2. zprávě výboru ústavně-právního k usnesení senátu (tisk 3239) o vládním návrhu zákona (tisk 865 sen.) stran užití dopravních cest a nemovitostí pro telegrafy (tisk 3386).
Zpravodajem jest pan posl. dr.
Mazanec. Dávám mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Mazanec: Vážené Národní shromáždění! Není pochyby, že potřeba telegrafů u nás neobyčejně roste a že jest v zájmu hospodářského života, aby telegrafní státní správě bylo zřizování telegrafů co nejvíce umožněno. Telegrafem ovšem rozumíme v širším smyslu podle § 1, odst. 3, veškeré státem spravované dopravní prostředky pro všeobecnou výměnu zpráv anebo signálů za pomoci elektrické energie nebo zhuštěného vzduchu. Je přirozeno, že státní telegrafní správa má největší zájem především na t. zv. dopravních cestách, poněvadž jednak je zde nejsnazší přívoz telegrafního materiálu, jednak je zde možný také dostatečný dozor na trať a jednak také je možno v každé roční době neodkladné odstranění všech poruch; které se přihodily při vedení. Těmito dopravními cestami zase rozumíme ovšem nejenom dopravní cesty v užším smyslu, ale vůbec ulice, náměstí, mosty, silnice, cesty polní, lesní a jiné, dále železnice, lanové a vodní dráhy i s pobřežím, ať jsou tyto komunikace ve vlastnictví státu anebo jiných veřejných korporací anebo také ve vlastnictví soukromém.
Z těchto dopravních cest ovšem přirozeně nejvíce padají na váhu železnice. Ale ohledně železnic existuje již řada předpisů a musí býti železniční správě vzhledem k jejímu dalekosáhlému ručení za bezpečnost dopravy železniční poskytnuta možnost, aby připravované telegrafní stavby právě se stanoviska platných železničních předpisů mohla prozkoumati. V tom smyslu odkazuje také § 3, odst. 1, na tyto předpisy, které tedy nikterak nebudou na překážku rozvoje telegrafní sítě.
Ale jsou jiné důvody, které vedly státní telegrafní správu k tomu, aby dosavadnímu stavu, jaký u nás je, byla učiněna přítrž. Podle dosavadního práva je totiž telegrafní správa odkázána výhradně na dobrou vůli vlastníka pozemků nebo budovy, chce-li zřizování telegrafů a udržování jeho na svém majetku připustiti čili nic. Této ochoty namnoze se ovšem nedostává. A nejenom to, ale telegrafní správa naráží na veliké překážky a je přímo nucena, aby se všelijakým způsobem vykupovala a vymáhala souhlas vlastníka ke zřízení a udržování telegrafu. A případy, které se zde v praksi vyskytují, jsou takového rázu, že nemohou sloužiti právě tomu velkému hospodářskému zájmu, který má dnes telegraf a telefon, ale je přímo pod důstojnost státní správy, aby se v těchto věcech mohlo dále jednati takovým způsobem, jak se to jeví v praksi. Stal se případ - bylo to právě, když se jednalo o zařízení telegrafů pro budovu senátní - že na sousedním domě, který je v soukromém vlastnictví, nechtěl vlastník připustiti zřízení telegrafního vedení, leda pod tou podmínkou poněvadž je tento dům dán v nájem zemskému správnímu výboru - že státní telegrafní správa donutí zemský správní výbor, aby zvýšil činži. Šlo asi o částku 6000 K. Jsou případy, že někdo nechce připustiti na svém domě stojan, leda pod tou podmínkou, že se zařídí venku na jiném místě telegrafní zařízení, které není tam zrovna v zájmu veřejném tak nutné a které by stálo při nejmenším 20.000 Kč zařizovacích výloh.
Jinde klade vlastník podmínku, že dostane švagr nebo ten a ten příbuzný telefonní vedení, že bude užívati telefonní stanice zadarmo, že nebude nucen upsati investiční půjčku, že se mu uznají válečné půjčky atd.
