Předseda (zvoní):
Uděluji slovo za výbor
sociálně-politický, a to o vládním návrhu zákona, jímž se mění
a doplňují zákony ze dne 17. prosince 1919, č. 16 a 17 Sb. z.
a n. z r. 1920, a ruší zákon ze dne 12. srpna 1921, č. 289 Sb.
z. a n., zpravodaji panu posl. Gustavu Navrátilovi.
Zpravodaj posl. G. Navrátil: Vážené shromáždění! Zákon, který vám byl předložen, abyste jej schválili, týká se zřízenců obecních a okresních. Výslovně konstatuji, že netýká se úředníků a také že se netýká zaměstnanců všech kategorií, zemských fondů atd. Chci k tomu ještě podotknout, že v úvahu přicházejí přirozeně jen ti zaměstnanci, totiž zřízenci obecní a okresní, kteří jsou stálými zřízenci, to jest, kteří jsou trvale zaměstnáni, kdežto s oněmi, kteří jen jako vedlejší zaměstnání vykonávají své veřejné funkce, s těmi ovšem jsou zvláštní smlouvy ad hoc uzavřeny. Pokud se týče zákona samého, máme vlastně dvě kardinální, řekl bych, zásady řešiti. První otázka není ani tak velkého významu. Jde vlastně o doplnění § 3 zákona ze 17. prosince, č. 16 a 17, a to potud, že zkušenost nás naučila, že i stálí zaměstnanci, zřízenci s trvalým zaměstnáním, mívají po většině zvláště v obcích venkovských a okresích zvláštní vedlejší zaměstnání, které často bývá daleko výnosnější, než pravidelný normální příjem dotyčných zaměstnanců. Byly zjištěny dále případy, že i po živnostnicku prováděli práce, že i hospodářství si obdělávali a že funkce zřízence obecního byla jim téměř jen vedlejší činností, takže bylo nutno, aby v tomto směru byl dán určitý doplněk, že může býti trvale ustanoven, pokud jeho soukromé příjmy z jiného zaměstnání nejsou převážně větší nežli z vlastního poměru služebního.
Ovšem i my máme různé starosti a obavy, že mohlo by se státi, že v jednotlivých obcích by si toto ustanovení vykládali různě, a proto doporučujeme, aby byly vypracovány zvláštní direktivy, jakási prováděcí nařízení, která ovšem mohou být vypracována jen po dohodě s dotyčnými odborovými organisacemi, pokud ovšem vůbec jsou. To se ovšem týká v prvé řadě cestářů, kteří jsou již sdruženi v odborové organisaci. Daleko významnější je však ustanovení další, a to ono, které zrušuje zákon č. 289 z r. 1921, kterýžto zákon byl skutečně pro zaměstnance významu dalekosáhlého. Jím vlastně teprve na roveň byli postaveni státním zaměstnancům, a to potud, že jim beze všeho paušálně přiznávají, aniž by se individualisovalo, aniž by se dbalo toho, kde v jakých krajích dotyčný zaměstnanec je zaměstnán, v jakých poměrech žije, jaké úkoly má, veškeré přídavky a také mimořádné a nouzové výpomoci po vzoru státních zaměstnanců. Již tehdy vláda měla různé pochyby, že zákon bude možná provésti, a proto vyhradila si výslovně v § 4, že vláda určí nařízením, kdy zákon tento nabývá působnosti. Vláda sama podobné nařízení dosud nevydala a plyne z toho, že zákon ten ani proveden býti neměl. Jak se vyšetřilo, jen v některých obcích přesně podle zákona se postupovalo, kdežto veliká část obcí toto zvýšení podle vzoru státních zaměstnanců u svých zřízenců provedla.
