Koruna a její nákupní síla klesá. Inflace, jak se tomu všeobecně říká, totiž snižování kupní síly koruny, neprovede se jen tím, rozmnoží-li se oběživo, natiskne-li se - to udělali v Rusku, kde tamhle kol. Špaček je milionář, on má totiž jeden zlatý desetirubl, a poněvadž zlatý rubl platí stotisíc rublů sovětských, má jeden milion rublů v kapse. (Výkřiky. Hluk.) Prosím, to nemusí býti jenom tím. Jisto je, že na Rusi byl počet milionářů rozmnožen do nekonečna. Tam nyní neexistují vůbec žádní jiní lidé než jen milionáři, a tím nastalo jisté vyrovnání všeho, poněvadž teď tam nemá nikdo nikomu co vyčítat. (Posl. dr. Hajn: Pravý opak, tam se obohatili Rusově!) Ale to snižování kupní síly a inflace nemusí se díti jen tím způsobem, jak jsem řekl, že se tiskne a tiskne, nýbrž inflaci působí také daně, a to nejen daně nepřímé, nýbrž i vysoké daně přímé, poněvadž všechno to, co jest přesunováno do cen zboží, co zvyšuje drahotu, znamená inflaci, snížení kupní síly koruny. A já jdu dále: Dokonce i půjčky státní znamenají inflaci, ať už tím způsobem, že jsou lombardovány a přeměňovány na oběživo, nebo tím způsobem, že jsou nabízeny za laciný peníz na burse, což má za následek velké ztráty kapitálové.
Proto v našem dodatečném rozpočtu mě zajímá více nežli cifra, mnoho-li máme sehnat všemožným způsobem na státní správu, způsob, jak jsme to sehnali. Jisto jest, že o rovnováhu rozpočtu musíme se snažiti, ale my se musíme snažiti také o něco jiného, o to, abychom nemusili nové daně zaváděti a staré daně zvyšovati, my se musíme snažiti po tom, abychom si nemusili na řádné výdaje vypůjčovati. Neboť půjčkami domácími nepřijdeme nikam. Každá státní půjčka znamená, že musilo obyvatelstvo uspořit to, co státu půjčí, to musí býti peníze, kterých nepotřebuje provoz, průmysl a obchod. Jedině tyto vlastně mohou býti státu půjčeny bez jakéhokoliv nebezpečí pro ostatní národní hospodářství a výrobnost země. My nemůžeme říci, že bychom byli tolik ušetřili, poněvadž bychom neměli tyto zjevy, že 6%ní půjčka státní je nabízena za 80 K. Z toho vidíme, že to, co bylo půjčeno, bylo zase vzato z provozovacího kapitálu našeho národního hospodářství. Po tom nemůžeme toužiti, poněvadž tím ochuzujeme základ výrobnosti našeho národního hospodářství a ohrožování tohoto základu jest proti veškerým vrstvám obyvatelstva, nejen proti těm, kterým se obyčejně říká kapitalisté, to je proti dělníkům stejně, jako proti ostatním konsumentům, poněvadž to ve skutečnosti znamená zvýšení cen a snížení kupní síly koruny.
Podíváme-li se trochu blíže také do minulosti našeho hospodaření, tu ovšem můžeme s potěšením konstatovati, že jsme nevyčerpali za tu dobu, co republika existuje, všechna ta povolení parlamentu na uzavření půjček, jež měla vláda právo uzavříti. To ovšem souvisí s tím, že za dobu do konce roku minulého daně a dávky státní vynesly o 300,000.000 K více, než bylo preliminováno. Tyto peníze nebyly ztraceny, poněvadž jsme nepotřebovali uzavříti tolik půjček domácích, kolik uzavříti vláda skutečně byla zmocněna. Ale již v posledním rozpočtu byl výnos daní napjat takovým způsobem, že chceme-li přistoupiti k deflaci, k odbourávání daní, které až doposud jsme zavedli, nemůžeme tak udělati jinak, než velkou úsporností v našem hospodářství. My nemůžeme, ať chceme nebo nechceme, míti 18 miliardový rozpočet, my v tomto rozpočtu musíme šetřiti, kde se šetřiti dá, šetřiti na výdajích, a v prvé řadě šetřiti na rozmařilostech, které přese všechno v našem rozpočtu bývají, šetřit na takových věcech, které nejsou produktivní, musíme chtíce nechtíce zavésti skutečně pořádek, musíme v prvé řadě snížit onu cifru 18 miliard, která v tomto dodatečném rozpočtu nám paraduje. Vím, že to bude bolestné. Daleko snáze se odjakživa přidávalo nežli se ubíralo. To je v soukromém životě a ve státním rovněž. My však nemůžeme, chceme-li zachovati si svou rovnováhu v rozpočtu a docházeti povlovně k normálním poměrům, učiniti to jinak nežli jenom tím, že začneme šetřiti jak v obcích, tak ve vyšších samosprávných svazcích i u státu. (Výborně!) I já jsem přesvědčen, že se dají uspořiti veliké peníze, aniž bychom tím někomu potřebovali křivdit, (Zajisté!) že se dají ušetřiti veliké peníze, budeme-li oceňovati práci podle jejího významu pro veřejný život, a ne podle nějakých mechanických výpočtů.