Tedy je viděti, s jakými potížemi státní telegrafní správa pracuje a že je to právní stav státní správy telegrafní nedůstojný. Jest proto nevyhnutelně potřebí zákona, který by právě takové všeobecné omezení vlastnického práva vyslovil v tom směru, že každý vlastník je povinen na své nemovitosti trpěti zařízení a udržování telegrafu, ale ovšem musí býti nezbytně přesně stanoven poměr mezi vlastníkem nemovitosti a telegrafní správou.
V těchto obou směrech předložený návrh plně vyhovuje svému úkolu. Zákonná ochrana vlastníků nemovitosti záleží v tom, že telegrafní správa z té skutečnosti, že zřizuje a udržuje telegraf na cizích nemovitostech, nenabývá žádného subjektivního práva k této nemovitosti. Důsledky z této zásady jsou vyvozeny v §u 3, podle něhož vlastník podržuje plně disposiční právo s nemovitostí, kdežto telegrafní správa je nucena vybrati pro stavbu telegrafu onu nemovitost, kterou telegraf bez ohrožení svého účelu a provozu nejméně zatěžuje, a vésti si při zřizování a udržování telegrafu takovým způsobem, aby vlastník nemovitosti neměl žádného majetkového zájmu na odstranění telegrafu. Jest tedy trvání telegrafního zařízení na určité nemovitosti pouze dočasné, pokud je totiž připouštějí disposice vlastníkovy s nemovitostí, a mimo to je podmíněno požadavkem, aby z telegrafu nevyplývala vlastníku žádná hospodářská újma, a nelze-li tomu zabrániti, aby se vlastníku dostalo plné náhrady ve smyslu §u 6. Na uvedené zásadě jsou také založena i ustanovení §u 8, podle kterých telegrafní správa je postavena na roveň držitelům jiných zařízení na užité nemovitosti, když vlastnické právo k ní nepatří ani státu, ani držitelům těchto zařízení.
Ještě bych si dovolil na jednu okolnost upozorniti, neboť jsem byl žádán, abych ji zdůraznil ve svém referátu. Je to otázka šetření ovocných stromů. I v tom ohledu jsou jednak dosavadními předpisy, jednak také textem návrhu učiněna všechna opatření, aby bylo co nejvíce šetřeno ovocného stromoví, a já s tohoto místa znovu na to poukazuji a žádám, aby také v prováděcím nařízení na tuto okolnost byl vzat zvláštní zřetel. Již § 4, lit. a) stanoví: "Telefonní vedení se a) buď napne nad zemí v takové výši, aby jednak tím ani dopravní ruch, ani předměty na dopravní cestě nebo pozemku užitém k vedení nebyly zasaženy" - tedy také ovocné stromy. Podle §u 7, odst. 1, dává telegrafní správa uživatelům stromoví, vysázeného na užitém pozemku, možnost, aby v přiměřené lhůtě v rozsahu nezbytně nutném na její náklad sami oklestili stromoví, pokud toho potřebuje stavba a udržování telegrafů, anebo pokud toho vyžaduje nerušený provoz. Teprve, neoklestí-li uživatelé stromů do oznámené jim lhůty, provede státní telegrafní správa okleštění sama, a to ještě s největší šetrností, ve vlastním svém zájmu, poněvadž tím může se vyhnouti eventuelní náhradě škody, které se může poškozený domáhati podle § 9, odst. 5, u okresního soudu řízením nesporným. Jsou tudíž uživatelé stromů nesporně dostatečně chráněni ve svých právech proti případné libovůli telegrafních zřízenců, kteří ostatně mají přesné instrukce o rozsahu nezbytného okleštění.
A v tom směru stanoví zase § 42, odst. 2, bod 127 předpisů pro technickou službu o zřizování telegrafních a telefonních lilek z r. 1915, že, "stromy a keře, stojící v cestě telegrafních (telefonních) vedení, jest podle potřeby oklestiti v takové míře, aby při pohybu větrem větve nebo výhonky, které během roku narostou, drátů nemohly se dotýkati. Všeobecně považuje se za dostatečnou mezera 50 cm mezi dráty a nejbližšími větvemi".
