Předseda (zvoní): Slovo k prohlášení vyžádal si pan ministr soc. péče Habrman.
Uděluji mu je.
Ministr soc. péče Habrman: Slavná sněmovno! V naléhavém dotaze, který slavná sněmovna právě projednává, čteme o věci takto (čte):
"Ptáme se pana ministra:
Je pan ministr ochoten neprodleně vysvětliti podnikatelům, že po 1. lednu 1922, kdy nabyl platnosti zákon o závodních výborech, jsou nepřípustny jednostranné změny pracovních řádů, jelikož ze zákona nevyplývají, a že všechny podobné změny mohou se díti jedině v dorozumění s řádně zvolenými závodními výbory?
Co hodlá pan ministr vůbec učiniti, aby dělnictvo nebylo podobným způsobem provokováno a hnáno do boje, jenž by zajisté nebyl malý a jenž by produkci vážně ohrozil?"
Dovoluji si odpovídati takto: Pokud se týče dotazu, mohu slavné sněmovně prohlásiti a ji ujistiti, že vlastně dotaz je dnes, již v tomto okamžiku, naprosto bezpředmětný, jelikož události předstihly meritum dotazu a také výsledky nařízení a zakročení vlády a ministerstva soc. péče jsou takové, že to, oč pánům tazatelům v dotaze jde, je vlastně již odstraněno. Dovolím si o tom podati tuto zprávu:
Jest mi známo ze zpráv mně podaných, že byly ve mnohých továrních závodech v severních Čechách různých oborů výrobních v poslední době vyvěšeny pracovní řády, jež sestaveny byly způsobem až dosud obvyklým ve smyslu předpisu §u 88 a) řádu živn. (resp. §u 113 priemyselného zákona, platného dosud na Slovensku), to jest bez součinnosti dělnictva. Jelikož zákon ze dne 12. srpna 1921, č. 330 Sb. z. a n., jenž v §u 3, lit. a), dává závodním výborům právo, aby spolupůsobily při sjednávání pracovních řádů, vstoupil v platnost dnem 1. ledna t. r., spatřuje dělnictvo v zavedení těchto nových pracovních řádů samozřejmě ohrožení svých práv, což na mnohých místech zavdalo podnět ke konfliktům, ba i stávkám, zejména když spěch s vyvěšením naznačoval úmysl obejíti při sjednávání nového pracovního řádu spolupůsobení závodních výborů těsně před jejich zvolením.
Podle dosud platných předpisů nemohou živnostenské úřady (na Slovensku priemyselné vrchnosti) odmítnouti visum předloženým pracovním řádům, pokud neobsahují ustanovení příčících se platným zákonným předpisům, a na druhé straně závodní výbory nemohly dosud spolupůsobiti při sdělávání těchto pracovních řádů, poněvadž nebyly dosud zvoleny a konstituovány. Příslušné prováděcí nařízení ze dne 29. prosince 1921 bylo vydáno jakožto číslo 2. Sb. z. a n. z roku 1922. Šlo tedy o to, aby pro toto mezidobí nalezena byla vhodná alespoň provisorní úprava, vyhovující oběma stranám, uzavírajícím poměr pracovní. (Posl. Merta: Pak také neměli továrníci práva vydávati tyto řády!) K tomu právě přijdu.
Proto jsem dal ihned všem příslušným politickým úřadům pokyn, aby při vidování těchto nových pracovních řádů bylo závodům naléhavě doporučeno, aby v zájmu zachování klidu v závodech byla o nich sjednána dohoda s dělnictvem předem. Bylo též zejména na to upozorněno, že je v zájmu věci, aby dělnictvo bylo správami závodů ujištěno, že ustanovení sjednaných a dosud platných smluv kolektivních zůstávají novými pracovními řády nedotčena až do konce platnosti dotyčných smluv.
Poněvadž pak v té příčině nastal dnem 1. ledna nový právní stav, jemuž ovšem vzhledem k tomu, že závodní výbory dosud zvoleny nebyly, nelze toho času plně vyhověti, nařídil jsem, aby nyní předložené pracovní řády byly vidovány s výslovným omezením jako pracovní řády provisorní, které mají platnost jen do doby, až příslušné závodní výbory budou zvoleny a zahájí činnost.
Tím způsobem je zajisté vyhověno oprávněným požadavkům obou smluvních stran, neboť ve smyslu ustanovení §u 3, lit. a) zákona o závodních výborech mohou nejen podnikatelé, nýbrž i příslušné závodní výbory kdykoliv domáhati se nové úpravy pracovních řádů, pokud nebyly stanoveny kolektivní smlouvou sjednanou mezi odborovými organisacemi.
