Předseda: K
slovu není již nikdo přihlášen. Debata jest skončena. Uděluji
závěrečné slovo panu zpravodaji posl. Slavíčkovi.
Zpravodaj posl. Slavíček: Slavná sněmovno! Dovolte, abych jménem našeho klubu zaujal stanovisko k stížnostem předneseným pp. kol. Böhrem a Pastyříkem.
Že v živnostenské a obchodnické politice nedělali jsme zrovna dvakrát šťastné kroky, o tom nebude nikdo v pochybnostech. A jestliže máme veliké nedostatky - a máme je v politice živnostenské a obchodně politické - tedy musíme hledati chyby hned v zárodku, když jsme celou organisaci státu dávali dohromady. A musím říci, nikoliv na obhajobu pana ministra obchodu, nýbrž konstatovati fakt, který zde je: Tehdy jsme organisovali stát všichni a při organisování byl také kol. Mlčocha to jako hospitant klubu sociálně-demokratické strany. Tedy chyby se staly, říkám ještě jednou, ale na těch chybách kol. Mlčoch měl zrovna takovou vinu, jako každý z nás. (Posl. Mlčoch: Nejsem členem vlády, za to má odpovědnost v prvé řadě vláda a vládní většina a má na výtky reagovati a dělati nápravu! - Posl. Anděl: Tak nemluví zástupce živnostnictva!) Račte odpustiti, pane kolego, já jsem poslancem republiky Československé a ne jen jedné části. (Posl. Mlčoch: Ale korupce zde je a my máme povinnost, abychom na ní poukazovali!) Já korupci nehájím, já konstatuji...... (Posl. Mlčoch: Na korupci jsem poukazoval hned v revolučním Národním shromáždění a dělala se přes ty výtky!) ještě jednou, že kol. Mlčoch hlasoval pro všechna zařízení, proti kterým dnes štve. (Posl. Mlčoch: Ale žádal jsem nápravy a ta se nestala!) Tedy pravděpodobně p. kol. Mlčoch měl jiné názory dříve než dnes. (Posl. Mlčoch: Tytéž jako dnes! - Posl. Vávra: Po zkušenosti se nabývá rozumu!) - Možná, to jest pravda. (Posl. Mlčoch: Co jsem měl dělati proti 200 poslancům?)
Chtěl bych poukázati na to, pokud se týče zkušeností v cizině, že pan kol. Pastyřík má mylné informace, zejména z Londýna, poněvadž Londýn je zrovna jediné místo v celé Evropě, kde obchodně-politickou službu za nás dělá praktický obchodník, který tam byl 13 roků usedlý a v obchodě jako cestující zaměstnán. (Posl. Mlčoch: A v Italii také?) - Pardon, mluvím o Londýně. - Tento obchodník jezdil v obchodních záležitostech po celém světě. Ale, pánové, ruku na srdce, kdo pak je vinen..... (Posl. Mlčoch: My zase ne?) ...... na obchodně-politickém nedostatku a nevýchově? Také my, a to proto, poněvadž jsme se nikdy o to nestarali. (Hlas: Nás representovali protekční děti, každý musel míti dříve politickou legitimaci, chtěl-li něčeho u státu dosáhnouti! - Posl. Vávra: Vy jste proti nám pracovali!) Proti vám? Jak dlouho, pane kolego, representujete stranu? My jsme pracovali pro živnostenskou politiku, když vy jste ještě dávno spali! Před 15 lety nebylo po vás ani vidu ani slechu. (Výkřiky.)
Pokud se týče korupce a podplácení,
pánové, jsem přesvědčen, že není jediného člověka v této síni,
který, kdyby o ní věděl, by ji chránil. (Výborně!) A proto,
pánové, nemluvte tak paušálně. To děláte hanbu také sami sobě.
Víte-li něco o korupci, řekněte to, ať se to týče kohokoli. (Potlesk.)
To je to nejpohodlnější stanovisko, říkati někomu, že je korupce
nebo podplácení. Prosím, ven s tím! (Posl. Mlčoch: Panu ministrovi
Englišovi jsem takový případ uvedl na veřejné schůzi a on řekl,
že jsem to neměl dělati! Jiný hlas: Kde který socialistický poslanec
o tom mluví a zpívá!) Jestliže korupce zde je, já bych souhlasil
s jejím odstraněním, s tím souhlasím úplně. (Hluk. Výkřiky
posl. Najmana).