Přes to opakuji znovu apel na státní železniční správu, aby v prováděcím nařízení učinila všechna opatření, aby se co nejvíce šetřilo ovocného stromoví. Je viděti, že po té stránce jest kryt vlastník pozemku, ale na druhé straně zase zákon dává státní telegrafní správě řadu cenných výhod, bez kterých by nebylo možno telegrafní síť zřizovati a udržovati.
Ještě bych se zmínil o jednom případě, který byl předmětem jednání v senátě, a který se dotýká také kruhů poslaneckých. Paní posl. Deutschová má totiž povolený telegraf a telefon již od jednoho roku, ale nemůže toto zařízení býti aktivováno, poněvadž domácí pán se proti tomu staví a nechce naprosto z malicherných pohnutek připustiti toto zařízení v bytě pí. posl. Deutschové. Vzhledem k tomu byl v § 2 tohoto návrhu podle návrhu učiněného v senátě připojen dodatek v tom směru, že lze k zavedení telegrafů užíti i budov i jinakých zařízení na pozemku ležících. Bylo sice jasné, že ve smyslu celého zákona jest možno sáhnouti i na budovy, avšak aby byly vyloučeny veškeré pochybnosti v takových případech, jak jsem uvedl, jest toto ustanovení zvláště uvedeno v textu zákona.
Jest tedy jasno, že návrh zákona neomezuje vlastníka v jeho disposičním právu, že mu dává náhradu za každou způsobenou škodu a že tedy vyhovuje úplně svému účelu jak po této stránce, tak i po stránce druhé, kde dává státní telegrafní správě úplnou možnost rozvoje.
Z toho důvodu navrhuje ústavně-právní výbor, aby návrh zákona ve znění přijatém senátem byl přijat také slavnou sněmovnou.
Já si však ještě dovoluji upozorniti na vysvětlivky, které byly předmětem jednání ústavně-právního výboru, resp. ve zvláštním subkomitétu tohoto výboru byly projednávány za tím účelem, aby byly vyloučeny veškeré pochybnosti v otázce kompetence soudní při projednávání eventuelní náhrady. Bylo totiž usneseno subkomitétem a přijato ve výboru ústavně-právním usnesení, aby do prováděcího nařízení k zákonu byla pojata ještě tato vysvětlení:
1. V případu § 3, bodu 2, lit. c) rozhoduje o náhradě škody, nedojde-li k dohodě, soud ve smyslu § 9, odst. 5. Tu jde o náhradu škod, na které má telegrafní správa nárok následkem toho, že vlastník nepřistoupil bez dostatečného důvodu na její návrh, aby k dosažení svého účelu místo vlastního projektu užil jiných, zcela vhodných způsobů a prostředků, jež by umožnily další ponechání telegrafu bez nákladných změn, jestliže se telegrafní správa současně nabídla, že ponese případné větší náklady, spojené s uskutečněním jejího návrhu.
2. Rovněž přísluší soudu stanoviti náhradu jednou pro vždy na místě ročního důchodu v případě § 6, odst. 4, nedošlo-li k dohodě. Je tedy vyloučeno, což také i ze správného výkladu zákona plyne, že by zaplacení náhrady kdykoli jednou pro vždy mohlo býti dáno do svémocného rozhodnutí státní telegrafní správy.
3. K odst. 5, §u 9 bylo usneseno:
Ministerstvo pošt a telegrafů se dohodne při vydávání prováděcího nařízení s ministerstvem spravedlnosti, aby dalo okresním soudům pokyny v tom směru, že mají soudy, pokud vhodno, používati analogicky ustanovení §§ 22 až 34 zákona ze dne 18. února 1878, č. 30 ř. z.
A konečně:
4. k § 10, odst. 5, budiž v prováděcím nařízení výslovně poznamenáno, že ustanovení §u 13 zákona ze dne 22. července 1919, č. 438 Sb. z. a n., platí nejen o nálezu vyvlastňovacím, nýbrž samozřejmě i o celém řízení.
