A tu se táži, vážení přítomní, stručně: Kdo z vás mohl by dokázati dělnictvu křesťansko-sociálnímu, že ono se něčím provinilo proti odborovému podnikání dělnictva v kterémkoliv oboru práce vůbec? Mohu vám dokázati nesčetnými případy celé řady smluv kolektivních i individuelních buďto samostatně nebo společně sjednaných s jinými organisacemi, které svědčí o naprosto samostatném, promyšleném a vysoce vyškoleném odborářském postupu našeho hnutí křesťansko-sociálního. Není to žádná sebechvála, když řeknu, že hnutí křesťansko-sociální dnes v republice řadí se po bok všem ostatním hnutím odborovým pouze s tím rozdílem, že ta jiná hnutí mají tu výhodu, že byla vyhřívána na výsluní vládní přízně a vládní moci, kdežto hnutí křesťansko-sociální zápasí od převratu za svobodu koaliční a shromažďovací bez velkých kapitálů peněžních. Dnes s čistýma rukama a poctivým hledím zde stojí a je hotovo k akcím hospodářským velkého slohu.
Velectění přítomní! Jest zajímavé a jest zvláště nutno zdůrazniti zde, že socialisté tou dobou trvají na tak zvané jednotné frontě nebo jednotné organisaci a jejich snahou je proto, aby strhli veškeré dělnictvo do řad organisací odborových a socialistických všech směrů. Při tom však zapomínají, že vlastně mezi nimi není naprosto žádné jednoty, jejich fronta je úplně rozvrácena a jejich řady jsou rozdrobeny, jejich názory se naprosto různí a odporují si ve svém celku i ve svém provedení, kdežto názor náš, názor reformní, v mnohém ohledu daleko předčí praksi mnohých dnešních radikálních socialistů, i těch mírnějších pravičáků, poněvadž jest názorem reálným, který se dnes provádí krok za krokem. Pánové, vezmeme-li si naše zákonodárství, v každém ohledu musíme uznat, že žádný z těchto zákonů nebyl budován bez kompromisů s kapitálem, měšťáky a buržoasií. Každý zákon vytvořen byl na základě jisté vzájemnosti a rovnocennosti občanských a dělnických vrstev, tedy jsou to vesměs zákony kompromisní, zákony vývojové a sociálně-reformní, a co to znamená pro nás? To je naše politika sociálně-reformní, to je náš program, který jsme hlásali od svého vzniku, kdy naše strana povstala jako hnutí křesťanskosociální. Já připouštím, pro vás stanovisko náboženské, křesťanský směr, který my hlásáme jako zastanci tohoto hnutí, sem tam není vám zrovna příliš po chuti a nevoní vám, ale to nás nemůže nikdy vésti k odporu proti reelnímu postupu ve prospěch hospodářského podnikání dělnictva. Naopak, názor křesťanský nám to usnadňuje, poněvadž hlásá lásku k bližnímu, křesťanskou spravedlnost, právo na práci a život, jakož i všecky krásné pojmy, které uplatňují se v zásadách sociálního reformismu. Naše hnutí je odůvodněno svým morálním důvodem faktickým a positivním, a tu nechápu, jak je možno, aby dnes socialisté, kteří reformy provádějí s námi společně, nás odmítali při vyjednáváních odborových anebo různých vyjednáváních námezdních. Ostravské vyjednávání hornické bylo také námi, řekněme, do jisté míry zahájeno. Zahájeno tak, že jsme se dožadovali na ředitelské konferenci i na báňském hornickém úřadě, abychom byli k jednání prostě jako rovnocenní přizváni. Nám se odpovědělo z konference ředitelské, že vyjednávání svolává báňský úřad, tedy on že vlastně má nás k tomu vyjednávání pozvat. A když jsme psali na báňský úřad a čekali odpověď, pánové nemají, řekl bych, tolik společenského taktu, aby na dopis, koncem září podaný, nám slušně odpověděli, jak se k nám vlastně jako úřad zachovají. Dověděl jsem se, že pánové z Ostravy se tázali na ministerstvu veřejných prací, zdali nás uznává za sdružení odborové. To jest nonsens, něco neslýchaného, aby nějaký úřad, který zná naše stanovy řádně zákonem schválené a povolené a vzaté na vědomí, dotazoval se teprve úřadu vyššího, zdali nás někdo ještě mimo ty stanovy uznává. Tedy něco opravdu zvláštního, co se zde stalo po stránce postupu báňského horního hejtmanství.
