Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr. Lukavský (pokračuje): ...platí § 70 zákona ze dne 14. května 1869 a § 187 řádu školního a vyučovacího. (Německé výkřiky. - Hluk. - Předseda zvoní.)
Ustanovení ta žádají splnění určitých
podmínek. Nejsou-li splněny, nemohou školy takové býti povoleny,
ať se to týká kterékoli národnosti. Obnovování a vydržování zrušených
tříd obcemi tím způsobem, že by se platil učitel obcí, hlavně
však Kulturverbandem, znamená spojovati školu veřejnou se soukromou.
(Stálý hluk. - Výkřiky posl. Modráčka a jiných poslanců.
- Předseda zvoní.) Není pravda, že by vydržováním učitele
byl hrazen celý náklad s udržováním takové umělé třídy spojený.
Služební léta v takové třídě ztrávená počítají se do postupu,
do pense, vzrůstají požitkové nároky učitele vůči zemi, resp.
státu. V interpelaci se praví, že není docela vyloučeno, že obec
hradí celý náklad. Je otázka, zda v takovýchto případech, jež
mohou býti velice komplikované, lze vůbec náklady na třídy veřejné
od nákladů tříd soukromých odloučiti. Páni interpelanti zapomínají,
že obec jsou též čeští poplatníci. Z podnětu Kulturverbandu by
se udržovaly proti zákonným předpisům ve zněmčených obcích s většinou
německou slabé třídy a čeští poplatníci by byli nuceni k tomu
přispívati. (Hluk stále trvá. - Výkřiky.)
Předseda (zvoní):
Prosím znovu o klid.
Posl. dr. Lukavský (pokračuje):
V takové obci by byla česká minoritní škola, jež je vydržována
státem a na kterou obec ničím nepřispívá, vedle ní německá veřejná
škola, na kterou musejí přispívati i čeští občané, a nyní by k
tomu ještě přistoupily třídy uměle udržované, na něž by
museli rovněž přispívati čeští poplatníci (Hluk se stupňuje
ve vřavu. - Předseda zvoní.), tím spíše, ježto se náklady
udržovací, ani osobní od ostatních tak odloučiti nedají, jak by
se na první pohled zdálo. Z interpelace samé je viděti, že tu
je tendence přesunouti náklady osobní na dosavadní vydržovatele
školy zvláště tam, kde se mluví o započítání služební doby do
postupu a pense. Vyhovění požadavku, aby obce vydržovaly třídy
zrušené, znamená obcházení zákona a administrativních opatření
na účet okresního a zemského školního fondu, resp. dnes na účet
státní pokladny. Úmysl, který v tom je, je tím patrnějším, uvážíme-li,
jak slabé jsou německé školy a s jakou blahovůlí..... (Výkřiky
posl. dr. Schollicha a posl. Modráčka.)
Předseda (zvoní):
Slovo má p. posl. dr.
Lukavský. Žádám, aby ve své řeči pokračoval.
Posl. dr. Lukavský (pokračuje): ...vůči německým školám naše úřady postupují. Ne Němci, nýbrž my máme právo žalovati. A musíme říci, že je to nanejvýš trapné, musejí-li čeští lidé ze zněmčeného území ve 4. roce našeho obnoveného státu na každé schůzi, na každém sjezdu stěžovati si na neudržitelnost poměrů ve zněmčeném území, a to především v ohledu školském. Žaloby tyto z největší části směřují proti školské politice Němců a nedostatku pevné linie, dané zákony a především mírovou smlouvou, našich vlád vůči všemu tomu, co Němci proti volnému rozvoji našeho školství podnikají. Řekli-li delegáti na posledním menšinovém sjezdu v Praze v největším roztrpčení, že nestane-li se v nejbližší době náprava, vícekráte do Prahy žádnému pozvání nevyhoví a zjednají si pořádek sami, nebylo to pouze řečnické gesto, nýbrž výraz krajní rozhořčenosti. Němci svou politikou, tradovanou krajinskou žurnalistikou a různými krajinskými vůdci a podvůdci vhánějí občanstvo německé k fanatickému záští vůči české škole, třebaže jejím založením, její existencí nevzniká naprosto újmy obci, okresu, německé škole atd.