Předseda (zvoní):
Slovo má pan posl.
Slavíček a ne p. posl. Najman.
Zpravodaj posl. Slavíček (pokračuje): Upozorňuji na to, že by bylo záhodno posuzovati věc s objektivního stanoviska. (Různé výkřiky a velký hluk. - Předseda zvoní.) Na jedné straně voláme po absolutním zrušení Úřadu pro zahraniční obchod a na druhé straně kol. Pastyřík a nepochybuji, že informace může míti správné - uvádí, že do Vladivostoku je odesíláno zboží pode vší kritiku. Tedy zde musíme rozlišovati, kdo má zabrániti vysílání špatného zboží do ciziny, když bychom všecko absolutně zrušili a každý si zde mohl dělati, co by chtěl. Vždyť to bylo naším největším neštěstím na začátku našeho státu, že jsme dovolovali pod různými triky posílati do ciziny nejhorší zboží. Jestli nás někdo zabil v Londýně a Anglii, pak to byla právě jen nepoctivost a neseriosnost v tom, že se zasílalo špatné zboží, a měli bychom toto zameziti stůj co stůj. Upozorňuji slavnou sněmovnu na to, že ta opatrná Anglie se tak zabezpečila proti špatnému zboží, obchodníci, ba i společnosti, jako máme u nás společnosti s ručením obmezeným, musili udávati plné adresy těch lidí, kteří podpisovali, aby je veřejnost znala, aby nemohli švindlovati.
K vývodům p. kol. Böhra....
(Různé výkřiky a velký hluk.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Zpravodaj p. posl. Slavíček (pokračuje): ... chtěl bych říci: Jeho žádosti, aby se věc likvidovala pokud možno spěšně, bylo potud vyhověno, že do § 3 byla vsunuta věta: "bude postupně pokud možno nejdříve" atd. Upozorňuji však, že pan kolega Böhr patrně si dost dobře nevšimnul obsahu § 2, který obsahuje ustanovení o likvidaci, vlastně o zrušení a § 3 mluví o provádění. Tedy nemohl bych souhlasiti s tím, abychom jen tak a limine, beze všech úvah pustili vše do volnosti, neboť mohlo by se zase opakovati v našem sousedství to, čeho jsme byli svědky při poklesu valuty v německé říši, a pak - prosím, jen ruku na srdce všichni - divně bychom se dívali na to, kdyby státy se znehodnocenou valutou posílaly nám zboží, které by konkurenčně náš průmysl a náš národohospodářský život zabíjelo a omezovalo. To žádný rozumný národohospodář připustiti nemůže. Upozorňuji, že nynější vláda je vládou parlamentární, a jsem přesvědčen, že nynější vláda nebude dělati ničeho, co by nemohla zodpověděti před Národním shromážděním. (Posl. Vávra: To si povíme!) Ano, vždyť to si můžeme pověděti.
Ke konci bych chtěl říci ještě
toto: Stěžoval-li si pan kol. Böhr, že Žatec a Bor jsou
ve světě neznámy, tedy ho upozorňuji, že bych to nebral tak tragicky.
Celá naše republika před svým zřízením nebyla známá, ale je velmi
známá dnes. A jsem přesvědčen, budeme-li chmel zasílati pod názvem
"žatecký" a budeme-li dobré naše sklo posílati do ciziny
z Boru a nikoliv z Haidy, že si cizina pro dobrou jakost výrobků
na české názvy zvykne. Návrh p. posl. Böhra, aby byla vsunuta
do § 2, poslední řádka, slova: "pokud možno urychleně"
místo slova "neprodleně", nedoporučuji, a doporučuji
slavné sněmovně schváliti zprávu výboru pro průmysl, živnosti
a obchod, jakož i zahraničního tak, jak jest s dostatkem a návrhem
resolučním posl. dr. Kafky, který navrhuji postoupiti výboru
pro průmysl, živnosti a obchod. (Potlesk.)
Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan zpravodaj
posl. Koudelka.
