Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr. Srdínko (pokračuje): Politika vaše je předem prohrána, neboť systém kverulantství nemůže zaručiti vítězství.
Náš státní znak nese heslo "Pravda vítězí" a za tím heslem my půjdeme do celého světa, bychom informovali cizinu o pravém stavu věcí a abychom ji informovali o předivu vašeho politického systému, o vaší politické morálce, a tímto heslem, pánové, "Pravda vítězí" chci posvítiti na vaše stížnosti a na vaše čísla, která uvádíte ve svých stížnostech do naší školské správy.
Nejprve několik slov odpovědi p. kol. dr. Schollichovi, odpovědi na jeho některé projevy a výroky, které nesmí zůstati neslyšeny a bez odpovědi s naší strany.
Pravil mezi jiným, že Němci jsou starý kulturní národ, kdežto Čechové teprve v novější době pocítili touhu po kultuře. To je poznámka a vyjádření, které se nedá dovolenými parlamentárními výrazy charakterisovati a kvalifikovati. Zná pan profesor historii? Ví, proč jsme mohli teprve po svém znovuvzkříšení starati se o kulturu a své školy? Zapomněl na středověk, zapomněl, co jsme všichni museli snášeti pod Habsburky a co bylo před Habsburky? Zapomněl snad pan profesor také na volání naše po druhé universitě v Brně a kdo mu překážel? Ne vídenská vláda, která říkala: Smluvte se s Němci na Moravě a bude to a slibovala nám to. Tedy ta poznámka, že teprve v novější době jsme pocítili touhu po kultuře, se musí co nejenergičtěji odmítnouti. (Tak jest!)
Pan dr. Schollich si stěžoval na praktiky při sčítání lidu a už tím seslaboval statistiku, která na tom spočívá. O této věci budeme mluviti jistě ještě mnohokráte a při jiných příležitostech obšírněji. Já jen jako doklad, jaké praktiky i v našem státě prováděli Němci při sčítání, uvádím takový případ, kde v jednom německém městě, kde je však mnoho Čechů, aby zvýšili počet Němců, v kritické noci sčítání lidu r. 1921 bylo napočítáno 1279 cizích německých noclehářů. To není praktika, to je dovolená věc s hlediska německého!
Dále, jak se Němci staví proti heslu, že české dítě patří do české školy! To prý odporuje svobodě, nejvyšší svoboda je, že rodičové mohou dáti dítě, kam chtějí, tedy český dělník má právo dáti dítě, kam chce. A přirozeně, že oni si vykládají to právo podle svého přání: "do německé školy", a nedá-li ho - výpověď z bytu, výpověď z práce.
Dále se ohražuji proti tomu, aby p. dr. Schollich urážel naše pracovní instituce menšinové tím způsobem, že nazývá německé spolky podobné Deutsche Schutz-Vereine, kdežto české jsou Čechische Čechisierungsvereine. To je urážka, která z úst p. dr. Schollicha jakožto zástupce šovinistů německých, jak je prokázáno, divně zní. Z vašeho tábora bylo napsáno, že germanisování je idealisování. Němec napsal v knize a vytiskl "Germanisieren heißt idealisieren." To vy jste napsali! Proč? Poněvadž prý Čech, když se stane mocný jazyka německého, může býti také účasten "der deutschen Kulturgemeinschaft". Tou cestou, aby mohli germanisovati, vysvětlovali získávání nových lidí, kteří znají němčinu, ve svých německých přelejvárnách.
Ještě dále zasluhují menší věci odpovědi z řeči p. dr. Schollicha. Prý je mnoho německých jednotřídek. Ale proč? Poněvadž zase tu byl německý systém, co největší hustou síť rozprostřít v republice a v českých krajích, aby co nejvíce jednotlivých českých dítek mohlo se nachytati na germanisaci.
