Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Stivín.

Posl. Stivín: Slavná sněmovno! Když byly podány pilné interpelace německých stran, týkající se školství, dal klub sociálních demokratů československých podnět, aby české strany se vyslovily pro pilné projednání těchto dotazů. Současně klub náš mi uložil, abych podal rovněž pilný dotaz ve věcech školství menšinového, a to v otázce stavby budov pro školství menšinové. Přáli jsme si, by školské otázky v obvodech národnostně smíšených byly ve sněmovně projednány zvláštní debatou, přáli jsme si, aby vládě byla poskytnuta příležitost i povinnost informovati sněmovnu. Přáli jsme si toho tím spíše, že na nedávném pražském sjezdu Ligy společností pro svaz národů došlo ke konfliktům, jež jsou tiskem nepřátelským vykládány jako důkaz, že v Československé republice jsou menšiny národnostní utiskovány. Nechci se zabývati událostmi na tomto sjezdu, protože rekriminacemi se již nic nespraví. Těžko dá se popřít, že českoslovenští delegáti Společnosti pro svaz národů nepostupovali zdárně a nebyli před mezinárodním forem na výši situace. Pomohli tak vytvořiti stav, za něhož jim snad už opravdu nezbývalo nic jiného, než k radosti německých šovinistů z kongresu s protestem odejít. Tato příhoda má v našem domácím politickém životě jistou pikantní příchuť. Československá delegace Ligy pro svaz národů byla totiž ovládána lidmi té naší reakční politické skupiny, jež vede boj proti zahraniční politice našeho státu pod heslem, že její řízení je neschopno a že nedovede na světovém mezinárodním kolbišti řádně hájiti naše zájmy státní, naše zájmy národní a že nedovede zejména informovati svět o našich poměrech národnostních. Je známo, jak tento boj je veden proti dr. Benešovi nevybíravými prostředky, a je také známo, jak se v něm angažují právě pánové, kteří nám uchystali na pražském kongresu episodu, kterou možno nazvati nepříjemnou, a přece tento kongres nekonal se ani v Paříži, ani v Londýně, ani v Janově, nýbrž nad Vltavou v Praze, v hlavním městě republiky Československé, kde byla dána možnost profesoru Marešovi a jeho stoupencům plně rozvinouti všechny schopnosti a ukázati, co dovedou na foru mezinárodním ve prospěch našeho státu a našeho národa učinit. Neukázali nic, naopak věc naši poškodili. Doufejme, že budou nyní skromnější ve své kritice jiných.

Ale to jenom mimochodem. My jsme si přáli debaty této zejména proto, aby vláda předložila sněmovně materiál, doklady, cifry. To se stalo v právě předneseném prohlášení p. ministra školství dr. Šrobára, který předvedl obraz podle úředních statistik, jak školství po stránce národnostní v našem státě vypadá, který doložil, že nejenom je dnešní stav školství takový, že pro německé obyvatelstvo zbývá ještě stále více škol a větší prospěch než pro obyvatelstvo české, ale který doložil i to, že zřizují se ještě i nyní, kde je toho třeba a zákon to přikazuje, německé školy nové, že se přikročuje také k postátnění německých soukromých škol středních atd., a rozdrtil prostě žaloby a legendy, se kterými se v řeči pana kol. Schollicha velmi obšírně operovalo.

Když jsem poslouchal p. kol. Schollicha, vzpomněl jsem si na různé projevy a na různé hlasy, které mám příležitost při svých zajížďkách do obvodů na našem českém severu slyšeti od našich lidí, zejména od českých učitelů a od našich sociálně-demokratických důvěrníků. Naši lidé v obvodech menšinových stěžují si - jak je vám jistě známo také z časopisů - velmi ostře na nynější své poměry a přáli by si rychlejšího postupu v budování škol menšinových a rychlejšího zabezpečení výchovy českých dětí v mateřské řeči tam, kde snad pánové z německé strany vidí přemíru, hojnost a nadržování. Mně jsou tyto hlasy mnohem směrodatnější a mnohem úvahy hodnější již prostě proto, že to nejsou hlasy profesionálních nacionálních politiků, nýbrž hlasy českých dělníků, kteří nemají jiného zájmu a jiného přání, než aby mohli své děti také vychovávati v mateřské řeči, v české kultuře, v českém duševním životě.