Naše koruna na světových trzích stoupá. Na toto stoupání připínají se přirozeně naděje všech těch, kteří touží po zlevnění potřeb, po zlevnění živobytí a po tom, abychom se dostali z toho začarovaného kruhu, ve kterém jsme se octli. Jestliže však chceme dobře uvažovat o tom, kdy takovéto stoupnutí bude zdrávo, a zda-li se dostaneme k tomu nejdůležitějšímu, po čem se snažiti musíme, totiž ke stabilisaci kursu, musíme jíti zpátky a podívat se na to, co vlastně znehodnocovalo korunu, co ji sráželo, co jí dodávalo menší nákupní síly. A tu si můžeme příčiny toho rozděliti na čtvero.
Jest omyl, když se myslí, že důvod poklesu koruny jest jenom jeden. Myslím, že u měny, která jest a vždy bude výrazem hospodářských poměrů ve státě, jsou důvody jejího poklesu anebo vzestupu velmi rozmanité. Pokles naší koruny nespočíval jenom v tom, že stát náš byl úplně neznámý v Evropě, že byl házen do jednoho pytle s různými státy, ve kterých se velmi špatně hospodařilo, nýbrž i v tom, že jsme měli velkou důchodovou inflaci. My jsme náhle jak ve svém hospodářství soukromém, tak také v hospodářství státním zvyšovali příjmy velmi mnoho, a to bylo nejvíce zavržení hodné, že jsme zvyšovali příjmy se zpětnou platností. Důsledek toho byl, že obyvatelstvo tohoto státu dostalo náhle velmi značné sumy peněz a že potom šlo na trh, kde bylo poměrně málo zboží a zvedlo touto svou intensivní poptávkou všechny ceny do výše. To je, čemu se říká důchodová inflace. Poněvadž jsme však ve státních, obecních, okresních i zemských hospodářstvích svých způsobili pasivitu, musili jsme tyto nové výdaje krýt a kryli jsme je daněmi rychle dosažitelnými, totiž daněmi nepřímými, které dnes se usnesou a za měsíc mohou býti vybírány, různými poplatky a dávkami obecními a vším tím ostatním, při čemž jsme předpokládali přímo, že všechny tyto věci budou přesunuty do cen, čímž jsme zase zvyšovali ceny všech výrobků, čili zmenšovali kupní sílu koruny.
My jsme také podle mého názoru hospodařili příliš mnoho tím, čemu se říká půjčky. Tím jsme způsobili nejenom to, že náš celý trh byl přímo přeplněn státními půjčkami, nýbrž zvyšovali jsme i úrok, nemohouce docíliti těchto půjček za levný úrok, a důsledkem toho všechny ostatní ukládací papíry nám šly dolů. Jestliže obec potřebovala třeba ke svým investičním nákladům zápůjčku u zemské banky zdejší nebo u zemědělské banky moravské, dostala tyto peníze jen na vysoký úrok nebo s velkou srážkou kursovní, poněvadž tyto papíry musely hluboce poklesnouti. To všechno se nám přelévalo zase do cen a takovým způsobem nastávala inflace.
