Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
Langr.
Posl. Langr: Slavná sněmovno! Prodloužením zákona o státní podpoře v nezaměstnanosti odkládá se provádění zákona o příspěvku státním k podporám odborových organisací podle systému gentského. Při projednávání tohoto zákona podle systému gentského byly si vědomy všechny strany, že zákon může vejíti v platnost pouze tehdy, když vrátíme se z mimořádných poválečných poměrů hospodářských do poměrů řádných. Že normální poměry hlavně v oboru průmyslu dosud nenastaly, je bezesporné. To dokazuje také statistika ministerstva soc. péče, podle které roku 1922 v únoru bylo vyplaceno více podpor než v únoru roku 1921. Vedle zvýšeného počtu podporovaných nezaměstnaných dělníků je ohromná většina těch, kteří státní podpory v nezaměstnání vůbec nedostávají. Jeví se tudíž nutnost prodloužiti tento zákon, podle kterého dosud podpory vypláceny jsou.
Při této příležitosti chci se však zmíniti o dosavadní praxi v provádění tohoto zákona. Tendence zákona, aby každý nemajetný, bez vlastní viny bez práce jsoucí dělník dostával státní podporu, je různými pokyny a nařízeními ministerstva sociální péče podstatně změněna. Ministerstvo soc. péče svými pokyny příslušným politickým úřadům zvrátilo úplně tendenci tohoto sociálního zákona. Okresní politické správy nevyplácejí podporu nikomu, kdo o podporu se hlásí, zamítají šmahem jednotlivé žádosti a pouze hromadné přihlášky z různých oborů práce, kde nastala určitá průmyslová krise, posílá tyto se žádostí k ministerstvu sociální péče, aby toto povolilo podpory vypláceti. To znamená, že celá řada jednotlivců, kteří po delší dobu jsou bez zaměstnání, jsou okresními politickými správami odmítáni, poukazováni na odvolání k zemské politické správě a ani tam pohříchu se jim práva nedostane.
Prosil bych tedy, aby ministerstvo sociální péče libovolným výkladem tohoto zákona neznemožňovalo existenci tisíců nezaměstnaných dělníků. Jsem pro to, aby policejními orgány bylo velmi pečlivě vyšetřováno, aby dobrodiní tohoto zákona nebylo zneužíváno. Nemůžeme však souhlasiti s tím, aby proto, že ministerstvo soc. péče nemá snad dostatek finančních prostředků, odmítáni byli lidé, kteří nevyhnutelně podpory v nezaměstnanosti potřebují. Podpora v nezaměstnanosti, vážené shromáždění, není naším ideálem, zejména státní podpora v nezaměstnanosti je pouze nutným zlem, které bychom nejraděj i odstranili. Jak bylo některými řečníky konstatováno, my socialisté nemáme příčiny trvati na udržení tohoto zákona, ale máme příčiny volati naše správní orgány, aby snažily se vyřešiti současnou krisi průmyslu, vyřešiti ohromnou krisi mezi naším dělnictvem, která vyplývá z dnešní veliké nezaměstnanosti. Našemu dělnictvu bylo by daleko sympatičtějším práci nalézti za sebe krutějších podmínek, než spoléhati se na nedostatečnou podporu státní, která jim ještě mnohými příslušníky tohoto státu je vyčítána.
Vážené shromáždění! Mám tedy za to, že hlavním úkolem státu musí býti snažiti se vyřešiti dnešní průmyslovou krisi. Co zavinilo dnešní stagnaci v průmyslu, myslím, že není potřebí zdůrazňovati. Jedna z příčin spočívá v tom, že kupní síla našich peněz za hranicemi jest vyšší, nepoměrně vyšší, nežli u nás ve vnitrozemí, že tím stali jsme se do určité míry konkurence neschopnými na světovém zahraničním trhu. Tím se stalo, že různá odvětví průmyslové výroby zastavila buď částečně neb úplně svoji výrobu. To jsou velmi vážné příčiny dnešní hospodářské krise. My se domníváme, že vedle těchto příčin jest také jedna, která spočívá v tom, že průmyslníci, naši velkovýrobci, nedovedou se přizpůsobiti současným poměrům, že náš průmysl a obchod - a zejména obchod - nedovedou se vžíti do současné situace, do doby, která začíná býti dobou přechodnou z poválečných mimořádných poměrů do poměrů normálních, že náš průmysl a obchod nedovede se vžít do té staré morálky obchodní a provozovací: Menší zisk a častější obrat, a že vžila se příliš ta teorie "Raději menší obrat, ale větší výdělek". Tím podstatně zdražují se ceny veškerých životních potřeb.
