I po stránce administrační je náš systém špatnější. Gentský systém klade administraci pojištění nezaměstnaných do rukou obcí a úřadů spojených obcí k tomu účelu, kdežto náš systém do rukou odborových organisací a stát ponechává si jenom právo kontroly, a neptá se, zda odborové organisace mají tak vybudovaný úřední a kontrolní aparát a mají dosti finančních prostředků, aby zařízení to bezvadně fungovalo. Při ohromném rozpětí odborového hnutí, při jeho roztříštěnost mezi politické strany, při rozlehlosti agendy v celé republice, městech i venkovských místech, místech kulturně vyspělých a nevyspělých, v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, je nemožno, aby tento systém u nás se osvědčil tak, jak byl vtělen v zákon.
Nyní jde v Belgii o to, aby systém zavedený v jednotlivých obcích belgických byl rozšířen na celý stát, a to za finanční pomoci státu. A tu vidíme, jak v Belgii zcela jinak posuzují a chtějí řešiti tento úkol, než se děje u nás.
Mám po ruce 2 belgické návrhy zákona o podporování nezaměstnaných. Jeden z nich je vypracován na popud belgické vlády belgickou sekcí Mezinárodního sdružení pro potírání nezaměstnanosti loni v létě, druhý vypracován byl odborovou komisí dělnické strany belgické a neodvislými odborovými organisacemi a uveřejněn byl v odborovém listě "Mouvement syndikal belge" 18. února 1922. Oba návrhy, jak úřední, tak ten, jenž vyšel z dělnictva, spočívají na zásadě, že podporování nezaměstnaných platí pro organisované pro neorganisované. To jest spočívají na principu všeobecného pojištění. Návrhy oba zřizují dvoje pokladny na vyplácení podpor, obecní a odborové. Oba návrhy důsledně zamítají systém donucování dělnictva při pojišťování nezaměstnaných do odborových organisací, a to proto, že stojí na zásadě, že sociální politika nesmí býti spojována se žádným cílem politickým, nýbrž že musí sloužiti výlučně humánním účelům. To je podstata každé sociální politiky vůbec. Jak z obou návrhů lze vystihnouti, mají býti odborové pokladny pro podporování nezaměstnaných spravovány mimo rámec odborové organisace jako zvláštní místní a obvodové úřadovny, kde může býti zastoupeno i několik odborových organisací. Jsou to tedy pokladny na způsob našich nemocenských pokladen, pokladny spravované autonomními skupinami dělnickými. Jedna pokladna nemá čítati méně než 1 tisíc členů. I po této stránce je to zcela něco jiného než zákon náš, jenž na organisaci podporování nezaměstnaných nemá vůbec zřetele a vůbec se jí nezabývá.
Snad organisaci tu bude řešiti prováděcí nařízení. Ale já bych si opravdu přál, kdyby se to prováděcí nařízení raději odložilo a dělal se nový zákon. (Posl. Chalupník: Až budete míti odborově organisace!) No, ty odborové organisace, poslechněte, nemá míti žádná strana a my, jako strana, jich nechceme. Do té doby, pokud dělnictvo nepozná, že stranická odborová organisace jest zabijákem odborových organisací, do té doby bude dělnictvo tak poškozováno, jako je poškozováno v nynějších sociálních bojích, kde se tříštíme mezi sebou, takže v každém boji se zaměstnavateli se rozvíjí boj mezi dělnickými stranami. Do té doby bude panovati tento smutný zjev jako dnes. Je potřebí pracovati k odborové konsolidaci dělnictva.
Nemám času, abych se zabýval podrobnostmi obou belgických návrhů, jež diferují hlavně po té stránce, že dělnický návrh rozšiřuje pojištění i na dělnictvo zemědělské a zavádí povinný příspěvek zaměstnavatelů. Ukazuji jen na to, že Belgičané zcela jinak nazírají na gentský systém nežli náš zákon, a také prozrazují daleko větší talent organisační, nežli náš zákon. Jsem přesvědčen, že by Belgičané nad naším zákonem povážlivě vrtěli hlavou, zejména kdyby se jim řeklo, že bude zaveden nejen v poměrně vyspělých Čechách, ale i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde jest nejvyšší nouze o funkcionáře pro nejprimitivnější záležitosti, natož pro složitý a finančně nejvýš odpovědný úkol pojištění nezaměstnaných, jež uvede do oběhu snad kolem 100 mil. korun ročně.