Ale třeba dokázati, že organisace křesťansko-sociální má na Ostravsku také svůj počet členstva. My jsme prokázali, že tam máme několik tisíc členů; mohl bych je, pánové, uváděti na určitých jamách. Já ovšem připouštím, že z těch 7500 dělníků našich, tam organisovaných mezi horníky, jest snad dobrá 1/3 platících členů i socialistům. To připouštím. Ale proč tam platí? Byli k tomu donuceni agitací, často i neslušnou, terorem. (Hlas: Poněvadž uznávají potřebu jednotně závodní organisace! Různé výkřiky. Hluk.) To je veliký omyl. Naši horníci na Ostravsku existují ve značném počtu. Na karvínských dolech rovněž máme aspoň na 3000 horníků, kteří sice jsou polské národnosti, ale kteří prohlásili zcela spontánně, že se připojují ke křesťanskému hnutí československému. Tedy to hnutí existuje a nikdo je nezvrátí, kdyby je sebe více vyvracel nebo popíral. Tedy to znamená pro nás, že dnešní hnutí dělnické na Ostravsku provádí se také pod dojmem boje o existenci, o samostatné hnutí křesťansko-sociální, které si teprv vydupává pozvolným způsobem právo svého bytí a uznání také se strany druhých organisací.
Hnutí křesťansko-sociální na Ostravsku má svoji formu čistě odborovou. My tam tvoříme své odborové skupiny, odborové rady, máme svůj svaz hornický křesťansko-sociální, který v rámci jiných svazů společně tvoří ten veliký tábor dělníků křesťansko-sociálních. Když byla poslední stávka na Moravě v zemědělském odboru - snad to sem nepatří, ale jistě bude zajímati, když mohu prohlásiti, že vedle komunistů, vedle pravičáků a českých socialistů na jedné smlouvě jsou podepsání také zástupci hnutí křesťansko-sociálního. V továrnách textilních na Brněnsku, na Místecku, ve Frenštátě, v Příboře, v Novém Jičíně v továrnách tabákových a jinde jsou dnes společné akce dělníků křesťanských a socialistických. To však znamená, vážení pánové, že se sice tvoří jakási společná fronta, ale fronta naprosto rovnocenných svazů, úplně na sobě nezávislých, ale od případu k případu hotových k boji proti vykořisťovatelům dělnictva toho neb onoho oboru práce. Taková fronta, která respektuje plně přesvědčení náboženské, politické i odborové, jest možna od případu k případu a budeme ji také podporovati. Ale kde by chtěli páni na naši samostatnost sáhnouti, jsme hotovi znemožniti toto násilí způsobem krajní sebeochrany.
Ostravská stávka, jak jsme se strany pana ministra slyšeli, má býti ukončena. Jest to tedy jisté plus pro dnešní vyjednavače, kteří toho dosáhli snad bez dalších velkých bojů stávkových. Ale jest třeba si jasně říci: Sekretáři socialistů, kteří při vyjednávání v Praze působili, 29. října podepsali ujednání, které zavazovalo obě strany k plnění určitých podmínek. Podle mých informací bylo ujednání dokonce stylisováno zástupci zaměstnanců, tedy sekretáři sociálně-demokratickými. To bylo také podepsáno a schváleno pak konferencí hornickou na dalších poradách užšího komitétu. Co se však stalo v Ostravě? Tam při konferenci horníků bylo ujednání zamítnuto. Nebylo prostě schváleno, poněvadž sekretáři nebo zástupci dělnictva nebyli schopni a nebyli s to, aby toto ujednání řádně objasnili a prosadili na schůzích delegátů hornického osazenstva. V tom jest jistá slabost organisace socialistické, že nebyla schopna přes ujednání a podepsání své také to loyálně plniti a prosaditi mezi hornictvem. To je věc dalekosáhlého významu pro nás, když se nám vyčítá, že prý rádi licitujeme, že my prý do jednání vnášíme konkurenční zápasy. Pánové zde byli úplně sami, úplně nekontrolováni námi, něco ujednali, ale nemohli to pak plniti a na schůzích řádně odůvodniti. Mám informace, že pan tajemník Brda zde v Praze již několikráte se pokusil při jednání s vládou mnohé věci pro hornictvo převzíti a také je plniti. Ale přijel do Ostravy a tam si netroufal hájiti to před hornictvem, poněvadž se mu jednalo o popularitu, o jisté osobní libůstky, které nesmějí hráti roli při takové veliké hospodářské akci. Z toho všeho vyplývá stejně, že před dělnictvem páni často mají jiná slova než před vládou a úřady. Venku mají plná ústa slibů a spoustu stížností a podněcování, ale v salonech, v úřadech, před ministerstvem a vládou chovají se často velmi upejpavě a velmi jemným způsobem. To stejně není správné a myslím, že je třeba jednati poctivě zde i venku, ne míti dvojí tvář, jednu v parlamentě a jinou na ulici před táborem. Jest třeba míti tvář jednu, otevřenou, poctivou a upřímnou v každém ohledu. V tomto případě hnutí křesťanské nezná falše. Hnutí křesťansko-sociální jest hnutím otevřených zásad společenských. To, co my hlásáme, jest možno prováděti bez tajné diplomacie, bez nějakého úskoku, podvádění nebo úlisnosti. Boj proti kapitálu se strany naší jest veden stejně se vší vervou, ovšem tak, aby nepoškodil zájem státu a republiky.
