A podobně určité případy mohu uvésti o poměr zdejších oficielních kruhů ke Wrangelovcům a Petljurovcům. Zbytky poražené armády Wrangelovy považují se pořád za organisovaný vojenský celek. Mají svůj štáb, mají spojovací kurýrní službu, mají svá zastoupení. V Bulharsku, kde je na 20.000 ozbrojených Wrangelovců, musil proletariát právě těchto dnů brániti sebe i stát proti nim. Wrangel sám, který se zdržuje v Bělehradě, uveřejnil v tamních vládních listech "Balkánu" a "Samoupravě" prohlášení, z něhož citujeme: "V okamžiku převratu v Rusku stojí má armáda pohotova, aby splnila ve vlasti svoji povinnost. Největší část mé armády nachází se nyní v Jugoslavii. Bělehrad jest nyní naše středisko." To jest tedy vlastní charakter Wrangelovců, kterých nyní jest spousta povolána také k nám pod rouškou humanity, jako zemědělští dělníci, vojenští zřízenci, studenti, za přímé podpory vlády a kruhů jí blízkých. Teprve před několika dny "Večerník Rudého Práva" otiskl dokument, dokazující, že protirevoluční Rusové, shromažďující se v Československu jako "studenti" a československou vládou podporovaní, sami se považují za součást Wrangelovy armády. Byl to dopis "studenta", podplukovníka Prokofjeva, datovaný v Praze 15. dubna t. r. Má výslovně záhlaví: "Náčelník skupiny studentů-galipolijců, důstojníků 1. armádního sboru," sám sebe označuje na "raport", je adresován "Náčelníku štábu hlavního velitele ruské armády" a hlavním jeho obsahem jest ujištění, že ruští studenti v Československu, věrni duchu armády, učinili všechna opatření, aby se ctí vyšli z vytvořivší se situace. Představitel protirevolučních organisací ruských, Leontěv, jest od československých úřadů oficielně uznáván, jedná s nimi jako "vyslanec" a má pravidelnou kurýrní službu s hlavním štábem Wrangelovým v Bělehradě.
Jako k Wrangelovcům, stejně povážlivý jest vládní poměr k zadržovaným v republice zbytkům armády Petljurovy. Československé úřední orgány protežují Petljurovce a šikanují státní občany ukrajinské, kteří uznávají sovětskou vládu a chtějí se vrátiti domů. Neuvěřitelné přímo stížnosti došly nás z tábora v Německém Jablonném, kde soustředěni byli na repatriaci čekající Ukrajinci sovětského, protipetljurovského smýšlení. Dne 27. dubna obklopili tento tábor čeští vojáci, zatkli 31 ukrajinských státních příslušníků, pod bodly petljurovských vojáků odvedli je do Josefova, kde byli dáni pod stráž petljurovských četníků. V německo-jabloneckém táboře tito petljurovští žandarmi před sovětsky smýšlejícími Ukrajinci demonstrativně strhali obrazy předních sovětových ukrajinských a ruských státníků. Dne 28. dubna večer byl dvěma českými vojáky zbit ukrajinský státní příslušník Rindel, byl pak odveden do kanceláře a pohroženo mu, bude-li si stěžovati, že bude bit ještě více. Velmi tvrdě vystupuje proti ukrajinským státním příslušníkům nepetljurovského smýšlení velitel tábora poručík Beránek. Při práci, k níž jsou všichni donucováni, byla přímo v kanceláři poddůstojníků znásilněna ukrajinská příslušnice Jagna Šerenová. Spolupracovníci ukrajinské mise podléhají zvláštnímu policejnímu dozoru. Vládní úřady uznávají petljurovskou protirevoluční misi a na rozkaz vojenské policejní mise francouzské, umístěné v budově policejního ředitelství, pracují s ní společně. Dne 3. března přijel do Prahy zástupce ukrajinských družstev Podživolo. Hned při výstupu z nádraží byl zatčen, a ač se legitimoval, že jede jako spolupracovník k ukrajinské sovětové misi, byl ponechán ve vazbě. Já bych tento omyl zatčení nepovažoval ještě za nejdůležitější, zde bych chtěl připustiti omyl. Ale mně se tvrdí, že tento muž, když byl zatčen, nebyl odveden k výslechu ke státnímu československému úřadu, nebyl odveden na policii, nýbrž na kontrarevoluční petljurovskou misi v Šeříkové ulici na Malé Straně. Byl mu odňat pas, byl propuštěn, druhého dne však, když šel na sovětovou ukrajinskou misi, byl zase zatčen a zase dovlečen do mise petljurovské, kde byl podroben výslechu tam přítomných protirevolucionářů, vyložených nepřátel sovětové Ukrajiny. Z toho je možno posouditi, jaká práva má v Praze kontrarevoluční petljurovská mise, která vysílá na Ukrajinu bandity trhati železniční koleje, vyhazovati mosty.