Samozřejmě nyní, když je již v účinnosti zákon o závodních výborech, politické úřady budou povinny, aby při vidování nového pracovního řádu vždy zjednaly si jistotu, zdali v příslušném závodě je zvolen závodní výbor a zda mu byla dána možnost, aby spolupůsobil při sjednávání nového pracovního řádu. Tím bude vyhověno duchu ustanovení §u 3, lit. a), o závodních výborech, které doplňuje § 88 a) živn. řádu, resp. § 113 priemyselneho zákona, jímž je zařazeno do zákonných předpokladů schválení pracovního řádu předběžné jednání se závodním výborem. Tato novota odpovídá dnešnímu právnímu a sociálnímu nazírání a cítění, totiž že pracovní řád tvoří součást pracovních smluv, že nemůže tudíž býti zaměstnancům oktrojován, nýbrž že v naší době je nezbytno o věci zaměstnanců se týkající s nimi též předem jednati. Tím se domnívám a jsem přesvědčen, že vláda a ministr soc. péče učinili vše potřebné, aby z důvodů pány interpelanty uvedených nebyly vyvolávány konflikty v závodech.
K závěru shrnuji: Zjevy, o kterých hovoříme právě v této debatě o naléhavých dotazech, jsou přechodnými průvodními obtížemi, provázejícími nastalý nový právní stav vejitím v platnost zákona o závodních výborech. Vláda se vyslovila již deputaci zástupců svazů dělnických, že kolektivní smlouvy zavedením zákona o závodních výborech nepozbývají platnosti, tedy trvají až do vypršení a že pracovní řády podléhají spolupůsobení závodních výborů.
Slavná sněmovno! V úvodu jsem řekl, že vlastně tento naléhavý dotaz, pokud v meritu jsem jej mohl prostudovati a čísti, je vlastně překonán událostmi. Abych toto své tvrzení podložil doklady, dovoluji si přečísti poslední zprávu, kterou jsem obdržel od svých podřízených úřadů. Zemská politická správa v Praze posílá dne 18. ledna 1922 o 11. hod. dopolední tuto zprávu: "Včera, 17. ledna 1922, konali kovoprůmyslníci v Teplicích schůzi, na níž se usnesli, že všechna opatření, která dala podnět ke stávce, béřou zpět, žádají však, aby dělnictvo nastoupil zítra 19. ledna práci. O sporných otázkách rozhodne se v paritní komisi. Dnes (18. ledna) mají odpoledne v Teplicích zástupci dělnictva poradu o těchto návrzích, které budou pravděpodobně přijaty."
Vážení pánové, to jest důkazem, jak jsem zde jaksi chronologicky naznačil, že pokud jde o ministerstvo soc. péče a také vládu, jejímž jsem členem, vláda a také ministerstvo sociální péče vykonalo, pokud podle přijatého zákona bylo vůbec možno, naprosto svou povinnost v tom smyslu, že prostě na dotaz neb na vyslovené pochybnosti o znění zákona samotného po případě o prováděcích nařízeních, vláda prohlásila - a to ústy jak mými, tak ministerského předsedy, tak ministra spravedlnosti, vnitra a obchodu - že zákon o továrních výborech samých nejen že nevylučuje platnost stávajících a dosud platných kolektivních smluv, nýbrž naopak ve smyslu tohoto zákona tyto kolektivní smlouvy chrání. To bylo vysloveno naprosto jasně. Pokud jde o obcházení ustanovení zákona o továrních výborech vylepováním továrních řádů před 31. prosincem a po 1. lednu t. r., tedy vláda okamžitě, jakmile nabyla vědomosti o tom, že takovým způsobem se hledí zákon obcházeti, vydala politickým orgánům místním a všem živnostenským inspektorátům . . . . (Posl. Bubník: V prosinci platily staré pracovní řády a v lednu si vylepil továrníci nové. Kdyby bylo vydáno prováděcí nařízení včas, nemohlo se to státi!) Nemůžeme chytiti zloděje, dokud nic neukradl. Kdybychom mohli předvídati, co se stane, přišli bychom vždy o týden, o 14 dní dříve. Ale konstatuji, že jakmile vláda se dozvěděla, že zákon, který vešel v platnost, má býti obcházen, okamžitě celý aparát vlády a ministerstva soc. péče byl dán k disposici, aby právo bylo zachováno a ochrana dělnictva v nejmenším nedoznala úhony. To tedy bylo vykonáno.
Slavná sněmovno! Mým úkolem není,
abych zde polemisoval, mojí povinností bylo, abych na dotazy věcně
a stručně odpověděl, a to jsem učinil. Jsem však toho mínění -
a dovoluji si to veřejně říci že bude-li dělnictvo svorno, semknuto
v organisaci, ukuje si z tohoto zákona zdatnou a silnou zbraň
k hájení svých zájmů. A zase naopak, slavná sněmovno, kdyby dělnictvo
nebylo schopno hájiti se, pak ovšem i nejlepší zákon nenabyl by
takových výsledků, jak se očekává. (Posl. dr. Šmeral: Neposílejte
četníky proti dělnictvu, když kladou odpor. Vy zde vyzýváte dělníky,
že mají právo k odporu, budeme vidět, když odpor budou
klásti, zdali na ně přijdou četníci, nebo ne! - Různé výkřiky.
- Posl. dr. Šmeral: Pan ministr pro hlásil, že dělníci
jen svým odporem si vynutí své právo!)
