměr, poměr spravedlivý a chápu dobře, že nikdo se rád se svojí mocí neloučí. Vy víte dobře, s jak těžkým srdcem loučil se bývalý císař Karel a bývalý císař Vilém, a že se nemohli vpraviti ve své nové poměry. Váleční zbohatlíci nechtějí se spřáteliti s novými poměry a podobně těžký kapitál nemůže přijati zásadu, že nesmí počítati s velikým ziskem.
Než, nejen tato věc je velice závažná, nýbrž i druhá. Páni naříkají, že se jim zavírají školy. Pan posl. Kostka naříkal, že v Liberci se zavřelo 65 tříd německých a v Jablonci (městě) 69 tříd a že bylo v Liberci zřízeno 41 českých tříd. Pánové, to není obžaloba Čechů, nýbrž Němců, že české děti byly nuceny choditi do německých škol, po celá desetiletí české děti neměly možnosti navštěvovati české školy. Když byla zřízena česká škola, přihlásil se takový počet dětí, že 41 tříd českých musilo býti zřízeno. Ovšem tyto děti scházely ve třídách německých.65 tříd bylo zrušeno, tedy 65 tříd českých mělo býti znovu zřízeno. (Německý výkřik: To není správné!) Prosím, to pravil p. posl. Kostka a já reaguji na jeho slova. Ale, prosím, nejenom v Liberci a v Jablonci, máme i případy jiné. Je zde případ v Línech u Plzně. Po dlouhá léta marně domáhali se Češi zřízení české školy. Nemohli toho dosáhnouti. Po převratu byla tam zřízena česká škola a přihlásilo se na 900 dětí. Tedy 900 dětí scházelo ve škole německé. Tu není divu, že 20 tříd německých musilo býti zrušeno pro nedostatek dětí, které přešly do české školy. A podobně jako v Línech se stalo i v Březnici n. L. a Češi si nemohli vymoci zřízení české školy. Když škola byla po převratu zřízena, tu 700 dětí se přihlásilo, 700 dětí přešlo z německé školy do českých škol. Pánové, to není obžaloba Čechů, nýbrž Němců, že takovým způsobem nakládali s českými dětmi. To, co se stalo v Liberci, v Jablonci, to, co se stalo v Línech a Březnici, totéž se stalo v Krumlově, Vimperku a Rychvaldě, jakož i v ostatních městech. U nás na Žižkově zrušena byla německá škola, která měla jedenáct tříd. Tato škola měla 600 dětí. Myslili bychom tedy, že ta škola byla potřebnou. Než když pan učitel Wenzel přišel na tuto školu - a byl to velice hodný a svědomitý učitel - nemohl učiti v první a v druhé třídě z toho důvodu, poněvadž neuměl česky a děti nerozuměly německy. Tu právě připomínám p. dr. Spinovi, že by on, jestliže mluví o Komenském, si to měl připomenouti, že Komenský volal, že české dítě patří do české školy a že tudíž Němci by neměli české děti do německých škol přijímati. Já nechápu, jak je možné tolik se o to starati a pro to tolik naříkati, že pro české děti mají býti zřízeny školy české, že nemají býti v Československé republice české děti nuceny, docházeti do německých škol a tam býti vyučovány v řeči, které nerozumějí. Když se pak na Žižkově jednalo o to, aby byl ustanoven na škole učitel náboženství, hledali osobu, která by ovládala obě řeči. Byl jsem ustanoven já a po 16 let jsem i na německé škole v Žižkově učil. Pan inspektor Michalitschke přišel a viděl, že na německé škole musím učiti též česky, poněvadž by mně všecky děti nerozuměly, žaloval mne u německé zemské školní rady a německá zemská školní rada mu odpověděla, že musím učiti tak, aby tomu děti rozuměly. Prosím, německá zemská školní rada uznávala, že tam je tolik dětí českých, že je zapotřebí, aby katecheta vyučoval česky. Žižkov je městem chudiny a na německé škole dostávaly všecky chudé děti obědy - polévku a párky. Bylo to jistě velmi mnoho, kromě toho však dostávaly obuv, šatstvo, knihy a všecky potřeby školní. A, pánové, z tohoto důvodu přišlo tam tolik dětí! Ale již za Rakouska počet dětí neustále klesal - a zde nebylo násilí, kterého se dopouštěli Němci na českých dětech a na českých rodičích v německých okresech. Po převratu utekly české děti z německé školy, takže zůstalo jich tam pouze 70. A, pánové, z těch 70 dětí bylo ještě více než polovina dětí českých. Zbylo pět tříd a z těch pěti tříd pro 70 dětí měla býti pouze dvoutřídka. Poněvadž rodičové nechtěli, aby děti jejich chodily do dvoutřídky, bylo ujednáno, že budou choditi do Karlína a do Prahy, aby mohly choditi do německé pětitřídní obecné a pak měšťanské školy. Kromě toho poměry ve školství byly takové, že u nás zde v Praze pan německý inspektor dělal si co chtěl. Zákonem státním bylo zaručeno každému, že nemůže jeho národnost býti závadou k dosažení nějakého úřadu. Když však učitel na německé škole v broumovském okresu žádal na školu na Žižkov, ač byl od svého inspektora německého kvalifikován výborně, pan inspektor Michalitschke dal mu kvalifikaci nedostatečnou, aby na tu školu dostati se nemohl - protože učitel byl Čech. A když okresní školní rada přes to presentovala ho na místo, nechal akt ležeti, aby zemská školní rada mohla libovolně jmenovati, koho by chtěla. Tak se to provádělo na Žižkově, v Karlíně a na Smíchově na německé škole a když ani tyto praktiky nepomáhaly, pak zemská školní rada německá obsazovala místa učitelská v Praze na německých školách úplně bez konkursu.
Pánové, já chápu, že vám to není milé, ale tolik musíte uznati, že Češi v Československé republice mají míti tolik práva, aby se s nimi zacházelo tak, jako s vámi, aby jim bylo tak měřeno jako vám. Nemůžete uvésti ani jediného případu, kde by se vám křivdilo, ale také nemůžete žádati, aby české děti v Československé republice byly nuceny do škol německých.
Jestliže pánové žádají, aby si mohli na obecných školách zrušené třídy vydržovati, a jestliže myslí, že si ponesou nejen náklady věcné, nýbrž i osobní, a jestliže si to Němci ponesou sami, pak žádný proti tomu nebude ničeho míti.
Zde, v Československé republice,
nežádáme ničeho, než aby Češi měli totéž právo jako mají Němci
a aby bylo měřeno všem stejně. Stejné právo a spravedlnost musí
platiti všem. Nechceme a nežádáme, aby se snad jednomu Němci nebo
německé škole ublížilo, ale opakuji: Totéž právo, jaké máte vy,
musíte připustiti, aby patřilo i nám. (Potlesk.)