Není pravda, že třídy se ruší během školního roku, jak tvrdil p. dr. Schollich. Přistupuje-li se k rušení tříd, ruší se teprve koncem školního roku. Dále mluvil p. kol. dr. Schollich o t. zv. Wanderkinder, o stěhovavých dětech od jedné školy ke druhé. Je-li pravdivé, že jsou nějaké takové cestovní děti, které mají doplniti počet školních dětí, pak to platí o německých školách a německých dětech. V republice dosud sirotci němečtí jsou podle potřeby vozeni od jedné obce ke druhé, aby doplnili potřebný počet scházejících dětí.
Pan ministr školství a nár. osvěty dr. Šrobár předvedl nám zde statistická čísla o stavu školství. Já si dovolím slavné sněmovně uvésti některá čísla další, případně čísla v jiném sestavení, ze kterého vyjde na jevo pravda, v jakém stavu je školství české, a v jakém stavu je školství německé, hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Tedy začínám s obecnými školami české a německé národnosti.
V Čechách na obecných školách počet dětí povinných školou byl uplynulého školního roku v procentech 65%, počet tříd pro tyto děti byl však pouze 63% a počet škol pouze 62%. Tedy je viděti dětí na české straně mnohem více, tříd už méně a ještě méně škol. Na Moravě je to rovněž takové. Počet dětí na české straně je 79%, počet tříd pouze 76% a počet škol 75%, tedy počet dětí větší, počet tříd menší a počet škol ještě menší. Ve Slezsku počet dětí 44%, počet tříd 43% a počet škol 40%. Podívejme se nyní na čísla u německých škol. Počet německých dětí školou povinných byl v Čechách 34%, počet tříd 35% a počet škol 38%. Na Moravě bylo německých dětí školou povinných 20% na obecné škole, počet tříd byl 23% a počet škol 24%. Tedy u Čechů mnoho dětí a čím dále méně tříd a méně škol. U Němců čím dále méně dětí a více tříd. Rovněž ve Slezsku počet dětí českých 44%, tříd 43%, škol 40%. Na německé straně počet dětí 35%, tříd 39% a počet škol 44%. Výsledek: na jednu školu obecnou připadlo školních dítek českých v Čechách 166, německých 143, na Moravě českých 157, německých 121. Ve Slezsku českých dětí na jednu školu 205, na německých školách 150. (Posl. dr. Schollich [německy]: Z číslic lze sestaviti jakýkoli systém!) Na jednu třídu českou, pane kolego, připadalo v Čechách 50 dětí, na německou 47 dětí. Na Moravě 50 dětí na českou a 42 dětí na německou. Ve Slezsku 55 dětí na českou a 51 na německou.
Vezměme to v poměru tisíce dětí. Na tisíc dětí v českých školách v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo šest škol a devatenáct tříd. Na tisíc dětí v německých školách v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo 7 škol a 21 třída. To je školství obecné. Podívejme se na školství měšťanské. (Posl. dr. Schollich [německy]: Je jen otázka, jak tyto číslice vznikly!) Pane kolego, ručím za ta čísla, ta jsou pevná, pevnější než "Wacht am Rhein"! (Výborně!)
Přistupme k občanským školám. V občanských školách v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byl počet dětí na českých školách 72%, počet tříd 69%, tedy méně, a počet škol také 69%. Na německých školách měšťanských počet dětí německých byl 27%, ale pro ně bylo 30% všech tříd a 30% všech škol. Na jednu školu občanskou nebo-li měšťanskou připadlo v Čechách na českých školách dítek 202, na německou 171, na Moravě na českou 160, na německou 130 dětí, ve Slezsku na českou školu 148, na německou 140. (Posl. dr. Schollich [německy]: Započítal jste sem také české menšinové školy?) Pane kolego, k minoritním školám přijdu hned, jen račte počkat! (Posl. dr. Schollich [německy]: To je to! Proč je do toho nepočítáte?) Čísla jsou tak pevná, že vaše výkřiky je nemohou uvésti v nepořádek. Vytiskneme je a pošleme je do ciziny.