Kde to bylo provedeno, jeví se důsledky toho hrozné. Není třeba, abych opakoval číslice z důvodové zprávy vládní. Stačí, když shrnu tento materiál, aniž bych snad jednotlivé křiklavé případy vylíčil. Řeknu jen, že právě a jedině zvýšení platů těchto zřízenců přivodilo úžasné zvýšení přirážek obecních a okresních, a to od 400 až do 600 procent. Pánové, zajisté všichni uznáte, že poměrně malé výhody jednotlivých a jen několika zřízenců byly tím těžce vykoupeny. Musím přímo konstatovati, že se to stalo přímo na úkor kulturních a sociálních povinností dotyčných obcí a okresů. Je jistě důležitá otázka, komu máme vlastně dáti přednost, jestliže beze všeho můžeme jedincům, kteří jistě i jiným způsobem si živobytí naleznou a také nalézají, obětovati zájmy tak početného obyvatelstva, které tak těžce strádá, tak těžce vydělává, právě za tím účelem, aby správu obecní udrželo v jakési aktivitě, a které potom přirozeně některých případů naprosto ojedinělých, zvýšení příjmů.... (Nepokoj. Posl. Kreibich: Vy jste přivodili finanční krisi obcí, poněvadž jste jim nedovolili vybírati větší přirážky!) My se staráme o státní zaměstnance více než vy. Vy chcete rozbíti všechno a my to máme zachraňovati. Vy chcete rozvrátiti stát, chcete rozvrátiti společnost a naprosto nemyslíte na to, abyste zachraňovali obce a okresy. (Výkřiky posl. Kreibicha.) My jistě cítíme s tím zřízencem, ale byli jsme postaveni před těžký úkol, aby bylo odvráceno ohromné katastrofální shroucení obcí a okresů provedením zákona, který nikdo nemůže uznati za oprávněný, poněvadž přímo generalisuje a nivelisuje.
Myslím, že státní důvody jsou
velice pádné a přesvědčily mne, že nebylo jiného východiska, než
abychom odstranili zákon, který vlastně prováděn býti neměl, a
proto prosím jménem sociálně-politického výboru, aby slavná sněmovna
návrh zákona beze změny přijala. (Výborně!)
Předseda (zvoní): Přikročíme k debatě. Než udělím slovo prvnímu řečníkovi, navrhuji podle usnesení presidia lhůtu řečnickou 20minutovou. (Hluk. - Německé výkřiky: To je svoboda slova!) Naproti tomu p. posl. Haken navrhuje, aby řečnická lhůta byla půl hodiny. Dám nejprve hlasovati o návrhu p. posl. Hakena.
Kdo souhlasí s tím, aby řečnická lhůta byla půl hodiny, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To je menšina. Návrh p. posl. Hakena je zamítnut. (Velký hluk na levici. Výkřiky německých a komunistických poslanců. Dlouhotrvající nepokoj.)
Prosím o klid. Teď dám hlasovati o návrhu presidia. Kdo souhlasí s tím, aby byla řečnická lhůta 20 minut, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh presidia je schválen.
K slovu jsou přihlášeni na straně "proti" - předem zařazuji pány, kteří mluví za minoritní votum - pp. posl.: Taub, Brodecký, dr. Schollich, Simm, dr. Luschka, Houser, Hirsch, inž. Kallina, Blažek, Grünzner a Bubník.
Uděluji slovo prvnímu řečníku
zapsanému "proti" panu posl. Taubovi.
Posl. Taub (německy):
Velevážená dámy a pánové! Měli jsme již několikráte příležitost
s tohoto místa jednání ve výborech a ve sněmovně označiti potupným
znamením, měli jsme již několikráte příležitost zjistiti, jakým
způsobem se v této sněmovně projednávají důležité otázky, veřejnosti
se dotýkající. Oddávali jsme se naději,.... (Nepokoj.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Taub (pokračuje):
.... že většina této sněmovny přece jen přijde k názoru, že
počínání, které jste dosud zachovávali, není trvale možným. Vidíme
však, že všechny zkušenosti, které jsme dosud nashromáždili, jsou
daleko překonány zkušenostmi posledních dnů. (Souhlas na levici.)
