Nový obecný zákon pozbavuje všetky mestá ich autonomie, výjimku tvoria iba Bratislava a Košice. Avšak aj autonomia týchto je len pictus masculus, kedže polovicu členov municipálneho výboru menuje vláda, polovicu volia voliči, avšak mimo toho menuje 8 poradcov vláda. Vláda má tedy zaistenú dvojtretinovú väčšinu.
Suspensiou živnostenských a obchodných komôr boli odsúdení ku nemote faktori, ktorí by mohli byť vedúcimi při utvorení zdravého hospodárského života.
Všetko to nepriamo vyvolalo nezamestnanosť. Nechcem sa ešte rozhovoriť o tých nemožných pomeroch, ktoré nás postihly na poli kultúrnom. Ač i toto súvisí s týmto tématom. Uspokojujem iba sa s konstatováním toho, že nie tak positivné predpisy zákona a vydaných nariadení sú dôležité, jako väčšmi spôsob i duch ich prevádzania.
Moja reč tuna je naprosto márna. Viem, že hádžem iba hrach na stenu; môžem mluviť koľko chcem, vyslyšaný nebudem.
Tu sú interpellácie. Z 82 interpellácií dostal som odpoveď len na 32, na 50 nie. No i týchto 32 odpovedí - vynímajúc snáď jednu - sú také, že orgánom zákon urážajúcim slúžia iba pre posmelenie, aby zákony urážali i naďalej. Ešte sa dožijem, že obdržim pisomné poďakovanie od českých úradníkov na Slovensku, poneváč na podnet mojich interpellácií budú tito úradníci povýšení alebo vyznačení.
Ministerstvo v Bratislave zaviedlo systém, že svoje opatrenia nevydá pisomne, lež telefonicky nariadi svojim politickým orgánom, aby jeho nariadenia vykonali, aby sa nám pisomný vynos do rúk nedostal a tým aby sme nemohli podať žalobu u správneho súdu.
Keď som sa sťažoval u pána ministerpredsedu Beneša o prevedené týmto spôsobom zastavenie "Esti Ujságu", on inscenoval šľachetné rozhorčenie a uistil mna, že sa ihneď postará o nápravu tejto nezákonitosti. Z nápravy samozrejme nebolo nič.
Viem, že som mluvil márne. Tomu jednému sa však teším, že nielen my sme, ktorí tieto anomálie vidíme, lež i naši bratia Slovaci. Nespokojnosť prirodzene aj u nich rastie zo dňa na deň. Už aj oni vidia, že zhltli kefu, a teraz nemôžu ju ztráviť.
Dúfam, že tejto šialenej politike,
ktorá sa doteraz uplatňovala a ktorá nikdy ku konsolidácii nepovedie,
niektorý rozumný človek prv alebo neskôr vykrúti krk. V tejto
nádeji končím. (Potlesk maďarských poslanců.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. Chalupník.
Posl. Chalupník: Slavná sněmovno! I když přiznáváme značný sociální význam zákonu o podpoře v nezaměstnání, nutno zdůrazniti, že zákon tento je naprosto nedostatečný ke zmírnění bídy dělnictva, ve které je dnes následkem dnešní průmyslové a hospodářské krise. Pro dělnictvo bylo by daleko výhodnější, kdyby hospodářské poměry v tomto státě byly uspořádány tak, aby výhod tohoto zákona vůbec nepotřebovalo. Je proto falešným mínění veřejnosti, že zákon tento znamená nějaké zvláštní dobrodiní pro dělnictvo, naopak zákon tento vyplývá jako nutné zlo z celkových hospodářských poměrů, ve kterých žijeme a dokazuje neudržitelnost dnešních hospodářských řádů a výrobních poměrů vůbec. Je to jen nepatrný prostředek k léčení choroby dnešní soukromokapitalistické výroby.
Uvážíme-li, že ministerstvo sociální péče má v rozpočtu povoleno k účelům tohoto zákona pouze 75 milionů Kč a že nezaměstnaného dělnictva v celé republice je více než přes 1/2 milionu, z nichž podporováno bylo v měsíci únoru přímo 31.300, prostřednictvím závodu 20 tisíc, tedy celkem 51 tisíc, shledáváme, že je zde podporován pouze teprve každý desátý dělník. Z toho je viděti, že sociální význam tohoto zákona pro dnešní dobu je naprosto nedostatečný. To zároveň dokazuje, že dnešní nezaměstnanost nedá se řešiti pouze tímto nedostatečným prostředkem, nýbrž že je nutno učiniti všechna další opatření, jež by byla s to, aby zmírnila dnešní nezaměstnanost, nemá-li situace nabýti rázu katastrofálního. To je také nejdůležitější otázkou ne jen pro parlament a vládu samotnou, nýbrž také pro všechny ostatní činitele ve státě.