Zpravodaj posl. Koudelka: Slavná sněmovno! Myslím, že při této příležitosti mělo by platiti "o mrtvých jen dobré". Pánové se neměli prohřešiti proti této zásadě i při pohřbu úřadu pro zahraniční obchod. Velectění pánové! Dnes jest zcela jiná situace než byla před rokem, když jsme úřad ten uváděli v život. Tehdy bylo zřízení tohoto úřadu zlepšením neobyčejným, pravým dobrodiním. Jen si vzpomeňte laskavě na tehdejší debatu o zákonu, jímž se úřad pro zahraniční obchod zřizuje, jen si vzpomeňte, když zde byly uvedeny případy, že v chemickém pododboru tehdejší vývozní komise žádost za povolení vývozu musela projíti 14 úřady, jak to dlouho trvalo a kolik úřadů musel člověk schoditi, nežli dostal příslušné povolení. Bylo zde tehdy řečeno zcela správně a příležitostně, že jedno povolení stálo zájemníka jednu podrážku, a bylo to skutečně také pravda. Tehdy zřízení ústředního úřadu, v němž se agenda povolovací a kontrolní soustřeďovala, bylo proti tomu tehdejšímu stavu přece jen neobyčejným pokrokem a, pánové, chceme-li posuzovati objektivně a správně význam a správnost agendy úřadu pro zahraniční obchod, pak tak nemůžeme činiti se stanoviska dnešních poměrů a stavu, nýbrž se stanoviska tehdejších poměrů a tehdejšího stavu, a pak náš úsudek bude zcela jiný.
Lze si jen třeba vzpomenouti na toto: Když byl úřad pro zahraniční obchod zřízen, nalezl ministr, nastupující svůj úřad, pouze 2 obchodní smlouvy s cizinou. Byly to smlouvy s Jugoslavií a Švýcarskem. S ostatními státy neměli jsme jediného obchodně-politického ujednání a přece jsme chtěli vyvážeti, poněvadž jsme chtěli vyráběti a chtěli jsme žíti. A během tohoto krátkého období úřadu pro zahraniční obchod byly sjednány obchodní smlouvy s Anglií, Bulharskem, Francií, Holandskem, také s Maďarskem, Polskem, Rakouskem a Rumunskem a navázány styky s řadou dalších států.
Nelze tu také přehlédnouti i otázku
našich zahraničních obchodních komor, z nichž neměli jsme ani
jedinou a kterých máme dnes 7 až 8 - nedovedu se dobře pamatovati.
Dosud existují, pravda - to uvádím naproti kolegovi Böhrovi
jistá omezení ve vývozu a dovozu, ale tato omezení nejsou nikterak
podstatného rázu. (Nepokoj.)
Předseda (zvoní):
Prosím pány, aby laskavě
zachovali klid.
Zpravodaj posl. Koudelka (pokračuje): Vývoz jest dnes úplně uvolněn, pouze nepatrná část položek našeho celního tarifu jest z důvodů jednak finančních, jednak valutárních a jednak obchodně-politických vázána na řízení povolovací. Příslušná povolení vydává dosud úřad pro zahraniční obchod. Pokud jde o dovoz, zde sice trvá se na řízení povolovacím, ale interními pokyny je zavedeno pouhé t. zv. řízení ohlašovací, a ministr obchodu slibuje, že v nejbližší době bude celá řada položek přesunuta z řízení povolovacího do řízení ohlašovacího, což bude znamenati nové značné uvolnění i v tomto směru. Snad by nebylo dobré i se stanoviska zájmu obchodu a živností překotné uvolňování a překotné odstraňování předpisů, které váží dovoz a vývoz, i když se chce věřiti, že se tak děje se zřetelem na důležité zájmy našeho národního hospodářství. (Posl. Vávra: Zjednodušiti agendu!) To je jiná věc. Soudím, že po této stránce vykonal ministr obchodu vše, co jest jeho povinností.