To, co ukládáte sněmovně, co ukládáte výborům v posledních
dnech, to vymýká se všemu popisu. (Souhlas na levici. -
Hluk.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Taub (pokračuje):
Předlohy předkládají se výborům nikoliv proto, aby o nich
bylo vážně jednáno, všecko děje se jen, aby byla zachována parlamentní
forma. (Hluk.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Taub (pokračuje):
Vážené dámy a pánové! Včerejšího dne byla nám předložena řada
předloh, jež mají asi 160 paragrafů, a bylo nám v sociálně-politickém
a rozpočtovém výboru uloženo, abychom tyto předlohy v několika
málo hodinách promrskali. Dámy a pánové, bylo by to nemožným tuto
látku zpracovati, (Velký hluk.) kdyby všichni členové této
sněmovny skutečně ovládali českou řeč. Nyní však věc se má tak,
že velká část členů našeho klubu, který mám zde zastupovati, české
řeči neovládá, a prosím Vás ještě jednou, abyste se vmyslili do
postavení těchto lidí, kteří mají nyní přistoupiti k poradě o
těchto, tak nadmíru důležitých předlohách. (Hluk.) Ti,
kteří nemají "zvláštního štěstí" náležeti ke generálnímu
štábu strany většiny, musí připustiti, že oni sami, kteří ovládají
českou řeč, nemohou skutečně konati v tomto ovzduší skutečnou
práci. Avšak, pánové, hřešíte na instituci, kterou jste si zde
vytvořili, (Německé výkřiky: Tak jest!) a která našim druhem
ze strany dr. Czechem velmi správně byla označena jako
třetí komora, jako rozhodující, jako jedině rozhodující komora,
vytvořili jste si "pětku" a je to přímo zahanbujícím
pro sněmovnu, že výbory přímo musí čekati, až "pětka"
(Hluk. Potlesk na levici.) bude se svými pracemi hotova.
A došlo to tak daleko, že schůze výborů.... (Hluk.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid. (Německé
výkřiky: To je komedie! Že se nestydíte! To je ostuda!) Prosím
o klid. (Nově výkřiky na levici. Hluk.) Slovo má pan posl.
Taub.
Posl. Taub (pokračuje): A došlo to tak daleko, že schůze výborů byly přerušeny, aby bylo vyžádáno dobré zdání "pětky" v té či oné otázce. (Hluk. Výkřiky na levici: Slyšte! Slyšte! Skandál! - Posl. Čermak [německy]: Vládne "pětka", to není sněmovna! Posl. Hilebrand [německy]: Nepotřebujeme sněmovny, jděte domů, to je diktatura! Dlouhotrvající hluk na levici. Předseda zvoní.)
Musíme tedy shledati pochopitelným,
že každému člověku, jemuž ještě trochu záleží na politické slušnosti
a na politickém mravu, práce ve výborech se zošklivuje, ano znemožňuje,
(Hluk. Výkřiky na levici.) a musíme žádati, aby veškerá
práce byla přenesena do plena sněmovny. Tak daleko jste to přivedli
ve své zaslepenosti! A, dámy a pánové, tím (Hluk.) však
není potíž.... (Hluk. - Předseda zvoní.) Vážení,
tím však nejsou potíže, za kterých oposiční strany.... (Hluk.)
Předseda (zvoní):
Prosím znovu o klid.
(Hluk.) Slovo má pan posl. Taub.
Posl. Taub (pokračuje): Tím však nejsou potíže, za kterých oposiční strany ve výborech musí pracovati, ani přibližně charakterisovány. Dovolte mi, vylíčiti jednu charakteristiku z jedné dnešní schůze sociálně-politického výboru, abych Vám ukázal, s jakými potížemi musíme bojovati. Jest to pochopitelno, že podle tendence
v "pětce" všichni předsedové výborů, musím to zde říci, nejsou ničím jiným než nástrojem "pětky" a že jednají ve výborech podle přání a rozkazu "pětky" (Souhlas na levici.) a mají snahu, aby ty, kteří jim rozkazují, ještě překonali, že se snaží všemi prostředky technickými zlomiti oposici, aby prosadili návrhy, jak se na nich "pětka" usnesla. V dnešní schůzi sociálně-politického výboru, když již jeden řečník v rozpravě mluvil, zcela prostě přišel předsedající náměstek výboru s návrhem, že se doba mluvení stanoví ve všeobecné debatě pěti minutami. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte! Hluk.) Pánové, kteří si vždy hrají na ochránce jednacího řádu, (Hluk.) porušují jednací řád nebo chtějí jej úmyslně
prolomiti, je-li jim to příjemno. V § 45 jednacího řádu stanoví se výslovně, že pro generální debatu má se stanoviti doba k řeči nejméně půl hodinou a ve zvláštní debatě 10 minutami. Přece jest jasno, že nemůže býti podán návrh, aby se šlo pod dobu k řeči půl hodiny, neučiní-li se to ihned po řeči zpravodajově. Bylo to tedy ve dvou směrech porušením jednacího řádu, proti kterému s tohoto místa zcela rozhodně protestujeme. (Hluk na levici.)
