Vývoj našeho finančního hospodářství
státního, kdy ročně se sebere v republice na 20 miliard korun,
které téměř stačí ke krytí veškerých řádných a mimořádných státních
výdajů, musí otevříti oči i nejzarytějším nepřátelům nových poměrů,
které vytvořila válka, a musí býti nad slunce jasným dokladem
o veliké národohospodářské síle československého státu. Ničeho
jiného nám není třeba, než požehnání míru, a je jisto, že republika
i občanstvo bez rozdílu národností jde vstříc šťastné budoucnosti,
létům blahobytu a spokojenosti a jak státního, tak také soukromého,
rodinného i osobního štěstí. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Zahajuji rozpravu.
V řečnické listině zaznamenáni jsou jako řečníci "proti" pp. posl. inž. Jung, Taub, dr. Kafka, Bubník, dr. Buday, dr. Baeran, Scharnagl, Wittich, Brodecký, Horák, Modráček, Heller, Rouček, dr. Šmeral; "pro" pp. posl. Chalupa A., dr. Vanovič, dr. Rašín, dr. Nosek, Sajdl, Němec, Vacula.
Uděluji slovo prvnímu řečníku
na straně "proti", p. posl. inž. Jungovi.
Posl. inž. Jung (německy): Dámy a pánové! Před námi leží dodatečný požadavek vlády k hospodářskému plánu na rok 1921. Budiž připuštěno, že v této době nevyjasněných poměrů vyskýtají se i v jiných státech dodatečné požadavky. Příznačným však při tomto dodatečném požadavku kterým se zabýváme, jest na rozdíl proti jiným, že je v něm obsažena celá řada položek, jež jen při zpola pečlivém sestavování řádného státního rozpočtu by se byly musily vyskytnouti již v tomto. (Posl. Patzel [německy]: A že v jiném státě při odůvodňování miliardového rozpočtu je ministr financí přítomen, kdežto zde schází!) To je ovšem všeobecným zjevem v této sněmovně, že vláda i při nejdůležitějších příležitostech schází. (Výkřiky na levici.) Abych si vybral jeden příklad, mohla vláda již předem přece počítati s povolením nouzových výpomocí státním zaměstnancům. Dodatek by byl pochopitelným a také ospravedlněným, kdyby šlo pouze o takové výdaje, jež jsou v souvislosti s kolísáním měny a podobnými zjevy, jež tedy jsou nepředvídané. Takto však je celý dodatek pouze znamením bezpříkladné ledabylosti a lehkomyslnosti, s jakou se zde v zemi státní rozpočet sestavuje a projednává. (Posl. dr. Schollich [německy]: Pětka spolkne všecko!) Ovšem! Nelze však ani ovrhovati domněnky, že se tato forma volí s jistým úmyslem, protože dává vládě možnost dáti si povoliti protiprávným způsobem řadu výdajů. (Posl. dr. Brunar [německy]: Lihovar!) Tak jest, který neexistoval. Tak se na př. zcela otevřeně přiznává, že ministerstvo národní obrany vydalo přece částky, které byly v řádném rozpočtu na rok 1921 škrtnuty. Vzhledem k těmto skutečnostem není však dodatečný požadavek již dodatkem k státnímu rozpočtu, nýbrž ve skutečnosti dodatečným schválením výdajů, jež byly učiněny proti finančnímu zákonu. Tímto způsobem však bez tak zle okleštěné právo povolování rozpočtu v této sněmovně klesá úplně na bláznovství. (Výkřiky německých poslanců.) Dodatek má však také jiný význam. Ukazuje, že proslavená rovnováha rozpočtu pana dr. Engliše nebyla, jak jsme již tehdy tvrdili, ničím jiným, než klamem a mamem. (Souhlas na levici.) Tím se mělo světu ukazovati domněle příznivé postavení tohoto státu. Dodatečný požadavek cejchuje nyní tento postup i vůči cizině jako vyložený pokus podvodu. (Souhlas na levici.) Vláda se nyní uchází, když hanebně zneužila důvěry věnované jí alespoň jednou stranou sněmovny, znovu o důvěru.