Přiznávám dobrý úmysl tvůrcům zákona z 19. července po té stránce, aby se pokud možno zabránilo tomu, by v nynější krisi odborové organisace neutrpěly katastrofu. Vidím to na Anglii, kde skutečně odborové organisace nacházejí se ve velice prekérních poměrech následkem úplné vyčerpanosti nezaměstnaností. Jistě nesmí nikdo míti za zlé dělnickým stranám, že se chtějí postarati o to, aby udržely co možná nejvíce dělnictvo pohromadě a organisované.
Avšak pokládám to za naprosto falešnou a nesprávnou cestu, když se k tomu volí sociální pojištění, které má prováděti stát, když se to chce dělati prostřednictvím státu a když se stát angažuje k účelům čistě odborovým. Já s tím nesouhlasím z toho důvodu, poněvadž vidím v tom nebezpečí pro odborovou organisaci. Státním donucováním anebo prostředky podobnými, že se výhody státní dostává jenom těm, kteří to neb ono budou činiti, se nepostaví žádná kvetoucí organisace. Státním donucováním mohou se zbudovati jenom kasárna a nic více. A já pokládám odborovou organisaci a odborové hnutí za nejlepší jen tenkráte, když se vyvíjí svobodně, volně, nezávisle na státu, když vychází z vůle pracujícího lidu. Pak jest to nejzdravější a nejmorálnější hnutí. Nic tak nepoškodilo naše družstevní organisace a podniky po válce jako státní zásobování, které jim poskytovalo zdánlivě veliké výhody. Dnes trpí tyto podniky právě tím, že se přizpůsobily ohromným obchodům, jež byly uměle zvýšeny státním zásobováním, a nyní když přestalo, zbyla jim na krku ohromná režie, která je uvádí do neobyčejně fatální situace. (Posl. Vávra: Vinou nezodpovědných vůdců!) Ale to nebyli vůdcové. To jsou věci, které sem nepatří.
Já jsem zastancem svobodného, nezávislého vývoje dělnických organisací toho i onoho druhu. Každý ví, že od počátku svého působení v družstevním hnutí jsem zastával vůči státu stanovisko, aby stát se družstevnických organisací nedotýkal. A jsem toho mínění, že toto stanovisko by měly zastávati odborové organisace. Na jedné větě zákona ze dne 19. července 1921 je viděti, jak museli zástupci dělnických stran při projednávání tohoto zákona udělati koncesi, která přímo mluví proti zájmům jejich. Je to § 4, část prvá, kde museli odhlasovati tento odstavec: "Při volbě odborové organisace a zjištění příslušnosti k ní zaručuje se zaměstnancům plná svoboda." Jinými slovy: Tímto okamžikem se museli vzdáti stanoviska, že odborové organisace, které podepisují kolektivní smlouvu, mají právo žádati od pracujících v závodě, aby náleželi k nim. Podle tohoto zákona musejí prostě zaručiti úplnou svobodu, kam kdo chce přistoupiti, čili zaručiti svobodu volby, i když chce kdo přistoupiti k odborové organisaci, již postavili zaměstnavatelé. O tom není pochyby, že by vzniklo na základě tohoto zákona hodně organisací, které by byly zřízeny ke škodě zaměstnanců. Byla by to podívaná, kdyby t. zv. žlutým organisacím stát přispíval miliony korun. (Hlas: Harmonie práce s kapitálem!) Toto nebezpečí hrozí. O tom není pochyby, že by zaměstnavatelé zákona plně využili.