Naše stanovisko hospodářské pro dnešní dobu jest nám stejně jasno. Víme dobře, že výroba u nás je zdražena špatným a drahým materiálem, drahým uhlím a vůbec velkou režií, při tom ovšem také úřednickým aparátem a zejména zisky zaměstnavatelskými. A tu se táži: Bylo jednáno také o tom, jak mají se zkrátiti zisky podnikatelů, když jednalo se o zkrácení mezd dělnických? O tom se také velmi málo píše. "Národní Listy" psaly v nedělním článku, že prý svítá, že v dělnictvu tvoří se dva proudy, které se rozcházejí: Proud, který uznává nutnost zlevnění výrobků a který je souhlasný se stanoviskem konsumentů, a druhý proud, který hlásá stanovisko odborové, to jest překotné zvyšování platů. Já řeknu jedno: Mezi dělnictvem není dvojích proudů v otázce výživy, zásobování a mzdy. Jest jen jeden proud, který hlásá: zabezpečiti dělnictvu řádný výnos z jeho poctivé práce a zjednati mu řádnou ochranu v pracovním postavení, svobodu práce a organisace. Tento proud je zdravý, zastává střední cestu a má jistě budoucnost.
Lidová strana v tomto boji horníků má stanovisko velice snadné. Nemá žádných uhlobaronů, žádných velkokapitalistů. Lidová strana ve svém programu volá stejně po socialisaci uhelných dolů a velkopodniků a trvá na tom, aby kontrola těchto závodů byla prováděna přísným způsobem se strany vlády. Tedy stanovisko jistě zřejmé a jasné všem. A když pan ministr Tučný prohlásil, že vláda vší silou chce chrániti zájem státu a zaměstnanectva, myslím, že toto stanovisko je totožným se stanoviskem našeho klubu, které zde jménem strany tlumočím.
Prohlašuji na konec svých vývodů,
že jen solidarita dělnictva všech odborů práce na stanovisku svobody
organisace a křesťanské vzájemnosti může znemožniti další výbuchy
v tomto státě a zabezpečiti dělnictvu volnější život, klidnější
stáří a lepší spokojenost. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo následujícímu řečníkovi, p. posl. Stejskalovi.
Posl. Stejskal: Slavná sněmovno! Dobyvatelé černého zlata - horníci - byli vděčným objektem spisovatelského líčení a jejich svérázný život, plný zápasu s hmotou i společenským prostředím, nalezl mistrné vylíčení v Zolově "Germinálu" stejně jako v revolučních rhapsodiích našeho Bezruče. Leč skutečná prosa jejich života je širšímu obecenstvu jen málo známa, útrapy jejich přezírány, práce nedoceněna. Snad za vzrušujících a ne řídkých katastrof, kdy oznamuje denní tisk počet zasypaných, uhořelých a nezvěstných horníků, obrací se na chvíli pozornost veřejnosti k tomuto stavu, jemuž práce není radostí života, nýbrž těžkým údělem, neboť ji koná za jedinečně těžkých podmínek.
Tisíce dělníků spouštějí se denně do útrob země aniž vědí, nenaleznou-li tam předčasný hrob. Pracují v pološeru, ve zkaženém vzduchu, v nebezpečí výbuchů plynů neb zasypání zříceným masivem uhlí či kamení. Mnozí od útlého mládí až do šedin ztráví polovinu svého života v tomto prostředí, odnášejí si těžké choroby z povolání, jsouce pak v nemoci nebo invaliditě odkázáni na skromné opatření svých bratrských pokladen. A přec sociálně pojato, je to současně jeden z nejdůležitějších stavů pracujícího lidu, od jeho výkonnosti závisí prosperita průmyslu, veřejná doprava, klid a blahobyt soukromého života. Vzpomeňme si jen, jak za války nedostatek uhlí ohrožoval provoz továren i drah, nutil k zavírání škol i nemocnic a v domácnostech vyvolal tísnivou náladu u studených kamen, kde nebylo možno ani upravit hubené válečné příděly. Není proto s podivem, že pouhé rčení "stávka na dolech" rozrušuje celou veřejnost a v předtuše možného nedostatku uhlí nastává všeobecné zneklidnění. Proto také celá veřejnost upírala svoji pozornost k přítomnému konfliktu ostravských horníků a pokud není ovšem zmatena tendenčními zprávami určitých listů o domnělém blahobytu horníků, stojí na jejich straně a sotva bude v nich viděti "hrobaře republiky", jak jim bylo netaktně vmeteno ve tvář.