Správně řečeno, není to ovšem táž vláda, je to však krev z její krve a maso z jejího masa. A třeba že se vlády ve sněmovně mění, jejich podstata, jejich systém a skutečná vláda, "pětka", zůstává beze změny. (Výkřiky německých poslanců.) Aby se ani nyní nemohla pravda řádně pověděti, staví se ve rdousení řečnické lhůty dokonce ani v této sněmovně vnuceného náhubku nedosažený rekord 6minutové řečnické doby. Již tato skutečnost vyznačuje s celou bezohledností prováděný systém utlačování, jenž je nejpodstatnějším znakem tohoto státu, jenž si kdysi troufal býti záštitou svobodného rozvoje všech svých národů, mezi tím i oněch, ze kterých byli uděláni občané z donucení. (Výkřiky něm. poslanců.) Tento systém byl řečníky všech oposičních stran tak často a tak důrazně vylíčen, že si mohu ušetřiti, abych dlouze a široce se jím zabýval. (Výkřiky něm. poslanců.) Téměř každý den podává nám ostatně zde ve sněmovně, jako i mimo ni, příklady toho a zákonodárství a správa pracují při tom ruku v ruce. O nějakém zabývání se našimi stížnostmi a požadavky není nikdy řeči. Vláda a strany jí na blízku stojící mají zcela jiné bolesti, především již se směšností hraničící čichání velezrady, jež celým svým vzezřením upomíná na předbřeznové Rakousko, jež přes všechno odrakoušťování je tomuto státu správným školským příkladem. Nikdo menší než Masaryk jednou prohlásil, že národové nemohou se dopouštěti velezrady. (Výkřiky německých poslanců.) Češi však prohlašují každou snahu s naší strany pěstovati i jen kulturní a národnostní styky se svými soukmenovci na druhé straně českých pohraničních sloupů za velezradu. Každá kritika poměrů, každá řeč v cizině, které některý z mnohých špiclů špatně rozuměl, je velezradou, jak mohu z vlastní zkušenosti potvrditi. (Výkřiky německých poslanců. - Posl. dr. Schollich [německy]: "Demokracie je diskuse!") Také k tomu ještě v řeči přijdu! Každá řeč pronesená s naší strany v tuzemsku obsahuje podle vašeho mínění alespoň skutkovou podstatu pobuřování. Záleží-li vám tak mnoho na směšnosti, můžete jenom klidně na této cestě jíti dále. My proti tomu nemáme námitek.
Nynější vláda se vyslovila při svém nastoupení úřadu o sociální otázce jen několika bezobsažnými slovy. Způsob, jak se zde od té doby provozuje sociální politika pod heslem "šetřiti", nedává nám ani pro nejbližší budoucnost v tomto oboru čekati ničeho jiného, než nová opatření snižovací. Státní zaměstnanci a učitelé byli sice první, ne však poslední na řadě. Dnes snad asi pocit, že se dne 17. prosince jednalo poněkud příliš rychle a ukvapeně, zaujímá širší kruhy. S naší strany byl v tom směru dne 12. t. m. podán naléhavý pozměňovací návrh. Na jeho osudu a především již na hlasování o naléhavosti uvidíme, zde nyní jako dříve nejde většině sněmovny o nic jiného než o jednostranná úsporná opatření.
Nevyřízeny zůstaly, abych jen několik příkladů uvedl, dosud otázky stabilisace platů státních zaměstnanců, postavení na roveň pensistů, sociální pojištění a přes určité sliby, dokonce i z "nejvyššího" místa, novelování zákona o válečných půjčkách. (Posl. dr. Schollich [německy]: Nedošlo právě svolení "pětky". Ta je nejvyšší instancí!) Tak jest. Budeme musiti zavésti nový pořad stupňů. (Výkřiky německých poslanců.) Nerozřešena je také snad nejdůležitější otázka v tomto státě, otázka národnostní. Německý parlamentní svaz rozvířil v naléhavé interpelaci z 28. října 1920, ne snad 1921, tuto otázku. Interpelace zůstala dosud vládou nezodpověděna, nebo byla alespoň jen potud zodpověděna, jako byste chtěli se postaviti na zásadu, že žádná odpověď je také odpověď. (Posl. dr. Schollich: Ačkoliv vláda je povinna do dvou měsíců dáti odpověď!) Proto, pane kolego, byla tato interpelace právě naléhavá! To je něco jiného! Vládní prohlášení se ovšem do této otázky nepustilo. Za to řízl do ní bývalý filosof a ethik a nynější president českého národního státu a jeho německé, slovenské, maďarské a rusínské kolonie ve svém novoročním poselství. Je velmi zajímavé srovnávati profesora Masaryka z někdejška s nynější hlavou státu. Téměř před 26 léty vyjádřil se ve vídeňském týdeníku "Die Zeit" o otázce německo-českého vyrovnání takto (čte): "Kdo vážně chce svobodu a sociální spravedlnost, musí v konkretním případě pracovati pro politickou samosprávu. Tvoří-li Slezsko správní celek, proč by nemohly také Čechy rozpadnouti se v 10, Morava ve 4 kraje? Území krajů, jakož i okresů budiž pokud možno jazykově odděleno."Já pán, ty pán," pravím s Havlíčkem."Nutná jazyková nařízení" - praví dále -"mohla by býti asi tato: V českých zemích jsou všechny tři zemské řeči (ve Slezsku totiž polská) řečí úřední. Úřední řeč úřadů řídí se podle jazyka většiny obyvatelstva, jemuž úřad slouží. Úřady dopisují mezi sebou ve své řeči, ústřední úřady jsou utrakvistické."