Musím se stejně odmítavě vysloviti o resoluci sociálně-politického výboru, v níž se žádá, aby pouhý poukaz odborové zprostředkovatelny opravňoval nezaměstnaného na státní podporu. Zde vůbec navrhovatelé po mém soudu si spletli poměr státu k soukromoprávním institucím. Ve všech státech pod sluncem čili na celém světě platí zásada, že státní úřady mohou přiznávati zákonitý nárok na něco jedině tomu, kdo má úřední průkazy, a nemohou uznávati rozhodování a kompetenci soukromoprávních spolků nebo organisací ve vykonávání zákona. Jinými slovy: soukromoprávní firmy nemohou stát nutiti k určitým výkonům zákona, nýbrž jen pověřená úřední instance. Kdybychom připustili tento způsob, že by soukromoprávní firmy, ať je to zprostředkovatelna práce nebo kdokoliv jiný, vydávaly průkazy s úřední platností a že by státní úřady se musely podle toho zaříditi, tak by přirozeně měly agrární spolky právo, aby na jejich průkaz stát vyplatil tomu neb onomu žadateli nějakou subvenci na býky, dobytek a tak dále, pak by měly právo na příklad organisace cukrovarníků, aby na pouhý průkaz jejich organisace stát byl nucen dávati jim jisté slevy na drahách. To bychom zkrátka přišli moc daleko. Tento systém je principielně nemožný a obrátil by se přirozeně, kdyby se změnil politický vítr, proti dělnictvu. My v přední řadě jako zástupci pracujících vrstev nesmíme dávati zbraně do rukou majetným třídám, poněvadž nevíme, co bude v budoucnosti. Já tyto věci zde uvádím, poněvadž také trochu znám poměry a vím, že v budoucnu se mohou politické poměry v tomto státě vyvinouti v neprospěch náš.
Proto jest třeba, abychom jednali nestranně, stáli čistě na podkladě demokratickém, nedělali pro sebe privileje, poněvadž toho může býti zneužito proti nám, mohlo by to býti vzato za důvod, aby pak třídy majetné, které později v republice snad nabudou větší moci - já to čekám, já se k tomu přiznávám - toho využily pro své privileje. Přirozeně nejsem proti tomu, musí mně býti rozuměno, aby odborové organisace byly pojímány jako pomocné orgány v podporování nezaměstnaných. Jsem toho mínění, že ať bude podporování nezaměstnaných - vyslovuji se pro všeobecné a povinné pojištění - založené na principu municipálním (obecním) nebo na principu nemocenských pokladen, odborové organisace budou hráti jako pomocné organisace velikou úlohu, ale nemohu se vysloviti z důvodů všeobecnosti pojištění pro to, aby měly odborové organisace monopol na pojišťování nezaměstnaných. Proti monopolu se vyslovuji, poněvadž monopol potírá zásady všeobecného pojišťování. Já bych také byl toho mínění, že by v příští novele zákona z 19. července, která po mém soudu jest nezbytná, měl býti jasně a určitě prohlášen princip všeobecného pojištění nezaměstnaných tak, jako je prohlášen v návrzích belgických, jak v návrhu belgické vládní komise, tak v návrhu dělnictva.
Budiž mně dovoleno, abych doložil,
že nepokládám podporování nezaměstnaných snad za jediný způsob
řešení otázky nezaměstnanosti, nýbrž pouze za součást. Po mém
soudu zůstane vždycky hlavním prostředkem řešení nezaměstnanosti
organisace práce. Musíme hleděti, aby co možná nejméně peněz bylo
dáváno darem a aby co možná nejvíce peněz bylo zaslouženo. To
jest princip, který je přirozeně úplně souhlasný i se zásadami
dělnického hnutí, poněvadž jest nutno, aby všech hodnot peněžních
bylo využito prospěšně nejen pro toho, kdo nemá práce, nýbrž i
pro ostatní, kteří produktů jeho práce budou užívati. Ale jest
dále ještě třeba jedno uvésti: Organisace práce sama také nestačí.
Jest třeba ještě, aby ve státě vládla řádná hospodářská politika.