Pokud zde pan kol. Schollich uváděl některé doklady z Moravy - a řeknu přímo - doklady, které mohou vypadati drasticky, dovoluji si jenom pro informaci snad těch pánů, kterým vývoj této věci není znám, uvésti, že praxe školská na Moravě, o které pan kol. Schollich mluvil, opírá se o t. zv. lex Perek, který byl sjednán dohodou, t. zv. moravským paktem, mezi českými německými stranami. Dochází-li dnes na Moravě, kdyby tak věci byly, jak pan kol. Schollich uváděl - k nějakým přehmatům moravské byrokracie, tedy se tomu mohli byrokraté naučiti jenom díky tomu, že páni z německé strany na Moravě za Rakouska vydatně používali své hospodářské moci a vlivu na státní orgány k tomu, aby lex Perek byl vykládán a praktikován v neprospěch politicky a hospodářsky slabších.

Z toho, co nám uváděl pan ministr vyučování dr. Šrobár, je zjevno, že zde máme co činiti v otázce redukování škol s faktem, který nevyrůstá z politiky, nýbrž který vyrůstá jednak z velkých světových událostí po konci světové války, z našeho převratu, z vybudování Československé republiky, ale který zejména do budoucnosti čím dále tím více bude vyrůstati z neobyčejného poklesu porodů v letech válečných.

Již v posledním ročníku školském jeví se úbytek dětí. Tento úbytek dětí bude každým rokem na dva až tři příští roky větší, poněvadž je známo, že porody v těchto letech válečných neobyčejnou měrou poklesly a že zde máme co činiti do budoucnosti s faktem, že počet školních dětí ve školách bude pro nejbližší léta ubývati.

Pokud jde o důsledky převratu, ty se nedají odčiniti a jsou zbytečny všechny rekriminace. Kdo se podívá na př. na Moravské Ostravsko a projde obce kolem Mor. Ostravy, tomu je jasno, oč tu jde. Okolo Mor. Ostravy jsou obce čistě českými dělníky obývané. Tam stojí podnes krásné školské budovy, krásné mateřské školky, krásné útulky pro učně. Ty školy byly vybudovány z peněz závodů za účelem germanisace a byly německé. A teprve po převratu staly se českými, po případě s týmiž žáky, kteří tam dříve chodili jako "němečtí".

Myslím, že ministerstvo školství, budou-li si toho interpelanti z německých stran přáti, neodepře jim po případě i podrobnější statistiku a že jim vyjde vstříc i do té míry, aby jim opatřilo statistický materiál ze sousedního Německa a Rakouska. Myslím, že by neškodilo, kdyby si pánové dali práci a porovnávali stav škol svých v našem státě a zejména v této zemi, v zemi České, s poměry školskými ve státech sousedních.

Četl jsem aspoň nedávno v článku odborného školského pracovníka, v článku vážném, že německé děti mají podle statistických výpočtů v našem státě lépe postaráno o školy, než německé děti v Prusku. A já myslím, kdybychom vzali celé Německo a Rakousko s alpskými zeměmi, že i zde bychom shledali, že o školství u nás v celku je lépe postaráno, než v těchto státech sousedních. A to se týká také německých dětí, které jsou nad to o nějaké procento lépe, než české děti, jak právě byl pan ministr školství uvedl.

A při tom je jisto, že nemohly býti, jak z těchto cifer je vidno, všecky ty následky násilné germanisace, která byla prostřednictvím škol v Rakousku provozována, na ráz odčiněny, ale je jisto, že odčiňovány budou a je přirozeno, že v Československé republice nebude místa pro školy, které byly založeny za účelem odnárodňovacím pro tak zvané "přelejvárny". (Tak jest!)

