Zástupci německého dělnictva v této sněmovně se ne jednou, nýbrž desetkráte zabývali touto otázkou, bez výsledku. Dostalo se nám ovšem slibů, avšak mezi slibem a splněním činí naše vláda vždy veliký rozdíl. Nuže ptáme se vlády, je-li ochotna v 8 dnech především podati zprávu o tom, co se stalo s těmi 10 miliony liber šterlinků, k čemu se užívá a užilo této půjčky, nebo pokud byla poukázána. Do státního rozpočtu na r. 1922 jsme zařadili dále investiční půjčku, půjčku na investiční práce 3 1/2 miliardy, 2 1/2 miliardy pro železnice, 1 miliardu na stavby a veřejné práce. Také tu chceme věděti, co se sitím stalo, nebo co vláda v této záležitosti zařídila. Chceme se ptáti, jak chce vláda sehnati peníze na investice. Továrny na vagony v Čes. Lípě, ve Studénce, v Kopřivnici jsou před zastavením, nedostávají již státních zakázek s odůvodněním, že správa železniční nemá k disposici peněz, aby opatřila další vagony a dopravní prostředky. Máme další důležitou otázku. Chci o ní pojednati jen mimochodem. Je to otázka obytných staveb. Nechci mluviti o bytové nouzi, avšak otázka obytných staveb a podpora jejich je důležitá pro oživení našeho malého a středního průmyslu. Také zde se musíme ptáti vlády, kdy konečně předloží příslušný zákon, který nám slíbila, a který jsme opětně žádali. Poněvadž víme, co zvláště náš průmysl tvrdě zatěžuje, musíme dále žádati od vlády, což nachází souhlas již i ve vládních kruzích, o čemž se již mluví a získalo již sympatie: je to především žádané zrušení uhelné daně, zrušení daně z koksu, reforma daně z obratu, která činí na příklad v emailovém průmyslu, když se zboží uloží do skladiště, již 8 1/2%. Musíme dále žádati, aby hned byly přepočítány nebo zreformovány železniční sazby. Také v tomto směru musíme se vlády ptáti, je-li ochotna, podati příslušný návrh. Snížení daně z koksu, reforma daně z obratu zboží, reforma železničních tarifů a snížení jejich jsou nejdůležitějšími předpoklady pro částečné snížení cen, po němž touží dělníci, onoho snížení, které jedině poskytuje dělníkům možnost, aby se mohli nějak postaviti ke snížení mezd ve formě, jak si to přejí občanské vrstvy. Pan ministr financí, jak jsem se dověděl, prohlašoval dosud, že se nemůže těchto daní zříci, že nemůže souhlasiti se snížením těchto daní. Velectěné dámy a pánové, domnívá-li se pan ministr financí, že popřením všech nezbytností, jež jsem tu uvedl, zlepší situaci, mýlí se. Víme, že číslice v rozpočtu pana ministra financí jsou beztoho z části fiktivní, byly zbudovány pro dobu prosperity, vysoké konjunktury let 1919 a 1920. Jestliže však pan ministr financí nyní myslí, že zamítnutím těchto důležitých návrhů, jež tu činíme, může zlepšiti a zachrániti finanční stav tohoto státu, pak se mýlí. Nepovolí-li těchto úlev, jestliže vláda ustoupí stanovisku pana finančního ministra, pak můžeme konstatovati, že ve 3 až 4 měsících úplně zastavíme převážnou část našeho průmyslu, ne-li průmysl všechen. Bude-li průmysl státi, pak nemůže pan ministr financí míti ani daně z uhlí, ani z koksu, ani daně z obratu, ani výdělkové, ani z příjmu, poněvadž pak vůbec přestane každé placení daní. Ať si pan ministr financí dobře rozváží, a vláda ať učiní všecko, aby provedla opatření, jež jsme uvedli, aby se zabránilo zastavení průmyslu. Již nyní můžeme pozorovati, že nesmírné štěstí, jež stálo při tomto státu, když se tvořil, nesmírné bohatství průmyslu, nebylo vládou státu dosti oceňováno. Náš průmysl, jak jsme již v roce 1919 předpovídali, z větší části odumře. Odbytiště ztrácíme víc a více, při nynější hospodářské politice našeho státu nebudeme již moci pro svůj průmysl dostati dosti zakázek a práce. Zastavení průmyslu však znamená katastrofu hospodářskou, a hospodářské katastrofě následuje v patách - tím mohou býti pánové jisti - v tomto státě katastrofa politická. Jestliže zatlačujete dělnictvo, pokračujíce v dosavadní politice, ještě více do nezaměstnanosti, ještě více do nouze a zoufalství, pak budete míti konec konců ve státě revoluci z motivů nikoli politických, nýbrž revoluci zoufalství. Zda je stát tak pevně založen, aby vydržel revoluci zoufalství, chci nechati stranou. Po mnohých tísních ve státě pro rostoucí nezaměstnanost dali jsme ovšem vládě, zlepšivše dřívější zákon o podpoře nezaměstnaných, do ruky prostředky, aby nezaměstnanosti čelila. