Předseda (zvoní):
Slovo má dále pan posl.
Hillebrand.
Posl. Hillebrand (německy): Velectěné dámy a pánové! Naše nynější debata mohla by býti plodná tenkráte, kdyby bylo možno předpokládati, že odhalení mnohého bezpráví bude míti v zápětí také vůli, toto bezpráví odstraniti. Bohužel, z řečí zástupců českých stran seznáváme, že se této vůle, jak se zdá, vůbec nedostává a že jsou odhodláni i nadále uváděti veřejné mínění v omyl, klamati je o tom, jak se v tomto státě pečuje o školství různých národů. Bezpráví, do něhož si stěžujeme, chcete stůj co stůj na věky prodloužiti a volíte raději, aby se nevraživost ještě hlouběji zakořenila v srdcích těch, kdož pod tímto bezprávím úpějí. Volíte raději, aby se místo smíření ještě prohloubily ony protivy, jež byste měli přece, záleží-li vám na vašem státě, zažehnávati. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Mým úkolem v podstatě asi bude, odpověděti něco na to, co zde přednesl ve své dobře sestavené a výborně vypulerované řeči pan ministr školství. Zmocňuje se nás nezbytně jakýsi podiv, že zástupce vyučovací správy s touto tak připravenou řečí předstupuje před forum Národního shromáždění jako s čistou pravdou. Na řadě příkladů dovolím si ukázati, jak značně byly skutečnosti obráceny v pravý opak, jak málo pravdy je skryto v krásné řeči pana ministra školství. Pan ministr školství prohlásil, že zemský správní výbor navrhuje zrušení určitých škol a zemské školní radě prý nezbývá, než zabývati se tímto návrhem zemského správního výboru. Ano, jak je to možné?, táži se. Jest to opovážlivost zemského správního výboru, něco takového navrhovati, neboť nemá k tomu práva. Podle našeho zákonodárství náleží rozhodovati o tom, které školy nebo které třídy mají býti zrušeny, jedině a výhradně předsedovi zemské školní rady. Pan ministr poznamenal, že návrhy na zavření tříd a škol spočívají na průměrném výsledku zápisů v posledních 3 letech. Toto tvrzení pana ministra je nesprávné, odporuje skutečnostem. Neboť vy počítáte k těmto 3 letům také školní rok 1921-22, který není ještě skončen a za to nepočítáte školní rok 1918-19, a to proto, poněvadž toho roku bylo ve třídách ještě mnoho žactva (Souhlas na levici.) a poněvadž by vám onen školní rok nedával možnosti, abyste na základě menšího počtu žactva přistoupili k tomuto zavírání. Místo toho počítáte školní rok 1921/22, ačkoli víte, jak sami říkáte, že se tu jeví přirozený pokles jakožto následek neobyčejného úbytku porodů za války (Souhlas na levici.), který se samozřejmě za několik let zase vyrovná. A přes to se opíráte o tento rok, počítáte jej a na základě takto uměle sníženého počtu žactva prohlašujete, že lze zrušit tolik a tolik škol.
Pan ministr školství Šrobár snažil se zastříti snahu, která je podkladem tohoto rušení škol. Jeho přímý předchůdce, pan dr. Šusta, v slovil to kdysi v kulturním výboru jasněji a zřetelněji. Prohlásil: poněvadž prý má český národ v tomto státě příliš málo škol, proto je nutno německé školy zavírati, aby z úspor, jichž tím bude dosaženo, bylo možno vybudovati české školství. (Něm. výkřiky: Slyšte! Slyšte!) To bylo jasné, třebas brutální slovo, bylo to prohlášení práva silnějšího. Bylo to však slovo upřímné, neznamenalo aspoň snahu, krásnými řečmi zakrývati a zahalovati skutečnost. Avšak proti čemu se musíme, pane ministře, zcela rozhodně a se vším důrazem ohraditi, to je plánovité zneužívání statistiky (Souhlas na levici.), jak se jeví ve vaší řeči, zneužívání statistiky, aby bylo zastřeno nejkřiklavější a nejzřejmější bezpráví (Souhlas na levici.), počítání pro celé