Ministerstvu zahraničních věcí není známo, že existuje nějaká organisace pod názvem "Skupina studentů-galipoljců, důstojníků I. armádního sboru".
Podle vyjádření správce učebního oddělení v komitétu pro umožnění studia ruským studentům nalézá se mezi ruskými studenty od pana kol. dr. Šmerala jmenovaný Prokovjev a studuje horlivě a úspěšně. Bude-li však zavedeným šetřením prokázáno, že on jest skutečně původcem zmíněného "rapportu", bude proti němu i zakročeno podle předpisů.
Celkem je podporováno asi 1800 ruských studentů, z nichž kromě tisíce z Cařihradu ostatní přijeli sem z různých jiných zemí, Řecka, Tunisu, Srbska, Bulharska, Rumunska, Polska, Rakouska, Lotyšska atd., a neměli snad ani vztahů k armádě generála Wrangela. Zdůrazňuji opět, že pokládáme za svou povinnost, pomáhati právě tím, že dáváme možnost výchovy těmto elementům, aby mohly skutečně v Rusku administrativně a jinak jako inteligence pracovat.
Počátkem školního roku 1921 dovolilo ministerstvo nár. obrany asi 400 osobám opustiti koncentrační tábory, kde byly internovány jako příslušníci bývalých protibolševických vojsk, za účelem pokračování ve studiích v Praze a v Brně. Po celou dobu dotyční studují svědomitě a obdrželi nyní již vyzvání od ministerstva národní obrany, aby se po ukončení školního roku zase hned vrátili do koncentračních táborů. O nějaké vojenské organisaci neb politické agitaci těchto studentů dosud není ministerstvu zahraničních věcí ničeho známo.
Ministerstvo zahraničních věcí nikdy nepřekáželo sovětským zastupitelstvím při repatriaci jejich občanů, naopak velmi často žádalo, aby se tyto úřady seriosně ujaly práce, a průtahy při repatriaci ukrajinských občanů nelze přičítati československým úřadům.
V Německém Jablonném se jednalo o přemístění 31 ukrajinských repatriantů, nespokojenců, působících nepořádek a rozvrat v táboře. Ustavivší se tam komitét zrušil velitel tábora pro agitaci politickou, neboť nemohl dovoliti, aby nějaká instituce kritisovala vojenské předpisy. Rovněž nemohlo býti dovoleno ozdobiti místnosti obrazy, hesly a plakáty, neboť podle platných vojenských nařízení je to nepřípustno. K pracím nikdo z repatriantů nebyl nucen ani v Josefově, kam mezitím těch 31 osob bylo pod čsl. eskortou dopraveno. Když pak repatriační mise ukrajinské republiky prohlásila, že se opravdově postará o dopravu repatriantů z Německého Jablonného na Ukrajinu přes Polsko v nejbližších dnech, nařídilo ministerstvo nár. obrany, aby těchto 31 nespokojenců z josefovského tábora bylo převezeno zpět do Něm. Jablonného k ostatním tam čekajícím repatriantům. Kromě toho garantuje ministerstvo nár. obrany ještě zaplacení dopravních výloh přes polské území na ukrajinskou pohraniční stanici, aby repatriace mohla býti urychlena. Ukrajinská repatriační mise prohlásila již 24. května, že pokládá celou záležitost za likvidovanou. Zatím se posílají amnestovaní ruští a ukrajinští příslušníci do Něm. Jablonného a vyjednává se o zvláštní tábor s ministerstvem vnitra a zároveň se čeká na vyřízení některých formálností a prohlášení sovětských misí, že vezmou na sebe administrativní náklady za takový tábor a úhradu za dopravu, neb již nejde o válečné zajatce.
Rozumí se, že nikoho k repatriaci nenutíme, že každý má úplnou volnost a že také z těch, kteří se nechtějí vrátiti do sovětského Ruska, není nikdo nucen, aby se vrátil. Nikomu v ničem nepřekážíme.
Počátkem března t. r. byl zatčen po nedorozumění spolupracovník ukrajinské obchodní mise pan Podšivalo, jak to pan dr. Šmeral zdůraznil. Stalo se to v důsledku neobyčejné podoby s osobou jinou, po které policie pátrala právě v této době. Pravda je, že byl veden do ukrajinské mise v Šeříkové ulici č. 4 za účelem zjištění okolností osobních, načež ihned propuštěn. Z nevysvětlitelných dosud příčin nedošel radiogram naší mise z Charkova, oznamující jeho příjezd, jak obyčejně se to stává se všemi, kteří z Ruska přijíždějí a visum od nás dostávají. Tím se stalo, že včas ministerstvo vnitra nebylo upozorněno a že k zatčení došlo. Je pravda, že zde postup byl nesprávný, policie neměla posílati nikoho do Šeříkové ulice, nýbrž měla si povolati ke zjištění osobnosti kterékoliv lidi do svého úřadu. Věc jí byla vytknuta a opakovati se nebude.
Koncem r. 1921 přivezeny byly do Československé republiky dva transporty ruských uprchlíků z Cařihradu, bývalých to vojínů armády Wrangelovy, při čemž zvláštní komisí byli vybíráni jedině takoví lidé, kteří před válkou buď sami byli sedláky nebo se zabývali zemědělskou prací; přivezeno bylo asi 2000 lidí, mezi nimiž však není důstojníka z povolání. Lidé tito rozděleni byli po programu a za součinnosti Zemědělské Jednoty mezi naše sedláky v Čechách, na Moravě a na Slovensku. (Posl. Teska: Pane min. předsedo, to děláte v době ukrutné nezaměstnanosti venkovského dělnictva! - Posl. Haken: A naši lidé jsou bez práce!) V dalším příjezdě těchto pracovníků se nepokračuje.