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Bylo by ovšem pěkné, pojednávati o této kapitole déle; chci se jí obírati jen zcela krátce. Ministerstvo sociální péče namáhá se vystačiti se svým malým kapitálem, jenž mu byl dán k disposici, 75 miliony korun na celý rok. Nikoli zmírnění nouze, nikoli nutnost, jež by tu vlastně měla rozhodovati, nýbrž zásoba peněz určuje rozhodnutí pana ministra sociální péče, jde-li o otázku podpory nezaměstnaných. Vidíme nesmírné množství šikanésních ustanovení a opatření ministerstva, která celou řadu nezaměstnaných vylučují z podpory, tak u příslušníků rodiny; na př. v posledních dnech zažil jsem v Perštýně případy, kde 25letí příslušníci rodiny, kteří ovšem bydleli v domku otcově, avšak nemohou již býti za příslušníky rodiny považováni, byli z podpory vyloučeni, poněvadž tam bydleli u rodičů. Při intervencích se prohlašovalo, že tito lidé jsou na bytě a na stravě a že musí platiti, a jsou-li bez práce, že tam nemohou zůstati; tu bylo prohlášeno, aby odešli prostě do domovské obce. Co mají v domovské obci dělati, kde jsou rovněž z podpory vyloučeni, onen referent ministerstva sociální péče neřekl. Kapitola je tak obsáhlá, že by se o ní mohlo mluviti celé hodiny. Při nezaměstnaných se šetří, pro péči o nezaměstnané se vydává 75 milionů a ne více; u militarismu se povolují miliardy a vždy opět přicházejí dodatečné úvěry a dodatečné požadavky pana ministra národní obrany, jež opět dosahují miliard, a většina této sněmovny je klidně povoluje. Nyní máme ve státě následkem nesmírně těžké krise hospodářské půl milionu nezaměstnaných a dělníků občas pracujících. V nejdůležitějším průmyslu, v kovoprůmyslu, asi 45%, u dělníků textilních máme asi 82.000 nezaměstnaných a 172.000 dělníků pracujících občas. Také zde by dráždilo zabývati se číslicemi, avšak je málo času a musíme mluviti o některých jiných důležitých otázkách. Povážlivým příznakem, mene tekel pro většinu sněmovny, jest veliký boj, který se nyní vede ve středních Čechách mezi kapitálem a prací. Po tři týdny je asi 30.000 kovodělníků ve stávce, a to proto, poněvadž podnikatelé jim chtějí snížit mzdu o 15 až 20%. Neoficielně, jak vedoucí pánové v české zaměstnavatelské organisaci na jiném místě prohlásili, 15% mzdy, všechny přídavky, bez termínu, to jest asi 30 až 35%, a každých 14 dnů, zlíbí-li se jim, opakování. Kovodělníci nemohli si dáti líbiti tuto srážku vzhledem na stoupající tendenci cen nejdůležitějších životních potřeb a vzhledem k tomu, že hodnota mzdy stojí ještě hluboko pod hodnotou mzdy z roku 1914, proto ji odmítli, následek byl boj. Kovodělníci ukázali dosud v posledních třech týdnech podnikatelům, že všichni, přes třicet tisíc, solidárně hájí své stanovisko. Podnikatelé myslí, že rozšířením a protáhnutím boje učiní dělníky povolnými. Doufají, že bude přivoděno rozštěpení dělnictva, doufají, že část bojovníků se unaví a přijme práci za podmínek, jak je vedoucí pánové ve "Svazu" předepíší. Budiž s tohoto místa řečeno, že za kovodělníky středních Čech stojí nejen jejich kolegové z povolání z druhých částí země, nýbrž veškeré dělnictvo průmyslové středních Čech. Pánům se nepodaří, aby mohli diktovati ono snížení mezd a okrojovati ony podmínky, které dnes stanovili jakožto podmínky mírové.