Předseda (zvoní):
Žádám o klid.
Ministr soc. péče Habrman (pokračuje):
Já, aniž bych chtěl vcházeti na
slova, která byla pronesena, nemám příčiny, proč bych neopakoval,
co jsem řekl: Dělnictvo dobře organisované, dělnictvo uvědomělé,
dělnictvo vědomé si svých zájmů dovede pomocí tohoto zákona vybudovati
si takový stav . . . (Posl. dr. Šmeral: Chrániti se i proti
četníkům koaliční vlády!)
Předseda (zvoní):
Žádám znovu o klid.
Ministr Habrman (pokračuje):
Pánové a dámy! Nemám příčiny, proč bych dále rozváděl svoje
vývody. Já jsem zde prostě konstatoval, že vláda a ministerstvo
soc. péče učinilo všechno, použilo všech pro středků, aby zjednalo
průchod zákonu a právům dělnictva, pokud jsou v tomto zákoně obsaženy.
(Potlesk.)
Předseda: Slovo
dále má p. posl. Geršl.
Posl. Geršl: Slavná sněmovno! Mám tlumočiti zde stanovisko strany, již mám čest v této sněmovně zastupovati, k naléhavé interpelaci, která se právě projednává. Béřeme s uspokojením na vědomí prohlášení p. ministra, že učiněna byla všechna opatření, která směřují proti nezákonnému postupování zaměstnavatelů. Strana naše trvala a trvá na zásadě, že v tomto státě československý proletariát má se súčastniti práce tvořivé ve všech směrech. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Bylo to české dělnictvo, které bojovalo v prvních řadách národa na zbudování tohoto státu a vysloužilo si takto právo na spolurozhodování o osudech jeho a osudech vlastních. Řekli jsme hned na počátku tvoření našich zákonodárných sborů a v počátcích našeho samostatného zákonodárství, že tato republika musí býti republikou občanské rovnosti a tato slova vtělili jsme do naší ústavy a sjednali takto rovnoprávnost na poli politickém. Nesčíslněkrát bylo mluvčími našeho klubu s tohoto místa prohlášeno, že trváme na vybudování rovnosti hospodářské a chceme k jejím cílům dospěti cestou evoluce a cestou pozvolného odstranění výsad soukromokapitalistických výrobních řádů a rozmnožením práv a účasti dělníků na správě a řízení soukromých závodů. Z tohoto důvodu vyslovili jsme loňského roku zásadu, že důvěrníci naší strany nemohou vstoupiti dříve do vlády, dokud majetné vrstvy našeho národa neukáží dobrou vůli, vyrovnati se s dělnictvem a přistoupiti na směrnice soc. politického zákonodárství, které by právo zaměstnanců v soukromých podnicích rozmnožilo a přiblížilo nás k vytčeným zásadám, k socialisaci výrobních prostředků. Touto cestou, která má býti krokem v před a přiblížiti dělníky k jejich vytouženému cíli, jest jeden zákon, zákon o závodních výborech z 19. prosince 1921, kde v hlavě druhé tohoto zákona v § 3 se výslovně praví: "Závodní výbory jsou povolány, aby hájily a povzbuzovaly hospodářské a sociální zájmy v závodě." Zákon dále ustanovuje: "Závodní výbory mají spolupůsobiti při sjednávání pracovních řádů, pokud nebyly stanoveny kolektivními smlouvami mezi odborovými organisacemi." A jestliže dnes průmyslníci v Ústí nad Labem, ve Vítkovicích, v Podmoklech, Liberci a jiných místech vyvěsili nové pracovní řády bez vědomí odborových organisací, učinili tak, když zákon tento byl v platnosti a dopustili se tím . . . . (Posl. Merta: Poněvadž jsou na koni!) . . . My jsme je na toho koně neposadili! Vy jste jim pomáhali! Továrníci dopustili se tím protizákonného činu a jakmile vstoupí v platnost rozhodčí komise, zřízené ve smyslu § 26 citovaného zákona a § 28 prováděcího nařízení ze dne 19. prosince 1921, musí prohlásiti veškeré vydané pracovní řády za neplatné proto, poněvadž odporují duchu zákona. Máme pro toto odůvodnění bohatou analogii v našem sociálním zákonodárství. V Rakousku, kde výboj zaměstnavatelů byl hodně urputný, kde úřady neskýtaly ani tolik ochrany dělnictvu, jako skýtá min. soc. péče v této republice, neopováží s nikdo přijíti s návrhem, když odborové organisace smlouvami docílily kratší pracovní doby, ačkoliv v živnostenském řádu byla stanovena pracovní doba 11hodinová, v těch dobách neopovážil se nikdo přijíti s výkladem, že takovéto ujednané kolektivní smlouvy mají býti zrušeny.
