Podle těchto cifer úředně zjištěných můžete konstatovati, že tedy mzdy dělníků nejsou v poměru k životním potřebám, těžké, tíživé hospodářské situaci a že tedy plným právem dělnictvo se brání pokusu zaměstnavatelů a podnikatelů, aby tato mzda, která naprosto nedostačuje k životním potřebám, která není ani k životu, ani k smrti, byla snížena takovým způsobem, že by skutečně výdělek dělníkův klesl pod onu míru, pod onu hranici, které jest nezbytně potřebí k tomu, aby udržel svou rodinu a svou fysickou existenci. A tu můžete konstatovati soustavný, energický pokus, organisovaný pokus, aby dělnické mzdy byly snižovány pod tou falešnou etiketou, jako by výkonnost našeho dělníka byla nedostatečnou a jako by bylo nutno vzhledem k zahraniční soutěži snížiti výrobní náklady na účet dělnické mzdy. Každý nepředpojatý ví, že mzdy dělníků hrají sotva 15, nejvýše 20% v celkových výrobních nákladech a že tedy snížení mzdy dělníků o 10 nebo 15% znamená sotva 3 až 3 1/2% celkového snížení výrobních nákladů. Jenže nehraje tato mzda onu roli v poměru ke snížení výrobních nákladů, jak se všeobecně předpokládá. Ale nejenom průmyslníci, ale i národohospodáři jsou toho mínění, že ozdravění našeho průmyslu a výroby, uschopnění její v zahraniční soutěži není myslitelné na účet dělnických mezd a že se musí hledati jiná cesta, jiné prostředky a jiné organisace výrobní a že se především musí hledati také to, aby se podnikatelé vrátili k občanským ziskům a na této cestě nutno je hledati šetření a v tomto směru je potřebí volati skutečně po mravnosti, řekl bych, po zkrásnění, zopravdovění života, neboť ne na straně dělníků je touha po zvláštních ziscích, po ubití průmyslu, nýbrž tato touha jest někde jinde, a to u vykořisťovatelů dělníků, kteří se nijak neohlížejí na interesy státní, na zájmy zaměstnaného dělnictva, majíce na zřeteli jedině a výlučně svůj bezedný žok, svoji bezohlednou vykořisťovací morálku. Vy můžete z celého zápasu kovodělníků viděti, že na straně dělníků nescházelo a neschází dobré vůle k tomu, aby tento spor byl urovnán, že nescházelo na straně dělnictva a odborových organisací dobré vůle, aby jistým snížením mezd, dobrovolně ujednaným a sjednaným, bylo vyhověno volání podnikatelův v oněch závodech, které skutečně jsou stiženy zahraniční soutěží. Vy jste viděli, že odborové organisace nabídly jisté snížení mezd 5% pro menší a 10% pro velké podniky. Ale zaměstnavatelům toto nestačí a jejich vůdce, duševní a faktický vůdce p. centrální ředitel Muláček prohlásil kategoricky, že dělnické mzdy musí býti do konce tohoto roku o 35 až 40% sníženy. (Slyšte!) To znamená, že jestliže někdo vyvolává napjetí v republice, jestliže někdo úmyslně a vědomě žene k těžkému sociálnímu zápasu a konfliktu, pak to není na straně dělnictva, nýbrž na straně podnikatelů, na straně jejich organisace, která chce přes mrtvoly, přes zotročení dělníků dojíti svého cíle nekontrolovaných milionových 100% výdělků a 100%. dividend. Ale nejcharakterističtější pro náš soud jest ta skutečnost, že tento útok, a to nás nejvíce bolí, děje se za souhlasu části českého tisku a že jsou české strany, které napomáhají ve spojení s těmito podnikateli, s těmito vůdci, mluvčími, výkonnými silami akcionářů, že napomáhají šířením falešných zpráv, působením na veřejnost takovým způsobem, aby se domnívala, že skutečně organisované dělnictvo, kovodělné dělnictvo, nenalézá se v právu, jako by otázka drahoty nezávisela na nespravedlivých bezohledných číslicích, nýbrž jako by závisela na zbídačení a zotročení dělníků. Dělnictvo tedy plným právem vzepjalo se proti tomuto diktátu. A chápete a dovedete si vysvětliti tu skutečnost, že dělnictvo to nepřijalo, že plebiscitem rozhodlo se proti podmínkám, které kladli podnikatelé před 3. květnem a že sáhlo ke stávce a boji, poněvadž má nejenom na své straně právo, nýbrž všechny ty, kdož vidí, že za dnešních poměrů snižovati mzdy dělnické jest hotovým útokem na životní míru dělníků.