I když uznáváme, že dnešní hospodářská krise je zde jako důsledek války a z ní vy plývajících poměrů poválených, že je to krise hospodářská nejenom našeho státu, nýbrž krise celosvětová, přerváním organisace obchodu, přerušením vzájemných styků mezi jednotlivými státy, dosud ne uspořádanými poměry v sousedních státech, valutovými rozdíly atd., kterýchto překážek nelze umělými prostředky od straniti, musíme přece hledati cesty ke zmírnění této neutěšené situace. Nelze-li odstraniti při dnešních poměrech krisi vůbec, jest povinností vlády i držitelů výrobních prostředků, zmírniti její důsledky, které má pro dělnictvo. Nemá-li dělnictvo býti následkem bídy, vyplývající z nezaměstnanosti vehnáno na cestu zločinu, nemá-li dojíti k ohrožení bezpečnostních poměrů a má-li býti zabráněno národohospodářským škodám, které by prodloužením tohoto stavu mohly vzejíti, je nutno dáti příležitost dělníku k práci, poskytnouti mu zaměstnání a umožniti mu výživu.
Dělnictvo také nežádá podpory, nýbrž volá po práci, zejména když dostává se podpory pouze nepatrné části z tak značného počtu nezaměstnaných.
Je nutno sáhnouti zlu přímo na kořen a odstraniti příčiny, které podvazují výrobu a podnikání vůbec. Řešení toto však nesmí býti pouze jednostranné, nýbrž všeobecné, jehož důsledkem bylo by snížení cen průmyslových výrobků nejen pro vývoz, ale i také pro konsum domácí.
Je to přímo národohospodářským zločinem, když armáda nezaměstnaných marně hledá práci, co zatím průmysl náš je takřka v úplné nečinnosti, když nepodnikají se uvnitř našeho státu ani ty práce, jež jsou přímou hospodářskou i sociální nutností, když tisíce rodin nemá vlastního bytu a tísní se v mnohých případech 2-3 rodiny v jednom bytě pohromadě a přes to vidíme, že se obytné domy nestaví. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
V čem jsou příčiny? Je to na jedné straně drahota stavebního materiálu, na druhé straně nedostatek úvěru. Ti, kteří by chtěli stavěti, nemají prostředků finančních a ti, kteří kapitál mají, prostě stavěti nechtějí. Přes to, že máme zákon o stavebním ruchu, který skytá garancii od 60-90% stavebního nákladu, není možno stavěti, poněvadž nelze nikomu opatřiti si úvěr. Nikoliv proto, že by snad banky neměly peněz, ale prostě proto, že jsou zvyklé z doby válečné, půjčovati nejméně na 12% a při tom ještě pouze na krátkodobý úvěr.
Dle výkazu statistického úřadu shledáváme, že v roce 1920 měly pražské a brněnské banky čistého zisku 200 mil. korun. Obchodní banka v Praze za minulý rok docílila čistého zisku 15 mil. korun. Průmyslová banka vykazuje v bilanci 18 milionů korun, ale přes to nelze pohnouti tyto peněžní ústavy k tomu, aby stavěly obytné budovy, alespoň pro své úředníky.
