Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Místopředseda Buříval (zvoní): Prosím pana řečníka, aby to přenechal mně.

Posl. Hillebrand (pokračuje): Říká se tedy, že je nutno šetřit, poněvadž hospodářská síla na to již nestačí. Prohlásí-li však naše okresy a naše obce: "Chceme si školy vydržovati vlastním nákladem, z vlastních peněz, nemusíte na to ničeho doplácet," přijde zákaz, to nesmíte, školu musíte přece jen zavřít, ačkoli je to v nejpříkřejším odporu s platným ustanoveními zákona.

Pan ministr školství okrašloval tyto počešťovací snahy a snažil se je ospravedlniti tím, že prý v Rakousku bylo povolováno příliš málo českých škol. Zde je nutno především připomenouti, že zemský výbor v Čechách a na Moravě i dříve měl již českou většinu a možnost hraditi platy českým učitelům, je nutno připomenouti, že české většiny v obcích měly rovněž možnost zaplatiti věcný náklad, kdyby jim nebylo bývalo milejší na školství šetřit a peněz nedávat. Ale něco pravdy na tom je. Posl. Stivín mluvil o tom, že německonacionální strany obzvláště proti českým školám ve starém Rakousku používaly jen hrubé síly státní moci. Beze všeho potvrzujeme, že německé občanské strany kladly v cestu rozvoji českého školství namnoze zcela nespravedlivé překážky. Ano, rozvoj brzdily, avšak škol, pokud vím, přece jen nezavírali, tak jako to činíte dnes vy. (Souhlas na levici.) Potírali jsme toto znemožňování rozvoje vašeho školství, kde jsme jen mohli a bylo nám za to spíláno a byli jsme tupeni; to nám však nebránilo, abychom se nezasazovali za vaše oprávněné požadavky. A nyní děláte totéž, co jste jiným vytýkali jako velké provinění! Táži se vás: Stane se bezpráví právem, když se ho budete dopouštět vy? Nepoznáváte, že se pohybujete po téže úzkoprsé dráze, z níž vyplývala tato nacionalistická politika ostatních? Což se neučíte ničemu ze zkušeností, jež jste sami zažili a upadáte v tytéž chyby, které dnes vytýkáte druhým?

Musím se stále znovu vraceti k "Československé Republice" a promluviti něco o tomto listě."Československá Republika" se táže, co prý učinili němečtí sociální demokraté proti tomuto pronásledování českého školství. Člověk, který píše list tak vysoké politiky, měl by míti také paměť a nemá-li jí, měl by listovati v dějinách parlamentu a pak by nespáchal takové osloviny, nebo nedopouštěl by se takového falšování, jaké se děje zde. Připomínám řeč našeho, bohužel už zesnulého soudruha Seligera, kterou měl dne 3. července 1909 při projednávání pilného návrhu Metelkova ve vídeňské říšské radě, a v níž žádal, aby otázka menšin byla upravena říšským zákonem, který uznává právo rodičů vychovávati své děti mateřskou řečí, avšak uspokojuje i praktickou potřebu, aby se děti naučily také jazyku obce, v níž musí žíti a pracovati. Ale na tom není dosti. Mnoho návrhů německých sociálních demokratů, nejprve se zástupci slovanských sociálních demokratů, žádalo ochranu menšinových škol ve starém Rakousku. Našel jsem zde v jediném roce čtyři takové případy. Čas je příliš krátký, než abych je mohl všechny citovati, musím se tedy spokojiti jen tím, že vybírám jeden návrh, který podal společně s českými sociálními demokraty Viktor Adler, a kde se mezi jiným praví: "Vláda se vybízí, aby neprodleně předložila poslanecké sněmovně návrh zákona, který by provedl tyto zásady: I. Až do konečné zákonné úpravy zřizování, organisace a učebné osnovy národních menšinových škol, dohledu na tyto školy a úhrady nákladu povoluje stát každoročně 3 miliony korun na tyto účely: 1. na podporu obcí, jimž je zákonem uložena povinnost zřizovati a vydržovati menšinové školy; 2. na podporu spolků, které podle svých stanov mají za úkol zřizovati menšinové školy výhradně pro příslušníky vlastní národnosti. Tuto částku jest zařaditi do rozpočtu ministerstva kultu a vyučování. II. Tento peníz bude rozdělen mezi 8 národů říše podle počtu obyvatelstva atd. III. Zástupci každého národa v poslanecké sněmovně rozhodují o použití podílu, který připadá z této částky jejich národu."