státní území, bez zřetele na místní rozdělení obyvatelstva a žactva (Souhlas na levici.), bez zřetele na hustotu lidí ve velkoměstech a bez zřetele na to, že venku v hornatých krajích jsou lidé usazeni jen velmi řídce a třídy tudíž nemohou míti tolik žáků. (Výkřiky na levici.) Zamlčování těchto věcí, soustavné mechanisování čísel je bezduché a nevystihuje poměrů. (Souhlas na levici.) Bijete vedle a chcete ovšem bíti vedle. Avšak tím klamete veřejnost, tímto plánovitým zneužíváním statistických dokladů dopouštíte se úmyslného falšování skutečnosti. (Potlesk na levici.) Příklad: Pan ministr ráčil poukázati na Brno a proti skutečnosti, že prý 180.000 českých obyvatelů má jen 10 středních škol, takže na jednu školu připadá 18.000 obyvatelů, postavil skutečnost, že 48.000 Němců v Brně má prý 9 středních škol, takže jedna škola připadá na 6.000 obyvatel, a k tomu dodal tak podivuhodně, tak tajemně: Čtvrtina žáků na německých školách jsou mimo to židé. Nová methoda, jak se dělí obyvatelstvo v tomto státě. (Něm. výkřiky: Slyšte, slyšte!) Ale promiňte, pane ministře, spatřujete-li v tom nějakou neobyčejnou přízeň k Židům, nezapomínejte, prosím, že židovské gymnasium v Brně bylo nově založeno teprve po utvoření československého státu. (Souhlas na levici.) Mají-li tedy Židé v Brně příliš mnoho škol, jest to zásluhou správy školství tohoto státu, a mluví-li se o 48.000 Němců v Brně, ví každý, kdo jen trochu Brno zná, že počet Němců v Brně je ve skutečnosti mnohem vyšší, že lze mluviti o 65 tisících nebo o 70.000 Němců, kteří ovšem pod nátlakem při sčítání lidu, psychickým působením "dobytí", působením legionářů a různých jiných škodlivých vlivů, jaké odvislí lidé pociťují, při sčítání lidu se k tomu namnoze nepřiznávají. Pan ministr, mechanisuje opět čísla, mluvil o tom, že v německých školách připadá třída na 46·3 dětí, v českých školách na 50·6 dětí, že prý tedy české obyvatelstvo je v daleko větší nevýhodě, Němci že mají po této stránce asi o 626 tříd ve státě více. To je tvrzení, které se má vztahovati asi na stav, jaký byl koncem r. 1919. Od té doby, pane ministře - a měli jsme mluvit o nynějším stavu - od té doby již není 1700 německých tříd, které jsou do tohoto počtu počítány (Souhlas na levici.) a teď je skutečnost taková, že i podle mechanického použití čísel mají Němci vlastně asi o 1000 tříd méně. (Souhlas na levici.) Při tomto počítání jste, pane ministře, dále zapoměl přičísti velký počet českých menšinových škol, které zde na celém státním území v posledních třech letech vznikly, a přiznáte mi zajisté, že je to nestoudná hra s čísly (Souhlas na levici.), k níž naprosto nemůžeme mlčeti. Jest to groteskní spitvoření skutečností. Nechci mluviti o oněch číslech, která zde povděčným způsobem uvedl náš kolega Kostka, jakožto čísla, která vyšetřil přednosta českého statistického úřadu pan dr. Auerhan a která jsou v rozporu s tím, co nám zde přednesl ministr školství (Německé výkřiky: Slyšte!), která s tím naprosto nesouhlasí. Nemusíme opustiti místa, nemusíme opustiti to, co zde bylo řečnicky dokázáno. Jeden muž zde porazil čísla pana ministra školství a není to nikdo menší než předseda kulturního výboru pan prof. dr. Srdínko. Čísla, která on uvedl, jsou docela jiná. Slyšte, slavná sněmovno! Podle údajů pana ministra vyučování připadá jedna česká třída na 50·6 žáků, podle líčení pana posl. dr. Srdínka na 52·6 žáků. Německá třída připadá podle líčení ministerstva na 46·3 žáků a pan Srdínko, který si může dovoliti ještě více šovinismu, tvrdí, že 1 německá třída připadá již na 32·2 žáků. A