Masaryk i Beneš nesprávně posoudili vlastní smysl světové války. Sami ideologové, třídně vykořenění, neměli smysl pro ohromné třídní hospodářské konflikty, které určují dějiny. Dívali se na válku ideologicky. Proto wilsonovská hesla o demokracii, humanitě, věčném míru, národním sebeurčení, Lize národů nepovažovali v prvém stadiu svého budování jen za pokrytecké fráze, jimiž krvavý boj byl na jedné straně dekorován, stejně jako na druhé straně byl dekorován jinými ethicko-filosofickými pokryteckými frázemi, nýbrž původně v prvém stadiu svého politického jednání považovali je za skutečnou hnací sílu, skutečnou pohnutku a cíl války a za skutečného mocenského činitele při upravování světa po válce. Z této prvotní nálady vzešly sliby odmilitarisování a svobod, formulovaných v pařížském manifestu, podepsaném Masarykem, Benešem a Štefanikem. Zatím skutečnost půlčtvrta roku do janovské konference ukázala, že pravda války je jiná. Pravdu neměl Wilson a wilsonovský ideolog Masaryk, pravdu měl Trocký, jenž ve svém spisu "Válka a internacionála", psaném ve Švýcarsku v letních měsících roku 1914, smysl války charakterisoval takto: "Jádrem nynější války je vzpoura výrobních sil, jež kapitalismus budovali, proti národně-státní formě jejich vykořisťování. Celá zeměkoule, pevnina jako moře, povrch jako hloubky, staly se arénou celý svět zabírajícího hospodářství, jehož jednotlivé části jsou od sebe navzájem neodlučitelně odvislé. A tuto práci vykonal kapitalismus." (Min. předseda dr. Beneš: Trocký se tam vyslovil proti Rakousku!) Trocký se tam vyslovil proti Rakousku, ale já upozorňuji, že nepovažuji rozboření Rakouska za omyl, naopak rozboření Rakouska je dovršením rozboření feudalismu... (Min. předseda dr. Beneš: Roku 1914 jste to nemyslel!) Já jsem to nemyslel! Já otevřeně říkám, že v tomto směru jsem se mýlil. Tento svůj omyl otevřeně jsem doznal. Nestavím svou odpovědnost za jiné, já za tento omyl jsem nesl důsledky a jsem ochoten a budu vždycky ochoten tyto důsledky nésti, ale prosím, jakmile jsem pověřen autoritou mandátu, nemůže můj vlastní omyl býti překážkou, abych nevyslovil kriticky to, co si myslím o omylech spáchaných druhými. Já neposuzuji a nekritisuji zde morálně, jako sám jsem vždy ochoten morální kritice se podrobiti, ale konstatuji, že tam, kde musím mluviti, mluvím to, co odpovídá mému nynějšímu přesvědčení, při čemž otevřeně prohlašuji s tohoto fora, že za každý omyl svůj nesu odpovědnost a že to považuji za rys politické poctivosti, že od omylu neutíkám, že za druhé osoby se neskrývám a že takový, jaký jsem byl a jsem se všemi chybami a omyly, se stavím před soud veřejnosti a zejména proletariátu. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)
Tedy Trocký vyslovuje názor, který považuji za správný, že hlavní smysl světové války byla vzpoura výrobních sil, kterým už velký nacionální stát ve své formě byl nedostatečný, úzký, a že hlavní smysl světové války nebyla tendence k tvoření malých státních obvodů - při čemž jako vedlejší produkt samozřejmě mohly také takové národnostní útvary samostatně ustavené na troskách feudálních vyplynouti - nýbrž že světová tendence směřuje k tvoření velkých státních obvodů. A ještě upozorňuji, abych už předešel tomu, aby předem nevzniklo podezření z cíle, ke kterému tuto argumentaci chci vésti, že neupozorňuji na tuto věc z toho důvodu, že bych utvoření samostatného státu československého považoval za nesprávné - výslovně prohlašuji, že je to pokrok vzhledem k feudální formaci Rakouska - nýbrž proto, že chci vésti jako další argumentaci, že jsou mnohem větší obtíže, se kterými existence malého státu v této době ohromného proudění velkých hospodářských sil musí počítati, než jak by tyto obtíže odhadoval ten, kdo se bezstarostně oddal Wilsonovskému idealismu, spoléhaje na idee práva a spravedlnosti Ligy národů.
