Předseda (zvoní):
Slovo dále má pan posl.
dr. Matoušek.
Posl. dr. Matoušek: Vážené dámy a vážení pánové! Předem dovolte, abych promluvil o věcech, které sice s problémem, o který jde, přímo nesouvisí, ale které značně ztěžují vlastní rozpoznání situace. Vytýká se těm, kteří nesouhlasí okamžitě a bezvýhradně s dnešními požadavky horníků, že jdou s německými podnikateli dolů a že nepamatují na vlastenectví našich horníků za války a před válkou. V tom chci předem míti jasno. Nejde o německé majitele dolů, ale o celou naši výrobu a konkurenční schopnost naší republiky s cizinou.
Nás předem nebude nikdo učiti, jak se máme chovati k Němcům, nám není třeba citovati Bezruče. Markýz Géro za války dobře svou mstou označil ty, kdo mu jsou nejnebezpečnější. My k těmto německým podnikatelům máme vedle svého stanoviska hospodářského, dle něhož chceme podniky takové důležitosti jako jsou doly, dostati do českých rukou, také svůj poměr národní. A v tom myslím, že by bylo přece trochu protismyslné, abychom byli poučováni od těch, kteří nám každou chvíli, kdy neděláme nic jiného, než že chráníme národní ráz svého státu, vytýkají šovinismus. Také nám nikdo nemusí připomínati vlastenecké počínání horníků po převratu, nikdo nebyl snad více potěšen než my, když na rautu pana presidenta došel tehdejší vlády naší telegram ostravských horníků, že oni oslaví příjezd pana presidenta došel tehdejší vlády naší telegram ostravských horníků, že oni oslaví příjezd pana presidenta tím, že celý den budou pracovati. To bylo skutečně vlastenectví reální, žádná vlastenecká sentimentalita, to bylo skutečné rozpoznání situace, co vlast a národ v té chvíli tenkráte potřeboval. Bylo to totéž činorodé vlastenectví, které ukázali nedávno dělníci v Německu, když se rozhodli pracovati o hodinu déle pro stát. Myslím, ovšem, že také pro nás nenadešla doba, abychom mohli své hospodářské a sociální poměry zařizovati bez ohledu na zabezpečení a jmenovitě hospodářské zabezpečení svého státu.
V našem případě však nejde o tyto věci. Nejde o vděk nebo nevděk za tyto vlastenecké činy, nýbrž jde o věci docela jiné. V prvé řadě jde o to, zda smlouvy uzavřené mezi dělníky a zaměstnavateli mají se držeti, čili jinými slovy, zda vůbec takovéto kolektivní smlouvy mají cenu. Dne 29. října t. r. byla uzavřena v ministerstvu veřejných prací za předsednictví p. ministra dohoda tohoto obsahu: "Úkoly budou upraveny tak, aby dělnictvu byl průměrný výdělek dosavadní smlouvou zaručený zachován pod podmínkou, že dělníci zvýší výkon v měsíci listopadu o 10%, v měsíci prosinci o dalších 10%. Současně s novou úpravou úkolů budou přiměřeně sníženy ceny uhlí drobného a koksu." Tedy úmluva úplně jasná, které porozumí nejen právník, nýbrž i laik.
Ač tato úmluva byla schválena delegáty dělníků ostravských, pak též při poradě užšího výkonného výboru dne 3. listopadu, konečně i při schůzi závodních rad ve Slezské Ostravě dne 6. listopadu, odepřeli horníci ujednání tomu vyhověti a dne 10. listopadu hrozili stávkou, a to patrně až na zakročení centrální organisace. Horníci sami, jichž se úprava týkala, a také místní sekretář, byli spokojeni s úmluvou až do zakročení centrálních organisací.
