Pod titulom "Subvence" činí to 800 tisíc korún. Na vecné potreby platia evangelíckym gymnáziam 256 tisíc korún.
Keď teda 20% evangelíkov dostáva na stredné školy asi 1 milion korún, my -75% katolíkov - myslím, že na základe ústavou zabezpečenej rovnoprávnosti náboženství boli bysme mohli to žiadať 4násobne, a my sme chceli uspokojiť sa len s takým obnosom, aký dostávajú evangelíci.
Takto tedy prekazil pán dr. Šrobár úmluvu o katolíckych gymnáziach, napriek tomu, že celé Slovensko, ohromnou väčšinou katolíckych rodičov si prialo z celej duše mať tieto ústavy. V Nitre ešte o prázdninách, sotva sa roznieslo, že nitrianské gymnázium bude katolíckym, hrnúli sa naň žiaci, že sa počet ich temer zdvojnásobnil. V ministerstve školstva a národnej osvety leží memorandum od 240 spolkov t. zv. katolických jednôt, sdružujúcich blízko jednostotisíc katolíkov, ktorí si totiež žiadajú. Ale na čo sa odvolávani, je toto: Pán dr. Šrobár, keby tu bol, toho bych se opýtal, zda on sám nezná náladu na Slovensku, lebo tá strana, jejž on je vynikajúcim členom a jedným z vodcov, musela si vziať do svojho programu, aby sa národ slovenský od nej neodvrátil, že je za konfessionelnú školu. (Tak je!) Mimochodom podotýkam, jak sa to srovnáva, aká je to dôslednosť, že pán minister Šrobár zostáva členom tej strany, ktorá má v programu konfessionelnú školu, a predsa katolíckemu gymnáziu prekáža a v rozpočtovom výboru odhlasuje sa nekonfessionelná škola, to rozriešiť ponechávam p. ministrovi a jeho strane. Ja som dosť sucho ale hodnoverne uviedol historiu katolíckych gymnázií na Slovensku, nech každý z toho súdi tú vec v opravdovom svetle.
Nedávno pri reči dra Gažíka dr. Hnídek zavolal naším poslancom: "Styďte se!" Veľactení pánovia, ja myslím, že pre nedodržovanie záväzkov nemusíme sa stydeť a hanbiť. (Výborně!) Už toto všetko by stačilo, aby sme sa s nedôverou chovali oproti vláde, než máme ešte iné a závažnejšie dôvody. Keď človek tak rozmyslí si, ak mohla tak ľahkomyselne prekaziť vláda tie gymnázia, keď tak ľahko mohla prispeť k upokojeniu myslí na Slovensku, človek neomýlne musí prijsť na myšlienku že so svojho stanoviska musela mať vážne príčiny, - a my vieme, že ich mala. -Tieto dve gymnázia maly byť totiž slovenské a katolícke, a toto ani jedno ani druhé nechce pripustiť naša vláda, lebo sa toto protiví tomu smeru politickému, ktorý u nás panuje.
Nedávno my slovenský poslanci dostali sme z Ameriky sošitok, exposé dr. Žatkoviča, bývalého gubernátora v Podkarpatskej Rusi, o Podkarpatskej Rusi. V sošitku tomto sú na desiatky uvedené hodnoverné, dokumentárné pripady, že naši vodčí politikovia sľubujú, písomne sa zaväzujú a potom sľubov nedodržujú, rušia. Je to tedy u nás akoby systém. (Posl. Hlinka: Pittsburská smluva!) Je to snáď považované za vrchol politickej múdrosti a nás, ktorí veríme vo svätosť daného slova, vyhlašujú za politické, naivné deti. Prečo všetko to? Lebo vláda nechce dopustiť na Slovensku školu, ktorá by bola katolícka a slovenská.
