Nám všem je pracovati k tomu,
aby nebylo nutno takovým způsobem doplňovati státní rozpočet,
abychom co nejdříve vepluli ve spořádané hospodářství státní po
každém směru, poněvadž jen tehdy bude nám možno, abychom zkonsolidovali
všechny ostatní síly, kterých jest tolik potřebí, aby náš stát,
který stál tolik obětí, tolik občanské krve i obětí finančních,
vzkvétal a stal se více konsolidovaným ke společnému prospěchu
všech, kdož od počátku se srdcem upřímným bez výhrady stojí na
jeho půdě. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo ďalej má pan posl. Wittich.
Posl. Wittich (německy): Dámy a pánové! Od poslední debaty politické, která měla podnět v řádném rozpočtu, odehrály se významné události, které dovolují úsudek, že ředitelé tohoto státu nahlédli, že dosavadní politický kurs je způsobilý k tomu, aby strhl stát do propasti, a že z tohoto poznání hledí najíti prostředek, aby hrozící katastrofu odvrátili. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.) Za takové zjevy považuji cestu pana ministerského předsedy do Podkarpatské Rusi a na Slovensko, zvláště však prohlášení pana ministerského předsedy s touto cestou spojená, a na druhé straně politické poselství nebo lépe řečeno stanovisko presidenta republiky k denním politickým otázkám v den novoroční. Pan ministerský předseda přednášel o svých dojmech v Podkarpatské Rusi a na Slovensku v vědecké společnosti v Bratislavě a také při jiné příležitosti, při čemž se vyslovil o svých poznatcích a o poměrech na Slovensku, způsobem ovšem velmi optimistickým. Zajisté snad patří ku ctnostem státníkovým, aby věci, které jsou nebo se jeví nemilými, ukázal z důvodů optimismu ve světle růžovém. A myslím, že bych panu dr. Benešovi silně ubližoval, kdybych u něho nepředpokládal tolik historického smyslu, že by věci, které viděl, v jiné vlastnosti posuzoval zcela jinak a že by z věcí, které viděl, odvozoval důsledky zcela jiné, než učinil ve vlastnosti ministerského předsedy republiky. Těžisko politického života na Slovensku a v Podkarpatské Rusi tvoří nerozřešený problém národnostní, který je přiostřován chronickou hospodářskou krisí tohoto území. Že otázka autonomie na Slovensku vyžaduje naléhavě rozřešení, dokazuje již prostá skutečnost, že tato myšlenka stále získává více přívrženců. A myslím, že právě pánové z české strany by měli všechny důvody pro to, aby otázku autonomie co možná brzy rozřešili, neboť čím později se to stane, tím větší bude cena, kterou za to zaplatí. Upozorňuji, je to důležité zjistiti, že velká část obyvatelstva a jmenovitě pracující obyvatelstvo nemyslí pod pojmem autonomie onu, kterou si představují pánové z katolické nebo slovenské strany lidové. Pracující lid na Slovensku jest proti oné autonomistické myšlence, kterou propagují pánové z ludové strany, neobyčejně nedůvěřivý, poněvadž lid ví zcela dobře, že tito pánové neuplatňují autonomní snahy k tomu, aby udělali na Slovensku pořádek a zavedli tam demokratický režim, nýbrž že tak činí z důvodů reakčních, aby dále udrželi klerikalismus a hloupost v národě. My sociální demokraté jsme proti této autonomii, kterou zastává lidová strana. Opět a opět použil jsem příležitosti, abych zastával v této sněmovně naše stanovisko, stanovisko německo-maďarské sociálnědemokratické strany v otázce autonomie na Slovensku. Stojíme na zásadním stanovisku principu samosprávy a ten praví, že nežádáme autonomie územní, nýbrž autonomie založené na ohraničení jazykovém