Ke konci mám za povinnost odpověděti na výtku učiněnou našemu ministerstvu zahraničí ve věci nepřipuštění vzorkového vlaku na území jihoslovanské. Velectění pánové! Při této příležitosti tedy, ne zrovna příjemné, jest si vzpomenouti také na to, že byly to obchodní komory států jihoslovanských, které varovaly své členy před navazováním obchodních styků s obchodníky a živnostníky československými pro jejich nereelnost. Byla to zejména obchodní a živnostenská komora záhřebská. Neračte se tedy diviti, když je tu takový zjev, který konečně, jak zde bylo řečeno, není pouze ojedinělým - nebylo to pouze v Jugoslavii - že se nevítá náš obchodník a náš živnostník všude s otevřenou náručí. Vzpomínám si, že pasus o této věci je obsažen také ve vládním prohlášení. Připomínám to proto, poněvadž vláda v tomto svém prohlášení slíbila, že bude přísně dbáti toho, aby nesvědomití a nereelní obchodníci nehanobili naši dobrou pověst v cizině.
Myslím tedy, že mohu s dobrým
svědomím jménem zahraničního výboru doporučiti slavné sněmovně
vládní návrh zákona, jímž se zrušuje úřad pro zahraniční obchod,
k laskavému schválení. (Výborně!)
Předseda: Budeme hlasovati. Prosím, paní a pány poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)
Konstatuji, že sněmovna je způsobilá se usnášeti.
Zákon tento má celkem 4 paragrafy, nadpis a úvodní formuli. Pozměňovací návrh podán nebyl, materie je jednotná, dám tedy o celém zákonu hlasovati najednou. Námitek není? (Nebyly.)
Námitek není. Dám tedy hlasovati, jak jsem právě uvedl.
Kdo souhlasí s osnovou tohoto zákona, jímž se zrušuje úřad pro zahraniční obchod, s jeho 4 paragrafy, nadpisem a úvodní formulí, jak jsou obsaženy ve zprávě výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Zákon jest schválen v prvém čtení.
Druhé čtení dám na denní pořad příští schůze.
Zbývá nám ještě rozhodnouti o resoluci. Výbor zahraniční doporučil ve své zprávě ku přijetí resoluci p. posl. dr. Kafky. Zpravodaj výboru pro průmysl, obchod a živnosti p. posl. Slavíček navrhuje přikázání této resoluce výboru živnostenskému. Dám o návrhu pana zpravodaje hlasovati.
Kdo souhlasí s návrhem pana zpravodaje posl. Slavíčka, aby resoluční návrh p. posl. dr. Kafky přikázán byl výboru živnostenskému, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh pana referenta je přijat a tím jest tento odstavec denního pořadu vyřízen.
Přikročíme k odstavci druhému,
jímž jest
2. zpráva výboru zdravotnického a výboru rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 2061) o vybírání zdravotní přirážky k přímým daním státním přirážkám podléhajícím a utvoření veřejného fondu pro podporu veřejných nemocnic a ústavů léčebných v republice Československé (tisk 3243).
Zpravodaji jsou za výbor zdravotnický pan posl. Johanis a za výbor rozpočtový posl. Kasík.
Uděluji slovo prvnímu zpravodaji
za výbor zdravotnický, panu posl. Johanisovi.
Zpravodaj posl. Johanis: Slavná sněmovno! Zprávou zdravotnického a rozpočtového výboru tisk 3243 řešíme důležitý úkol, týkající se našich nemocnic. Již v prvním Národním shromáždění přišel jsem s podnětem, aby našim veřejným domům léčebným zaručily se mimořádné příjmy zvláštní přirážkou po způsobu přirážky, kterou stanovilo bývalé Rakousko pro vydržování všeobecné nemocnice v Praze císařským nařízením ze 13. března 1917, č. 149 ř. z. Pražské všeobecné nemocnici tímto nařízením již v roce 1917 bylo přiznáno právo, aby berní orgány vybíraly pro její vydržování od okresů, které přiléhají ku Praze, 8% zdravotní přirážky, což mělo ulehčiti tomuto ústavu, aby mohl spíše prosperovati. Je nesporno, že toto nařízení pražské všeobecné nemocnici velmi prospělo, ovšem daleko nesplnilo to, čeho tento ústav potřebuje, poněvadž musíme si býti vědomi, že pražská nemocnice má dnes celkem asi 1200 lůžek. Celkem v celé Velké Praze máme i s řeholními nemocnicemi 2000 lůžek, a když se uváží počet obyvatelstva, musíme konstatovati, že nejenom pražská všeobecná nemocnice daleko neodpovídá potřebám jako ústav, ale že také neodpovídá jí těmto potřebám léčebným i všecky nemocnice soukromé, mám na mysli zejména nemocnice řeholní. Při té příležitosti již teď naznačuji, že, ač 8% přirážka zdravotní měla za úkol jaksi financovati nemocnici, přece nesplnila nejdůležitější úkol, aby totiž se nemocnice rozšířila.