Nyní dovolte mi pustiti se do prozkoumání předlohy, jež nás nyní zaměstnává. Připomínám vám 9. listopadu 1920. Onen den, kdy s tohoto místa finanční ministr dr. Engliš zaujal stanovisko k návrhu Brodecký, Grünzner. Snad bude to dobrým pro posouzení změn, jež se od té doby staly mezi stranami většiny této sněmovny, přivésti vám na paměť netoliko některé výroky pana dr. Engliše, nýbrž bude také potřeba dotknouti se krátce vývodů řečníků v přidružené debatě. Dr. Engliš tenkráte řekl: Při každém zlepšení státních příjmů jest v prvé řadě působiti k tomu, aby postavení státních zaměstnanců bylo zlepšeno." (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!). Prohlásil, že postavení státních zaměstnanců jest špatné a řekl dále: "Musím konstatovati, že srovnáváme-li státní zaměstnance s ostatními společenskými vrstvami u nás a se soukromými zaměstnanci, daří se státním zaměstnancům špatně." (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Tohoto prohlášení musíme se držeti. To bylo 9. listopadu 1920 a kdo jest zde ve sněmovně, kdo by chtěl tvrditi, že se od té doby hospodářské poměry zlepšily? Kdo tu je, kdo by chtěl tvrditi, že se obživa oné vrstvy obyvatelstva, o které zde mám mluviti, zlepšila? (Hluk. Předseda zvoní.) Tenkráte státním zaměstnancům přiváděla se před oči rovnováha v státním hospodářství (Hluk. - Předseda zvoní.) a řeklo se jim: Důležitějším než okamžitý přídavek jest pro vás rovnováha v státním hospodářství! Ministr financí dr. Engliš tenkráte řekl: A budeme samozřejmě ihned, jakmile se poněkud skonsolidujeme, pamatovati na státní zaměstnance, neboť to, co vám dnes dáváme, víme to velmi dobře, je pouze splátka." (Výkřiky.) Nyní dovolte mně nechati vystoupiti ctěnou koalici, pokud tenkrát přišla k slovu. Nejprve kolegyně Pechmanová. Ta mínila: "Nedáváme nic, co by se mohlo považovati za přiměřenou úpravu ke dnešním poměrům, nýbrž musíme prohlásiti, že přikročujeme k pomoci ve chvíli největší nouze." (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Dr. Mazanec tenkráte řekl: "Naše strana bude s celou svou politickou mocí státi na požadavku státních zaměstnanců". (Hluk.) Kolega Navrátil, který před několika minutami tuto řečnickou tribunu opustil a který přece je zástupcem státních zaměstnanců........ (Hluk. - Výkřiky. - Předseda zvoní.) "Státní zaměstnanci nás pochopí," pravil, "jestliže jim řekneme, že se nespokojíme s nynějším příspěvkem, že nezůstaneme státi na tom a že svou akci, jež nás vždy vedla k cíli, chceme vésti dále." (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) A aby došlo také na republikánskou stranu, jejímž jménem mluvil kolega Jan Černý jako zpravodaj: "Musím konstatovati," pravil, "že předloha snad neuspokojuje všechny státní zaměstnance; vláda se vynasnažila, aby alespoň částečně uspokojila požadavky zaměstnanců, protože není pro další výdaje dána úhrada." (Výkřiky na levici.) A dr. Engliš řekl krátce na to, když jsme po druhé měli to potěšení zabývati se předlohou senátem vrácenou: "Na klidu a spokojenosti