Nechci srovnávati menšinové školství německé u nás s menšinovým školstvím českým v dnešním Rakousku anebo dokonce se slovenským v Maďarsku, existuje-li tam vůbec nějaké. To snad učiní jiní pánové v této debatě. Pro nás, sociální demokraty, nemůže býti ve věcech školských měřítkem Horthy nebo Seipel a my jsme daleci toho, abychom chtěli hlásati politiku odvety na školních dětech, které za nic nemohou. Odřeknu si také rekriminace na minulost pánů z německo-nacionálních lavic, kteří, dokud byli v rakouské monarchii při moci a dokud duševní energii svou mohli čerpati z ducha Kaisera Viléma II., znali v otázkách menšinového školství jenom brutální násilí státní moci, obecních samospráv, ale hlavně německých kapitalistů, kteří měli v rukách existence českých rodin a dovedli bismarkovskou pěstí drtiti kosti českých proletářů, když tito chtěli své děti vychovávati v mateřské řeči. Každé město, každá vesnice na českém severu a všude, kde české menšiny žijí, mohly by vypravovati kroniky o utrpení celých desetiletí, kroniky, které v dějinách našeho národa najdou období pouze v protireformačních dragonádách. Tyto doby utrpení přestaly pro naše menšiny 28. říjnem 1918 a nevrátí se. (Výborně!)

Pánové z tábora německo-nacionálního by rádi světu namluvili, že nyní v Československé republice pášeme my na jejich dětech stejné brutality, jaké oni páchali na našich. Pánové, už silný vliv socialistů v Československé republice a demokratické státní zřízení vylučuje, aby naše školská politika se dostala na takové cesty, na jakých bývala v Rakousku. Jste dále chráněni mírovými smlouvami, kteréž ochrany my jsme v Rakousku neměli, ale je tu ještě jedna okolnost, které jsem se prve jen letmo dotkl.

My sociální demokraté nejsme tak naivní, abychom viděli v demokracii hlasovacího lístku rozřešení všech bolestí. A to se týká i škol menšinových. Ten brutální německý kapitál v obvodech, kde žijí české proletářské menšiny, vládne posud. A všechny zákony, nařízení a administrativní opatření nemohou zabrániti německému kapitalistovi ve zneužívání hospodářské moci nad svými zaměstnanci, těmi, kteří jsou české národnosti a kteří mají býti germanisováni. Ze severočeského obvodu, který mám čest zde zastupovati, dostávám co chvíli zprávy, že se tu české dělnictvo v poslední době propouští z práce způsobem, který nasvědčuje soustavně organisované akci pro "vyčištění" německých obcí od českého živlu dělnického. Za našeho demokratického zřízení je ovšem toto kapitalistické násilí poslední výsadou a zbraní německého kapitálu u nás. Politické výsady, kterých němečtí nacionálové používali jako příslušníci třídy buržoasní i národnostní, vzala jim jejich prohraná válka a naše vyhraná revoluce. Pochybuji však, že touto cestou zneužívání útisku kapitalistického v otázce školství menšinového dojdou pánové cíle, neboť na české straně by takovouto politikou vyvolali pouze různé hospodářské akce, které by přirozeně výsledek jejich akcí zcela paralysovaly.