Když se počalo o návrhu ve výboru jednati, tedy když měl býti prakticky zpracováván, byl to posl. dr. Adolf Stránský, který žádal 5. července, aby bylo rokování odročeno. (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!) A pak přijde "Československá Republika" a má tolik bezpříkladné opovážlivosti, že nás německé sociální demokraty obviňuje!

V této souvislosti budiž mi dovoleno považuji to za čestnou povinnost vůči našim rakouským soudruhům - připomenouti jinou věc. Vždycky ukazujete rádi na to, že prý se s českými školami v Rakousku dnes bůh ví jak špatně nakládá. Poslyšte tedy skutečnost! Podle posledních statistických údajů je ve Vídni 15 veřejných českých obecných škol s 92 třídami a 110 učiteli. Do těchto škol chodí 1440 dětí rakouských a 2130 dětí nerakouských státních občanů. Ježto podle čl. 68 smlouvy st.-germainské, nebo podle § 20 brněnské smlouvy jedna třída má míti 42 dětí, byla by rakouská vláda, pokud se Vídně týče, již splnila svou povinnost, kdyby místo 92 tříd bylo jen 35 českých tříd. (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!) Závazek mírové smlouvy splnili tudíž naši Vídeňáci více než 2 1/2krát a správu vídeňského školství vede náš dobrý přítel Otto Glöckel, jehož příklad v oboru správy školství mohli byste si opravdu i jinak vzíti k srdci. O Vídni bych mohl říci ještě více, ale myslím, že tato připomínka postačí, poněvadž mi zbývá říci ještě něco jiného.

Posl. Stivín, náš český soudruh, poukázal na to, že práva Němců v Československu jsou prý chráněna také demokracií a mírovými smlouvami proti znásilňování. Zcela stručně několik slov o tom. Jak pak vyhlíží demokracie ve škole? Mimo násilí, o němž jsem již mluvil, vzali jste nám ještě jedno právo. Vzpomeňte na zákon o dozoru na školy! Na Moravě na př. byly dříve rozdělené místní a okresní školní rady, také pro Němce. Ty byly odstraněny. Ve smíšených územích jsou německé školy podřízeny nyní českým úřadům. Počátky samosprávy byly zničeny, byly vymýceny. Avšak pro české menšinové školy jste si samosprávu zajistili. Máte vlastní místní školní rady, v téže obci mají české menšinové školy čistě českou místní školní radu, školy německé většiny však podléhají smíšené místní školní radě. Zákonem jste stanovili dvojí právo. A jak se to má se zákonem o menšinových školách ze dne 3. dubna 1919? Praví se tam: "Mohou býti zřizovány menšinové školy." "Mohou", to znamená: Libovůli úřadů je otevřena brána dokořán. Stanoví se právo úřadů, ale nikoli právo obyvatelstva. Ono musí být spokojeno s tím, na čem se rozhodne úřad. A ve skutečnosti jste to zařídili tak, že pro Němce menšinové školy téměř vůbec nebyly zřízeny. A pak musím říci: Jest v tom křiklavý rozpor, prohlašuje-li nám pak český soudruh Stivín, že je to samozřejmé právo, aby dítě bylo vyučováno mateřskou řečí a sám pak přece jen povstane, aby hájil a zastával toto tažení do správy našeho školství. Ale právě až tam se člověk dostane, jestliže idea státu všechno ostatní přeroste a při tom téměř udusí cit pro spravedlnost. Přes to přese všechno hlasovali jsme my němečtí sociální demokrati pro návrh Stivínův, nechceme brzditi rozvoj vašeho školství. Stavte si své menšinové školy, pro to budeme hlasovati. Považujeme to za vážnou věc, aby děti byly vyučovány svým mateřským jazykem.

