Místopředseda Buříval (zvoní):
K slovu není nikdo přihlášen. Debata je skončena. Uděluji
závěrečné slovo panu zpravodaji posl. dr. Hnídkovi.
Zpravodaj posl. dr. Hnídek: Slavná sněmovno! Většina pánů řečníků, kteří zde mluvili o návrhu zákona, vlastně až na stranu pana kol. Lodgmana, nevyslovovali se proti této půjčce. Proto mám velice snadnou práci, abych jako zpravodaj snad věcně obhajoval tuto půjčku. Ale protože se stala z této debaty debata vysoce politická, jest přece jen třeba, abych - třebas nerad - jako zpravodaj reagoval na některé vývody některých pánů řečníků, hlavně na vývody pp. posl. Kafky a Lodgmana, kteří se výslovně obraceli proti mně jako zpravodaji.
Když jsem slyšel vývody některých pánů řečníků, byl jsem na rozpacích, zda slyším mluviti poslance republiky Československé, či poslance republiky Rakouské. Zdá se alespoň, že jim zájem republiky Rakouské daleko více leží na srdci, než zájem republiky Československé. Měli největší starost, aby snad Rakouské republice nebylo při této půjčce ublíženo, aby podmínky, za kterých půjčujeme republice Rakouské, nebyly příliš tvrdé, aby příliš nebolely. Pan kol. Taub měl velký strach v tom směru, že v podmínkách, za kterých půjčuje naše republika republice Rakouské je postaráno o to - totiž v zárukách - že nesmí býti snižovány daně železniční. Samo sebou se rozumí, že naše vláda měla povinnost, aby užila všech prostředků, aby peníze, které my půjčujeme Rakouské republice, byly zabezpečeny. Zde nestaví se proti tomu naše vláda, aby snad tarify na drahách rakouských byly snižovány. Ani zdaleka není o tom řeči. Nejde o tarify, nýbrž o daně, které mají býti zárukou, že dojdeme ke svým úrokům a amortisaci. Tarifů se nedotýkáme, ty mohou býti jakékoliv, ale musíme míti záruku, aby úroky i amortisace kapitálová byla nám splácena. Poněvadž Rakousko nemůže nic jiného dát za zástavu, než tyto daně železniční, přirozeně bylo povinností naší vlády postarati se, by tyto daně nebyly snižovány, aby úroky mohly nám býti zaplaceny. Ostatně tato záruka, co se týče snižování daní železničních, pomine okamžikem, kdy Rakousko dostane mezinárodní půjčku. V tom okamžiku může těmito daněmi disponovati, jak chce. Stále a stále z úst pánů řečníků se ozývají slova, že my a naše republika neustále jsme vedeni nenávistí vůči Německu a vůči Rakousku. Opakuji znova: dalako jinak by to dopadlo v naší republice, kdybychom se dali vésti nenávistí a záští proti Němcům. Daleko jinak by se jim vedlo, kdybychom provozovali politiku nenávisti a zášti proti nim. Myslím, že ani pánové sami tomu nevěří, že my dáváme se vésti touto politikou nenávisti. Já bych řekl pravý opak, že my provádíme zde politiku snad přílišné slabosti a benevolence vůči Němcům. Co se týče nenávisti vůči Rakousku, tomu z daleka tak není. Naše politika, kterou provádíme od převratu od r. 1918 vůči Rakousku, jest vším jiným jen ne politikou nenávisti.
Namnoze se v naší české veřejnosti ani nemůže dobře pochopiti, že my jsme takovou politiku ne nenávisti, nýbrž pravého opaku vedli vůči Rakousku a vůči Vídni. Čekalo se v naší veřejnosti a v mnohých vrstvách, že budeme provozovati politiku docela jinou, politiku, kterou by bývala Vídeň od nás zasloužila.
Co se týče toho, že my máme interes na hospodářské konsolidaci, to naprosto nepopíráme, to bylo otevřeně řečeno. Bylo to řečeno také v zahraničním výboru, že máme interes, aby kolem nás byly hlavně hospodářské poměry konsolidovány, a právě proto také půjčka, kterou my poskytujeme Rakousku, vychází z toho, abychom přispěli ke konsolidaci Rakouska a tím ke konsolidaci střední Evropy vůbec. Že by snad tento kredit, který my poskytujeme Rakousku byl, jak tvrdil kol. Jung, nějakým zotročením Rakouska, tomu sám nevěří. Že bychom užívali tohoto kreditu, abychom snad utlačovali, nebo zotročovali Rakousko, není naprosto pravda. Kdo si přečte podmínky, za kterých půjčka Rakousku je poskytována, shledá, že jsou velice mírné, že jsou jenom tím nejzazším prostředkem, abychom přišli ke svým úrokům a ke svému kapitálu.