Tak před 26 léty. Ve svém novoročním poselství však prohlašuje: "O územní samosprávě nemůže a nebude se jednati." (Výkřiky německých poslanců.) "Toho nepřipouští ani nepříznivé sestavení menšin." A dále: "Náš stát, jako každý jiný stát, má a musí míti svou řeč. Toho vyžaduje jednotnost a zdar správy. Při dobré vůli určuje politická zralost a zkušenost, kde užívání státní řeči není naléhavou nutností." (Německý výkřik: V rodině!) To snad bude na konec jediná příležitost. Roku 1896 byla mu dále demokracie ještě diskusí. Dnes však si přeje, "aby vláda ve všech otázkách a specielně v národnostní otázce měla jasný a určitý program a podle něho skutečně bez ohledu na počínání oposice postupovala". Míní sice, ještě dnes, že "zaslepenost a malicherná panovačnost je všude hrobem svobody a samostatnosti," (Výkřiky na levici.) avšak tato slova, zdá se, byla pouze pro nás Němce určeným cukrátkem. Ve své všeobecnosti a neurčitosti zní ovšem podstatně jinak, než slova jim odpovídající před 26 léty. Neboť tenkráte se ještě řeklo: "Vláda dopouští se všech chyb šovinistického nacionalismu tím, že jednostranně hájí domnělou nutnost jediné úřední řeči, ba přímo jej podporuje. Vezměme ještě k tomu, že místo vyššího Švýcarska nyní jako vzorný příklad nastoupila Belgie, ona Belgie, ve které Vlámové hráli stále roli méněprávného, potlačovaného národa, a mějme dále před očima krutý rozsudek, který president Masaryk pronáší nad zahraniční propagandou Němců, v níž vězí "vědomá a úžasná lehkověrnost a nepravdivost", při čemž však ovšem nesmí se bráti ke srovnání snad Memoire III; pak je nám snad jasno, že není pražádné naděje, že se kurs české vnitřní politiky bez patřičného tlaku s německé strany změní. Také my Němci můžeme býti tedy presidentovi Masarykovi vděčni za jeho otevřenost. Alespoň nám přesně a jasně praví, že si budeme musiti vybojovati prostor k životu potřebný. Jinak ovšem nebereme slov presidentových přespříliš tragicky, neboť v politice není, jak již mnohem větší státník (Posl. dr. Schollich [německy]: Než Beneš?), než Beneš a Masaryk, totiž Bismarck, prohlásil, žádného "nikdy"- Bude-li se tedy o samosprávě a podobných otázkách jednati nebo ne, určí nejenom Češi, nýbrž také my Němci, jakmile náš národ teprve jednou dospěje k jasnému poznání svého postavení, beznadějnosti všech smiřovacích pokusů a sil v něm tkvících.
To cítí i Češi, proto se snaží, aby ještě před zavřením dveří pokud možno své dílo zbudovali a zajistili. Celá politika pana dr. Beneše k tomu směřuje. Docela rád připouštím, že se snaží osvoboditi se od poručnictví Francie, jež se stalo časem přespříliš tísnivým. Jeho cílem je nesporně střední Evropa, avšak taková, jejímž středem je Praha a jež nepopíratelně míří hrotem proti Německé říši, oné Německé říši, jež až na další má býti vyloučena ze společného určení. Do té míry má politika pana dr. Beneše se snažením Francie to společné, aby Německá říše byla pokud možno dlouho držena v područí. Všechny jeho spolky a smlouvy sledují cíl, aby tento stát byl proti jihu a jihovýchodu uzavřen a oslaben. Již v otázce hornoslezské bylo možno tuto snahu nepopíratelně zjistiti. Politické a hospodářské vzkříšení 60 milionů Němců v Německé říši má býti tak dlouho, jak je jen vůbec možno, oddalováno, 3 1/2 milionu Němců má býti svázáno a 6 milionů německých Rakušanů má býti zdrženo od připojení k říši. To jsou zřejmé cíle Malé dohody, tomu účelu slouží také zasahování Čech do otázky Burgenlandu a tomu má sloužiti také úmluva lánská. To nepopíratelně vychází na jevo z jejích článků 1, 2, 4, 6 a 8. Úmluva byla právě předložena rakouskému národnímu shromáždění ke schválení; my máme míti až v jarním zasedání potěšení jí se zabývati. Nemohu proto dnes propásti příležitosti, abych úmluvě nevěnoval několik krátkých poznámek.