O zárukách, jež nám poskytuje mírová smlouva, nechci vůbec mluviti. I zde ví posl. Stivín zajisté, že skutečnost je v podstatě jiná. 25 milionů lidí bylo násilím vtěsnáno do dvanácti států, tam se jim předpisuje, a místo aby byli usmířeni, jsou drážděni, jako se to děje zde. Ochrana menšin zůstává nanejvýše na papíře. (Posl. Kaufmann [německy]: Pro cizinu!) Ano, padlo zde slovo "cizina". Pan posl. dr. Lukavský dal nám přátelskou radu, abychom se vystěhovali, nelíbí-li se nám to v Československé republice. Pokud vím, nelíbilo se panu posl. Lukavskému právě tak jako na př. pánům dr. Kramářovi nebo Rašínovi ve starém Rakousku. Nechť nám dr. Lukavský řekne, proč nepoužil své dobré rady dříve pro sebe a pro své nejbližší přátele ve straně, je-li to jen tak zcela snadné, prostě se vystěhovati! Dále praví posl. Stivín, že politika Němců mínil to tak docela všeobecně - je vlastně politika kverulantů, neboť Němci prý svůj spor ve všech instancích prohráli a nyní v něm ještě čtyři roky pokračují. Na to odpovídám, že my němečtí sociální demokraté jsme se postavili na půdu skutečnosti a nikdy jsme po té stránce nezůstavili pochybností, nezměnivše samozřejmě nijak svého zásadního stanoviska. Avšak neměli byste k nám takto mluvit. Snadno přicházíme na myšlenku, že české strany po bitvě na Bílé Hoře tři století vedly dále svůj spor a mnohdy snad také ani na to nepomyslely, že jej mohou ještě vyhráti! Není správné, domnívá-li se posl. Stivín, že rozdíly v postupu, které oddělují jeho stranu od naší, plynou z úvah národnostních a nikoli socialistických. Soudruh Stivín, jak se mi zdá, úplně se mýlí ve skutečnostech. Nám německým sociálním demokratům se zdá, že to nejsme my, kdo potřebuje ospravedlniti před socialistickým světem svůj postup. (Souhlas na levici.) Své stanovisko k tomuto státu jsme vymezili opravdu dost často. Je to stanovisko, které je dáno pro každou opravdu socialistickou stranu zcela jasně. Vidíme před sebou měšťácký třídní stát se všemi hříchy a neřestmi, vidíme stát militaristický, horší než bylo před r. 1914 Prusko. Vidíme stát, v němž je pácháno národnostní bezpráví a násilí. Vy však, čeští sociální demokraté - bohužel, litujeme toho a je nám to velmi na překážku, abychom se sblížili, což by jinak bylo nasnadě - vy jste se až dosud vždycky snažili dávati přednost zájmu státu před zájmem socialismu a proletariátu, a to je to právě, co především rozlišuje náš postup od vašeho. Soudruh Stivín pak prohlásil, že řešení národnostní otázky vyžaduje podle socialistické theorie dvou věcí: Především ustavení národů a zřízení národnostních komor. A ujišťuje nás, že on a jeho přátelé ve straně jsou prý ochotni, podporovati zřízení komor, že jsou ochotni vyjednávati, avšak že by u nás rádi viděli vážnou vůli započíti tato vyjednávání. Na to odpovídáme, že jsme vždycky jasně vyslovili své požadavky, že jsme se jimi nikdy netajili. Bohužel, dosud jsme mluvili vždycky k hluchým uším a naše snahy neměly praktického výsledku. Ano, vyjednávati je dobré a přejeme si toho ze srdce. Ale chtěli bychom jednati jako rovní s rovnými, a proto nemůžeme býti toho mínění, že je to správná cesta k dorozumění, vstanete-li a snažíte-li se zde, s tohoto místa ospravedlňovati potlačování, jímž my trpíme.