Čtvrtého druhu inflace jsme se ze všech států ve střední Evropě varovali nejvíce, a to bylo rozmnožování nekrytého oběživa. To tedy byla do jisté míry veliká zásluha naší finanční politiky, že drželi jsme oběh v mezích, které asi odpovídaly potřebám a raději jsme jej drželi níže, než mnohdy by vypjatá potřeba byla žádala. To byl také důvod, proč jsme se na té šikmé ploše, po které se pohybovaly jiné státy, nedostali dolů. To byl důvod, proč jsme se, když německá marka ztroskotala a padla, odpoutali od marky, a přes to, že jsme měli mobilisaci u nás a přes to, že marka stále a stále více klesala, mezinárodní kurs koruny se udržel. Jeho udržení bylo také proto možné, poněvadž naše obchodní bilance byla přes všecky zvláštní poměry, jaké zde byly, aktivní a proto regulace kursu mezinárodního byla velice snadná. Ale tato věc udělala vlastně Československo známým, známým po celém světě, poněvadž ve spekulacích na baissi koruny se prodělaly těžké miliony a ta baisse se nedostavila. Všichni ti, kteří při tom prodělali, dostali úctu k československé koruně, a tato úcta se rozšířila po všech těch zemích, které tak trochu sledují deroutu markovou, ale které také sledují deroutu měny a z této derouty měny hledí šibrováním skutečně se obohatit. Tedy naše koruna dostala svůj mezinárodní zvuk a není to tak beze všeho, že najednou je znamenána ve Štokholmě, v Kodani, že je znamenána v Madridě, že bude znamenána snad i v příštích dnech v Jižní Americe. To není počin, který jde z našich řad, nýbrž to je následek toho, že z celého arbitrážního obchodu zmizela marka, jakožto valuta nejistá a jako arbitrážní hodnota pro světový obchod objevila se koruna. (Hlas: Naše!) Je jisto, že můžeme míti z těchto úspěchů radost, ale ovšem tím jsme odvalili ve své inflaci a ve své cestě k deflaci teprve věc první. Řekl jsem, že prvním důvodem poklesu koruny a její nákupní síly bylo to, že jsme byli státem, který byl házen do jednoho pytle s Rakouskem a všemi možnými státy. Nyní jsme se stali známými. Tedy to je jisté plus, které se zde objevilo.
Nyní ovšem přijdou, abychom udrželi stabilitu koruny, další úkoly, před kterými budeme státi. Pro nynějšek znamená to zlevnění mnoha potřeb, které zde jsou. Jest ovšem nutno, abychom si uvědomili, že když deflace tato půjde dále, než mnoho-li obnáší nákupní síla koruny doma, dostaneme se nevyhnutelně do nebezpečí, že nebudeme moci na cizích trzích konkurovati. A tu ovšem bude položena státníkova zkouška všem stranám a všem občanům naší republiky, všem podnikatelům stejně jako dělníkům (Výborně!), všem podnikatelům stejně jako úředníkům, vládě stejně jako všem úředníkům a zřízencům. To znamená: zdali my Češi a Slováci jsme skutečně státní národ, zdali skutečně chceme vybudovati si svůj stát takovým způsobem, že by byl pro budoucnost hospodářsky úplně zabezpečen. (Výborně!) Pak, pánové, nám nastává zkouška, a já říkám, že nám nastává všem bez rozdílu stavu a bez rozdílu stran. Teď přijde ten idealismus. Inflace, přidávání, rozdávání, stoupání, to dovede každý, to není žádná státníkova zkouška, ta nastane tehdá, až přijdeme k tomu, že řekneme: podívejte se, ceny mouky klesají, ceny masa, ceny tuků šly dolů, prosím, umožněte, aby šly také všechny průmyslové výrobky dolů, spokojte se s tím, že budete míti menší zisky podnikatelské, ale že také budou menší mzdy. Pak se ukáže, zdali udržíme na stejném niveau korunu a zdali snad nebudeme moci pokračovati povlovně - já výslovně říkám: velmi opatrně - ku předu. To jsou ty veliké úkoly, které nás čekají. A bude k tomu potřebí zase velmi mnoho dobré vůle, abychom nedbali žádné demagogie, abychom jednou dělali takovou politiku, při které by po dvou, třech letech o nás lidé, kteří dnes nám budou snad láti, řekli: "Ti měli přece jen pravdu, ti měli přece jenom rozum!" (Výborně!)
Tedy, kdybychom tímto způsobem pokračovali a přizpůsobovali důchod ke stoupající nákupní síle koruny, mohli bychom přikročiti ještě k dalšímu, že totiž odstraníme třetí důvod inflace, že totiž budeme odbourávati daně, které jsme za této inflační naší periody udělali. (Výborně!)