Na jednu třídu měšťanské školy připadají v Čechách 52 dítky české, na německých 46, na Moravě na českých 45, na německých 36. Ve Slezsku na českou třídu měšťanskou 45, na německou 41 dítě. Přepočítáme-li to na jeden tisíc dítek, bylo pro tisíc dětí na českých školách 20 škol s 53 třídami, pro tisíc dětí v německých školách byly 23 školy o 62 třídách. (Výkřiky posl. dr. Schollicha.)
Bylo zde mluveno o redukci a pan dr. Schollich se stále dovolává našich minoritních škol. Je tedy třeba znova zdůraznit, že se uzavírají nejen německé, nýbrž také české třídy a školy, a já mohu sdělit, že od 1. září 1922 je navrženo ke zrušení celkem na 82 školách českých 85 tříd.
Nyní bych se mohl zmínit o tom, co se stalo v libereckém okrese, poněvadž v posledních dnech v listech německých velmi o tom bylo psáno. Tam bylo podle referátu o schůzi liberecké řečeno, že na 43 školách venkovského školního okresu libereckého mají býti zrušeny nebo byly zrušeny 74 třídy. Tu nutno říci, že v libereckém okresu venkovském bylo obzvláště mnoho přebytečných tříd, neboť výsledek revise, která byla provedena, ukázal, že z důvodů úsporných je potřeba uzavřít 29 tříd. (Posl. Kostka [německy]: Universitní profesor by neměl říkat, že nějaká škola je zbytečná!) Když nejsou děti, jest zbytečná, a na druhé straně české děti jí potřebují, tak je to přirozené.
Před redukcí v libereckém venkovském okresu bylo ve 127 třídách 5045 dětí, to jest 39 dětí na jednu třídu. Teď po redukci nepřipadá na žádné škole více než 65 dětí na třídu, nýbrž pouze 40 až 60, průměrně 51 dítě. Na téže schůzi v Liberci byly uváděny nedoložené stížnosti, že na příklad jsou okresy v Čechách, kde děti německé jsou nuceny choditi až 12 kilometrů do školy. Bylo by potřeba, aby takovéto výroky na schůzi učiněné byly doloženy.
Zvláště je třeba poukázati na některé konkrétní případy v českých okresích, resp. v okresích německých, na stav některých německých škol a na počet jejich žactva a na stav škol českých, tedy na takové extrémní případy, kde právě je třeba nápravy. V těch prostředních případech, kde v českých nebo německých okresích není třeba nic zařizovati, tam se nezařizuje. Jako konkrétní případ nepoměru českého a německého školství v téže obci je třeba uvésti Horní Růžodol u Liberce, kde podle posledního sčítání lidu českého obyvatelstva je o 180 více než německého. V obecním zastupitelstvu je 18 Čechů a 17 Němců. V obci té je česká obecná smíšená škola státní o 5 třídách a je při ní povolena jedna pobočka. Ta nemohla býti otevřena, poněvadž pro ni není místností. Škola je ve špatné budově, je špatně umístěna a má celkem 287 českých dětí. V téže obci s majoritou českou je německá obecná škola chlapecká o 5 třídách a německá obecná škola dívčí rovněž o 5 třídách. V těch 10 třídách německé školy je celkem 272 dětí, tedy méně než v 5 třídách české obecné školy. Německé děti jsou v učebnách krásných, v budově palácové. Přirozeně, že není možno tento poměr ponechati a že je potřeba uspořádati přiměřeně poměr školství českého k německému v této obci.