Je proto nutno, aby stát co nejdříve přikročil k řešení otázky převzetí finančních ústavů do státní správy zřízením státní banky a aby zorganisováním poštovní spořitelny otázku peněžní jiným vhodným způsobem vyřešil, neboť to, co odehrává se v průmyslu stavebním, shledáváme také ve všech jiných oborech průmyslové výroby. Zejména nebudou-li v kovoprůmyslu sjednány podmínky pro výrobu, bude celý náš kovoprůmysl ubit úplně. Z 28 vysokých pecí, které máme v republice, jsou v chodu pouze 4. V hospodářských strojírnách je úplná stagnace. Tisíce kovodělníků jest bez práce a ostatní pracují 2 až 3 směny v týdnu. V samotné Ostravě máme hlášeno ve sprostředkovatelně práce na 12 tisíc dělníků bez zaměstnání. Podotýkám při tom, že to je počet, který je hlášen ve sprostředkovatelně, ale přihlížíme-li také k tomu počtu, který není hlášen ve sprostředkovatelně, vidíme, že na samotném Ostravsku máme dnes kolem 20 tisíc dělníků bez zaměstnání. Samotné Vítkovické závody snížily počet dělníků ze 22 tisíc na 14 tisíc. Totéž jest v průmyslu lučebním, v hornictví a téměř ve všech oborech průmyslové výroby. Lučební průmysl nepracuje, poněvadž nemá surovin následkem zastavení výroby v koksovnách. Zastavením výroby koksu a stagnací v průmyslu omezena jest doba práce v hornictví. A tak vidíme, že stagnace v kovoprůmyslu má za následek staganci i v oborech jiných. A nyní opětně prochází zpráva novinami, že znovu byly odřeknuty značné objednávky koksu, které měly jíti do cizozemska. Tím situace průmyslu, zejména na Ostravsku, se značně zhoršila. Kovoprůmysl prodělává tuto krisi proto, poněvadž trpí drahotou surovin, což má za následek vysoké ceny výrobků, následkem čehož nemůže soutěžiti ani za hranicemi ani doma. Vidíme, že dnes ani uvnitř našeho státu průmysl náš nemůže snésti konkurenci zejména s průmyslem německým. Je proto nutno, má-li dojíti k ozdravění, snížiti ceny surovin, potřebných k prvovýrobě a tím snížiti také cenu železa. Nestačí jen jednostranné řešení, nýbrž je třeba použíti všech cest, které by zde mohly v souhrnu docíliti také toho, aby skutečně ceny železa u nás byly sníženy.
Je to zejména snížení daně z uhlí, které jest nutné, zrušení daně z koksu pro domácí výrobu a snížení tarifů na drahách při dopravě rudy, železa, koksu, dřeva a stavebních hmot. Máme na Slovensku ve státních lesích značné spousty dřeva, které tam hnije, ale náš průmysl musí draho zakupovati dřevo, poněvadž ze Slovenska ho nemůžeme dovážeti pro značné náklady dopravní. Když uvážíme, jaké značné spousty dřeva spotřebují se v hornictví, pochopíme, že to nezůstává také bez vlivu na ceny uhlí, a to má důsledek, že dnes není možno docíliti také levnějšího železa při tak značné ceně uhlí. Snížení daně z uhlí a koksu znamenalo by značné snížení cen železa a tím současně nastalo by ozdravění celého našeho kovoprůmyslu. Jenom tímto způsobem, když všestranně bude řešena dnešní hospodářská krise, je možno v souhrnu docíliti určitého zlepšení. Vláda a zejména ministerstvo financí musí si uvědomiti, že trváním na uhelné dávce i za cenu podvázání odbytu uhlí a koksu nedocílí rozpočtového výnosu této daně, ale že tím současně státu unikají daňové příjmy, jež by jinak při zvýšené výrobě v průmyslu do státní pokladny plynuly.
Vedle těchto nutných opatření jest také nutno, aby vláda též prozkoumala výrobní náklady při výrobě uhlí, zda odpovídají dnešním cenám prodejním za uhlí. I zde jest poslední kontrolou, která byla provedena ministerstvem financí na Ostravsku, dokázáno, že přece jen výrobní náklady nejsou tak vysoké, jak jest povoleno uhlobaronům započítati do cen uhlí. Současně jest nutno, aby také vláda nyní, zejména když schválen byl zahraniční úvěr, zaplatila všecky pohledávky, jež je dlužna průmyslovým závodům, poněvadž i zde vidíme, že to má za následek onu obtíž, že továrníci, kteří by měli a mohli snad ještě poněkud více pracovati, nemohou pracovati proto, poněvadž se jim nedostává finančních prostředků, poněvadž se jim nedostává úvěru.