Já jsem již dávno přišel k názoru, že nestačí taková přirážka pouze pro pražskou nemocnici, nýbrž že je nutno ji stanoviti pro všechny nemocnice nejen proto, že máme samostatný stát, ale že společnost, ať je representována státem jakýmkoli, musí o tyto záležitosti pečovati. Vidíme to zejména na výpravě nemocnic, ať již veřejných, ať jiných léčebných domů a proto jsem přišel již ve 144. schůzi prvního Národního shromáždění dne 14. dubna 1920 s resolucí, aby vláda předložila osnovu zákona, aby po způsobu přirážek pro všeobecnou nemocnici rozšířilo se to právo také na všechny ostatní nemocnice v našem státě.
Je nutno, abychom si uvědomili nejdříve počet obyvatelstva v celé naší republice a počet nemocnic. Podle mých informací máme v Čechách 91 nemocnici veřejnou, na Moravě 26, ve Slezsku 8, na Slovensku 28 a v Podkarpatské Rusi 4. Dohromady máme veřejných nemocnic 157, které mají v Čechách 13.919 lůžek, na Moravě 4500, ve Slezsku 1200, na Slovensku 4724 a v Podkarpatské Rusi 1072 lůžek. Tedy dohromady má 157 nemocnic v našem státě 25.408 lůžek. Když uvážíme, že republika naše má 14 milionů obyvatelů, můžeme si teprve uvědomiti hrůzu těchto číslic, jak v celé řadě okresů ať u nás, či na Slovensku, nebo v Podkarpatské Rusi je nemocnic nepatrný počet. Důsledky toho je nutno hledati snad v nedostatečných příjmech jednotlivých činitelů, kteří dosud nemocnice stavěli, a to jsou okresy. Když uvážíme velké okresy, které u nás jsou, zejména v jižních Čechách nebo v západních oblastech, jako jest průmyslová oblast Hořovice, kde se přichází k tolika úrazům, a přece tento okres vlastní nemocnice nemá - když vezmeme přiléhající okres berounský s tak velkým průmyslovým obvodem, který také nemá vlastní nemocnice, vidíme teprve dnes, co to je za vadu, že jaksi našim veřejným institucím, jako byly země nebo okresy, po případě příští naše župy, nedává se záruky, aby mohly veřejné domy, jako jsou nemocnice, zřizovati. Jak jsem řekl, pražská všeobecná nemocnice byla finančně podepřena zvláštním nařízením z roku 1917, aby dostávala zdravotní přirážky, a má resoluce z dubnové schůze roku 1920 chtěla podepříti snahu, aby výhoda, kterou má pražská nemocnice, byla rozšířena na všechny nemocnice ostatní. Naše správa právě jaksi se staví za návrh vládní, který ministerstvo zdravotnictví na základě usnesení prvního Národního shromáždění vypracovalo, a úkolem zákona je podepříti finančně nemocnice.