Vážení pánové! Já se domnívám, že naši tak zv. národohospodáři a naše průmyslové kruhy jsou o tom přesvědčeny, že oživit průmysl nelze jinak, nežli snížením cen životních potřeb a tím docíliti zmenšení výrobních nákladů. Jest však otázka, na čí útraty a na čí účet má nastati podstatné snížení cen životních potřeb. Naši národohospodáři vyplňují sloupce denních časopisů různými úvahami a tresť všech těchto úvah je ta, že je potřebí k ozdravění hospodářských poměrů pracovati ke zvýšení výkonnosti pracovní a snížení mezd našeho dělnictva. Vážení pánové! Tato teorie je nesprávná. Hospodářské a sociální poměry našeho dělnictva nejsou v žádném případě takové, aby dovolovaly podstatné snižování mezd. Na druhé straně jest však jisto, že naši průmyslníci různými manipulacemi ve svých ročních bilancích a uzávěrkách vykazují špatnou situaci průmyslové výroby, mají však daleko větší čisté zisky ze své výroby. Naši obchodníci mají daleko větší zisky obchodní, nežli jaké měli v dobách předválečných. Podle mého názoru bylo by potřebí, aby stát snažil se získat přesné, spolehlivé a správné informace, za jakých poměrů pracuje náš průmyslový provoz veškerých životních potřeb. Já jsem o tom pevně přesvědčen, že většina těch kalkulací a ročních bilancí, které předkládají různé akciové nebo soukromokapitalistické společnosti úřadům, jest nesprávná, že jsou sdělány tak, aby ukazovaly pokud možná nejmenší zisk jednak proto, aby byly ušetřeny většího zdanění, jednak proto, aby oklamána byla široká veřejnost. Domnívám se, že to by byl lepší prostředek k docílení podstatného snížení cen životních potřeb, kdyby průmyslníci a obchodníci se spokojili s menším procentem zisků a tím způsobili snížení cen životních potřeb. Pak teprve bude zde sjednána základna pro jednání s dělnictvem o snížení jeho mezd.
Nemohu souhlasit s výroky různých pánů, kteří posuzují naše dělnictvo velice křivě. Na příkl. pan dr. Kramář na své schůzi v Českém Brodě prohlásil, že prý se vžívá heslo: Méně pracovati a více vydělávati. Oproti tomu tvrzení pana dr. Kramáře konstatuji zde výroky celé řady majitelů průmyslových závodů, kteří potvrdili, že výroba našeho dělníka, resp. výkonnost našeho dělníka vyrovná se roku letošního výkonnosti v roce 1914. Tím je tedy vyvrácena mylná domněnka, jakoby dělnictvo naše nechápalo, že má povinnost vykonávat poctivě a správně svoji práci. Další výtky našemu dělnictvu, které byly během této debaty učiněny, myslím, že nezasluhují ani žádné polemiky. Výtky, které nesly se tím tónem, jak jsme je slyšeli přednášeti panem kol. Vávrou, jsou toho rázu a té formy, že skutečně není radno s nimi se dále zabývati. Mám za to, že kdyby naše dělnictvo bylo v situaci pana kol. Vávry, nikdy by neusilovalo o získání státní podpory v nezaměstnání. Naše dělnictvo, bohužel, nemělo toho štěstí, aby právě v době nejvýhodnější konjunktury různými reelními a snad i nereelními obchody koží a jinými nezbytnými životními potřebami vydělalo tisíce a zabezpečilo svoji existenci pro celý svůj život. Naše dělnictvo, které bylo povinno bezprostředně po převratu energickým způsobem chopiti se práce, aby pomáhalo budovat ten stát, nezaslouží si od takového člověka, aby bylo tímto způsobem kritisováno, lépe řečeno pomlouváno. (Výborně.)