Nám všem, kteří na jedné straně tuto nepopulární věc, odbourávání důchodů, budeme dělati, bude zajisté velkým zadostiučiněním u všech vrstev tím postižených, jestliže na druhé straně začneme se snižováním daní, počínajíce těmi, které jsou nejtíživější pro výrobu, na př. uhelné daně, a pokračujíce stále tak, abychom výrobnost naši co možná nejvíce povznesli; neboť povzneseme-li výrobnost, upevníme korunu.
Musíme si býti vědomi, že jsme exportní stát. Čím bude naše výrobnost větší, čím více donutíme svůj průmysl k tomu, aby pracoval racionelně, co možná levně a aby využíval všech vymožeností a stál na tom niveau jako průmysl, se kterým máme konkurovati, jestliže dovedeme přesvědčiti dělnictvo, že v jeho zájmu eminentně je, aby výkonnost jeho rostla, jestliže my tyto dvě veliké reservy svoje skutečně vyčerpáme a dovedeme věci na takové plné niveau, pak se nemusíme báti, že bychom neudrželi stability koruny. (Výborně!)
V tom, že naše poválečná výkonnost ještě v celé řadě podnikání našeho nedostoupila předválečné míry, a v tom, že náš průmysl ještě není úplně vybudován podle toho, jak je toho potřeba podle dnešní doby, máme dvě velké reservy pro to, aby naše koruna pro budoucnost byla ceněna výše.
Vím, že se to bez bojů a zápasů neobejde. Tyto zápasy budou tím menší, čím více si všichni budeme vědomi toho, že musíme všichni do toho jíti, že musíme přesvědčovati, že musíme ukazovati trochu do budoucnosti. Po těch třech letech jsou, jak vidíte, věci trochu jiné, než bývaly. Myslím, že těžká doba poválečná u spousty lidí vyvolala snahu, aby hleděli jasně souditi o hospodářských potřebách a vzájemných hospodářských vztazích. Jakživ se před válkou nikdo nepodíval do "Národního hospodáře" kteréhokoliv časopisu, jak stojí rakouská koruna ve Švýcarsku. Dnes, myslím, že všichni od služky, která jde do trhu, až k politikovi o tuto věc se interesují. Ten zájem tedy o hospodářskou souvislost světovou skutečně byl vzbuzen a toho zájmu my všichni musíme využíti, abychom jasně vykládali tyto vztahy. Jsem přesvědčen, že již ta poválečná - řekl bych - psychosa bez jakéhokoliv urážlivého smyslu tohoto slova, ta nemoc pomalu mizí, a že lidé přijdou k vážnému uvažování vzájemných vztahů, které jsou mezi jednotlivými třídami obyvatelstva, jejich prací, jejich podnikáním a jejich risikem a že na druhé straně přijdou také k tomu, jak my zde závisíme na celém světě.
A věřte, dámy a pánové, že bychom mohli býti šťastni, kdybychom střední Evropě my, československý národ, ukázali, že přes všechno povídání a přes všechny útoky si ten stát vybudujeme pevně a nezvratně. (Výborně!) Já bych v tom viděl nejenom kus státního vlastenectví, nýbrž já bych v tom přímo viděl kus národní cti naší. (Výborně!) My máme i povinnost to udělat. My jsme tento stát si stvořili, ale nyní musíme ukázati, že jej udržíme, povzneseme, a že budeme my, třeba malý československý národ, jedním z nejlepších národů ve střední Evropě. (Výborně!) A potom ovšem, když položíme to na tuto základnu, zmizí a musí zmizeti stranické rozdíly všech, kteří ten stát zbudovali, mají jej rádi a chtějí z něho udělati něco, před čím by každý z nich měl úctu a před čím by měli také ti, kteří nám k němu pomáhali, úctu a vážnost. (Posl. dr. Kramář: Ale také ti, kteří proti němu byli!) Ty, kteří proti němu byli, nejlépe přesvědčíme o tom, že ten stát je také pro ně znamenitý, že ten stát také pro ně je velikou výhodou, jestliže bez ohledu na všecko, bez ohledu na stranické zájmy v prvé řadě budeme státi na tom, abychom udělali si svůj stát silný a mocný. (Výborně!)