Tak bych mohl uvésti další případy, kde frekvence německých obecných škol je velmi nízká a kde naopak jsou nesmírně přeplněné české školy v některých českých okresích. Ostatně touto statistikou zabývají se také někteří němečtí pracovníci, a to do detailu, a bude snad pan dr. Schollich znáti statistiku, kterou uveřejnil pan dr. Osvald Helmich v "Prager Tagblattu" v červenci r. 1921. Nebudu touto statistikou samou slavnou sněmovnu obtěžovati a zdržovati, avšak uvedu úsudek tohoto německého spisovatele, který ke konci své statistiky uvádí. Praví tam (čte):
"Wir ersehen aber aus allen diesen statistischen Zusammenstellungen, daß die Bevölkerung čechischer Nationalität, wenn man vom rein demokratischen Standpunkt urteilt und von kulturellen Differenzierungen, sowie von der Art der Ortschaftsbildung absieht, gegenüber der deutschen Bevölkerung auf dem ganzen Gebiete des Schulwesens noch immer etwas benachteiligt ist. Ein objektiv Denkender kann es daher den čechischen Schulbehörden nicht verübeln, wenn sie diese Benachteiligung, die im Schuljahre 1913-1914 natürlich viel größer war, nach und nach zu paralisieren trachten."
To píše německý člověk v německém časopise. Ostatně, pánové, co se národního německého školství týče, již pan kol. Stivín uvedl, jak jste opatřeni národním školstvím vy Němci u nás v Československé republice, a jak jsou jím opatření Němci na př. v Prusku. Doplním sdělení pana kol. Stivína jenom tím, že v Prusku byl průměrně na jednu třídu 51 žák, kdežto v Československé republice na německých školách připadalo 46 žáků průměrně na jednu třídu. Vaše děti na německých školách v republice mají tedy zařízení pohodlnější, nežli německé děti na obecných školách v Prusku...
Teď některé číslice ze statistiky národního školství.
I ze středního školství mohu uvésti několik číslic, které doplní, co zde až dosud bylo uvedeno. Na příkl. poměr žactva na třídu ve středních školách:
Na československých středních školách je 71% všeho žactva středoškolského, ale tříd pro tyto žáky na středních školách českých je pouze 68%, zrovna jako u školství národního. Na německých středních školách je 24% žactva, ale pro ty je 28% všech tříd středoškolských.
Velmi zajímavá jsou čísla, která udávají počet příslušníků cizích států mezi žactvem na školách našich. Z toho je viděti, že na českých ústavech je 228, ale na německých ústavech 1.338, tedy celá řada. Při slabé frekvenci německých škol - můžeme říci, že snad 5 nebo 4 školy střední německé vydržuje republika pro cizí příslušníky, kteří se dali zapsati na německé škole. Kromě toho v Praze - a to je velmi zajímavé - je naším státem vydržována jedna německá škola pro cizí příslušníky a jedna německá škola - mají jich zde 10 - pro děti české. Tedy na německých školách v Praze studuje při mírné frekvenci tolik cizích dětí, že to dělá jednu střední německou školu. Přirozeně, když rozebereme žactvo na těch 10 středních školách německých v Praze, vidíme, že jedna polovina jsou pouze Němci, kdežto druhá polovička jsou židi.
Přistupme ještě k jiné statistice. Pro tisíc žáků na českých středních školách v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je 28 tříd a pro tisíc německých žáků je 35 tříd.
Při stížnostech do zrušení středních škol německých není pro cizinu nikde vysvětlováno našimi Němci, že Němci ztratili 11 německých středních škol tím, že část Slezska dostala se hlasováním k republice polské.
Velmi zajímavá je statistika, která se týká učitelských ústavů a dívčích lyceí. A prosím, to zase nejsou moje čísla, to jsou čísla z německého časopisu, vypracovaná německým člověkem, kde stojí, že českých učitelských ústavů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo nebo je 66% a německých 34%, tedy neodpovídá to počtu obyvatelstva. Na jeden český učitelský ústav připadá 135 žáků, na jeden německý učitelský ústav pouze 117. A dívčí lycea: na jedno české lyceum 350 žákyň v škol. roce 1920/21 a na jedno německé lyceum pouze 148 žákyň, tedy zajisté poměr velice křiklavý! Nesmíme zapomínati, že stát všechna tato lycea podporuje.