Vážení pánové, chci se také zmíniti o názorech různých velmi vlivných činitelů v našem hospodářském a průmyslovém životě. Pan dr. Verunáč na anketě sociálního ústavu prohlásil, že ve výrobních nákladech 3 faktory hrají nejvýznačnější roli: Mzda, daně a dopravní tarify. Ovšem nezapomněl ihned prohlásiti, že poslední dva faktory nelze tak snadno vyřešit, že prý jsou úzce spjaty se zájmy státu, ale velmi snadné se mu zdálo vyřešení toho prvního faktoru, totiž dělnické mzdy. On se domnívá, že je potřebí pouze nadiktovat 25 až 30% snížení mezd a tím že tato věc je odbyta, aniž by počítal s tím jsou-li zde dány podmínky, aby dělníkovi z jeho dnes méně než minimální mzdy takovýmto způsobem něco odňato býti mohlo. Já se domnívám, že dnes není příhodná doba mluviti tímto způsobem a že by bylo potřebí, jak jsem zde již řekl, podívati se také na jiné faktory, které hrají, pokud se týká cen veškerých průmyslových výrobků a veškerých životních potřeb, velmi význačnou roli. Je přirozeno, že páni, kteří mají svoji ideologii, svůj názor na společnost, vidí v dělníkovi pouze součástku toho stroje, té hnací síly, která má sloužiti k tomu, a by menšina ve státě, menšina ve společnosti byla obohacována na úkor jejich výkonnosti. To je naprosto přirozeno, tomu se nikterak nedivím. Jde pouze o to, zdali ta veliká, široká veřejnost pracujícího lidu dá si prostě nakomandovat toto snížení mezd bez těch předpokladů, že současně nastoupí nebo bude předcházeti podstatné snížení cen životních potřeb, aby jeho životní míra nebyla podstatným způsobem snížena. To jsou tedy názory naše, ovšem velmi odlišné od názorů těch pánů, kteří zastávají zde stanovisko a zájmy průmyslníků a kapitalistických kruhů.
Teď bych chtěl zmíniti se několika slovy o vývodech pana kol. Modráčka, který ostrým způsobem kritisoval zákon, který byl přijat oběma sněmovnami v červenci 1921, kterým se zajišťuje státní příspěvek k podporám poskytovaným odborovými organisacemi nezaměstnanému dělnictvu.
Kritisoval zejména to, že vláda nesnažila se vybudovati správný výkonný aparát k provádění tohoto zákona. Nevím, zdali p. kol. Modráček byl svým klubovním kol. Hudcem informován, z jakých důvodů byl usnesen tento zákon v tomto znění. Hlavní pohnutkou těch, kteří na tomto zákonu pracovali, bylo, že státu budou tímto způsobem ušetřeny ohromné sumy, které by musil věnovati na vybudování administrace, správních úřadů k provádění tohoto zákona. Odborové organisace mají provésti celou administrativu. Myšlenka, která spočívá v tomto zákoně, je ta, že vláda spoléhá, že odborové organisace ve vlastním svém zájmu budou velmi ostražitým strážcem zájmu státního, že budou velmi ostražitým strážcem toho, aby dobrodiní tohoto zákona nebylo zneužíváno lidmi, kteří podpory v nezaměstnání nezasluhují. Odborové organisace, které současně budou museti vypláceti podporu nezaměstnanému dělnictvu ve stejné výši, jako stát, budou míti na tom svůj vlastní zájem, aby kontrolovaly, z jakých důvodů dělník byl pozbaven práce, nemá-li dělník možnosti opětně práci nastoupiti, a budou se také snažiti, aby případně dělníku práci samy nalezly.
To byly tedy hlavní pohnutky k tomu, aby gentský systém uveden byl v život a aby odborové organisace staly se jaksi nositelem celého tohoto pojištění. To tedy sloužiž k informaci p. kol. Modráčka!