zaměstnanců závisí klid ve státě." Tato slova, kterých jsme my nevyslovili, nýbrž ministr financí Engliš, bychom adresovali stranám většiny. (Nepokoj.) V důvodové zprávě k vládní předloze se praví: "Veliká drahota, jež byla příčinou prodloužení zákonů o mimořádných a nouzových výpomocech pro státní zaměstnance do 31. prosince 1921, poklesla jen u některých potřeb a nedá se dosud předem říci, kdy opět nastanou normální poměry". Předně popírám, že u některých životních potřeb nastalo zlevnění. Vypadá to úplně tak, jako by tato předloha byla dělána právě v období, stojícím ve znamení poklesu cen, a že od té doby nebyla v textu důvodové zprávy učiněna žádná změna. Vláda praví dále: "Proto je vláda, jež musí míti podle své povinnosti na zřeteli obtížné hospodářské postavení státních zaměstnanců, nucena, státním zaměstnancům dosavadní mimořádné a nouzové výpomoci ponechati prozatím až do konce roku 1922". Všimněme si: Vláda připouští, že zná těžké hospodářské postavení státních zaměstnanců, že je má na zřeteli, a přece přichází k výsledku, že žádá od státních zaměstnanců, aby nesli z 25% osobní daň z příjmů a sami platili pensijní příspěvky. Musíme míti na zřeteli, kdy vlastně bylo učiněno usnesení o převzetí pense na státní útraty. Toto nařízení datuje se z 11. září 1919, tedy z doby, kdy jsme, dnes může to přece býti zjištěno a dokázáno, žili mnohem levněji než dnes. Tenkráte, v revolučním Národním shromáždění, kdy jste nebyli Němci vůbec rušeni, přišli jste k poznání, že postavení veřejných a státních zaměstnanců jest takové, že pensijní příspěvky musí býti převzaty státem. Bez vlivu jakékoliv oposice došli jste k tomuto poznání. Prohlašuji to proto, poněvadž mně bylo řečeno, že některé socialistické strany operují něčím jiným: "Inu, co pak" argumentují tito pánové. "Dělníci musí platiti příspěvky na pensijní a nemocenské pojištění a státní zaměstnanci je nemají platiti?" Pánové, kdyby byla dána tato otázka, řekli bychom: Prosím, nemáme nic proti tomu, aby státní zaměstnanci museli platiti pensijní příspěvky. Otázka, kterou jsme si museli předložiti, je přece, zda se poměry od tohoto usnesení změnily, zda státní zaměstnanci dnes mohou tyto srážky zároveň s tím přijmouti. A dojdeme-li k poznání, že se poměry neobrátily k lepšímu - a to musí býti každým nestranným pozorovatelem uznáno - pak nesmíme životní postavení státních zaměstnanců srážkami z jejich nepatrných a na dnešní drahotní poměry nevystačujících příjmů ztěžovati. (Souhlas na levici.) Nám oběma může býti pomoženo. Stojíte na stanovisku, že státní zaměstnanci mají platiti pensijní příspěvky. Prosím, o tom se s námi může mluviti. Zvýšíme zcela prostě nouzové výpomoci a drahotní přídavky o onu částku, kterou činí pensijní pojištění a daňové srážky. Má vám býti vzata výmluva, jakoby v tomto směru byl nějaký rozdíl mezi stavem dělnickým a státními úředníky. Zde může býti beze všeho pomoženo. Tato námitka se nehodí, je to pouze výmluva z tohoto strašného postavení, ve kterém socialistické strany v této otázce jsou.