nyní si dovoluji říci: Jen jeden údaj může býti správný, je nemožné, aby obojí čísla vystihovala skutečnost. Které je nesprávné? Kdo nám chce namluviti nepravdivé věci? Ano, již víme a p. Srdínko to zde v jedné chvíli, kdy byl unesen temperamentem, řekl: Jsou to čísla, která mají jíti do ciziny. (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!) Ano, to jsou čísla, kterými chcete krmiti cizinu, jimiž chcete v cizině buditi mínění, které je ranou v tvář skutečnosti, propagandu, kterou známe a která se snad nejkřiklavěji jeví v tom, že se v cizině budí zdání, jako bychom žili v demokratickém ráji, v učiněné demokracii, ve státě, kde není militarismu, nebo jen zcela nepatrný, to je ta zahraniční propaganda, kterou ohlašujete, p. dr. Srdínko právě tak jako vládní list "Československá republika", která ukvapeně prozradila, k čemu ostatně mají sloužit tato čísla. Jdeme-li věci na kloub, zkoumáme-li trochu, pak se tato vzdušná stavba, kterou zde postavil pan ministr školství, zřítí, nejslabší vánek pravdy ji může už odváti. Avšak nemůžeme k tomu mlčeti a musíme se co nejdůrazněji ohraditi, aby zde nebylo prováděno kejklířství. Pro to zde nejsme ani my ani vy, abychom to klidně a mlčky snášeli. Chce-li pan ministr školství, aby se o něm nemyslelo, že se takové věci mohou díti s jeho vědomím, pak, pane ministře, požeňte k odpovědnosti úředníky, kteří Vám dali nezpůsobilý číselný materiál. Ano, pane ministře, měl jste před několika dny pravdu, když jste tloukl rukou do stolu a pravil: "Nejsme v hospodě, nejsme v krčmě". Nejsme v hospodě a nejsme v putyce, kde lze hostům pro ukrácení chvíle vypravovat pohádky, jsme zde v domě zákonodárství a máme právo, požadovati od odpovědně vlády pravdu a smíme si zakázati, aby nám byla předkládána čísla, která jsou ranou v tvář skutečnosti. (Souhlas na levici.)
Pan ministr dále pravil, že prý německé školy mají více zbytečných tříd proto, poněvadž ztratily žactvo českého národa, české národnosti. Je na tom něco pravdy; ale to, co praví pan ministr, není ovšem ani zdaleka celá pravda. Předeslal bych, že celá argumentace páně ministrova je nezákonná. Podle našeho zákonodárství národnost dítěte o návštěvě školy a tudíž o zavření třídy vůbec nerozhoduje. (Souhlas na levici.) Nejvyšší správní soud, váš nejvyšší správní soud, soud tohoto státu, prohlašuje ve svém rozhodnutí ze 24. dubna t. r. výslovně, jasně a zřetelně, že zákon z 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n. nemá podrobnějšího ustanovení o tom, které děti jsou povinny choditi do té které školy, že tuto otázku je posuzovati naopak podle starších školních zákonů, zvláště podle § 21 říšského zákona o obecných školách, a že školu lze zrušiti jen tehdy, není-li v příslušném místním obvodu ani 40 školou povinných dětí, na něž se vzhledem k jejich věku vztahuje předpis § 21 říšského zákona o obecných školách. Podle toho se zdá, že nejvyšší správní soud neuznává vůbec žádného jiného omezení školní povinnosti, jedině věk. Ale co platí v tomto státě zákon, vyžaduje-li toho zájem většiny, co záleží na tom, co říká nejvyšší správní soud? Zákon se vykládá tak, jak kdo toho potřebuje a na místo zákona nastoupí podle potřeby libovůle a násilí. Naše školy byly soustavně zavírány, zavírány namnoze na žádost šovinistických štváčských spolků, s nimiž úřady zacházejí tak, jako by to byly přímo skutečné úřady; a k jakým výsledkům jsme dospěli, jak prakticky vypadal tento hon na děti pro české školy (Souhlas na levici.), jak bylo použito všech prostředků, aby byli sehnáni žáci, o tom mi dovolte říci