A já bych se chtěl ku konci svých vývodů obrátiti ještě na současné hospodářské poměry. Vážení pánové! Dnes je doba, která skutečně nás neoprávňuje k přesvědčení, že v krátké nebo dohledné době bude možno gentský systém uvésti v činnost. Pánové, hospodářská situace všeobecně je taková, že podle mého přesvědčení, nezasáhne-li zde státní správa energickým způsobem, máme se co obávati neblahých následků dnešní hospodářské situace. Dnešní stagnace v průmyslu nabývá stále větších a větších rozměrů, naše továrny omezují dnes svou výrobu, propouštějí částečně své dělnictvo, tím přirozeně tvoří se větší a větší armáda nezaměstnaných, z toho vyplývá ovšem nové zatěžování státního rozpočtu, zkrátka je to situace, která pro stát nabývá velmi vážného rázu.
Proto bych zdůrazňoval znovu, aby naše státní správa snažila se získati si jasno, do jaké míry je na současných hospodářských poměrech, na současné hospodářské situaci vina jednotlivých podnikatelů, průmyslníků, a do jaké míry je vina na celkových hospodářských poměrech nejenom ve státě, ale také kolem nás ve státech ostatních. Také naše státní správa musí přísně dbáti na to, aby určitá část našich průmyslníků z průhledných důvodů nesabotovala naši výrobu. Naše dělnictvo v mnohých továrnách si stěžuje, že průmyslníci bez zvláštních důvodů zastavují anebo omezují výrobu, aby jaksi vzbudili zdání, že také tam podmínky k výrobě nejsou, aby vzbudili zdání, že je nutno, aby dělnictvo dobrovolně přistupovalo na citelné snižování mezd a zvýšení pracovní výkonnosti. Je tedy nutno - jak jsem již podotkl - v zájmu státu, aby po této stránce zjednalo se jasno.
A ještě se vrátím k výtce, která zde byla učiněna z kruhů, odkud bych se jí byl nejméně nadál, že naše dělnictvo nechce pracovati, dokonce, že štítí se práce. Vážení pánové! Toto tvrzení vyvrací se samo sebou. Vyvrací se tím faktem, že dělnictvo různých průmyslových odvětví, dělnictvo kvalifikované, dělnictvo, které po celá léta zabývalo se obsluhováním strojů, dělnictvo, které právě vykonáváním svého povolání, své práce odborné bylo na jakéž - takéž sociální úrovni, mělo jakouž - takouž životní míru, toto dělnictvo v době, kdy nastala stagnace průmyslu, přicházelo přímo prositi příslušné resortní ministry, aby zavedli anebo podnikli určité různé nouzové práce. Dělnictvo obuvnické na Třebíčsku, kterého je několik set bez zaměstnání, marně uchází se o to, aby započato bylo se stavbou lokální dráhy. Chce pracovati na dráze, chce pracovati na různých jiných nouzových pracích, na regulaci řek, stavbě silnic atd. Dělnictvo jest si sice vědomo, že touto těžkou, fysicky namáhavou prací vydělá daleko méně, než vydělávalo při svém odboru, ale přes to hlásí se pro tu práci proto, že nechce býti na obtíž státu, že nechce býti živo z milosti státu, který dává nedostatečnou podporu v nezaměstnání, a na druhé straně jest si vědomo, že vlastní prací sebe těžší, sebe namáhavější vydělá si aspoň to nejnutnější, co k existenci své rodiny potřebuje. Tyto zkušenosti, tato fakta, že dělnictvo snaží se o získání práce jakékoliv, vyvracejí všecky výtky, vyvracejí všecky narážky, které zde byly učiněny, jakoby naše dělnictvo nebylo k práci, jako kdyby se dokonce práce štítilo.
Vážení pánové! Situace, která
v našem průmyslu panuje, nutí nás k obavám, že nezaměstnanost
bude ještě větší, ještě hroznější a proto prosíme ministerstvo
soc. péče, aby ono ve výkladu zákona, který dnešního dne má býti
prodloužen, bylo liberálnější, aby pokyny, které udílí okresním
politickým a zemským správám, nebyly takového rázu jako doposud,
aby tím nebyla řada dobrých, poctivých a velice potřebných lidí
o tuto podporu připravována. Tuto žádost vznášíme na ministerstvo
soc. péče, aby dohodlo se v zájmu široké veřejnosti nezaměstnaných
s ministerstvem financí, aby toto neskrblilo takovým způsobem
na vydání takovéhoto rázu, aby raději se snažilo šetřiti tam,
kde šetřiti se dá a aby poskytovalo aspoň to nejnutnější k podpoře
těch nešťastníků, kteří bez vlastní viny o zaměstnání přišli.
(Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
Čuřík.
Posl. Čuřík: Slavná sněmovno! Ve vývoji našeho podpůrnictví pozorujeme několik fásí od našeho státního převratu. To zejména platí o podporování v nezaměstnanosti. Kdežto v nemocenském a úrazovém pojišťování měli jsme velikou praksi z doby mírové, v nezaměstnání nebylo žádných zkušeností, a tu jest pochopitelno, že účel podpory v nezaměstnání byl často mylně vykládán. Tázal bych se, jaký účel podporou v nezaměstnání byl sledován v dobách, kdy všecky strany hlasovaly pro tento zákon, a nezapírám si, že vedle účelu sociálního, humánního, byl to také účel politický, který byl samozřejmě tenkráte stejně důležitý. Šlo o doby poválečné, o doby, kdy kvašení sociální bylo přímo hrozné a kdy byla obava a nebezpečí, že právě vrstvy nezaměstnané mohou býti snadno podpáleny ve své nespokojenosti a vzbouřiti se i k revolučnímu převratu a zneužíti eventuelně situace na účet a škodu státu.
Jest jisto, že tento účel není ještě dnes pominut úplně, a já bych chtěl tvrditi, že právě i dnes účel politický hraje jistou roli, a divím se tudíž mnohým zástupcům některých stran, že tento účel přehlížejí a že chtějí ponechati právě nezaměstnané vrstvy nespokojenosti, která může škoditi poměrům státu a jeho vlastním základům. Jest ovšem jisto, že většina stran v parlamentě účel sociální měla na prvním místě na zřeteli. A já mohu prohlásiti, že lidová strana zejména to byla, která tento účel sociální staví na přední místo, a tento účel stačí jí plně, aby hájila zákon o podpoře v nezaměstnání. Myslím, že politické stanovisko, i když jest důležité pro nás, v této otázce jest poněkud podřadnější. Otázka sociální dnes je tak významná pro hnutí sociální u nás vůbec, že nelze ji nijak přehlížeti. Poměry sociální, hospodářské pro to stejně mluví. Nezaměstnání není zaviněno dělnictvem, jest zaviněno světovou krisí hospodářskou, u nás stejně jako v Rakousku, Polsku, Německu a v jiných státech západních. Vina nepadá na dělnictvo, nýbrž na poměry poválečné, eventuelně poměry válečné, které byly jistě zaviněny jinými mocnostmi než mocnostmi dělnickými.
Slavná sněmovno! Tyto důvody, důvody sociální, vyvěrají tedy z poměrů hospodářských, a já bych chtěl zde vyzvednouti některé poměry, které v krajích našich zvláště na Moravě tou dobou panují. Na Brněnsku, stejně jako na Ostravsku jsou masy dělníků bez zaměstnání. Brněnský průmysl textilní býval vždycky jakousi popelkou zvláště pro dělnictvo. Platy dělníků textilních byly poměrně nejslabší, nejmenší, a ztrácí-li textilní dělník ještě zaměstnání, tu jeho rodina, která bývá zpravidla četná, ocitá se v naprosté nouzi. Není úspor a zásob, a tu taková dělnická rodina textilní jest přímo postavena v zoufalství. Týdenní platy 60, 80 až 100 Kč jest na denním pořádku. A z toho má dělník něco ušetřiti? To jest naprosto vyloučeno. Krise, která postihuje dělníka textilního, vybíjí se tím více na jeho rodině, když jest nezaměstnán. A tu myslím, že tyto momenty a ještě jiné, které bych zde mohl uváděti, mluví stejně pro to, aby zákon tento byl prodloužen potud, pokud krise nepomine.