Při té statistice dalších škol mohl bych uvésti velmi zajímavá čísla o školství průmyslovém, ale to Němci sami celkem nepopírají, že v průmyslovém školství jsou dosud ve veliké výhodě proti nám, protože všech škol průmyslových českých a slovenských je pouze 56% a německých je skoro 44, tedy 43·8, ačkoliv je obyvatelstva 25%.
V rozpočtu státním na rok 1922 pro průmyslové školy české celkový náklad dělá 65% a pro německé 35%. To jsou školy průmyslové. A pro ostatní odborné školy české činí náklad 57% a na německé školy odborné 43%. (Výkřiky posl. dr. Schollicha.) Také v obchodním školství jsou Němci stále ještě ve výhodě, jak co se týče počtu žactva na jednu třídu, tak co se týče nákladu vzhledem k počtu obyvatelstva.
Přistupuji nyní k bolestivé kapitole našeho školství, to je školství vysoké.
Jak známo, máme teď tři university. Bohužel, pouze jednu de facto - dvě dosud vlastně na papíře - a Němci mají jednu universitu. Na jedné německé je asi třetina toho, co na všech třech universitách československých dohromady. Čísla přesná jsou tato: na českých universitách bylo v zimním semestru 9958 posluchačů, na německé pražské universitě 3523. Pak máme dvě techniky německé, které mají 4319 posluchačů a dvě české - tedy parita - které mají však 6623 posluchače. Vývoj německých technik nebyl zdržován; od té doby, co máme republiku, přibylo celkem úředníků a profesorů na obou německých technikách 106 - a přirozeně také už vzhledem k valutě, nesmírně se zvýšil rozpočet obou těchto německých vysokých škol. Roku 1918-1919, tedy v rakouském rozpočtu, bylo na tyto techniky určeno jeden a půl milionu korun. Roku 1921 s naší strany povoleno rozpočtem 7 a půl milionů korun a nyní na rok 1922 je povoleno 8,700.000 korun.
A nyní, slavná sněmovno, několik slov o našich universitách. Jaký je stav Karlovy university, to neuvěří nikdo, ani z české strany, kdo nezná, jaké poměry poslední dobou jsou na české universitě co se týče místností. Za Rakouska, fakticky, co česká universita byla obnovena, měli jsme stále absolutně menší náklad povolovaný každoročně na českou universitu a větší náklad byl na tu malou universitu německou. Tedy absolutně, ne v procentech. Přirozeně, že byly všecky ústavy na našich fakultách naprosto zanedbány. A to, prosím, nám počítali v tom nákladu na naši universitu povoleném ještě všecky obnosy nájemného, které my jsme musili platiti, poněvadž jsme neměli místností. Tedy německá universita pražská měla své budovy, kdežto my jsme museli je najímati, a to ještě z rozpočtem povolených peněz, které byly menší než na universitu německou.