aspoň několik málo jednotlivostí - doklady jsou přímo nevyčerpatelné, avšak je nemožno, úplně je vyčerpati. Jestliže se některý z rodičů při sčítání lidu přihlásil jako příslušník české národnosti, bylo jeho dítě reklamováno. Vzpomínám si, že přiznání při sčítání lidu má býti podle zákona zachováno v tajnosti. Táži se: odkud pak vědí ti lidé, kteří reklamují toto dítě, jak se i jeho otec při sčítání lidu přihlásil, jestliže přihlášení má zůstati v tajnosti? Opět se kašle na ustanovení zákona a pak dojde k těmto výsledkům. Výnosem z 28. září 1921 předvolal místodržitelský rada Pánek rodiče 40 dětí německé školy v Šilperku do obecní kanceláře k výslechu. Rodiče byli upozorněni, nedostaví-li se, že budou předvoláni do Zábřehu přímo k okresnímu hejtmanu. Německá obecná škola v Šilperku má asi 200 dětí, z nichž 40 mělo býti reklamováno pro českou školu. Tyto děti jsou ze smíšených manželství, rodiče se při sčítání lidu přihlásili jako Němci. Mnoho těchto přiznání bylo úředně oprav no, či jak by se mohlo říci, úředně falšováno. (Souhlas na levici.) Z německé obecné školy v Mor. Krumlově bylo výnosem ze 4. listopadu 1921 vyloučeno ne méně než 21 dětí a přiděleno do české školy. Z rodičů vyloučených dětí přihlásilo se při sčítání lidu 9 jako Němci, 9 jich bylo proti své vůli zapsáno jako Češi, rodiče 9 dětí, kteří zdráhali posílat je do české školy, odsoudil okresní hejtman Kuchynka na 4 dny do vězení. V Šenově, okres Nový Jičín, zapsal český naučitel Frous - prosím, to je zcela zvláštní případ - z 34 dětí německé školy prostě 16 do třídních knih české školy, ačkoli chodily do německých škol. Přirozeně musely v české škole scházeti. Nepřítomnost byla zapisována a děti udány pro špatnou docházku. Rodiče byli předvoláni k okresní politické správě do Nového Jičína, kde prohlásili, že jejich děti chodí a dále budou chodit do německé školy. Na to bylo okresní politickou správou rodičům navrženo za každé dítě po 20 K pokuty nebo 24hodin vězení, což český menšinový školní inspektor v Olomouci potvrdil. (Posl. dr. Schollich [německy]: V Novém Jičíně je zvláště přísný pán!) Ano, zná tam velké množství takových případů. V Bělotíně dostalo devět rodin od přednosty okresní politické správy jeho vlastnoruční dopis, v němž jim radí, aby dobrovolně dali své děti do české školy. Kdyby prý se zdráhali, že by je k tomu musil donutiti úředně. Jakým právem si osobuje tento drzý pán oprávnění, takto jednati s rodiči oněch dětí? Ale tím ještě není ani zdaleka vyčerpáno všechno to, co se stalo. V Židlochovicích, Bojkovicích, v Mor. Krumlově a jinde nespokojili se tím, že pátrali po národnosti rodičů; nikoli, zkoumali i národnost dědečka a babičky, aby nachytali, možno-li tím způsobem žáků do české školy. Ve Vršanech na př. postačilo slovansky znějící jméno, aby děti z německé školy byly poslány do české. Ano, dovolili si i ten luxus - je třeba se při tom také trochu pobavit - že reklamovali pro českou školu synka německého nadučitele, poněvadž má náhodou slovansky znějící jméno. A pokračuje se dále. Jak již jsou svědomití, uspořádají zkoušky, zda děti, chodící do německé školy, znají snad češtinu. Na př. v Mor. Krumlově bylo dne 14. září 1921 ne méně než 32 dětí podrobeno zkoušce, aby byly zjištěny jejich jazykové znalosti a tak, bude-li potřeba, děti převedeny do české školy. V Chornicích bylo dne 23. ledna 1922 9 dětí německé obecné školy povoláno na obecní úřad, aby bylo zjištěno, znají-li česky. Byl přítomen zástupce okresní politické správy, 2 čeští učitelově a nadučitel německé obecné školy. Z německé místní