Že jednání průmyslníků je protizákonné, dokazuje také ta okolnost jasného ustanovení zákona v § 3, odst. 1, kde vytyčují se úkoly závodních výborů a nestojí tam nic psáno o tom, že by vejitím zákona v platnost měli dělníci ztratiti dosavadní vymoženosti svých odborových organisací. Povzbuzovati hospodářské a sociální zájmy zaměstnanců neznamená snižovati jejich hospodářskou úroveň. V tomto paragrafu vytčeny jsou zásady, které úkoly má tento zákon plniti a proto není možno ustanovení toto vykládati tak, jakoby úroveň hospodářská dělnictva měla býti snižována, nýbrž tomuto povzbuzování má se rozuměti tak, že má dělníkům býti dopomáháno k větším právům v soukromých podnicích k povznesení hospodářskému a nikoliv k jejich zotročení.
Pozornosti dělnictva neušla činnost svazu průmyslníků a jeho snahy, aby dnešní průmyslové krise bylo využito k oloupení o všechny vymoženosti, které dělnictvo dosáhlo v revolučních dobách poválečných. Vysloví-li se dnes zásada: Ceny životních potřeb musí býti sníženy, odpovídá se nám: Musíme snížiti dělnické mzdy. Jsme pro odbourávání cen životních potřeb a dělnictvo uzná i za možné odbourávání dělnických mezd, když ceny životních potřeb budou snižovány. Pro tuto přestavbu našeho hospodářského života z doby poválečné do dob normálních musíme míti vybudovaný plán. Musíme znáti kalkulace jednotlivých výrobků naší denní potřeby, aby veřejnost seznala, kdo všechno bohatne z práce dělníků a jaké provise si určuje meziobchod. Dnes bohatnou podnikatelé, komisionáři i obchodníci. Jejich rodiny spotřebují od sta tisíc korun více a ještě při tom rozmnožují své jmění. Ale dělníci se svými 4000 K ročně, často i mnohem menším ročním příjmem mají započíti snižovati své mzdy. Jako bourání starého domu začíná od střechy a neodkopávají se základy, tak nelze odbourávati válečné hospodářství v první řadě snižováním mezd.
Je nutno řešiti dnešní průmyslovou krisi. Jsme ochotni při tom spolupůsobiti. Zde bude musiti zasáhnouti i stát. Stát bude nucen slevovati ze svých požadavků. Budeme nuceni přistoupiti ku snížení uhelné daně. Pára je krev průmyslu. A my jsme ztížili oběh této průmyslové krve, ztížili jsme prvovýrobu uhelnou daní. Slevíme-li na uhelné dani, učiníme náš průmysl schopný vývozu a státu bude ze zvýšené výroby uhelná daň nahrazena. Pak bude moci i stát přistoupiti k zlevnění dopravních tarifů, které rovněž dnes znemožňují rozvoj a vývoz naší průmyslové výroby do ciziny. Jsme ochotni kdekoliv se k tomu příležitost naskytne pracovati ku povznesení blahobytu všeho občanstva tohoto státu. Nedopustíme však, aby blahobyt jedné třídy měl vzrůstati na úkor třídy pracující.
Pan předřečník tázal se ve svém projevu také ostatních socialistických stran, jaké stanovisko hodlají k postupu průmyslníků zaujmouti. Já jménem naší strany dovolím si mu odpověděti, že my tu jednotnou frontu, po které pan předřečník volal, jsme vybudovali po převratu. Vybudovali jsme ji s českými socialisty a až jedenkrát psány budou dějiny počátku tohoto státu, kdy jsme budovali naší ústavu, dějepisec musí uznat, že tato jednotná fronta dělnictva měla v počátcích naší republiky a v našem zákonodárství mnoho úspěchu. My jsme nebyli těmi, kteří tuto dělnickou frontu počali bourat. My jsme se ji snažili rozmnožit, my jsme viděli dobře vzor u našich průmyslníků, viděli jsme, že ve svazu českých průmyslníků organisováni jsou průmyslníci němečtí i maďarští, že zdejší průmyslníci a buržoasie utvořila také jednotnou frontu proti dělnictvu tohoto státu. Snažili jsme se, abychom tuto frontu doplnili a hledali jsme dorozumění s našimi německými dělníky v této republice v mnohých otázkách, zvláště hospodářských, a kde jedná se o otázky hospodářské v závodech a v průmyslu, jsme tuto frontu našli. Přišla doba jiná, přišla doba rozštěpení dělnického hnutí a od té doby datuje se troufalost našich průmyslníků, našich zaměstnavatelů, kteří hrubou rukou sahají na vymoženosti proletariátu, které si v revolučních dobách poválečných jednotnou frontou vynutil.