Všeobecný úsudek dá se shrnouti v tom, že při tom se Rakousko skoupalo. V článku 1. uznává ponejprv dobrovolně mírový diktát st.-germainský, který druhdy podepsalo jen pod nátlakem dohody a se slavnostním ohrazením. To padá tím více na váhu, že smlouva st.-germainská postupem dohody v otázce Burgenlandu byla porušena a tudíž po právu již jí není. Články 2. a 8. jsou posílením článku 1. Celkem vzaty, znamenají všechny tři opravdové vydání sudetských Němců na milost a zřeknutí se myšlenky na připojení. Článek 4. může velmi lehko učiniti Rakousko pochopem českého státu, na čemž by mnoho nezměnilo snad ani nějaké očekávané zmírnění nebo výklad. Pravdou zůstane, že Češi budou míti na příště ovšem lacinější to, co jim bylo dosud možno jen v důsledku daleko rozvětveného a velmi nákladného systému špiclovského, prý na potlačování snah namířených proti jich trvání, protože druhá smluvní strana bude musiti pro ně na jejich vyzvání tuto věc obstarávati. Nemusí český stát již odpírati německým poslancům pasů do ciziny, může si ušetřiti do směšnosti zabíhající čenichání po velezradě; může jen pokynouti a osobám jemu nemilým bude velmi brzo nemožno mluviti k soukmenovcům a rodákům v Rakousku. Článek 4. je v tomto směru velmi roztažitelný.
Zajímavý je také článek 6. Zavazuje oba státy mezi jiným dohlížeti na to, aby uzavřené již smlouvy o ochraně menšin byly také dodržovány. V něm se znovu kladou starousedlí Němci v sudetských zemích na roveň české menšině v Rakousku, což je postup, proti kterému se opětně nejdůraznějším způsobem ohrazujeme. Nyní Rakousko proti všem nástupnickým státům splnilo ustanovení o ochraně menšin v míře, jež daleko přesahovala hranice vhodnosti. Tak mohou se na příklad Češi ve Vídni zcela bez překážky rozvíjeti, pravý opak Němců v Praze, Olomouci, Brně a jiných místech, ba dokonce i v čistě německých místech sudetských zemí. To není snad zlomyslným německým vynálezem, nýbrž vychází to ze zpráv o rokování strany českých národních socialistů ve Vídni, konaném v prosinci. Tak na příklad dokázal dolnorakouský český zemský poslanec Klimeš na tomto sjezdu strany, že zacházení s Čechy v Rakousku není naprosto nepříznivé, že je tam statisíce Čechoslováků, že připojením Burgenlandu dostane se rakouským Slovanům chorvatskou částí obyvatelstva nového posilnění. Klimeš si přeje pro příští volby blok slovanských menšin. České reálné gymnasium ve Vídni má podle jeho zprávy již 5 poboček první třídy. Sám to prohlašuje za rekord nikde dosud v Československu nedosažený. V zemském sněmu jsou prý 3 čeští poslanci, ve vídeňském obecním zastupitelstvu 8 českých zástupců, kteří ve výborech jsou často jazýčkem na váze. Proud přistěhovalců z Československa do Rakouska prý nikterak neustal.