Během posledních čtyř týdnů velmi divné zprávy jsme dostávali ze Slovenska. Souhlasně nám bylo tvrzeno, že na Slovensku, hlavně kolem Žiliny, jest pozorovati nápadné opatření vojenské. Skoro v každé dědině jest posádka. Dovážejí se tam vojenské koně, aeroplány nebo munice. Ružomberkem každý den projíždí několik vagonů munice. Do všech technických oddílů vojenských jsou podle docházejících nás sdělení zařazováni členové bývalé Petljurovy armády, která zde po porážce přestoupila východohaličskou hranici. Důstojníci Petljurovští pohybují se volně se zbraní jako českoslovenští. Co znamenají tyto věci, když podle ministra Beneše s Poláky a Maďary žijeme v poměru klidném? Proč jsou zde Wrangelovci a Petljurovci zadržováni, ač v Rusku vojákům, účastnivším se protirevolučních výprav, byla dána už před rokem amnestie a jejich repatriaci a návratu do Ruska nic nepřekáží, kromě politické a materielní blahovůle československé vlády?
Přestane tato hra československé vlády s protirevolučními ruskými skupinami nyní po Janově? Cítím povinnost vysloviti před nejširší veřejností, že také sovětské Rusko má určité hranice, kterých není možno překročiti, nemá-li býti zasažena jeho důstojnost. Bez likvidování avantur protirevoluční emigrace nebude, i když by byla podepsána smlouva, dobrého poměru mezi námi a Ruskem. Nejmenší, co musí Rusko na československé politice žádat, i když nemůže přirozeně počítati s přátelstvím kruhů dnes vládnoucích, jest, aby vůči němu bylo jednáno vážně. Nic nepohoršovalo by více poměru k Rusku, než kdyby naše zahraniční politika se snad chovala s urážlivou povýšeností názorů proti revoluci.
Opakuji, co jsem už naznačil v poslední řeči. Nepotřebuje Rusko více nás než my jeho! Na území Československa jest soustředěno 70 až 75% průmyslového aparátu bývalého Rakousko-Uherska. Je to průmysl pro 70 milionů konsumentů a máme jen 14 milionů obyvatelů. Dostatečný export je znemožněn pádem německé marky, technickou a politickou převahou Anglie, Italie a Ameriky. Jen do Jugoslavie spřátelené jest náš dovoz 4 až 5krát menší doválečného. Nebudeme-li co nejdříve v nejužším spojení s Ruskem, nepomůžeme-li Rusku, aby se zotavilo, hrozí situace, že náš průmysl ze 3,600.000 dělníků neuživí více než dva, nejvýše 2 1/2 milionů. Rozvažte, nemusíme-li při této příležitosti vše učiniti, aby k tomu nedošlo!
Lituji, že v některých věcech bylo exposé pana dr. Beneše příliš nezřetelné. Zajímalo by nás blíže znáti jeho stanovisko o podnětech, které prvně Ruskem, později také Anglií byly v Janově učiněny v otázce odzbrojení. Rádi bychom věděli něco konkrétnějšího o jeho jednání s Čičerinem. Proč musil býti dodatečně opravován úsudek Československé tiskové kanceláře, který vyslovil Čičerin v rozmluvě s Benešem o československé politice? Jak zněl opravdu tento soud? Pro objasnění situace bylo by účelné, kdyby dr. Beneš naznačil, jak jsme zasáhli v Janově do diskusí o problému německém, kdyby nás upozornil, co možno čekati v kritický den 31. května a zda československá zahraniční politika se starala o to, aby náš hospodářský život separátními obtížemi Německa nebyl ještě více rozrušen.
Dnes chci vysloviti o exposé o janovské konferenci závěr, že budovatelé základních směrnic československé politiky nesprávně odhadli řadu důležitých předpokladů. Proto se bortí systém jejich koncepce zahraniční a v souvislosti s tím stále více se také zostřuje krise poměrů vnitřních. Podívejte se, jaké nálady rostou v masách! Podívejte se, v čem žijeme! Vláda, v níž je šest socialistických ministrů, otevřela dokořán dvéře reakci a není s to rozřešiti ani věc nejzákladnější, zajistiti minimální možnost života státním občanům. Dělnická třída jest nyní v boji na život a na smrt o svou existenci. Ze všech sociálních zákonů, vydaných demokratickou republikou, nemá ani jeden tak podstatný vnitřní obsah, aby jím byla vážně omezena hospodářská přemoc kapitalistů. Horníci, skláři museli si dáti vnutiti značné snížení mezd. Nyní jsou na řadě kovodělníci. A ve všech těchto bojích vláda na ochranu dělníků nehnula ani rukou. Ponechala věcem volný průchod, ponechala dělníky na pospas velkému kapitálu. Kde zúčastnila se formálně jednání, ukázalo se, že přítomnost jejího zástupce měla jenom zvýšiti autoritu snížení mezd, které nakonec vždycky bylo provedeno. A při tom po každém snížení mezd vidíme, že hospodářská krise se nemenší, nýbrž