Nesnesitelný stav umístění českých škol minoritních: Jde tu především o umístění našich škol ve zněmčeném území. Naše školy ve zněmčeném území tím, že nemají budov školních, hynou, pro nedostatek místností nemohou býti povolené školy (Hluk. - Předseda zvoní.) i přes rok otevřeny, nesmíme zapomenouti, že jsme měli začátkem letošního školního roku 36 škol menšinových, které byly povoleny, ale nemohly býti otevřeny, děti musely a musejí choditi dále do škol německých, rodiče, kteří se postavili v čelo akce pro českou školu, jsou prohlášeni za rušitele německé državy, vydáni všanc útisku, hlavně hospodářskému.
Na velice četných místech bylo by možno se strany německých obcí nebo Němců, majitelů domů, vyjíti vstříc české škole pro její zatímní umístění, ale nesmí se tak státi, aby se získal čas, v němž by se působilo na české rodiče nejrůznějším způsobem, aby od svého požadavku upustili, eventuelně najdou se vždy důvody, aby byl český člověk hospodářsky závislým z místa vzdálen a tím počet přihlášených dětí zeslaben. Příkladů takových jsme zažili velice mnoho a zažíváme stále, na příklad na Podbořansku. Oddalujeme-li otevření povolené školy, vydáváme ji všanc zániku, neboť zeslabujeme též víru českých lidí v mohoucnost státní správy českého státu. Čeští lidé se neustále ptají, proč jsme tak slabí, že nedovedeme pomoci ve vlastním státě ku právu, a to k základnímu právu jejich, směřujícímu ke vzdělání dětí v jazyku mateřském, že neučiníme přítrž velezrádné propagaci německé krajinské žurnalistiky, kde se tisknou věci neuvěřitelné.
I tyto německé interpelace sledují taktické cíle, Němci přece musejí dobře věděti, že se jim naprosto křivda neděje, vždyť tu jsou přesná úřední data, je tu ustanovení mírové smlouvy o ochraně minorit, podle něhož je zřejmo, o kolik více jsme jim dali, než jsme byli povinni, aniž jsme je tím pro svůj stát získali. Němci dobře vědí, že ustanovení o ochraně minorit v mírové smlouvě s Rakouskem je téhož znění jako ustanovení v mírové smlouvě s naším státem, a přece jak ohromný je rozdíl mezi školstvím německým u nás a školstvím československým a slovinským v Rakousku. Přes to však žalují a žalují v parlamentě, na kongresech a jinde, jen aby náš stát v očích světové veřejnosti zhanobili a aby zde uvnitř státu vytvořili ovzduší, v němž by se naše administrativa obávala něco udělati, proti čemu by Němci protestovali. Lid náš to často dobře vystihuje, říká-li, že ty neb ony zjevy se trpí, že není tu neb onde odvahy, aby se proti německému fanatismu podle platných zákonů vystoupilo, proto, aby Němci nekřičeli.
Varovali jsme před tím, aby vyřizování staveb školních budov pro tak zvané menšinové školy bylo uloženo několika úřadům, varovali jsme marně. Půjde-li to tak dále, jako dosud, budou posílána akta od ministerstva školství a nár. osvěty k ministerstvu veřejných prací, okresním politickým správám, k ministerstvu financí, k finanční prokuratuře atd. a my nesplníme ani ten malý program, jejž jsme si v letošním rozpočtu vytkli.