Vysvětlivkami k §u 9, odst. 5 a k §u 10, odst. 5, byl překlenut zdánlivý rozpor mezi těmito ustanoveními, poněvadž i ve smyslu § 13 zákona ze dne 22. července 1919, i když byl vydán nález vyvlastňovací zemskou politickou správou, je do roka připuštěna žádost strany o náhradu odškodného u místního okresního příslušného soudu, který rozhoduje v řízení nesporném.
Tím by byly odstraněny veškeré
pochybnosti, které ve výkladu a při provádění tohoto zákona by
mohly vzniknouti, a já z důvodů, které jsem uvedl, prosím slavnou
sněmovnu, aby návrh zákona tak, jak byl schválen senátem, schválila
také zde. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Nikdo není ke slovu přihlášen, budeme hlasovati. Žádám pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)
Zákon má 14 paragrafů, nadpis a úvodní formuli. Nebyl podán žádný pozměňovací návrh a proto dám o celém znění zákona hlasovati najednou. (Námitek nebylo.)
Prosím tedy, kdo souhlasí s osnovou zákona, to jest s jejími 14 paragrafy, nadpisem a původní formulí, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím osnova zákona je schválen a poslaneckou sněmovnou ve čtení prvém.
Čtení druhé dám na denní pořad příští schůze.
Nyní, nebude-li námitek, zaměním
pořad schůze a budeme jednati napřed o 5. odstavci pořadu, jímž
jest
5. zpráva výboru soc.-politického a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 3001) o vystěhovalectví (tisk 3389), a to z toho důvodu, poněvadž páni referenti jsou později jinak neodkladně zaměstnáni.
Jsou námitky proti tomu? (Nebyly.)
Námitek není, budeme tedy jednati o této zprávě.
Zpravodajem výboru sociálně-politického je p. posl. Dubický a zpravodajem výboru rozpočtového je p. posl. Němec.
Dávám slovo panu zpravodaji výboru
soc.-politického p. posl. Dubickému.
Zpravodaj posl. Dubický: Slavná sněmovno! V denních listech periodicky objevují se známé lokálky: "Dnes odejelo 20 vystěhovalců ze Slovenska do Ameriky."
Kolik tragiky je často v těchto několika slovech, jaké ztráty národní a hospodářské jsou tímto jednoduchým způsobem veřejnosti sdělovány, co tu zdravých, statných lidí odchází do ciziny za vysněným rájem, který velmi často je pro ně smutným zklamáním! Žádnému státu nemůže býti zdrávo, odchází-li mu tisíce schopných občanů do ciziny, a je proto pochopitelno, že činí se opatření, která by chronický proud vystěhovalecký znemožnila anebo aspoň omezila. Jedno je jisto, že vystěhovalectví nelze zadržeti žádným zákazem a že bez cílevědomé vystěhovalecké politiky nelze řešiti tohoto těžkého problému v žádném státě. Vystěhovalectví nemá pro stát jen stránky stinné, proto nestačí omeziti se na zákaz, nýbrž je třeba positivně pracovati a prozkoumati příčiny našeho vystěhovalectví, jeho vývoj, jeho účinky na mateřskou zemi, brzditi zákonem stěhování, ale mimo to pracovati na odstranění příčin vystěhovalectví a těm, kteří se pro vystěhování rozhodli, přispěti positivní prací nejen z důvodu lidskosti, nýbrž i z důvodu prospěchu státního, aby ani hmotně neztroskotali, ani spojení se starou vlastí neztratili. Tak je třeba pracovati k účelné státní politice vystěhovalecké. Úkolem státu tedy musí býti, chrániti občanstvo před nesvědomitou a ziskuchtivou politikou propagandy vystěhovalecké, zabraňovati, aby proud vystěhovalců nepřestoupil hranice užitečného vyrovnání pracovních sil a chrániti proudem stržené lidi před ne bezpečím je očekávajícím, zároveň však rozšiřovati pole možnosti výdělku v tuzemsku, opatřovati těm, kdo práci hledají, zaměstnání a tím je posilovati proti svádění k vystěhování. Cílevědomé vystěhovalecké politiky nemůžeme prováděti jinak než na podkladě vědeckém. Třeba předně zjistiti příčiny vystěhovalectví, škodu a prospěch jeho pro stát, třeba věnovati též náležitou pozornost poměrům v jiných zemích, zvláště těch, do nichž směřuje vystěhovalectví, a podle toho rozhodovati o methodách prohibičních a ochranných.