Kdybychom byli v minulých letech nehřešili, nerozhazovali, nedělali
zbytečnou demagogii, byli bychom zachránili naši valutu před úplným
úpadkem, jejž prodělala, a dnes jsme nemuseli trpěti pod následky
jejího vzestupu. Byli bychom konkurenční, nezavíraly by se továrny,
nespěli bychom k hromadným bankrotům, jež očekávají naše závody,
které jsou přeplněny drahým zbožím. My dnes trpíme za hříchy nedávné
minulosti a nejvíce trpí dělnictvo, které jest vydáno na pospas
vzrůstající nezaměstnanosti a na které se dnes činí všeobecný
nátlak, aby snížilo své mzdy. A zde nejlépe vidíme, jak je důležito,
aby byla ve státě provozována politika pravdivá a poctivá, poněvadž
lživá, demagogická politika vymstí se nejvíce na chudém lidu,
který ji musí platiti. A jestliže v těchto obrovitých sociálních
zápasech, které se v republice rozvíjejí, nebude se lidu mluviti
pravda, pak nechť padnou následky, jež dělnictvo postihnou, na
hlavy těch, kdo mu budou spatně radit. (Výborně! Potlesk!)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. Patzel.
Posl. Patzel (německy): Slavná sněmovno! Lze předvídati, že za nejistých poměrů našeho hospodářského života sotva budeme moci přikročiti letošního roku k provedení zákona o pojištění nezaměstnaných podle t. zv. gentského systému. Budeme musit pravděpodobně také na konci tohoto roku zákon o péči o nezaměstnané ještě jednou prodloužiti a snad jej budeme moci také poněkud opraviti proti nynějšímu stavu. Jest rozhodně lépe, že sociálně-politický výbor oproti vládní předloze neomezuje platnosti zákona do konce června, nýbrž prodloužil ji až do konce tohoto roku, pokud se týče až do doby, kdy počne působiti zákon o pojištění nezaměstnaných. Ukázalo se, že pánové z většinových stran nejsou přístupni myšlence zvýšení podpory v nezaměstnanosti, jak se udává, z důvodů finančních, a za druhé, jak se in camera caritatis, obzvláště mezi přívěsky vlastních stran vládních proslýchá, z obavy, že by se podpor v nezaměstnanosti zvýšenou měrou zneužívalo.
Domníváme se, že finanční otázka by neměla býti v tomto směru vůbec na závadu, jen kdyby pánové také prováděli svoje vlastní usnesení a usnesení korporací, jež sami dosadili, a kdyby se pánové ujali práce v tom směru, jak jsme slyšeli přímo z úst řečníků vládních stran, totiž aby byl omezen počet členů francouzské vojenské mise, nebo jak to pánové nadhodili při rozpočtu, aby bylo učiněno rozhodnutí, důkladně snížiti počet zahraničních zastupitelských úřadů Československé republiky a aby bylo upuštěno od oné korupce tisku, spočívající v tom, že se poskytují milionové podpory poloúředním listům, nebo že se vydržují listy úřední, které však přece jen nemohou dosáhnouti cíle, totiž přemluvení odbojných skupin státních občanů. Mluví-li se o zdánlivém zneužívání, tvrdíme, že je proti tomu zcela jednoduchý prostředek: podpora hospodářství a poskytnutí příležitosti k práci, a případy, kdy by mohlo dojíti nebo skutečně došlo k zneužití, budou velmi řídké, ne-li přímo nemožné, zejména bude-li porozumění pro to, aby ke spolukontrole byly přibrány i dělnické organisace, které už samy mají na tom zájem, aby jednotlivci nemohli zneužívati zařízení sociální péče, která jsou zavedena v zájmu dělníků, ačkoli se zde připomíná také ještě jiná zásada. Ti, kdož poukazují na to, že mnohý člověk by nechtěl pracovati, zapomínají úplně, že není možno nutiti lidi, kteří se vyučili určitému druhu práce, k nějaké práci, pro kterou nemají