jednotlivých národnostních krajů při záruce národnostní, kulturní a jazykové správy těchto krajů orgány volenými lidem. Na tento požadavek dostalo se nám odpovědi, že zákonem již usnesené nové rozdělení žup beztoho již dostatečně vyhovuje zásadě samosprávy a k tomu jsme utěšováni, že volby budou vypsány již v druhé polovici tohoto roku, takže obyvatelstvo bude v tomto směru uspokojeno. Avšak nové rozdělení žup nejen nezajišťuje zásadu národnostní a administrativně technické samosprávy, nýbrž je přímo krvavým výsměchem základní myšlence samosprávy, poněvadž za prvé byly župy utvořeny bez slyšení národností obývajících na Slovensku a kromě toho byly utvořeny v době, kdy byla tu možnost utvořiti je tak, že národnosti žijící a bydlící na Slovensku nemohou dosáhnouti vlivu, který jim patří. V jazykovém znásilňování menšin dějí se na Slovensku vůbec strašné věci. Uvedu na příklad, že berní úřady vedou písemný styk s poplatníky téměř bez výjimky slovensky nebo česky. Tu bych pak chtěl pánům zde přece říci, že není divu, stěžujete-li si, že se na Slovensku a v Podkarpatské Rusi schází tak málo daní. Přišel ke mně dělník s výměrem generální paritní komise pro polní dělníky a pravil, že si dal tento výměr přeložiti od slúžného v Šamorýně z češtiny do maďarštiny, a že mu bylo řečeno, že jeho nárok proti zaměstnavateli byl odmítnut. Ve skutečnosti však byla pohledávka tohoto dělníka uznána, jen neuměl ten dělník česky a slúžný v obci rovněž neznal česky. Tak se dělník dohadoval přímého opaku toho, co pravil rozsudek. Myslím, že nejmenší, k čemu je stát povinen, by bylo, aby se stýkal s těmi, kdož neumějí česky nebo slovensky, v jejich jazyku mateřském. Avšak na splnění nelze mysliti potud, pokud je ve státním úřadě, a to ve finančním ředitelství v Bratislavě, na dveřích napsána velkými písmeny výzva: "Žádá se, aby se v těchto úřadech mluvilo jen slovensky." Pamatujme si, to není napsáno pro úředníky, bylo by bláhové vyvěšovati v úřadech pro úředníky takovou výzvu, tato výzva směřuje pouze proti tamějším Němcům a Maďarům, je tedy krvavým výsměchem ochraně a právu menšin zaručených v mírové smlouvě. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.) A jak se také pracuje soustavně k tomu, aby se úřady zbavily osob, které právě neumějí česky nebo slovensky, a aby byly takové soby nahrazeny jinými, dokazuje na příklad tento případ: dr. Procházka, bývalý ministr, podnikl cestu po Slovensku a podle vlastních dojmů prostě vyšetřoval neslýchaná obvinění proti všem maďarským a židovským lékařům, že jsou neschopnými lidmi, kteří se naprosto o nic nestarají. Nemyslím, že lékaři na Slovensku jsou andělé a že na nich není žádné viny. Zcela jistě a jmenovitě na vsi bude tak mnohý lékař, který se dopustí leckterého provinění proti primitivním pravidlům zdravotnictví a proti povinnostem lékařským. Avšak myslím, že takové generální obvinění bývalým ministrem jest jednak přílišným a za druhé ukazuje úmysly, jež jsou s ním spojeny. Nyní se totiž pracuje o zákonu a na základě tohoto zákona mají býti dosavadní okresní a župní lékaři zbaveni svých míst a mají přijíti na jejich místa lékaři noví. Je viděti tedy tendenci, aby nynější lékaři byli před veřejností úplně kompromitováni, aby pak bylo snáze možno se jich zbaviti a dosaditi ty lékaře, již jsou někomu milejší. Dlouho se obyvatelstvo důvěřivě domnívalo, že časem nastane snášelivost vůči těm, až čeští živlové pochopí skutečnost, avšak stále se více přichází