Lze litovati, že v tomto zápase nepostupuje dělnictvo jednotně, že do tohoto zápasu vneseny byly momenty politické a že tyto momenty politické rozhodují více než chladná rozvaha, rozvrátily dělnickou frontu na takové dílce, že ve skutečnosti neodpovědní lidé ovládají a řídí tento boj, že masa sama si vynucuje, aby určila podmínky a taktiku boje. Lze velmi litovati, že právě tohoto zápasu a tohoto boje je užito k vyrovnání určitých protiv v politické straně, že se tento boj, tento zápas stal předmětem boje o vítězství té které odborové organisace. My to chceme tím spíše konstatovati, poněvadž jsme si vědomi toho, že hospodářská situace dává podnikatelům do ruky velmi strašnou moc. Oni mají dnes velmi příznivé podmínky a jestliže nad to obranný boj dělníků je ztěžován těmito rozpory, jestliže tyto rozpory zavinují nejednotnost, prosím, my z toho musíme čerpati poučení velmi smutné, poněvadž, kdyby nebylo dosaženo zastavení těchto politických vlivů do hospodářského zápasu, musila by fronta dělnická býti poražena, musila by z tohoto zápasu vyjíti poškozena. Jsme povinni své dělnické cti dožadovati se, aby si ti, kdož zasahují politicky do tohoto zápasu, byli vědomi, že se tu jedná o tisíce a tisíce dělnických existencí; chápeme, že dnešní doba, tak těžká doba hospodářské krise, není příhodná, aby mohly býti uplatněny tendence pro snížení mezd. My také vidíme, že v určitých oborech pracovních odborově organisované dělnictvo dalo přednost smíru, dohodě, před bojem a před zápasem. Mohl bych konstatovati celou řadu smluv, které byly uzavřeny s jistým percentuelním snižováním mezd. Tak smlouva v kovodělném průmyslu a v lučebním odboru v Moravské Ostravě nebo ve smaltovně v Brně, ve slovenských papírnách atd. Neznamená to pro nás, jestliže dělnictvo v těch kterých odborech pod tlakem poměrů a pod tlakem okolností je nuceno dáti přednost smlouvě, přednost příměří před bojem, před porážkou, vzdání se bojovné fronty a té zásady, že na straně zaměstnavatelů není vůbec oprávnění ke snižování mzdy. Znamená to pro nás vyhnutí se boji a zápasu v tom okamžiku, kdy na straně dělnictva nejsou dány podmínky úspěšného zakončení zápasu. Jestliže tedy mohly býti v některých odborech uzavřeny jisté smluvní podmínky, vynucené železnou tíhou hospodářských poměrů, nechápeme, proč právě zápas pražských kovodělníků je hnán do všech konsekvencí a krajností.
Vytýká se, že odborové organisace nevyčerpaly všech svých prostředků. My jsme všech prostředků, pokud jich za dané situace bylo lze použíti, použili k vydobytí příznivějších, lepších podmínek stávkujícího dělnictva. My ovšem nemůžeme pochopiti a nemůžeme rozuměti tomu, abychom v tomto okamžiku sáhli ke generální stávce jakožto jedinému prostředku k vyléčení všeho, poněvadž podle našeho soudu a podle hospodářských poměrů, které dnes jsou v platnosti, generální stávka by nám nepomohla, nýbrž rozmnožila by hospodářskou tíseň a ulehčila by v celé řadě míst a odborů zaměstnavatelům, přinesla by dělnictvu nezměrné oběti. My ovšem nemůžeme pochopiti zejména to, že by generální stávky mohlo býti použito k jiným účelům než hospodářským, že by jí mohlo býti použito k účelům politickým, proti nimž a proti jichž tendencím se vzpíráme všemi prostředky. Tím ovšem není řečeno, že bychom považovali tuto věc za skončenu. My soudíme, že vláda a parlament musejí vyjíti ze svého stanoviska pasivní loyality. My jsme přesvědčeni o tom, že se vláda a parlament nemohou dívati na tento zápas se založenýma rukama a že nemohou klidně přihlížeti k tomu, že tento těžký zápas hospodářský vrhá velmi temný stín do celého našeho hospodářského i politického života. My chceme konkrétně říci, že odpor zaměstnavatelů a 63 podnikatelů v celé republice není dnes jenom k vůli té otázce 6, 8 nebo 10%, nýbrž v tom, že nechtějí připustiti, aby sjednaná kolektivní smlouva - její mzdová část platila do 30. září, a předkládají dělnictvu úpis platnosti této smlouvy od 30. června.