Jsem přesvědčen, že všichni ti, kteří ještě do nedávna věřili v marku a miliony si uložili v Německu, odnímajíce je našemu národnímu hospodářství a myslíce, že tímto způsobem pomstí se našemu státu, že všichni ti, kteří za této éry utrpěli daleko větši škody osobní, než byly válečné půjčky (Výborně!), potom přijdou a řeknou, že pravdu měli ti Češi, když dělali ten stát tak, aby měl pevné, řádné základy. A to bude teprve potom základ k tomu, abychom mluvili o všech těch stížnostech, které dnes i při této debatě přednášely se tónem, kterého by jistě nebylo užíváno, kdyby to skutečně v srdci bolelo a nemělo to jen drážditi. (Výborně!) To nebude Tschechei, co potom přijde, to bude, prosím, Československá republika a také s tohoto místa budou jednou oni říkati: "Unser Staat". (Výborně!)
Končím a prosím všechny dámy a
pány, abychom setrvali na linii, kterou jsme si vytkli, když jsme
slibovali této vládě podporu, abychom vytrvali v tom, že všecko
obětujeme pro upevnění svého národního československého státu.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dalším řečníkem "proti" zapsaným je pan posl.
dr. Buday. Dávám mu slovo.
Posl. dr. Buday: Slávna snemovňo! V našej snemovne zavláda falošná mienka, jako by postaviť sa proti rozpočtu znamenalo postaviť sa proti republike. Tejto mienke dal výraz i posl. dr. Vanovič. Snáď v žiadnom parlamente táto vec nie je tak pojímaná. Odhlasovať alebo neodhlasovať rozpočet už buďto riadny alebo dodatočný znamená: mať dôveru alebo nedôveru k vláde. S tohoto jedine správneho stanoviska hľadíme i my, naša strana, na prítomne prejednávaný dodatočný rozpočet. A keď mu naše hlasy odopreme, ohradzujeme sa proti tomu, aby to bolo považované za skutok proti štátu.
My ako strana oposicionelná k vláde dôveru mať nemôžeme. Prečo? Odôvodním to. Bude to zároveň i odôvodnením vystúpenia našej strany zo všenárodnej koncentrácie, lebo tieže dôvody, ktoré nás ten čas viedly a pohnúly k tomu kroku, pohnuly nás mať nedôveru k tejto vláde, ktorá od toho času nič nepreukázala Slovákom. A tu v prvom rade musím vzpomenúť záležitosti katolíckych gymnasií. Záležitosťou touto nedávno obšírne sa obieral pánu ministrovi Šrobárovi blízko stojací pán senátor dr. Herben, lež tak vo falošnom svetle podal túto vec, že už toto nás nutí obšírnejšie to vyložiť, aby politická verejnosť tým jeho výkladom nebyla zavedená.
Pred prevratom na Slovensku bolo 21 katolíckych stredných škôl a 6 evangelíckych, protestantských. Všetky boly rovnako maďarské, všetky boly rovnako od štátu podporované. Po prevrate protestantom všetky boly ponechané, katolícke až na pohraničné Komárno všetky boly štátom zabrané. (Výkřik: Ukradené!) Stalo sa to zajiste na väčšú slávu i ústavnou listinou nám garantovanej rovnoprávnosti náboženstva a na dôkaz toho, jak táto rovnoprávnosť v tejto republike voči katolíkom je prevádzaná. Vyzdvihnúť musím okolnosť, že hoci strana naša považovaná za katolícku, my sme ani jediným slovom neprotestovali proti ponechaní gymnázií evangelíkom. Neprotestovali sme proti nim ani tehdy, keď sme sa hodnoverne dozvedeli, že z nich tri nielen rečou, ale i duchom sú maďarské, totiž nepriateľské proti nášmu štátu. Považovali sme to za vnútornú vec evangelíkov, ktorí si to sami vybaviť majú. Ale keď katolícki Slováci dostali svojich slovenských biskupov, a keď bolo úplne zabezpečené, že pod jejich vedením so stanoviska vlasteneckého tie katolické gymnaziá budú naprosto spoľahlivé, požadovali sme, aby nám predbežne aspoň tri ústavy boly navrátené. Vyjednávanie bolo úspešné. Malo za následok zápisnicu uzavretú 7. júla 1921 v Nitre, z ktorej buď uvedené len následovné (čte): "Prítomní: Najdôst. pp. dr. Karol Kmeťko a Ján Vojtaššák, biskupi; Jozef Folprecht, ministerský rada". Prosím, račte si dobre povšimnúť, že žiadna politická strana nevyjednávala, ale vyjednávali jedine a výlučne biskupi ako udržovatelia tých nádejných škôl a poverení ministerstva. A títo už potom medzi sebou dohodli sa na následujúcom: "Vo všeobecnosti platiť má zásada, že smluva býv. maď. štátu s udržovateľmi nitrianského rím.-kat. gymnázia uzavretá sa oživotvorí a v smysle tejže sa bude pokračovať tak, že na potreby vecné štát do rúk nitrianského biskupa vyplatí ročite 35 tisíc korún štátny príspevok a zo študijného fondu snášať bude všetky vnútorné potreby i kurivo.