Nuže, co říká posl. Stivín ke kapitole, která nás nejvíce zajímá, poněvadž bychom přece jen rádi vybředli z této mizerie, k otázce samosprávy ve školství? Pro posl. dr. Lukavského je ta věc naprosto jasná a lehká. Prohlašuje, že povolení samosprávy ve školství by bylo pro stát sebevraždou; nikdy a nikdy toho nelze připustiti. Za Rakouska ovšem i jeho strana se domáhala samosprávy, a dnes, když tak mluví, nemyslí na tolik vychvalovanou demokracii. Nechci se tím již dnes zabývati. Výroky, jaké pronáší dr. Lukavský, jsou tak protivně osobivým siláctvím, které snad sluší politickým povýšencům, politicky vážným lidem jistě ne. Mnohem více nás zajímá, jak se vyslovuje o otázce autonomie ve školství Stivín. Bohužel, musím říci, že jeho stanovisko v této věci je více než zdrželivé. Mluví o tom, že saturované národy by byly na tom při povolení této samosprávy lépe, poněvadž již mají školy a jiné národnosti je musí teprve stavěti a poukazuje nám při tom na příklad Slovenska, kde slovenské obyvatelstvo má škol velmi málo, za to maďarská národnost příliš mnoho. Je na tom snad mnoho pravdy, bylo by však přece dobře, kdybychom se snad zeptali Slováků samých, zda si snad přece jen nepřejí samosprávy, místo aby snášeli poručníkování tohoto státu. Avšak ať j tomu jakkoli, táži se: Jak k tomu přijde německé obyvatelstvo, že pro tyto poměry na Slovensku má se zříci svého nejvlastnějšího a samozřejmého práva? Chceme býti plnoprávnými! Chtějí-li to jiní trpěti, aby jim byla odnímána práva, není to naší starostí. Domáháme se toho, co se nás týká a nejsme žebráky, žádáme-li samosprávu. To je požadavek, který vznášíme a na němž trváme.

To, co Stivín těmito myšlenkami vyslovuje, má, jak se mi zdá, málo společného s demokracií a ještě méně s myšlenkami socialistickými. Trváme pevně na požadavku, že pro nás řešení této otázky znamená: požadavek zachování školské samosprávy. A praví-li posl. Stivín, že otázka školská se dotýká nejvíce dělníků, má pravdu, souhlasíme s ním z hloubi duše. Avšak platí to jen pro české dělnictvo a neplatí to také stejnou měrou pro německý proletariát? A co pak nás nechápete, žádáme-li jménem a v zájmu německého proletariátu pro sebe německou školu, jíž potřebujeme? Poněvadž je tomu tak, jak praví posl. Stivín, proto žádáme školskou samosprávu v zájmu třídy, kterou zastupujeme, v zájmu německého proletariátu. Jak jsem zde řekl minulého týdne: Není to boj národnostní, který vedeme, z důvodů, jež uvádí Stivín, je to část třídního boje, který chceme vybojovati, máme-li dosti učiniti svým názorům a svým socialistickým povinnostem, třídní boj o větší možnost vzdělání dělnických dětí, část třídního boje, abychom povznesli a posílili bojovnost proletariátu, abychom umožnili našemu proletariátu účast na statcích osvěty, které nám byly dosud uzavřeny. (Posl. Warmbrunn [německy]: Nikoli, je to boj národnostní! -Hluk. Výkřiky.) Milý Warmbrunne, to se němečtí komunističtí dělníci podiví, že takhle mluvíte.

Chceme své školství vydržovati sami a proto žádáme za tím účelem a pro tyto výdaje daňovou svrchovanost, chceme o své školství sami pečovati a sami je spravovati a proto se domáháme pro ně samosprávy. Vyhovte těmto požadavkům spravedlnosti a rozumu a pak povedete vy i my v nerušeném rozvoji své školství kupředu a vzhůru. A proto, má-li býti tato debata plodná, odřekněte se vůle poroučeti ostatním, odřekněte se bezpráví a násilí! Jen tak dospějete k cíli, který spočívá ve smíření národů. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Sladký.