Ovšem nedostatky, které se vyvinuly z tohoto stavu, nedají se, pánové, ani snad za 5 nebo 10 let spraviti. Za 50 let nebude Karlova universita v tom stavu, aby odpovídala svému počtu posluchačů jako německá pražská universita letos! A což ty nové dvě university? Ta brněnská, proč nebyla zřízena před dvaceti lety? Kdo tomu bránil? Vy jste to byli, pánové, vy jste to byli, pánové, a vláda odkazovala vždycky: shodněte se s Němci v Čechách a na Moravě a bude universita otevřena. Tedy mohlo zde něco býti po dvaceti letech. Vláda rakouská by to nebyla příliš podporovala, ale bylo by to hotové a my jsme to mohli převzíti. A tak nyní musíme teprve od základu, ze země tu universitu budovati. A přece měli jsme na to právo. Němci měli 5 universit a byli minoritou, Slované byli majoritou a měli pouze 3 university - z těch 2 Poláci. Nám Čechům patřily 3 university podle toho poměru, 2 v Čechách a 1 na Moravě. V Uhrách Maďaři měli 5 universit a Slováci žádnou. Nedivte se potom pánové, že jest velký ten rozpočet zařizovací při těch mimořádných vydáních na zařízení university. Ten musí býti po řadu let velký a vy ho nemůžete srovnávati s nákladem na vaši universitu a vaši techniku. Vaší vinou to zde nebylo zřízeno, neexistovalo to a my to musíme nyní doháněti a dlouho to bude trvati, než to vybudujeme. (Posl. dr. Kafka [německy]: Pane kolego, proč nemluvíte o vysoké bánské škole?) Prosím, neměli jsme zemědělskou školu, taková zemědělská země jako Čechy a Morava, chyběla nám tato škola a museli jsme na ni do Vídně. Neměli jsme školu zvěrolékařskou, taková zemědělská země, neměli jsme školu báňskou a vysokou školu obchodní. A nyní v republice nic jsme vám nevzali ve vysokém školství, naopak zvelebujeme ho, rozpočet stoupá, nová místa se systematisují a v každém směru snažíme se dáti vašemu školství, co mu náleží. Já znám tyto otázky do podrobna a vím, že hledíme vám vyhověti a kdybychom měli peníze, mohlo by to jíti ještě dále. Kdybychom se řídili podle vaší theorie, že jsme vám obecné školství měli nechati v tom počtu, v jakém zde bylo a své dále budovati, znamenalo by to, nechat vám co máte, ale počkati s dalším zvelebováním, až bychom my to měli hotovo. Jak by to dlouho trvalo? Tu vaši theorii jsme nechali a budujeme dále vaše školství. (Posl. dr. Kafka [německy]: Proč nemluvíte o vysoké škole bánské?) Mám napsánu také školu báňskou. Neměli jsme ani jednu, vy jste měli dvě. Vy víte, proč se nyní bráníme zřízení báňské školy německé. Poněvadž chceme, aby české dělníky v našich průmyslových závodech a dolech mohli říditi čeští inženýři důlní. To by nebylo jinak možno, poněvadž dosud jste měli privilegium německého báňského školství jen vy, ovládali jste všechny doly a závody a naši lidé nemohli se tam dostati. (Posl. dr. Kafka [německy]: Vždyť máte přece českou báňskou vysokou školu!) Teď ji máme teprve tři roky. (Posl. dr. Kafka [německy]: Proč odpíráte nám tedy německou?) Co se budoucnosti týče, o vašem báňském školství nemluvím, bude-li nebo ne. V přítomné době absolutně není možno tuto školu vám povoliti, poněvadž by to byla sebevražda pro naše snahy a tendence, abychom dostali také české inženýry pro naše české dělnictvo.
A co, vážená sněmovno, nám ušlo milionů v těch prostředcích, které byly dány na vídenská musea a vídeňské sbírky! Z toho nemáme nic a nedostaneme z toho nic, to všechno plynulo z našich kapes a bude dlouho trvati, než nyní v samostatném státě tyto kulturní podniky, musea a sbírky přivedeme alespoň do jakési úměrnosti našim potřebám. Tady mohl správně "Prager Tagblatt" napsati, že nelze zazlívati české školské správě, hledí-li nepoměr mezi českým a německým školstvím nějak upraviti.