školní rady nebyl ovšem k této zkoušce přibrán nikdo. V Otíně přišel do německé školy úředník okresní politické správy a český inspektor menšinových škol se dvěma četníky (Něm. výkřiky: Slyšte, slyšte!), aby vyzkoušeli 3 německé děti z češtiny, a reklamovali je, ačkoli jsou německého původu, pro českou menšinovou školu. Abyste měli., velectění pánové, aspoň ponětí, jak se tyto zkoušky konají, uvedu malý případ. V Brně - snad jsou zde pánové z Brna, kteří mi mohou tento postup potvrditi - koná se zkouška takto: Do třídy přijde zkušební komise (Něm. výkřiky: Do mateřské školky!), ano, do mateřské školky - Brno je jazykově tak smíšené město, že téměř všechny děti znají aspoň jednotlivá česká slova, zvláště jména věcí, pro něž mají velký zájem. Komise ukáže dětem - co myslíte? - rohlík a ptá se, jak se to jmenuje, a dítě odpoví "rohlík". Tím je podán důkaz, že dítě zná češtinu (Smích na levici.), musí ovšem z německé školy do české, je opravdu z německé školy vzato! Ptám se vás, jest tento postup důstojný vážné správy školství, či není to spíše komedie, při níž musí každého člověka políti stud? Jestliže se takové věci ještě okrašlují, nelze toho vůbec ospravedlniti. A ačkoli se takové věci dějí, opovažuje se opět "Československá Republika", vládní list, vydržovaný daněmi veškerého obyvatelstva, tvrditi, že dosud nebylo počeštěno ani jediné německé dítě v celém státě, což je tvrzení, které, dějí-li se takovéto věci, je nejdrzejší opovážlivostí, takže bychom už mohli žádati vládu, aby tomuto druhu novinářů doporučila trochu více lásky k pravdě, než jak to ukazují zde. A pak vůbec toto zkoumání národnosti! Podle nynějšího zákonodárství o přijetí do školy rozhoduje nikoli národnost, nýbrž zda dítě zná řeč vyučovací. Pro Moravu, jíž se především týkají tyto příklady, rozhoduje v první řadě a téměř výhradně jasný předpis § 20, odst. 2 zák. z 27. listopadu 1905, t. zv. lex Perek, který spočívá na dohodě obou národností na Moravě a který jakožto jedinou podmínku pro přijetí dítěte do obecné školy vyžaduje znalost vyučovací řeči, nikoli však původ, národnost. Ale na tehdejší úmluvy jste ovšem zapomněli, zákony zde pro vás nejsou, jdete přes ně, nestaráte se prostě o ně. Dále praví pan ministr, že celkem z 544 navržených českých škol bylo zrušeno 85, což má býti prohlášeno k našemu uklidnění, a z 512 navržených škol německých prý bylo v poslední době zrušeno celkem 180. Jsou-li tato čísla pana ministra správná, znamená to, že z navržených českých škol bylo ve skutečnosti zrušeno 15·6%, z německých však ve skutečnosti 34·9%, což ovšem pana ministra opravňuje, aby předstoupil před Národní shromáždění a prohlásil: "Není žádného rozdílu v nakládání s českými a německými školami!" V pravdě máme důvodnou příčinu i nadále pochybovati o těchto údajích a dovoluji si zcela přesnou otázku, na níž bych měl rád odpověď: Které jsou to z těch 85 českých škol, jež byly v poslední době, jak se udává, zrušeny? Řekněte nám to! Dosud nám není známo, které jsou to školy. Teprve až uslyšíme jména, budeme míti možnost se přesvědčiti. Dále na omluvu pan ministr uvedl, že nynější předseda zemské školní rady nezrušil ještě ani jedné školy, která má více než 20 žáků, nynější předseda zemské školní rady v Čechách. O dřívějším, o panu Metelkovi pan ministr Šrobár nemluvil. Neboť jistě se neodváží tvrditi, že to platí i o dřívějším předsedovi zemské školní rady. Avšak kolik bylo zrušeno škol, které měly více než 20 žáků, těch bychom mohli uvésti celé listiny. Chci se zmíniti jen o několika málo: Terešov s 31 dětmi, Malesice s 34 