Již jsem řekl, že hospodářské poměry se od té doby neobrátily k lepšímu, nýbrž jsou mnohem horší, než byly. Avšak v této předloze činí se znatelný pokus prolomiti paritní zákon. Paritní zákon se ovšem neruší, avšak děje se o to pokus. Poukazuje se na paritní zákon, jako na zákon, jenž vám brání tak zatočiti s učiteli, jak byste to jinak učinili. Můžeme vám to říci: Na útok na paritní zákon učitelů odpovíme nejostřejšími prostředky boje. (Potlesk na levici.) Nedáme vzíti učitelům paritní zákon, který si namáhavě vybojovali, a je to bláznovství a zaslepenost, skrblí-li se a šetří na oněch lidech, kterým se svěřuje blaho a bytí našich dětí, kteří jsou povoláni k tomu, aby vychovávali náš dorost, naše děti. Kdo nevyvolává si zpět vzpomínku na ony strádající a hladovící učitele z doby před válkou? Kdo nevyvolává si na paměť, že úpadek v našich školách nutno hlavně také tomu přičísti? Nezbavíte-li naše učitele starostí o denní chléb, pak jest to samozřejmé, že za těch poměrů nemohou věnovati všechny své síly výchově dětí. Jdete ještě dále: V § 3 zákona, který jste ovšem poněkud změnili, který však svým obsahem nikterak nezadá původnímu návrhu, zasahujete do samosprávy obcí a samosprávných těles. Vy, pánové, nyní přicházíte a pravíte, že zaměstnanci obecní nesmějí míti vyšších platů než státní zaměstnanci, a bude mnoho kolegů na české straně, kteří mně potvrdí, že ne teprve ve válce, nýbrž již před válkou mnozí veřejní zaměstnanci vybojovali pro sebe práva a platy, jež daleko přesahují to, co se dnes dává státním zaměstnancům. A nyní v této těžké době chcete provésti postavení na roveň veřejným zaměstnancům státním a chcete obcím, jež mají více sociálně-politického ohledu, zakazovati, dávati svým zaměstnancům to, čeho nezbytně k živobytí potřebují. Chápete tedy, že po všem tom, co jsem vám předvedl před oči, nemůžeme naprosto dáti souhlasu svého k tomuto atentátu na státní zaměstnance, na zaměstnance veřejné.
Pokud jde o finanční stránku této otázky, praví se nám, že ze srážek povstane příjem 180,000.000. Ušetříte 180,000.000, ochromíte však chuť k práci státních zaměstnanců a způsobíte těmito opatřeními, že k překonání práce bude třeba ještě více personálu, že tedy nedojde k obmezení personálního nákladu, nýbrž k značnému stoupnutí. Chcete-li vážně šetřiti, pak jsme rádi ochotni ukázati vám k tomu cestu, kterou musíte jíti.
Dovolte mi ještě zcela krátce zabývati se vývody zpravodaje a důvodovou zprávou sociálně-politického výboru. Dr. Kubíček, který jako zpravodaj sociálně-politického výboru hájil zde věc vlády, odvolával se na spisovatele dr. Albína Bráfa, a mínil, že již zjistil, že český národ má náchylnost k státní službě. A aby se českému národu náklonnost k státní službě odvykla, (Veselost na levici.) hájí zde pan dr. Kubíček návrh, jenž má hospodářské postavení státních zaměstnanců zhoršiti. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.) Ještě jeden důvod vhodně uvedl. Praví, že nadměrné placení není v zájmu zaměstnanců. (Veselost na levici.) Rovněž příliš velký počet zaměstnanců není na prospěch zaměstnanců. To připouštíme. Avšak snad se jednou zeptá pan dr. Kubíček pánů z "pětky", kdo vlastně je tím vinen, že máme nyní takovou nadprodukci státních zaměstnanců. My nikoliv, nýbrž páni z většiny. A myslíte-li, že byste nyní mohli započíti se zločinnou hrou, nyní s jedné strany prováděti snížení platů a s druhé strany snad propouštění úředníků, a to vše za nynějších těžkých poměrů, pak jste se, páni, zmýlili. Tu může se vám říci, že jste počítali bez hospodáře. Avšak účel, jehož má býti touto předlohou dosaženo, vychází na jevo ze závěrečných vět řeči p. zpravodaje Kubíčka. Pravil: "Náš cíl, naše snaha směřuje ke snížení cen a mzdy, k návratu k normálním poměrům". V tom to vězí. (Výkřiky. - Místopředseda dr. Hruban zvoní.) Žasnu, že české socialistické strany chtějí nechati spáchati tento atentát, tento atentát, který není již hmatatelným, nýbrž zřejmým pokusem, zda v nynější době jest možno snížení mzdy. A kdo by byl tak zaslepený, aby nevěděl, že průmyslníci se s rozkoší vrhnou na tento zákon (Potlesk na levici.) a že s odvoláním na chování stran většiny v této sněmovně budou chtíti dovozovati právo začíti nyní na celé řadě s redukcemi. (Souhlas na levici.)