Nechci se dívati na toto nedodržení úmluvy jen jako soudce - ač myslím, že by neškodilo při takových úmluvách, pokud nejsou contra bonos mores, držeti se mravních a právních účinků platných úmluv a neužívati hned nejkrajnějšího prostředku, stávky, aby takto pouhým tvrdým faktem právní stav byl rušen, - chci spíš si odpověděti otázku, jaký národohospodářský účinek má takové nedodržení úmluv. Není pochyby, že takovým nedodržováním úmluv nastane vedle právní nejistoty také naprostá nejistota hospodářská, nejistota v kalkulaci, nejistota v určování cen výrobků. Podnikatel, živnostník, který neví, zda dělnictvo dodrží mu kolektivní úmluvu, těžko může dělati rozpočet, těžko může při stanovení ceny počítati s určitou cifrou mzdovou. Proto vedle jiných risikových prémií počítá si i to risiko, které snad mu vzejde z toho, že smlouva o mzdě, i třeba sebe perfektněji před panem ministrem zde smluvená, nebude dodržena. Při naprosté neurčitosti a nevypočitatelnosti tohoto risika započítá si přirozeně - pokud konkurence dovolí - částku co nejvyšší. Nedojde-li pak k obávanému porušení úmluv, zůstává tato prémie podnikateli, rozmnožuje zisk jeho o značnou část, při čemž o tutéž část zbytečně a bezdůvodně zdražuje výrobky. Že to v prvé řadě stihne mezi konsumenty právě toho dělníka, a že následkem toho často ono vybojované zvýšení mzdy proti úmluvě má dávno zkonsumováno tím, že musí výrobky platiti ve značně zvýšených cenách, jest jasné. Z uvedeného jest patrno, že nedodržování úmluv vede k zdražení výrobků a tím k znehodnocování mezd.
V tomto případě však porušení úmluvy má ještě hlubší význam. Dotýká se přímo naší správy státní. Jak vláda úřednická tak i tato vláda parlamentní jistě má v programu zjednati úctu k zákonu a zachovati za každou cenu právní řád. Že k tomu také patří plnění smluv, jest nepochybno. Neměla by proto nikdy vláda souhlasiti, ba ani asistovati k tomu, když se převzaté závazky ruší. Co však říci tomu, když vláda nedbá úmluv, které byly uzavřeny za její intervence, na základě kompromisu, k němuž vláda sama svým zasahováním přispěla? Vláda, která chce držeti právní řád, nesmí se nikdy stavěti na stranu rušitele úmluv proti těm, kdo úmluvy drží. Tolik po formální stránce.
Ve věci samé nutno zdůrazniti, že nám nesmí jíti při řešení této otázky jen o strany, jež jsou ve sporu, nýbrž v prvé řadě o podnik sám, o to, zda za dnešních podmínek může dolovati a se svým zbožím konkurovati, zda při ceně, kterou musí stavěti vzhledem k výrobním nákladům, mohou dále vyráběti a s cizinou konkurovati všichni ti, kdož jsou při své výrobě na odběr koksu a uhlí odkázáni, což jest vlastně skoro všechna naše výroba. Tak si musíme otázku stavěti. Už proto si ji musíme takto objektivně stavěti, ježto přece postavení stran ve sporu není snad na věky fixováno. Došlo-li by k znárodnění, sestátnění nebo k socialisaci, o které mluvil pan kol. David, bude tu místo dnešních podnikatelů někdo jiný, nám snad bližší, a proto musíme si už dnes zcela objektivně řešiti otázku, zda ty podniky dnes, při dnešních výrobních nákladech, při dnešní pracovní době, při dnešní výkonnosti a mzdě, při dnešní zlé naší situaci, kdy jako výspa osamoceně stojíme v příboji rozvrácených valut, samy se živí, aneb zda opravdu skutečná jich bilance jest taková, že pracují se ztrátami a že se stávají neschopnými konkurovati s výrobky zahraničními.