Vážené shromáždění! Situace jest ovšem také po té stránce těžká, že poválečné poměry zavinily jistý mravní úpadek. Připouštím docela otevřeně, že se podpor těchto od různých živlů zneužívalo. To se ukázalo konec konců i při provádění zákona prvního, kde poradní sbory dělnické měly právo kontroly v určitých krajích, v okresích, ale tuto kontrolu neprováděly, a pak se to konec konců vybilo v uplatňování zájmů a v jistých výhodách těch důvěrníků, nikoliv v zájmu pro celek, pro plnění zákona. Tento systém důvěrníků musel býti zrušen, což již jest jistě velikou vadou v provádění zákona. Je to jistý políček demokracii, která se měla uplatniti při zákonné kontrole vyplácení podpor v zájmu státu a celku. To se neosvědčilo. To padá více méně na vrub schopnosti určitých kruhů, které tento zákon měly prováděti v zájmu dělnictva za jeho spoluúčasti.
Kdy má vstoupiti v platnost gentský systém? Gentský systém je něčím pro nás naprosto novým. Tento systém spočívá v odpovědnosti organisací odborových při provádění tohoto zákona v celém rozsahu. Jest to otázka finanční a mravní organisace, otázka prestiže - a tu a tam také otázka síly organisace. Já dnes již pozoruji určité zjevy, které využívají tohoto gentského systému ve prospěch agitace pro určité organisace. Četl jsem v časopise "Nazdar", který vychází pro hornický svaz sociálně-demokratický, v dopisu z Oslavan u Brna zvláštní zprávu o naší organisaci, o jejím vzrůstu na Oslavansku a také o jistých věcech, které mají jaksi znemožniti náš postup na Oslavansku. Tam se přímo praví, že naše organisace nebude míti právo účastniti se gentského systému. Když se takových vyhrůžek užívá v listě, který má býti seriosní, co máme pak čekat od těch, kteří toho budou zneužívat agitačně a docela nekontrolovaně? Proto mám jistou obavu, že zvláště za vedení vyšších úřadů státních, kde máme bohužel na špici lidi tu a tam stranicky zabarvené, bylo by tohoto systému zneužíváno právě k účelům agitačním pro určité strany. To jest věc nezdravá, která nemůže býti trpěna.
Vážené shromáždění jistě mně promine, když to uvádím, mám pro to doklady a důvody a nemohu se toho dojmu zbaviti. Varuji pány, abychom tento gentský systém nepochovali snad stranicky, nějakou politikou určité kliky nebo strany. Myslím, že mohu prohlásiti, že pokud gentský systém není dobře prostudován a připraven, ne může nastoupiti v platnost. Také souhlasím, že komise sociální péče odjede do ciziny, aby tam tento systém studovala a se brala věcný materiál, který by sloužil zkušenostem u nás, což se mělo ovšem státi již dříve. To je jistě vada, že ministerstvo soc. péče, ačkoliv často do ciziny jezdívalo a jezdí, tuto otázku pustilo se zřetele a nevěnovalo jí zvláštní pozornosti. To musím zde uvádět dnes jako věcný argument, který jest míněn docela dobře jen v zájmu věci. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Vůči výtkám zástupců živnostenské strany, zvláště pana kol. Vávry zde ve sněmovně i ve včerejší schůzi výboru sociálně politického, uvádím docela krátce: Zákon, který dnes prodlužujeme, obsahuje všechny možné zásady a momenty, tam také je otázka pracovní povinnosti nezaměstnaných dělníků, kteří jsou povinni převzíti práce na silnicích, cestách, při regulacích potoků, řek, přístavbách veřejných a různých podobných pracech. Že obce, země, okresy nebo i stát toho nevyužívají, je ovšem pravda, ale to vězí v rukách těchto činitelů, to není otázka ani vina nezaměstnaných. A tu myslím, že kdyby pánové chtěli spolu působiti, mají dosti možnosti, aby se postarali o to, aby tam, kde mají vliv, zákon po této stránce byl prováděn. Ale já jsem přesvědčen o tom, že pánové z politické strany živnostenské sledují účele agitační. Pan kol. Mlčoch byl v původní koalici, byl v klubu socialistickém, seděl docela klidně vedle těch největších levičáků, bouřil tenkráte a dokonce schvaloval jednotnou frontu živnostníků s dělníky proti kapitalistům a dnes tentýž pán a jeho kolegové hlásají politiku kapitalistickou a chtějí dokonce přetrumfnouti jiné pány z tábora továrníků nebo jejich zástupců. To jest způsob demagogie, který u nás nemůže býti schvalován od lidí seriosných a slušných.