V dnešní vážné době poválečné stalo se vystěhovalectví problémem internacionálním. Mezinárodní úřad práce vytvořil, vyhovuje usnesení washingtonské konference, Mezinárodní komisi pro vystěhovalectví, která již v srpnu roku 1921 počala jednati v Ženevě o ochraně vystěhovalců a o stanovisku Mezinárodního úřadu práce k ní. Vládní návrh našeho zákona předložen byl proto v nejvyšší čas. V otázce vystěhovalecké jsme dědici bývalého Rakouska. To nemělo smyslu pro řešení tohoto důležitého problému státního, ničeho nám nezanechalo a my jsme tu zdědili nepopsaný list. Pro bývalý stát rakousko-uherský byla otázka vystěhovalecká Potěmkinovou vesnicí. Kolikrát se tam objevila otázka zákonné úpravy vystěhovalectví posledně roku 1914 - tolikrát byla opět pochována, stavši se otázkou moci těch, kdo si pro vlastní prospěch zákonné úpravy nepřáli. Historie dokazuje, že stěhování podrobilo ponenáhlu zeměkouli evropské kultuře, utvořilo nové osady bílého plemene a založilo bohatství Evropy. Svými účinky jakož i rostoucí silou vyvolalo stěhování mocné volání po zvláštní vystěhovalecké politice, po převzetí vystěhovalectví v obor správy státní. Až do konce 18. století je Amerika jediným cílem vystěhovalců. Australie byla neznáma, v Jižní Africe překážejí větším osadám obchodně-politické zájmy Holandské východoindické společnosti, na severní Afriku již nikdo nemyslí; v Asii brání přistěhovalectví klima, a kde by klima nevadilo, hustě osídlené, nepřátelské domácí obyvatelstvo a veliká vzdálenost. V 19. století přibylo silně vystěhovalectví z Evropy, ale jeho směry nedají se již tak snadno určiti. Hlavní kmen vystěhovalců do Spojených Států tvoří Italové a Slované. Až do let osmdesátých zabíralo vystěhovalectví hlavně země západoevropské, od té doby postupovalo na Italii, dále na Rakousko-Uhersko a země balkánské. Kdežto až do roku 1899 stojí v čele vystěhovalectví ještě Anglie s ročním průměrem vystěhovalců 160.000 osob, pak Italie se 127.000, Německo se 123.000 a Rakousko-Uhersko se 108.000 vystěhovalců - klesá vystěhovalectví v Anglii i Německu v době následující velmi nápadně a v čele stojí bývalé Rakousko-Uhersko se 138.000 vystěhovalci, téměř výhradně Slovany. Pak následuje Italie a ostatní státy. Rakousko-Uhersko dodávalo v desetiletí 1899-1909 Spojeným Státům 24·3% všech jejich přistěhovalců, tedy skorem celou čtvrtinu. Když vzplanul požár války na Balkáně, přestalo vystěhovalectví ve všech státech evropských. Dnes však již v několika z nich dostoupilo opět výše předválečné. O vystěhovalectví z Československé republiky nemáme spolehlivých dat úředních a domníváme se jen, že zejména vystěhovalectví ze Slovenska vzrůstá tak, že nabývá síly předválečné. Zde naskytá se vděčné pole působnosti pro náš Státní úřad statistický, aby vystěhovaleckou statistiku na vědeckém podkladě upravil a prováděl, jak bylo prohlášeno po 1. lednu t. r.