že se zostřuje. Statisíce dělníků jsou bez zaměstnání anebo pracují pouze 2 nebo 3 dny v týdnu. Tito lidé jsou odsouzeni k bolestné bídě. V nejpříznivějším případě má rodina se 4 dětmi žíti o bídných 16 korunách denní podpory. Ať dá některý z pánů ministrů nezaměstnaným příklad, jak je to možno. Při tom šikány, libovůle úředníků a státní spoření na nepravém místě olupuje velkou část dělníků oprávněných i o tuto bídnou podporu. V textilnictví jsou celé skupiny výroby zastaveny. Jenom ve Warnsdorfě je 5000 dělníků nezaměstnaných. Horníků na Falknovsku následkem omezování výroby začíná se vzmáhati zoufalství. A místo, aby šla na pomoc, chce vláda se 6 socialistickými ministry ještě zhoršiti dosavadní zákon o podporách nezaměstnaností pod záminkou zavedení gentského systému. Za to proti kapitalistům, plánovitě sabotujícím výrobu, dělá vláda, jako by byla bezmocnou. Marně naléháme na ministra soc. péče, aby státní autorita zasáhla proti zpupnosti německo-nacionálního velkokapitalisty v Chrastavě, kde na 10 neděl je zavřena továrna, ačkoliv má objednávky, jedině proto, že podnikatel za každou cenu chce z práce propustiti členy továrního výboru. Vláda klidně přihlíží, jak snižováním mezd a nezaměstnaností ničeny jsou zdraví a morální síly lidu. Klidně přihlíží, jak nejasného zákona o továrních výborech zneužívá se k většímu ještě zotročení dělnictva, jak dělníci jsou olupováni o svou jedinou vážnou zbraň, o právo na stávku. Každým dnem stoupá počet lidí, kterým stát, jehož jsou občany, není s to, zajistiti ani holou existenci. Milion lidí je dnes v republice buď úplně nebo zpola nezaměstnaných. Pod tlakem této reservní armády podnikají kapitalisté na část dělníků, jež ještě zaměstnána je, smělý útok, aby je připravili o ty nepatrné vymoženosti, které zaručuje zákon. Bída dělnických mas strhuje do bídy své také střední stavy, malé obchodníky a malé živnostníky. V proletářské zemi Živnobanka a Svaz průmyslníků ovládají stát. Vláda i se všemi "socialistickými" ministry jest jen loutkou v rukou těchto bankovních a kapitalistických upírů. Poněvadž snese a za přirozené považuje toto své vlastní ponížení pod jařmo buržoasie, pod jařmo velkokapitálu, proto nemůže nic vážného činiti na pomoc milionů nezaměstnaných a polozaměstnaných, proto nezakřikla energicky kovoprůmyslníky, proto neodváží se ani přijíti před sněmovnu s předlohami, které by jí dodaly větších zákonných možností zakročiti proti sabotování práce podnikateli, proto i usnesené již sociálně politické zákony, jakmile by měly zdárně zasáhnouti do třídních zájmů podnikatelů, v praksi zůstávají bezúčinnými.
Čím více roste bída, tím více rozptylují se illuse, tím více mizí důvěra hladovících v státní moc a zákony.
Pánové, všechny objektivní podmínky zrají k tomu, aby vynutily podstatný obrat ve vnitřní i zahraniční politice této země. Zase přijdou chvíle, kdy přestanete se smáti hlasům volajícím po plánovitém regulování hospodářství, po nacionalisaci velkoprůmyslu, velkostatků a bank, po východní orientaci zahraniční politiky, po vládě dělníků a malých rolníků. Za změnou objektivních podmínek bude postupovati změna ve vědomí mas. Světlo, které vrhla na skutečnosti dneška konference janovská, znovu ukázala, že krise této revoluční doby nedají se řešiti malými prostředky. Žijeme v epoše velkých zmatků, poněvadž žijeme v epoše velkého dějinného přelomu. V této epoše bezmocnou ukáže se opatrnost a zdánlivá chytrost lavírujících jednotlivců. V této epoše nakonec uplatní se velký, jednotný plán, opřený o velkou, jednotnou vůli, o velkou, jednotnou moc revolučně uvědomělého a v jednotnou světovou frontu seřaděného mezinárodního proletariátu. Evropa překoná anarchii výrobní, politickou, nacionální. V Evropě zvítězí princip socialismu, zvítězí z rozvratu buržoasních řádů a z boje mas komunisticky uvědomělého dělnictva.
Teprve toto vítězství komunistické
plánovitosti a solidarity zjedná zmučené Evropě klid, ve kterém
malé národy bez obavy o své sebeurčení budou moci žíti. Navázati
zavčas na tyto síly národní budoucnosti, to jest problémem této
země, to jest problémem všech malých národů. (Výborně! Potlesk
komunistických poslanců.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo má dále pan posl. dr. Czech. (Výkřiky posl. Merty.
- Místopředseda Buříval zvoní.) Pan kol. Merta
nemá slovo. (Výkřiky posl. Merty a Koudelky.) Prosím o
klid.