A tu bych po řeči p. kol. Schollicha chtěl právě říci několik slov o německé politice v našem státě vůbec. Pánové, je pochopitelno, když člověk, který myslí, že se mu stala křivda, hledá spravedlnost u soudů. Ale člověk, jehož pře prošla všemi instancemi, který ji na celé čáře prohrál, ale který se se svým osudem nesmíří a chce se souditi o prohranou věc až do své smrti, je člověk duševně zatíženy, je sudič, kverulant. Vy jste se snažili po prohrané světové válce zachrániti aspoň trosky své někdejší moci. Dovedl jsem lidsky pochopiti, že jste si nedovedli v okamžiku katastrofy Německa plně uvědomiti svůj stav. Ale jestliže ještě dnes, za 4 roky, nedošli jste ke střízlivému uvažování o své politice, pak vskutku člověk musí se zamysliti nad politickými schopnostmi německého lidu vůbec. Vidíme-li vaši politiku zde, vidíme-li výsledky dnešní politiky německých stran v Rakousku, vidíme-li stav Německé říše - odpusťte, pánové, toto všechno je snad zoufalství, snad neschopnost, snad dětinská pomstychtivost - ale žádná politika. Co chcete, pánové, podnikati v našem státě? Chcete věčně spoléhati v nějakou evropskou katastrofu, která náš stát smete s povrchu Evropy, nebo chcete spoléhati na vnitřní rozklad našeho státu? Čekáte již 4 roky marně... A přinesli jste touto politikou svému lidu prospěch? Vy, kteří zastupujete nejprůmyslovější obvody našeho státu a mocný finanční kapitál, domníváte se, že prospíváte svému lidu politikou čiré negace, nihilismu, kravalistiky, romantických gest a očekávání nějakého historického momentu, který jednou spadne s nebes a přinese vám splnění všech vašich snů? Já vás jen ujišťuji, že my tuto vaši politiku negace klidně sneseme, že ji stát náš vydrží a že její útraty budete na konec platiti pouze vy. Chci vám doložiti, jak s hlediska vašich zájmů a politických snah je tato politika nerozumná, nečasová a anachronická. (Výborně!)

V první řadě vy, jako národní menšina, měli byste si uvědomiti, že nacionálním radikalismem a šovinismem ničeho nedocílíte. Z ciziny pomoci a posily čekati nemůžete a doma touto politikou můžete jen vypěstiti a posíliti nacionální šovinismus na české straně, soka mocnějšího, než jakého vy můžete postaviti do zápasu. Pánové, povšimněte si laskavě, že téměř všechny vaše stížnosti, přednesené v této sněmovně do vnitrních poměrů u nás, netýkají se naší činnosti zákonodárné, nýbrž naší administrativy. Nikoliv obsahu zákonů našich, nýbrž jejich provádění. Nikoliv vůle zákonodárcovy, ale byrokracie, jež zákony uvádí v život, v praksi. Tato byrokracie - to není žádné tajemství - v naší republice není socialistická, je smýšlení buržoasního a je přístupná nacionální agitaci. Myslíte, že vyhrajete svou věc, když vybičujete na obou stranách nacionální vášně při dnešních mocenských poměrech národnostních, při dnešní vnitřní organisaci státu? Nezapomínejte, že touto politikou podrýváte v československém národě půdu všem, kdož usilují s české strany o šíření ducha národní snášelivosti a smířlivosti. My sociální demokraté často cítíme, jak býváme bezbranní ve své snaze o tišení národnostních sporů proto, že české kruhy nacionální právem mohou poukazovati na nesmyslné vaše počínání v tomto parlamentě, na pošetilé projevy vašich politiků na schůzích, diktované snad jen touhou po okamžitém řečnickém úspěchu, na způsob psaní vašich novin zdejších i na tiskovou i ústní propagandu zahraniční.

Debatujeme dnes o menšinovém problému, resp. o jedné jeho části, o menšinovém školství. Když jsme pro provedení této debaty hlasovali, nečekal jistě nikdo z nás, že touto debatou něco vyřešíme, ale domnívali jsme se, že můžeme jí přispěti alespoň k vyjasnění. Pokud jde o německé stížnosti na rušení německých škol, bude věcí německých stran, aby ne hesly, ne siláckými řečnickými výkony, ale fakty, ciframi a důkazy řekli, kde se děje bezpráví, a aby ciferně vyvrátily, co zde bylo ústy pana min. Šrobára řečeno. Chcete-li se, pánové z německých stran, dostati k cílům, za kterými jdete, počítejte s tím, že bez souhlasu a pomoci českých stran se k němu nedostanete. A proto, míníte-li to se svým úsilím vážně, musíte se starati, abyste české strany neodpudili, ale přesvědčili. A tu jsem, myslím, u jádra věci. K úpravě poměrů národnostních v našem státě nedospějeme bojem, nýbrž dohodou.