My nechceme a nemůžeme chápati, že při zjištěných faktech, že průmysl neprodělává, nepřináší oběti, nebylo by tu moci ve státě, aby do toho zápasu nezasáhla a nenalezla prostředků, kterými by se mohlo zakročiti, ne vyjednáváním ministrů, nýbrž prostřednictvím rozhodčích, exekutivní mocí nadaných soudů, kterými by bylo možno donutiti podnikatele k tomu, aby se svým dělnictvem se vyrovnali a aby nevháněli stát, hospodářskou i politickou situaci státu do krajností.
Ta situace je dána a jsme toho
mínění, že nemůžeme klidně k tomu přihlížeti, co se odehrává na
poli práce, že je povinností vlády a parlamentu, aby do sociálních
směrů a jejich vyhranění, do zápasu, který potom musí míti těžký
vliv na celý hospodářský život, vnesen byl moment možnosti spravedlivého
rozhodnutí, které by odpovídalo nejen životní potřebě dělnické
rodiny, ale také bralo v úvahu hospodářskou schopnost a soutěživost
našeho státu. Jsem tedy toho mínění, že je potřeba, aby vláda
řekla konkrétně, chce-li přihlížeti pasivně k tomu, co se dnes
odehrává v zápase kovoprůmyslovém, chceme však věřiti, že se vláda
přičiní, aby tento spor byl brzy likvidován a aby předložením
řádné předlohy vládní o rozhodčích soudech byla učiněna přítrž
zlovůli podnikatelů. (Výborně! Potlesk.).
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu posl. Burianovi.
Posl. Burian: Ctěná sněmovno! V interpelacích naším klubem podaných kladu na vládu řadu určitých dotazů. Jejich naléhavost a nezbytnost chci nejprve dokázati vylíčením dosavadních bojů dělnických v Československé republice.
Současný boj kovodělníků, který vyvrcholil 19. května generální stávkou ve Velké Praze, je jenom jednou bitvou na jednom úseku široké bojovné fronty, kterou podnikatelé českoslovenští rozvinuli proti dělnické třídě již v jarních měsících roku 1921. Dlužno vzpomenouti, že podnikatelé ve sklářském průmyslu prosadili obmezení různých výhod sklářského dělnictva od 1. dubna 1921. Rovněž v měsíci květnu minulého roku podnikli podnikatelé v kovoprůmyslu rafinovaně připravený útok na své dělnictvo, při čemž snažili se jednotlivé závody, jako na příklad Daňkovku v Praze, z celkové dělnické fronty vyřaditi, aby dělnictvo jednoho závodu po druhém mohli hospodářsky pokořiti. Jejich úmysl se jim tehdy úplně nezdařil. Byla ujednána kolektivní smlouva, která mechanicky měla býti po období 3 měsíců prodloužena a definitivní lhůtou stanoven 31. prosinec 1921. Sklářští dělníci doznali nového zmenšení svých pracovních výhod v měsíci říjnu loňského roku. Zatím podnikatelé jak v průmyslu kovodělném, sklářském, textilním a jiných využívali hospodářské krise, za jejíž příčinu prohlašovali vzestup zahraničního kursu koruny. Namnoze však podnikatelé prodělávali, pokud se o prodělku může mluviti, jiným způsobem, než uvádějí. Jest zjištěno, že na příklad sklářští zaměstnavatelé utrpěli největší ztráty tím, že do Německa ukládali v obrovských sumách vydělané miliony, o které poklesem valuty německé marky přišli.