Snížení mzdy, proti němuž započali
boj kovodělníci, není jen pouhá restrinkce příjmu, nýbrž znamená
v tomto případě snížení životní síly dělníkovy, poněvadž dělníkova
mzda sotva trochu byla větší, než aby uspokojila potřeby žaludku,
nemluvě o jiných věcech, jež nutno poříditi. Avšak nejde jen o
snížení mzdy. Páni podnikatelé mají ještě jiné úmysly, a ke konci
chtěl bych zde varovati, ať pěkně nechají stranou ty úmysly, aby
vzali dělníkům výsledky převratu, revoluce z roku 1918. Varujeme
podnikatele především, aby provedli svůj úmysl, o němž se jednalo
v sezení, konaném před několika dny zde v Praze a to v živnostenské
radě v zasedací síni ministerstva obchodu, kde se konaly porady
o otázce osmihodinného pracovního dne. Za asistence pana poslance
Petrovického bylo tam učiněno usnesení, že všichni průmyslníci,
všichni živnostníci, mají býti vyzváni, aby shromažďovali materiál,
který by podal důkaz, že nutno osmihodinný den pracovní odstraniti.
Pánové tedy zbrojí, sotvaže se začalo se snižováním mzdy, v době,
kdy tisíce dělníků zápasí s podnikateli proti snížení mzdy, proti
jedné z nejdůležitějších vymožeností, proti 8hodinnému dni pracovnímu.
Je hanba pro národně demokratickou stranu, že se právě poslanec
její k tomuto jednání propůjčuje. Pravíme na tomto místě pánům:
"Ruce pryč od osmihodinné doby pracovní, jinak se snad rozpoutá
boj, který patrně smete ty, kteří se dají do boje proti tomuto
nejdůležitějšímu požadavku revoluční periody." Varujeme vládu,
aby těchto snah nepodporovala aneb aby se nepouštěla do toho,
aby tento boj činila opět bojem svým a snad také na tomto poli
a v této otázce pracovala pro podnikatele jako průkopník. Varujeme
vládu, aby nepokračovala ve své dosavadní pochybené politice.
Neposlechne-li naší výstrahy, pak nastane to, co jsem řekl před
tím, hospodářská katastrofa, politická katastrofa, revoluce zoufalství,
a nechtějí-li pánové, kteří tento stát utvořili, sami jej rozbíti,
pak nechť poslechnou hlas, který odtud zaznívá, nechť slyší, pokud
jest ještě čas. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. Hruban
(zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Hanreich.
Posl. dr. Hanreich (německy): Ode dvou let, po která v této sněmovně jako zástupci lidu jednáme, věnovali jsme hospodářským otázkám pouze několik hodin. Dosud stály v popředí otázky politické, rozpory mezi jednotlivými národy a mezi jednotlivými stranami a jestliže již přišla řeč na otázky hospodářské, pak byly tak silně proniknuty prvky stranické a národnostní politiky, že se nikdy nemohlo počítati na zdárné řešení hospodářských otázek. Jen docela z dálky vrhaly hospodářské vlny života ohlas do této sněmovny a stalo-li se tak, pak byly tak ceněny, jako by tato sněmovna neměla naprosto ničeho co činiti s těmito otázkami. A již chvíle, ve které dnes opětně vedeme tuto debatu, je znamením toho, jak málo ceny se přikládá hospodářským otázkám. Tak na obrátku, rychle před zavřením vrat, mají býti v několika málo hodinách nočních odbyty tyto nemilé otázky, se kterými se vláda a strany většiny v této sněmovně jak se zdá tak nerady zabývají. Jsme přesvědčeni o tom, že velmi brzy přijde čas, kdy tyto otázky pánům z většiny jistě přerostou přes hlavu, kdy nebudou moci již postaviti dosti hrází, aby tyto vlny zadrželi. My, Němci, jsme včas pozdvihli svůj varovný hlas a poukázali jsme na to, že hospodářské otázky tohoto státu vyžadují nápravy. Druhdy před časem jsme již poukázali na to, že pochybená vládní opatření nesla hlavní vinu na pochybené hospodářské politice tohoto státu a na krisích, jež se ovšem musí vyvolati. Již založení státu, založení hospodářsko-politického zmetka, dalo nám jistotu, že v hospodářsko-politickém směru nemůže býti v tomto státě