Pán ministerský predseda nedávno chodil na Slovensku, to jest, čo pravím na Slovensku, bol len v Bratislave a v Košiciach, ostatné Slovensko videl len z okna salonného vozu. V tých najväčších mestách Slovenska dal sa Potemkinovým spôsobom informovať od moderných slovenských Potemkinových agrárnych a socialistických strán a potom na schôdzi štátovedeckej spoločnosti podával účtovaciu reč z týchto svých zkušeností. V tejto účtovacej reči hovori: Krásnej slovenskej reči nikto nesmie a nemôže sa dotknúť, jest postavená na roveň jazyku českému. Takou musí zostať, do dôsledkov sa to musí prevádzať. To je opät taká politická realita. Krásné slová, ktoré naplňujú radosťou každé slovenské srdce, len tú malú chybu majú, že skutky im neodpovedajú, že tá politická realita ponekud pokulháva. Keby bol pán min. predseda nielen z okna salonného vozu, ale hlbšie na koreň prizrel k slovenským pomerom, bol by videl, že na Slovensku školská politika sa nesie dobre rozmysleným smerom, dobre rozmysleného, tajeného sice a ukrývaného, ale istého počeštenia Slovenska. (Tak je!) Toto by bol videl a mohol istotne konštatovať pán ministerský predseda. Toto vykričaly budovateľovi slovenského školstva v jednej nerozvážnej chvíli "Lidové Noviny", keď píšú: Budovatelia československého školstva Jaroslav Vlček-Folprecht neprestával uišťovať, že sa nepomýšla na ryze slovenské školstvo. Universita, veda, školstvo odborné malo byť české; pestovať zvláštnú slovenskú vedu javilo sa nielen prepychou ale i absurdnosťou. Nuž ja sa pýtam pána min. predsedu, či toto je ona roveň, na ktorú má byť slovenčina s češčinou postavená?. My Slováci s veľkou žaľosťou zkúšame, že na Slovensku niet ani jednej jedinej slovenskej strednej školy. Darmo hľadáme takú v rozpočte, darmo ju hľadáme pod mikroskopom, nenajdeme ju jako ten štátny liehovar. (Veselost.) Ešte i o úradnú štatistiku sa opierajúca. Ročenka československých profesorov uznáva, že naša školská politika zná výlučne stredné školy s vyučovacou rečou českou v Čechách a na Morave, ale s československou na Slovensku. Nuž, či toto je tá roveň, na ktorú majú byť tie dve reči postavené? V Čechách a na Morave sa žiaci učia výlučne z českých učobníc. Viďme, ako je to na Slovensku vo štvrtom roku republiky! Vyznačil som si učobnice ľen z jedného ústavu, nitrianského, a sice z vyšších štyr tried a našiel som toto: V 8 triede je českých učebnic 9, slovenských 3, v VII. triede českých 10, slovenských 2, v VI. triede českých 13, slovenských 2, v V. českých 9, slovenských 7. Ešte horšie toto vypadne, pánovia moji, keď uvážime predmety, lebo slovenské sú obyčajne učobnice náboženstva, ktoré štát nevydal, slovenské sú potom čítanky, ktorých veľmi mnoho majú českú osnovu, takže nemôžu byť považované za čisto slovenské a, čujte pánovia, logaritmické tabulky, tie sú slovenské! Nemýlte sa, pánovia, že tá naša slovenská mládež toto ľahostajne nesie, že sa na úkor slovenčiny vyučuje toľko češčine. I za doby tak zv. bachovskej na mnohých stranách Slovenska bola vyučovacou rečou spisobná češčina, s ňou chceli udusiť tehdy už narodenú, ale ešte útlunkú spisobnú reč slovenskú. Ja si často vzpomínám na môjho nebohého otca, ktorý do svojej pozdnej staroby, ba až do svojej smrti vzpomínal trochu s posmechom, ale viacej s trpkosťou, že musel sa na slovenských školách učit vyslovovať: "nemůžeme" a nie "nemôžeme", ktorí tak riekli, boli za to trestaní. Tak jest i za našich časov. Tá slovenská mládež sa bude učiť českej reči, ale nie na úkor slovenčiny. A ja sa pýtam: To je tá roveň, na ktorú má byť slovenčina s češčinou postavená?
Nedávno na Slovensku veľký rozruch a rozhorčenie zapríčinilo, že dva slovenskí profesori, ryzí, statoční Slováci, Valo a Kovalík, pozbaveni boli správcovstva, riaditeľstva na gymnáziu bezo všetkých príčin. Spolok českých profesorov síce veľkým hlasom ohlašoval verejnosti, že udajú príčiny, a i sami menovaní žiadali si disciplinárne vyšetrovanie, ale dosiaľ slovenská verejnosť marne čaká na sdelenie tých príčin.
Lebo, pánovia, títo dva slovenskí profesori boli zbavení riaditeľstva, za to v Košiciach sa rozťahuje ďalej pán riaditeľ Jarovský, Čech, ktorý tej našej krásnej slovenčiny, ktorej podľa slov pána ministerského predsedu nikto dotknúť sa nesmie, hrubo sa dotknul a hrubo ju urazil, pomenujúc ju asiatskou rečou, a tak urazil celý slovenský národ. Ten sa dosiaľ rozťahuje na Slovensku na veľké pohoršenie slovenského národa. To je tá roveň, na ktorú má byť naša slovenčina postavena s češčinou?