Je snad dosud v dobré paměti, že horníci byli vždy živou oporou našich menšinových zápasů, vydáni jsouce sami soustavné germanisaci závodů; snad se nezapomnělo, jak tvrdě a při nedostatečné výživě byli donucováni k úkonům válečným a jak v prvých dobách naší samostatnosti ochotně uvolili se i k práci nedělní a přes čas, chtějíce tak mladé republice usnadniti hospodářský život.
Také v přítomném sporu 50.000 ostravských horníků nejde o nějaké jejich nové požadavky, nebo o novou úpravu pracovních poměrů, nýbrž pouze o udržení stávajících vymožeností a prodloužení smluvního poměru.
Jinak je tomu u majitelů dolů. Ti různí Guttmanové, Larischové, Rotschildové, Tausigové, Thunové, Hohensteinové a ostatní uhelní magnáti, příslušníci to bývalé rakouské šlechty, cítěním Němci a vyznáním židé, jimž sice vzala republika šlechtické tituly, ale ponechala zdroje knížecích příjmů, přibrali chytře do správních rad několik českých vlastenců s 50.000 K roční remunerace, svá ředitelství ponechali mnozí ve Vídni a doma dále germanisují. Tvrdí, že za nynějších výrobních poměrů nemohou dále těžiti, jelikož uhlí nejde na odbyt. Přihlásili se nyní s jinak chvalitebnou snahou snížiti ceny uhlí, chtějíce toho ovšem dosáhnouti zmenšením výrobních nákladů. Snížení cen uhlí by jistě uvítali všichni národohospodáři, průmyslníci i široké vrstvy našeho obyvatelstva. Každý dnes naříká na vysoké ceny uhlí, jež stát sám zatížil vysokou dávkou a daní z obratu a drahými tarify dopravními, a je to smutné, že právě zdražením uhlí musejí býti sanovány ony spousty, natropené pochybenou finanční naší politikou. Drahé uhlí je také příčinou toho, že četné průmyslové podniky zastavily výrobu, hlavně železárny, a tisíce dělníků octlo se bez zaměstnání. Tak na příklad ze 27 našich vysokých pecí téměř dvě třetiny jich vyhaslo a stojí. Do Poldiny huti dovezeno lacinější uhlí z Německa přímo na žádost tamějšího dělnictva. Též cukrovary objednaly 250 tisíc tun německého uhlí a ovšem neopomenuly zakalkulovati tuto cenu za "předražené" uhlí do prodejních cen cukru.
Je nesporno, že vysokými výrobními náklady znemožňuje se konkurence s cizinou a při drahé výrobě není ovšem pomyšlení na nějaké odbourávání cen a přiblížení se předválečným poměrům.
Uhlobaroni přišli však v nepravý čas a obracejí se na nepravou adresu. Chtějí ušetřit nejdříve na dělnických mzdách a stojí neúprosně na svém požadavku snížení úkolů, žádajíce současně zvýšení výkonnosti. Přijíti se snižováním mzdy v zimě, kdy se všude v rodinách jeví zvýšená vydání na oděv, prádlo a jiné, kdy jsme svědky všeobecného stoupání cen životních potřeb, - vzpomeňte jak stouply ceny brambor, mléka, tuku, vajec a jiného v několika posledních měsících - přiznáme jistě, že tento požadavek hraničí s velikou troufalostí. Je-li nyní průměrná mzda horníků 57 až 58 K denně, není to jistě obnos v porovnání k drahotě životních potřeb nadměrný. Reklamuje-li inteligence, a právem, aby ve mzdě její se odrážely vlastní studijní náklady, pak jistě u horníků lze stejným právem požadovati, aby ve své mzdě nalezli odškodnění za své risiko práce. Mzda horníkova činí 30-35% výrobních nákladů, to je 11 K na 1 q, naproti tomu uhelná dávka činí 12 K na 1 q. Není to jedině mzda horníkova, která by byla příčinou enormního zdražení uhlí! Také snížení výkonnosti, na níž zde si trpce stěžoval p. kol. dr. Matoušek, není jenom v hornictví, je to všeobecný zjev poválečný a snad nesprávně obviňoval horníky, že by neměli dobré vůle zvýšiti své výkony. Oni ukázali dobrou vůli tím, že za prvních 14 dnů zvýšili výkonnost téměř o 7% a zaručili se smluvně vystupňovávati svou výkonnost až o 20% do konce ledna 1922. Není v jejich moci a není také jejich vinou, jestli tato dobrá vůle nebyla ihned korunována úspěchem. Není právě místné, vyčítal-li p. kol. dr. Matoušek horníkům nedodržení úmluv a nechuť k práci. Tato fakta jistě mluví proti tomu. Slabší výkonnost je zaviněna také špatným stavem dolů, kde zvláště známým způsobem "rabovacím" jest znemožněno další racionelní těžení. Také technika našich podniků hornických značně pokulhává za technikou německou.