Cíl řeči, kterou zde budu mluviti, je, abych kritikou ohromných obtíží, ve kterých nyní stojíme, ukázáním jich v celé velikosti pomohl hledati cestu, kterým směrem vplynouti, na které proudy, do kterých vod je možno z této situace ven se dostati. Upozorňuji na to proto, když moje kritika bude tvrdě vyslovena, tak jako pravda musí býti vyslovena ve tvrdých formulacích, abych snad z předpokládání nesprávných konečných cílů, nevyvolal dojmu, který bych vyvolati nechtěl.
Budu pokračovati v onom citátu Trockého: "Celá zeměkoule, pevnina jako moře, povrch jako hloubky, staly se již arenou celý svět zabírajícího hospodářství, jehož jednotlivé části jsou od sebe navzájem neodlučitelně odvislé. Tuto práci vykonal kapitalismus."
Než kapitalismus tlačí také kapitalistické státy k vzájemným bojům buržoasií každého národa mezi sebou o to, které právě z nich má býti toto světové hospodářství podmaněno. Politika imperialismu je tedy především svědectvím, že starý národní stát, jak byl utvořen v revolucích a válkách let 1789-1815, 184 8-1859, 1864-1866 a 1870, se přežil a že nyní už stává se nesnesitelnou překážkou rozvoje výrobních sil. Národnost musí zůstat i nadále skutečností kulturní, ideologickou, psychologickou, než hospodářská základna je jí pod nohama odtažena. Všechny řeči o tom, že nynější krvavá srážka je dílem národní obrany, jsou pokrytectvím a slepotou: objektivním smyslem války je rozvrátiti dosavadní národně-hospodářská střediska ve jménu hospodářství světového. Úsilí řešiti tuto úlohu neděje se však na základě rozumné a organisované spolupráce všeho vyrábějícího lidstva, nýbrž na základě vykořisťování světového hospodářství kapitalistickou třídou země vítězné, která touto válkou má z velmoci státi se mocí světovou. Válka ohlašuje zřícení se národního státu."
Pánové, tato řeč je vašemu myšlení ve většině jistě nezvyklá. Ale pozorujte všechny skutečnosti, které se dějí kolem od likvidace světové války do Janovské konference. A kdybyste theoretický rozbor světové války chtěli připustiti jen jako hypothesu, uvažte která hypothesa pak lépe vykládá vše, čeho jsme svědky: formule wilsonovské ideologie, či socialisticko-hospodářské formulace Trockého? Blíží-li se však formule Trockého pravdě, pak z toho plyne pro praktickou politiku, že problém opravdové, skutečné samostatnosti národního státu, zejména státu malého, nově vzniklého, nejvýše nevýhodného zeměpisného položení, s velkými národnostními menšinami, přeprůmyslněného, s velkým množstvím dělnictva, s neudržitelným, ještě feudálním poměrům odpovídajícím soustředěním půdy v rukou velkostatkářů, je problémem daleko obtížnějším - tento problém skutečné samostatnosti národního státu - než si u nás veřejnost uvědomuje. Nebojíme se kacířství toto vysloviti. Jaký smysl by mělo dělati pštrosí politiku a před skutečnostmi strkati hlavu do písku?! Mám dojem, že v této příčině v Československu sotva kdo ve svém nitru prodělává větší názorné vyučování o významu právě filosofové tohoto státu v nynější formě, a současně největší potíratelé marxismu, Masaryk a Beneš. Kde jsou doby, kdy mohli věřiti nebo alespoň říkati, že vítězství ententy učiní světovou válku válkou "poslední", že k zabezpečení samostatnosti a uskutečnění klidu v této zemi stačí "ušlechtilost", "morální zásady" vítězů, Liga národů a filosofické body amerického profesora? Jest-li skutečná linie politiky, určená Masarykem a Benešem, brzy po tom, co s mocí přišla na ně těžká odpovědnost, obrátila se jiným směrem, když místo o víru v mír, o humanitu a demokracii začala se opírati o mechanické prostředky moci ne tříd, nýbrž přejatého aparátu policejního, byrokratického a vojenského násilí vůči dějinně-revolučně orientovanému dělnictvu doma, slepost k otázkám národnostním, militarismus v zahraniční politice, kurs protiruský, přímo zřejmá nenávist k ruské revoluci a úplně jednostranné svázání se s Francií), tedy v tom my vidíme známky překvapení a bezradnosti mužů, kteří musejí si uvědomiti, že v důležitých teoretických předpokladech se mýlili, ale již příliš byli vpleteni do sítě určitých vlivů, zájmů a závislostí, než aby měli sílu, omyl jasně doznat a smělým podstatným obratem vyvoditi důsledky.