Je jisto, že tohoto zákona sem tam se zneužívá. A také je jisto, že, bohužel, mnoho dělníků máme bez své viny bez práce. Kol. Košek právě dnes mi uvedl případy drastické z jeho okresu, kde na př. v Dubé u Trutnova bylo vyhozeno 60 dělníků od firmy Schmied, kteří tam byli zaměstnáni 40 roků a dnes pozbyli práce, jsou vyhozeni z továrny, jsou bez zaměstnání. Kdyby zde bylo trochu sociálního nebo humánního citu, zaměstnavatel by je nevyhnal z práce, staral by se o státní příděl na účet podpor v nezaměstnanosti a ponechal by si dělníky v závodě. Když je vyhnal, je to způsob, který neodpovídá sociálnímu cítění zaměstnavatele. Jsou ovšem továrníci, kteří ponechávají dělníky v továrnách, starají se o příděl práce, pracují případně na sklad nebo bez zisku a chtějí dělníku pomoci v dnešní krisi. To jsou světlé zjevy, ale je jich, bohužel, také velice málo. Byl jsem na anketě, která se týkala nezaměstnanosti, a tu jsem žasl, když zástupce Svazu průmyslníků textilních kategoricky prohlásil, že nebude platiti na dělníky své továrny ani 10% ze své kapsy, když stát nabízí 90%. To je bezohlednost jistě veliká, vyhánět dělníky, ponechávat je bez zaměstnání a nadávati jim potom, že chtějí podpory.
Vážení pánové, naše stanovisko
je úplně jasné. Dnes, kdy podpora v nezaměstnanosti se má vypláceti,
kdy nezaměstnanost trvá, musíme také tento zákon schváliti a o
jeho prodloužení se postarati. Prohlašuji, že náš klub hlasuje
s plnou zodpovědností pro prodloužení tohoto zákona. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban
(zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníkovi p. posl. dr. Matouškovi.
Posl. dr. Matoušek: Slavná sněmovno! Otázka nezaměstnanosti nebyla u nás řešena nejsprávnějšími cestami. Všichni souhlasíme s tím, že stát má povinnost upravovati poměry vzniklé krisí průmyslovou, vzniklé poválečnými nenormálními poměry, není však pochyby o tom, že celý ten problém neřešili jsme u nás nejšťastněji. Základní chyba byla v tom, že jsme si nestanovili zásady, že každý státní občan, i když je největší krise, musí býti zaměstnán, že se tedy výrobní poměry musí upraviti tak, aby všichni byli zaměstnáni. Místo toho stanovila se zásada, že každý, i nezaměstnaný, musí dostati minimum na svou výživu. Tím jsme zabránili, že otázka nezaměstnanosti nebyla řešena v souvislosti s krisí stavební, s bytovou nouzí atd., která náš stát zastihla. Na jedné straně stálo to miliony, na druhé straně nebylo státních budov, kupovaly se, a jak slyšíme, kupují se za hříšné peníze, lidé řádně nebydleli, silnice zůstávaly neopraveny atd.
Nezaměstnanost vzniká dnes z průmyslové krise, zaviněné různými příčinami. Naříká se ve výrobě a obchodu na zvyšování koruny, na znehodnocení valut zemí, kam máme vyvážet, na drahotu naší výroby, na výši mezd, na nepřiměřený výdělek podnikatelův atd. Při všech těchto důvodech nesmí se zapomínat na jedno: schází nám ohromné odbytiště, velká zpustošená pláň Ruska, kam bychom mohli v normálních poměrech vyvážeti své textilní výrobky, hospodářské stroje atd. Dokud nebudou normální poměry na tak velké rozloze, jako je Rusko, nebude také klidu u nás. Nesmíme si však zapírati, že i když nastanou normální poměry v Rusku, jednu velkou závadu budeme míti v dnešním světovém hospodářství dále: Všecky státy vstupují dnes se svým hospodářstvím do formy světového hospodářství. Telefony, telegrafy, železnice, průplavy, rychlolodě, to všechno vytváří veliký obchodní svět. Tyto vnější podmínky světového hospodaření máme, chybí nám však řádně organisovaná distribuce světová. Tento nedostatek bude tu i tenkrát, až zase veliké Rusko vejde do světového hospodaření. Bude i tenkrát povinností všech států, dokud se neprovede řádně organisovaná distribuce světová, odstraňovati závady vzniklé nezaměstnaností. Ostatně, jak slyšíme a čteme, není nezaměstnanost u nás největší. Jsou země, které mají potíže ještě větší. Mluví se, že v Americe je nezaměstnanost osmkráte, ve Francii šestkráte větší.