Krásnými frázemi se při odůvodňování předlohy vůbec nešetří. Tak v důvodové zprávě sociálně-politického výboru se mezi jiným praví: "Ozdravění státních financí jest možno pouze kompromisem. Naše snaha musí směřovati k tomu, abychom státní výdaje snížili, a to především osobní náklad na veřejné a státní zaměstnance", a pan dr. Kubíček přichází jako zpravodaj sociálně-politického výboru k názoru, že mezi dvěma zly nutno voliti menší, praví, že, postaví-li ho někdo před otázku, jak se má dosíci úspor, propouštěním či všeobecnými, všechny zaměstnance poměrně stejně postihujícími srážkami, sáhne prý klidně po posléze uvedeném východisku. A tu musíme p. dr. Kubíčkovi zcela kategoricky prohlásiti, že jak proti jednomu, tak i proti druhému prostředku ozdravění státních financí, prostředkům to, jež mohou způsobiti těžké otřesy naší správy, o kterých ti páni, jak se zdá, nemají ani tušení, se vší rozhodností vystoupíme.
Pánové! Jako socialisté bojujeme
proti této předloze, protože v ní vidíme pokus o snížení mzdy
v době, kdy lidé musí strádati v nejbídnějších poměrech, a protože
jsme toho názoru, že tato předloha musí míti za následek ochromení
chuti k práci u státních úředníků. Shledáte to po tom všem pochopitelným,
hlasujeme-li proti této předloze. (Souhlas a potlesk na levici.).
Místopředseda dr. Hruban
(zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, p. posl. Brodeckému.
Posl. Brodecký: Slavná sněmovno! Referent za sociálně-politický výbor držel se ve své řeči hesla, že má býti předloženým zákonem dosaženo dobrého hospodářství státu. Snad nemohla býti obhajovaná předloha tohoto znění pod tímto heslem dána do lepších rukou, abychom jasně viděli, že tu nejde o dobré hospodářství ve smyslu opravdové státotvornosti a potřeby státu, nýbrž že tu jde o hospodářství, které by se zdálo dobré lidem, kteří socialistické strany do tohoto násilí proti státním zaměstnancům vbičovali. Vbičovali tak, jak jsem si to představoval a jak jsem byl o tom přesvědčen hned po prohlášení vládní koalice. Již tehdy měl jsem příležitost s této tribuny prohlásiti: Na všechna dobrá slova nedám nic, protože jedno jest jisté: že takto složená koalice - ve vládním prohlášení slibován byl radikalism - bude dělati experimenty, že tato koalice nebude dělati nic jiného, než radikální experimenty silnější části této koalice, totiž kapitalismu proti proletariátu.
K tomu došlo příliš brzo a tak markantně jasně, že není potřebí užívati zvláště silných slov k prokázání toho, ba naopak bylo by snad jenom nutno nalézti slova, která by konečně rozsvítila v hlavách socialistům v této koalici, že je naprosto nemožno touto cestou pokračovati dále.
Je zajímavo, že právě jak v celém zpracování zákona, tak i ve všech cerklech, debatách a jednáních o tomto zákoně mluví lidé neodborníci, mluví lidé přímo řekl bych - nakomandovaní, úmyslně neodborníci, aby nemohli vystihnouti, jaký zločin se tu páše na personálu. (Výborně!) Pan referent mluví o tom, že stáli na křižovatce: propouštěti přebytečný personál, nebo snižovati příjmy. Z dvojího zla zvolili proto pánové zla obě. Propouští se a současně je snaha snižovati příjmy zbylých. Pánové, propouští se způsobem, který bychom nejméně očekávali v našem státě, v Československé republice. (Hlas: V demokratické!) Propouštějí se lidé, kteří konali vojenskou službu za Rakouska a z této služby se vrátili do zaměstnání státu. Rakousko prohlásilo, že přerušení služby na dráze vojenskou službou válečnou není žádné propuštění a vzalo je zpátky. Tito lidé rukovali, dosloužiti svoje leta v Československé republice pro československý stát, v čsl. armádě, tito lidé na Slovensku hájili nově utvořený stát proti vpádu Maďarů a když se vrátili teď zpátky po dosloužení presenční služby, tu se jim prostě prohlásilo: Pro vás nemáme zaměstnání! Lidé, kteří jsou členy pensijního fondu 5, 6, 7 až 8 roků, jsou prostě necháni za vraty v nezaměstnanosti.