k náhledu, že v této násilné soustavě, kterou český živel provádí proti Němcům a Maďarům, vězí vypočítavost a dobře uvážený úmysl. Školský příklad, jak vláda nohama šlape právo menšin, dokazuje vládní nařízení č. 456 z 21. prosince 1921. § 1 tohoto vládního nařízení ustanovuje, že 13 maďarských obcí ze soudního okresu bratislavského má býti vyloučeno a přikázáno soudnímu okresu galantskému. Za to dostane Bratislava větší obce převážně slovenské. Úmysl, k němuž toto vládní nařízení směřuje, bude také vám jasný na první pohled. Chce se opírati o pověstný paragraf jazykového zákona, podle něhož v okresu nemá obyvatelstvo práva užívati svého mateřského jazyka, pokud ten není jazykem státním, pakliže nečiní aspoň 20% obyvatelstva. Nestvůrnost takového vládního opatření možno jen tehdy plně a zcela pochopiti, víme-li, že podle nyní provedeného sčítání lidu Němci činí v Bratislavě 27% a Maďaři 23%. Jak bylo však toto sčítání lidu provedeno, můžete si představiti, řeknu-li vám, že zástupce župana povolal k sobě sčítací komisaře a pravil jim: "Kdo má jméno slovensky znějící, toho nutno považovati za Slováka nebo za Čecha, bez ohledu na to, mluví-li slovensky čili nic"; a když jsem se tázal župana, zda by dělal totéž, kdyby někdo měl jméno maďarsky nebo německy znějící, tu již pravil: "To záleží od porozumění sčítacího komisaře." Jsem tedy přesvědčen, že počet bratislavských Němců a Maďarů je značně vyšší. Třeba jen nahlédnouti do dějin, abychom se přesvědčili, že Bratislava byla ode dávna městem německým a že i nadále podrží po mnoha staletí ráz města německého. A tu nastane to neslýchané, jakmile bude toto nařízení provedeno. A má nabýti účinnosti již 1. únorem 1922, takže by bratislavští Němci neměli již práva, hájiti se před soudcem ve své mateřské řeči. Útočný postup vlády a českých kruhů proti menšinám žijícím na Slovensku může ovšem vytvořiti jen jediný stav a tento stav je nevyhladitelná nenávist proti této násilné soustavě, která je založena na potlačování a násilí. Ruku v ruce s národnostním útiskem na Slovensku kráčí také hospodářská politika vlády s poškozováním průmyslu. Abychom si udělali obrázek o stavu průmyslu slovenského, jest především nutno znáti základ, na němž je slovenský průmysl vybudován, a tu musíme zjistiti toto: Nehledě k jednotlivým průmyslovým odvětvím, jako na př. k průmyslu dřevařskému, jež měla možnost provozovati samostatně, neodvisle od jiných orgánů světový obchod, byla větší část průmyslových odvětví za maďarského panství odkázána na zakázky státní a na dodávky surovin nebo polotovarů. Změnou politických hranic ztratil slovenský průmysl své odbytiště, avšak jiného území za to ještě nedobyl. Pro dělníky znamenají tyto poměry ovšem nesmírnou bídu a nesmírnou nouzi. Neboť kapitalista sám trpí stagnací průmyslu jen potud, že se jeho zisk nezvětšuje. Avšak pro dělníka znamená hospodářská krise nezaměstnanost a z toho nouzi a strádání pro něho a jeho rodinu. Že se účinky nezaměstnanosti, které tu nepochybně ve veliké míře jsou, neukazují dosud ještě způsobem explosivním, nutno přičísti jen té okolnosti, že dělníci sami se usnesli, zkrátiti ve všech průmyslových odvětvích, kde to jen je možno, pracovní dobu, takže pracují jen 3-4 dny týdně místo 6 dnů. Tím je ovšem veškero dělnictvo účastno na nezaměstnanosti a skutečný počet fakticky nezaměstnaných neukazuje se tím úplně, nýbrž jen v zahalené formě. Avšak bylo by nebezpečno a velmi pochybeno, kdyby se