Posl. dr. Czech (německy): Slavná sněmovno! Jak skončila janovská konference, nikterak nás nepřekvapilo. Vyhlídky tohoto rokování posuzovali jsme od počátku skepticky, a jak se dnes ukazuje, oceňovali jsme je správně. Vyslovili jsme to jasně v poslední rozpravě o zahraniční politice a projevili jsme svoje mínění tak, že janovská konference, dopadne-li to nejlépe, bude tvořiti úvod k dalším poradám. A tak to také dopadlo. Tažme se, zda osud konference, jejíž výsledky ve včerejší rozpravě v anglické dolní sněmovně byly označeny přímo za tíživé, nedal se skutečně odvrátiti, zda výsledek konference již předem byl vyloučen, zda naděje milionů a milionů pracujících lidí, kteří s úzkostí a starostí patřili k Janovu, nemohla býti přece splněna, zda konference, i když již nemohla přinésti světu jeho nové vybudování, nemohla by byla dáti alespoň znamení k novému vybudování zničeného národního hospodářství -a naše odpověď nemůže býti jiná než: Osud janovské konference byl zpečetěn v té chvíli, kdy za základní pravidlo konference byla stanovena nedotknutelnost pařížských smluv, vyloučení otázky odzbrojení, vyloučení jakéhokoliv zmírnění reparací, zákaz jakýchkoliv politických úvah a dále, kdy odmítla účast Amerika, tento jediný stát, který má prostředky k novému vybudování světa. Vyloučiti politické rozpravy při konferenci s rozsáhlým účelem, znovu vybudovati svět, odporuje rozumu. Odloučiti politiku od hospodářství jest nesmysl. Recept na nové obnovení bez přezkoušení reparací jest problém, který se nedá řešiti; chtíti uvésti světové hospodářství do normálních poměrů, zbavení Evropy dluhů, bez odzbrojení, bez jeho pozvolného odstraňování jest dětským počínáním. Atmosféra sblížení národů a dorozumění národů uprostřed v lese bajonetů, boží mír pod protektorátem Fochovým patří do oblastí fantasie. Tážeme se, jaké úkoly, jaké problémy zbyly janovské konferenci, měly-li zůstati nerozřešeny a nedotčeny osudné otázky světa. Každému, kdo jen poněkud přemýšlí o hospodářské souvislosti, musí býti na první pohled jasno, že chaotické poměry světového hospodářství především zavinily mírové smlouvy. Náš pan předseda vlády jest však jiného mínění. Mluví-li se o mírových smlouvách v souvislosti se světovou hospodářskou krisí, stává se nevrlým; slyší-li něco takového z úst socialisty, jest toho mínění, že to odporuje Marxovi. Domnívá se, že dnešní poměry jsou především následky války, která zvrátila statky a hospodářské kapitály, která zvrátila technické, úvěrové a dopravní organisace, která úplně zvrátila hospodářské základny světa a světového hospodářství. I my toho nepopíráme, i my vidíme před sebou všechna zpustošení neblahé války, vydrancování našeho surovinového bohatství, ztenčení mocných pokladů našeho bohatého národního hospodářství, vyssátí půdy nehospodářským drancováním, zničení obrovských kulturních děl. Kdo by to chtěl popírati, kdo by chtěl bez povšimnutí pominouti vykořistění lidské pracovní síly, nedostatečné výživy pracujících lidí zaviněné válkou! Kdo by nevěděl, že celý svět válkou zchudl, že život stal se tím trýzní, stal se nesnesitelným! O tom není sporu. Avšak právě proto, že víme, že se všechno to, co jest za námi, nedá již napraviti, právě poněvadž víme, že neopatříme opět ztracených statků a kulturních hodnot, že přes noc neobnovíme zničeného světového hospodářství, že zničených existencí nezotavíme obratem ruky, že do hrobu kleslých lidí nevzkřísíme, musíme hledati jiné cesty, abychom opanovali strašlivý tlak, který nás všechny tíží, abychom zažehnali strašlivou krisi, která těžce ohrožuje naše národní hospodářství, zastavuje náš průmysl, bídačí miliony pracujících lidí. Zde však narážíme ovšem krok za krokem na mírové smlouvy. Pan ministr věcí zahraničních praví: Náš zájem jest, aby mírové smlouvy byly zachovány a aby přišly k platnosti. Znovu je nazývá právním základem nového řádu. Avšak my říkáme: Jsou základem našeho zničení. (Souhlas na levici.) Mírové smlouvy zajisté v mnohém směru zjednaly řád a právo. Válka byla vedena skoro výhradně na půdě Francie, Belgie a Srbska. Zanesla do těchto zemí tisíceronásobné zničení a zpustošení, v rozsáhlých krajích těchto zemí nezůstal kámen na kameni. Velkolepé nivy, bohaté kultury byly zničeny, obyvatelstvo musilo snášeti nejstrašlivější soužení. Škoda, která těmto zemím byla způsobena, byla taková, že nelze ji ani vyměřiti a vyžadovala tudíž přirozeně, aby byla úplně napravena. Avšak Německo samo a to jest tragika této ohromné války nemůže napraviti to, co se stalo. Nemůže samo zaplatiti škod, i když bude ještě tížeji postiženo kontribucí, i když se celé jeho národní hospodářství vezme do zástavy, i když veškeré jeho obyvatelstvo bude zotročeno. Německo samo nemůže škody úplně hraditi. Německo také není jediným vinníkem na této válce. Vinníkem na válce, která vznikla výhradně z imperialistických a kapitalistických důvodů, jest mezinárodní kapitalismus, říšskoněmecký v to počítaje, nebo chceme-li říšskoněmecký především Mezinárodní kapitál musí činiti smí ní. On jediný má prostředky, aby shladil nesmírné škody, on jediný má množnost, aby zničená území opět vybudoval, zničenou Evropu probudil opět k novému životu. (Souhlas na levici.) Avšak pařížští potentáti rozhodli jinak. Uvalili kontribuci jen na Německo samotné. Rozsáhlá území Německa obsadili vojensky, obrovská průmyslová odvětví, srdce říšskoněmeckého národního hospodářství, jeho životní nerv, odevzdali vykořisťování Francouzů, ujařmili miliony a miliony pracujících lidí na desítiletí, celý hospodářský život Německa dali pod sekvestraci. Než hospodářský rozvoj je silnější než vůle pařížských "zakladatelů míru". Logika skutečností vždy konec konců vítězí. Hospodářské skutečnosti existují přes vůli Poincaréovu. Proti nim rozpadají se mudrování diplomatů z povolání - a kdyby jich bylo tisíce - všecky