A slovenskí učitelia ani nepomyslia, aby složili zákonom predpisané zkúšky zo slovenčiny, u úradníkov sa to teprv nepožaduje, ale naopak. V Nitre je jedon súdca sedriálny, krásne sa naučil slovensky behom krátkeho času. Aj vydával svoje súdne výroky po slovensky. Lež od mesiaca konsekventne ich vydáva zase česky a na otázku svých kolegov vyznal, že to učinil na pokyn shora. Maďarský súdca v Bratislave učil sa úsilovne slovensky, ale teraz slovenčinu nechal a učí sa česky; tiež dľa jeho udania na pokynutie shora. Takto sa, pánovia moji, zachováva tá roveň oboch jazykov v našej republike? Naších chlapcov na vojne kruto trestajú, keď sa hlási slovensky miesto "zde"! Jedon dôstojník slovenský pozbyl svojho rangu pre to, že velel "zbraň k nohe" a ne "k noze", a pri prijímaní dôstojníkov pýtajú sa, či je mocen českej reči v slove a písme, po slovenskej reči ani zmienky. To je tá roveň, na ktorú má byť postavená slovenčina s češčinou podľa slov pána ministerského predsedu? Tomuto istému cieľu počeštenia Slovenska slúži i to, že Slovensko býva zaplavené Čechmi nad mieru. Pokiaľ potreb vyžaduje, nemáme proti tomu ničoho, ale nad potrebu nemajú tam isť s tým cieľom, aby počešťovali Slovákov. Len nahodile, čo mi prijde na mysel, citujem: V bernom úrade v Novom Meste nad Váhom bolo pred prevratom 8 úradníkov, teraz ich je 18. Na pošte ve Have boli pred prevratom i so sluhom 3, teraz so sriadencom 9. Na nádraží vo Vrútkach podľa hodnovernej štatistiky od 1. aprila do 1. decembra m. r. za delníkov jednoduchých prijalo sa 69 Čechov, 41 Slovákov, hoci by sa boli na všetky miesta našli Slováci.
Slovenských uchadzačov pod najrozličnejšími absurdnými zámienkami vyháňajú zo služby. Mám v ruke výrok, kde jednomu ukazovateľovi bolo sdelené na Slovensku, že nelzä vyhoveť jeho žiadosti jedine preto, že má väčšiu kvalifikáciu na onen úrad nežli potrebuje.
Mám v ruke prípis komárenského župana, kto rým mi sdeľuje, že chleba zbaveného, v noudzi postaveného dedinského notára Imricha Jankoviča nemôže prijať jedine preto, že vo svojom prosbopise povedal, že zo zúfalstva a pred hladovou smrťou, jestli nedostane ten úrad, bude prinútený vysťahovať sa do Maďarska. Ale to je nielen pri úradoch, ale i pri výčapoch, restauráciach, licenciach atd.
Staničný restaurater vo Zvoleni, verný Slovák, bývalý legionár, ktorý nie je prívržencom ani našej strany, ale agrárnej, dostal síce staničnú restauráciu, avšak jedine pod tou podmienkou, že k vôli kontrole si pribere za spoločníka Čecha. Školskí slovenskí inspektori, uprimní Slováci, majú tiež pridelených Čechov ako kontrolorov. Nože to je tá rovnoprávnosť, na ktorú má byť postavená slovenčina s češčinou? A tak to ide pri ostatných úradoch.