A zase zde padlo slovo z úst kol. Tauba, které stále a stále je opakováno, totiž, že stála jeho strana na stanovisku: "žádné reparace, žádné náhrady". Ovšem, zde jsme u velice důležité otázky: Neměla Francie a neměla Ententa snad za všechno to, co provádělo a provedlo jí Německo svým úmyslným ničením území severo-francouzského, snad žádati náhrady, neměla Francie za utrpení, které vytrpěla po celou dobu světové války, snad žádati zadostiučinění? Neměla snad žádati náhrady, byla-li zničena města, zničeny vesnice, zničena pole, zahrady a lesy? To všechno nevolalo po náhradě, nýbrž přímo po pomstě. Ale ententa nechtěla pomstu, nýbrž, aby Německo zaplatilo, co provedlo. Snad nebude nikdo žádati, aby Ententa prominula, když nějaký kluk rozbil okna, aby snad ho nechala běžeti, a nechopila ho za ucho? To by byla zrovna taková politika.
Co se týče toho, že Praha není snad tak milována všemi vrstvami v našem státě, jak si myslíme, ponechávám na rozhodnutí našich vrstev bez rozdílu, ale tolik si dovoluji tvrditi, že naše Praha je opravdu drahá všem příslušníkům československého národa. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
A nyní přicházím k vývodům p. kolegy Lodgmana. Je pravda, že tato předloha není jen předlohou finanční, že je též předlohou politickou. Nepopírám to a je to také v důvodové zprávě. Také ji částečně posuzujeme jako otázku politickou, a ne jako čistě finanční. Ale zajímavý je jeden z vývodů p. kol. dr. Lodgmana. Pan kolega Lodgman vždy a vždy zdůrazňoval, že smlouva lánská má býti předložena k ústavní u projednání Národnímu shromáždění, už jako taková, jako smlouva mezinárodní. Ale nyní dovozuje, aby smlouva lánská byla předložena Národnímu shromáždění již ne pro povahu mezinárodní smlouvy, nýbrž tím, že prý je v souvislosti s touto předlohou finanční, která vlastně ukládá našemu státu finanční povinnosti. Zapomíná však při tom že smlouva lánská není integrující částkou této smlouvy. Já bych to chápal a připustil bych požadavek p. dr. Lodgmana jen tehdy, když by smlouva lánská byla integrující částí smlouvy, kterou uzavíráme s Rakouskem, ale poněvadž integrující částkou není, není také požadavek, na kterém spočívá žádost p. kol. Lodgmana, správný.
Pan kol. Lodgman dělal odpovědným za smlouvu mezi námi a republikou Rakouskou uzavřenou, bývalého kancléře Schobera. Nevím, zda by p. kancléř Schober nepoděkoval za to, že my zde v našem státě a v našem parlamentě mícháme se do vnitřních záležitostí Rakouska, a snad by bylo dobré, kdyby p. kol. Lodgman zde se nemísil do vnitřních záležitostí Rakouské republiky.
Že jsme dělali politiku proti Vídni a že jsme podnikli všechno, aby byla zničena, to snad nebylo bráno vážně. Znovu opakuji, co jsem řekl v zahraničním výboru, že jsme od převratu dělali všechno možné, abychom Vídni prospěli. Zatím co naše děti mrzly ve školách zimou, zatím, co jsme neměli i čím topiti, dávali jsme Rakousku a Vídni uhlí. Říká-li p. kol. Mayer, že my naopak jsme vymáhali za uhlí rozličné věci za Rakouska, odpovídám: bohužel, že Rakousko, které bylo povinno nám tak mnohé vraceti, co nám bylo dlužno, se dalo nutiti těmito opatřeními. Rakousko a Vídeň měly samy nám vraceti, co nám patřilo, a neměly se nechati nutiti těmito prostředky. Ale, pro bůh, nechce snad p. kol. Mayer, abychom to uhlí dávali zadarmo? Když neměla Vídeň peněz, čím měla platiti? Musela platiti věcmi. Naše požadavky byly tedy jistě oprávněny.