Útok kapitalistů na dělnická práva postupoval na všech stranách, zasahoval nové a nové odbory. V průmyslu hornickém datuje se útok uhlobaronů rovněž od letních měsíců minulého roku. Podnikatelé v ostravsko-karvínském uhelném revíru žádali tehdy na dělnících snížení mezd a zvýšení pracovní výkonnosti. V prosinci došlo ke stávce 50.000 ostravských horníků, která za zprostředkování ministra veřejných prací a vedení koalovaných svazů skončila ujednáním, podle kterého se žádá zvýšení výkonnosti o 20%, t. j. ze 6·7 na 7·5 q a výdělek má se říditi podle toho, klesne-li nebo stoupne-li pracovní výkonnost nad nebo pod tuto míru. Ujednání to potkalo se s naprostým nesouhlasem horníků ostravsko-karvínských, neboť dosavadní výkonnost pracovní i podle mínění odborníků, obeznámených s ostravskými poměry, je značná a jen stěží je možno dosáhnouti všeobecného zvýšení tohoto průměru vzhledem k nedokonalým technickým zařízením některých dolů. Skoro v souvislosti s tím začala ofensiva uhlobaronů na Falknovsku a na Loketsku, tedy v revírech hnědouhelných. Tam podnikatelé prohlašovali, že nemohou platiti dosavadní mzdy vzhledem ke konkurenci hnědého německého uhlí.
Generální stávka horníků, která byla vyhlášena 1. února, skončila se 11. února tak zvaným pražským ujednáním, jímž se zřizovaly paritní komise, které měly konstatovati pokles cen životních potřeb, a o toto snížení cen měly býti sníženy i výdělky, ovšem s ohledem na výrobní a jiné podmínky podniku.
Koncem února t. r. paritní komise konstatovaly v různých obvodech určité poklesnutí cen životních potřeb, jež postupovalo od 5 až k 9 procentům. Na Kladně konstatovala paritní komise pokles cen životních potřeb asi o 9 procent, avšak podnikatelé v horním průmyslu hlásili snížení mezd o 18 procent, což pro odpor horníků nebylo jim možno prosaditi. Celkem snížení mezd hornictvu činilo průměrně 9 procent, na Ostravsku a Falknovsku pak bylo ještě větší.
V měsíci březnu a v následujících měsících najednou stoupla drahota životních potřeb, takže koncem měsíce dubna paritní komise o nějakém snížení cen životních potřeb nemohly vůbec mluviti. Přes to však podnikatelská ofensiva na dělnické mzdy se stupňuje.
Dne 31. ledna 1922 dělnické organisace sklářské kladou zaměstnavatelům požadavky na zvýšení mezd, a to v průměru 15 až 25 procent. Sklářští baroni odpovídají v měsíci březnu naproti tomu snížením mezd až o 40 procent. Dne 13. března vylučují dělnictvo, které ve výluce setrvává 3 neděle, až do 3. dubna. Dne 4. dubna dělnictvo na základě zakročení Československého odborového sdružení nastupuje do továren za podmínek, podle nichž jim podnikatelé strhují ze mzdy 15%. Dne 7. května pak dochází mezi zástupci sklářského dělnictva a zaměstnavatelů k jednání: Mzdy dělnictva sklářského snižují se na tabulovém sklu o 10 procent, u lahvařů o 6 procent.
Od 1. února začala výluka 20.000 cihlářů, jimž podnikatelé diktovali 10% snížení mezd. Výluka, která trvala několik neděl, není ještě ani dnes vyřízena.
V textilním odboru žádali fabrikanti na dělnictvu podmínky, které znamenaly až 40% snížení mezd. V některých obvodech, jako pro východní Čechy, byly ujednány smlouvy, které v podstatě zachovávají bývalý stav. V jiných obvodech textilních však podnikatelé, když nemohou prosaditi u dělnictva snížení mezd, které jsou méně než minimem, omezují úplně výrobu, propouštějí dělnictvo z práce, takže vinou jich dochází k bouřlivým výrazům nespokojenosti dělnictva, jako na Hronovsku a jinde. (Výkřiky.) Dlužno konstatovati, že se to děje právě v průmyslu bavlnářském, o němž i sám podnikatelský orgán "Textilní obzor" doznal, že jemu vysoká valuta koruny nebrání ve vývozu.