A to se týká zejména věcí školských, jak o tom na konec své řeči v krásné větě, k níž se ještě vrátím, mluvil pan min. dr. Šrobár. Právě těchto dnů přinesl vládní deník "Československá Republika" redakční článek, v němž se volá po českém menšinovém programu na podkladě odborně vědeckém a vyzývají se odborní pracovníci, aby se přihlásili ku práci. Pokládal bych za velkou zásluhu pražského kongresu Ligy pro společnost národů, kdyby tato snaha byla výsledkem jeho nezdaru. A když by se už mělo jednou přikročiti k vědecké práci na problému menšinovém, pak myslím, že by měli býti přizváni i vážní vědečtí pracovníci němečtí, aby problém byl vědecky osvětlen se všech stran. Náš národ by se jistě nemusel skutečně vědeckého řešení menšinové otázky v našem státě obávati. Ale v tom je právě potíž, jako byla i za Rakouska, že otázky národnostní neřeší se s hlediska věcného, opřeného o čistou vědu, ale naopak, že věda dává se sama do služeb nacionální agitace, takže skutečně vědecké literatury o národnostní otázce vůbec a o menšinové zvláště je velice málo.

Dělnictvo má na odstranění národnostních třenic větší zájem než ostatní společenské vrstvy. Tam, kde se srážejí v boji o kulturní statky dva stejně vyspělí národové, odnášejí nejtěžší rány z bojů lidé hospodářsky nejslabší - proletáři. U nás je to hlavně dělnictvo české, na něž doléhá msta německých nacionálních kapitalistů v poněmčeném území, jsou to čeští učitelé a drobní státní zaměstnanci v menšinových obvodech, jejichž život je samý ústrk a dráždění. Poměry jsou takové, že čeští učitelé, až na malé výjimky, nechtějí nastupovat místa na menšinových školách a odcházejí odtud, jakmile se jim namane příležitost. Ale nad to trpí dělnictvo národnostními rozbroji také proto, že posilují reakci v našem státě. Uznávám-li potřebu vědeckého řešeni menšinové otázky, pak tím jen prohlašuji staré stanovisko naší sociálně-demokratické strany. Řada sociálně-demokratických teoretiků pokoušela se o vědecké řešení otázky národnostní a literatura socialistická vykazuje několik prací pozoruhodných. Téměř všechny dotýkají se však národnostních poměrů bývalé rakousko-uherské monarchie. Zde byla ovšem věc jiná než je ve státě našem. V Rakousko-Uhersku nebyl žádný národ většinou, všechny byly menšinami a kromě Čechoslováků a Maďarů všechny tyto národy měly velké části svých národních celků za hranicemi monarchie nebo byly jen nepatrným zlomkem sousedního národa. V Československé republice jsou Čechové a Slováci většinou, národem, který žije celý - až na emigranty - na území tohoto státu, kdežto menšiny národnostní v našem státě jsou součástkami velkých národů sousedních. Z tohoto stavu věcí plyne, že boj národnostních menšin u nás nemůže nikdy dosáhnouti té vášně a průbojnosti, jako byl boj Čechů za Rakouska. Čechům v Rakousku šlo o boj za celou národní existenci, kdežto na příklad Němci v našem státě bojují jen jako malý zlomek národa, který žije ve dvou samostatných státech. To by si měli němečtí politikové u nás uvědomiti. Kdyby se sebe křečovitěji namáhali, takový národní boj, jaký vedli Čechové v Rakousku, nepovedou naši němečtí spoluobčané v tomto státě nikdy. Nejen proto, že nemají k němu takových příčin, ale i proto, že boj Čechů v Rakousku byl zoufalým bojem národa na život a na smrt. (Posl. Jokl [německy]: To je výsměch sociální demokracii! To by mohl říci národní demokrat, ale nikoli sociální demokrat!)