pokroku. Jak pak jste jen byli pyšni na to, že jste ukořistili šťastně většinu starého rakouského průmyslu v rámci tohoto státu. Jak pyšni jste byli na to, že většina uhelných dolů, velká část těžení rud, největší část průmyslu textilního se nahromadila v tomto státě, aniž jste myslili na to: Jak zaměstnáme tento průmysl, jak opatříme tomuto průmyslu odbyt, který dosud měl! Těšili jste se, že státy jako Švýcary a Belgie mají přece ještě daleko větší množství průmyslu ve své zemi a že bylo těmto odvětvím průmyslu možno státi ve světě se schopností soutěže. Úplně jste však zapomněli, že tato odvětví průmyslová byla již před válkou zařízena na soutěž mezi jednotlivými státy a že náš průmysl ve starém Rakousku měl zajištěné odbytiště a že toto zajištěné odbytiště je pro nás mírovými smlouvami ztraceno. A také se strany vládnoucích mužů bylo učiněno vše, aby se odloučení od hospodářsky slabších částí mocnářství provedlo tak důkladně, jak jen vůbec bylo možno. A odluka měny! Byla vlastně největším prostředkem poškozujícím, který měl odděliti československé země od ostatních zemí Evropy, a toto oddělení bylo provedeno z vlastní vůle; a rozdělení měny a vzestup naší měny je však také dnes hlavním důvodem, proč nejsme již více v Rakousku, v Maďarsku a v Polsku schopni soutěže. Prohlásili jsme kdysi zcela pyšně, že máme vše a nedáme ničeho. A ta velká agitace, kterou zavedli čeští bratři v Rakousku u českých Vídeňáků, zněla stále: "Jen pojďte k nám, u nás je všeho v nadbytku." Již tenkráte varovali jsme se strany zemědělské před tím, abychom si o tom příliš mnoho namlouvali. Mohl by také jednou přijíti čas, kdy právě nebudeme míti příliš mnoho a kdy budeme klásti váhu na to, abychom mohli něco prodati. K tomu došlo dnes. A když již u nás se vedl vývoz, pak byl stát prvním, který chtěl na vývozu vydělati. Když jsme ještě kdysi dodávali ječmen po 70 Kč za metrický cent a když rolníci proti tomu brojili a když čiperní legionáři stříleli do zástupů rolníků, tu měl náš pan Černý, tehdejší místodržitel, pouze jednu omluvu: "Vy, rolníci, nerozumíte politice, neboť stát béře u vás ječmen za 70 haléřů kilogram, avšak slad prodáváme přece do ciziny za 7 korun kilogram!" Proto musili naši lidé býti vyloupeni a musela býti nouze ve vlastní zemi, aby vláda mohla sehnati potřebné peníze na své bláznivé ozbrojovací plány a svou šílenou korupci, kterou provádí zde v zemi i za hranicemi. (Souhlas na levici.) A když kdysi měly jíti ceny cukru do výše, tu zaznělo nám vstříc jednohlasné: "Nikoliv!", nejen od našich milých přátel, pánů sociálních demokratů, nýbrž také vláda se silně vyslovila proti tomu, a to z velmi pochopitelných důvodů. Na výrobu jednoho vagonu cukru dodali jsme druhdy řepu průměrně za cenu 10.000 Kč a vláda vydělala při vývozu 1 vagonu cukru maličkost 100 až 120 tisíc korun. Přirozeně, kdo by se byl odvážil nazvati tyto pány keťasy, vyháněči cen nebo nějak jinak, bylo by to s ním ovšem špatně dopadlo, a kdyby se bylo přirozeně žádalo, aby se poněkud zvýšila cena řepy, protože i my chceme žíti, protože i my musíme platiti zemědělským dělníkům a sice chceme platiti tak, aby mohli při své těžké práci žíti, pak přirozeně byla tady zase vláda. Byla by bývala mohla vydělati příliš málo. S bavlnou to byla podobná věc. Pánové myslili, že při tom udělají veliký obchod, dováželi, nedali však továrníkům dovážeti, dováželi sami a sami chtěli při tom strčiti do kapsy veliké zisky. A když ta věc šla s kopce, byla přesunuta na továrníky, a ti nebyli tak hloupí, aby nesli škodu a přesunuli ji přirozeně dále na spotřebitele, na dělníky, rolníky, na úředníky atd. A uhelná daň je nejbezpečnějším důkazem toho, jak ztřeštěná je hospodářská politika tohoto státu. V mém kraji kupovali