Podnikatelé kovoprůmyslu vypověděli mzdovou část kolektivní smlouvy ke dni 31. března t. r. Všeobecná část kolektivní smlouvy pozbude platnosti koncem června t. r. Vyjednávání mezi kovodělnými organisacemi dělnickými a podnikatelskými trvá od poloviny měsíce března. Podnikatelé žádají 25procentní snížení mezd, dále snížení mezd úkolových a výpovědní lhůtu 14denní. Aby umožnili jednání, nabízejí zástupci odborových organisací společně s důvěrníky nejdříve 5%, když jsou však odmítnuti, nabízejí 7-10%ní snížení mzdy. Pro malé továrny nabízejí 5-7%, jsou však od podnikatelů odmítnuti. Dlužno zdůrazniti, když plenární schůze důvěrníků kovodělných závodů souhlasila nepatrnou většinou hlasů se snížením mzdy, že to učinila proto, že vůdcové organisací prohlásili, že to učinili z důvodu, aby vyzvěděli, co podnikatelé chtějí a kam až ve svém hladu chtějí jíti. Důvěrníci prohlásili, že jim dělnictvo nedalo mandátu k jakémukoli snížení mzdy, takže, když přímé vyjednávání mezi zaměstnanci a podnikateli se ukázalo bezvýsledným, došlo ke zprostředkování vlády, které bylo rovněž bezvýsledným, takže ministři Habrman a Novák předložili oběma sporným stranám zprostředkující návrh, podle něhož dělníci mají přistoupiti na snížení mezd 15procentní, rozdělené na etapy tak, že 25. dubnem počínaje nastoupiti má snížení mezd 10procentní a od 3. července další snížení 5 procent. Hlasovací lístek, podepsaný sborem důvěrníků, obsahoval dvě otázky: 1. Jsem pro snížení mezd navrhované ministrem soc. péče? 2. Nesouhlasím a jsem pro boj. - Výsledek hlasování je znám. 70% dělnictva středočeských a západočeských závodů kovodělných vyslovilo se pro boj. Přes to však, že v předchozích plenárních schůzích důvěrníků bylo usneseno, že, ať hlasování dopadne jakkoliv, menšina se podřídí, přes to stávkové vedení, v němž vůdčí roli hraje bývalý ministr Hampl, nařídilo, aby Pražská železářská společnost, která zaměstnává 5000 dělníků, byla z boje vyřazena. Dělnictvo kovodělných závodů, které je proniknuto poznáním, že v dnešní době, kdy kapitalistická ofensiva dosahuje vrchu, dílčí boje nemohou míti žádoucího výsledku, konalo ve Velké Praze celou řadu schůzí, v nichž volalo od prvých dnů stávky po vyhlášení generální stávky kovodělníků v celé republice, stojíc na správném stanovisku, že pakliže by ani v takovém případě kovoprůmyslníci nepovolili, vzalo by dělnictvo za svou věc věc kovodělníků, která je věcí pracujícího lidu. Na všech projevech dělnictvo odmítalo nevhodné reformistické návrhy svých odborových vůdců. Ukázalo se to nejen na schůzi v prvém týdnu stávky kovodělného dělnictva karlínského, kde dělnictvo odmítlo Hamplovu resoluci, ale i na Staroměstském táboru, kde reformisticky mluvící řečníci byli umlčováni. Vyvrcholením nespokojenosti dělnictva byla páteční generální stávka, již ústředny odborové musily vyhlásiti pod tlakem mas.