Žádný národohospodář přece nemůže poukazovati na to, že doly dříve vytěžily takové a takové zisky, že proto dnes musí dosazovati. Jestli ty zisky tu jsou, je věcí provedení platných zákonů, aby dávkou ze jmění a dávkou z přírůstku byly postiženy, event. lze snad pro tyto případy stanoviti normy nové a ostřejší. To všechno jde, ale nelze přece na trvalo počítati s tím, že by do nějakého podniku bylo z vedlejších fondů dosazováno trvale. Podnik se musí sám živiti. Ale zvláště tenkráte musíme zkoumati pečlivě rentabilitu podniku, jestliže vážně pomýšlíme na socialisaci. Socialisace je právě touto otázkou finanční a bilanční. A bude socialisace jen heslem do té doby, dokud tyto otázky nebudou při tom vážně řešeny. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Určování výše mzdy. S tohoto objektivního hlediska musíme posuzovati v každém podniku přiměřenost a výši mezd. Dosavadní praxe při určování mezd neodpovídala této objektivní úvaze. Mzdy byly určovány zvlášť v neklidné době popřevratové podle agresivnosti odborových organisací, kteráž měla lokálně různou intensitu, a podle resistence zaměstnavatelovy, která také nevykazovala všude stejnou odolnost. Po válce v letech 1919 a 1920 přistupovali zaměstnavatelé k zvýšení mezd, chtějíce tím často vykoupiti klid v závodech: mimo to tehdejší konjunktura to umožňovala a umožňovalo to také vázané hospodářství, ježto zvýšená mzda mohla býti okamžitě přelita do ceny produktů. Tím se ovšem otevřela cesta k vytvoření toho začarovaného kruhu, který ani dnes nemůžeme přetnouti. Předešlé vlády, jmenovitě vláda tak zv. rudozelené koalice, toto přelévání zvýšených mezd do cen produktů - v nepochopení národohospodářské škodlivosti tohoto procesu - ještě podporovaly. Stalo se, že při mzdových sporech, při nichž zaměstnavatelé zdráhali se zvýšiti mzdy, poukazujíce na to, že při tehdejších cenách výrobků výroba většího zatížení mezdního nesnese, ministerstvo, které jednání vedlo, samo přimělo zaměstnavatele k zvýšení mezd slibem, že vláda za to povolí zaměstnavatelům vyšší ceny výrobků! Toto nerozumné hospodaření mohl by snad provozovati stát, který by byl soběstačný, ale i tu by musel obehnati se čínskou zdí ochranných cel. My však, kteří jsme více jak 80% odkázáni svými výrobky na vývoz, musíme bedlivě a úzkostlivě zkoumati každou změnu v podmínkách výrobních, abychom jednostranným zasažením výrobu neznemožnili.
Při určování mezd zapomíná se také často, že ani pro dělníka neznamená zvýšení mezd vždycky zvýšení jeho blahobytu. Jakmile zvýšení mezd je provázeno hned zvýšením cen výrobků, dostává vlastně dělník ve mzdě stejnou kupní sílu, jenže ciferně je označena vyšším číslem. Následkem zvýšení cen výrobků nekoupí si dělník za novou svou mzdu víc, než při mzdě staré. Naopak, i když zůstane dělníkovi ciferně stejná mzda, ale výrobky snad následkem zvýšené výkonnosti mohou býti levnější, dostane dělník za mzdu ciferně stejnou, jako byla dřívější, více zboží než dřív, poněvadž kupní síla této mzdy ciferně stejné se zvýšila. To vyplývá z toho, že regulace mzdy není otázkou toho kterého průmyslu nebo závodu, nýbrž že zvýšení mezd v jednom oboru průmyslu přivodí zvýšení v dalších oborech a má reflex na celý náš hospodářský život. Nejvíce je to patrno při výrobě, která dodává výrobky, jež potřebuje skoro každá výroba nejen průmyslová, živnostenská, ale i zemědělská. To je při hornictví. Cena uhlí a koksu působí na výrobní náklady každé výroby, ježto právě každá výroba je na odběr uhlí a koksu odkázána. A právě z toho důvodu je určování mezd při výrobě hornické pro celý náš národohospodářský život tak nesmírně důležito. Jestli v tomto odvětví výroby se zjistí, že k dalšímu jeho provozování a k tomu, aby mohl dodávati výrobky ostatním výrobám v takové ceně, aby mohly konkurovat, je nezbytně nutno snížiti náklady výrobní, pak myslím, že tato otázka nesmí se řešiti agitačně a heslovitě, neboť nesprávné její řešení nezasáhne pouze výrobu tuto a její činitele, nýbrž celý náš národohospodářský život. Výšku mzdy nesmí určovati jen potřeba, nýbrž v prvé řadě výkon. Při určování spravedlivé mzdy zapomíná se dnes na jeden předpoklad, který by snad mohl býti nejlepším kriteriem pro vyměření mzdy spravedlivé. Mzda může býti vysoká, když skutečně výkonnost této mzdě