Tak tedy, pánové, vypadá to, jak se chováme my k vám. A nyní několik obrázků z toho, jak jste se chovali dříve vy k nám, a jak jste se chtěli chovati k nám v případě vítězné německé války. Ač bylo Rakousko státem národnostním, neboť vládnoucích Němců a Maďarů bylo méně než 50% v obou polovinách, přece nemělo zákona pro ochranu národnostních menšin kromě známého čl. 19 státního základního zákona, k němuž prováděcí nařízení nebylo vydáno a z toho vyplynuly všechny ty další důsledky. Český národ byl a jest na příklad v Čechách více než ve dvoutřetinové většině, ale o každou školu musil sváděti skutečné bitvy netoliko s vládou, nýbrž i s místními Němci, kteří se všemi prostředky bránili zřízení české školy. V roce 1910 měli na př. Češi z celého počtu škol jen 58·7% v Čechách, a v území tak zvaných německých školních okresů bylo jen 51 škol veřejných a 54 soukromých s českou řečí vyučovací vydržovaných z našich privátních peněz. Proto nemůžete se, pánové, diviti tomu, že Národní shromáždění revoluční za první příkaz považovalo odpomoci těmto poměrům hlavně v tak zvaném zněmčeném území a že výsledkem toho byl zákon z 3. dubna 1919. Je sice pravda, že těch výhod užívá ve větší míře školství české než německé, ale vinu toho nesou sami Němci, kteří se zřízení české školy v každé obci národnostně smíšené bránili všemi silami, sami jsouce opatřeni výborně. Tak na příklad česká škola v Línech mohla býti pro odpor Němců aktivována až po převratu a má nyní okolo 900 dětí. Rovněž v Březnici nad Labem nemohli Češi prosaditi aktivování povolené školy obecné; dnes jest tu neméně než 647 dětí ve 2 českých školách. Podobně tomu bylo v Bohosudově, Vimperku, Zbuchu, Rychvaldě ve Slezsku a jinde. Bylo-li v roce 1919 celkem 105 českých veřejných a soukromých škol v území tak zvaných německých školních rad, bylo veřejných škol českých v roce 1920/21 již 432. Ostatně německé školy již za Rakouska trpěly v některých obcích nedostatkem dětí, již za Rakouska byly německou vládou zavírány německé školy, na příklad v Hořanech u Loun, v M. Svatoňovicích, poněvadž v nich bylo pouze po jediném dítěti.
Několik takových škol muselo býti zavřeno i po roce 1918. Ale správa vyučovací zřídila také německé školy podle tohoto zákona, když byly splněny podmínky zákona, jako v Podčáplích u Berouna, Humpolci u Sušice, v Hradci u Opavy a v Leskovci ve Slezsku. A takových škol je nyní kromě oněch 4 uvedených zřízeno 18, tedy 22 škol bylo zřízeno pro Němce podle minoritního zákona. Nejvíce si stěžují Němci na § 9 tohoto zákona z 3. dubna 1919, který připouští eventuelní zrušení školy nebo redukci počtu tříd. Ale tento paragraf se vztahuje na všecky školy všech národností a mohl bych uvésti doklady, že také české školy a české třídy byly ve velkém počtu uzavřeny a jsou a budou uzavírány právě z úsporných důvodů. Jak Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku mají si právo stěžovat na poměry školské, dokazuje na příklad výkaz v Praze, v Brně, ve Znojmě a v Opavě. V roce 1920/21 připadá na jednu třídu české obecné školy v Praze 38 dětí, německé jenom 28, v Brně na jednu třídu českou 39, německou 29, ve Znojmě na jednu českou třídu 42, na jednu německou 29 a v Opavě na jednu českou třídu 45 dětí a na jednu německou jenom 39 dětí. To jsou ukázky, které jistě otevrou oči každému, kdo se chce informovat o stavu českého školství a německého v republice.