Kolik českých dětí, učitelů a rodičů se těšilo, že již od příštího školního roku se dostane české škole, jež je českým lidem v zněmčeném území tím nejdražším, důstojného stánku. Ale jsme před ukončením tohoto školního roku a tažme se, v kolika případech se začalo se stavbou, ač byl věnován v rozpočtu na tyto stavby nedostatečný obnos, pouze 30 milionů korun. České školy ve zněmčeném území byly vždy našemu národu nejdražší. Na stavbu těchto škol za Rakouska se soustřeďovala obětavost českých lidí bez rozdílu přesvědčení a povolání. Dnes máme menšinové školy v doškových, nízkých, maličkých chaloupkách nebo hospodách, v sálech, které musejí býti na neděli vždy vyklizeny, děti sedí v učebnách tmavých, vlhkých, učitelé bydlejí v obchodních skladištích, školy mají společný záchod se soukromým společným bytem, jednotlivé třídy jsou rozstrkány po obci atd. Prohlédněme si takovou jednotřídku v Třebnici (okres Horšův Týn), která je umístěna na faře, (Výkřik posl. dr. Schollicha.), o jejíž stav se nikdo nestará; 23 dětí se tísní ve vlhké místnosti na faře s jedním oknem, místnost je 4 metry dlouhá, 5 metrů široká a 2 metry 20 cm vysoká, do bytu učitelova prší, takže při dešti si musí rozestaviti ve světničce nádoby, do nichž zachycuje vodu, pronikající střechou a stropem. Prohlédněme si umístění školy ve Švihově (okres Podbořany), kde je jedna třída v hospodě, druhá v bývalé kuchyni, umístění školy v Kamenném Újezdě (okres Stříbro), v Komořanech (okres Most), v Mostu, Trnovanech, Haselbachu (okres Falknov), Zvodavě atd. Bylo by to řada velmi dlouhá. Samo ministerstvo školství a národní osvěty udává, že je třeba na nejnaléhavější stavby tak zv. menšinových škol na 100 mil. korun, zatím jsme v rozpočtu povolili jen 30 mil., a bude-li řízení pokračovati tak, jak dosud, neprostavíme ani tyto a kam příští rok tyto školy umístíme, zvláště kde se rozšiřují, těžko věru říci.
To jsou poměry naprosto neudržitelné, a to tím více, když se vidí, jaké školní budovy, jaké učebny, mají děti německé, když naši lidé dobře vědí, že na tyto budovy a vnitřní jejich zařízení musili přispívati též oni a že musejí na věcné potřeby těch škol i dále přispívati.
Na tomto stavu mají velikou vinu naši Němci nejen proto, že bojují dnes všemi prostředky proti zřizování českých škol, nýbrž i proto, že za Rakouska znemožnili zřízení českých škol, třebas to byly školy o velikém počtu českých žáků. Je skutečně nanejvýš poučno prohlédnouti náš seznam tak zv. menšinových škol současně s počtem žactva. Jsou mezi nimi školy o několika stech žactva - a nesměly býti pro odpor našich Němců za Rakouska zřízeny. V hornické obci Línech u Plzně jsme po dlouhých bojích a pronásledování českých rodičů za to, že chtějí českou školu, zřídili právě před desíti léty českou matiční školu. Rodiče byli vypovídáni z bytů, bojkotováni v prodeji potravin atd. Tato škola měla přes 300 dětí. Byla zemskou školní radou v Praze, bývalým místodržitelem hrabětem Thunem povolena, ale ministerstvo školství, ministr Hussarek, výslovně na protest z německých politických kruhů z Čech rekurs obce zamítnouti nesměl, ačkoli starosta, sám Němec, prohlásil, že uznává, že česká škola má býti zřízena, ale že si nemůže pomoci, poněvadž má rozkaz německých politiků, a na četné intervence bylo odpovídáno, že se ta věc nesmí udělati, poněvadž je to politikum, a škola, ač měla tolik žactva, otevřena býti nesměla. Teprve osvobození národa přineslo též zamítnutí rekursu našich Němců. Dnes má škola 400 dětí.