A nyní poukáži na příčiny ofensivy kapitalistů. Díváme se na ně zcela jinak, než kapitalisté namlouvají veřejnosti. Zprávy valných hromad kapitalistických podniků ukazují, že špatný stav výroby a výdělků kapitalisté přehánějí. Za uplynulý správní rok 1921 vykazují veškery závody úspěšné bilance, odrážející se ve vysokých procentech udělovaných dividend a superdividend. Příčiny podnikatelské ofensivy nelze tudíž ani tak shledávati v hospodářské situaci, jako spíše v politických cílech buržoasie, jež je ovladatelkou výrobních prostředků a jež očekává zhoršení hospodářské situace v budoucnu a chce se proto již předem před možnými ztrátami na účet dělnictva zajistiti. Vzpomeňte na vládní prohlášení minist. předsedy dr. Beneše, v němž nebylo zmínky o nějaké socialisaci. Do vídeňských obchodních listů píší se z Prahy zprávy takového rázu, že žasneme. Po prohrané stávce hornické psaly vídenské kapitalistické listy, že vláda československá nutila uhlobarony, aby horníkům nepovolili, a zaručovala jim, že socialisace dolů, ze které mají uhlobaroni nyní neustále strach, nyní provedena nebude. (Různé výkřiky.) V podobném smyslu mluvil touž dobou ministr Šrobár v Trnavě. Tento fakt, že koaliční vláda Benešova jistě z nařízení kapitalistické Francie definitivně se zřekla socialisace, působil uklidňujícím způsobem na veškeré podnikatele. Dokud tito byli socialisací ohroženi a stáli tak před faktem, že pozbudou svého majetku, nestavěli se proti placení dělnických mezd, neboť mohli si to vynahraditi na obnosech, jež podnikatel obyčejně ukládá jako investici do závodu. Kapitalisté v té době sabotovali výrobní zařízení svých továren a vyzískané kapitály ukládali do ciziny, jako to činili sklářští zaměstnavatelé do Německa (Tak jest!) a tak oni jsou v dnešní době jedině odpovědni za to, jestliže československé výrobky nevyhovují ani cenou, ani kvalitou cizině. Kvalifikovanost českého dělníka ve všech oborech je příslovečná. Avšak proti technickým vymoženostem je i nejlepší dělník bezbranný. Jakmile však kapitalisté vládním odvoláním socialisace nabyli pravé jistoty o tom, že jich soukromé vlastnictví jest do daleké budoucnosti zajištěno a oni úplnými pány výroby, poznali, že s dosavadním technickým zařízením svých závodů naprosto nestačí, aby konkurovali s cizinou. Na místo však toho, aby technická zařízení zlepšili miliony, vyzískanými v předcházejících letech, postavili kapitalisté heslo o stabilisaci a později o normalisaci mezd. V důsledku této ofensivy jednotlivé odborové svazy vedly dílčí boje nebo byly nuceny je vésti. Kapitalistické třídě se v jejich útocích proti dělnictvu dařilo a celé řady odborů byly nuceny podepsati snížení mezd. Byli to horníci, textilníci, lučebníci, obuvníci, truhláři, zradou donuceni byli ke snížení mezd i zemědělci, naposled skláři. Buržoasie pak vyvrcholila útokem na poslední nejsilnější odbor kovodělný, na němž žádala snížení mezd o 20%.
Sami zaměstnavatelé jsou si vědomi toho, že snížení mezd nevede k ozdravení současné hospodářské krise v Československu, která jest jen součástí všeobecné hospodářské krise světové. Snížení mezd, zvýšení pracovní výkonnosti nemůže vésti k odstranění příčin hospodářského rozvratu, naopak tento rozvrat musí vésti k největšímu neštěstí a k větší bídě všech pracujících vrstev. Dlužno vzpomenouti, že Evropa je dlužna Spojeným státům úhrnem 10 miliard dolarů, což značí, jak ostatně již vypočítal sám dr. Rašín, že by jen na 5% úrok musila Evropa vydělati pro Ameriku přes půl miliardy dolarů, čili přes 2500 milionů zlatých korun. Sám tento buržoasní finančník a národohospodář prohlašuje, že nesleví-li Amerika Evropě dluhy, nebo aspoň nesleví-li úroky na dlouhou řadu let, není možno Evropě pomoci. Za takových okolností jest skutečně pravdou, že celý průmysl v Československé republice nalézá se ve značné krisi a že je zde všeobecná nezaměstnanost. Celá řada závodů pracuje velmi nedostatečně, dělníci jsou propouštěni, mám zde doklady ze Slovenska o tom, které jsou úžasné. Avšak pro pokročilost času nemohu tento materiál vyčerpati.