vůbec tělesných schopností. Není možno, aby pan ministr obchodu chtěl snad používati severočeských tkalců nebo našich obuvníků z Rudohoří k provádění státních nebo železničních staveb na Slovensku, poněvadž by to nebylo přiměřené jejich tělesným silám a poněvadž tito lidé, jsouce vyčerpáni, podlehli by při těchto pracích, nebo by aspoň pro celou budoucnost pozbyli schopnosti vykonávati své vlastní povolání. Musíme však říci také několik slov o tom, že naše státní správa není zcela bez viny na stoupající nezaměstnanosti proslýchá se, že počet nezaměstnaných snad už teď dosahuje výše 70.000. (Posl. dr. Körmendy-Ékes [něm.]: Oho, jen v dřevařském průmyslu na Slovensku je jich 50.000!) Nelze se dovolávati toho, že velká hospodářská krise, před níž se ocitáme, jest jen článkem velkého řetězu všeobecné světové hospodářské krise. Musíme znovu a znovu prohlásiti, že právě vláda tohoto státu činí vše možné, aby přítomnou krisi ve státě ještě urychlila. Ačkoli ze zpráv, uveřejněných úřadem pro zahraniční obchod, je na př. patrno, že 40% dovozu a vývozu Československé republiky jde do Německa nebo přichází z Německa, a to nikoli jako transito, nýbrž je to přirozený obchodní styk, pan ministr věcí zahraničních přece jen provádí politiku, která je způsobilá ke všemu jinému, jen ne aby tento hospodářský styk udržela a především usnadnila našemu průmyslu možnost vývozu. V Londýně a v Paříži provozuje politiku v zájmu francouzské myšlenky na odvetu, plné nenávisti, která strhuje německé hospodářství stále do větších hlubin a která srazila německou marku na dnešní stav, takže i pan ministr financí snad nahlíží, že radost, kterou projevil při projednávání státního rozpočtu nad tím, že Československá republika je jakoby ostrovem blažených v moři valut dolů se řítících, byla trochu předčasná. Tuto radost pana ministra financí pociťují dnes na svém těle tisíce nezaměstnaných kovodělníků, textilních dělníků, jablonecký průmysl sklářský, tisíce pilných rukodělníků, také tisíce malých samostatných existencí, které ztrácejí a musí ztratiti zaměstnání, poněvadž Německo již prostě nemůže kupovati zboží.
Chci ukázati ještě na jeden zcela zvláštní případ, který je dokladem toho, že se v jednotlivých okresech poměry utvářejí přímo hrozivě. Mám zprávy spočívající na úředních sděleních, na př. z malého německého pohraničního okresu výprtského v Čechách, který není příliš hustě obydlen, jak strašlivě tam zvolna, všeobecně upadá průmysl prýmkářský. Příčinou toho jest pokles německé marky, na němž měla a i nadále ještě má podíl vláda Československé republiky, vláda dr. Beneše. Tamější průmysl prýmkářský, stávkařský, krajkářský a barvířský není už schopen soutěže, takže 30% závodů už stojí. V jiných závodech bylo propuštěno v posledních týdnech podle zpráv z počátku března na 60% dělníků. V mnohých závodech se pracuje jen 3 dny v týdnu, takže se jen v německém pohraničním okresu výprtském v Čechách odhaduje dnes počet nezaměstnaných na 12.000. To je v okrese, kde je málo zemědělství, jímž by se lidé mohli živiti. To je přímo strašlivá číslice, uvážíme-li, že se strany státu neděje nic, ale zhola nic, opakuji ještě jednou, zhola nic, aby bylo těmto odvětvím průmyslu zpomoženo. Stát pošle tam občas z Prahy úředníky na poradu s průmyslníky a dělníky, pošle úředníky, kteří nemají o věci ani pojmu, nebo mají pojem jako slepý o barvách; úředníci zase odjedou domů a věci zůstanou tak, jak byly před tím.