Pánové, druhá these, ze které chci vycházeti, je, že Masaryk i Beneš nevystihli správně dějinného smyslu ruské revoluce. Pan min. předseda dr. Beneš pravil ve svém exposé, že on od roku 1917 důsledně představuje vůči Rusku jednotnou politickou linii, takovou, které prý "jednání konference janovské dalo skvěle zadostučinění." To by znamenalo, že u nás vládní kruhy od počátku, od roku 1917, tak posuzovaly dějinný smysl z revoluce vzešlé ruské sovětové vlády, její ideu, její moc, její trvalost, jako se celému světu projevilo sovětové Rusko v Janově. Tak tomu není. Řeč pana min. předsedy dr. Beneše zněla by mnohem upřímněji a lidsky byl by i v očích politických odpůrců větším, kdyby ve chvíli, kdy Janov jest mezníkem poválečného vývoje Evropy, řekl: "V mnohém jsme měli pravdu, vykonali jsme podle svého přesvědčení poctivou práci, žádný člověk nemůže býti neomylným ve všem. Nepovažujeme za své osobní pokoření doznati, že věc ruskou ukázal vývoj čtyř let v jiném světle, než jak my jsme původně myslili. My jsme se dívali na to z daleka a měli jsme dojem, že ruští bolševici jsou z 90% zločinci, z 9% blázni a poslední procento idealistů, že musí co nejdříve zmizeti s povrchu politiky nejen pro svůj nepatrný počet, nýbrž už proto, že socialisté jsou nepraktickými pacifisty. My nejsme socialisty. Socialistické terminologie užívali jsme v době poválečného přechodu z toho důvodu, abychom udrželi souvislost s masami. Nevěříme v možnost socialistických cílů. Naším poctivým cílem, k němuž jsme svědomitě a vědomě soustřeďovali vše, bylo vybudovati liberální, kapitalistický, buržoasní, národní stát. Proto z poctivých po našem přesvědčení důvodů přizpůsobili jsme se a pomáhali jsme těm, o nichž jsme předpokládali, že jest moc, která by navzájem zase mohla pomoci našim cílům. Sovětové Rusko jsme za takového činitele nepovažovali. Dívali jsme se na ně jako na kratičkou episodu a už roku 1918 jsme myslili, že tato episoda nejpozději v několika měsících bude likvidována. Ideově jsme sovětovému Rusku cizí, mocensky jsme s ním nepočítali, Francii jsme potřebovali, tedy jsme dělali politiku, jakou jsme dělali. Ovšem v Janově jsme poznali jiný stav věcí. Já sám - dr. Beneš - konstatuji ve svém exposé doslovně: "Janovskou konferencí vstoupilo Rusko opět do aktivní politiky mezinárodní, dostavši ve skutečnosti uznání de facto." Dobrá, to je skutečnost, a se skutečnostmi chceme počítati. Doznáváme omyl, linie zahraniční politiky tohoto státu bude ode dneška jiná než dosud."