Posl. Sladký: Slavná poslanecká sněmovno! Když poslouchám řeči kolegů poslanců z německého tábora, kteří projednávají svoji pilnou interpelaci o tak zvaném rdoušení německého školství, tedy jako praktický menšinář chápu jasně a zřetelně ten jejich způsob smýšlení a jejich, abych tak řekl, německou mentalitu. Pánové totiž žalují: "Tolik a tolik škol jsme před převratem měli, tolik a tolik škol jsme ztratili" - jinými slovy: pánové žalují na československý stát, že ruší jejich německý školský Besitzstand, že ruší jejich privilegovaný status quo. Pro mne při této debatě je otázka zcela jiná: Ne, kolik škol Němci měli a kolik škol jim bylo zrušeno, nýbrž kolik ve skutečnosti škol pro vzdělání svých dítek potřebují. (Tak jest!) Proto, když pánové z německého tábora uváděli pro svá tvrzení svá čísla, byl bych si přál čísla v tomto smyslu položená: Při převratu měla ta a ta škola německá tolik a tolik dítek, v době jejího zrušení zůstalo tam tolik a tolik dítek, odešlo dítek národnosti české do české školy tolik a tolik, při sloučení dvou německých tříd v jednu má takto sloučená třída zákonitý nebo nezákonitý počet dítek, nebo dítky ze zrušené školy musí choditi tolik a tolik kilometrů do nejbližší školy své národnosti. Tedy tato čísla pánové měli u každé školy uvésti. To se však nestalo. Dovolím si hned ukázati, jakým způsobem a proč byly zrušeny vaše německé školy na př. u nás ve Slezsku, poněvadž je velmi zajímavo, že vyjma pana kol. Feierfeila a posledně pana kol. Hillebranda, kteří se několika slovy zmínili o Hlučínsku a budu také o tom mluviti - pánové mlčí jak zařezaní o poměrech slezských. Proč mlčí, to dovolím si potom dále ukázati a přidržeti jim zrcadlo, jak vypadá tak zvané německé právo a německá spravedlnost. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)

Tedy, pánové, jestliže jste mluvili o rušení německých škol, uvedu k odůvodnění vašeho nářku následující čísla ze Slezska: Malé Kunčice u Ostravy. Tam zanikla veřejná německá škola z toho důvodu, že při zápisu roku loňského přihlásil se jim toliko jeden jediný žák. (Slyšte!) V Michálkovicích zanikla rovněž německá škola veřejná proto, že přihlásilo se na počátku školního roku toliko 9 žáků. V Leskovci u Frýdku změněn na tamní německé veřejné škole vyučovací jazyk v český proto, že přihlásilo se při loňských zápisech pouze 11 žáků. Jsou to většinou děti německých úředníků z blízké hutě, kteří mají jednu stanici do nedalekého Frýdku, kde jsou výše organisované školy německé a bylo by vyloučeno, aby takový zámožný otec posílal své děti do domácí jednotřídky, když má lépe organisované školy ve Frýdku. V Německé Lutyni byla odstraněna německá škola proto, poněvadž v obci je pouze 7 německých rodin. U nás v Kateřinkách na Opavsku byla šestitřídní německá škola se šesti pobočkami, měla 689 žáků, a po převratu, poněvadž tam zbylo 254 žáků, byla zredukována na 6 tříd bez poboček. Německá škola veřejná ve Svinově měla 5 tříd se 314 žáky a byla zredukována na školu dvoutřídní, poněvadž tam zbylo 50 žáků. Německá škola trojtřídní v Klimkovicích se 130 žáky byla zredukována na jednotřídku, poněvadž tam zbylo 11 žáků. V politickém okrese frýdeckém ve Slezské Ostravě byla chlapecká škola pětitřídní, která měla 409 žáků a dívčí se 438 žákyněmi, tedy dohromady 847 žáků a žákyň. Po převratu byla sloučena ve školu jedinou, poněvadž z 847 žáků zbylo jen 91 žáků. Na obecných školách v Hrušově bylo před převratem 867 žáků a žákyň, po převratu jich tam zbylo jen 5 tříd se 229 žáky a rok od roku počet ten klesá, jednak že přicházejí leta válečná v úvahu, ubývá dětí a jednak také z toho důvodu, že za dob válečných měli jsme celé rady rodin, které buď z nevědomosti, ale hlavně také pod nátlakem německo-židovského kapitálu byly nuceny posílati své děti do německý škol. Když byli osvobozeni od tohoto tlaku, převádějí své děti do českých škol. Nebudu vás dále unavovati, čas spěchá, ale kdyby vás to bavilo, mohl bych vám čísti celou hodinu podobnou lekturu. Takto jsem si představoval celou debatu, že pánové s německé strany přišli s přesnými ciframi, jak v té které škole bylo před převratem a jak se to změnilo po převratu. Pánové mluví velmi mnoho o právu a spravedlnosti! Pánové, odpusťte, že my, kteří dlouhá leta žijeme v menšinách, kteří jsme poznali na vlastní oči a mnohdy na vlastní kůži, co se pod tou německou spravedlností a německým právem rozumí, přirozeně tomuto vašemu volání o porušování práva a spravedlnosti nevěříme a že máme určitou nedůvěru k celému tomu křiku a nářku, které s této tribuny nejen do lavic parlamentních, ale také z oken ven jsou pronášeny. Nejsme přece ještě tak daleko od světové války! Volali jste tehdy také, že bojujete obrannou válku za existenci národa, veliký boj proti zbarbarštění lidstva, ale ve skutečnosti dnes již malé dítě ví, že to byla s vaší strany imperialistická válka podle Vilémova hesla a šíleného plánu von Berlin nach Bagdad. Zrovna tak vypadají dnes vaše výkřiky o nespravedlnosti a útisku v tomto parlamentě. Ne, pánové, není tu žádný útisk a žádný teror, ale vám záleží na tom, aby váš německý Besitzstand, jaký si Němci benevolencí rakouské vlády vytvořili, byl v českém státě petrifikován, aby byla neztenčena vaše privilegovaná národní država.