Vláda však musí míti také odvahu, aby rázně vystoupila proti všem držitelům výrobních prostředků, kteří dnes průmyslovou krisi ještě různou sabotáží zveličují jen proto, aby si připravovali půdu pro útoky na dělnictvo a snížení mezd, jak vidíme nyní v odboru sklářském a kovodělném. I kdyby mzda dělníka, která sama o sobě obnáší několik procent celkového nákladu výrobního, sebe více byla snížena, nemůže míti veliký vliv na snížení cen výrobků, nebudou-li současně odstraněny všecky ostatní příčiny, které zatěžují průmyslovou výrobu. Dělnictvo se nijak neuzavírá jednání o otázkách mzdy, budou-li předcházeti příkladem v první řadě vrstvy hospodářsky zajištěné a sníží-li v prvé řadě své zisky také průmyslníci, producenti, obchodníci a budou-li zjednány levnější podmínky výživy pro dělnictvo. Dnes však vidíme, že tomu tak není; naopak v poslední době lze pozorovati ještě vzestup cen některých životních potřeb. Proto také dělnictvo musí trvati na dosavadních mzdách již proto, poněvadž i při tom jest již jeho výdělek značně snížen tím, že pracuje pouze 3-4 dny v týdnu. Jest to zejména maso, které v poslední době opět bylo zdraženo o 5-6 korun na 1 kg, ačkoliv by bylo možno pro zásobování obyvatelstva opatřiti levnější maso z Rumunska, kdyby opět ministerstvo zemědělství nečinilo zde značných obtíží. V prvé řadě musí se uskrovniti ve své nenasytnosti ony vrstvy, které válkou zbohatly a pak i dělnictvo bude ochotno o mzdových otázkách jednati. Jen tím způsobem, bude-li snaha u všech činitelů ve všech směrech zjednati nápravy, jest možno očekávati zlepšení. Poskytováním podpory v nezaměstnání je zmírněna bída pouze části nezaměstnaného dělnictva a jest proto potřeba, aby zaopatřením náhradní práce byla dána možnost výdělku i těm, kteří podpory z jakýchkoliv důvodů nebéřou. Zde zejména měly by také obce podnikáním nouzových prací, které se jeví pro budoucnost nutné, pomáhati mírniti nezaměstnanost. Vidíme, že skutečně v celé řadě obcí jeví se nutná potřeba různých prací, dláždění ulic, kanalisace, vodovodů, ale obce, nemajíce možnosti nalézti potřebný úvěr k těmto pracím, nemohou se do těchto podniků pouštěti. Jest zvláště nutno, aby v průmyslových centrech, nyní po uzavření zahraniční půjčky, přikročila vláda k nejrychlejšímu provádění staveb, které jsou projektovány. Dále je nutno, aby dosavadní tvrdá prakse při vyplácení podpory byla zmírněna a dostalo se podpory všem, kteří ji nutně potřebují. Vidíme, že dnes odmítáni jsou zejména svobodní dělníci čistě z těch důvodů, že žijí ve společné domácnosti s rodinou, aniž by se okresní politická správa tázala, zdali ta rodina, otec nebo matka jest schopna práce a nebo zdali z nich otec nepracuje pouze dva dny, takže není s to ani uživiti sám sebe. Přes to okresní politické správy postupují neúprosně v tomto směru a odmítají každého takového i sebepotřebnějšího dělníka, který se o podporu uchází. Chápu plně příčiny, proč se tak děje; poněvadž obnos, který je povolen, naprosto nedostačuje, a tu přirozeně vláda sama se snaží, by v co nejmenším měřítku podporu poskytla. Zejména je nutno, aby v průmyslových místech, kde přes všechno úsilí nepodařilo se dělnictvu zaměstnání opětně nalézti, byla podpora oněm dělníkům, kteří mají podporu vyčerpánu, prodloužena do té doby, než se jim podaří zaměstnání nalézti. I to je dnes omezeno a m vidíme, s jakými značnými potížemi setkává se pro neústupnost ministerstva financí snaha prodloužiti vyplácení podpor těm dělníkům, kteří byli tak nešťastni, zejména, pokud jde o kovoprůmysl, že jsou již tři čtvrti roku bez práce, a kteří přirozeně zákonitou podporu vyčerpali, a pak zůstávají bez jakékoliv pomoci. Vidíme to nejlépe v průmyslovém centru na Ostravsku, kde namačkáno je na 150.000 průmyslového dělnictva, a kde není možno nalézti při nejlepší vůli zaměstnání. Jestliže někteří z předešlých pánů řečníků poukázali na to, že dělníkům se nechce pracovat, musím zde konstatovat, že dělnictvo se dnes hlásí o každou práci bez výjimky, ale že není zde nikoho, kdo by mu ji mohl poskytnout.