Přiznati, že dosavadní zahraniční politika byla orientována proti sovětovému Rusku z důvodů nacionálního egoismu, pochopitelných a subjektivně poctivých u nesocialistů, bylo by mnohem vážnější, než když pan dr. Beneš snaží se v exposé tvrdit, že posuzoval Rusko vždycky od počátku tak, jak se to projevovalo v Janově. Jest pravda, že dr. Beneš od počátku po svém návratu mluvil o "neintervenci". Ale prosím, on přišel domů až v druhé polovici r. 1919, to už Rusko mělo za sebou 2 roky sovětového života, mělo už za sebou vojenské úspěchy nad Kolčakem a Denikinem.
V té době proti intervenci nebyl
jen pan dr. Beneš, nýbrž proti ní byla již také Francie.
23. prosince r. 1919.... (Posl. Hudec: Nikdo opravdově nechtěl
mezinárodní intervence, ani Anglie, ani Francie! - Odpor
komunistických poslanců a hlasy: A kdo platil ty intervence -
Posl. Hudec: Nikdy Anglie opravdově nepodporovala ani Kolčaka,
ani Denikina!) Pánové, myslím, že můžeme zachovati klid. Pan
kol. Hudec má právo vysloviti výkřikem své přesvědčení,
a soudcem nad námi, co je pravdivější, je veřejnost, která nad
námi všemi stojí a která si o nás pak udělá úsudek. Konstatuji
tedy, že 23. prosince 1919 sám Clémenceau.... (Výkřiky posl.
Hudce.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Prosím, aby pan řečník nebyl přerušován.
Posl. dr. Šmeral (pokračuje): To nejsou věci, pro které bychom se musili rozčilovati. To je různost názorů, a přál bych si, aby byla řešena ne atletickými výkony hlasů, nýbrž aby byla zbraněmi myšlenky vyřízena a vyřešena.
Dne 23. prosince 1919 tedy Clémenceau ve francouzské sněmovně na socialistický dotaz o intervenční politice odpověděl formulí: Anglie a Francie nemohou podporovati protibolševické akce do nekonečna, avšak "musíme obklopiti bolševismus ostnatou drátěnou sítí, která nedovolí, aby se rozlil po celé civilisované Evropě." Své výroky o "neintervenci" nemůže si dnes dr. Beneš dodatečně vykládati jako nějaké samostatné stanovisko k ruské otázce. To bylo prostě převzetí formule Clemenceauovy. Ostatně formuli neintervence slyšeli jsme od dr. Beneše teprve po návratu. Nejsou s ní v souladu rozkazy, kterými r. 1918 zahraniční Národní rada určila směr pohybu sibiřských legií. V exposé, jež na jaře 1919 poslal dr. Beneš do Prahy, ještě ze svého pařížského pobytu, bylo oficielně vysloveno, že otázka užití sibiřských legií jako nástroje intervence vynořila se v květnu r. 1918, a že o ní s ním bylo jednáno v Paříži. Výsledkem tohoto jednání bylo stržení legií do boje proti sovětům. Zajímavého doplnění dostalo se pak tomuto oficielnímu doznání článkem, uveřejněným letos koncem dubna v "Národní Politice". V tomto článku pisatel dr. Borský, po válce dr. Benešem jmenovaný československým vyslancem v Římě, dodatečně potvrdil, že v Paříži na jaře r. 1918 byly českým okolím dr. Beneše vypracovávány plány na vojenské zničení sovětové soustavy Ruska. Dr. Borský hlásí se k zásluze na spolupráci při tomto díle. Po svém návratu 30. září 1919 dr. Beneš, zdůrazniv napřed, že jsme vlastně částí ententy, ve sněmovně oficielně konstatoval, že "výpravy Kolčaka a Denikina v celku dnes málo sice, ale přece jen dost význačně jsou podporovány dohodou". Ve svém exposé 27. ledna 1921 o Rusku doslovně pravil: "Že by se dnešní režim v Rusku dlouho uchoval v dosavadní formě, jest vůbec vyloučeno." "Bude to rozhodující boj o federalistické, demokratické Rusko. Věříme v budoucnost tohoto Ruska a přejeme si rychlé vyřešení této otázky." A loni v zahraničním výboru v diskusi se soudr. Skalákem vyslovil dr. Beneš větu: "Sovětové Rusko uznáno není, nebylo a nebude."