Konstatuji, pane kolego, pouhou skutečnost věcí, aniž bych z nich vyvozoval nějaké důsledky. U nás poměr Němců je přece zcela jiný. U nás, i kdyby celá německá menšina mohla býti nebo měla býti anebo byla jednou počeštěna, německý národ, německý jazyk a německá kultura bude žíti dále ve svém národním celku. Uvádím to jenom na doklad, že je marno počítati u německo-nacionálních politiků s tím, že se jim podaří rozpoutat takový nacionální boj německého obyvatelstva s takovou vášní a odhodlaností, jakou ho vedl český národ v Rakousku. Mluvil-li pan dr. Schollich o revolverech a vidlích, mýlí se, počítá-li s tím, že by k takovým důsledkům mohl své voličstvo strhnout. (Posl. dr. Kafka [německy]: Ale bylo by přece lépe připraviti předpoklady řešení!)

Socialistická teorie pokládá za první podklad řešení otázky národnostní konstituování národů, zřízení tak zvaných národních komor, aby zde v první řadě byl právně uskutečněn pojem národa nebo národnosti. To jsou ty předpoklady, na které se táže pan kolega dr. Kafka. My souhlasíme s tím, aby také otázka národních komor byla u nás pojata do úvah o menšinovém problému a chceme snahy tyto podporovat. Pokud jde o autonomii národů, o níž se tolik u nás mluví a ještě bude mluviti, je třeba říci, že tento pojem je příliš široký, než aby se dal vyjádřiti dvěma slovy. Národnostní autonomií může se mínit také stát ve státě s vlastní armádou, národnostní autonomií může se myslet rozumné a účelné oddělení některých funkcí státního organismu dle národnostního rozčlenění, jako jsou na příklad věci školské. Ale i zde je ještě otázka, jak si kdo autonomii školství představuje, míní-li tím, aby si každý národ školství spravoval sám i s finančními náklady, nebo, aby měl vliv na ducha školy - a to buď vliv výhradný nebo spolu s orgány státními. Oba předřečníci, pánové Schollich a Hillebrand, mluvili o této věci a volali po tom, aby v republice naší byl zřízen stav, že každý národ by si vydržoval své školství sám. Pánové, my jsme tuto zásadu kritisovali již před převratem za Rakouska v diskusi s německými sociálními demokraty o otázce národnostní, a už tenkrát jsme poukazovali k tomu, že pro národy utlačované, které nejsou školstvím saturovány, byl by tento stav nesprávný, poněvadž by si musely zřizovati spoustu škol, kdežto saturované národy byly by ve výhodě. Dnes na příkl. na Slovensku by to znamenalo za dnešních poměrů, že by si Slováci musili ze svých prostředků sami stavěti školy své a Maďaři by měli školy zbytečné a mohli by je ještě Slovákům prodávat. I o tomto řešení, o němž jsem již mluvil, jež za Rakouska bylo skutečně jediným východiskem z nekulturních bojů proti německému školství, o řešení národnostní otázky jsme ochotni jednati, povede-li k lepšímu a zdravějšímu uspořádání věcí. Ale v prvé řadě musíme vidět na německé straně skutečnou vůli. Nám se zdá, že pánům z německého svazu nejde však o národnostní otázku, že jim jde o věci jiné, že zastírají svou kapitalistickou, reakcionářskou a protisocialistickou politiku zástěrkou nacionalismu. To se dělá v našem národě také, jak to vídáváme u nás i u jiných národů. Ale přáli bychom si upřímně, abychom aspoň u německé sociální demokracie nalezli pochopení pro střízlivé posuzování dnešních poměrů evropských a pro postavení německé menšiny v našem státě, abychom tu nalezli pochopení, že je v zájmu třídy dělnické - československé i německé - v tomto státě využíti velikého vlivu, který lid socialistickým stranám dal při posledních volbách ke konstruktivní práci pro budoucnost a k zabezpečení toho, čeho jsme dosáhli v minulosti. My víme, že našim německým spoluobčanům bylo se těžko vpraviti do nových poměrů - ale snad uplynulé čtyři roky mohly postačiti i známé německé těžkopádnosti a důkladnosti, aby se dle daného a nezměnitelného stavu věci zařídila. Je trapno, můžeme -li konstatovati, že v rakouském parlamentě nešla oposiční politika německých sociálních demokratů do těch krajností, do jakých jde v parlamentě našem, je to tím trapnější, nemůžeme-li se ubrániti dojmu, že tyto taktické diference nevyrůstají z úvah socialistických, nýbrž z úvah nacionálních.