jsme svého času metrický cent prusko-slezského uhlí se vším, co s tím a na tom je, za 90 kr. až za zlatku. A dnes stojí hornoslezské uhlí 70-75 Kč, dnes stojí ostravské uhlí, v němž obyčejně je 30% kamení, protože se tak ledabyle pracuje, 60 Kč, pouze 30 až 35krát více než tenkráte. A opět naskytuje se otázka: Kdo je tím vinen? Šílené tarify na drahách, šílené zdanění, jež se na uhlí ukládá již na dole samém. A úplně se zapomíná, že tato nepřímá daň samozřejmě ohromně zatíží obchod a oběh, každou živnost, každý průmysl, že na každý kus kůže, na každý kus plátna, na každý nejdůležitější předmět spotřeby, který dnes prostý člověk kupuje, připadne spolu část této nepřímé daně. Také se nějaký čas překrásně pracovalo zákazy vývozu. Proti nim přirozeně stály zákazy dovozu, a můžeme říci, že zemědělství mého kraje, jihomoravské zemědělství, právě zákazy vývozu bylo ohromně poškozeno. Před válkou jsme dopravovali bez výjimky své výrobky do Vídně. A když tu byl převrat, byly hranice zavřeny a podél hranic postavena čínská zeď. Kdo ovšem s tehdejšími legionáři atd. jakž takž dovedl mluviti - při tom nebylo třeba, aby snad dovedl česky, potřeboval pouze užíti oné mezinárodní dorozumívací řeči (Veselost na levici.), před kterou se přirozeně všechny brány, i čínské zdi otvírají, tomu se samozřejmě otevřely. Je jisto, že ti lidé z toho něco vyzískali, avšak celkem vzato byla ta opatření tenkráte vinna tím, že v docela úzce omezeném prostoru byla způsobena hospodářská škoda ve výši mnoha milionů. A když by se bývalo v roce 1921 již bylo mohlo vyvážeti, tu již Rakušané a Bavoři, kteří byli našimi odběrateli našich okurek, rajských jablíček a ostatní zeleniny, zkusili to ve vlastní zemi a nestáli již o naše výrobky a v širém kraji, jako hromádky štěrku na cestách, zkazily se celé povozy těchto cenných plodin. Nuže, pánové, nejen toto opatření, také opatření o vázaném hospodaření, tomto neuvěřitelném podvodu, který byl páchán na široké veřejnosti, byla vinna tím, že se naše hospodářské postavení nemohlo včas upevniti. Když jsme vstoupili do sněmovny, podal můj kolega Heller návrh o zrušení vázaného hospodaření. V iniciativním výboru byl tento návrh přidělen jako zpravodaji panu kol. Srbovi. Když jsem to zvěděl, chtěl jsem se pustiti do parlamentárního projednávání a požádal jsem pana kol. Srbu, aby podal svůj referát co možno nejrychleji, načež on mínil: "Pardon, pane kolego, pro rok 1920 máme již vládní nařízení, to je přece již vyřízeno! Teprve v roce 1921 můžeme o tom mluviti." Tak si pravděpodobně představuje pan Srba demokracii, kterou sám zastupuje - má to přece již napsáno v názvu své strany - sociální demokracii, dává-li vládě moc snad, pokud možno, nařízeními ubírati sněmovně práci. V roce 1921, to seděl jako ministr zásobování na důležitém místě a tu došlo k tomu slavnému nařízení, jež bylo vládou vydáno za souhlasu českých koaličních stran; a bylo tak překrásné, když se na schůzích na venku slyšelo: "agrárníci budou nadávati na ministra Černého, že je tím zloduchem, který vydal toto nařízení proti agrárníkům". A páni sociální demokraté útočili právě tak na Černého: "On je tím vinen!" To je to překrásné na vládě úřednické, a myslím, že kdyby si to býval nedávno pan ministerský předseda snad byl rozmyslil, že přece odstoupí, bylo by se bývalo muselo pravděpodobně opět nalézti východisko k úřednické vládě, protože je to to nejpohodlnější při politickém podvodu, který je dnes na denním pořádku. (Souhlas na levici.) Dovolíme si však dnes zeptati se na to jedno: Kdo bude platiti schodek, který povstal státním zásobovacím hospodářstvím? Máme v docela malých okresních obilních úřadech schodky 1/2, celého jednoho a také více milionů (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) a