vláda domnívala, že dělnictvo, které tímto skvělým činem solidarity vzalo na sebe oběti hospodářské krise, by bylo ochotno snášeti takový stav trvale. Neboť tento stav přinesl již pro slovenské dělnictvo, nehledě k bídě přirozeně podmíněné nezaměstnaností, obrovské zhoršení také vzhledem k právu dělnickému, vzhledem k poměrům dělníků v závodech. Možno klidně říci, že dělníci na Slovensku byli zatlačeni již velmi, velmi daleko zpět do onoho starého poměru, jaký byl před válkou, před převratem. Zaměstnavatelé využívají nynějšího stavu k tomu, že zavádějí svémocně tovární řády, jež se ovšem uskutečňují, aniž jsou k tomu přibíráni dělníci nebo jejich důvěrníci. Ani pro ujednání nových kolektivních smluv zaměstnavatelé nejsou. Následkem těchto poměrů klesly mzdy na celé čáře a zaměstnavatelé nyní zbrojí, aby odstranili také osmihodinový pracovní den, tedy nejvýznačnější sociálně politickou vymoženost revoluce. Zdá se, že tyto poměry byly z největší části způsobeny státními činiteli a úřady slovenskými. Tak na př. finanční ředitel odvolávaje se na zákon z roku 1876 nařídil na podzim minulého roku, že majitelé trafik musejí míti obchody otevřené bez přerušení od 7 hodin ráno do 8 hodin večer. Teprve na naši intervenci byl pan finanční ředitel ochoten omeziti tuto hanebně dlouhou pracovní dobu ze 13 hodin na 11 1/2. Ony tovární řády, které továrníci ve zhoršené formě zavádějí, jsou v každém případě signovány a spolupodpisovány živnostenskými inspektory, ač k tomu nemají naprosto práva, poněvadž to podle zákona spadá do působnosti živnostenského úřadu.
Sanovati hospodářské poměry na Slovensku je možno jen velkorysou hospodářskou politikou. Těžiště problému životnosti slovenského průmyslu leží v otázce dopravní. Dosavadní dopravní politika československých státních drah nevěnovala tomu dostatečné pozornosti. Stát, jehož podélná osa k příčné je v poměru 5 1/2 : 1, musí ve velkých rysech pracovati k tarifnímu paralysování nepříznivého zeměpisného útvaru, má-li politickému sjednocení následovati hospodářské. Z mnohých důvodů je transportní problém na Slovensku nepoměrně těžší než v zemích historických. Kdežto v Čechách a na Moravě jsou některé dráhy v majetku soukromém, je na Slovensku ne méně než 36 drah místních nebo drah v soukromém majetku. S připočtěním elektrických a místních drah košicko-bohumínské dráhy dokonce 43.
Z veškeré železniční sítě na Slovensku připadá přes 50% na dráhy soukromé. Ježto na soukromých drahách jsou dopravní sazby až o 110% vyšší než na drahách státních, průměrně o 50%, vyplývá již z toho samého, že železniční doprava na Slovensku je asi o 25% dražší než v Čechách a na Moravě. K tomu ještě přistupuje, že se dopravní sazby nepropočítávají, což má na větší vzdálenosti za následek další zdražení, a konečně okolnost, že důležité průmyslové oblasti v župě spišské, lučenecké, košické, nemají s ostatními částmi přímého spojení. Nepříznivý útvar jižní hranice způsobuje na př., že vzdálenost z Beregszásu do Kalinova přes Vrútky, Lučenec, činí asi 546 km, přes uherskou hranici, přes Miškovce, jen 280 km. Při vztazích zvláště nepříznivých objížďka podmiňuje, že se vzdálenosti sečtyřnásobí. Uváží-li se to všechno, vyplývají z toho na Slovensku sazby dopravní aspoň o 50% vyšší než v ostatních zemích republiky. Ku všem těmto nepříznivým okolnostem státní železniční správa dostatečně dosud nepřihlížela. Místo toho, aby ve velkých rysech pracovala refakcemi, pohyblivými tarify