Vy projevujete zásadní odpor proti jakémukoliv zasahování do vaší mocenské německé sféry. Malý doklad k tomu mohu vám podat i na pomnících Habsburků, které také považujete za svůj "Besitzstand".

Jsme čtvrtý rok v Československé republice, a vy, pánové, bráníte se tomu, aby pomníky těchto Habsburků, kteří se tolik provinili nejenom na našem, ale i na vašem lidu ve světové válce, zmizely s povrchu zemského. Myslím, že naši vnukové budou se divně dívati a posuzovati naši revoluční činnost, že ještě ve čtvrtém roce trvání Československé republiky zůstaly tyto pomníky habsburské, často neodkryté, na očích před veřejností, že na podzim jsme sice dovedli mobilisovati proti návratu Karla Habsburského do Maďarska, ale doma klidně ještě dnes necháváme pomníky Josefa, Franze Josefa atd. na očích buďto zabedněné, anebo docela otevřené, jako na př. ve Vítkově.

Právě tuto neděli v Opavě měli jsme velký tábor, na kterém jsme ve čtvrtém roce republiky musili žádati, aby vláda pomník Josefa II. odstranila. Je zajímavo, že tento pomník stojí v tak zvaných sadech "Svobody"! Musili jsme dáti ultimatum, že, jestli se vláda neodhodlá k tomuto kroku sama, postaráme se, aby Josef z té kistny přišel ven naší vlastní pomocí. Tak vypadá situace o útisku ve skutečnosti! Vzpomeňte si, jaké manifestace jste dělali, když odstraněn byl pomník s náměstí novojičínského, jaké manifestace byly v Suchdole u Nového Jičína, kde byl takový pomník odstraněn! Tu je nejlépe viděti, že se jedná vám stále o udržení toho, co považujete za svůj Besitzstand, za svůj privilegovaný stav.

Mluvím zde jako první slezský řečník v této debatě, abych poukázal na útisk země Bezručovy, na Slezsko. Zove se zemí Bezručovou právě proto, že je to Petr Bezruč, který je ve svých básních symbolem toho ohromného útisku národního a sociálního, který na půdě slezské na rozdíl od Čech a Moravy byl se strany Němců proti nám páchán. Slezsko mělo jiný osud než Čechy a Morava. Zde v Čechách a na Moravě lid český byl ve většině, my jsme byli, bohužel, ve Slezsku v menšině. Ne pouze v určitém kraji, nýbrž v celé zemi, pročež Němci považovali Slezsko za svůj Besitzstand a poctivě se činili, aby ani v nejmenším nebyla rušena jejich nadvláda lidem českým nebo polským a aby naopak tento Besitzstand všemi možnými prostředky, ať úřady, ať školami, nebo sčítáním, proti kterému tolik pánů mluví, nebyl nijak zatlačován a zmenšován. Pan kol. dr. Schollich zde kritisoval sčítání v Československé republice. Prosím, vážená sněmovno, naše sčítání v Československé republice zjišťuje národnost, čili mateřskou řeč, a právě páni z německého tábora mají kontrolu našeho sčítání v nejspravedlivějším demokratickém volebním řádu do obcí a do Národního shromáždění. A jestliže páni posuzují výsledky sčítání lidu podle toho, jak dopadly volební výsledky do obcí a do Národního shromáždění, vidí, že naše sčítání bylo provedeno poctivě a spravedlivě. Pánové, ruku na srdce, jakým nemožným způsobem bylo prováděno sčítání za starého Rakouska! Tu nezjišťovala se národnost, nezjišťovala se mateřská řeč, ale zjišťoval se problematicky obcovací jazyk a používalo se tohoto problematického obcovacího jazyka, aby byla celá řada obcí uměle germanisována. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)