Nepopíráme, že dnes celé hospodářství v Československé republice jest ve stavu značně veliké krise. Avšak obnova hospodářských poměrů nesmí se státi na účet dělnické třídy, nýbrž jsou zde jiní činitelé, na jichž účet má býti provedena tato obnova.
A nyní dovolte, abych o této věci v závěru své řeči pronesl svůj úsudek. Předešlý pan řečník pronesl zde řeč, která mne velice překvapila. V první části své řeči mluvil proti snížení dělnických mezd, v druhé však pro snížení. V druhé části své řeči mluví pro příměří a pro rozhodčí soudy, a to takovým způsobem, jakoby někdo chtěl z politických důvodů stávky kovodělníků využitkovati. Nuže, to poslední tvrzení postrádá všeliké správnosti. Podívejte se, že dnes je nápor proti dělnictvu ve všech státech, v celém světě, bez ohledu na to, zdali je tam strana komunistická, či jakákoli, proti které zde nepřímým způsobem bylo útočeno, bez ohledu na to, jsou-li tam odborové organisace sociálně demokratické, nacionalistické, konservativní nebo liberální nebo jiné, ať je to v Americe nebo v Anglii, ve kterýchkoliv státech světa, všude kapitál tlačí dělnickou třídu, všude proti ní podniká ofensivu, všude se musí dělnictvo bránit a všude přichází k týmž důsledkům a problémům, ve kterých jsme v Československé republice, a všude přichází dělnictvo k otázce, jakým způsobem se má brániti.
To je předmět sporu, který nyní je veden mezi námi v socialistickém táboře. Požadavky, řekl bych, jsou úplně stejné. Aby tato věc byla jen věcí hospodářskou, s tím naprosto souhlasíme. Vedeme spor o to, jakým způsobem má dělnická třída prosaditi své, jakým způsobem má se ubrániti snížení mezd a jakým způsobem má to provésti. A tu je ovšem jasno, že dosavadní prostředky obrany jsou nedostatečné. Prosadit tyto hospodářské požadavky dělnictva všemi, i politickými prostředky, není žádnou věcí špatnou, nýbrž úplně nutnou. (Tak jest!) A tu my klademe přesné otázky na vládu v této příčině. Zde nedostačuje říci: "Ano, my jsme proti snižování mezd," nýbrž je nutno říci, co v té příčině má se činiti. A tu je jisto, že vláda až dosud ve prospěch těchto zápasů dělnictva nepodnikla naprosto ničeho. Včera právě zde mluvil pan poslanec Meissner a závěr jeho řeči byl takový, jaký již velice dobře známe: "My jsme věrni státu, my jsme oddáni státu, vše pro tento stát." Pěkné! Ale prosím, jak nyní representanti tohoto státu, jak státní moc chová se k dělnické třídě? Vy, socialistické strany, říkáte: "Všechno pro tento stát!" Ale současně tato státní moc zavírá dělníky, kteří zde v Praze demonstrují proti snižování mezd, a současně tato státní moc v Plzni zavírá a odsuzuje dělníky na základě zákona zde zpracovaného, kteří činili svou povinnost, když žádali, aby každý dělník byl v té odborové organisaci, ke které dělníci mají důvěru. Tedy zde je velký rozpor v chování vlády oproti dělnické třídě a v chování se určitých socialistických stran k dosavadní a dnešní státní moci. Pánové, prosím, vy to máte v moci a dnes dělníci znovu prohlásili, že jsou pro pokračování v boji a čekají na to, co učiní zde v této sněmovně socialistické strany. To není žádná politická agitace, nýbrž každý dělník prostě očekává, co učiní socialistické strany, co učiní dobrého a řádného. My podáme určité návrhy.