Že by snad nemohlo se provésti srovnání stavu našich minorit ve Vídni s minoritami německými zde u nás, to snad bylo se strany p. kol. Lodgmana trochu příliš mluveno. Srovnáme-li postavení německých menšinových škol u nás s postavením minorit českých ve Vídni, nedá se to vůbec srovnávati. Prozatím, jak debata o pilných interpelacích o menšinovém školství dokázala, Němci u nás jsou saturováni ve škol tví, mají všechny podmínky vývoje, zatím co naše menšiny musí sváděti kruté boje jen o školství obecné, o které jest povinna Vídeň podle mírové smlouvy pro naše menšiny se starati. Vývody, že by se nemohlo dosáhnouti konsolidace, dokud bude ten známý "Gewaltfriede", onen násilný mír. st.-germainský a versailleský v platnosti, jsou snad příliš příkré. Já bych řekl pravý opak. Nebude konsolidace dokud mírové smlouvy jak st.-germainská, tak versailleská nebudou splněny. V tom právě vězí, proč je stálý neklid v Evropě, že Německo a Rakousko stále se snaží mírové smlouvy změniti, že snaží se o to, aby nebyly mírové smlouvy vyplněny.
Korunu všemu nasadil p. kol. Lodgman, když řekl, že prý máme co děkovati Rakousku, že jsme přes tři století v Rakousku žili, že Rakousko bylo naší záchranou po tři století. Bylo Rakousko naši záchranou tím, že nás potlačovalo politicky, že nás utlačovalo hospodářsky, že museli jsme se rváti o každou školu, že musili jsme se rváti o každý groš, který jsme chtěli vynaložiti na své hospodářské projekty?! Neříkám nic o tom, že ke konci století osmnáctého důslednou germanisací chtělo zničiti český národ. To snad nebude popírati nikdo, kdo zná trochu historii, a kdo zná dobu josefínskou a tereziánskou, přizná, nač to všechno bylo vypočteno. Ovšem přiznávám na druhé straně, že v době josefínské císař Josef nebyl veden snahami nacionalistickými. Byl veden státní myšlenkou a ani germanisující myšlenkou nebyl tak proniknut, aby germanisoval pro germanisaci samu. To plně přiznávám. Císaři bylo těžko germanisovati, ať germanisoval z jakéhokoliv důvodu. Ale kdyby se bylo pokračovalo v duchu tohoto století osmnáctého, kde bychom dnes byli? Dnes bychom nebyli již dýchali. Ne Rakousko nás zachránilo, naše vnitřní síla, vnitřní síla našeho národa nás zachránila. My jsme sami sebe zachránili. Kde bychom byli bývali, kdybychom nebyli po tři století ujařmeni Rakouskem, kde bychom byli bývali politicky, hospodářsky a kulturně?!
Co se vývodů pana kol. Feierfeila týče, že my prý jsme byli příčinou otázky burgenlandské, přece jen pan kol. Feierfeil si měl přečísti noviny, když se jednalo o tuto otázku a byl by se dověděl, kdo byl pravou příčinou otázky Burgenlandu, byl by něco slyšel o sprostředkování Italie v této otázce.
Protestujete, pane kolego Feierfeile, proti podmínkám, za kterých byla uzavřena půjčku se strany Rakouska u naší republiky. Ale opakuji zase: Pro Bůh, měli jsme snad půjčiti republice Rakouské jen pro její krásné oči? Měli jsme snad půjčiti a vyhoditi bez záruky peníze, které dnes dostává republika Rakouská od nás? To přece, vážení pánové, od nás nikdo nemůže žádati? Je to nejprimitivnější požadavek, jestliže někdo půjčí peníze, že chce, aby byly zúročeny a aby mu je někdo vrátil. Měli jsme my půjčiti republice Rakouské peníze jen tak na zdar bůh a neměli jsme žádati žádných záruk? A znovu opakuji, že ty záruky, které jsou požadovány od republiky Rakouské, nejsou nikterak tvrdé, právě naopak jsou velmi mírné.