Na Moravském Poli je zaměstnáno 8000 slováckých dělníků, jimž se vyplácí mzda v české měně. Z jižních Čech přicházejí dělníci do rakouských železáren, jako na př. do Eisenerze, v textilních továrnách tvoří čeští dělníci značnou menšinu. V průmyslu oděvním dosáhli dokonce čeští živnostníci většiny. Předseda spolku "Komenský" podává zprávu, že Češi ve Vídni mají 15 veřejných, 8 pomocných, 2 občanské, jednu reálku a jednu obchodní školu. České kursy lidovýchovné sestávají podle jeho zprávy z 30ti až 50ti přednášek. Jedlička se chlubí, že vliv českých živnostníků podstatně ve Vídni vzrostl. Společenstvo krejčí úřaduje také česky a vydává pro české členy vlastní český časopis. V prosinci mohli vídeňští Čechové konati v Lidové síni radnice národní shromáždění. Byl bych velmi žádostiv, jaký obličej by udělal dr. Baxa, kdybychom jej požádali, aby se v zasedací síni pražské radnice konalo nějaké shromáždění. Nyní chystají dokonce Češi zřízení nového divadla ve Vídni. To vše děje se v době, kdy vzpomínka na odnětí německých kulturních ústavů, na omezování německého školství v Čechách je u nás ještě v čerstvé paměti. Nás 3 1/2 milionu Němců v tomto státě má mnohem menší práva než 100.000 Čechů v Rakousku. (Posl. Stivín: Vy máte lepší školy než Němci v Prusku!) To by se musilo teprve dokázati, pane kolego. Shledávám úplně pochopitelným, že je vám uvádění takových skutečností velmi nepříjemné, to však nejsou mé vynálezy, to vychází právě ze zprávy o sjezdu strany českých národních socialistů ve Vídni. Tak tedy znamená i tento článek konec konců přece jen jednostranné dávání výhod českému státu, který nyní konečně prohlašuje, že se chce podvoliti dodržování ochrany menšin, to jest prohlášení, na které podle našich dosavadních zkušeností nelze přespříliš mnoho dáti. Smlouvu je možno točiti a obraceti, jak kdo chce, stále opět poskytuje výhody Čechům.
Co mohlo jen Rakousko pohnouti k uzavření takové smlouvy? Jeho zoufalé hospodářské postavení samo nemůže to býti, třeba že i ubohé, zbědované, loupežným spolkem dohodovým vydrancované, hanebně oklamané a opuštěné Rakousko je tonoucím, a proto se chytá každého stébla slámy. Avšak hospodářská ujednání visí prozatím ještě úplně ve vzduchu, nehledě docela k tomu, že také ona opět českému státu, který je přímo odkázán na vývoz uhlí a cukru, poskytnou značně více výhod než Rakousku. Tedy byla by snad důvodem tajná smlouva mezi dr. Benešem a dr. Rennerem, o které se v poslední době mnoho mluví? Je sice velmi zajímavo zjistiti, že ve věku, který výslovně zavrhuje tajné smlouvy, a po všem tom křiku o tajné diplomacii takové tajné smlouvy se přece uzavírají. Ještě zajímavější jest, že došlo k uzavření jejímu v našem případě právě dvěma státníky, kteří již podle své stranické příslušnosti a celé své minulosti musili by býti nezbytně odpůrci každé tajné diplomacie. Avšak toto ujednání nebylo již nikterak závazným, když došlo k uzavření smlouvy v Lánech. Ochromeno již tím, že zřejmý účel, nezkrácené zajištění Burgenlandu Rakousku, nebyl splněn. Neznáme tedy důvodů, jež pohnuly rakouskou vládu k uzavření smlouvy lánské. Ještě není tamním národním zastupitelstvem schválena. Stane-li se to, bude to pro nás Němce v Sudetských zemích bolestnou událostí!
Ačkoliv nás smlouva lánská váže
právě tak málo, jako smlouva st.-germainská, je pak jistou skutečností,
že v budoucnosti jsme v každém směru odkázáni jen na sebe samy,
že nám chybí i ta skrovná morální pomoc, které se nám dostávalo
od našich bratří v Rakousku. Jsme ještě i po tom dosti silni,
abychom dosáhli cíle, který si potom musíme vytknouti? To jest
otázka, která námi hýbe. Musil by to býti cíl, který je jasný,
jednoznačný a všem kruhům našeho národa společný. Jsme dosti silni,
jen chceme-li. Podařilo-li se početně ne mnohem silnějším Irům
donutiti mocnou Velkou Britanii k narovnání, musí to býti možným
i nám ohnouti mnohem slabšího protivníka. To však musí a má býti
naším nejbližším úkolem! Jak můj klub bude hlasovati, netřeba
snad teprve blíže zdůrazňovati. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Pan posl. inž. Jung užil ve své řeči výrazu "Raubverband der Entente". Volám jej pro tento výrok dodatečně k pořádku. (Výkřiky posl. inž. Junga. - Hluk.) Žádám o klid.