Ve spojení s cizozemskými prameny bylo možno zjistiti, že v letech 1906-1912 vystěhovalo se za bývalého Rakouska přes přístavy Hamburk, Brémy, Antverpy, Rotterdam, přes přístavy francouzské a italské a konečně přes Terst a Rjeku celkem 845.646 osob.
Do Spojených Států přistěhovalo se z nejdůležitějších států evropských od roku 1902 do roku 1911 celkem 7,853.332 osob, z toho 2,191.734 osob čili 27·9% z Rakousko-Uherska. Podle národnosti bylo z tohoto množství Slováků přes 321.000, čili 14·6%, Němců 268.000, čili 12·2%, Čechů 98.000, čili 4·4%.
Probíráme-li vystěhovaleckou statistiku podrobněji, dojdeme k resultátu, že roční průměr vystěhovalců z dnešního území Československé republiky v době od roku 1902 do roku 1911 obnášel na 50.000 osob. Slováci byli v této době mezi národy rakousko-uherskými, stěhujícími se do Spojených států, na místě třetím. Analfabetů měli nejméně Čechové, pak Němci, Maďaři, Židé a Rusíni, což je zajisté zjev velmi pozoruhodný, poněvadž ukazuje, že tam, kde není uvědomění a kultury, je nejlepší pole pro agitaci k vystěhovalectví.
Čeští vystěhovalci vyvezli za tu dobu do Spojených Států 2,809.000 dolarů, Slováci 4,916.000 dolarů. To dokazuje, co jsem byl právě uvedl, že totiž pudu vystěhovaleckého přibývá hlavně mezi obyvatelstvem hospodářsky a kulturně nejslabším. Teď počítejme: Vyvedou-li na př. agenti jen 30 lidí, kteří nemají náležitostí potřebných pro vstup na americkou půdu a proto jsou u břehů amerických odmítnut, bylo vyhozeno nejméně 300.000 K jejich jmění. To se opakuje epidemicky. Je to ožehavá bolest národohospodářská, poněvadž se tím mrhá jměním občanstva a celého národa.
Při řešení problému vystěhovaleckého je nutno dáti si otázku, kolik z vystěhovalců se vrací do vlasti zpět. O tom máme data pouze ze Spojených Států, a to jen za dobu od roku 1908 do roku 1912. V té době přistěhovalo se do Spojených Států Slováků 117.000 a vrátilo se jich do vlasti v téže době 69.000, téměř dvě třetiny. Čechů se v té době přistěhovalo přes 41.000 a vrátilo jenom 4.813, čili pouze 11·6%. Zajímavo je, že před válkou posílali vystěhovalci z Ameriky zpět do Rakouska průměrně 500 mil. korun ročně, což byla s ohledem na tehdejší hodnotu měny částka velmi značná.
Ne všem vystěhovalcům povolovala vláda Spojených Států přistání ve svých přístavech. V letech 1902 až 1908 odpírala je průměrně 1%. I dnes omezují Spojené Státy počet vystěhovalců. Je to hlavně důsledek tamní nezaměstnanosti. Dnes je ve Spojených Státech hospodářská krise tak silná, že americký tisk porovnává ji s velkou krisí z r. 1907, způsobenou tehdy obrovským finančním krachem, jenž tak výstižně je charakterisován v Sinclairově díle "Penězoměnci". Přes to však tvrdí se, že ve Spojených Státech je ještě tolik místa pro přistěhovalce, že bude trvat aspoň prý 500 let, než tam bude taková hustota obyvatelstva jako v Belgii.
Vystěhovalectví z bývalého Rakousko-Uherska do států jiných, hlavně do Kanady, Argentiny a Brazilie, bylo nepoměrně menší a nepadá tak těžce na váhu.
Vedle značného vystěhovalectví do zemí zámořských přibývá vystěhovalectví i do zemí evropských (tak zv. vystěhovalectví kontinentální nebo sezonní).
Největší část těchto vystěhovalců obrací se do Německa, zbytek do Francie, Dánska, Švédska, Rumunska, Švýcarska, Italie a jiných zemí. O síle tohoto vystěhovalectví nemáme vlastních přesných dat statistických a také cizozemské prameny jsou velmi nedostatečné.