Čo sa týka zovňajších opráv a prenájomného od budovy, biskup nitriansky sa s piaristami dohodnúť má.
Na potreby osobné biskup nitriansky dá 15 professorom @a K 2400 ročitých, čo základný plat, k čomu štát dodá všetky ostatné doplňky i bytné.
Biskup nitriansky po vypísanom súbehu vymenuje a vláde oznámi 13 professorov, vrátajúc i riaditeľa, 2 professorov menuje štát na predostretie nitrianskeho biskupa, professorov kreslenia a telocviku a sluhov menuje a platí štát.
Začiatkom školského roku 1921/22 sa otvorí nitrianske gymnázium ako rímskokatolické. Tieto zásady teraz na nitrianske gymnázium ujednané smernice budú i pri odebieraní ostatných katolíckych ústavov."
Lež dozvedeli sa po tomto vyjednávaní medzi cirkevnými vrchnostmi a ministerstvom školstva poslanci ostatných strán na Slovensku, a jak mi to tehdajší pán minister dr. Šusta povedal, podali protestný spis, že záležitosť gymnázií ako politikum nesmie byť riešená resortne, ale na základe dohody všetkých politických strán. Trebaže poslanci soc.-dem. a spolu s nimi poslanci slovenskej roľníckej národnej strany zo záležitosti gymnázií urobili politikum, predsa našli sme dohodu. Pre zabezpečenie daňových predloh a pre zabezpečenie a umožnenie všenárodnej koncentrácie, jak je to všeobecne známe, známa politická pätka a všetky politické strany ktoré sa všenárodnej koncentracie a účastniť maly, záväzne sa vyslovily a sľúbily, že ohľadom gymnázií naším žiadostiam vyhovejú. Na potvrzení toho pán minister dr. Šusta vydal následujúci záväzné písomné osvedčenie (Posl. dr. Juriga: To v Praze neplatí, ani čo podepíše!): "Slovútnemu panu dr. Karlu Kmeťkovi, biskupovi v Nitře. Ministerstvo školství a národní osvěty zřídí v průběhu školního roku 1921/22 znovu katolická gymnasia v Nitře a Ružomberku na podkladě § 47 čl. XXX uher. zákona z roku 1883, za kterýmž účelem bude s novými vydržovateli uzavřena smlouva, jejíž hlavní směrnice jsou naznačeny v přiložené zápisnici o poradě pánů biskupů dr. K. Kmeťka a J. Vojtaššáka s min. radou dr. J. Folprechtem, konané v Nitře, dne 7. července 1921."
I k tomuto písomnému záväznému sľubu pána ministra školstva bola priložená tá istá zápisnica, ktorej podstatnú čiastku som už citoval a ktorú takto sám pán minister sankcionoval. Politická pätka triumfovala. Poslanci slovenskej strany ľudovej verili i písomne i ústne danému slovu a potom za ich prispenia daňová predloha ľahko prešla a umožnená bola všenárodná koncentrácia. Cieľ bol tedy dosažený a začalo sa rozmýšlať, jak sa vyhnúť záväzkom a sľubom.
Trebaže zápisnica výslovne hovorí, že počiatkom roku 1921/22 majú sa tri súkromé gymnáziá katolické otvoriť a trebaže dr. Šusta vo spise záväzne sľúbil urobiť to v priebehu školného roku 1921/22, už za min. dr. Šusty bola vymyslená formulka, že v troch mestách katolické gymnáziá budú udržované štátne a že potom štátne gymnáziá nenajdú primeranej budovy a že nemôžu vrátiť katolíckym staré budovy, ktoré sú ich vlastníctvom. Že toto znamená v terajších bytových a núdzových pomeroch odložiť celú vec ad calendas graecas, vidí každý.