nemůžeme, ač nás ta věc již neuvěřitelně zajímá, do dnes se dověděti, kdy bude provedena likvidace úřadu pro zásobování a kolik schodku má při tom býti. Nejvíce mne zajímá to jedno, jak dnes při přebytku mouky, kterým, jak se zdá, náš pan ministr trpěl a ještě dále trpí, že ji již vůbec nemůže odbýti, čím chce odůvodniti, že dnes stále na venku jsou vymáhány u rolníků nedodané dávky z roku 1920 a 1921 (Něm. výkřiky: Neslýcháno!) a čím chce tento pán ospravedlniti, že se má dnes vybírati za 1 metrický cent nedodaného obilí 1000 Kč trestu. Teprve nedávno stal se mi případ, že jedna selka byla pro neúplnou dodávku z roku 1919 nejprve odsouzena k trestu Kč 1000·-, a když této pokuty nezaplatila v osmi dnech, byla vyzvána, aby přišla k okresnímu soudu nastoupiti trest jednoho měsíce vězení. A tu ten pán ujišťoval, že staré tresty jsou prominuty. Tyto násilnosti se páší na venkově a kdybych nebyl včas zakročil, byli by do vsi přišli četníci. Nikdo se nesmí diviti, že si to venkované již nedají líbiti, že dnes jsou hotovi i ty ozbrojené pochopy tohoto nepodařeného zákona sraziti k zemi a vyhnati je z vesnic. Nesmíte mysliti, že to tak věčně půjde dále. Moderní roboty, kterou nám ti páni v této sněmovně uložili, nedáme si líbiti a třeba že přijdou se svými rudými prapory vojska, i my postavíme proti nim své prapory a tuto robotu, tu si zakážeme. A to pravím oficielně panu ministrovi, ať si to rozváží prováděti doopravdy vymáhání těch 1000 Kč trestu. Nejsme ochotni je zaplatiti, protože nemáme kontroly, co pan ministr s těmi penězi dělá. Do dnes jsme nedostali vyúčtování o státní správě, nemáme kontroly o penězích a o zacházení s nimi; následkem toho nemůžeme dáti peněz, jež zůstávají bez kontroly. A musíme se ohraditi proti tomu, aby tyto praktiky byly na dále prováděny.
Nejnovější je heslo o snižování cen a snižování mzdy. Jak se zdá, aby se tato hesla uskutečnila, myslilo se, že se musí nejprve provést stoupnutí naší měny. Již pan dr. Rašín kdysi myslil, že když schová polovinu bankovek, že musí druhá, ještě zbývající polovina přirozeně míti dvojnásobnou cenu a že musí také vše býti lacinější. Nepodařilo se mu to. Přece však tyto dva pochybné vavříny tohoto pána nedaly, jak se zdá, klidně spáti nynějšímu ministrovi financí Novákovi. Tak zkusil tutéž věc poněkud jinou cestou a zvýšil kurs koruny z 5 centimů na 10 centimů a myslil, že při tomto zvýšení měny, při které ovšem jistě rozliční pánové mnoho vydělali, musí býti určitě všechno lacinější, ježto právě koruna se stala dvojnásobně hodnotnou. Dosud došlo k tomu jedinému, že se každému mnohem tíže peníze vydělávají. Že by bylo něco zlevnilo, toho jsme posud my zemědělci na zboží, kterého potřebujeme, nepozorovali. Kdo chce dnes snižovati? Nikdo nechce snižovati a tak se sáhlo k prostředku vynutiti za zdmi ochranného cla toto snížení cen. Pochybuji o tom, bude-li to možno, jen ochranným clem povznésti náš průmysl a ochrániti před zánikem. Kdyby náš průmysl byl tak bezvýznamný, tak malý, aby měl zásobovati pouze vnitrozemský trh, pak by se mu mohlo po zřízení celní zdi, byť jen jako skleníkové rostlině, dařiti; chce-li však tento průmysl vyjíti do soutěže světové, pak nebude možno, aby se pouhou celní ochranou pozvedl. Nedávno mi vyprávěl jistý továrník, že ho stojí metr flanelového zboží 8·50 Kč a že i prodává toto zboží za 7 Kč do Jugoslavie. Škodu, kterou trpí, nahrazuje tím, že toto zboží prodává v tuzemsku za 15 Kč. Tím je s to, aby s nouzí svůj podnik udržel. Nyní se však táži: Jak je dělníku možno, musí-li tak draho nakupovati oblek, nechati si snížiti mzdy? A táži se dále: Jak můžete očekávati, že rolník může snížiti ceny za potraviny, jestliže ty věci zůstaly tak drahými?