Uděluji slovo p. posl. A. Chalupovi.
Posl. A. Chalupa: Snad dalo by se k dodatku nynějšího rozpočtu mnoho namítati, snad mohla by býti činěna námitka, proč při sdělávání hlavního rozpočtu již ony položky, které nyní jsou předkládány parlamentu, nebyly okamžitě vloženy. Ale já přecházím tuto vinu a mám na mysli jedině položky v tom pořadí, pokud jich bude užito pro praktický smysl, pro všeobecné zájmy státu, pro všechny vrstvy obyvatelstva. Dovolil bych si pochybovati o tom, že některé položky byly nutny v té výši, v jaké se objevují. Zvláště o jedné položce nemůže se říci, že jest využita pro všechny vrstvy našeho národa, ale naopak jest užita jako nesocialistická proti jedné vrstvě, kterou kladu si za čest zastupovati. Pánové, mluvíme-li o dodatečném rozpočtu, mám obavu, že objeví se snad nutnost náš rozpočet zvýšiti. Máme již příklad s 10 a 100 miliony pro náš pozemkový úřad a s některými položkami dalšími. Budeme-li některé položky úmyslně zvyšovati proto, aby určitá politická strana na úkor druhé politické strany těžila, pak nemůžeme říci, že budujeme stát ve formě demokratické, že otázka sociální bude spravedlivě řešena, jak tomu právě není v tendenci pozemkového úřadu. Ustavičně se říká, že jsme r. 1919 sáhli na strukturu státu tím, že jsme se dotkli soukromého vlastnictví, že dřívějším majitelům velkých latifundií budeme bráti půdu, že ji budeme demokraticky rozdělovati. Já pravím, že o zákonu, pokud byl revoluční, nemůže se mluviti jako o konfiskačním a socialisačním, pravím, že dosavadním majitelům půdy naprosto ničeho nebereme, nýbrž že jim dáváme present, že když nám dají půdu, my jim dáváme za jejich mrtvý fundus instruktus takové kapitály, o kterých se jim r. 1913 nikdy nezdálo, pravím, že jim ničeho nebereme a že měníme jen formu vlastnickou v ten smysl, že místo půdy dáváme jim present tisíců milionů, že se jim po stránce vlastnické nic neděje. Naopak, nesprávnost děje se v tom, že půda nebude rozdělována nejpotřebnějším, kteří na půdě pracují. Promiňte, když řeknu, že v tom je tolik demagogie, ale tak málo demokracie, tolik nesociálnosti, tolik nelidskosti, když všem těm, o kterých zákon vlastně formálně mluví, zaměstnancům, legionářům, invalidům, chudým domkářům - a to jest příznačné, že jedině ti, kteří mají nejméně 30.000 v kapse, budou míti nárok na půdu - všem nuzákům, kteří až do války, resp. doby popřevratové pracovali na této půdě zkropené krví jejich předků, aniž na ní ušetřili jediného haléře, nyní se presentuje ono demokratické heslo: "Máte nárok, dostanete půdu," ale v pozadí jest viděti: až budete míti miliony, máte nárok půdy dosáhnouti. A ti, kteří na podkladě fedrování této otázky, což není ani čistě demokratické, tím méně sociální, pozastavují se nad mnohými zjevy a říkají, že zákon mluví o těch nejchudších a "my budeme na ně pamatovati". Čím jste pamatovali na ty zaměstnance, legionáře, chudé baráčníky? Naprosto ničím jiným, jen tím, že od té doby, co zákon existuje, mluvíte ustavičně, až konečný příděl bude vyřizován, že bude o ně postaráno. Jakým způsobem? Na příklad včera zde kol. Mašata mluvil o bídě v Podkarpatské Rusi, konstatoval bosost a nahotu, hlad a bídu. Proč oni pánové, kteří mají možnost odstraniti ono zlo, které vidíme v Podkarpatské Rusi a které u nás se již dávno objevuje, nesnaží se aspoň u nás je odčiniti, proč přehlížejí staletou bídu, která u nás ve větším ještě měřítku má se opakovati? Máte za to, že položky, které dáváte pro pozemkový úřad, jsou spravedlivé a demokratické, nebo myslíte, že je v tom revoluce, když má býti pomoženo jen majetným a když při dosavadním provádění pozemkové reformy nejméně 100.000 zaměstnanců zemědělských vyhozeno bude na dlažbu? Když naši chudí legionáři, invalidé a nemajetní domkáři, třeba podle §u 17, odst. 5 přídělového zákona, onu přináležitost mají, budou všichni prováděním tohoto zákona klamáni. Má z nich býti opětovně vybudován onen materiál, jako tomu bylo v roce 1848, má se totiž pouze změniti forma, - ale onen kapitálový, vydřidušský systém má trvati dále? Co se stalo u nás