Zmenšení režie při výrobě uhlí bylo ostatně umožněno různými opatřeními. Uvádím, že zrušen byl příplatek na maso, v poslední době značně zlevnilo dříví, jež se potřebuje k vybedňování dolů, nastalo zlevnění oleje a jiných součástek. Letos na jaře byla snížena uhelná dávka o 12·8%. Vedle toho uhelné závody omezily těžbu v sobotu a v pondělí, čímž režie byla značně zmenšena, na druhé straně vehnaly tím 10.000 horníků do nezaměstnanosti. Přes veškeré tyto bezesporné úspory v režii nesnížily nikdy cen uhlí. Kde je tedy efekt, předpokládaný p. kol. Matouškem, že se zlevní zboží, když se zlevní výrobní náklad? Všechny tyto úspory shrábli uhlobaroni do kapsy a my platili drahé uhlí dále. Až dosud každou úpravu mezd a zvýšení nákladů výrobních přesunuli majitelé dolů na široké vrstvy konsumentů a stávka, která po jednodenním trvání byla dnes skoncována, byla by jim jistě přišla vhod, zbavili by se zásob a případně by nadiktovali zhoršené podmínky hornictvu. Tvrdí-li státní správa, že nemůže zvýšiti tarify dopravní ani postrádat dávky uhelné, a nemohou-li také pochopitelně horníci připustiti snížení mezd, pak jsou zde ještě soukromé zisky uhlobaronů, které jistě snesou určité omezení. Není ovšem bez zajímavosti, že akci uhlobaronů řídil centrální ředitel Günther, týž, který na anketě roku 1919 doporučoval spoluúčast horníků při vedení závodu. Byl to snad jen popřevratový záchvat tohoto pána; když bouřlivé heslo o socialisaci zůstalo jen heslem, tu vzrostlo opětně sebevědomí uhlobaronů. A za této fáse vznikly ony nové zákony o závodních radách, usnesené 25. února 1920, které až dosud za 1 1/2 roku nenabyly platnosti a musily být společnou interpelací socialistických poslanců vymáhány.
Dnes dověděli jsme se z úst pana ministra veř. prací Tučného příčinu, proč tento zákon zamrzl ve státních aktech 1 a půl roku. Bylo prý to následkem "nedopatření v zákoně", poněvadž postrádal určitého ustanovení o volebním řádě, který pak musel býti novelisován. Jest to příznačné, jak se u nás dělají důležité sociální zákony, které pro formální nedostatky nemohou půl druhého roku nabýti platnosti. Patří to do oné kytičky zákonů, vrácených presidentem této sněmovně. V tomto zákoně o závodních radách jest také ustanovení o 10%ním podílu na zisku ve prospěch humanitního účelu, o kterém horníci mají autonomně rozhodovati. Já v tom vidím nedostatečnost zákona, poněvadž horník nemá žádného osobního zájmu na vedení závodu, on tam může jen, abych lidově řekl, kibicovat. Při sezení správa závodu snad mu předloží někde k nahlédnutí bilanční neb účetní zprávu, kterým horník již vzhledem k svému vzdělání nerozumí, poněvadž vedení těchto velkých závodů jest tak rafinované, že ani berní správa nemůže je někde řádně zkoumati a kontrolovati. Tento celý zákon o závodních radách jest vlastně jen náhražkou za socialisaci a k tomu ještě náhražkou papírovou. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
My jsme slyšeli v páteční debatě opětně tuto pohrůžku o socialisaci dolů a také dnes se to opakovalo. V pátek ji pronesl p. kol. Haken se strany komunistické s vyzváním k socialistickým stranám a socialistickým ministrům, aby ukázali, zda jest možno v parlamentě prosaditi dnes socialistické požadavky. Já se domnívám, že dnešní odpověď ministra veřejných prací jest částečnou odpovědí na interpelaci p. kol. Hakena. Zvláště ohrazení uhlobaronů ostravských proti politickému nátlaku a protest proti benevolenci vlády vůči horníkům je odpovědí, že parlament může značně přispěti k urovnání sociálních zápasů. Domnívám se, že sociální reformy stanou se zákonem teprve tehdy, až se na nich sjednotí dělníci, podeprou je mocí svých odborových organisací a když byly současným ekonomickým stavem umožněny. Nelze určité sociální reformy pouze nadiktovat, neudrží se ani zákonem, není-li potřebné moci a prostředků k jich provádění.