V sousední obci hornické Zbuchu byl rovněž boj za českou školu zoufalý. Pracovalo se terorem při soupisu dětí, koupil se stavební pozemek na školu matiční, ale nedosáhli jsme vůbec stavebního povolení; všechny stížnosti proti obecnímu zastupitelstvu, proti okresnímu zastupitelstvu, byly marné. President zemské správní komise V. Schönborn mi naznačil, že by musil rozpustiti obecní, resp. okresní zastupitelstvo, poněvadž nekonají, nevyřizujíce aktů, podle zákona, svou povinnost, ale rozpuštění německých zastupitelstev, že by vyvolalo revoltu Němců - to bylo tedy vyloučeno. Německý starosta Baeran ve Zbuchu prohlásil, že dokud on bude starostou, nikdy nebude české školy ve Zbuchu, on že nikdy povolení ke stavbě nedá. Zakoupili jsme tedy vhodný domek a žádali obec za povolení k nepatrným adaptacím, ale ani toho jsme od obce nedosáhli. Sta dětí v průvodu po obci demonstrovalo, že chce českou školu, ale marně. Starosta to udal jako revoltu a ze Stříbra poslali 15 četníků. Zavedli jsme v beznadějnosti v sousední obci pro děti zbušské o prázdninách jazykové kursy. Děti chodící do těchto kursů musily býti chráněny rodiči před insulty fanatické mládeže německé. Konečně zahájena školská stávka. Sta dětí nechodilo do školy - ale zase jen osvobození národa přineslo osvobození českým dětem ve Zbuchu. Dnes je v české škole zbušské 256 dětí, mnoho dalších dětí chodí do nově zřízené školy měšťanské v sousedních Nýřanech. Tehdy byl starostou obce Němec, dnes Čech. Při nedávném jubileu Národní Jednoty Pošumavské ve Zbuchu bylo konstatováno českým starostou, že, ač mají Češi velkou, 3/4 většinu v obecním zastupitelstvu, přece nemají žádného záští proti německé škole. Starosta obce výslovně konstatoval, že nečiní a neučiní nic, co by ohrožovalo svobodný vývoj německé školy v obci. Tedy žádná odveta, žádná pomsta. To byl německý starosta a toto je český starosta, tehdy to byl německý dělník a dnes je to český dělník.
Kolik je takovýchto historií ve velikém našem boji ha to, aby české dítě mohlo choditi do české školy. Při tom se tážeme, kde je mravní důvod k protestu u dnešních interpelantů, kteří se v ničem nezměnili od těch, kdož rdousili české školství za Rakouska, a kteří nejen nic nečiní proti dnešnímu fanatismu německému vůči českým školám - ač těmito školami se neukládají žádná břemena obcím, ač tyto školy zakládáme jen pro své děti - nýbrž nepřátelství to celou svou politikou posilují a řídí! Politika Vídně, politika německých poslanců z bývalých zemí koruny české, na niž se vždy Vídeň ve svém odporu odvolávala, především zavinila, že dnes se ocitáme v těch nesnázích, v umístění českých škol. Kdyby skutečně dnešní representanti německého národa měli upřímnou touhu po spravedlivém vyrovnání oněch bezpráví na nás a po klidném soužití, nemohli by nikdy mlčeti k tomu, co se děje se strany příslušníků jejich národa proti zřizování českých škol, natož dávati tomu direktivu. Dnes jsou obcím poskytovány pokyny, jak si mají počínati, aby zmařily založení české školy, a výsledky toho vidíme. Je známo, co se dělo na př. v Žíhli, v okresu podbořanském. Když přišla úřední komise prozkoumati, kde v obci by bylo možno umístiti českou školu, začali Němci zvoniti všemi zvony na poplach, lid obklopil komisi, do níž tehdy byl vyslán, poněvadž šlo o stupňování revolty, zástupce ministerstva min. rada Kladrubský, dav řval: "Wacht am Rhein" a úřední komise i se zástupcem vlády musila odejíti s nepořízenou.
V Německých Hořovicích, okres Podbořany, německé obyvatelstvo, revoltujíc proti přijíždějící komisi, zabránilo jí, že nesměla vjeti do obce, úřední řízení násilím znemožňovalo a úředníky pokopalo.