A nyní, prosím, dále ty hrozné obrázky z dob předválečných, které ani česká veřejnost nezná, nýbrž které znají jenom jednotlivci, kteří pracovali v obranných našich jednotách, Pošumavské jednotě, Severočeské jednotě, na Moravě a v Ústřední Matici školské; to byly poměry zoufalé, když jsme se scházeli každého týdne v Ústřední Matici školské a sledovali krok za krokem vznik některé školy české někde v uzavíraném území. A ono to trvalo 5, 10 let, krok za krůčkem a nemohli jsme tu školu otevříti pro stálé a stálé překážky. Děti české byly odnárodňovány a germanisovány v německých školách. (Posl. dr. Kafka [německy]: Na německé straně také! Německá škola v Libni nemohla po 14 let býti otevřena!) Poměry v Praze jsou zcela jiné, pane kolego, to jsou poměry umělé, nevyrostlé přirozeně, jako jsou poměry českých minorit tam v severních Čechách. Račte uvážiti, že na Děčínsku až do doby předválečné 680 dětí českých bylo bez české školy, na Ústecku 3940 děti českých bylo bez české školy a na Teplicku 1062 dětí českých, na Duchcovsku 1762; na Mostecku 2456, na Chomutovsku 683, na Falknovsku 850 dětí bez české školy. A ty hrozné historie, pronásledování nejchudších českých dělníků se strany německých bohatých průmyslníků, když se osmělili někde podati žádost a dokázali, že mají právo na českou veřejnou školu. Prosím, co se dělo v Běhánkách od roku 1907, v Bílině atd.? V Bohosudově od roku 1909 pro podání žádosti za českou školu vypovězeno z práce a z bytů 47 rodin českých, v Břežánkách v roce 1901 vypovězeno z práce 20 horníků a 35 rodin vystěhováno na ulici. Dále přišly Březnice, Bystřany a ty Ervěnice! Od roku 1907 stálé pronásledování a celá česká kolonie vystěhována na ulici. Tam jsme mezi nimi agitovali, aby vydrželi, a oni statečně vydrželi, až Severočeská Jednota a Ústřední Matice školská koupila 8 domů a mohla je umístiti. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Dále po Ervěnicích Hostomnice, Chabařovice, Dolní Jiřetín, Komořany. V Komořanech žádost za českou školu od roku 1893 potlačena terorem a v roce 1908 vypovězeni z bytu všichni horníci, stojící v čele akce za zřízení české školy. Břežany, Košťany, Ledvice, Novosedlice, Podmoklí, Předlice, kde čeští rodičové vlastním nákladem vystavěli r. 1913 krásnou budovu školní, ale otevřena nebyla. Obec to znemožnila, místní činitelé privátně vystavěnou školu nechali uzavřenu. Pak Světec, Teplice, Trnovany a Záluží. To je křížová cesta, kterou prodělaly české minority, až do války, v severních Čechách a severních okresích na Moravě. Případ ervěnický, ten musí býti zvěčněn v historii evropské, to se musí přeložiti do jazyků velkých národů a musí se vyložiti, co v Ervěnicích se dělo proti Čechům, co tam dělali ti, kteří pak na pražském kongresu Společnosti pro Ligu národů si stěžovali do utiskování německého školství s naší strany. Tam, prosím, na komando v jeden den 30 soudních výpovědí a všichni šli na ulici a museli bydleti venku na loukách, ať byli zdraví nebo nemocní i matky a děti onemocnělé. Se spálou, se scarlatinou bylo vystěhováno dítě přes protesty německého lékaře na ulici.
A pak nátlak: Kdo chceš dostat byt, podepiš, že škrtáš jméno na žádosti za českou školu, a dostal lístek: "Franz Svoboda kann in Holtschitz in Wohnung genommen werden" nebo: "Anton Gutílek aus Kommern kann in Quartier genommen werden." Ale i do práce kdo měl zpět býti přijat, musel přinésti razítko a potvrzení úřadu ervěnického, že odvolal podpis.
To je smutná historie z našeho minoritního školství a divím se, že páni interpelanti na tohle zapomenuli. Ostatně ani tam, kde podle smluv mají nyní Němci, kteří tak proti nám vždy řádili, vyhověti českému právu, se tak neděje. Mám na mysli republiku rakouskou, kde podle smlouvy mírové a brněnské úmluvy mají Němci určité závazky ve Vídni a v Rakousích vůbec proti naší české menšině. Jak máme býti spokojeni s tím, když ve Vídni je pouze 15 obecných českých veřejných škol? Měšťanskou školu veřejnou nemají žádnou, jen v některých okresích ve Vídni jsou šesté třídy při obecných školách, které mají býti náhradou za školu měšťanskou.