Dosud každá nemocnice je opřena ve svém příjmu o ošetřovací sazby. Je známo, že kdybychom měli míti ošetřovací sazby v takové výši, jak je třeba v jednotlivých nemocnicích, zejména v těch nemocnicích, které mají chirurgické pavilony, aby jí zaručily dostatek příjmů, že by nemocnice, která má chirurgický pavilon, musila míti tak nehorázné sazby, že by člověk nemajetný neb ústav, který za něj platí, těžko tuto sazbu mohl zaplatiti. Vládní návrh dosti vyrovnává tyto nespravedlnosti a říká, že se bude vybírati 8% přirážka k daním a výnos této přirážky se přikáže jednotlivým zemským výborům, které podle toho, kolik mají nemocnic a podle toho, jak se daně v jejich okresu vybírají, budou jej rozdělovati. Celkem se má dle návrhu dostati 75% zemským výborům, které si je mají rozděliti svým nemocnicím, resp. nemocnicím, které vydržují okresní správní výbory, ale které jsou v oblasti té které bývalé korunní země, a 25 % z výnosu má se ponechati ministerstvu k disposici, aby tuto částku rozdělovalo na nemocnice již dříve státem vydržované, jako je na př. nemocnice v Košicích, v Bratislavě, státní ústav pro tuberkulosní v Dolním Smokovci, a pak ústavům soukromým a nemocnicím, které nevydržuje stát ani veřejné instituce. Byla v posledních dnech vyslovena domněnka, že by ministerstvo těchto 25% mohlo zneužíti ve prospěch jiných účelů; ale to není možno, poněvadž zákon naznačuje, jak se jich má použíti, a myslím, že každá pochybnost je naprosto vyloučena.
Já chci mimo se stanoviska zdravotnického pozdraviti tuto osnovu více z důvodů sociálně-zdravotních. Kdo vidí naše nemocnice, jak jsou uboze vypraveny, musí si býti vědom, že společnost a správa státu v prvé řadě má povinnost starati se o lepší vybavení nemocnic. Zdraví je nejvyšším statkem člověka a jistě stát moderní nebude právě na nemocnicích šetřiti. Jestliže vládní osnova zaručuje nemocnicím mimořádný příjem, bude to míti mimo sociální význam, poněvadž do nemocnic těchto jdou jenom nemajetní, a dnes z největší části členové pojištění u nemocenských pokladen, ať ze stavu průmyslového, živnostenského nebo zemědělského, jsou odkázáni do veřejných domů nebo nemocnic. A tu předpokládáme, jestliže nemocnice jako veřejné léčebné domy dostanou mimořádné příjmy, že nejen vypraví jednotlivé pavilony lépe vniterně, ale že se budou starati o to, aby postavily pavilony jiné, které je nutno určiti pro léčení, nebo kde naleznou útulek lidé nevyléčitelní do konce života.
Já zde při této příležitosti vyzdvihuji otázku zřizování pavilonů pro těžce tuberkulosní. To bylo již za Rakouska - není to myšlenka nová - už za Rakouska se rodily také dobré myšlenky a úmysly, aby kromě velkých soukromých sanatorií, které lidem nemajetným nejsou přístupny, zřizovaly se také v jednotlivých okresích u okresních nemocnic zvláštní pavilony pro nemocné stížené těžkou tuberkulosou, aby ti, kteří nejsou vyléčitelni, mohli býti ošetřováni tam, případně, aby jejich sklon života dál se v takových místech, kde by všechna služba lékařská a ošetřovatelská byla po ruce. Kdo měl co dělat s tuberkulosními, zejména při těch velkých číslicích, jako vidíme dnes, kdo viděl tuberkulosou postižené, zejména ženy a děti, musí si přáti, aby naše okresní nemocnice byly nejen pro normální léčení vybaveny co nejlépe, ale aby se jim dostalo na to i prostředků. Zejména pak musíme volati po tom, aby stará myšlenka, zřizovati u okresních nemocnic pro těžce tuberkulosní zvláštní pavilony, byla uskutečněna.
Jestliže naše ministerstvo zdravotnictví, a zejména nyní, kdy pan ministr ukazuje režim opravdu sociální, bude postupovati tímto směrem a vykoná určitou práci, bude nutno nejen ho podporovati, ale zejména mu dáti také prostředky, aby naše okresní nemocnice opravdu našly koutky a místa, kde člověk stížený těžkou tuberkulosou, tedy jeden z nejnešťastnějších z nešťastných, byl ke sklonku svého života ošetřován lékaři a všemi prostředky, které léčba má po ruce, aby nám neumírali v malých dědinách, na opuštěných místech a neohrožovali nákazou své okolí. Kdo měl příležitost viděti skonávající tuberkulosou, musí si přáti, aby společnost moderní starala se dokonale o všechna opatření pro klidný skon těch, kdo trpí tuberkulosou.