Problém menšinový je vedle své sociální stránky problémem jazykovým a školským. Dělnictva dotýká se mnohem více z těchto dvou problém školský. Pokud jde o otázku jazykovou, není dělnická třída přímo interesována na způsobu vnitřního úřadování, jí jde hlavně o to, aby dělník mohl s úřady jednati ve své řeči, aby se s nimi mohl dorozumět. Za správný a samozřejmý pokládáme požadavek, aby zejména ti úředníci, kteří jsou ve styku se stranami, ovládali řeč obyvatelstva. Kdo hledá a dostává doživotní zaopatření ve státní službě, od toho může se žádati, aby ve státě s několika národnostními menšinami znal aspoň dvě řeči, v prvé řadě ovšem státní jazyk. Pokud jde o školství, pokládáme za samozřejmé právo rodičů, aby jejich dítky byly vychovávány v mateřské řeči, a pokládali bychom za příhanu našeho národa, kdyby měly býti děti národnostních menšin znásilňovány v tomto směru. Ale dnes stojí věci naopak.

Dnes jde o to, co nejrychleji odčiniti v našem státě následky germanisační politiky rakouských vlád a dáti českým dětem české školy, odčiniti následky maďarisační politiky maďarských vlád a dáti slovenským dětem slovenské školy. My víme, jaký je to ohromný úkol, my dovedeme plně oceniti, co bylo již vykonáno. Ale mnohé z vykonaného je pouhou improvisací, provisoriem - a to jsou zejména také budovy, v nichž namnoze jsou české menšinové školy umístěny.

Náš dotaz týká se právě stavby budov pro menšinové školy. Pan ministr dr. Šrobár laskavě odpověděl na nás dotaz a sdělil nám některá data. Uvedl, že z investičního rozpočtu, kde je položka 30 milionů korun na stavbu menšinových škol, bylo dosud - ačkoliv máme už půl roku pryč - vydáno pouze 2 miliony K, a to je zajisté příznačným pro oprávněné stížnosti těch našich českých menšin, které zejména si stěžují na nekonečné průtahy při vyřizování věcí, týkajících se stavby budov pro menšinové školy, když během půl roku z 30 milionů jen 2 miliony K bylo vydáno na tyto účely. Pan ministr dr. Šrobár slibuje, že 22 škol bude letos nákladem 17 milionů K dostavěno a že další stavby budou započaty tak, aby úvěr byl úplně vyčerpán, ba že snad ani tento úvěr nedostačí a že na rok příští bude dána do rozpočtu větší položka na zřizování budov pro menšinové školy.