Pro nás je vystěhovalectví důležitou otázkou hospodářskou, národní a sociálně-politickou, které musí stát věnovati náležitou pozornost. Účelnými preventivními opatřeními udržíme vystěhovalectví v mezích prospěchu republiky. V prvé řadě je to všeobecné hospodářské posílení národního a státního organismu, protože hlavní příčiny vystěhovalectví jsou povahy právě národohospodářské.
O urychlení pozemkové reformy, jako prostředku proti vystěhovalectví, zejména na Slovensku, mluví se nejvíce. Je to prostředek velmi účinný, ale bohužel tempo pozemkové reformy na Slovensku jako u nás je dosud velmi pomalé. Je nutno říci: Kolonisujte již jednou půdu republiku sabotujících maďarských velkostatkářů na Slovensku, dejte lidu příležitost, aby namísto enormních cen za přepravu do Ameriky mohl si za účinné podpory státní zvětšiti své dosavadní hospodářství, dejte mu možnost, aby svůj kapitál mohl investovati doma, a nebude utíkati za hranice do Ameriky!
Usídlením malých lidí na rozparcelovaných velkostatcích, zvelebením dobytkářství, posílením drobných a středních statků rolnických, mimo to pozvednutím řemesel i továrního průmyslu zmírní se vystěhovalectví v míře velmi pronikavé. Preventivním opatřením proti vystěhovalectví otevře se široké pole působnosti a provedení jich znamená celý obrovský program národní, hospodářský a sociálně-politický.
Ale ani úspěšné provádění tohoto programu nezastaví vystěhovalectví docela. Ono potrvá dále, dokud potrvá příznivá hospodářská situace Nového světa, dokud potrvají rok od roku pevněji navazované styky rodinné zde a za mořem a dokud lidská přirozenost od nových poměrů nepřestane očekávati něco lepšího, než poskytuje známé okolí dosavadní. Vedle toho budou však míti svůj účinek nadále jako dosud více zevnější příčiny, lehkověrnost davů a řádění agentů. Proto je třeba zákonné úpravy vystěhovalectví. Bez ní není možno ani zabrániti úplnému vystěhovalectví, ani chrániti vystěhovalce od nesvědomitého vydírání zde, a tím méně v cizině.
Sociálně-politický výbor poslanecké sněmovny prozkoumal pečlivě vládní osnovu zákona o vystěhovalectví ve zvláštním subkomitétu i ve svém plenu a schvaluje ji s několika jen formálními změnami. Shoduje se úplně s názorem vlády, že zákonem nemá býti vystěhovalectví vůbec znemožněno, nýbrž že je jeho účelem odstraniti jakékoliv umělé vyvolávání vystěhovalectví a brzditi nerozvážné a neodůvodněné snahy po vystěhovalectví, hlavně však že má býti zákon účinnou ochranou těm, kdož se již rozhodli pro vystěhování, a to nejen z důvodů lidskosti, nýbrž i z důvodu hospodářského prospěchu státního. Většina vystěhovaleckých národů evropských neuvádí vůbec definice o tom, kdo je pokládán za vystěhovalce. Odpovídá tedy plně účelu našeho zákona ochranného, že osnova jeho chce poskytnouti ochranu pokud možno nejširším kruhům osob a pokládá za vystěhovalce každého, kdo odchází z území Československé republiky, hledat si výživu, nebo s úmyslem již se nevrátit, jakož i každého příslušníka jeho rodiny, který ho doprovází nebo jej následuje. Nečiní se rozdílu, je-li to československý příslušník, čili nic, odchází-li do zemí zámořských, či pouze do některého státu evropského, a odchází-li na trvalo, nebo pouze na delší nebo kratší dobu. Zákon bude chrániti i ty, kdož odcházejí s úmyslem již se nevrátiti, třeba že by nešli do ciziny hledati si výživy, a rovněž takové vystěhovalce, kteří odcházejí za prací do jiných států, třeba jen na kratší dobu, t. zv. stěhování sezonní.