Doufám, že nový zákon, který máme projednati, přispěje k této věci, poněvadž některé nemocnice, zejména dobře řízené, které jinak nejsou od okresů finančně opatřeny, mohou z příjmů z tohoto zákona vyplývajících opravdu pavilony pro tuberkulosní stavěti.
Při této příležitosti akcentuji také otázku zřizování pavilonů též pro rodičky. Naše porodnice jsou jen v hlavních městech; máme ji jen v Praze, Brně a na Slovensku, ale počet porodnic jest nepatrný. Jest nutno míti na zřeteli, aby žena, která vykonává ten posvátný úkol, dávajíc život příštímu pokolení, měla náležité opatření, a tento názor jest nutno hájiti nejen z důvodů zdravotnických, ale já přiznávám i z důvodů sociálních, zejména ve velkých průmyslových centrech, jako jest Kladno, Pardubice, Budějovice, Plzeň, Brno, Moravská Ostrava a slovenská města. Tam musíme reklamovati, aby ústavy pro rodičky byly zřizovány a to ne z filantropických důvodů, jak to několik jednotlivců, zejména v Praze, dělá, nýbrž musíme žádati, aby pro rodičky byly zřizovány řádné veřejné ústavy po způsobu zemských porodnic, kde by žena, nemajíc bytu a peněz na výlohy, které s porodem jsou spojeny, opravdu měla jistotu a možnost splniti svůj posvátný úkol při šestinedělí.
Prosím, aby tento zřetel nebyl pouštěn s mysli, aby ministerstvo zdravotnictví rozšíření porodnic věnovalo mimořádnou pozornost, a jestli to možno, aby z dosavadních příjmů při různých rozpočtech hledalo úhradu, aby aspoň průmyslová města takové domy měla.
Dále jest ovšem při této příležitosti nutno zvláště apelovati, aby náš mladý dorost, který slouží a vychovává se na klinikách, měl své postavení sociálně zajištěno lépe než dnes. Organisace lékařské mohou dosvědčiti, že o lékaře, kteří slouží v nemocenských pokladnách a úrazových pojišťovnách, je postaráno dokonale a poslední stávka lékařů v nemocenských pokladnách je nejlepším svědectvím, že pánové přes to, že byla učiněna smlouva, zahájili stávku a dali přednost tomu, aby si vynutili od pokladen větší honorář. Dnes, můžeme říci, že není žádné instituce, která by platila službu lékařskou tak dobře, jako naše nemocenské pokladny. Ale dorost náš, který pracuje na klinikách a zejména klinikách Všeobecné nemocnice v Praze, v Brně a jinde, dostává odměnu nepatrnou, ba i jednotlivé osoby, které řídí ústav, jsou špatně zaopatřeny. Všeobecná nemocnice nemá takových příjmů, aby právě těm lékařům, kteří jsou tam dnes jako asistenti nebo docenti nebo internisti, zaručila větší příjem, poněvadž nemůže zvýšiti ošetřovací sazby. Dnešní plat těchto lidí jest pouhou almužnou a každý takový lékař jest po promoci odkázán více na dobrodiní svých příbuzných, než vlastní příjmy. Poněvadž tento stav není nadále udržitelným, musím apelovati na tomto místě, aby, když děláme zákon, který má jaksi zaručiti určitý příjem nemocnicím, pamatovalo se také na tyto osoby v nemocnicích, zejména ve Všeobecné nemocnici pražské.