Ešte jedon prípad: Pri poštovnom úrade slúži v Trnave Fischer Julius od 1. októbra 1907 a je lenom asistentom. Lábadej Štefan tiež v Trnave slúži od 1. októbra 1907 a je v 11. hodnostnej triede. Nižňanský Ján, tiež v Trnave, slúži od 27. februára 1907 a je v 11. hodnostnej triede atd. Naproti tomu podľa posledného Věstníka ministerstva pošt č. 66, z Čiech do Košíc došlého, Václav Chmelenský z Prahy prišiel k pošte 22. brezna 1919 a za rok, t. j. 22. brezna 1920, bol menovaný oficiálom. Tedy dosiahol viacej za 2 roky 8 mesiacov 15 dní než ten Slovák, ktorý slúži už 14 až 15 rokov. Takto sa zadržáva táto sľúbená rovnoprávnosť. Všetky skutky na to ukazujú, že je cielom počeštiť Slovensko. Máme k tomu iné dôkazy. Praví sa: Propria fassio, mille testes - vlastne priznanie, tisíc svedkov. A pánovia, my sme z úst štátnika, ktorý silne zasahuje do nášho života, počuli, že škoda bola, že naša republika sa pomenovala Československou, že mala byť len českou a že sa s češčením malo začať, kde sa pred tým dokončilo. A takto vychovávajú našu mládež vo školách: Ministerstvom školstva potvrdená na Slovensku užívaná učobnica "Zemepis tržební a obchodní pro vyšší obchodní školy" a občané už nepoznajú Československú republiku a na 16. strane a na následujúcej je možno už len čítať o českej ríši. To je tá roveň, na ktorú majú byť postavení Slováci s Čechmi? Ale, abych ukončil; v reči bratislavskej pána min. predsedu bol jedon veľmi krásny a pravdivý passus. Riekol totiž toto: "Slovenčina žije, bude žiť, rozvíja sa a som presvedčený, že pravý jej vývoj je možný len v Československej republike." Ano, to sú pri našom presvedčení marné nástrahy, slovenčina žiť a rozvíjať sa bude. Som presvedčený o tom, že sa rozvíjať môže jedine v našej republike, a práve preto neprestaneme bojovať, pokiaľ jej úplné uznanie nezabezpečíme v našej Československej republike. (Výborně!)
Bývalý gubernátor Žatkovič svoje exposé citované končí takto: "Rusiny dobrovolno sojedinilisja so svojimi slavjanskimi bratami Čechami i Slovakami i Rusiny, jak bohabojnyj, čestnyj, spolahlivyj narod, ostanut virnymi, lojalnymi k republiki, no razom trebujut i to spravedlivo, čtoby i republika byla virna, lojalna k nim."
Krásné tieto slová oduševnelého Rusína platia mutatis mutandis i o nás Slovákoch. I náš bohabojný, čestný, spoľahlivý národ je a zostane verný našej republike, ale zároveň žiada, aby i republika bola verná a loyálna oproti nemu. Medzi týmito mutandy je to, že Žatkoviča sa jeho protivníkom podarilo vyštvať z vlasti jeho, našich verných Slovákov sa však umlčať nepodarí, a keby sme museli podstúpiť prenledovanie, sme tomu zvyklí a podstúpíme ho, lebo náš básnik mluví: Hoj, za národ trpeť veru sladké je - a vieme, že po utrpení následuje vzkriešenie.
Naša strana rozpočet neprijíma.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Dále má slovo pan posl. Sajdl.
Posl. Sajdl: Vážená sněmovno! Rozpočet má býti jakousi výsadou parlamentu, při níž má býti projednána s bedlivostí každá položka, s níž stát hospodaří, a zkontrolován účet, jak dalece stát jest skutečně s to s příjmy, které mu zabezpečují občané v daních, hospodařit. Dodatečný rozpočet pak je příznakem provisoria, který má doplniti rozpočet řádný a ukázat, že tu je něco, co mezi rokem stalo se akutním buď tím, že rozpočet byl sděláván za jiných předpokladů, nebo že se ukázaly nové předpoklady během roku, na které lze teprve vzíti v dodatečném rozpočtu zřetel.
Pan dr. Rašín již ukazoval, že dodatečné rozpočty staly se zjevem téměř příznačným, a to nejen u nás v Československé republice, nýbrž téměř ve všech státech Evropy. Jest to tedy trvalé zařízení. Že je to zařízení trvalé a že, myslím, bude ještě dlouho trvati toto zařízení, než bude odčiněno, není vinou a zvláštní vinou našeho státu. Jest to vinou hospodářských poměrů, které se vyvinuly po válce a které, jak nám ukazuje jediná položka z řádného rozpočtu loňského, vysvětlí, že není možno spoléhat na úplný účin rozpočtu do konce roku. My jsme v minulém rozpočtu měli vykázaný přebytek z cukerního hospodářství sumou 700 milionů korun.
Bohužel přebytek musil býti v dodatečném rozpočtu škrtnut, poněvadž nejenom nebylo dosaženo žádného přebytku dle rozpočtu vykázaného, nýbrž nestačily ani příjmy z cukru na vykázané zvláštní potřeby nákupní.