Jestliže zákon o podpoře nezaměstnaných bude prodloužen, musíme také žádati, aby ústřední orgány daly těm úřadům, které rozhodují o oprávněnosti nároků na dělnickou podporu, poněkud srozumitelnější pokyny, než jsou ony, podle nichž se namnoze právě v německých průmyslových pohraničních okresech podpora v nezaměstnanosti uděluje. Vládní nařízení provedlo již jakousi nápravu pokud se týká t. zv. sezonních dělníků tím, že se používá zákona poněkud liberálněji. Víme také, že mezi sezónními dělníky jest celá řada pracujících lidí, vůči nimž se postupuje jednoduše podle šablony, a že by tito lidé musili umříti hlady, kdyby jim soucitní neposkytli almužny, poněvadž jsou na základě chladné, byrokratické úvahy z podpory v nezaměstnanosti prostě vylučováni. Víme také, že tato podpora v nezaměstnanosti jest splněním práva dělníkova na práci, a bylo nám řečeno, že milionová půjčka v Anglii, poněvadž náš tuzemský úvěr nám neposkytuje ničeho nebo jenom málo, má především nebo aspoň z větší části sloužiti oživení domácího hospodářství a tím se má čeliti stále vzrůstající nezaměstnanosti. Uvidíme, kolik takových investic bude provedeno také v našem německém území, nejen v českém území, neboť máme v tomto ohledu smutné zkušenosti. Již je tomu tak, že zde i v těch nejjednodušších sociálních otázkách tyto věci hrají úlohu. Od počátku tohoto státu jsme viděli, že je pro poměry v našem území velmi málo porozumění, že se na jedné straně podpora v nezaměstnanosti odpírá, na druhé straně však že se obcím a okresům nedává možnosti, aby samy poskytly příležitost ku práci. Naše obce - abych se zmínil jen o jedné věci - rády by stavěly, aby samy trochu odpomohly ohromné bytové tísni v našem průmyslovém území. Nevím však dosud ještě ani o jediné německé obci, která by byla dostala třebas jen jediný haléř z těch milionů, které byly v rozpočtech zařazeny od r. 1919 pro bytovou péči a které byly také samozřejmě vydány, ani jediný haléř kromě oné proslulé státní stavební záruky, a vím, že ve velmi četných případech, jak jsem se přesvědčil, nezaplatil stát ani dávno již splatných úroků, tentýž stát, který chce takové obce nutiti, aby převzaly obrovské, milionové náklady na stavbu kasáren.
Dovolte mi, abych se v této souvislosti zmínil o zcela zvláštním případu - musím k tomu použíti této příležitosti - jak se postupuje při zadávání prací v našich německých územích a jak pravdivost není na vládní lavici doma, o případu, který svědčí o tom, že všecko v tomto státě, od mírové smlouvy a od ústavy počínajíc až k vykonávání správy, jest zbudováno - nechci užít ostřejšího slova - na nepravdě a neslušnosti. Ve výboru a také písemně jsem si stěžoval, že v čistě německém městě Chebu - jmenuje se prý Cheb, ale myslím, že ani Čech, není-li právě někde v úřadě, neví, co je to Cheb - byly vypsány státní dodávky pro vojsko, a do ofertních podmínek byl pojat předpis, že v Chebu německá firma, chce-li dostati tu práci, musí přijmouti dílovedoucího, ovládajícího češtinu, pravděpodobně proto, aby se s německými zedníky a dělníky nemohl dorozuměti; dále jsem si stěžoval, že ofertní podmínky byly zaslány v takové době, že německým stavebním živnostníkům vůbec nebylo možno nabídky podati a opatřiti tak německým dělníkům práci. A tu jsem dostal odpověď, podepsanou panem ministrem Udržalem, v níž se na př. tvrdí, že moje stížnost jest vůbec neoprávněná do té míry, poněvadž prý tamější němečtí živnostníci zřejmě neměli vůbec zájmu o práce a o zaměstnání svých dělníků, ježto prý vůbec žádný živnostník nenahlédl do ofertních podmínek. Naproti tomu dostal jsem od chebské obchodní komory přípis, z něhož vysvítá, že