Já panu předřečníku a jeho straně odpovídám: My tuto jednotnou frontu na ochranu dělnických zájmů chceme a budeme držet dál, žádáme však stranu pana předřečníka, aby nepodnikala proti této jednotné frontě útoků, aby si byla vědoma po vzoru průmyslníků, že také oni jsou jednotni, aby nebourali to, co dělnictvu přineslo tolik úspěchů. My jsme nepřičinili nic k tomu, aby dělnické hnutí bylo rozštěpeno a proto také na nás nebude padat vina, když dnes průmyslníci nalézají se ve výboji. Zdá se mně, že zde v jednom z pánů kolegů za řeči pana ministra soc. péče ozvalo se zlé svědomí. Byl to ten, kdo byl osnovatelem rozštěpení dělnického hnutí. Ti, kdož pomáhali dělnickou frontu rozbíjeti, ať také vezmou následek za to, co nastane. My uděláme všechno, abychom zákony, které byly krokem ku předu a kterými mají býti dělnictvu rozmnožena, práva v soukromém podnikání, obhájili. My učinili jsme všechno, aby zákon byl vykládán tak, jak v odstavci prvním se praví:
"Závodní výbory jsou povolány k tomu, aby hájily a povzbuzovaly hospodářské a sociálně-kulturní zájmy zaměstnanců. Mají také dozírati na zachovávání mzdových a pracovních řádů, přispívati při zjednávání pracovních řádů." - Pracovní řády, které průmyslníci bez vědomí odbor. organisací vyvěsili, odporují duchu tohoto zákona.
Při sjednávání tohoto zákona snažili
jsme se prosaditi do zákona vše dobré, co jsme mohli. Zákon je
dílem kompromisu a odpovídá složení této sněmovny, proto je nutno,
aby celý zákon tento byl hájen jako minimum jednotnou frontou
dělnictva, po které se neustále volá. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Udelujem slovo dalšiemu rečníkovi pánu posl. Pelikánovi.
Posl. Pelikán: Slavná sněmovno! Když posoudíme, co práce nám dalo, než jsme provedli první krok k socialisaci výroby tím, že odhlasovali jsme minulého roku v tom napjatém jarním, ovšem až do srpna trvajícím, zasedání sněmovním zmíněný zákon, musíme si položiti vždycky jednu otázku: Co positivního při tomto díle měli jsme jako zásluhu my socialisté, kteří stojíme a stáli jsme i za úřednické vlády nuceně v rozpočtové většině, a co při tomto zákoně, při tomto prvním kroku k socialisaci výroby, učinili ti, kteří podávají dnes interpelaci, která je předmětem dnešního jednání našeho parlamentu a příčinou ztráty času několika hodin, potřebných pro předlohy, jichž vyřízení jistě ještě jest nezbytné, nežli se rozejdeme po zasedáni.
Vážení přátelé! Byl jsem přítomen několika schůzím soc.-politického výboru a dobře jsem si všímal, jak daleko zástupci příslušných klubů poslaneckých zasahovali do debaty, jak byli vždycky vyzbrojeni pro debatu, a co všechno pro skutečné zlepšení zákona se podnikalo. Konstatuji, že i němečtí kolegové ze soc. demokratického tábora se snažili pomáhati nám, dělajíce takticky levé křídlo, zákon, pokud to bylo možno, zlepšiti, ale ani s jediným opravným návrhem ve výboru soc.-politickém nepřišel žádný komunistický člen sociálně-politického výboru. (Výkřiky komunistických poslanců.) Toto konstatování zde, vážení přátelé, jest a zůstává v platnosti. Ti pánové přišli s opravnými návrhy paradovati do plena sněmovního, ale nebylo jich tam, kde by nás byli mohli podepříti, stáli-li jsme v zápase s frontou, která byla posílena v prosinci 1920 vystoupením komunistů, kteří tehdy tím nejvíce oslabili jednotnou frontu socialistickou . . . . . (Výkřiky komunistických poslanců.) Jakmile určitá část dělnictva přitáhla na sebe mocnosti exekutivy státní správy svým vystoupením proti státnímu pořádku, jakmile určitá část dělnictva, davši se zlákati populárními hesly neproveditelnými, jak je známe z Ruska, udělala slavnými policajtské pendreky, tím okamžikem došlo k velikému oslabení socialistů, a to budeme odnášeti dlouho na svých zádech, dokud svedené dělnictvo nepozná, jestli dobře či špatně bylo vedeno těmi, kteří na půdě státní nestojí a positivní socialistickou práci v našich zákonodárných sborech nedělají.
Tak to, milí přátelé, jest! Vy voláte po jednotné frontě proletářské, ale vy jste to byli, kteří jste tu jednotnou frontu proletářskou rozbili. A vy jste to byli, kteří jste s námi roku 1918 ani květnovou oslavu v Brně pořádati nechtěli, že jsme vám byli příliš nacionálnimi. Vy jste to byli, kteří jste se stavěli do posledního dechu, kdy se jednalo o sloučení československých socialistických stran, proti tomu, aby s námi vůbec bylo jednáno. Teď váš brněnský pan Doležal a kde který redaktor komunistických časopisů píše a mluví o jednotné frontě proletářské, teď, kdy dělníci navzájem jsou otravováni a když z této otrávenosti těží ti, do jichž náručí jste nás vehnali.
Nemůžeme si pomoci. Jakmile vaše vy stoupení bylo zahroceno proti státu, musili se ujmouti všichni ti, jimž na existenci státu záleželo, vlády této věci, protože kdyby se byly akceptovaly ony názory, s kterými jste přišli vy, kde by dnes byla Československá republika, je veliká otázka.