My navrhujeme, aby vláda určitým a jasným způsobem něco učinila proti nezaměstnanosti ve prospěch dělníků a aby dala závodním výborům právo, aby se dělníci nepropouštěli tak libovolným způsobem jako dosud, aby zvýšena byla podpora v nezaměstnanosti, ale my klademe další určité a jasné návrhy ohledně toho, co vláda má podniknouti ve prospěch dělníků proti snížení mezd. Žádáme svým návrhem, aby zákon byl udělán ihned, rychle a okamžitě, zákon, který prostě odčiní všechno to neoprávněné snížení mezd, které až dosud bylo provedeno, aby socialistické strany takovýto zákon udělaly.
Vy řeknete, že je to něco neobyčejného, aby sněmovna stanovila zákon, který prohlašuje, že podnikatelé jsou povinni platiti mzdy, které byly stanoveny v bývalých kolektivních smlouvách. K tomu prohlašuji, že je to požadavek čistě reformistický a žádný jiný. To je požadavek, který praví, aby byly stanoveny minimální mzdy. Jako minimum mzdy může býti stanovena určitá číslice. My neurčujeme určitou číslici, nýbrž říkáme: co si podnikatelé sami smluví s dělníky, s odborovou organisací, to budiž ta minimální mzda, kterou je povinen podnikatel platiti. Tyto reformistické návrhy byly socialistickými stranami dříve kladeny. A takové návrhy klade každý sociální demokrat z druhé, 2 1/2 internacionály, z amsterodamské odborové internacionály atd. To je požadavek naprosto reformistický a my nyní žádáme, aby tento požadavek byl uzákoněn. Tu možnost dojista máme, abychom ho prosadili, tu možnost mají socialistické strany, které jsou ve vládě. Prosím, takový ukrutný nápor podnikají kapitalisté proti dělnické třídě, že celá Praha byla vzrušena - četli jsme ve všech časopisech, jaký projev dělnictvo učinilo - ale já jsem ještě ani jednou nečetl ani neslyšel, že by socialistické strany, které jsou ve vládě, řekly oněm pánům zástupcům, kterých je nepatrná hrstka v této sněmovně, jak s nimi je možno zatočiti. Socialistické strany nepostavily zástupce kapitalistů zde ve sněmovně před jasnou otázku: Buďto takovýto zákon proti snížení mezd uděláme, nebo s vámi v jedné vládě seděti nebudeme a nemůžeme. (Výborně!)
Vy jako socialistické strany jste
povinny k té veliké ofensivě, která se zde nyní proti dělnictvu
děje, konati svou povinnost, a jestliže není k tomu schopna tato
sněmovna, jak je dnes složena, a jestliže k tomu není schopna
tato vláda, tak jak dnes je složena, pak ať vypíše vláda volby
a ať nový parlament, nová sněmovna udělá pořádek a ať je zde dosazena
vláda dělníků a malých rolníků. (Výborně! Potlesk komunistických
poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku panu posl. Tayerlovi.
Posl. Tayerle: Slavná sněmovno! Jest přirozeno, že také do této sněmovny, do její síně zaléhá ohlas hospodářských poměrů a zápasů, které se odehrávají v poslední době. Prožíváme těžkou dobu zkoušky, v níž musejí obstáti odpovědní činitelé tohoto státu, aby jej bezpečně vyvedli z nebezpečného úskalí rozpoutaných vášní, ano nenávisti. Musí však nejdříve posilovati právě důvěru těch, kteří spatřují ve státě svého spravedlivého ochránce, a mařiti naděje těch, kteří počítají, že se dostavují předválečné doby hospodářské přemoci a libovůle. Nejistota v hospodářském životě, stálé kolísání působí těžké škody právě tak, jako když nezbytná opatření se stále odsouvají v naději, že "to snad nějak dopadne".
Jestli kdy, tož právě poslední doby nejlépe dokazují, že dělnictvo dobytím politické moci, politické rovnoprávnosti v tomto státě, o níž není a nemůže býti mezi námi sporu, nedosáhlo ještě zdaleka skutečné hospodářské rovnosti a hospodářské demokracie. Z toho vznikají zápasy, jichž jsme svědky. Vizme, z jakých poměrů vzešla stávka kovodělníků a stávka všeobecná ve Velké Praze, která ze solidarity s kovodělníky byla prohlášena.