Pánové, kdo máte možnost navštíviti menšinové území na severu a sledovati stížnosti, se kterými školní správy i rodiče českých dětí přicházejí, víte, jak to v mnohých místech se školními budovami českých menšin vypadá. Myslím, že v tomto směru nejen z ohledu na menšiny, ale také z důvodů státních je potřebí, aby zde bylo s větší rychlostí pokračováno. Z důvodů státních proto, že, jak jste mohli slyšeti z řeči pana kol. Schollicha přede mnou, jsou české školy menšinové umístěny v budovách škol německých. To vede k jitření, ke zbytečným sporům a bylo by lépe, kdyby tyto školy byly umístěny v samostatných budovách. Prosím jen o to, aby stavba menšinových škol s větší rychlostí se prováděla. Poukázali jsme v dotazu také na to - což přiznal také pan ministr dr. Šrobár - že za vlády úřednické byla nadělána v oboru stavby budov pro menšinové školy celá spousta instancí, že věc musí projíti asi čtyřmi ministerstvy a několika úřady, než je vyřízena, čímž se tyto věci neobyčejně protahují. Bylo by si přáti, aby ministerská rada podrobila toto usnesení úřednické vlády revisi a pokusila se o to, aby tato agenda byla ponechána pouze ve správě ministerstva vyučování, jak tomu bývalo dříve.

My budeme, vážená sněmovno, vzhledem k prohlášení ministra dr. Šrobára, které nás uspokojilo a podalo obraz o tom, jak věci ve skutečnosti vypadají, hlasovati pro toto prohlášení. Je třeba, aby sněmovna a zejména také pánové z německých stran vzali si k srdci větu, kterou ministr dr. Šrobár svou řeč ukončil a v jejímž duchu jsem založil také své vývody, to jest, že ve věcech školských, jako zdroji kultury a osvěty, třeba zachovávati vždy co největší klid a mírnost, neboť osvětové a kulturní hodnoty nelze tvořiti za hluku, rozčilení a bojů. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): K slovu je dále přihlášen pan posl. dr. Srdínko.

Posl. dr. Srdínko: Slavná sněmovno! Bylo napsáno jedním teoretickým politikem, že politika není zaměstnání pro lyrické básníky. Tím mělo býti řečeno, že politika se neohlíží příliš na citlivost lidskou, že jest sobecká, bezohledná, a že se všeobecné zásady morálky na politiku nehodí. Leč při rozboru thematu "Politika a morálka" byl by chybným ten závěr, že morálka v politice neplatí, že tyto dva pojmy nemají nic společného. Vždyť politika má za účel spravedlivost ve státě a cílem morálky je také spravedlivost. Je tedy spravedlivost pojítkem mezi politikou a morálkou. Taková politika, která nemá za cíl spravedlivost, není politikou morální, není politikou v morální lidské společnosti odůvodněnou, je naopak politikou násilí a panovačnosti.

Proč uvádím v předu tuto úvahu teoretického politika? Je mi bolno v duši, slavná sněmovno, když jsem vyslán svým klubem na toto řečniště, abych hájil kulturní školskou politiku republiky proti hanebným pomluvám a nepravdám, které každodenně jsou chrleny německou žurnalistikou a německými zástupci v parlamentě na Československou republiku a ministerstvo školství, když na druhé straně tak dopodrobna vím, jaké výhody a jaká privilegia po čtyřletém trvání naší samostatností má dosud německé školství všech oborů, a když mám tak podrobnou vědomost o tom, jak bolestné nedostatky má školství naše, československé, nedostatky, zaviněné ne pouze vídeňskými vládami, ale těmi pány, kteří dnes si stěžují do nás, těmi pány na německých lavicích, kteří měli vládu v německých obcích, v německých okresích, a kteří vládli v německých úřadech v Rakousku a způsobili tu kalamitu našeho školství, kterou my prožíváme již po čtyři léta v republice.

Většina z vás, pánové, učinila si šíření pomluv, nepravd, očerňování a překrucování fakt svou politickou metodou, svým politickým systémem, který vám má dopomoci k vítězství nad pravdou, která je na straně naší. A tu soudím, že politika vaše je předem prohrána.... (Odpor na levici. Různé výkřiky.)