Pokud bude parlament odleskem zájmového rozvrstvení státu - a demokratický parlament nemůže býti jiný - bude též jeho úkolem vyrovnávati protivy, odstraňovati spory a činorodou iniciativou upravovati klidné soužití všech společenských složek. Ostatně přenášeti tento spor horníků na ulici a sahati hned k poslednímu prostředku - stávce - není snad úmyslem ani strany komunistické. Soudím tak alespoň dle posledních projevů jejich tisku. Na př. "Dělnický Denník", vycházející v Moravské Ostravě, v místě samotného sporu, přinesl právě v těchto kritických dnech na pokračování historii prohrané stávky anglických horníků. Jistě ne na jitření stávkové horečky! Týž list ze dne 3. t. m. vypočítává zásoby v naší republice a píše následovně: "Ve všech revírech jsou ohromné zásoby uhlí. Na Plzeňsku je asi 32.000 tun, na Kladensku 25.000 tun, na Mostecku 84.000 tun, na Ostravsku 60.000 tun, řadu menších dolů nečítajíc. Mimo to uhlí dováží se za velmi laciné peníze z Německa vzhledem k pokleslé marce. Dle úřední statistiky za měsíc říjen dovezlo se z Německa 74.232 tun. Uhlobaroni doufají, že si stávkou zase jednou pomohou. Zatím co nebudou musit platit ani haléře na mzdách, budou vesele rozprodávat své zásoby a obchodovat s uhlím cizozemským. Těžba usne, kšeft se probudí".
Tak tedy doslovně píše komunistický deník. Konstatuji, že je to potěšitelný obrat v hodině dvanácté, stejně jako ono volání po jednotné odborové organisaci a solidaritě pracujícího lidu. Nechci sahat v této vážné době k rekriminacím, ale nepřispívá to jistě k vyjasnění, když dvě politické strany reklamují odborové organisace pro sebe, dovolávajíce se při tom současně dopisů Marxových. Jedna cituje Marxe pro zpolitisování odborové organisace a druhá je dle téhož Marxe pro odpolitisování téže organisace. Z těchto zápasů bude všechno dělnictvo čerpati určité poučení; snad i hornictvo pozná, že jednota odborové organisace je možná jen pod zárukou politické neutrality, jež jí zajistí klid uvnitř a sílu na venek.
Stávka, třebas jen krátká, znamenala by i těžké oběti horníků, přivodila by ochromení hospodářského života a škody ostatnímu průmyslu.
Stát svými orgány je jistě povolán,
aby činně a rozhodně zasáhl. Musí se tak státi však jinak, nežli
se to stalo dohodou ze dne 29. října za osobní přítomnosti pana
ministra veřejných prací, o níž sám referoval ve schůzi této sněmovny
dne 26. listopadu t. r. a vyjádřil se, že tato domluva mezi uhlobarony
a horníky byla toho rázu, že si ji každá strana jinak vykládala
a vykládati mohla. Jaká jest to pak domluva, kterou je možno takovým
způsobem natahovati a využívati oboustranně? Právě nejasnost této
dohody místo uklidnění otevřela pole vášnivé agitaci pro stávku.
Stávka po dnešním prohlášení pana ministra jest tedy zažehnána,
ale spor je pouze oddálen. Krise v uhelném průmyslu musí býti
společně řešena a upravena za spoluúčasti státu, podnikatelů i
dělnictva, a to v zájmu klidného hospodářského vývoje celé republiky.
(Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku panu posl. dr. Charvátovi.