Takovýto odhad ruské revoluce byl ostatně podepřen ještě vyšší autoritou než je osobnost pana dr. Beneše. Vzpomeňte si jen na nápadný počet veřejných vystoupení p. presidenta republiky proti sovětovému Rusku a jeho představitelům. Vzpomínám článku Masarykova proti Leninovi, uveřejněného v "Čase" na Nový rok 1921. Vzpomínám rozčileného a ne dosti vkusného výroku o "Vaškovi, práskajícím bičem na hnoji". Do jakého světla dojmem janovské konference a nyní samým exposé p. dr. Beneše vržen obsah interviewu v "Jövö"? V poslední své řeči, pronesené s této tribuny krátce před janovskou konferencí, podal jsem doklady, jak nejenom protirusky, nýbrž i protianglicky aktivní diplomatickou kampaní po návratu od Poincarého angažoval se p. ministr dr. Beneš. Četl jsem zde upozornění, jež na jeho adresu uznal za účelné napsati osobní orgán Lloyda Georga "Daily Chronicle". Veřejnost musila míti dojem, že naše politika je poincaréovštější než sám Poincaré, že v zarputilosti proti Rusku a v hluchotě proti radám Anglie jest závislá na francouzských tendencích, jež představuje Tardieu a za ním sdružené banky. Ta okolnost, že omyl v posuzování Ruska dosud nebyl doznán, musí nás vésti k největší opatrnosti i vůči tomu, čím tón posledního exposé poněkud se liší od projevů dřívějších. Neboť sotva povede s úspěchem po nové cestě vůdce, který sám poměry byl na ni zatlačen proti své vůli a cítí se ponížen, rozmrzen a snad podrážděn, že se tak stalo.
Konečně my tvrdíme na základě toho, co odhalila před širokou veřejností janovská konference, že stal se omyl v oceňování třetího důležitého předpokladu při tvoření politické tradice této země, že Masaryk i Beneš se mýlili v odhadu trvalosti ententy, zejména že přecenili možnosti Francie. Dne 17. ledna 1921 v uvedeném již sněmovním exposé pan dr. Beneš konstatoval: "Na celou řadu let Evropa vůbec bude dirigována ve svých hlavních směrnicích aliancí anglicko-francouzskou, která vlastně dnes je jedinou velikou autoritou v těžkých rozvratech dneška."
I tento po našem názoru omyl lze vysvětliti nedostatečným původním smyslem ideologů pro hospodářské hybné síly dějin. I z něho už podle všeho jsou ve svém nitru po našem dojmu vyléčeni, ale jsou příliš spoutáni závazky své vlastní minulosti, než aby mohli snadno dostati se ze slepé uličky ven. Každý ví, jaká mystická víra byla u nás po převratu vyvolána v ententu, zejména ve Francii. A kruhy, které si tuto ilusi zachovávaly do posledních dnů, najednou musí čísti v exposé pana dr. Beneše tyto pro něj jistě bolestné věty:
"Boj o ruský problém na konferenci v Janově měl svůj veliký reflex na všechny aktuální otázky evropské politiky.
První z těchto vážných otázek byla různost názorů Anglie a Francie, na konferenci v různých formách se objevivší. Už tím, ve velkých rysech vzato, objevily se na konferenci dva politické proudy dnešní Evropy. První proud, vycházející z výsledků poslední války, setrvati na mírových smlouvách a na alianci z mírových smluv vyšedší, domnívá se, že postupem doby vývojové krok za krokem dojde k odstranění válečné psychologie a vzájemných nepřátelství.