Je možno projevovati nespokojenost s těmito dodatečnými rozpočty, jako s provisoriemi, která se ukazují stále. Ale to by nebyl pravý výraz nespokojenosti. Tu je třeba projevovati něco hlubšího, nespokojenost se zásadami rozpočtů, tak jak jsou sdělávány. Tyto výtky byly již učiněny a ty ovšem neodstraní a nemohou odstraniti okolnosti, že budou se objevovati rozpočty dodatečné, dokud nebudou odčiněny také mimořádné poměry poválečné. Pan kol. dr. Rašín dotkl se otázky sporných názorů, zda může býti rozpočet státu založen pouze na přímých nebo také na nepřímých daních. Já jako socialista musím konstatovati téměř souhlasně s dr. Rašínem, že otázka úhrady státu není otázkou daní a jejich formy, přímých nebo nepřímých, že otázka úhrady potřeb státu je otázkou, která nesnese rozhodování za dnešních poměrů a zakládání na nových zásadách. Konečně správným je názor, že daně přímé samy sebou, čím ve větší výši jsou vyměřovány, tím větší přinášejí podklad pro zaměstnavatelské zisky, poněvadž zvýší-li se cena prodejného zboží úměrně zvýšeným daním, zvyšuje se úměrně v procentech také zisk podnikatelský, takže je to v neprospěch konsumentů, jestliže daně neúměrně vysoké dnes vytyčují se jen v přímých daních, nebo měly-li býti vytyčovány, protože potřeby konsumu zatěžovány byly by daleko více, než je přímo prodejní věc zatížena daní nepřímou.
Volání po daních přímých je zdánlivě rázu sociálního. My tu urovnáváme, ale jen zdánlivě, zatížení mezi konsumentem a mezi výrobcem. Ve skutečnosti však, dokud zůstane dnešní řád společenský v platnosti, řád založený na zásadách soukromého vlastnictví, zejména soukromého vlastnictví výrobních prostředků, na zásadách svobody obchodní, do té doby každé přesunování znamená zhoršení v neprospěch konsumentů. Otázka přeměny těchto zakladních zásad může býti položena jen na zásadě nového uspořádání společenského s vyloučením svobodného obchodu a s vyloučením soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Je-li ovšem tato otázka již dnes zralá k řešení ve zláštních poměrech poválečných, je jiným otazníkem dneška.
Co jest základem rozpočtu států? V prvé řadě vykazuje svoji potřebu. Zásadou úhrady zůstává, jak správně bylo podotčeno, práce a spotřeba. Jestliže proto má obchodník a průmyslník možnost každou zvýšenou daň převaliti na cenu výrobků, nebude zlepšování hodnoty rozpočtové na prospěch pracujících vrstev, budou-li zvyšovány přímé daně, nýbrž bude to k jejich neprospěchu.
Tyto výtky jsou jenom doplňky toho, co v zásadě jsme vytkli již několikráte, že s našeho stanoviska nejsou dosti dobře přijatelné u rozpočtů státních. Ale možno-li změniti za dnešních poměrů tyto staré zásady budgetování? Možno-li radikálně přeměniti celou strukturu společenskou tak, abychom mohli říci, že je to počátek nového hospodářského života? V tom směru, myslím, že bude málo těch, kteří by byli s to zodpověděti tu otázku kladně. A v tom směru ovšem málo bude platné asi volání soudruha Skaláka, že jsme pro sespolečnění výrobních prostředků.
To volání ozývalo se z řad socialistických již po desetiletí, a jestliže s tím přichází teď soudruh Skalák jako s nějakým novým objevem, dnes, v těch rozháraných světových poměrech, pak ovšem sotva na jde odezvu, tím méně ji může nalézti, když máme tak tragickou přímo výstrahu z Ruska, kde toto sespolečnění bylo provedeno a kde po 4 letech zkrachovává úplně, k velikému neštěstí světového socialismu. Není to jenom v rozpočtu, že tu jsou určité zásady, s kterými nelze s našeho stanoviska souhlasiti, ale celý náš život poválečný, tak jak se utvářel, nese tolik zjevů, s kterými jistě málo který socialista z přesvědčení, kteréhokoliv politického směru, může souhlasiti, a přece je nezbytno, aby tu šel a místo: "Voláme po sespolečnění výrobních prostředků!" zúčastnil s práce, nejen na přebudování těch státních forem, ve kterých žijeme, nýbrž v prvé řadě na jejich doplnění a udržení, poněvadž největší zájem českého člověka, a byť byl i socialistou, musí býti dnes, abychom stát, který i jsme vyvolali tlakem světových událostí poválečných, dovedli také vybudovati a udržeti. To se může státi i vlivem politické konstelace světové, že se něco utvoří. Utvořila se Albánie vlivem konkurence velmocenské, ale je-li ten stát života schopný, jestli se dovede udržeti, to musí prokázati teprve jeho obyvatelé, to musí prokázati sám.