O socialisaci mluviti je možno jako o problému a je možno o ní mluviti také jako o hesle. Nevím, jakým vystoupením byl ten návrh komunistického klubu poslaneckého na socialisování zlatodolu v Roudné. Ale byl to návrh, který byl projednáván za úřednické vlády a který měl asi 7 řádek petitu, v němž se vláda vyzývala, aby provedla socialisaci zlatodolu v Roudné. Tehdy úřednická vláda po prosincovém puči měla prováděti socialisaci roudenského zlatodolu. Návrh přišel do socialisačního výboru a jeho zpravodajem byl p. posl. kol. Haken. Přirozeně, že vláda úřednická nebude nám vypracovávati socialisační zákony, že to bylo účelem zpravodaje přinésti zprávu takovou, která by znamenala paragrafování zákonu, na základě něhož by ono socialisování mohlo býti provedeno.
Konstatuji, slavná sněmovno, že pan kol. Haken v sociálně-politickém výboru musil od návrhu utéci (Hluk. Slyšte!) a musil ohlásiti, že se tato socialisace zlatodolu v Roudné musí odložiti do doby, až budeme míti rámcový socialisační zákon. Tedy, páni komunisté, proč jste si v klubu nesedli a proč jste neudělali paragrafy 1, 2, 5, 10, 15 až 20 na tu socialisaci roudenského zlatodolu? Proč jste to neudělali? Mohli jste míti jeden krásný vzor socialisace a mohli jsme podle zlatodolu roudenského socialisovati ostatní závody v Česko slovenské republice.
Ale to jest ovšem něco jiného: podávati v parlamentě pilné interpelace a dělati k nim čtenářskou besedu nebo si sednout a celé noci pracovati na zákonech a připravovati se na ty těžké chvíle do parlamentních výborů, připravovati se na tu těžkou positivní práci, která nyní, kamarádi, po vašem exodu leží ve větším měřítku na bedrách těch socialistů, kteří při positivní práci pro dělnictvo zůstali. Vy jste z ní utekli a máte nejmenší právo nás obviňovati, kteří v ní zůstali.
Pan ministr sociální péče prohlásil, že kdyby bylo dělnictvo náležitě organisováno a jednotno, že by jistě naděje, že z tohoto zákona bude opravdu něco významného, byla plně opodstatněna. Vím, jak pan ministr sociální péče mínil toto své prohlášení. Vážení přátelé, kdyby dělnictvo Československé republiky bylo tak vyspělé, že by tvořilo byť i v několika socialistických stranách v zásadě jednotnou, pevnou a nerozbornou falanx, jednotnou, pevnou a nerozbornou páteř, pak by už ani si nedovolil kapitál podniknouti proti nim to, co si dovoluje proti nim podniknouti za doby, kdy ví, že je tu silná frakce socialistická, socialismu extrémního, která vnesla do veliké části dělnictva nesplnitelné cíle, a dělnictvo odvedla od bezpečnostního nazírání na stát sám.
My nepůjdeme na ty cesty socialisační, na kterých se ocitl dnes socialismus komunistický v Rusku, z toho důvodu, poněvadž dovedeme počítati. V Rusku zničili komunisté po tamnějším převratě celou výrobní administrativu, vyhnali úředníky a neměli sami nic, čím by byli administrativu výroby doplnili. Důsledky se dostavily: Ohromný rozvrat, hospodářská katastrofa a dnes my, maličký státek, malý pastorek na zeměkouli, Československá republika, musí sbírati na ten stát, který byl dříve živitelem téměř poloviny zeměkoule, musí poskytovati pohostinství několika stům dítek, nemají-li tyto umříti také hlady. Ovšem důsledky po několika letech budou ještě další. Tenkráte byl inženýr, úředník vyhnán, zničen. Jděte se podívati dnes v Rusku, kolik má dělník platu a kolik má platu inženýr. Přední dělník má v Rusku měsíčně příjmů 60 tisíc rublů, inženýr má 1 milion rublů.
Prosím, mám tady zajímavý dokument
hospodářských poměrů v Rusku. (Ukazuje dopis). Obyčejný
dopis, pět známek je na něm, každá stojí jeden tisíc rublů. Poslati
obyčejný dopis z Ruska do Čsl. republiky vyžaduje nákladu 5 tisíc
rublů. U nás známka do Ruska vyžaduje nákladu 2 K 50 h. Podle
toho by v Rusku na dopis, který je posílán ve vnitrozemí, stojí-li
u nás 1 K, stál jistě při nejmenším 1000 rublů. Kolik takových
dopisů smí si poslati dělník měsíčně, nechce-li jen v důsledku
nákladu na svou soukromou korespondenci umříti hladem? Tak daleko
to došlo v té velké zemi, My proto to nemůžeme akceptovati, i
když víme, že s těmi, kteří vlastní výrobní prostředky, budeme
míti ještě hodně mnoho práce, oněch method, s nimiž jste přišli
vy, nechceme používati, nýbrž věříme pevně, že náš boj s kapitálem
vyhrajeme přes všecky překážky. My půjdeme na cestách našich a
máme za to, že rozumné dělnictvo, až se vymaní ze špatné ideologie,
půjde s námi. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. Kaufmann.