Směr druhý má vlastně tytéž cíle, ale domnívá se, že je třeba vzíti k dosažení jeho zcela novou taktiku a metodu politickou. Zatím co směr první zdůrazňuje taktiku evoluční, přibírání bývalých nepřátel krok za krokem ke spolupráci, aby tak bylo možno se přesvědčiti o dobré vůli všech navzájem, chce směr druhý násilně a rychle zlomiti s tradicí války, chce zapomenout okamžitě na vše, zdůrazňuje nutnost okamžité a bezvýhradné spolupráce se všemi ostatními, není nedůtklivý ve věcech mírových smluv, nečiní rozdílů mezi bývalými spojenci a bývalými nepřáteli a k sovětskému Rusku chová se se stejnou tendencí. Směr ten je vysloveně pacifistický, žádá a mluví mnoho o odzbrojení vůbec; je také umírněný ve věcech reparačních.
Směr tento vyznačuje se zároveň i jistou nedůvěrou k malým státům, ježto se vytvořila propagandou legenda, jakoby státy malé byly šovinističtější a militarističtější než státy veliké. Výrazem této nedůvěry je také starost o národnostní minority v malých státech a specielně ve státech nových, stejně jako snaha omeziti hospodářskou neodvislost těchto malých států pracováním k vytvoření větších zájmových sfér hospodářských.
V celém jednání janovské konference při sebe menší, třeba jen formální otázce, vyskytly se tyto dvě tendence a konflikt mezi nimi.
"Běžně, ač ne zcela správně" sdělil pan min. předseda - "se stotožňuje první směr politický s politikou francouzskou, druhý směr s politikou anglickou a italskou."
Nechť každý dobře rozváží důsledky, které plynou z tohoto stavu, doznaného těmito větami exposé, nechť sám posoudí každý, zda už je to stav konečný či teprve jsou to prvé zárodky rozporů, které pod tlakem hospodářských sil nutně se budou vyvíjeti dále. A i nejzaujatější stoupenci dosavadního režimu musejí učiniti si tyto závěry. S našeho stanoviska chceme považovati i nadále za odůvodněnou dosavadní politiku této země po dobu, dokud jsme s těmito rozpory v ententě nepočítali. Musí nastati ihned obrat, jiný kurs politiky zahraniční i vnitřní, odpoutání od dosavadní jednostranné závislosti na Francii, jiný kurs k dělnickému hnutí a jiný kurs k národním menšinám, jiný poměr k Německu, k reparacím a sankcím, a zejména jiný poměr k Rusku, jakmile fakt těchto růzností zájmů v dohodě nedá se více popírati, jakmile teď výrazně stojí před našima očima.
Pánové, po janovské konferenci i nekomunistické veřejné mínění si uvědomí, že dosavadní vnitřní i zahraniční politika není možna, že politický kurs musí býti revidován. Do jaké míry se změna stane, o tom nerozhodnou naše řeči zde, o tom rozhodne světová situace a u nás doma tlak mas pracujícího lidu.
V této debatě přirozeně nemohu rozvinouti všechny otázky, které volají po novém řešení. Soustředím se jedině na hlavní, akutní otázky politiky zahraniční. A v tomto ohledu na pana ministerského předsedu bych měl tento dotaz: "Jaká bude nyní po Janově v konkrétnostech vaše politika vůči sovětovému Rusku?" Očekávaje konkrétní odpověď, chci ještě přesněji, konkrétněji formulovati otázku: Žádám projev vlády o dvou zcela určitých věcech: Jaké jest nyní po Janově stanovisko vlády ke smlouvě s Ruskem, a za druhé, jaké míní učiniti opatření vláda, aby Československo nebylo půdou pro sbírání se protirevolučních sil sociálních revolucionářů, Wrangelovců a Petljurovců.