V Tachově, okres Planá u Mar. Lázní, vyšel podnět k revoltě přímo z obecního zastupitelstva; den před tím, než měl přijeti školní inspektor, byla sezvána schůze Němců a učiněny přípravy k jeho přivítání. Druhý den dostavili se Němci na nádraží ozbrojeni, školní inspektor musil ihned vlakem odejeti a jen rychlému zakročení četnictva se podařilo, že nedošlo ke zranění, nebo dokonce zabití školního inspektora. Při tom hnáni čeští lidé davem, házejícím za nimi kamením. Když jsme tam otvírali potom školu, a to školu, jíž nevzniknou naprosto žádná břemena obci a ve které jsou jenom české děti, dálo se otevření pod ochranou četnictva. Četnictvo doprovázelo a vyprovázelo nás od nádraží do města a nazpět, četnictvo bylo před budovou školní.
To jsou jen některé obrázky - je jich dlouhá řada - německého fanatismu vůči české škole, kterýžto fanatismus je přirozeným ovocem politiky německých politických stran. Je nemožno, aby německý lid jinak smýšlel, slyší-li ty štváčské, protistátní projevy politických vůdců na různých táborech, čte-li neustále nejpustší špinění našeho státu v krajinské německé žurnalistice, jež naše censura s takovou blahovůlí propouští.
Veškeré žaloby Němců, že bychom zakládali své české školy proto, abychom tam lákali děti německé, jsou vědomou lží. (Posl. dr. Ed. Feyerfeil německy: Prosím vás, neříkejte toho, dám vám důkaz, že ve hradecké menšinové státní škole je 14 německých dětí!)
Není ovšem vše německé, co by si Němci jako německé rádi přisvojili. Jsou snad některé děti vstupující do české školy, které dokonale neovládají jazyka českého, ale tážeme-li se, proč, vidíme, že to zavinilo celé prostředí, v němž žily. Vím to z četných zkušeností při zakládání škol, na příklad v Chebu a jinde, kde mi rodiče prohlásili, že se báli i z důvodů existenčních mluviti s dětmi česky. (Hluk. - Výkřiky.) Upozornili by na sebe nejbližší okolí a vydávali by se všanc persekuci existenční. Je přece známo, že jsme mohli mluviti svobodněji česky v Bavorsku než u nás ve zněmčených krajích. V Horšově Týně mi při jedné své schůzi Češi prohlásili, že nechtěli-li sebe vydati v nebezpečí urážek a pronásledování, šli raději za město na procházku, aby mohli volně mezi sebou hovořiti česky. Takové byly a bohužel na mnohých místech dosud jsou poměry ve zněmčených místech. Nedivme se pak, že rodiče pocházející v přečetných případech z českých okresů, zapomínali česky a že i děti neměly následkem toho takového prostředí, aby se naučily česky.
Nesmíme zapomínati, jaké bylo ovzduší ve zněmčených krajích za války, co vše tam se oslavovalo, čím se tam vůči Čechům hrozilo. (Výkřik posl. dr. Schollicha.) Děti však obdivuhodně doplnily si v české škole znalost mateřského jazyka, jak to bylo viděti při školních dětských slavnostech, zvláště v době předvánoční, takže už z toho bylo a je viděti, že se vyjadřuje česká krev, neboť, jak v poslední schůzi kulturního výboru posl. dr. Schollich poznamenal, Němec se učí těžko česky.
Německý parlamentární svaz stanovil si společný nacionální program. Prvá věta jeho zní: Nejvyšším a pevným cílem německé politiky jest a zůstává plné nacionální právo sebeurčení uvnitř i zevně. Tedy: uvnitř i zevně, vyjádření jistě jasné! (Hluk. - Výkřik posl. Kaisera.) Zatímní cíl však tvoří nacionální autonomie. (Hluk.) Račte mne nechati mluviti. Ta má býti etapou, stupněm, po němž by Němci dosáhli svého konečného cíle, má to býti prostředek k tomuto, neboť konečného cíle se dosáhne jen úplným politickým převratem v Evropě. (Německé výkřiky.)