Toť první a veliký náš úkol, abychom podali důkaz, že jsme schopni stát nejen dobudovati, ale také na výši situace jej udržeti. Toť náš úkol, a proto nemůžeme bez ohledu kritisovati rozpočet, že neodpovídá všem teoretickým zásadám našim, našim směrnicím, proto nemůžeme jej kritisovati a odsuzovati tak, abychom prohlašovali, že jej nepřijímáme, poněvadž on je přece výrazem síly a vůle národa, aby jako stát ukázal sílu svého života.
Předložení rozpočtu vyvolalo dvě důležité otázky v život. Byla to v prvé řadě otázka úspor, na kterou se ukazovalo jako na nutnou, bezpodmínečně řešitelnou otázku, má-li státní rozpočet v příštích letech přijíti do rovnováhy a v rovnováze se udržeti a tím také na světovém hledišti udržeti pohled na náš stát jako na stát, který má budoucnost. Otázka úspor ovšem vyvolala řadu názorů, se kterými jako socialisté nemůžeme souhlasiti. Já jsem se jich dotkl v debatě o řádném rozpočtu na rok 1922 v rozpočtovém výboru a chci jenom doplniti to, že některé názory byly vysvětlovány tak, jako bychom souhlasili s tím, že se bezpodmínečně budou dělati úspory i na úkor nejnižších kategorií zaměstnanců. A tu třeba upozorniti - jako jsem upozorňoval v rozpočtovém výboru že by takové bezohledné úspory mohly vyvolati stav, který by ohrozil to, co jest a co směřuje k úpravě a pevnému založení.
Pokud se týče druhé otázky, která byla vyvolána, otázky byrokracie, zda při všech počinech státu počíná si korektně, zda je v kontaktu a souhlasu s parlamentem a zda také, jak má býti, je opravdovým poradcem a doplňuje nutné vědomosti poslanců, aby chod státní správy byl náležitě veden, nebyla to jen otázka onoho švindlu s lihovarem v Uhřiněvsi, o kterém se zmíním později jako o otázce, která znova se nám má zjeviti jako dosud nerozřešená. Je to otázka, pokud vysoká byrokracie je opravdu ve službách nejen státu, ale státní ideje. Pan ministr financí žádal v rozpočtovém výboru, abychom negeneralisovali, že podle jednoho případu nelze sevšeobecňovat, že všecka byrokracie je špatná. Já plně uznávám toto oprávněné volání pana ministra financí, uznávám, že se zastal byrokracie, protože i mezi ní, musíme konstatovati, máme silné a schopné pracovníky, kteří věnovali přípravě a dobudování státu všecky síly poctivě. Ale vedle těch, kteří tuto práci vedle poslanců konají poctivě, máme řadu lidí, kteří tuto povinnost nekonají tak poctivě, a kde takový zjev, jako se nám stal v lihovém hospodářství, není jen ojedinělý. Pánové, kteří mají styk s ministerstvem veřejných prací, a možná sám pan ministr veřejných prací by potvrdil, že v takovém uhelném oddělení bychom našli mnoho interesů, které nemají se státem nic společného, a zejména ne se zájmy občanstva. (Posl. Zeminová: Ale slouží zájmům pana Weinmanna a Petschka!) Ano, jsou příliš blízké, když ne v přímém styku, tedy v blízkém styku s největšími firmami uhelnými a každý člověk, který se znemožní v tom úřadě, jde rovnou k firmě Weinmann a Petschek. To není, pánové, jen otázka útěku ze státní služby vůbec - a pardon: otázka útěku ze státní do soukromé služby je otázka pochopitelná, čím více bude se stát vyvíjeti a čím více budou růsti jeho hospodářské složky jednotlivé, tím tento zjev bude častější. To si nezapírejme a to nás nemusí zarážeti, jestliže schopní lidé, kteří se ukázali schopnými ve státní službě, půjdou do služeb společností třeba soukromých. Ale jiná je otázka, v jakém poměru jsou, pokud jsou ve státní službě a pokud mají chrániti zájem státu proti zájmům soukromých podnikatelů, nezneužívají-li svých zkušeností a svého vlivu, dokud sedí ve státní službě, ve prospěch soukromých podnikatelů. Jestliže se chovali a pracovali korektně ve státní službě a odejdou potom do služby soukromé, poněvadž jim soukromý podnikatel může zajistiti větší příjmy a význačnější postavení, to je pochopitelné, to je lidské, to se nedá odsuzovati vůbec. S tím zjevem se budeme setkávati tak, jako se s ním setkává každý stát, a tím častěji, čím silněji bude stát vybudován, čím více poroste jeho schopnost produkční ve kterýchkoliv odvětvích produktivních. (Posl. Zeminová: Ale co pense takových zaměstnanců soukromokapitalistických institucí?) otázka pense musí býti zvláště řešena, poněvadž jestliže si někdo zabezpečí příjmy tak veliké, že se sám zabezpečuje pro svoje stáří a k vůli tomu to dělá, nemůže chtítí, aby mu stát přirozeně také k tomu účelu připlácel. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Ale chci se zmíniti o tom, na co narážel pan generální zpravodaj o dodatečném rozpočtu. To je otázka nivelisace, na kterou se dnes naráží na všech stranách. Já chápu a jako socialista plně podpisuji, že člověk, který se věnoval studiím, má nárok, protože přichází do praktického života později, aby mu bylo jinak měřeno, nežli člověku, který přichází do praktického života už ve svém mládí a může si pořadem let zajistiti určitý postup, který mu slušnou existenci umožní. Ale domněnka, že studia mají býti jenom za tím účelem prováděna, aby zajišťovala lepší existenci, byl by osudný omyl. I tu jest třeba míti na zřeteli, že i zde musí býti určité hranice stanoveny, a má-li někdo předběžnou svojí kvalifikací pro určitá místa přednostní nárok, že to nesmí býti závěrou pro vývoj schopných individualit. To je otázka důležitá pro vývoj státu, abychom při otázce nivelisace, když se pořád o ní mluví, také otázku ochrany jednotlivých individualit dovedli uplatniti.
Je to celkem, řekl bych, tatáž choroba, která se ukázala mezi dělnictvem po převratu, že nebylo oné schopnosti pracovní a vůle pracovní jako před válkou, že celkem tato choroba zahnízdila se ve všech vrstvách a třídách a že se také uplatnila i v naší byrokracii. Tato otázka se musí řešiti současně se všemi otázkami zvláštních poválečných zjevů a nelze tu narážeti na jednu třídu nebo na jeden stav jako zvláštní typický případ, který by měl býti oceňován nebo podceňován, nýbrž otázky ty týkají se všech stavů a souvisejí celkem s jedním zjevem poválečným a je pro něj třeba také jednotného řešení.
Nyní ještě několik slov k tomu nešťastnému lihovaru, který byl koupen, který se ztratil a který se zase přece jen nalezl. Tedy konstatuji, že po nejnovějších informacích lihovar v Uhřiněvsi přece je, alespoň tak tvrdí pánové blízcí panu prof. Brdlíkovi, resp. družstvu hospodářských lihovarů. Tento lihovar prý před časem žádal dokonce o povolení výroby, a poněvadž byla žádost ta zamítnuta, předělán byl lihovar ten na podnik docela jiný. Když tam přijela komise, by zjistila, kde ten lihovar je, vůbec tam nebyl. I v dotyčném podniku, kde se náhodou polovina delegace zastavila, nevěděli nic o lihovaru, který měl býti koupen. Za několik dní ohlášeno, že lihovar tam přece byl, a dnes se hlásí, že lihovar přece byl koupen. Jenže teď je mně záhadou: Lhal pan prof. Brdlík, když jel do Hostivaře, nebo lhal pan min. rada rozpočtovému výboru, anebo lžou oba dva dohromady? To se bude musit ještě zjistiti, zda nová machinace s dodatečně koupeným lihovarem, který má býti jakýmsi beránkem, který by sejmul hříchy s pana min. rady Háka, je jen pověst, či zda je to souboj mezi panem min. radou Hákem, kterého posadil pan prof. Brdlík do kaše, a do které ho chce nyní posaditi pan min. rada Hák za pomoci vrch. řed. Berky. Ale patrně budou v té kaši sedět oba. Věc, která je za tím, je naprosto nečistá.
A nyní několik slov k tomu, co tu pronesl zejména pan kol. Jung. Jen několik poznámek k té i řeči německé. Němci pořád mluví o tom, že u nich je všechno, co dělají, velezrádné, že je pronásledujeme atd. Zapomínají, že svět sám přec vidí, jak každé slovo, které přednášejí, ať je to ve Vídni, v Mnichově, v Lipsku, je protichůdné pravdě, protichůdné názoru toho člověka, který přišel sem do Československé republiky, republiku projel a na věci se objektivně díval. Jak je to protichůdné těm názorům, které si odnesli diplomaté, kteří seděli v ložích zde od prvního aktu Národního shromáždění, volení presidenta, až po poslední dny, při každé příležitosti, jak mluví Němci, čeho se dožadují, a co ve skutečnosti mají.