atd. k tomu, aby se Slovensko a Podkarpatská Rus tarifně přiblížily k západním zemím, nastávala až do posledních měsíců dokonce na hranici moravsko-slovenské změna tarifů jako umělé zvětšení vzdálenosti. Zatím ministerstvo železnic ovšem zavedlo v tomto směru některé úlevy. Řešiti problém radikálně je však možno jen za cenu převzetí soukromých drah do správy státní. Význam, jaký průmyslové dělnictvo přikládá oživení průmyslu, přináší zemědělské dělnictvo pozemkové reformě. Ovšem prohlášení, která jsme v posledních dnech slyšeli od pana presidenta republiky, dávají vzniknouti názoru, jakoby se v Československé republice pozemková reforma dostala do stadia, kdy se praví: Zpět k soukromému vlastnictví jakožto nedotknutelnému a posvátnému! Avšak myslím, pánové, kdyby to mělo býti pravda, co řeč presidenta jen naznačuje, že parlament by pozemkovou reformu zhoršil a pokazil, nebo řekněme, že by se chtěla provésti změna politiky v pozemkové reformě v tom směru, že by se dále zaručily výsady a práva šlechty a majetku půdy lidem, kteří byli kdysi držiteli půdy, pak to znamená největší podvod na polním dělnictvu, jaký byste vůbec někdy mohli spáchati. A věřte jistě, pánové, že polní dělníci na Slovensku, kteří s velkou houževnatostí očekávají den, že parlamentem bude skutečně přijata reforma zákona, kterým se zlepší jejich hospodářská a sociální situace proti nynějším poměrům kapitalistické reformy výrobní a hospodářské, kteří by se musili dožíti tohoto hanebného podvodu, ztratili by nejen důvěru v socialismus, důvěru ve spravedlnost společenského řádu, nýbrž že by to udělali stejně jako jejich předkové za časů Dózsových, v otevřeném boji by si tuto půdu vzali, která jim byla protiprávně zadržena musíte se, pánové, jen obtěžovati a sejíti tam na Slovensko a tam se podívati a poznati vlastníma očima sociální a společenskou situaci polních dělníků. Pak byste pochopili, jak velká a jak mocná je touha polních dělníků po osvobození, po vyšším způsobu života než je nynější. Je opravdu hanba, jak polní dělníci na Slovensku pracují, jak jsou odměňováni a v jakých sociálních a společenských poměrech vyrůstají. Ovšem, pánové, tomu, jak byla dosud na Slovensku půda rozdělována, příčí se náš právní cit, tomu se příčí náš cit sociální, poněvadž se musíme kloniti k názoru, myslím, že nikoli neodůvodněnému, že není vyloučeno, že Češi a agrárníci úmyslně prováděli takovým způsobem rozdělení půdy, aby nápadným způsobem kompromitovali myšlenku převodu soukromého vlastnictví do vlastnictví společného. Na Slovensku se dosud rozdělovala půda tak, že se statek prostě rozdělil, jejž totiž bylo možno rozděliti, pokud advokáti příslušnými intervencemi na vyšších místech a u pozemkového úřadu za úplatu 100.000 nebo 200.000 korun tomu nezabránili. Považoval bych to, pánové, za důležité, kdyby ministr zemědělství nebo ministerský předseda nebo vůbec někdo, člověk skutečně neví, kterému ministerstvu je pozemkový úřad podřízen, avšak bylo by nutno se stanoviska veřejné morálky žádati výkaz, kolik advokátů v Bratislavě zakročovalo a pro koho, v zájmu, aby překazili rozdělení takových statků, jež by byly přišly k rozdělení. My ovšem jsme proti soustavě, která dosud vládla, aby totiž půda prostě dávala se legionářům nebo slovenským nebo českým polním dělníkům nebo slovenským občanům, a aby byli ponecháni svému osudu. Žádáme, aby se vzhledem k pozemkové reformě používalo socialistických poznatků a socialistických metod.