dětmi, Prapořiště s 34 dětmi, Hamry s 35 dětmi, nebo považte osud školy v Albrechticích. Musím se o tom zmíniti několika slovy, poněvadž je to případ neobyčejně příznačný. V této obci, v okresu sušickém, jejíž obyvatelstvo bylo až do převratu z 90% německé a před lety tam zřídilo německou spolkovou školu, která později přešla do veřejné správy, za převratu byla tato škola navštěvována 87 německými a 9 českými dětmi. Byla to dvoutřídka. R. 1919 byla jedna třída zabrána pro zřízenou českou školu menšinovou a německé děti byly kteréhosi dne ze třídy v pravém slova smyslu násilím odstraněny. Pomocí okolí a tím, že byli počítáni jako potřebující vyučování děti 3leté a mladíci 18letí (Něm. výkřiky: Slyšte, slyšte!), bylo sehnáno 27 českých dětí. R. 1920 byla i druhá třída násilím přidělena české škole a 87 německých dětí bylo nuceno uchýliti se do stodoly, kde za nastalého drsného počasí a pro nedostatek světla bylo vyučování nemožné. Řečník přede mnou, Aster, má zde o rázek oněch "monumentálních staveb", v nichž jsou podle jeho mínění umístěny německé školy. V tomto případě je to stodola, v níž není vůbec možno vyučovati. Výsledek toho je, poněvadž nejbližší škola je vzdálena 6 km, že velká část těchto dětí vyrůstá v zimě vůbec bez vyučování, ačkoli tam dříve byla dobrá škola. Celkem bylo zrušeno, jak jsem měl minulý týden příležitost zde prohlásiti, přes 1700 německých tříd z toho důvodu, aby naše školství bylo rdoušeno, a to přes to, že při rozpočtové debatě na podzim r. 1920 ministr školství vstal a prohlásil, že "i při největší šetrnosti bude nynější stav školství nejen zachován, nýbrž že je zajištěn také další rozvoj školství a národní osvěty." Tak vypadá zachování nynějšího stavu a zajištění rozvoje, když se nám vezme 1700 tříd. Naproti tomu stojí skutečnost, že je zřizován ohromný počet českých škol menšinových. Nemáme proti nim ničeho, jak předem prohlašuji, přejeme vám tolik škol, kolik chcete, žádáme pouze, abyste i vy nám nechali naše školy. Takové české menšinové školy jsou zřizovány s úžasně nepatrným počtem dětí, kdežto naše byly i s 30 a více žáky zavírány: v Battersdorfu, Zahrádce, Novém Sídle, Šumicích, menšinové školy vždy pro 8 dětí. V Lechovicích a v Sedloňově pro 7 dětí, v Terešově pro 6 dětí - tam byla, jak jsem se už zmínil, německá škola s 31 dětmi zrušena - v Olbramovicích, Bělotíně, v Štítarech, Dyjakovičkách vždy pro 4 žáky, ve Vratěníně pro 2 děti, v Kyjovicích, Lukově, Vitonicích, Strachotíně není v obci vůbec jediného českého dítěte! Děti musí býti přivedeny odněkud odjinud, má-li býti zahájeno vyučování. Do české menšinové školy, založené loni ve Vršanech pro 2 děti - prosím, abyste to uvážili - komandoval předseda okresního školního výboru pro Znojmo-venkov z Probic do Vršan 10 dětí. Z nich je 7 německé národnosti a nerozumí jednoho slova česky. Tři české děti bydlí v cihelně a musejí projíti celými Probicemi, aby se dostaly do Vršan, vzdálených 6 km. A tyto 3 děti znají úplně německy. Přes takovéto případy přichází opět "Československá Republika", vládní list, a mluví o tom, že nemůže býti ani řeči o potlačování německého školství, že prý je to jen vyrovnávání, ano, že prý se dokonce stále ještě poněmčuje. A jak se poněmčuje podle vládního orgánu? Inu tím, že v obcích s českou menšinou se německá většina opovažuje stále ještě udržovati mateřské školky: to je to poněmčování! Musím již říci, že takoví všeobecně nebezpeční blázni, kteří takové věci píší, měli by býti z redakce vládního listu bez rozpaků násilně odstraněni, nemají-li tolik rozumu, aby šli sami.