Posl. dr. Charvát: Paní a pánové! Boj ostravských horníků s uhlobarony rozechvěl v minulých dnech nejen veřejné mínění, nýbrž dotkl se hluboko kořenů tohoto státu. Dělnická veřejnost spatřuje v tomto dílčím útoku ostravských uhlobaronů první pokus o všeobecnou ofensivu kapitalismu proti hospodářským organisacím dělnickým. Je proto pochopitelno, že dělnictvo odborově organisované a třídně uvědomělé postavilo se v tomto boji do jednotné fronty, že v tomto dělnictvu útokem uhlobaronů ostravských probudil se silný pocit solidarity. Republika, která vstupuje do čtvrtého roku svého trvání, má se státi kořistí uhlobaronů, má několika jedinci býti zavlečena do takové hospodářské situace, která by na dlouhá léta přinesla strašné a ničivé důsledky. Ostravský konflikt odhalil sobecké tendence celého těžařského průmyslu, tendence, které jasně ukázaly, proč tento boj byl vyvolán, proč těžaři přistoupili k tomuto boji, proč vehnali horníky do stávky. A zároveň všecky důkazy přesvědčují každého nestranného pozorovatele o nutnosti, aby rozpínavosti a cynismu uhlobaronů byl učiněn jednou konec a aby vláda rozhodně a důrazně zakročila proti těmto jejich machinacím, aby stát bránil se vydání našeho hospodářského života na pospas těmto kořistníkům. Není třeba dokazovati, že spor ostravský souvisí se všeobecnou hospodářskou krisí ve střední Evropě. Nelze však také přezírat fakta, která mění tuto krisí v domácí chorobu našeho uhelného průmyslu. Je nesporno, že ostravský konflikt, jehož symptomy se jevily zvláště v letních měsících, byl přiostřen zvláště krisí valutární odbytovou a výrobní ve střední Evropě. Katastrofální pokles německé marky měl za následek, že naše uhlí pozbylo značně na své vývozní ceně, že prostě nemohlo konkurovati s uhlím a koksem německým. Ale problém celého sporu, nejen moravsko-ostravského, ale i v jiných uhelných pánvích v naší republice, tkví v příčině zcela jiné. Je to problém drobného uhlí a koksu. To je příčinou nejen nynějšího konfliktu, nýbrž, nebude-li tato příčina odstraněna, tento konflikt vypukne z jara, bude se vléci po celou řadu měsíců a roků, dokud nepřijdeme k racionelnímu zpracování a zužitkování drobného uhlí.
Měšťáčtí národohospodáři snaží se vysvětlovati obrovské přebytky tohoto drobného uhlí následkem valutárních změn a následkem nedostatečného odbytu. Při tom však tito národohospodáři poznamenali, že v našich uhelných pánvích prostě hospodařilo se uhlím marnotratnicky. Naše drobné uhlí, které v cizině, zvláště v Německu bývá a je dokonale zpracováno a zužitkováno, u nás trčí na haldách, takže bezpodmínečně přichází na zmar. Sto tisíc tun drobného uhlí, to je 10 tisíc vagonů, měsíčně je zmařeno. Tímto uhlím se potom zasypávají šachty a rokliny a jámy v uhelných revírech. Tyto cifry mluví nejjasněji o rozvratu, nehospodárnosti, rozháranosti a neucelenosti kapitalistického systému výrobního. Tyto cifry jsou výmluvnější a přesvědčivější nežli všecky politické argumenty. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
V souvislosti s krisí uhelného průmyslu bylo také uvažováno obránci kapitalistického systému o snížení cen našeho uhlí. Kolegové předřečníci zmínili se již o tom. Kapitalisté namítají, že snížení cen uhlí může se státi jen tehdy, bude-li dávka uhelná snížena nebo odstraněna, nebo bude-li snížen dopravní tarif a bude-li zvýšena výrobní výkonnost. Otázka odstranění uhelné dávky z dnešního systému je otázkou velmi obtížnou, přihlížíme-li k finanční situaci státu. Bylo zde již poukazováno s této tribuny na to, že uhelná daň tvoří velmi značnou položku ve finančních příjmech státu. Tato daň jedině mohla by býti nahrazena uvalením daně na velké zisky, progresivní daně z majetku a jiné podobné zdroje. To se již mohlo státi dříve. Nechci se dnes šířiti po příčinách toho, proč k tomuto aktu nedošlo. Dnes uhelná dávka je zlem, s nímž nutno pro přítomnost počítati. A ostatně při účelném a plánovitém hospodaření, při zveřejnění dolů uhelná dávka pozbyla by úplně své účinnosti pro konsumenty.
Pokud se týče dopravního tarifu, musíme uvážiti ten fakt, že jsme převzali dopravní prostředky ve velmi špatném stavu, takže bylo nutno nejen mnoho dopravního materiálu opraviti, ale i doplniti materiálem novým. Zvýšily se také u drah osobní náklady, poněvadž mzdy stouply. Ale i při tom mzdy a platy železničních zaměstnanců neodpovídají drahotním poměrům ve skutečnosti a pouze se jim přibližují. Proto není možné snížení dopravního tarifu. Pokud se týče pak výrobních nákladů, tu je třeba jasně a zřetelně rozlišovati pojmy. Jakmile kapitalista začne mluviti o výrobních nákladech, tu pod tímto pojmem vždycky myslí a rozumí především dělnickou mzdu. Je-li však omezována jeho chamtivost, lačnost a nenasytnost, žádá-li něco od státu, tu pak mluví o risiku podnikatelském. Toto risiko podnikatelské uhlobaroni nikterak neprojevili, ty všecky jejich tučné zisky z minulých let svědčí o tom, že uhlobaroni nejen na Ostravsku, ale i v ostatních pánvích uhelných v celé republice nepodnikali ničeho, co by jim snad mohlo přinésti újmu na jejich penězích a statcích. Dosud veškeré risiko podnikatelské přenášeli vždy a výhradně na dělníka. A bylo by tedy nejen spravedlivo, ale také záhodno, aby také jednou ukázali, že jsou ochotni podniknouti něco s risikem a nevyčítati jenom dělníkům jejich vysoké mzdy, zatím co příčina nedostatečné výkonnosti výrobních prostředků tkví zcela jinde.