O této nacionální autonomii Němci stále nyní mluví a v souvislosti též se svými školskými aspiracemi. Nacionální autonomií pak rozumějí především nacionální katastr, zřízení nacionálního sněmu a nacionálního výboru. Nacionální příslušenství má býti též směrodatné pro daňovou povinnost. Vedle společných břemen mají příslušníci nacionálního katastru nacionální daňové povinnosti, z daní těch by se na příklad vydržovaly školy. Berní katastr musil by býti nacionálně rozdělen, a to nejen ve státě, zemi, župě, nýbrž i v okresu a v obcích. Též úřednictvo musilo by býti včleněno v nacionální katastry, počet úřednictva té které národnosti musil by odpovídati poměru příslušného obyvatelstva. V poslanecké sněmovně a senátu by se musily vytvořiti nacionální komory, později by se přímo volil nacionální sněm (Hluk. - Výkřiky posl. Myslivce a německých poslanců.) a z tohoto sněmu nacionální výbor, podobně i v župách a okresích. Proč také už ne v obcích, se nepraví. Též armáda má býti rozčleněna v nacionální oddíly s příslušnou armádní řečí. Školství má si národ sám zřizovati a spravovati. Státní úřady, ústavy a podniky mají býti nacionálně rozděleny. To jsou hlavní zásady "nacionálního sebeurčení", jak německý nacionální svaz tento program také nazývá.
To, co tímto programem žádají Němci a co má, jak je v programu výslovně uvedeno, směřovati k plnému "sebeurčení uvnitř i zevně", znamená stát ve státě, nebo stát vedle státu. Stát se má rozděliti od nejvyšších úřadů a zákonodárných sborů až do posledních chalup a rodin v těchto chalupách nejen nacionálně, nýbrž i finančně, administrativně, dokonce i manželsky by se musil rozloučiti. Víme na příklad dobře, s jakými obtížemi se setkával před válkou t. zv. pakt českobudějovický, na př. obchodní podniky nacionálně smíšené a jiné. A jak ty věci byly nekonečně jednodušší. Program ten předpokládá stav obyvatelstva strnulý, ač se neustále a každým okamžikem v nejrůznějších jevech života mění, předpokládá obyvatelstvo té neb oné národnosti kompaktně nepromíšeně usazené. Stát, který by připustil takovouto nacionální autonomii, jak v ohledu vojenském, tak berním, administrativním a i školském, spáchal by na sobě sebevraždu, a o to Němcům u nás pochopitelně jde. To je má přivésti ke konečnému jejich cíli. Byli bychom zvědavi, co by řekli takovéto nacionální autonomii Němci v Rakousku nebo Němci v Německu. (Posl. dr. Lodgman: Pane kolego, a co jest s Podkarpatskou Rusí?) To jsou naprosto jiné poměry. (Výkřik posl. dr. Lodgmana.)
Chápeme, že Němcům jde o porušení jednotnosti našeho státu, k tomu také směřovalo jejich "uzavřené území". Ovšem osvobození národa ukázalo také velkou lež, která se tradovala za Rakouska Němci a rakouskými statistikami. Ukázalo se a čím dále více se jeví, že u nás není krajů kompaktně německých, nýbrž že jsou to kraje silně promísené českým živlem. To nejlépe dokazují naše školy, jichž je ve zněmčeném území již na 700 a do nichž chodí na 70.000 českých dětí. Páni z německého tábora se musejí již jednou vzdáti představy o uzavřenosti území, o državě, o usedlosti obyvatelstva, jak říkali a čím proti nám za Rakouska vždy vystupovali a čím náš vývoj rdousili. Páni z německého tábora musejí počítati s tím, že my k jejich nacionální autonomii nikdy souhlasu nedáme, tak jako by k ní žádný jiný stát souhlas dáti nemohl a nedal, tím méně pak u nás, kde musí býti vzat zřetel k historickému vývoji našeho národa československého, ke geografické poloze, hospodářským poměrům, dále k tomu, že náš stát byl obnoven jen láskou a obětmi příslušníků československého národa proti vůli těch, kteří jej dnes nejprve "nacionální autonomií" a potom "plným sebeurčením uvnitř a zevně" chtějí rozbíti. Všecky projevy německých poslanců jasně ukazují, že nikdy k našemu státu nepřilnuli a nepřilnou, že jejich cíle jsou jiné, zřejmě protistátní. Svou autonomií školskou chtějí dostati do rukou svých nejúčinnější prostředek ke své agitaci a odboji protistátnímu. Žádný stát se nemůže a nesmí vzdáti svého vlivu na zřizování, udržování škol a dozor na školy. Je zajímavo, že to byli na bývalé říšské radě právě němečtí poslanci bývalých zemí koruny české, kteří usilovali o utužení rakouského ducha na našich školách a oklestění našich škol vůbec, školství mělo býti úplně zcentralisováno. (Výkřik posl. Myslivce.)