Pánové, žádám-li za projev vládní v otázce smlouvy, nečiním dnes už to proto, abychom slyšeli pouhé: "Ano, smlouva bude brzo uzavřena." To v dnešní situaci po Rappalu, a když zrovna včera podepsala smlouvu Italie, považujeme skoro za samozřejmé. To už bez dotazu očekáváme jako samozřejmý důsledek, když pan dr. Beneš ve svém exposé sám konstatoval: "Zahájili jsme (s Ruskem) jednání o hospodářskou smlouvu a janovská konference nám v tom přiznala úplnou volnost." Tedy ta čekací lhůta pro nás platnosti nemá teď po Německu a Italii při této volnosti z Janova poskytnuté není po mém názoru smlouva sama věcí hlavní, nýbrž duch a praxe, na nichž skutečný poměr Československem a sovětovým Ruskem bude založen. Kdybychom byli uzavřeli smlouvu s Ruskem dříve, bylo by to mnohem více než kus papíru a mnohem více než datum. Byl by to symbol přátelství a mohli jsme očekávati zvláštní výsadní výhody hospodářské z přátelského poměru. Zatím novinářské neúřední depeše včera sdělovaly, že italská smlouva umlouvá oboustranné zastoupení s diplomatickým charakterem a má klausuli o nejvyšších výhodách. Italie prý dostává přednostní právo při dopravě v Černém moři s koncesemi v Oděse, kde prý bude středisko italské vzduchoplavby a jádro paprskovité činnosti Italie v Jižní Rusi. To mohlo jinou, přátelskou politikou vůči Rusku, dřívějším uzavřením smlouvy, Československo získati pro sebe a Malou Dohodu!
Vy chcete dělati také slovanskou politiku. Od chvíle, kdy Italie dostala do svých rukou Terst, nepropáslo Jižní Slovenstvo a nepropáslo také Československo důležitější příležitosti jako nyní, když Italie, předšedši nás, smlouvou se sověty zachycuje se dopravně, obchodně, hospodářsky na Černém moři a v Jižním Rusku. Do janovské konference my jsme stále tlačili na uzavření hospodářské smlouvy. Dnes, po Janově, když jsme zůstali za Německem a Italií, považujeme hospodářskou smlouvu za málo a voláme po právním uznání Ruska. Bylo by pro nás velkým vyjasněním, kdyby se p. ministerský předseda také o této otázce vyslovil.
Než každá smlouva, i kdyby stanovila uznání de jure, zůstala by pouze kusem papíru, když by vláda opravdu upřímně, v praksi nejednala vůči sovětovému Rusku slušně a přátelsky. O tom nebude moci býti ani řeči, dokud hra se sociálními revolucionáři, dokud úplně nebude likvidována na území republiky avantura Wrangelovců a Petljurovců. Sociální revolucionáři jsou nástrojem pařížské politiky už od dob Kerenského a od sibiřské anabase. Jak choulostivá je vláda dr. Beneše zrovna v těchto otázkách, dokazuje, že dala zabaviti spis Kratochvílův. Předevčírem byl v "Rudém Právu" článek o moskevském procesu se sociálními revolucionáři, ve kterém mimo jiné bylo tvrzeno, že pro proces má ruská strana komunistická připraveny doklady o těchto skutečnostech: "Ústřední výkonný výbor strany sociálních revolucionářů, v čele s Černovem, Avksentěvem, Zenzinovem, Minorem a mnoha jinými vstupuje v otevřený spolek s kontrarevolučními československými legiemi, jež utvořeny byly hlavně československými důstojníky ve válce zajatými, kteří se nalézali v Rusku. Čeští dělníci vědí znamenitě, z koho tyto české legie sestávají. Byly to tytéž živly, ze kterých se rekrutovali vítězové nad Spartakisty a vrahové Rosy Luxemburkové a Karla Liebknechta. Opřena o tyto československé legionáře uchvacuje strana "sociálních revolucionářů" moc v Samaře a organisuje odtamtud občanskou válku proti ruskému proletariátu. Tisíce a tisíce dělníků, sympatisujících se sovětskou mocí, byli v těchto měsících zavražděni stranou "sociálních revolucionářů", spojenou s československými legionáři. Přes 600 bolševických dělníků bylo v Samaře samotné zastřeleno před jejím vyklizením na rozkaz vůdce strany "sociálních revolucionářů" Černova, když rudá armáda donutila "sociální revolucionáře" a československá vojska k vyklizení. Zásluhou "sociálních revolucionářů" a československých legií uchvacuje moc admirál Kolčak v Sibiři."