Medzi tým sa stala premena vlády. Miesto pána ministra dr. Šusty do kresla ministerstva školstva a národnej osvety zasedol pán dr. Šrobár. Nevedeli sme, či pán minister Šrobár znova zasedol do ministerského kresla s tým istým heslom, s ktorým vládol čo všeobecný vládca ihned po prevrate na Slovensku, že totiž to celou vehemenciou potieral. Skoro sa nám to ukázalo. Biskupovia, aby vyjednávania urychlili, menovali si svých splnomocnencov, ktorí mali s pánom ministrom Šrobárom vyjednávať a biskupovia mu to pisomne oznámili. Jedným splnomocnencom bol som ja a jako taký zúčastniv sa tých vyjednávaní konštatujem, že pán dr. Šrobár začal vyjednávanie umele preťahovať. Na pr. keď som ho požiadal po čas zasedania snemu, by s nami vyjednával, žiadal, aby sa vyjednávanie dialo, keď snemu nebude, a keď sme vyhoveli jeho prániu a konajúc ďalekú a obtížnu cestu zo Slovenska sem do Prahy prišli sme jedine za cieľ vyjednávania, prijal nás len tak, že sme vyjednávanie umluvili na dobu, až snem bude zasedať. Proti týmto machináciam pána dra Šrobára naliehali sme my na vyjednávanie a po dlhých a mnohých vyjednávaniach, ktorých sa zúčastnili hlavne pánovia z ministerstva školstva Valouch, Folprecht a Appelt, dohodli sme sa na osnove smluvy zhotovené úplne na základe smlúv s uhorským štátom a úplne na základe nitrianskej dohody a s touto už dohodnutou smluvou slovenskí biskupovia znova do Prahy došli, by ju podpísali spolu s dr. Šrobárom. Než dr. Šrobár by nebol verný svojej minulosti, keby nebol hľadal a nenašiel spôsob, ktorým celú vec môže prekaziť. A spôsob taký našiel. Je pravda síce, že ten spôsob sa nemôže menovať ani šťastným (Hlas: Ani čestným!) nechcem to riecť. Rieknem ani šťastným, ani šikovným, totiž ten spôsob, že dal dovolenú pánu dr. Valouchovi práve náhodou na tie 4 dny, keď biskupovia sa zdržovali v Prahe. A mne odepísal pán minister toto: "Porada o katolíckych gymnáziách slovenských sa tento týždeň nemôže konať pre neprítomnosť pána prednosty presidia". Pri tom bol ale dosť neopatrný, že prezradil i to, že z realizovaniu týchto gymnázií nič neschádzalo, než práve ten umluvený spis smluvy vyhotoviť, lebo ďalej píše: "Pán minister pozve pánov ihneď k ďalšej porade, jakmile potrebný spis u nás v ministerstve financií bude hotový. V dokonalej úcte ministrov tajemník J. K. Kepl."
Nehlediac k tomu, že v tomto čase už ani nebolo čo vyjednávať s pánom dr. Valouchom, nehlediac k tomu, že jeho neprítomnosť bola velice podezrelá, lebo sa po 4 dni zdržoval tu vo snemovni, nehlediac k tomu všemu, toto úmyselné preťahovanie dr. Šrobára nemohli sme považovať za nič iného, než že sme obete stáleho, zrejmého zavadzovania. A poneváč sme nemali žiadnej chuti dať sa dále zavadzovať, učinili sme krok a vystúpili sme zo všenárodnej koncentrácie, z vládnych strán, z tých vládnych strán, ktoré se všetky zaviazaly a sľúbily nám vyhoveť v záležitosti katolíckych gymnázií, ale keď prišlo k uskutočneniu veci, nič nevykonaly a na holičkách nás nechaly. Ostatne tento náš krok po dvoch dňoch ospravedlnil nový prípis pána ministra Šrobára, ktorý je datovaný zo dňa 28. novembra tedy 2 dni po našom vystúpení, a zaslán bol slovenským biskupom a v kterom dr. Šrobár zhruba píše toto: "Bývalé katolické gymnázium v Nitre bolo vydržované tamným riadom piaristov za prispenia nitrianskeho biskupa. Ježto budúcim vydržovateľom proponovaného katolického gymnázia v Nitre má byť jedine tamojší biskupský úrad, tedy iný právny subjekt, než bol dosavádny vydržovateľ, nemožno tento