Účelem přivezení těchto lidí byla jednak humanita, t. j. vytrhnouti je z bídy, ve které se nacházeli - jak právě to ujednáno s mezinárodními činiteli o tom, co naše republika může v otázce této učiniti - jednak dáti jim možnost, aby jako zemědělci u našich rolníků se prakticky naučili intensivnímu hospodaření, jednak je pro ty, kteří jeví o to zájem, pořádáno několik kursů, jako zahradnické, včelařské, lukařské, traktorní, zelinářské i jiné, které jsou četně navštěvovány.
Kromě toho za finanční podpory ministerstva zahraničních věcí přivezeno bylo z venkova asi 700 těchto zemědělců na hospodářskou výstavu v Praze, aby poznali všechny výkony v oboru hospodářství tam vystavované a tudíž aby tak své praktické znalosti doplnili.
Také při tomto případě naše důvody humanitní, naše důvody národní a sociální zde rozhodují a znovu zdůrazňuji, že jsme v těchto podporách pokračovali do toho stupně, jak jsme se domnívali, že naše republika a naše prostředky snesou.
Připomínám k poznámkám p. kol. dr. Hnídka, že jako pro jiné, také pro tuto skupinu se docela rovnoměrně podpory tak, aby nemohlo býti výtek stranickosti, rozdělují a že zejména dnes - když již mohly býti nějaké stížnosti dříve - tato spravedlnost se plně zachovává.
Pan kol. dr. Šmeral žádal si odpovědi na tyto konkrétní otázky a byl jsem nucen na tyto konkrétní otázky odpověděti, i když to snad poněkud slavnou sněmovnu unavovalo.
A nyní mám jen několik málo poznámek k dotazu p. kol. Mazance. Pan kol. dr. Mazanec podal na mne dotaz o našich závazcích k zionistům. Rád p. kol. Mazance uklidním. Během války nikomu žádných závazků jsme nečinili a zejména ne zionistům nebo nezionistům. Otázka židovská byla projednávána s námi jedenkráte na konferenci mírové, když se totiž jednalo o textování minoritních smluv. Bylo to v době, kdy z Ameriky přišly silné organisace židovské, zionistické i nezionistické, které působily na to, aby v jednotlivých minoritních smlouvách byly zařaděny klausule o ochraně židovského náboženství. Také se stalo, že do některých minoritních smluv tyto klausule byly skutečně vsunuty. Od počátku jsem se vždy bránil proti tomu, aby se to nestalo, odůvodňuje to tím, že u nás vlastně otázka židovská v tom smyslu jako v Haliči nebo v Rusku neexistuje a že následkem toho není důvodu, aby do naší minoritní smlouvy tyto otázky byly vsunovány. Právě proto, že se to pokládalo v té době na konferenci mírové za něco spíše hanlivého, že právě tyto otázky o svobodě náboženství židovského v mírové smlouvy mají býti vloženy, bránil jsem se proti tomu a dokazoval jsem, že není naprosto třeba něčeho podobného, poněvadž naše ústava a duch u nás v naší republice je takový, že v žádném případě nebude třeba proti komukoliv svobody náboženství židovského hájiti. Zdůrazňoval jsem, že i v naší konstituci, v celém našem zákonodárství z naší vlastní vůle budou taková opatření, která jakékoli výtky po této stránce předem odmítnou.
Tyto důvody také komise, která se zabývala minoritní smlouvou, uznala a bylo a priori odmítnuto, aby jakýmkoliv způsobem otázka židovská právě v našich smlouvách nebo v našich závazcích byla zmíněna. To je všecko, co za celou válku a za celou mírovou smlouvu jsme my odpovědní činitelé za hranicemi specielně v otázce židovské jednali.
Nebudiž mi vykládáno ve zlé, jestliže mnohým pánům odpůrcům, ostatně nejen z oposice, vytýkám jistou isolovanost. Snažím se své odpůrce skutečně pochopiti, rád bych se poučil z jejich stanoviska, ale zdá se mi, že právě mnozí trpí nedostatkem znalosti věcí a osob. Měl jsem příležitost pozorovati rozhodující osoby v Evropě po řadu let. Snažil jsem se podle svých sil jejich vedoucí myšlénky pochopiti zcela realisticky, jakož vůbec se snažím vývoj naší doby pochopovati zcela realisticky. Historický vývoj států a národů neuskutečňuje se podle osobních přání, sympatie a antipatie. Jsa odpověden za zahraniční a dočasně za celou politiku našeho státu, vycházím z přesvědčení, že vznik a vývoj naší republiky je otázkou evropskou a světovou a taková otázka musí býti pojímána nikoliv jen lokálně a se stanoviska stranických programů. Neosobuji si nikterak neomylnosti. Bránil jsem se jen proti výtkám o chybách, uznávám, že chybuji jako jiní lidé, ale snažím se z chyb se učiti a nikdy neudělati dvakrát chybu tutéž. Podléhám týmž psychologickým zákonům jako moji odpůrci. Jenom tolik chci říci, že od samého počátku své politické dráhy snažím se ve svém jednání býti co nejvěcnější a nejspravedlivější.
V této snaze odpovídám také na
vývody v této debatě, stavě právě důvod proti důvodu, a v tomto
smyslu budu vésti i nadále naši zahraniční politiku, a to podle
zásad, které jsem vyložil v posledním svém exposé. (Hlučný,
dlouhotrvající potlesk.)