Povinností uhlobaronů bylo by také to, aby drobné uhlí bylo zpracováno v takové formě, aby mohlo býti vyváženo a aby bylo schopno konkurence. Majitelé dolů a velkoprůmyslníci chlubí se svým hospodařením hmotou a podvádějí veřejné mínění obšírnými zprávami o tom, jak nedostatečná je výkonnost dělníkova, ale nikdy se nedočtete, jak nedostatečná jest výkonnost výrobních technických prostředků v dolech a příslušných závodech. Výkonnost hornictva je v přímém poměru s výkonností výrobních technických prostředků v dolech. V tomto technickém zařízení je hlavní příčina nedostatku výroby těžby uhelné a nedostatku také jejího odbytu. V něm zračí se také bezpáteřnost a zvrácenost hospodaření našich majitelů dolů. Uhlí drobné, o němž jsem se zmínil a které jest právě příčinou nynější krise, jest v každé jiné zemí účelněji zužitkováno a zpracováno. V Německu je zužitkováno úplně, vyrábějí se z něho brikety, dehtové splodiny, dehet a jiné odrůdy, kdežto u nás drobné uhlí jest zužitkováno pouze na 25 procent. Tohoto drobného uhlí mohlo by býti použito zdárně na vytápění elektrických centrál, avšak všichni majitelé dolů čekají, že podnikání elektrárenské a elektrisace podnikne sám stát a proto čekají, aby se vymkli a vyhnuli risiku podnikatelskému. Při konfliktu v ostravské pánvi se vzpírali proti vměšování státu, ale v těch otázkách, kde by jim stát přispěl svou hřivnou, žádají okamžité zakročení státu. Tedy těžiště celého sporu není v odstranění uhelné daně, ve snížení dopravního tarifu a dělnických mzdách. Tato otázka, tato krise může býti řešena pouze racionelním plánovitým hospodařením uhlím. To vyžaduje nejen plné výkonnosti dělnické, ale především plné výkonnosti všech výrobních prostředků tohoto oboru. Je nutno vybudovat takový průmysl, který by drobné uhlí zpracoval doma a ve zpracované formě je prodával. Soukromí kapitalisté nejsou s tento úkol. To již dostatečně ukázali a v budoucnosti ještě dokáží.
Stát musí soustřediti veškeré výrobní prostředky ve svých rukou. Socialisace uhlí a železa v Československé republice jest dnes neodkladnou otázkou, která vyvstává před státem nepřekonatelnou silou. Nejde dnes o heslo socialisace. Dnes jde o to, aby uhelná krise a všecky příští konflikty byly odstraněny. A odstraněny mohou býti pouze socialisací, ne však mechanickou v tom smyslu, že by snad soukromý podnikatel byl nahrazen podnikatelem-státem, nýbrž jest nutno, aby bylo uskutečněno zveřejnění dolů, které by bylo doprovázeno účelným soustředěním všech uhelných oblastí, a které by bylo doplněno výstavbou takových zařízení, která by zpracovala a zužitkovala veškeré drobné uhlí.
S touto otázkou zveřejnění dolů souvisí zároveň velmi důležitá otázka elektrisace Československé republiky. Jest nutno, aby stát k řešení této otázky rychle přistoupil, aby učinil přípravné práce k vybudování tepelných elektráren v těch oblastech,
v nichž se dobývá méněcenné uhlí hnědé, které dnes přichází úplně nazmar.
Jest nyní tedy na vládě, aby spor,
který zdá se, že podle zprávy ministra veřejných prací jest na
polovic urovnán... (Posl. Brodecký: Odložen!) odložen pouze
na dobu několika měsíců, řešila ne v zájmu té či oné strany, nýbrž
aby řešila tento spor v zájmu státu a v zájmu demokratisace našeho
hospodářství. Příčiny a zárodky tohoto sporu dnešními smlouvami
nebyly odstraněny, tyto příčiny potrvají, dokud doly a veliké
hutě budou v rukou velkoprůmyslníků a kapitalistů, Guttmannů a
jejich německých, českých a židovských druhů. (Potlesk.)