Nebudu vás, vážení pánové, dlouho unavovati, ukáži jenom na některá čísla z našeho sčítání ve Slezsku, abyste viděli, jak obratem z obce, která byla česká, dovedli najednou udělati obec německou nebo polskou. V Držkovicích při prvním sčítání bylo napočteno 128 Čechů a žádný Němec, ale příště jenom 79 Čechů a 76 Němců. Přirozeně, že tam Němci nebyli, nýbrž byli to za Němce přihlášení čeští obyvatelé. V Holasovicích bylo napočteno v jednom desetiletí 562 Čechů a 131 Němců, v nejbližším sčítání již jen 220 Čechů, ale 480 Němců. V jiném případě v Kateřinkách (obec u Opavy) v jednom sčítání 3277 Čechů a jen 606 Němců, ale v dalším sčítání pouze 2927 Čechů a 3893 Němců. V Lipíně v jednom sčítání 107 Čechů a 82 Němců, ve druhém sčítání žádný Čech a 174 Němců. Mohl bych uvésti více a více takových příkladů. Mám zde na příklad Lesní Albrechtice: v jednom sčítání 386 Čechů a 9 Němců, e druhém sčítání 369 Němců a 8 Čechů, tedy docela opačný poměr, který tam byl. V Radkově v jednom sčítání 459 Čechů a 604 Němců, ve druhém sčítání 1 Čech, ale 1077 Němců.

A na Těšínsku? Pánové, dovolte, já vám uvedu jen dva takové markantní případy. (Posl. dr. Luschka [německy]: Papír ovšem jest trpělivý, to jste si sám napsal!) Pane kolego, prosím, zde jest úřední statistika.

Albrechtice u Fryštátu na Těšínsku v jednom sčítání 1029 Čechů, 33 Němců a žádný Polák a v dalším sčítání žádný Čech, 23 Němců, 1079 Poláků! Důkaz to, jak uměle bylo naše Těšínsko popolšťováno. A konečně nejznámnější, přímo světový případ sčítání v Rychvaldu, kde bylo napočteno 11 Čechů, 23 Němců, 4458 Poláků, ale nevím jakou divnou shodou okolností se stalo, že 11 Čechů mělo 602 dítek ve třech školách veřejných. (Veselost.) Později se tento omyl vysvětlil tím, že mezi těmi 11 Čechy započítáni byli výhradně ti obyvatelé, kteří pocházeli přímo z království Českého, kdežto ti, kteří pocházeli z Moravy, nebo byli domorodí Moravci, ti byli šmahem počítáni za Poláky. Na tom všem nejlépe vidíte, jaký byl rozdíl mezi sčítáním rakouským a naším, proti kterému z této strany několikráte bylo za této debaty útočeno německými řečníky.

Já bych si jedině přál, kdybych byl slyšel z řad německých řečníků odsouzení toho bývalého sčítání. Jest ovšem zajímavo, že odsoudil toto sčítání známý anglický státník Lloyd George, když mu tato sčítání v době plebiscitu těšínského byla předložena. Lloyd George řekl: Pánové, já znám trojí lež: obyčejnou lež, sprostou lež a rakouskou statistiku! (Veselost.) A nejen sčítáním, ale i nemožnými volebními řády, pane kol. Spino, zvlášť privilegovanými volebními řády, udržovali jste uměle svou nadvládu ve Slezsku. Na příklad u nás do zemského sněmu slezského připadal jeden mandát polský na 78.000 Poláků, jeden český mandát na 58.000 Čechů, ale jeden mandát německý na 11.000 Němců. Tím se stalo, že těmito privilegovanými volebními řády zemský sněm slezský, ačkoliv slovanské obyvatelstvo i podle pověstného rakouského sčítání činilo ve Slezsku 56%, měl 26% Němců, ale jen 5 poslanců slovanských, 3 Čechy a 2 Poláky. Pokud se týká t. zv. volebního řádu do říšské rady, který jste vyhlašovali nevím za jakou vymoženost, tu připomínám zase, že z 15 mandátů Slezsko mělo jen 2 české mandáty, takže 1 poslanec říšský připadal na 86.000 Čechů ale jen na 34.000 Němců. Právě tak to bylo v úřadech a zejména ve školních úřadech! Za celou dobu trvání Rakouska neměli jsme ve Slezsku v zemské školní radě ani jednoho zemského školního inspektora Čecha, naopak Němce šovény, jako dr. Langhanse, jehož jediným cílem bylo potlačovati slovanské školy.