Německý tisk jásal nad výsledkem pražského kongresu Mezinárodní společnosti pro Svaz národů. Zůstáváme klidni k tomuto jásotu. Jako suverenní stát budeme o věcech ve svém státě rozhodovati sami, nemícháme se do svrchovanosti jiných států a nepřipustíme vměšování cizí do svých záležitostí. Směrodatnou je pro nás mírová smlouva, ochrana minorit obsažená v této smlouvě. Žádný stát nesplnil tak své povinnosti jako my, kteří jsme minoritám dali a dáváme daleko více, než jsme povinni; ovšem žádati na nás, abychom dali i to, co má zřejmou tendenci k zeslabení, resp. zničení státu, abychom nezachovávali zákonů, které jsme sami sobě dali, abychom udržovali výsady neodpovídající zákonům a novým poměrům, to vše musí naraziti u nás na největší odpor.
Není v nás nenávisti, pane kolego dr. Schollichu, ani záští k německým školám, jsou-li v nich jen německé děti, ač toto školství nás připravilo o ohromné řady českých dětí, tisíce a tisíce českých dětí zgermanisovalo. Zakládal jsem na českém západě mnoho tak zv. menšinových škol, mám v paměti nesmazatelné dojmy, nezapomenu, když k poradě rodičů před založením české školy na př. v Pinovanech, Touškově a jinde přišly z práce ženy prostých dělníků a slzely radostí, že se dočkaly české školy. Přinesly školní vysvědčení svých dětí, na němž nebylo známky, nýbrž jen poznámka, že dítě nemohlo býti pro neznalost jazyka vyučovacího klasifikováno. Kdybychom chtěli dělati politiku msty, musil by náš postup vůči Němcům se jeviti docela jinak. Chceme však, aby platily zákony a předpisy stejně pro všechny, nemůžeme připustiti, aby naše děti pro odpor a intriky Němců byly nuceny ve čtvrtém roce našeho státu choditi do škol německých, aby naše děti ustupovaly teroru Němců, aby školské záležitosti Němců, ač tak káží předpisy a nové poměry, se nevyřizovaly podle toho proto, že by to narazilo na německý odpor.
Pan dr. Schollich skončil
svou řeč, že český lid ze zněmčeného území bude vyhnán cepem a
revolverem. (Posl. dr. Schollich [německy]: Zcela správně!)
Předseda (zvoní):
Volám pana posl. dr. Schollicha znovu k pořádku. (Výkřik
posl. dr. Schollicha.)