Také tato stať byla konfiskována. Má býti takto censorovou tužkou vedena diskuse o sibiřské anabasi, má tím býti po Janově připravován lepší poměr k Rusku? Mohu otevřeně říci, že proces se "sociálními revolucionáři" v Moskvě, zdá se, že vyrostl na velkou diskusi o velkých sférách revoluce. Jest samozřejmo, že v tomto procesovém materiálu, který tam bude pravděpodobně probírán, také vystoupení Československa bude hráti velikou úlohu. Chápu, že mohou býti mužové, kteří budou míti v kritice neb ocenění tohoto materiálu jiné stanovisko, než třeba budeme zaujímati my, ale k tomu, prosím, jest potřebí zejména, když tato věc patří historii, když chceme vstoupiti s Ruskem ne-li do přátelství, tedy aspoň do formálního styku, abychom mohli aspoň psáti nezávazně, bez teroru a zejména bez konfiskace a potlačování. Problém sibiřské anabase jest pro nynější vládu pochopitelně těžkým problémem, pak ať připravuje červenou knihu a dokumenty, ať jde na pole vědeckého vysvětlování tohoto problému. To jest půda, na které se můžeme, i když stojíme proti sobě v zásadním odporu, měřiti. Ale jest nesnesitelný stav, když - v poslední době příliš mnoho se o těchto problémech psalo - přineseme články, které propluly v mezinárodním tisku, a naše censura je zkonfiskuje. To jest konec každé diskuse, to jest celá soustava, charakteristická také pro náš poměr i k ruským věcem.
O tom, jaké postavení měli sociální revolucionáři zde v Československu v posledních dobách, vyšly dva zajímavé doklady v "Rudém Právu". Dne 5. dubna t. r. byl v "Rudém Právu" uveřejněn dopis Zenzinova, psaný G. E. Lvovu v Paříži. V tomto dopise Zenzinov referoval, že v ministerstvu zahraničních věcí p. G. (patrně dr. Girsa) se sociálními revolucionáři, sdruženými v Praze formálně kolem "Zemgoru", vyjednával jako s představiteli "budoucího" Ruska o náhradě válečných škod, způsobených rekvisicemi českých legií v Sibiři. Výslovně psal, že prý při tomto jednání přišli k těmto důsledkům: "Česká vláda uznává převzetí povinností, vyplývajících z činnosti velení českého vojska v Rusku, a považuje dluh, naznačený v rekvisiční kvitanci (esery předložené) pro sebe za závazný. Česká vláda projevila ochotu vydati označenou sumu peněz eserům, soustředěným v Praze formálně v ruském zemgorovském komitétu. Vydanou sumu peněz bude považovati česká vláda při definitivním vzájemném účtování se zákonnou vládou Ruska za svoje aktivum." Dne 6. května byl v "Rudém Právu" otištěn jiný dopis činitele pražského "Zemgora", esera Gureviče, adresovaný do Paříže V. V. Rudněvu. V dopise uvádějí se nové podrobnosti o jednání eserů s československou vládou, aby jim byly vyplaceny náhrady za rekvisice automobilů, provedené legionáři na Sibiři. Pisatel sděluje, že československého kapitána Baumanna, aby získal jeho podporu v ministerstvu, "pohostil slušným vínem" a s dr. Girsou že jednal "o rozpočtu na rok 1922". "Při zprávě jsem uvedl i schema rozpočtu vydání na rok ve výši 5,141.266 Kč." "Dr. Girsa prohlásil, že považuje za zcela nutné, aby sumy a lhůty byly fixírovány, ustanoviv určitý pořádek revise rozpočtů." "M. V. Zenzinov setkal se s Hoorem na obědě u presidenta Masaryka."