Pánové! Naše valuta má dnes desetinu hodnoty toho, co platila v míru. Následkem toho jevila by se oprávněnými také desateronásobná zvýšení cel. Chci však uvésti některé příklady: Na hospodářské stroje bylo dříve stanoveno clo 20 Kč, dnes však činí 430 Kč, to je 21krát tak vysoko. To je něco více než stojí suroviny, kterých továrník potřebuje na ten hospodářský stroj: dřevo, páskové železo, kulaté železo, to stojí as 250 Kč, dostane tedy dodáno zdarma 150% surovin celní ochranou. Za mizerný čisticí mlýnek musí se při dovozu z Německa zaplatiti 1000 Kč cla, tedy daleko více než pětinásobek toho, co stál v mírové době i s clem. Elektromotory mají dnes ochranu celní téměř Kč 4000 za 100 kg, boty daleko přes 2000 Kč. Dovolil bych si vzhledem k těmto nesmyslným celním sazbám, kterých náš zdejší průmysl dovede hanebně využíti, otázku: Jak my zemědělci můžeme vedle toho obstáti, máme-li celní sazebník, ve kterém se praví: celní sazba na obilí - nic, celní sazba na mouku - nic, celní sazba na dobytek - nic. Tak to jde do nemožnosti. Žádáte-li celních sazeb pouze pro průmysl, odpovíme vám ovšem správnou léčbou, řekneme vám zcela prostě: Nepovolíte-li nám přiměřených celních sazeb, pak žádáme prostě zrušení všech celních sazeb. To je samozřejmá odpověď, kterou si musíte dáti líbiti.
Je však samozřejmo, že zde není směrodatnou jedna jediná strana. Je to celý systém, na kterém je hospodářství vybudováno, takový profesorský. Pan profesor Engliš je vlastně zástupcem názoru, že zemědělci za války vydělali přespříliš mnoho a že se proto musí snížení všech platů a cen provésti na hřbetě zemědělců. Myslil, že jsme vydělali tolik, že můžeme klidně nyní pracovati dva až tři roky se schodkem. Ten pán však úplně přehlíží, že naše stáje byly vypleněny rekvisicemi, ten pán přehlíží, že naše pole mají sice stejnou výměru, že však hladoví po hnojivech, dnes však stojí metrický cent chilského ledku přes 400 Kč. Kde se tu vyplatí umělé hnojení? Přehlédl, že naše rozpadlá hospodářská stavení potřebují naléhavě opravy. Mluvil také o tom, že se rolnický stav zbavil dluhů. To souhlasí; vidíme stoupající čáru až do let 1918-1919; ale ať jde dnes na venek do hospodářských reifeisenek a uvidí, že odbřemeňování nejen přestalo, že spíše nastoupilo znovu zadlužení. Nemůžeme prováděti žádných meliorací. Částečně vinu nese na tom selhání subvenční služby. Moravský zemský výbor dává sice ještě meliorační příspěvky, ne však Němcům. Dal jsem si nedávno předložiti výkaz, který ukazuje, že ani dvacetina těch peněz nebyla dána Němcům, ač moravské vyrovnání je stále v platnosti, podle čehož má připadnouti 25% těch částek německému zemědělství. Jsem přesvědčen, že mnoho pánů zde přejde přes to s úsměvem k dennímu pořádku, protože vědí, že nemáme moci vynutiti na vás dodržení smluv. Můžeme však to jedno říci, že si to ovšem trvale nedáme trpělivě líbiti. Rolnictvo nemůže již dnes prováděti investic. Elektrisace uvázla atd., a visí-li dnes nad námi dávka ze jmění jako Damoklův meč, můžeme jen jasně a otevřeně říci, že bychom byli snad dávku ze jmění zaplatili v roce 1919, když ještě byly papírové koruny, bezcenné koruny. Letos však, v době stoupnutí valuty, kdy nemůžeme věděti, jakou cenu bude míti koruna zítra, kdy sice ještě nemáme korun stříbrných, ovšem ale již korunu plechovou, dnes dávky ze jmění nezaplatíme, protože nejsme s to, abychom ji zaplatili, a nechceme přistoupiti na to, aby stát snad vložil ohromné vnucené hypotéky na naše hospodářství, které pak budeme snad později musiti zaplatiti zlatými neb stříbrnými korunami.