Posl. dr. Lukavský (pokračuje): Tak mluví německý profesor. Poslanec Simm skončil zase, že německý lid sáhne ke kosám a vidlím. (Hluk a výkřiky. - Předseda zvoní.) Takové hrozby zřejmě před celým světem ukazují ušlechtilost vůdců německého lidu v našem státě. (Výborně!) To jest týž násilnický, panovačný, nesnášelivý duch, jako před válkou. Jak viděti, naši Němci se z války ničemu nenaučili. Pan dr. Schollich ovšem zapomíná, že ku provedení jeho hrozby je třeba, aby se ten český lid ze zněmčeného území vyhnati dal. S tím se už musí spřáteliti, že my se ze svého státu odnikud - pravím výslovně odnikud vyháněti nedáme. (Výborně! Potlesk.) Pan dr. Schollich měl možnost podle mírové smlouvy a má ji posud, když se mu mírová smlouva a náš stát nelíbí, jíti, kam jej srdce táhne, a může si vzíti další nespokojence s sebou. (Výkřiky a odpor u německých poslanců. - Výkřiky posl. dr. Matouška a posl. dr. Lodgmana.) Vyhrožuje-li českému lidu ve zněmčeném území cepy a revolvery, vyhrožuje všemu českému lidu, neboť tento stojí věrně za ním, stál za ním za Rakouska, stojí za ním i dnes tím více, když vidí, že čeští lidé ve zněmčeném území jsou jediní, kteří státně smýšlejí.
Pánové z německého tábora svými projevy jak zde, tak venku nás nutí, abychom naší vládě znovu důrazně připomenuli, že postup její vůči oprávněným požadavkům českého lidu ve zněmčeném území musí býti docela jiný než dosud. Nelze klidně přihlížeti dále k tomu, co se tiskne v krajinské německé žurnalistice proti našemu státu docela beztrestně, nelze dále nechávati stranou žaloby našich lidí, že u úřadů samosprávných, státních se nedorozumějí česky, že tam není úředníků znajících státní jazyk a že se u nich nejeví ani snaha, aby se mu pro úřední potřebu naučili, že označení našich úřadů dosud, ač jsme už ve čtvrtém roce své samostatnosti, neodpovídá charakteru československého státu a jeho důstojnosti. (Výkřik posl. dr. Matouška.)
Nutno věnovati větší porozumění pro všechny stížnosti v ohledu bytovém a starati se o nápravu. Jde tu především o to, aby naši státní zaměstnanci, naši učitelé ve zněmčených obcích měli kde bydleti, aby po léta nemuseli býti odloučeni od rodiny a sami přespávati někde v kasárnách s vojáky. Pro české státní zaměstnance, pro české učitele není tam bytů ne proto, že by nebylo bytů vůbec, neboť současně se poskytují německým uchazečům, ale proto, že jde o české státní zaměstnance a o české učitele. Naše úřady musejí rychle vyřizovati německé protesty proti stavbám obytných domků, zvláště když se tím ani při komisích stavebních Němci netají, že důvod k odporu není věcný, nýbrž nacionální.
A tak bych mohl pokračovati dále.
Menšinový sjezd v Praze i tisk přináší tolik závažných žalob do
nynějších poměrů ve zněmčeném území, do protistátního chování
se Němců, do násilnictví jejich vůči našim lidem, že to nemůže
zůstati bez vlivu na to, aby naše státní správa tu konala svou
povinnost. A nynější rozprava o německých interpelacích názorně,
číselně ukázala, jak jsem již uvedl, nicotnost německých žalob;
skutečnost, úřední data odrazila německý útok, celá rozprava stala
se těžkou obžalobou těch, kdož žalovali. Se strany německé nemohlo
býti věcně uvedeno nic, co by svědčilo pro to, že naše vyučovací
správa utlačuje Němce v jejich rozvoji školském, ba naopak objevilo
se, že staré výsady Němců trvají, že české školství ve zněmčeném
území je v takovém stavu, že v každém, kdo má smysl pro spravedlnost,
musí vyvolávati hlubokou bolest a roztrpčení. Přáli bychom si
nejen z důvodů kulturních, národních, nýbrž i státních, aby tato
debata byla mezníkem lepšího příští těch příslušníků našeho národa,
v nichž právem musíme viděti za protistátních snah a akcí Němců
představitele jednotnosti, celistvosti našeho státu a jeho československého
charakteru. (Výborně! Hlučný potlesk. - Hluk. Výkřiky
posl. dr. Schollicha.)