v pozměněné formě, promiňte mi ten výraz, je třídní nemrav. Tak na Pardubicku výsledek pozemkové reformy, jehož Agrární banka se dodělala, byl vypovězení 16ti naprosto práce neschopných dělníků, kteří hozeni byli na krk druhé obci. Pozemková reforma na Poděbradsku měla záležeti v tom, aby několik pánů velkostatkářů, disponujících miliony, vydřenými na těch, kteří mají býti dnes vyhozeni na dlažbu, stali se majiteli půdy. Smlouva, která zavazuje nabyvatele půdy, aby dělníka vzal do práce, se podepíše a druhý den se nedodržuje. Uvádím případ v Kolinci, kde po podepsání smlouvy dělnictvo se vyhazuje. Vidíme to však i jinde. Na př. v Křimicích u Plzně máme 15 deputátníků, kteří 25 až 40 let sloužili a kteří nyní vyhozeni byli na dlažbu. A pozemkový úřad říká: Nemohu v ničem pomoci. Ve Zborovicích máme deset deputátníků vyhozených na dlažbu, do 40ti roků slouživších, a nikdo se o ně nestará. Na Třeboňsku, na českém jihu, máme přes 400 dělníků, kterým naprostou nejasností, řekl bych, záludností, která tu jest, nezaručením dosavadních vlastníků, nic nezbude. Anebo trpěné vydírání na půdě i v lesích umožní zbavení se dělnictva. Jest jich 400 bez zaměstnání a ohrožují své spoludělníky v jejich zaměstnání. Ale příznačným je, že vyloučeni jsou všichni dělníci z nároků na půdu. Na Slovensku jich máme přes 500, a to vzešlo, aniž se pozemková reforma v praksi ve velkém prováděla.
Pánové, mluví se dnes, že dělnictvo i zaměstnanectvo fedruje linie zaměstnavatelské, že se snaží, aby pozemková reforma prováděna nebyla. Pánové, pravím upřímně: nikdo ze zaměstnanců žádným způsobem, i kdyby se do nejintimnějších záhybů vešlo, neřekne, že se staví za svého dosavadního majitele. On nemůže souhlasiti s tím, aby místo dosavadních šlechticů nastoupili agrární zemani. (Posl. Mašata: Domkáři!) Nespěchejte si pro svůj díl, který vám také dám. Jestliže se podíváte na to Netolicko, kde by byla bývala bezmála tekla krev, tam je 17 velkostatků a našlo se 49 podnikatelů, promiňte, pánové - z nichž určité jednotky jsou také poslanci - právě fedrujících onen nespravedlivý způsob provádění pozemkové reformy, kteří nijak se nesnaží, aby za 3 roky vyřešili otázku, co bude se zaměstnanci. Všichni komisaři na jeden způsob jsou exponenty a propagátory určité politické strany; zrovna na tom Libějicku, kde došlo k násilí, komisař ze sedmnácti poradních sborů nepozval dvanáct zástupců zaměstnanců, až já osobně a dosti ostrým tónem jsem jej musil poučiti jako člen správního výboru pozemkového úřadu o tom, jaké povinnosti má. On nezná nic jiného než styk s dosavadními majiteli, zná pohybovati se v kruzích agrárníků a ještě jiných, ale ignoruje naprosto další a říká: "Já nebudu respektovati toho, co si přejete, já mám nařízení tak a tak pokračovati a když se na něčem usnesete, já to změním."
Jestliže tento způsob trvá 3 roky a zaměstnancům nebylo upřímné slovo řečeno, že bude o ně postaráno, vidíme v tom nejen záchranu dosavadního kapitálu, nýbrž i odřezávání zažívacích orgánů dosavadního zemědělského dělnictva, na jehož bedrách a z jehož krvavých mozolů byly zdělány tyto vaše veliké majetky. Podívejte se, jak jest příznačné hnutí, které vidíme v některých odborech, na př. v hornickém, velice nebezpečné hnutí pro to, že se má odbourati určité procento mezd. Chápeme a vidíme, že poměry nejsou ještě takové, aby mohlo býti z dosavadních mezd odbouráváno, ale vžijte se do situace zaměstnanců velkostatkářů, u nichž jest spojena manuelní práce s duševní, zde se chtějí ne odbourati mzdy, nýbrž vzíti se možnost života na dále. To je těžká situace, to je horší, než doba války. V době války byla zde snaha: Třeba válka trvá, přece se přežene a poměry se změní! Co se děje teď, jest něco horšího. Zde není žádného východiska, jen to, že se bude opakovati nový, moderní způsob roboty, vydírání a vykořisťování zemědělského dělnictva ve formě jiné a u jiného. Pánové, vy říkáte, že se tu nic nemění, jestliže naše rolnictvo vychází vstříc a bude-li respektovati dělnictvo a jeho manuelní práce si vážiti, když se stanou jeho zaměstnanci.