Pan ministr mluvil o tom, že celkový náklad na obecné školství v Čechách ukazuje, že se Němcům dává vlastně příliš mnoho. Ještě se k tomu vrátím. Chci jen říci, že pan ministr, když to přednesl, zapomněl k tomu přičísti náklad na české menšinové školy v částce 78,709.000 K. (Něm. výkřiky: Slyšte, slyšte!) Připočteme-li to, dostaneme zcela jiný výsledek, který by se ovšem nehodil k okrašlovacím účelům, jež máte na mysli. A dále bylo řečeno: Při každém zrušení školy byla vždycky uvážena vzdálenost nejbližší školy téhož jazyka. Ano, snad bylo "uváženo" - snad, ale houby na to kdo dal! Pan Šrobár, jak se zdá, přes uvažování dále nedošel. Byla zrušena na př. škola v Novém Přerově, odkud je 4 1/2 km do nejbližší školy, dále škola v Mutterfeldu s 5 km, v Oplovicích s 6 km, v Německé Lutyni - prosím - se vzdáleností 7 1/2 km do nejbližší německé školy. (Výkřiky na levici.) Byly rušeny i expositury, které podle nynějšího zákonodárství z takových důvodů vůbec nesmějí býti rušeny. A tu se táži, není takové rušení škol trestným ohrožováním zdraví ubohých dětí, které jsou vám svěřeny, o stanovisku vychovatele ani nemluvě? Musíme přece žádati, aby zástupce školské správy měl smysl i pro takovéto úvahy. Již skutečnost, že je nutno stále znovu a znovu na místě zrušených tříd povolovati pobočky, je přiznáním nesmyslnosti vašeho opatření, slepého řádění, s nímž postupujete proti německým školám. Při nákladech v podstatě stejných zavádíte horší školy, staráte se o soustavné zbědování školství a neušetříte při tom nic. A pan ministr školství vstane a obhajuje tato opatření, místo aby je odsoudil a dovolával se pomoci Národního shromáždění v boji za dobré školy. Není také pravda, co bylo tvrzeno, že zrušení zavřených škol se dokonává teprve koncem školního roku. Tak je tomu, jak se zdá, v poslední době, dříve se o to vůbec nikdo nestaral a školy se zavíraly uprostřed školního roku (Výkřiky na levici: Ještě i teď!), tedy ještě i teď, jak slyším.
Nyní několik slov o občanské škole. Podle údajů páně ministrových bylo od převratu zřízeno pro Němce 14 nových občanských škol. Nuže, snad vám to není všem známo a proto to prohlásím hodně zřetelně a prosím, abyste tomu věnovali pozornost. Moravská zemská školní rada vydala přímý pokyn, rozhodnutí toho obsahu, že německá občanská škola smí býti nově zřízena jen tehdy, je-li zřízeno napřed 5 českých občanských škol. (Něm. výkřiky: Slyšte, slyšte!) Němci musejí čekat na svou občanskou školu tak dlouho, dokud není zřízeno 5 českých občanských škol. A proto musejí děti tkalců v Třebařově běhati kilometry daleko do nejbližší občanské školy a nemohou míti své. Proto musejí děti z Benešova na Moravě, který již r. 1908 žádal o občanskou školu, ještě dnes čekati neboť okresní hejtman prohlásil, že prý tamější obyvatelstvo není dosti vlastenecké, aby mohlo dostati občanskou školu. (Smích na levici.) Táži se: Jsou takovéto zásady pro vybudování školství důstojné kulturního státu, či nejsou barbarské? A jaký je důsledek všech těchto skutečností? Bylo-li založeno 14 německých občanských škol a muselo-li každému takovému založení školy předcházeti založení 5 občanských škol českých, znamená to, že bylo již založeno nejméně 70 českých občanských škol.
Ve skutečnosti je jich však již přes 100. A tu zase vstane pan ministr a prohlásí: Není žádného rozdílu v nakládání s českým a německým školstvím.
A nyní něco o vysokých školách.
Pan ministr Šrobár byl tak laskav a prohlásil, že požadavkům
německých vysokých škol. (Hluk. - Výkřiky posl. Mlčocha
a dr. Jurigy.) Pan ministr školství prohlásil, že správa školství
vychází německým vysokým školám nejvyšší měrou vstříc. Poslyšte,
jak tato přízeň vypadá! Na německé vysoké školy bylo loni vynaloženo
12·7 milionů, na české 54·8 milionů, to jest na české vysoké školy
bylo věnováno přes 80% z vysokoškolského rozpočtu, na německé
něco přes 19%. Letošního školního roku se poměr ještě zhoršil,
neboť letos dostávají české vysoké školy 84%, německé jen 16%.
rozpočtu. (Hluk trvá.) Prosím, pánové, mějte ohled, mám
ještě spoustu látky a moje řečnická lhůta je omezena. Avšak když
jsem už při rozdělování peněz pro německé a české školy... (Hluk.
- Výkřiky posl. dr. Jurigy a Modráčka.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím, aby řečník nebyl vyrušován. (Hluk.)
Posl. Hillebrand (pokračuje):
Co se týče středních škol... (Hluk trvá.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím pana řečníka, aby pokračoval.
Posl. Hillebrand (pokračuje):
... platí tento rozdělovací klíč: Loni bylo věnováno českým
středním školám 72% z příslušné položky v rozpočtu, německým středním
školám 28%, letos českým středním školám 73%, německým jen 26%.