jejich násilné diktáty rozpadnou se jako domky z karet při zavanutí větříčku. (Souhlas na levici.) I kdyby Poincaré stokrát do světa rozhlašoval, že se na mírových smlouvách nesmí nic zrušiti, že se na reparacích nesmí nic měniti a že se o nich nesmí mluviti: světové události jdou, nestarajíce se o Poincarého. Všechny hrozby Poincaréovy a Fochovy, opovězení nejtěžších trestních sankcí nemohly zadržeti klesnutí německé marky, zničení německé valuty, zabrániti těžké hospodářské světové katastrofě; naopak, teprve ji přivodily, byly její příčinou. Všech států s dobrou valutou, Anglie, Ameriky, jakož i neutrálních států zmocnila se strašlivá hospodářská krise. Nejdůležitější průmyslová odvětví musila úplně zastaviti. Komíny zchladly, vysoké pece vyhasly, tovární brány jsou zavřeny, přes 10 milionů lidí bloudí bez zaměstnání ulicemi. Evropa sama, Rusko v to nepočítaje, má 4 miliony nezaměstnaných, 6krát až 8krát tolik jako před válkou. V Dánsku jest pětina organisovaného dělnictva bez zaměstnání proti dvacetině v době předválečné. V Norsku 17% proti 3%, ve Švédsku 29% proti 5%. Proti tomu jest nezaměstnanost v zemích se špatnou valutou v Německu a Rakousku prozatím ještě nepatrná. A všechny námahy dohodových států, aby uvedly národní hospodářství, které se rozrušilo, do starých kolejí, ukázaly se dosud marnými.
Podobně jest tomu také u nás. Protože máme dobrou valutu, proděláváme také nyní těžkou hospodářskou krisi. Velmi podstatně se zostřila celou řadou jiných činitelů, zhoršila se národnostní, obchodní a hospodářskou politikou, šílenou finanční a valutovou politikou a naprosto nemožnou politikou daňovou, zmiňuji se jen zběžně o uhelné dani a dani z obratu. Nezměrné utrpení přinesla válka dosud i do naší země. Počet nezaměstnaných činí 350.000 a ztrojnásobňuje se počtem společně postižených příslušníků rodin. Do toho nejsou počítáni dělníci, pracující se zkrácenou dobou pracovní. Podpora nezaměstnaných nepostačuje, dělnictvo nemá úspor, a s tím jde ještě ničím neospravedlněné zdanění potravin, které stlačuje životní úroveň pracujícího obyvatelstva ještě podstatněji. A uprostřed tohoto utrpení přichází generální útok podnikatelstva právě v době, kdy mají největší zisky a nejvyšší dividendy, troufalost snížiti mzdy. Situace se zhoršuje každým dnem, každým dnem se přiostřují protivy vždy více, podnikatelé stávají se každou hodinu útočnějšími, a v této situaci, která od nás žádá napětí všech obranných sil, která vyžaduje sražení všech odporů, která nás nutí do postavení těch, kteří jsou pro dorozumění, pro odstranění záští a násilí, děláme zahraniční politiku, jíž si sami podkopáváme půdu pod nohama, která nás ještě více strhuje do pochybeného kruhu, který se vyznačuje politikou násilí, reparacemi a trestními sankcemi. Celý svět ví, že mírové smlouvy a reparace jsou hlavní příčinou hospodářské krise, že mají hlavní vinu na shroucení světového hospodářství. V Anglii a Italii propracovali se již vedoucí státníci k poznání, že se mírové smlouvy nedají udržeti. Nitti, jeden z tvůrců mírových smluv, bývalý ministerský předseda, vyslovil to ve své knize, jež vzbudila pozornost, že mírové smlouvy nedaly světu mír, nýbrž naopak utvořily stav násilí a války a že vítěze i přemožené ohrožují stejným způsobem záhubou. Také náš předseda vlády a ministr pro věci zahraniční připouští, že již dnes u dohody jsou podobné proudy. Mluvil ve svém exposé o dvou proudech, jeden takový proud, který, jak se vyjádřil, není stran mírových smluv nepřístupný, stran reparací umírněný, který mluví o odzbrojení, nečině rozdílu mezi dřívějšími spojenci a dřívějšími nepřáteli, který jest ochoten násilně a rychle zlomiti válečnou tradici a který žádá ihned rychlou a bezpodmínečnou společnou práci všech národů, a pak o druhém proudu, který trvá na mírových smlouvách a který nedovolí, aby se otřásalo úmluvami vyplývajícími z mírových smluv a který doufá, že teprve sukcesivním uplatňováním mírových smluv dospěje se ke společné práci národů. Zde jest to Francie, tam Anglie. V protivě těchto dvou proudů ztělesňuje se ona krise, která od první hodiny ovládla janovskou konferenci a jí připravila tak náhlý konec. Tuto krisi ministr pro věci zahraniční otevřeně přiznává. Nazývá ji krisí aliancí, ale dodává ihned, že československá politika zůstala touto krisí nedotčena. Praví, že se ve velkém rozporu mezi těmito dvěma proudy, ve velkém zápasu mezi oběma mocnostmi, Francií a Anglií, nepostavil na ničí stranu, popírá Francii nakloněný ráz své politiky, odmítá předhůzku francouzského vasalství, avšak jest potřebí vyjmouti pouze jedinou větu z jeho prohlášení a člověk ví, kolik uhodilo: větu o nutnosti udržeti a uplatniti mírové smlouvy. Ihned se ví, ve kterém táboře Beneš stojí, kterému proudu propadl. (Souhlas na levici.) Přes to se nepřenese žádnými státnickými gesty a naprosto již ne s odmítajícími poznámkami o politickém nepříteli. Pan ministr pravil ve své řeči doslova: "Právě ti, kdo byli ve válce ochránci skutečné reakce a skutečného panství násilí, cítí se náhle povolanými ochránci pokroku, národní a sociální spravedlnosti, demokratických principů." Pan dr. Kafka se již touto větou zabýval. Chtěl bych ji podrobiti po jiné stránce rozboru. Nevíme, na čí adresu tato slova byla poslána. Měli-li jsme však na konec to býti my, pak jsme beze všeho ochotni s panem ministrem pro věci zahraniční to rozebrati. Ve svém boji proti nynější zahraniční politice československého státu nejsme totiž absolutně v rozporu se svými tradicemi a svou minulostí, nýbrž zůstali jsme této minulosti plnou měrou věrni. (Souhlas na levici.) Ve starém Rakousku mluvili jsme vášnivě o míru dorozuměním, bojovali jsme všemi prostředky proti násilnému míru. Náš protest proti pařížským smlouvám není nic jiného než pokračování v tomto našem starém boji. (Souhlas na levici.)