A ještě dále! Prosím, byla mobilisace, veliké nadšení: půjdeme proti monarchismu zachraňovati pokrok, svobodu a demokracii Československé republiky. Řada našich lidí šla, s láskou a chutí rukovala. A když vrátili se tito lidé z vojny domů po demobilisaci a hlásili se na svá místa, byli necháni za vraty! Nebyli krátce do služby připuštěni. Celá sta lidí, bývalých zaměstnanců republiky, je takto bez zaměstnání od té doby, co se vrátili ze služby v československé armádě. Celá řada případů ukazuje k tomu, že se propouští, že se pensionuje, že se nepřijímají lidé vracející se z dosluhování - ne z presenční služby vojenské.
A k tomu se dnes přichází ke snížení platů resp. k záludnému odbourávání drahotního přídavku. Bylo řečeno, že republika dala, co mohla. Ano, já doplňuji to, co řekl kol. Taub z řeči tehdejšího ministra pana dr. Engliše, který řekl: "Nemáme více; co máme, to dáme a při nejbližší příležitosti zase budeme pamatovati na státní zaměstnance." Prosím, jak se dneska tento slib plní! Železniční zaměstnanci, státní zaměstnanci loni v listopadu sami se spokojovali, sami se zříkali zdvojnásobení měsíčního přídavku, sami útočili proti mně jako navrhovateli, že si nepřejí za takových poměrů finančních zlepšení a dnes je doháníte k tomu, aby přímo prohlásili, že se musí za každou cenu státi všechno, co je možného, aby zabráněno bylo zhoršení jejich poměrů. Pánové při zpracování zákona, při jeho posuzování byli uvedeni nesčetněkráte v omyl, zda vědomě nebo úmyslně, jest lhostejno. Jednou se vykládalo, že železniční zaměstnance srážení pensijních příspěvků nepostihne, poněvadž oni už platí, tak ať platí rovněž ti druzí, a celá řada podobných falešných výkladů. S tímtéž výkladem se setkáváme i dnes z úst referenta, který se dovolává toho, že má docela zaručenou statistiku. V Rakousku však nebylo 82.000 železničních zřízenců, v Rakousku bylo 225.000 železničních zřízenců; jak docházíme tedy k tomu číslu, které p. dr. Kubíček na základě falešného základu vypočítal pro potřebu naší republiky? V Rakousku bylo dále asi 250.000 státních zaměstnanců, takže veškeří rakouští státní zaměstnanci dělili se na polovici železničních zřízenců a polovici státních zřízenců. Dnes máme u nás asi necelých 400 tisíc státních zaměstnanců a státních železničních zřízenců a dělí se u nás opět na podobnou polovici, t. j. asi 160 tisíc železničních zřízenců a na 200 tisíc státních zaměstnanců. Prosím: cifry pana referenta jsou cifry úplně falešné a nesprávné. Při této příležitosti vzpomínám si na jedno. Gewerkschaft, to jest organisace železničních zřízenců v Rakousku, ve své po slední zprávě vykazuje na rakouských liniích, které se tak scvrkly, že jsou dnes jen nepatrné délky, 92.000 členů a pan referent chtěl míti v celém starém Rakousku 82.000 železničních zřízenců, ač po převratu tam noví zřízenci zásadně přijímáni nebyli. Jest také nutno přihlížeti k poměrům, které ve válce a po válce nastaly. Pánové, já se divím, že při každé příležitosti to musí býti železnice, na které narážíte a zle kritisujete, jaké jsou tam poměry. Když, pánové, nebudete na železnice klásti takové úkoly a nebudete se snažiti se všech stran připraviti železnice o příjem a připsati jim všemožná vydání, pak myslím, že to jistě bude jinak vypadati.