A nyní bych řekl několik slov
k rozpočtu. My ovšem nemůžeme dáti souhlas k tomuto předloženému
dodatečnému rozpočtu, z té jednoduché příčiny, poněvadž vláda,
která tento rozpočet požaduje, užije větší jeho částky k účelům
militaristickým. My sociální demokraté zaujímáme stanovisko, že
právě Československá republika by měla míti první povinností,
aby militarismus omezovala a snižovala na nejnutnější míru a konečně
zcela vážně sáhla k prostředkům a cestám, jimiž by se konečně
zavedla soustava miliční jako soustava obrany země. My jsme proti
tomuto rozpočtu však také proto, poněvadž zní jako sebeobžaloba,
podává-li sám pan ministerský předseda z Podkarpatské Rusi zprávu,
že je tam více než 70 % obyvatelstva analfabetů; a na Slovensku
je jistě aspoň 35 až 40% obyvatelstva analfabetů. Myslím, že právě
Československá republika by měla zatracenou povinnost a závazek
na vzdělání více dáti a klásti na ně větší váhu, než se dálo dosud.
Právě těm státníkům, kteří se v prvé řadě orientují podle Francie
ve všech nepříjemných věcech pro republiku a pro lidstvo, těm
mužům, kteří tak všechno napodobují, co přichází z Francie, chtěl
bych dáti na uváženou slovo velkého francouzského státníka Gambetty,
jenž pravil: Jsou-li jiné národy po velkých dějinných událostech,
pak praví: "Do kostela!" My Francouzové však pravíme:
"Do školy!" - Tedy, pánové, zřiďte také vy ve svém státě
školy a vzdělávejte lid, aby tento pracující lid, o němž pravíte,
že jste ho osvobodili, byl skutečně a opravdu osvobozen také vnitřně
od ducha pokory a trpělivosti, a aby dělník setřásl jho, jímž
byl dosud ovládán. Vzdělávejte národ, aby se pozvedl k vyššímu
mravnímu názoru, k vyššímu dějinnému a duševnímu nazírání. Mnoho
se mluví také o škole atd. V tomto dodatečném rozpočtu se také
učinilo usnesení o 2 milionech na divadlo v Bratislavě jako subvenci.
Pánové, to jest jak vidíte a jak vám zde budu moci dokázati, naprosto
neproduktivní výdajová položka, poněvadž slovenská divadelní společnost
požaduje divadla k užívání na 8 měsíců, kdežto Němci a Maďaři
v Bratislavě mají čas hráti jen 4 měsíce. Je jasno, že za takových
poměrů je slovenské divadlo téměř stále úplné prázdné, poněvadž
v Bratislavě prostě není tolik Slováků a Čechů, kteří by mohli
divadlo stále plniti. V Bratislavě se mluví, že divadelní společnost
je dlužna nejméně 6 milionů K, a mluví se také o tom, že tato
společnost ohlásí konkurs, aby se z těchto dluhů dostala. V Bratislavě
máme dále hudební školu. Tato hudební škola, která trvá nejméně
150 let, nedostane v městské obci místa. My však nemůžeme souhlasiti
s tímto rozpočtem také z toho prostého důvodu, poněvadž se dovídáme
o samé bídě pracujícího obyvatelstva. Hrozíme se při pohledu na
válečné invalidy a hrozíme se při pohledu na staropensisty, jimž
není dána možnost, aby slušně žili. Za takových okolností nemůžeme
činiti nic jiného, než hlasovati proti rozpočtu. Hlasujeme proti
rozpočtu také z toho důvodu, poněvadž tato vláda, která ho žádá
a zastupuje, také dále pracuje na Slovensku prostředky despotismu,
censury tisku a stanným právem. Tím brání rozvoji demokratických
sil a uvolňuje dráhu a udržuje ji volnou pro byrokratismus, který
je ovšem nejlepší oporou korupce, která je na Slovensku a zvláště
v Bratislavě ve veliké míře. S takovým systémem souhlasiti nemůžeme,
v takovém systému nechceme se činiti spoluodpovědnými a proto
hlasujeme proti rozpočtu. (Souhlas a potlesk na levici.)