Ve starém Rakousku musili jsme hájiti mír dorozuměním proti německému měšťáctví, dnes jest to české měšťáctví, které se staví proti míru dorozuměním. Vzpomeňme si na Brest Litevský! Tehdy to byli němečtí a rakouští imperialisté, kteří žádali vítězný mír, kteří nechtěli nic vědět o míru bez aneksí a kontribucí, kteří odmítli právo sebeurčení národů. Proti tomu jsme se tehdy postavili se vší rozhodností. Zatím co ještě měšťáctvo tleskalo pánům diplomatům a důstojníkům generálního štábu, byli jsme jediní, kdo se se vší pádností postavili na obranu proti násilnému míru. (Souhlas na levici.) Tehdy volali jsme na ministra pro věci zahraniční Czernina, že mír v Brestu Litevském jest největším neštěstím nejen pro nás, nýbrž pro veškeré civilisované lidstvo. Vzpomínám na sjezd naší strany dne 24. října 1917, na velkou parlamentní rozpravu v rakouském parlamentě dne 19. prosince 1917, na prohlášení rakouské sociálně-demokratické strany dne 16. ledna 1918, na mohutnou lednovou stávku rakouského proletariátu, která počala ve Vídni, pak přešla do Dolních Rakous, do Horních Rakous, do Štýrska a vedla konečně k přímým vyjednáváním mezi naší stranou a ministrem Czerninem o míru v Brestu Litevském, na ohnivé řeči Viktora Adlera, Ellenbogena, Seitze, Leutnera v rakouském parlamentě, na slavný návrh Adlerův a Seligerův ze dne 1. října 1918, v němž - uvádím doslova - se žádalo zřízení svazu národů, odzbrojení, odmítnutí všech aneksí a kontribucí, znovuvybudování zničených území z mezinárodního fondu, právo sebeurčení pro všechny národy, mezi tím i ohrožených národů východních, úprava vztahů mezi rakouskými národy samovládou národů, konstituování národů, dosazení národních vlád. To všechno jsme žádali v době, kdy ještě Československé republiky nebylo. (Souhlas a potlesk na levici.) Přes největší nevraživost, přes to, že jsme měli proti sobě měšťáky, že jsme měli proti sobě rakouskou kamarilu a militarismus, přes to přese všechno postavili jsme se tehdy na obranu proti jakémukoliv znásilňování ostatních národů, proti jakémukoliv cizímu panství, proti jakémukoliv diktátu míru, především však proti míru v Brestu Litevském se vší rozhodností. A proto máme také právo útočiti i proti míru pařížskému, žádati, aby byl odstraněn a revidován. (Souhlas na levici.) Co jsme řekli o míru v Brestu Litevském, že jest neštěstím veškerého lidstva, to prohlašujeme dnes stejně i o mírových smlouvách pařížských, které rovněž nazýváme katastrofou civilisovaného lidstva. A právě o těchto smlouvách se nesmělo na janovské konferenci mluviti, (Něm. výkřiky: Slyšte! Slyšte!) a to bylo kletbou této konference. Mírové smlouvy byly zakázaným thematem janovské konference. Mimovolně vzpomínáme na dobu zákona proti socialistům a na slova saského policejního biřice: "O thematu se nesmí mluvit." Dosáhlo se právě opaku. Za veselosti celého světa a za výsměchu pracujícího lidu nemluvilo se o ničem jiném, než o tom thematu. (Veselost na levici.) Tehdy to byl saský policejní biřic, v Janově to byl pan Barthou (Souhlas na levici), který dal tento zákaz. V Janově se nesmělo mluviti o reparacích a přes to je měli všichni na rtech a zaměstnávaly mozek každého. V Janově dařilo se pánům právě tak, jako onomu muži, který se vsadil, že celou hodinu nebude myslet na chameleona a pak v prvých pěti minutách sázku prohrál, poněvadž on, který se po celý život žádným chameleonem nezabýval, nemohl se zbaviti myšlenek na onoho plaza. (Veselost na levici.) Tak se také dařilo pánům v Janově, když dali s pořadu jednání mírové smlouvy. Každý věděl, že jsou jádrem problému, že jsou otázkou osudu Evropy, že jsou jediným možným heslem pro nové vybudování. A přes to nesmělo se nic hnouti v tomto nejrozhodnějším bodě.