proponovaný ústav považovať za pokračovanie bývalého gymnázia katolíckeho a je nutno ho pokladať za ústav zcela nový pre jehož sriadenie je treba splniť všetky ustanovenia § 54 zákonného článku XXX. z roku 1883." A potom ako by na výsmech všech dosavádnych úmluv mluví toto: "Chcejúc však podľa možnosti usnadniť existenciu týchto chystaných škôl, som ochoten s výhradou schválenia príslušných ústavných činiteľov poskytnúť vvdržovateľom rímsko-katolíckých stredných škôl v Báňskej Bystrici, v Nitre a v Ružomberku na každú kmenovú triedu ústavnú štátnu subvenciu v částke až do desatitisíc (10.000) K ročne, tedy na úplný ústav 50-80 tisíc K." (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Povšimnime si trochu tohoto prípisu pána ministra a musíme na ňom konštatovať najprve, že všetky tehdajšie úmluvy pisomne i ústne dané úplne ignoruje, jakoby ani neexistovaly, čož je v najostrejšej protive so všetkými dosavádnymi úmluvami, čo tam bolo už dohodnuté a sľúbené, tu protivu toho sľubuje. Abych ukázal len na tie najhrubšie protivy, povšimnime si tohoto: Nitrianska zápisnica praví doslovne toto: "zo všetkých štátom zabraných katolíckych ústavov nateraz len tri.... budú cirkvi vrátené" a na inom mieste: "Začiatkom školského roku 1921-22 sa utvorí nitrianske gymnázium ako rímsko-katolícke a nakoľko sa piaristský riad nemôže zúčastniť vo vyučovaní a nepovažuje sa za spoluudržovateľa, jediným udržovateľom tohože je nitriansky biskup." Naproti tomu v najposlednejšom spise pán minister dr. Šrobár práve na tomto základe, že piaristi odpadajú, že by toto gymnázium mohlo byť považované za pokračovanie, mluví, že je nové. Je samozrejmé, že je to sofizma, a človek sa musí diviť, jak mohlo dojsť k tomu u ministerstva osvety, kde úradujú až na samého pána ministra väčšinou doktori filosofie.
Hovorím, že na základe toho to učinil, aby mohol odopreť splnenie záväzných sľubov. Len jedno ešte vzpomenem: Ešte roku 1913 nitrianske gymnázium malo niekoľko udržovateľov, a to biskupa, piaristov a mesto. Piaristi potom odpadli, zostal len biskup. Tehdy nikomu nenapadlo nitrianske gymnazium pomenovať novým názvom, to teprv napadlo dr. Šrobárovi. To práve je tiež jeho odvolávanie sa na zák. čl. XXX: 1883. Povážte len toto: Tento zákonný článok chráni náboženské školy. Výslovne hovorí, že štát nesmie soštátniť žiadnu cirkevnú školu bez dohody s cirkevnou vrchnosťou. Už po prevrate proti tomuto zákonu, jeho pošlapaním, boly zabrané všetky gymnáziá. Tehdá sa nikto už naňho neodvolával, až teraz, keď sa majú vrátiť. Jak máme pomenovať toto počínanie? (Posl. Hlinka: Podvod!) Ja sa bojim pravým menom to pomenovať, poneváč bych musel použiť výrazu, ktorý by snáď pán predseda označil za neparlamentný a udelil by mi důtku. Pomenovanie "nedôsledným" nevystihuje tento skutok dostatočne. Ostatne tento zákon nebol zadržaný ani v bývalom Uhorsku, menovite nie, keď po čas vojny a drahoty bolo treba horrentne zvýšiť platy professorov štátnych na cirkevných školách. Toto zvýšenie sám platil, lebo to považoval za záujem štátu. Tým spíš sme to mohli očakávať my, keď náš štát v dôsledkoch vojny a drahoty povstal. Ostatne vyšší obnos štátnej podpory, ktorý nitrianska zápisnica a ktorý v svojom záväznom spise potvrdil i pan dr. Šusta, dle jeho slov "nie je ani nespravodlivý, ani prehnaný. Prosím, uvážte zase len toto: Štát platí na evangelíckych gymnáziach a sice v Báňskej Bystrici 2, v Bratislave 5, v Kežmarku 5, v Novej Vsi 6, v Prešove 6 a v Rim. Sobote 7, tedy dohromady 31 profesorov.