Ale vidíme, že jest ještě jedna otázka, která zákonem tím není řešena a která zejména pro nás na Ostravsku je značně palčivou. Je to neposkytování podpor cizím příslušníkům. Já chápu, že naše vláda a stát nemají naprosto žádné povinnosti v tomto směru k příslušníkům cizím, ale zde vytvořeny jsou okolnosti zcela jiné, poněvadž zde nejde mnohdy o příslušníky, kteří sem přišli za prací, nýbrž jde o lidi, kteří se zde u nás narodili, kteří provdáním snad nabyli příslušenství polského nebo sousedního státu, jakživi v Polsku nebyli, není je možno tam poslat a tito lidé přes to, že jsou dobrými našimi občany, jsou zde ponecháni bez jakýchkoliv prostředků. Tu by se měla vláda snažiti, by navázáním vzájemných styků mezi jednotlivými státy bylo umožněno, aby na účet druhého státu těmto dělníkům podpora v nezaměstnanosti byla poskytnuta. Ale i jinak ještě třeba zdůrazniti zde také povinnost státu, v jakém směru bylo by možno přece jen daleko upřímněji pomýšleti na to, aby nezaměstnanost byla bržděna. Vidíme, že dnes dochází znovu ku značnému propouštění ve vagónkách. Zde dodavatelem je stát, a nemůžeme dnes ještě říci, že na těch drahách našich jsme již tak vybaveni, že bychom nepotřebovali naprosto žádných oprav nebo nových investic. Zde by stát, zejména ministerstvo železnic, mělo plnou povinnost působiti k tomu, aby, když ve všech ostatních závodech, kde stát nemůže přispívat, je nezaměstnanost, alespoň v těch závodech, kde vláda, stát, může poskytnouti zaměstnání, zaměstnání dělnictvu se dostalo. Bylo zde řečeno panem kol. Dubickým, že poskytuje se podpora dělnictvu stavebnímu, ačkoliv by mohlo pracovati na stavbách. Pan kolega však zapomněl říci, jak mají dělníci na stavbách pracovati, když se vůbec nic nestaví. (Posl. Dubický: Řekl jsem, ze v prvé řadě je nutno podporovat stavební ruch a ze je třeba, aby banky jej podporovaly!) Také zde činil dotazy a aplikoval též na to, že jednotlivým továrnám dostává se prý refundací na vyplacené podpory v nezaměstnání, a tu jaksi nepřímo si stěžoval, že jejich družstva zemědělská nedostávají ničeho. K objasnění chci říci, pokud je mi známo, že refundace nejsou dary továrníků, nýbrž tato podpora v nezaměstnanosti poskytuje se proto prostřednictvím závodů, poněvadž závody k této podpoře ještě vlastní kvotou přispívají.
Pan kol. Vávra mluvil zde o tom, že zákon tento demoralisuje. Řekl jsem již na začátku, že dělnictvo nežádá podpory, nežádá almužny, nýbrž že volá po práci. Ale já se ptám, jestli tím, když bychom po této stránce ani to, co jsme povinni vzhledem k dnešní době činiti, nečinili, zda by demoralisace dělnictva nebyla vyšší, kdyby dělnictvo bez jakékoliv opory a podpory bylo hnáno přímo na pole zločinu, jak dnes namnoze vidíme, že dělnictvo ze zoufalství, nemajíc zastání a žádné opory, nuceno je sahati k tomu, co jistě není zdravé a o čem jistě nemůžeme říci, že by povznášelo samotnou morálku. Mluvil také o tom, že lidé se štítí práce. Naopak však z praxe vidíme, že spousta lidí hlásí se dnes o každou práci bez ohledu na to, o jakou práci jde. Tak na př. u nás začali jsme stavbu, na níž bylo potřeba prozatím zaměstnati asi 50 dělníků, Nebylo to sice nikde ohlášeno, ale přes to se jich přihlásilo na 600. Z toho je viděti, že dělnictvo chce pracovati, ale je potřeba dáti mu podmínky, aby se práce dělnictvu dostalo. (Výborně!)
Proto hlasujeme pro tuto předlohu
a činíme tak v předpokladu, že vláda mimo tento prostředek
poskytování podpor v nezaměstnanosti učiní také ještě další nutná
opatření, směřující k odstranění nezaměstnanosti. (Výborně!
Potlesk.)