Posl. Kaufmann (německy): Slavná sněmovno, dámy a pánové! Interpelace, o které má býti jednáno, jedná o otázce, jež má ve svých následných účincích strašný význam, těžce ohrožující náš život hospodářský, o otázce, jež by bývala, kdyby v posledních dnech nebylo bývalo na straně dělnictva tak nesmírně mnoho klidu a rozvahy, vedla již k rozsáhlým bojům, jakých snad stát neměl ještě příležitosti pozorovati. V interpelaci nadhozená otázka jedná o §u 3 zákona o závodních výborech, ve kterém se stanoví, že mezi jiným také pracovní řád, tedy důležitá součást pracovní smlouvy, může býti sdělán jenom v dohodě a společně se závodními výbory, takže nové vypracování pracovního řádu bez spoluúčasti závodních výborů je nemožným, nebo bylo by nezákonným. Ačkoliv nás od volby závodních výborů dělí jen ještě zcela krátká špetka času, mají páni podnikatelé náhle strašně na spěch, aby vyvěsili ve svých závodech nový pracovní řád, aby byl vypracován nový pracovní řád, jenž, jak před námi leží v doslovném znění, znamená pro dělnictvo velmi značné omezení volnosti pohybu v závodě, přede vším jiným však ovšem omezení volnosti pohybu závodních výborů. Podnikatelům nejde ovšem v prvé řadě jen o to s pracovním řádem, aby přivodili nové uspořádání poměru mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem, nýbrž nutno řád, podle našeho mínění, jest v nynějších poměrech a při akci podnikatelů, jsoucí nyní na postupu, pouze nástrojem, pouze prostředkem k tomu účelu, aby provokací tou dal se dělníkům podnět k zastavení práce, a aby byly vyvolány boje, při nichž jsou dělníci onou stranou, jež rozváže služební poměr. Otázka pracovního řádu zaměstnává nás již od počátku prosince minulého roku. Již v prosinci minulého roku dostali se zaměstnavatelé při různých vyjednáváních s organisací zaměstnanců k tomu, aby promluvili o otázce vydání nového pracovního řádu, a řada podniků, ba některé průmyslové skupiny použily zcela prostě v prostřed prosince příležitosti, že mnohé smlouvy vypršely, že vydaly při vypršení těchto smluv nový pracovní řád a publikací jeho ihned oznámily, že smlouvy uzavřené dosud mezi zaměstnavateli a organisacemi zaměstnanců, nebo mezi důvěrníky a podnikateli se ruší, ba ještě více, že se instituce důvěrníků v podnicích zbavuje účinnosti. Zaměstnavatelé vytvořili tedy tímto způsobem přede vším jiným dobu beze smlouvy a chtěli této bezesmluvní doby nyní dále použíti k tomu, aby zavedli pracovní řád opět ve formě oktroje, jednostranného diktátu. Musili jsme nyní pozorovati, že, byť se i jednotliví živnostenští inspektoři stavěli na stanovisko celé řady rozsudků živnostenských soudů, totiž, že pracovní řád nemůže nabýti platnosti právní pouhým vylepením v závodech, že, i když proti němu nejsou učiněny námitky se strany živnostenských úřadů, protože snad obsahuje nezákonná ustanovení, nenabude bez dalšího právní účinnosti a platnosti, byť i se živnostenští inspektoři stavěli na stanovisko, že pracovní řád jakožto nedílná součást pracovní smlouvy potřebuje dohody a souhlasu druhého kontrahenta, byť se někteří živnostenští inspektoři stavěli na stanovisko, že proto potřebuje pracovní řád před vyhlášením podle okolností podpisu, dobrého zdání se strany dělníků, mnohé živnostenské úřady nebo okresní hejtmanství, okresní politický úřad beze všeho ve velmi mnohých případech tento pracovní řád vidovaly, to znamená hleděly na pracovní řád jako na vyhovující zákonným ustanovením. Podnikatelé nyní zavedli tento pracovní řád ve velikém počtu závodů a, jak jsem již dříve řekl, zrušili smlouvy, zařízení důvěrníků, a nedosti na tom, využívajíce ihned těchto poměrů beze smlouvy, propustili řadu důvěrníků. To vedlo přirozeně v řadě závodů k zastavení práce, protože dělnictvo je rozhodnuto, že si beze všeho nedá vzíti vymožeností posledních let, které si svou odborovou organisací na podnikatelích vydobylo a vyvzdorovalo, a vymožeností revolučního období. Podíváme-li se blíže na tyto pracovní řády, shledáme, že tam je obsažena skrytě úplně řada ustanovení, jež, jak jsem již řekl, v budoucnosti ohrozí a omezí silně volnost pohybu důvěrníků. Avšak skutečným účelem pracovního řádu není, aby změnil pracovní poměr, případně pracovní smlouvu nebo tuto část pracovní smlouvy ve smyslu nebo na prospěch, řekněme, panské