Pozorujete i zde vývoj v tom směru, že se na německé školy vynakládá
stále méně a méně. Na Moravě jsou poměry docela podobné. Rok od
roku je patrné zhoršení. U obchodních škol vypadají čísla tak,
že 82%... (Výkřiky posl. Mlčocha.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím pana posl. Mlčocha, aby zachoval klid.
Posl. Hillebrand (pokračuje):
... 82% výdajů na obchodní školy se dostává školám českým
a jenom 18% německým školám obchodním. Poněvadž pan ministr zvláště
poukázal na vysoké školy, mohu snad také ještě připomenouti, že
investiční rozpočet pro vysoké školy přiděluje německému vysokému
školství celkem 2,125.000 Kč, vysokým školám českého národa však
59,725.000 Kč, tedy třicetkrát tolik co Němcům. U středních škol
je investiční rozpočet pro české školy 35krát tak velký jako pro
střední školy německé. A buďme úplní a promluvme také o potlačování
neněmeckého školství. Nejen že rdousíte školy v t. zv. nově dobytých
územích, jako na př. na Hlučínsku, kde ze všech německých škol
dnes zbývají pouze ještě dvě, nýbrž právě tak jako nakládáte s
námi, Němci, tak nakládáte i s Poláky, a přece Poláci ve starém
Rakousku trpěli týmiž bolestmi, na něž si vy dnes stěžujete a
jichž používáte jako obžaloby proti nám. Nám jste zavřeli 1700
tříd... (Různé výkřiky na levici. Hluk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Hillebrand (pokračuje):
Polákům zbylo z 45 škol, jež měli ve východním Slezsku, jenom
29, 16 jste jich zrušili. 5000 polských školních dítek vyrůstá
bez vyučování mateřskou řečí. Mimo to jste vzali Polákům občanské
školy, hornickou školu, jednu školu pokračovací, 4 mateřské školky,
zkrátka i tam je patrna do nebe volající nerovnost v nakládání
s příslušníky různých národů, nerovnost přes krásné ustanovení
§ 128 ústavy, kde se praví: "Všichni státní občané... (Nepokoj.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Hillebrand (pokračuje):
... Československé republiky jsou si před zákonem úplně rovni
a požívají stejných občanských a politických práv bez ohledu na
příslušnost jazykovou nebo náboženskou." Pan ministr popírá,
že se dělá takový rozdíl. Ukázal jsem na základě čísel a také
na četných příkladech, že je to nesprávné. Nyní bych mohl uvésti
dlouhou řadu jednotlivostí, musím však od toho upustiti. Pouze
snad jednu věc: V Lužicích byla dvoutřídní německá škola s 80
dětmi. Ty musejí míti nyní polodenní vyučování, aby mohla býti
zabrána jedna učebna pro českou menšinovou školu, která má 30
žáků, z nichž 15 nezná české vyučovací řeči, a aby tam mohli býti
po celý den vyučováni. Tak to pokračuje. Pro většinu německých
dětí polodenní vyučování, pro menšinu českých dětí vyučování celodenní.
Táži se vás, není to s vychovatelského stanoviska bláznovství?
Lze to vůbec ospravedlniti? A k tomu přistupuje ještě to, že k
poradám o zavírání škol, aby bylo dovršeno bezpráví, jako na výsměch
není přibrán žádný německý odborní,; ne, přes naše hlavy, aniž
se nás kdo táže, jsou prováděna tato opatření. Dále pan ministr
pronesl mínění, že náklad na školství prý tak neobyčejně vzrostl
a že prý stát může věnovati na kulturní účely přece jen tolik,
kolik dovolují zdroje hospodářské síly: Ovšem, tak mluví - musíme
to výslovně zdůrazniti - ne snad ministr financí, který chce šetřiti,
tak mluví ministr školství, který ospravedlňuje skrblení, daremné
šetření při plnění osvětových úkolů! Ministr školství by měl v
ministerské radě bojovati o to, aby peníze, jež jsou mu povoleny,
byly zvýšeny. Místo toho svolil, aby bylo 400 milionů škrtnuto.
(Německé výkřiky: Kde je?) Ano, musím také říci, že bych
považoval opravdu za důležité, aby pan ministr školství byl zde
přítomen mé kritice jeho řeči a snad bych mohl pana předsedu požádati,
aby vyzval pana ministra, by vyslechl také řeč oposičního poslance!
(Hluk. Výkřiky.)