tvrzení ministra Udržala nebo jeho - v němčině mi chybí výraz, jímž bych označil takové postavení - důvěrníka není správné, neboť se mi oznamuje: Podmínky a doklady opatřili si chebští stavební živnostníci za náhradu 50 K a poplatků za telegram a poštovné prostřednictvím obchodní komory od vojenského ředitelství v Praze, mohli sice do nich nahlédnouti, měli také poradu, avšak ofertní podmínky pro stavbu zařízení na chebském letišti obdrželi tak pozdě, že jim k podání nabídek i s doručením do Prahy zbývaly jen čtyři dni. Jest tedy jasně patrno, že bylo úmyslem, v našem německém území německé stavební živnostníky od práce vyloučiti. Prosím, tak se dá ministr zneužívati podřízenou osobou, že v listině jeho jménem podepsané, v odpovědi na stížnost poslancovu, jest užito přímé lži Ministr nelhal, ten to neví, ale že jeho orgány mají tolik nestoudnosti, že mohou něco takového muži nalhati, to je ze všeho to nejhorší a nejhroznější. Bohužel že stížnost, kterou v takovéto věci přednášíme, vynese snad dotyčnému lháři povýšení nebo vyznamenání. Teď to snad vezme pan ministr na vědomí. My budeme už do takových věcí vrtat, my budeme už pánům vždycky šlapat trochu na kuří oka tak dlouho, až v těchto věcech prohlédnou. (Posl. dr. Jabloniczky [německy]: Ale kuří oka budou příliš tvrdá!) Pane kolego, pak je možno zase kuří oko vyříznouti, jsou také operatéři kuřích ok a německá oposice bude se snad moci a bude se musit osvědčiti také jako politický operatér kuřích ok a také jako operatér zákalu, jestliže pánové nenahlédnou, kam se věci ženou.
Také my víme, že podpora nezaměstnaných jest jenom výpomocí z nouze a že i pojištění nezaměstnaných je konečně jenom pomocným sociálním opatřením, jakýmsi lékem pro přechodné ochuravění sociálního a hospodářského ústrojí. Naši pracující lidé také nechtějí od státu peněz ani darů, nýbrž domáhají se práva na práci a postačitelný chléb. Žádají ovšem také od státu, který se chce podle vzoru Rousseauova označovati jakožto contract social - jsme přece, jak se udává, sociální, demokratickou republikou - aby jim poskytl také příležitost k práci, zejména tam, kde je to nutno a potřebno. Jde o to, aby lidé nemusili zaháleti, nýbrž aby věnovali své síly zájmům veškerenstva.
Budeme pro tento zákon hlasovati.
Není naší vinou, že následkem poměrů, jak je pánové utvořili,
není nám možno častěji hlasovati pro nějaký návrh zákona. (Potlesk
na levici.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má pán posl. Dubický.
Posl. Dubický: Slavná sněmovno! Zákon z 21. prosince 1921 o podporách v nezaměstnanosti prodlužujeme již po třetí. Když loni 11. března projednávala se v posl. sněmovně novela k zákonu o podpoře nezaměstnaných, byl pres naše varování přijat tak zv. gentský systém, který má na řešení tohoto sociálního problému zainteresovat odborové organisace a umožniti větší právo kontroly nežli dnes. Byl tehdy spor o to, zdali gentský systém hodí se na naše poměry, které v odborovém hnutí dělnickém jsou značně přepolitisovány a znemožňují tedy jeho provedení. Dokazovali jsme, že gentský systém může prospívati státu a dělnictvu jen tam, kde panuje jednotnost odborového hnutí, neboť sám zakladatel jeho Louis Warlez otevřeně doznal, že pochybuje o absolutní přijatelnosti gentského systému tam, kde není půda připravena a kde politické poměry jednotnost odborového hnutí tříští. Leč našeho varování nebylo uposlechnuto, návrh byl přijat a dne 19. července 1921 dostoupil moci práva. Je pozoruhodné, že od projednávání tohoto zákona uplynul již více než rok, ale ministerstvo soc. péče koná teprve nyní přípravy, aby mohl býti uveden v praktický život.