Zásadou všech moderních vystěhovaleckých zákonů je svoboda vystěhovalectví. Platí tedy také pro zákon náš. Určitým osobám je ovšem vystěhování zakázáno, o čemž mluví meritorně jednotlivé paragrafy právě projednávané osnovy. Čím menší jsou vyhlídky pro vystěhovalce, tím živěji a intensivněji bývá prováděna propaganda pro vystěhování. Proto musí býti dána možnost zakázati a omezovati vystěhování do určitých zemí, je-li tam vážně ohrožen život, svoboda nebo majetek vystěhovalců, nebo vyžaduje-li toho péče o hospodářské nebo mravní zájmy vystěhovalců, i možnost omeziti vystěhovalectví na určité dopravní směry, které jsou s hlediska státního dozoru, veřejných zájmů nebo ochrany zájmů vystěhovalců nejvhodnější.
Státní péče o vystěhovalce, slavná sněmovno, neobejde se bez součinnosti dobrovolných organisací. Cizina má celé sítě takových organisací, které podporují vystěhovalce doma, na cestě, i v nově zvolené zemi. Zařizují vystěhovalecké útulky, doprovázejí a informují vystěhovalce v přístavech, pomáhají jim v různých obtížných situacích a v případě nutnosti udělují jim i peněžité podpory. Doma varují před vystěhovalectvím, staví hráze nedovoleným agitacím nesvědomitých agentů, v cizině posilují mezi vystěhovalci národní vědomí a udržují kulturní, sociální a hospodářské styky s jejich vlastí. Zde i tam zprostředkují vystěhovalcům práci. Na takovou součinnost dobrovolných organisací, myslí také naše osnova, která zároveň řeší i otázku informační služby o vyhlídkách vystěhovalectví.
Zjednávati vystěhovalce pro kolonisaci ciziny zásadně se v našem zákoně zakazuje. Výjimky povoliti možno pouze vládním nařízením za určitých podmínek uvedených v § 6. Zásadně zakazuje osnova zjednávati vystěhovalce pro kolonisaci ciziny, najímati dělníky do zemí mimoevropských. S hlediska ochrany a sociálního práva domácího dělnictva jsou tato ustanovení nutná a nezbytná.
A nyní chci říci ještě několik slov o nejdůležitější části péče vystěhovalecké, totiž o dopravě. Jí také platí největší část ustanovení všech evropských zákonů o vystěhovalectví. Doprava vystěhovalců dála se v dobách minulých způsobem, který vyvolává i u států zaujímajících k vystěhovalectví stanovisko úplně odmítavé, úpravu zákonnou. Řada lodních společností udržována byla a jest na živu pouze vystěhovalectvím a nemá na věci jiného zájmu, než zvýšiti příjmy hromadnou dopravou vystěhovalců v mezipalubí. Značná část vystěhovalců neodjíždí do ciziny z popudu vlastního, o tom mohli bychom předložiti celou řadu tragických případů, nýbrž následkem agitace velkých lodních společností, zaplavujících celou Evropu a lákajících předstíráním všemožných výhod vystěhovalce do neznámých krajů zámořských. Také u nás vykonaly již svůj díl. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí dosud uherský zákon vystěhovalecký z roku 1909, jenž zakazuje podnikatelům dopravy zřizovati jakékoliv zmocněnce, důvěrníky, agenty, expositury nebo jakkoli jmenované orgány pro jejich dopravní obchody, ale Slovensko i Podkarpatská Rus jsou přímo zaplavovány agenty a podagenty různých lodních společností, z nichž mnohé nejsou ani oprávněny obchodovati v Československé republice. Zájmy republiky a národa mají ustoupiti snadnému zisku z lehkověrnosti neuvědomělého lidu, jenž se nechává vylákati, aby často v krátké době byl s cesty vrácen, buď již z přístavu evropského, nebo až od břehu amerického a přišel domů o žebrácké holi.