A pozemková reforma? To je snad ten největší podvod, kterým byl německý a český lid oklamán. Slibovalo se, že se něco udělá, a do dnes se neudělalo nic. Jednoho bylo však přece dosaženo: Že dnes žádný člověk, jenž má zabrané pozemky a půdu, nedá na tomto pozemku neb půdě provésti žádnou melioraci nebo investici. Právě tento nedostatek investic, nedostatek odvahy odvážiti se něčeho v hospodářském životě, protože vše je nejisté, nese vinu na nezaměstnanosti, jež všude nastala. Musí se stavěti, musí se investovati, musí se něco zvětšiti. Musí tu býti podnikavý duch a vůle. Ta však zde býti nemůže, je-li nebezpečí, že se vše ztratí, co bylo investováno. Který velkostatkář má snad meliorovati zbahněnou louku, nebo zříditi stavení, neví-li, zda v novém roce míra, jejíž meliorace ho stála 1000 Kč, nebude mu vzata za 500 Kč? Nechá jej klidně ležeti, jak je, a myslí si: Vezme-li jej někdo, ať jej sám melioruje. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Zcela nesprávně se myslí, že dnes trpí nezaměstnaností jen průmysl. Stejnou nezaměstnanost, jež vládne v průmyslu, máme také na venkově. Pociťovali jsme ji v minulém roce ještě poněkud méně, dnes však je tak silná, jak jsme ji předem netušili. Množství lidí, kteří dříve žili v městech a tam nalezli obživu, přišlo proudem zpět na venkov. Toto plus pracovních sil žádá zaměstnání v zemědělství. Avšak pomalu jsme byli mimo to nehospodárností intensivního pěstění donuceni přejíti k extensivnímu pěstění obilí. Pěstování cukrovky, jež je ve vnitřních Čechách, ale také v německých krajích jižní Moravy daleko rozšířeno, z něhož žije tisíce rodin, ocitlo se snížením cen v tak strašné krisi, že místy je o třetinu méně plochy cukrovkou osázeno. A nezapomínejte, že dělníci na řípě bez tak jen půl roku žijí z této práce. Dělníci, jimž pole nepatří, počítají dny, kdy konečně bude míti řípa dva lístky venku, neboť pak mohou po prvé vyjíti s motykou okopávati řípu a počítají dny, kdy konečně budou moci řípu jednotiti a touží po tom, aby práce přestala hodně pozdě v podzimu. A když je řípa uložena k přezimování, poslední řípa zbavena chrástu, tu počne pro ty lidi doba, kdy košík chleba visí docela nahoře, kdy nemají žádné práce a žádného výdělku. Ti lidé musí si za léto vydělati tolik, aby mohli v zimě z toho existovati. Dnes máme v mnohých velkopodnicích na Moravě zavedeno, že lidé přicházejí jen dvakráte do týdne pracovati. Pracujeme ve dvou nebo třech střídách. Muž vydělá za den 15 až 20 Kč, týdně 40 Kč. Nemůže z toho žíti ani přes tu dobu, kdy má práci. Z čeho však má žíti v zimě? A jestliže i z části najdou v cukrovarech nějaké zaměstnání, letos bude kampaň velmi krátká. Pomyslete na to sucho, jež venku panuje a na špatnou úrodu, jež je přede dveřmi, jež i dnes je z části již příčinou toho, že se s prací jak možno šetří. Pak budete moci poznati, jak velice ti lidé venku tím trpí, že domkáři, nádeníci na zemědělských podnicích, nebéřou podpory v nezaměstnanosti. Nedostali do dnes ani haléře, dřeli se pro jiné, pro průmyslové barony, aby tito za jejich práci mohli levně nakoupiti potraviny, aby mohli strčiti do kapes pokud možno největší zisky. Nikdo se o to nezasadil, aby se i těmto lidem učinilo po právu, aby i oni za svou práci mohli býti zaplaceni.