Je zajímavo, ze právě problém nezaměstnanosti poučil jak dělníky, tak zaměstnavatele, že prosperita závodu a možnost vývozu je společným zájmem obou. Podnikatel při tomto problému chápe již dnes, že má v dnešním hospodářském řádě velkou organisační povinnost, že má spojovati práci a kapitál k vyrábění nových statků ne v zájmu svém vlastním, nýbrž v zájmu celého národního hospodářství. Chápe, že tato funkce není funkce soukromoprávní, nýbrž veřejná, která musí býti zastávána nejen ze soukromého hlediska podnikatele neb ze soukromých zájmů nositelů práce, nýbrž tak, aby výroba byla prováděna co nejracionelněji, aby dodal nejlepší a nejlacinější výrobek konsumentům. Dělník na druhé straně musí pochopiti a chápe, že za dnešních poměrů nelze prostě odstraniti poměr mezdní. Ruská revoluce a také nezdařené pokusy u nás musí střízlivého dělníka poučiti o tom, že musí vycházeti při úpravě svých poměrů z dnešní hospodářské základny, že se zkrátka musí dáti do řešení dnešních mzdových poměrů a nesmí snít o odstranění "středověkého poměru námezdního". Při řešení výrobní krise, při řešení otázky soběstačnosti, konkurenční schopnosti našeho státu musí oba činitelé, jak podnikatel, tak dělník upravovati mzdu a podnikatelský zisk tak, aby ony schopnosti státní nebyly porušeny, ovšem také tak, aby mohl býti živ podnik a nemusil jíti pod životní míru dělník. U podnikatele to nebude určovati podnikatelský zisk, nýbrž bude užito všech moderních metod, moderních strojů, aby výroba byla co nejekonomičtější. Při řešení průmyslové krise nejožehavější ovšem je otázka stanovení přiměřených mezd. Není pochyby, že mzda dnes nebyla stanovena podle skutečné práce, podle zásluhy. Všechny možné jiné momenty - někdy jistě právem - měly vliv na určování výše mzdy. Proto máme dnes po většině mzdy sociální. To je právě velká obtíž při tom, když mají býti mzdy měněny, že značnou část dotyčné mzdy netvoří úplata za práci, nýbrž ohledy sociální.
Další obtíž máme v tom, že máme ve velké části příliš šablonovité mzdy. Kolektivní smlouvy povýšily sice dělníka na roven se zaměstnavatelem, posílily jeho hospodářskou posici, ale za to kolektivní smlouvy znivelisovaly úplně mzdy. Ale tato nivelisačnost kolektivních smluv nemůže býti přece posledním stupněm vývoje. Právě tato nivelisačnost působí velké obtíže při velkém snižování mezd. Je vyloučeno, abychom při snižování mezd šli touž šablonovitou cestou. A tu musím podotknouti vůči panu kol. Langrovi, že nepochopil snad dobře slov docenta techniky dr. Verunáče, který jasně ve svých spisech dokazuje, že nelze šablonovitě percentuelně snižovati mzdy, nýbrž že bude potřeba, aby v určitých závodech zjišťovala se výkonnost, zjišťovala se prosperita jejich, zkrátka, aby se v této věci nešlo podle šablony, nýbrž aby se postupovalo individuelně. Nesmí se jíti tak šablonovitě, jak se projevilo při redukci platů úřednictva a učitelstva. Při tom, když se sráželo těch 8% do pensijního fondu ze základu platového, který ještě nebyl platem sociálním, vystupovala právě nivelisačnost platů ještě markantněji a přibližovala se k tomu, že přiblížila ještě víc vyšší kategorie k nižším a znivelisovala celou základnu platovou skoro k míře nesnesitelné.