Teprve nyní vysílají se do ciziny, zvláště do Německa, experti, kteří mají gentský systém studovati, teprve nyní má se připraviti statistika, pokud jde o dělnictvo odborově organisované a neorganisované, aby v době dosud neurčité mohl býti zákon z 19. července roku loňského proveden. Fakt tento nejlépe dokazuje důvodnost našich námitek z roku loňského. Je třeba při zdělávání nových zákonů z oboru sociální politiky počítati vždycky s poměry domácími a neuskutečňovat z důvodů agitačních to, čeho lokální, praktický život nesnese.
Nyní tedy je dlužno prodloužiti zákon o podpoře nezaměstnaných do konce roku 1922. Ve vládní osnově žádalo se prodloužení pouze do 1. srpna t. r., ale zástupci socialistických stran u vědomí, že ani do té doby systém gentský proveden nebude, snažili se docíliti toho, aby podpora v nezaměstnání vyplácela se až do konce roku letošního.
Naše stanovisko k tomuto zákonu je jasné a známé. Víme dobře, že osobám, které skutečně práci hledají a rády by pracovaly, zaměstnání však najíti nemohou, je nutno zabezpečiti se strany státní aspoň minimum jejich životní existence. Víme však také, že přes kontrolu, která se provádí, která však v některých, zvláště německých obvodech není přísná, béřou podpory v nezaměstnanosti lidé, kteří nedbají toho, aby získali práci skutečnou a dobývali si tak existenci vlastním přičiněním. Úkolem státu musí býti, aby zajistil nezaměstnaným spíše práci než podporu, neboť výsledky takové snahy budou nejen pro státní hospodářství, ale i pro blaho lidské nejúčelnější a prospěšné. Státní správa musí pečlivě uvažovati o tom, zda není vhodnějším a racionelnějším, aby peníze pro podporu nezaměstnaných věnovaly se raději na podporu národohospodářského podnikání, na nezbytné objednávky, které, i když citelně stát po stránce finanční zatíží, jsou přece jen produktivnější nežli podpora nezaměstnaných. Ale zdá se mi, že počínání některých stran v poslanecké sněmovně není účelné, neboť nevyhovuje ani nejjednodušším požadavkům sociální vědy. V každé učebnici sociální a chudinské politiky najdeme zásadu, že poskytování pomoci těm, kteří jí potřebují, nesmí se díti tím způsobem, aby se jim dávala almužna, nýbrž tak, aby jedinec, kterému má býti pomoženo, mohl se postaviti hospodářsky na své nohy a sám vydělati si vlastní prací tolik, kolik potřebuje, aby se stal řádným členem lidské společnosti. A tato zásada pomoci v nouzi a neštěstí byla některými stranami opuštěna. Důsledek toho je, že musíme se znovu a znovu zabývati zákonem, kterým se sice uděluje nezaměstnaným peněžitá pomoc, ale nikterak není postaráno o to, aby lidé mohli nalézti zaměstnání, a tím také pramen nezbytné výživy.
Minulého roku vynaložili jsme, slavná sněmovno, na podpory nezaměstnaných více než 82 milionů korun. Letošního roku je ve státním rozpočtu k témuž účelu položka 75 milionů korun a právem pochybujeme, že se s touto sumou vystačí do konce letošního roku. Chtěl bych upozorniti na to, jak daleko lépe by byla tato suma upotřebena, kdyby jí bylo užito na příklad na provádění melioračních prací v zemědělské výrobě. V rozpočtu na rok 1922 nalézáme úhrnnou sumu 7 milionů korun na meliorace v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, tedy sumu 10 a 1/2 krát menší než vynakládáme na podporu nezaměstnaných. Kdyby 75 mil. Kč bylo věnováno na meliorace, našlo by tisíce lidí nejenom zaměstnání, o které nám jde, ale bylo by odvodněno, po případě zavodněno 10 1/2krát více pozemků než můžeme učiniti za sumu v rozpočtu povolenou dnes. Uvážíme-li však, že pozemky meliorované přinášejí užitek o 100 i více procent větší, vidíme, jak neracionelně a neúčelně provádí se sociální politika.