Se stanoviska imperialistické Francie tomu ještě rozumíme. Francie mírovou smlouvou získala velmi rozsáhlá a bohatá průmyslová území. Není vyloženě státem průmyslovým, nýbrž především státem agrárním a státem důchodců. Jemu plyne mnoho miliard německého zlata, nepociťuje tak hospodářské krise v tak veliké míře jako všechny státy ostatní. Naprosto jinak jest již tomu s Anglií. Také jí připadly mírovou smlouvou bohaté poklady, německé kolonie, lodi, ohromný válečný materiál; Anglie sama jest však státem průmyslovým, stala se klesnutím marky neschopnou soutěže, ztratila nejdůležitější odbytiště, stihla ji těžká hospodářská krise, má ohromné množství nezaměstnaných, touží po chvíli oddechu, touží po tom, aby napětí povolilo, a proto ta velká úsilí Anglie, aby světové hospodářství bylo uvedeno do normálních kolejí i za nebezpečí zničení mírových smluv, ba i za nebezpečí, že reparace budou odstraněny, zmírněny. Proto ta snaha Anglie, aby odstraněna byla nenávist a násilí, aby se dorozuměla s Německem a Ruskem. Jak jest tomu docela jinak u Československa, které přes strašlivou hospodářskou bídu, v níž nyní československé národní hospodářství vězí, věsí se na paty Francie (Souhlas na levici.), dělá také imperialistickou politiku francouzskou, ztotožňuje se s ní a nabízí, že se plně za ni postaví. Československo s francouzským hospodářstvím jest spojeno jen málo, takové hospodářství bylo by možno jen, kdyby se dalo přeskočiti říšskoněmecké území, bylo by, i kdyby bylo možné, nesmyslem. Naproti tomu Československo jest všemi svazky připoutáno k národnímu hospodářství německému, má zvýšenou měrou zájem na zdaru Německa (Německé výkřiky: Tak jest!), porážka Německa jest také zkázou pro Československo. (Souhlas na levici.) Zotročení německého národního hospodářství jest také zotročením národního hospodářství československého, pokles marky zastavuje náš průmysl, vyřazuje nás ze světového trhu, činí nás neschopnými soutěže. A přece děláme také dále politiku obkličování Německa, politiku nenávisti proti tomuto mocnému sousedu. Vpravdě naše politika jest největší nepřítel československého národa. (Souhlas a potlesk na levici.) Právě tak nepochopitelnou politiku děláme také proti Rusku. Celý svět ví, že bez Ruska, bez přičlenění tohoto kolosu do světového hospodářství, jest naprosto nemožno znovu vybudovati Evropu. To, že Rusko jest vyřazeno ze světového trhu, olupuje nás o nejznamenitější zásobárnu surovin a potravin. Ruská bída zbídačí celou Evropu. Vyřazení Ruska znamená vyhladovění veškerého proletariátu. (Souhlas na levici.) Místo toho, aby se Rusko přičlenilo k evropskému hospodářství, místo toho, aby se pracovalo společně na novém jeho vybudování, rozbíjí se mír Evropy pro pár tisíc francouzských důchodců. (Souhlas a potlesk na levici.) A nejsmutnější na tom jest to, že Československo nechápe, že jest jeho povinností, aby v tom zabránilo Francii, že jest jeho povinností, aby hledalo přátelství Ruska, zajistilo si ruská odbytiště. Děje se však pravý opak. Československo klidně přihlíží k tomu, jak jiné státy si tam zajišťují své odbytiště, jak si tam tvoří sféry svých zájmů a jak na věčné časy se nám zatarasuje cesta do Ruska. Ba ještě více, nejen že Československo nepoukáže Francii na cestu rozumu, my se propůjčujeme v souboji mezi Francií a Anglií za straníka Francie. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Dámy a pánové! Marně jsem pátral po nějakém vysvětlení pro tento směr našeho pana ministra pro věci zahraniční, po vysvětlení, z něhož by bylo lze porozuměti postupu našeho zahraničního ministra a jeho politice. Není možno, aby důvody pro to byly jen city českého a slovenského národa, není možno, aby to byl cit směrodatných politiků, není možno, aby tryskal pouze z vděčnosti Československa za to, že Francie stála u kolébky tohoto státu a náleží také k zakladatelům státu. Důvody ty jsou u Beneše mnohem hlubší, spočívají v jeho celém duševním ponětí, v jeho celém psychologickém postavení k Francii. Jakési vysvětlení o tom podává mi knížka, která se mi dostala nedávno do rukou. Jest to nové vydání spisovatelské práce, která vyšla v r. 1916 pod jménem Eduard Bělský s názvem: "Budoucímu míru". Končí slovy: "delenda est Austria". Ukazuje se tam cesta pro osvobození českého národa a pokouší se tam sty argumenty působiti na dohodu a především na Francii. Přehnanými barvami se líčí tam bohatství Československa a pak na stránce 52. se praví: "Češi musí být osvobozeni, nejen politicky, nýbrž i hospodářsky. Osvobození Češi byli by ihned hotovi sjednati politické a vojenské smlouvy, které by je sdružovaly pod ochranou dohody, jejich službám by vydali veškeré své bohatství. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Zvláště Francie měla by z této změny velké výhody, zahraniční obchod českých zemí rozšířil by se hlavně na francouzský trh, francouzský průmysl našel by v novém státě důležité odbytiště. Československý stát dobrovolně přistoupí k latinské měnové konvenci, což by rozšířilo sféru účinnosti francouzské državy a otevřelo francouzským kupcům nové trhy, na nichž by mohli rozvinouti svoji hospodářskou činnost bez soutěže. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Hospodářská síla Němců v českých zemích byla dosud strašlivá. Osvobození Češi a Slováci pracovali by k vypuzení německého kapitálu ze svých zemí (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!), proto jest potřebí nahraditi jej kapitálem jiným. (Veselost na levici.) Francouzi měli by tak příležitost k příznivému umístění svých peněz, při čemž by zároveň účinně přemohli své nepřátele. Budeme, končí Bělský Eduard, a nikdy nepřestaneme volati: "Zničte Rakousko!" "Tento citát otvírá nám plně duševní pojetí našeho pana ministerského předsedy. Metody, jichž užívá, aby získal francouzské pány, ukazují nám mistra v umění. Dokazují nám, že Beneš zná své Papenheimské a ví, jak nejlépe je chytit, totiž na peníze. Že je naše zahraniční politika na scestí, to jsme nepoznali jen my, nýbrž počíná se již také rozbřeskovati v českém táboře. Člověk mohl jen nedávno jednou vzít do ruky "České Slovo", v němž se znatelně projevilo, jak se tyto vrstvy odchylují stran zahraniční politiky, "Lidové Noviny" se svým úplným odvratem od politiky Benešovy. To všechno nám ukazuje, že jsme na správné cestě a že se svým pojetím nestojíme sami. Proto můžeme klidně očekávati úsudek dějin, úsudek ostatní evropské veřejnosti, úsudek socialistického světa. Budoucnost dá nám za pravdu.
A nyní ještě něco o janovské konferenci. Podle všeho, co jsme zde prokázali, nemohla přinésti nového vybudování světa, vytouženého veškerým civilisovaným lidstvem. Proto jest také výtěžek této konference jen velmi skrovný. Resoluce, jež byly usneseny, nejsou nic jiného, než dobré rady, které mají asi takový význam, jako snad usnesení portoroská, bruselská a římská a jak se všechny tyto hospodářské konference nazývají. Ruský problém zůstává nerozřešen. Na německý problém se vůbec ani neodvážili. Spojení všech národů k opětnému vybudování zničené Evropy náleží ještě na dlouho a dlouho do oblastí snů. A přece nesmíme podceňovati významu konference, jest to po prvé, kdy se schází 38 států, kdy se schází vítězové a přemožení ke společné poradě. Přivodila, že Rusko vstupuje opět do evropské politiky, přivodila po prvé rozpravy mezi západními mocnostmi a sovětským Ruskem, odhalila po prvé těžkou krisi dohody a přivodila nové přeskupení mocností v Evropě, na jedné straně směru mírumilovného, které se kupí kolem Anglie, na druhé straně militaristické kolem Francie a přivodila, co má pro budoucnost zvláštní význam, opětné sesílení mocenského postavení Německa. Počítáme-li k tomu ještě dohodu o haagských poradách, můžeme klidně říci, že tyto skutečnosti dohromady vyzdvihují janovskou konferenci nad obyčejnou konferencí a dávají jí jakýsi dějinný význam. A přes to možno říci: Cesta k novému vybudování světa nevede ani přes Janov ani přes Haag, neboť zde i tam mají rozhodné slovo pouze representanti kapitalistického, imperialistického světa. Nikoliv duch solidarity jest vůdčí hvězdou při poradách, nýbrž sobecký kapitalistický zájem jednotlivcův. Hlavní mluvčí mluví o demokracii, o sociálním pokroku, o novém vybudování světa a za kulisami dělají obchody a prodávají mezi sebou petrolej. (Souhlas na levici.) V Janově to bylo jako kdysi na vídenském kongrese, o němž Blücher pravil: "Jest to velký trh v malém městě, na nějž každý žene svůj dobytek, aby jej prodal nebo vyměnil."
A tažme se nyní, jak se staví
dělnictvo k Janovu. Stojí, bohužel, ještě úplně stranou, v jejich
řadách, rozštěpených, zeslabených roztržkou, schází mu jakákoliv
možnost působiti na světové dějiny. Avšak také tento stav nemůže
trvati dlouho. Dělnictvo počíná si uvědomovati svůj stav, vidí
propast, která se před ním otvírá a hrozí je pohltiti. Vidí, že
z chaosu a anarchie kapitalistického světa jest jen jediná záchrana,
a to jest přetvoření hospodářství v hospodářství socialistické,
to jest úprava produkce podle socialistických zásad a socialistických
method, nikoliv podle receptu janovského, nýbrž podle receptu
frankfurtského. Nikoliv podle zásad kapitalistických, nýbrž podle
socialistických method může dojíti a dojde ke skutečnému opětnému
vybudování světa. (Potlesk a souhlas na levici.)