Pokud se týká okresních inspektorů, pane dr. Spino, řeknu vám, že před převratem byl na českých školách bílovecký okresní inspektor Wolf, který neuměl jediného slovíčka český a který posuzoval práci českého učitele podle toho, jak děti odpovídali v němčině; poněvadž děti věděly, že učitel největší váhu klade na němčinu, věnovaly hlavní síly němčině a ostatní předměty zanedbávaly.

České Slezsko bylo určeno k zaniknutí. Však dobře to řekl váš říšský poslanec Hofmann z Opavy: "Dělejte si, co chcete, germanisaci se neubráníte!" A germanisace měla začíti školstvím a zejména obecným. Slezsko to bylo, které obecné školství mělo podřízeno pověstným Zeynkovým nařízením z roku 1873, oněm nařízením, která nařizovala: V prvních dvou školních ročnících, v prvé a druhé třídě, vyučují se slovanské děti jazykem českým nebo polským, ve třetí třídě přibírá se ponenáhlu více a více němčiny, takže na nejvyšším stupni, v páté, šesté a sedmé třídě budou děti vyučovány výhradně jazykem německým; čili my jsme měli mít všechno školství utrakvistické.

Kdo u nás procházel vesnicemi, viděl zajímavý zjev, že na škole byl dvojjazyčný nápis: Škola - Schule, dvojjazyčná vysvědčení, dvojjazyčná razítka. Proto když jsme žádali r. 1902, aby Slez. Ostrava mohla si zříditi první českou měšťanskou školu ve Slezsku (tedy před 20 lety byl ten boj), zamítla tuto žádost zemská školní rada slezská i ministerstvo vyučování proto, že české občanské školy není potřebí a podle Zeynkových nařízení měly se děti v obecné škole naučiti tolik německy, aby mohly potom klidně vstoupiti do školy německé. My jsme museli proti rozhodnutí zemské školní rady a vídeňského min. kultu a vyučování rekurovati až k nejvyššímu správnímu soudu, abychom na základě článků 17 a 19 říšských základních zákonů mohli si vybojovati právo, ze svých peněz zříditi si svoji první českou měšťanskou školu.

A konečně sedí zde pan posl. Luschka, který dobře ví, že když jsme na Opavsku zřídili první občanskou školu, musilo to býti v Jaktaři u Opavy, která byla v moravské enklavě a podléhala tedy Moravě. Byl to zejména bývalý opavský starosta Kudlich, který neomezeně vládl v zemském výboru, v zemské školní radě, a který znemožnil jakékoliv zřízení veřejné české měšťanky ve Slezsku. Proto teprve po převratu mohli jsme u nás na Opavsku svou první školu měšťanskou zakládati. Vedle germanisujících utrakvistických škol, víte, jak se podporovaly školy Nordmarky a Schulvereinu. Víte dobře, jaké ohromné obnosy těžký a horní průmysl ve Slezsku dával každoročně na zřizování škol německých ne v německých obcích tam mezi těmi chudými tkalci okolo Bruntálu, Krnova, v Sudetách, nýbrž právě ve slovanských vesnicích, v té Jaktaři, v Komárově, na Dvořisku a jinde. Víte, kolik bylo dáno na germanisaci těchto českých krajů! A víte, vážení pánové, dobře, jakými prostředky jste získávali naše děti. Že jste je kupovali za stříbro, za několik korun, za vánoční nadílku.