Nyní ještě několik slov o vývodech pana posl. Kafky, který věnoval většinu své řeči mým vývodům. Vytýkal mi, že jsem široce mluvil o důvodech, pro které se zahraniční výbor rozhodl proti resoluci pana prof. Kafky, a že jsem neuvedl také důvody, které byly se strany německé uváděny pro neschopnost Rakouska k životu. Pan kol. Kafka mně promine, že jsem jich neuvedl, poněvadž se strany německé tyto důvody uvedeny nebyly, proč Rakousko života schopno není. My jsme slyšeli v zahraničním výboru, že není schopno života, ale důkazu nějakého, proč není života schopno, jsme tam neslyšeli. A já jako referent nemohl jsem referovati o něčem, co nebylo řečeno. Tím ovšem pan kol. Kafka nedokázal nikterak, že Rakousko skutečně života schopno není. Poukazovati na rozdíl mezi státy vítěznými a poraženými, není důvodem, že Rakousko poražené není schopno života. Vždyť Francie v letech sedmdesátých byla také poražena, musela platiti velkou náhradu, zaplatila ji a žila dále. Proč by nemohli v Rakousku, když mají podmínky, když mají půdu, když mají přírodní bohatství, tedy všechny podmínky života, proč by nemohli žíti? Ale já zase se vracím k tomu, že chce Rakousko dokázati - a já si nemohu pomoci, že musím znovu opakovati vůči panu kolegovi, co se stále a stále říká, že na každého to musí dělati týž dojem že Rakousko chce dokázati, že života schopno není, a že to chce dokázat právě v nejnovější době, kdy se jedná o založení zvláštní banky v Rakousku, která má za účel sanovat poměry finanční v Rakousku. To je zase důkaz, že Rakousko přece jen se vzchopuje, když mu teče voda do bot, a že chce dokázat, že žít může a žít chce.
Dále uvedl pan kolega dr. Kafka, že děláme politiku, aby Rakousko nemohlo sáhnout k svépomoci, a za svépomoc pokládá, když se připojí k Německu. Ale to zase není, pane kolego Kafko, svépomoc, jestliže Rakousko se chce připojit k Německu. To není svépomoc. Německo zase hledá pomoc někde jinde. Že bychom my mu bránili ve svépomoci, není pravda.
Že by Francie byla prováděla politiku prestiže proti Německu, když chtěla v mírové smlouvě st.-germainské, že nemá se připojit Rakousko k Německu, není správné. To nebyla politika prestiže a také ne politika msty vůči Německu, nýbrž docela něco jiného. Francie byla vedena snahou, aby jednou pro vždy byla ochráněna proti přepadení, kterého byla svědkem r. 1914. Francie ve svém zájmu musila učiniti všechno možné, aby zabránila událostem z roku 1914. Francie přece nemohla strpět, aby Německo, které bylo poraženo, snad se zase na druhé straně tak vzmohlo, aby zvětšené vojsko německé a vojsko rakouské mohlo v příhodné chvíli znovu přepadnouti a napadnouti Francii. Byl to tedy zájem Francie samé, zájem sebeochrany Francie, aby prováděla tuto politiku a postavila se proti připojení Rakouska k Německu. Tedy ne žádná politika prestiže nebo msty, nýbrž právě naopak politika sebeochrany vedla Francii tam, kam ji přivedla mírem st.-germainským.
My ovšem nemáme zájmu na to, abychom žili jako nějaká oasa, obklopená státy se špatnou valutou. Ale já se ptám, zdali snad, jestliže se připojí Rakousko k Německu, zlepší se jeho valuta tím okamžikem? (Posl. dr. Kafka: Tím okamžikem ne!) Ale ani později ne. Kdyby dělalo Rakousko takovou politiku, jako dosud, tedy i kdyby bylo spojeno nevím s kým, i kdyby, jak zde uváděl pan. kol. Feierfeil, bylo spojeno s Maďarskem, nic mu to nepomůže. Jen změna politiky hospodářské může přivoditi sanaci Rakouska a nic jiného.
Tolik jsem pokládal za povinnost,
jakožto referent, k vývodům některých pánů řečníků vysloviti.
Co se týče resolučního návrhu pana kol. Kafky, dovoluji
si i vyslovovati se proti tomuto resolučnímu návrhu, který obsahuje
vlastně požadavek, abychom my sami se přimlouvali za to, aby Německo
bylo ve Svazu národů, a politiku máme prý vésti takovou, aby Rakousko
bylo připojeno k Německu. To se přece jen samo sebou rozumí, že
pro tuto resoluci nemůžeme se vysloviti. Já se také proti ní vyslovuji
a doporučuji slavné sněmovně, aby zákon zmocňovací, kterým zmocňuje
se vláda k půjčce republice Rakouské, byl schválen. (Výborně!
Potlesk.)