moci podnikatelů. Již dříve jsem řekl, že je pracovní řád prostředkem k tomu účelu, totiž nástrojem, aby se pokračovalo v boji proti zákonu o závodních výborech, prostředkem k tomu účelu, aby zákon o závodních výborech byl přímo sabotován, ježto páni zaměstnavatelé, přes to, že po celé měsíce, od jara minulého roku, vedli zcela otevřený boj proti zákonu o závodních radách v tisku a ve svých schůzích a jinak jinými propagačními prostředky, aniž mohli dojíti svého cíle, byť i na strany většiny této sněmovny měli silný vliv, a zákon o závodních výborech je vlastně ostudou, díváme-li se na něj jako na zákon sociálně-politický a chceme-li o něm jako o zákonu sociálně-politickém mluviti. Nedosáhli tím toho cíle, aby zákon o závodních výborech pokud možno zničili úplně nebo dokonce znemožnili. Pracovní řád je nyní prostředkem k tomu účelu. Ten pracovní řád, který v mnohých továrnách visel 30 let na zdi, o který se po 30 let téměř nikdo nestaral, tento pracovní řád, který již po léta, alespoň od roku 1918, již nevyhovuje a již tenkráte by byl měl býti změněn, jenž ani co do pracovní doby, ani co do přestávky v práci ani v jiných ustanoveních již nevyhovuje, ten mohl ještě po tři léta klidně viseti. Nyní náhle, krátce před vstoupením v platnost zákona o závodních výborech, nebo před volbami do závodních výborů, poznali podnikatelé, že tento pracovní řád nevyhovuje již poměrům v závodě a že se nyní najednou velmi mnohé - před vstoupením v platnost tohoto zákona - prý musí změniti. Co chtějí podnikatelé? Pokud dosud trvající boje, pokud prohlášení podnikatelů dávají poznati jejich vůli a cíl, který sledují, zanášejí se podnikatelé přede vším jiným tím, že dráždí dělníky ke stávce, že je provokují, aby opustili závody, aby odepřeli práci a tím vytvořili stav, jenž jim ještě na několik měsíců ze závodů oddálí závodní výbory. Zajisté, páni podnikatelé, jak se zdá, nečetli tento zákon správně. Jsou ještě možnosti, aby tyto plány, snad ustanoveními zákona, byly úplně zkříženy. Oni však chtějí, to je důležité, to se zde musí prohlásiti, přede vším dáti dělnictvu podnět, aby rozvázalo pracovní poměr, a tak všechny dělníky v podnicích přede vším jiným připraviti po dalších šest měsíců o pasivní volební právo. Zaměstnavatelé dali skutečně ve svých poradách proniknouti na světlo a prohlásili, že i na dále zamýšlejí působiti k tomu, aby dělníci, kteří nyní, jsou-li po 3 léta v závodě zaměstnáni, požívají ochrany v tom, že při propouštění z práce mají důvěrníci možnost u podnikatelů spolupůsobiti, zakročiti, protestovati, tuto malou výhodu ztratili a aby ve všech podnicích, jež zde přicházejí v úvahu, nebylo již dělníků s tříletou a víceletou dobou služební. To je tedy vlastně snad nejdůležitějším momentem, který dal podnikatelům podnět k tomu, aby v poslední době strkali pracovní řád do popředí a učinili jej předmětem boje. Mají-li nyní páni zaměstnavatelé ve svém bojovném plánu úmysl dále oddalovati volbu závodních výborů rozvázáním pracovního poměru a ztrátou pasivního volebního práva pro dělníky, protahovati volbu závodních výborů v podnicích, dělají to proto, protože chtějí užíti nynější obtížné situace, přede vším jiným vzestupu naší valuty, naší československé koruny a poklesu cen mnohých potřeb k tomu, aby v době poměru bezesmluvního, v době, kdy závodní výbory v závodech ještě chybí, provedli, přede vším jiným, snížení mzdy. Muselo by se snad ještě vyčkati a jsme toho přesvědčení, že stoupání valuty a také snižování cen, jež za vedení ministra zásobování se zavádí, je více neb méně umělým opatřením a, alespoň v číslicích, neodpovídá přirozenému vývoji tvoření cen. A protože nyní na toto snižování cen a stoupání naší valuty podle našeho přesvědčení má velkým dílem vláda umělý vliv, nemůžeme souhlasiti s tím, aby se podnikatelům dávala příležitost provésti ve svých závodech snížení mzdy, aniž by dělníci měli příležitost protestovati proti tomu nějakou institucí, nebo při této otázce přiměřeně společně působiti a společně pracovati. Zákon o závodních výborech má tedy dáti podnikatelům do rukou prostředek ku zhoršení pracovních a mzdových podmínek, má býti nástrojem, aby vymoženosti dělníků z posledních dvou let byly přivedeny v niveč a zrušeny. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)