Zákon nezaručuje však jen nemocnicím příjmy, nýbrž praví se v něm, že 25% dostane ministerstvo zdravotnictví, s nimiž bude disponovati. Z tohoto obnosu má se dostati také jiným nemocnicím a spolkům příspěvek, aby se tyto ústavy a spolky mohly udržeti v řádném chodu. Mám na mysli v prvé řadě Masarykovu Ligu, která jest vlastně pořád popelkou. Bylo sice slíbeno, že ministerstvo zdravotnictví z rozpočtové položky jí vyplatí 1/2 milionu korun, avšak dosud nedostala ničeho. Dále mám na mysli spolek pro vydržování Albertina v Žamberku, který má slíbeno 300 tisíc Kč, ale ačkoliv jest již dnes 9. prosince, tyto položky, o nichž mluvím, nebyly vyplaceny. Vidím, že jsou zde sice finanční nesnáze, ale jistě že navrhovaný zákon přispěje k zajištění tohoto příjmu, který jest nutným. Masarykova Liga má sice krásné jméno, ale to nestačí, poněvadž pro praktickou činnost musí míti peníze. Tak jest to i s jinými našimi ústavy soukromými. Podívejme se na Pleš. Když uvážíme, že Pleš má dnes 200 lůžek a že ústav má poměrně vysoké ošetřovací sazby, takže mohou si ošetřování na Pleši dovoliti lidé, kteří mají buďto peníze nebo záruku, že to někdo za ně zaplatí, musíme nahlédnouti, že je veliká většina lidí, kteří nemají tolik prostředků, aby se mohli v ústavě ošetřovati a platiti denně 40 Kč ošetřovací sazby. Mají-li tito lidé dojíti ošetřování v ústavu na Pleši, musí býti takový ústav podporován z veřejných prostředků a toho právě chceme docíliti vládní osnovou, o které referuji.
Při této příležitosti poukazuji zejména na veliké úkoly našeho nového ústavu, který jsme založili v Prosečnici. Ten, má-li zahájiti nejen svou činnost, ale má-li zejména splniti to, co v něj klademe, musí míti nejen podporu veřejnou po stránce dobročinnosti, ale státní správa nesmí se hrbiti, jak to dělá zejména při poslední akci za postavení silnice k tomuto ústavu, kde pořád ministerstvo financí stotožňuje dostavění této silnice s obyčejnou silnicí, která vede v jiném okresu, hájíc názor, že 60% zaplatí stát a 40% místní zájemníci. Kdybychom čekali na místní zájemníky, až to seženou, nikdy té silnice nedohotovíme, poněvadž jsou tam samí malí domkáři a kameničtí dělníci, kteří mají sami se sebou co dělati, a proto musí státní správa v takovém případě vycházeti mimořádně vstříc, když dobrovolní jednotlivci se přičiní. Když stát nemohl, nebo snad za Rakouska tohoto ústavu nezřídil, musí státní správa přikročiti k pomoci.
Morava jest v této věci šťastnější. Politické a hospodářské poměry tam byly před válkou klidnější a proto vidíme, že pro tuberkulosní má Morava velké ústavy, které jsou chloubou této země. Mám na mysli sanatorium pro tuberkulosní v Jevíčku a Pasekách. Jestliže poměry v Čechách nebyly takové, jako na Moravě, že totiž byly u nás ústavy zřízeny dobrovolnou péčí mám na mysli zřízení sanatoria na Pleši a v Prosečnici - tedy dnešní správa musí se snažiti, aby tito dobrovolcové - abych je tak nazval - kteří pečují o nemocnice a léčebné ústavy, byli podpořeni, aby, jestliže jim schází na prostředcích, aby tyto ústavy mohly býti řádně vedeny, jak moderní hygiena žádá, státní správa na takovýchto nijakým způsobem nešetřila.
Já jsem snad osobně založen jinak,
protože hájím názor, že dokonalá péče o nemocné náleží k nejpřednějším
úkolům našim. Snad jiné věci ve vojenství, na železnicích a dopravních
prostředcích jsou také důležité, to přiznávám, ale zdraví člověka
je největší statek. Moderní stát má takovouto péči v tomto případě
vyvinouti v nejlepším smyslu. Osnova vychází v tomto případě značně
vstříc. Nemocnicím se dostane podle našeho výpočtu 18 milionů
nových příjmů, s nimiž budou zemské výbory a ministerstva disponovati.
Chci říci, že ty miliony právě zde nebudou ztraceny a nejsou ztraceny
v nynější době poválečné. Jestli válka zničila tolik existencí,
tedy obnos 18 milionů bude malým příspěvkem k odčinění všech trpkostí,
které válka přivodila. Proto prosím, aby slavná sněmovna dala
sankci navržené osnově, aby zprávu sociálně-politického výboru
schválila v tom domnění, že tím vykoná nejen nejdůležitější zdravotní,
ale i sociální práci. (Potlesk.)