Pánové, jestliže se mluví o dodržování kolektivních smluv, pak to jsou lidé z vašich řad, rolníci, kteří se bijí v republikánská prsa, kteří však žádným způsobem smluv nedodržují. Ano, je to v pašalíku našeho ministra národní obrany, kde ještě pro příslušnost k organisaci se nejen vypovídají, nýbrž i bijí dělníci, kde vůbec se nedodržují smlouvy, a kde nikdo nedonutí zaměstnavatelů, aby se podrobili výkonným orgánům paritní komise okresní a zemské. Tak vypadají věci! Zemědělské dělnictvo a zaměstnanci vůbec mají trpkou zkušenost s tím, jak se o jejich kůži dělí a jaké nebezpečí jim hrozí.
Tak to bylo také na Libějicku, které je dnes tak populární, že se o něm mluví. Proč to vzniklo, z jakých důvodů a jaké to mělo konce? 17. t. m. dostavila se odborná komise pozemkového úřadu, aby se shodla o nutnosti a příčině - resp. řekl bych možnosti pro příděl půdy. Deputace všech zaměstnanců bez rozdílu politického přesvědčení zároveň i s úředníky žádala okamžitě komisi, aby jim řekla, co se s nimi stane. Vedoucí úředník deputaci řekl: My máme nařízení s vámi nemluviti. Poněvadž odepřel s nimi mluviti, dáti vysvětlení, stalo se, že když komise přijela druhého dne do tak zv. dvora libějického, že určitá politická strana - a to je zajímavé - která se domnívá, že v bídě kotví disposice pro revoluci, měla za to, že toho bude využito, ale zapomněla, že opačná strana, která hledí na fysické a manuelní využitkování práce, vykořistí to, říkajíc: Čím více bídy, tím větší bude snaha a opora k vykořisťování. Tedy protichůdné póly. A oba se mýlí. Když komise nechtěla mluviti, tu nezodpovědné živly, pravím několik jednotlivců, toho zneužilo - přiznám, že jaksi za součinnosti úředníků, kteří byli vedeni snahou, aby byla otázka zaměstnanců rozřešena - snad způsobem nezákonným, kterého neschvaluji. Nebýti zástupců dělníků, kteří chránili vlastními těly komisi, mohlo dojíti k hroznému násilí. Neschvaluji činu onoho, ale vžijte se do situace! Zde není nic jiného, než naprostá nejistota a postavení se jednou nohou do hrobu. (Posl. Mašata: Dělnictvo by bylo bývalo klidno, kdyby nebylo bývalo štváno!) Na štváče pasuji vás, vy jste to byl, který na Mnichovohradišťsku měl tolik odvahy říci: "Po vás nám nic není. Půjdete regulovat Jizeru!" Máte tolik stoupenců, abyste šli také ji regulovat. (Posl. Mašata. To není pravda, to je drzá lež!) To jest úředně zjištěno. Vy jste, pánové, zrovna ti, kteří na nás jako správní výbor vodí 500členné deputace a říkají: Pozemková reforma se bude dělat bezohledně jak my budeme chtíti. To jest, pánové, vaše agitace. V červenci před úřední komisí slyšeli jsme od vašich stoupenců: Nebude-li zemědělské dělnictvo parírovat, vezmeme kopáče a ze statků je vyženeme. Za to nese vaše strana odpovědnost. Nezapírejte toho, pane kolego, nic vám nepomůže psaní ve "Venkově" a svalování všeho na správy dosavadních velkostatků. Jen přiznejte, že máte v sobě nejméně demokracie a že vaše sobeckost je tak veliká, že chcete svůj osobní prospěch stavět na hrobech zaměstnanců a na hrobech invalidů a legionářů, kteří pomáhali vlast budovati! Tím se své taktiky naprosto ničeho nesmažete.