Oni chtějí všechno ve státě tak, jako rovní s námi, třeba že stát, získaný krví našich synů, nepomohli budovat, že naopak chtěli jej zbortit dříve, než byl vybudován. Není to neskromnost s jejich strany, ale není to neskromnost nepochopitelná. Jenže se musíme ptáti, chtějí-li všechna práva, konají-li také všechny povinnosti vůči tomuto státu, nebo konají-li alespoň tolik povinností, abychom mohli uznati jejich dobrou vůli. Na to mají odpověď: Platíme tak daně jako Češi. Dobře, ale stát potřebuje vedle daní ještě něco jiného. Stát vypsal půjčky a volal k občanům, aby mu půjčili. Dobře řekl pan dr. Rašín, že půjčit se může jen to, co je přebytkem výtěžku, co občan může postrádati. Ale pánové ukazují současně při tom, abychom jim dříve zaplatili válečné půjčky, poněvadž jinak by byli ruinováni, pak že budou moci státu půjčovati. Oni tedy při tom, když půjčovali Rakousku, nedávali jen skutečné přebytky, které měli ze svých výtěžků, oni tam dávali celé hodnoty majetkové, a nyní, když Rakousko ztroskotalo, máme jim to zaplatiti. Nota bene, oni měli podniky, které si vybudovali jen na základě švindlů, obchodů s válečnými půjčkami. I ty chtějí, aby stát náš sanoval. A tu musíme říci, že budeme míti asi sotva dobrou vůli a nadšení pro to, abychom platili lidem nadšení, které měli pro krvavou světovou lázeň. A podívejme se do bilance německých podniků, jestli vykonaly skutečně něco ve prospěch našeho státu. Já jsem si vytáhl za rok 1919 účet bank českých, německých a smíšených v Čechách. A tu z 28 bank 19 českých na celkové úpisy státních půjček v sumě 914 milionů korun upsalo 761 milionů, 7 bank německých upsalo z této celkové sumy 40,203.000 K a dvě utrakvistické 48,262.000 K. České banky měly při tom akciového kapitálu 721 milionů, německé banky 125 milionů a smíšené 68 milionů. Upsaly tedy české banky více než celý svůj tehdejší akciový kapitál, německé banky ani ne 1/3, smíšené 3/5. Také je zjevno, že mezi voláním po právu a konáním povinnosti je přece jen velký rozdíl, a podle toho také i my musíme posuzovati jejich volání po odčinění zdánlivých křivd, které neustále ve svých báchorkách přednášejí pánové Jung, Baeran atd. Vím, že jim je to nemilé, že Německo i Rakouskou jednají s Československou republikou a že je málo platné volání jejich proti smlouvě rakousko-československé, že jich nepřijímají již jako vážné proroky německého lidu v sudetské kotlině, ba že naopak dívají se s úsměškem na chlapecké jejich počínání proti úpravě středoevropských poměrů. Co chtěl pan kol. Jung statistikou německého školství vídeňského říci, nevím. Měl ji alespoň srovnati se statistikou pražského německého školství, abychom viděli rozdíl, jak žije česká menšina ve Vídni a jak žije německá menšina v Praze. Jestli však chtěl ukázati, že ve Vídni konečně česká menšina dosáhla takového poměru českého školství, že ho nemá ani v některých českoněmeckých městech, pak to není hanba naše, nýbrž, myslím, hanba našich německých spoluobčanů, kteří nedovedli ještě pochopiti změnu, jež se stala v životě státním. Jeho výtka profesoru Masarykovi, že v roce 1896 byl autonomistou, volal po národní samosprávě, a dnes ji odmítá, je trošku podivná. Kdyby byl býval prof. Masaryk v roce 1896 mluvil s takovou tendencí v Rakousku, jako mluví Němci dnes v Československé republice, byl by býval jistě zavřen. Rakousko ani Německo nemilují jistě Československé republiky pro krásné oči nás Čechů. Ale Německo je klasickou zemí, anebo bylo aspoň klasickou zemí pořádku, a většina lidí tam má smysl pro pořádek a kázeň a dovedou také pochopiti, jestliže pořádek a kázeň zavádíme i my doma, i když při tom třeba několik německých křiklounů občas bude křičet o něco více. Náš pořádek hospodářský, i když musíme dělat dodatečné rozpočty, ta konečná výslednice našeho hospodářství jest uznávána, a tuto směrnici našeho pořádku a výsledek její nemůže diskreditovati svými výtkami ani p. dr. Baeran, ani p. ing. Jung ani jiný, poněvadž výtky a pomluvy jejich jsou vyvráceny dřív, než se mohou rozšířit.