odpovídá. Pak má mzda reální a pevný základ. Nebezpečí není ve stoupání mezd, jako spíš ve ztrátě radosti z práce, ve zmenšené výkonnosti. Z různých statistik můžeme konstatovat, že výkonnost nestoupala vždycky úměrně se zvýšenou mzdou. A dnes si to vysvětlujeme. Jsou to mravní důsledky 5letého vraždění, které přivodilo nechuť a neúctu ku práci a pak i to, že výkon přestal býti vůbec měřítkem při určování výše mzdy. Tímto zvyšováním mezd a snižováním výkonnosti zvětšily se výrobní náklady tak, že cena výrobků stoupla průměrně až 12krát, kdežto mzdy stouply průměrně 8krát. V této diferenci ukrývá se právě ta zmenšená výkonnost. Vím, že v této diferenci hraje roli také ono nemravné zdražování, ale dle předložených statistik nelze oddiskutovati ten stav, že za vyšší mzdy vyrobilo méně zboží. Ba některá statistika ukazuje nám ještě zajímavější souvislosti mezi mzdou a výkonností. Právě v uhelné výrobě je to jasně vidět, že zvýšení mezd mělo vždy za následek snížení výkonu. A není to jen ojedinělý zjev, který by neměl souvislosti s dnešním hospodářským naším vývojem. Všude můžeme pozorovati ten zjev, že mzda se stále více a více určuje podle potřeb a nikoliv podle výkonnosti, a to nejen podle potřeb dělníka samotného, nýbrž podle potřeb celé jeho rodiny. Stále více a více vystupuje do popředí tak zvaná mzda sociální. Vím, že také potřeba musí být měřítkem při určování mzdy, ale nesmí být měřítkem jediným. Výkonnost, skutečně vykonaná práce, její kvalita a kvantita musí v prvé řadě určovati výši mzdy. Omezíme-li se při určování mzdy pouze měřítkem potřeby, pak má toto jednostranné určení mzdy ten nezdravý reflex, že se neřídí mzda podle výkonu, nýbrž výkon dle mzdy, čili jinými slovy pracuje se i při zvýšené mzdě úkolové jen tolik, aby mzda proti dřívějšku nebyla ciferně snížena. Dělník, i kdyby mohl více pracovati bez újmy svého zdraví, kdyby mohl více vytěžit, nesnaží se proto, že mzda i při menším výkonu stačí jeho potřebám.
Lituji, že dnešní vláda a jmenovitě ministr veřejných prací p. Tučný této nezdravé zásadě hověl tím, že nesvolil ke zvýšení výkonnosti a že nedovolil snížit ceny výrobků. Vláda je tu přece právě k tomu, aby hleděla nezdravý vývoj hospodářských poměrů poválečných přivést do normálního chodu a ne aby hověla nezdravým tendencím doby, které se ostatně vždycky v takovýchto přechodných dobách vyskytují.
Takovýmto způsobem nikdy nepřetneme ten začarovaný kruh, v němž jsme od převratu, jestliže vláda místo toho, aby se snažila zlevnit výrobu a zvětšit výkon, zakazuje slevy na zboží a přikazuje menší pracovní výkon. Musíme mít skutečně mnoho vědomí solidarity s touto vládou jako s vládou koaliční, abychom necharakterisovali tento čin p. ministra Tučného případnějšími výrazy.
Stanovení mezd není jen soukromou věcí podnikatelovou, právě pro tuto souvislost mzdy s celým naším hospodářským životem. Podnikatel není jen soukromníkem, nýbrž jest organisátorem výroby, který musí pamatovat, že úpravou mezd, úpravou pracovní doby, stanovením výkonu nepořádá své soukromé zájmy, nýbrž určuje a podmiňuje normální chod národohospodářského našeho života. Každým posunem mezdním rozvlní se hladina mzdová i cenová celého našeho národního hospodářství a vlny jednou vzedmuté těžko zastaviti tam, kde vidíme, že vlny ty nesou zhoubu celým třídám národa. Dnešní vláda vyslovila ve svém programu heslo "šetřit". Nesprávným postupem, myslím, došlo se k tomu, že lze snad šetřit pouze na administrativě státní, tedy na státním úřednictvu a zřízenectvu. Úřednictvo a zřízenectvo naše je jistě tak vlastenecké, že by dovedlo přinést oběti i při svých dnešních trudných poměrech. To by však žádalo jedno: celý národ ve všech svých vrstvách musil by být prodchnut republikánskou prostotou a šetrností. Jestliže však dnešní úředník a zřízenec vidí, že bohaté vrstvy národa zabezpečují si cenu svých výrobků a že vláda k tomu ještě dává souhlas, když vidí, že textilní dělník na severu žádá zvýšení mezd až o 40%, když vidí, že horník nechce zvýšit výkon a tím maří zlevnění uhlí a koksu, pak se nedivte úředníkovi a zřízenci, který vidí, že za nedlouho bude muset následkem zvýšených mezd platit košili dráže a že se ani laciněji neohřeje, pak se mu nedivte, že, ač vidí, že snížení nákladu na administrativu je nutným, bojí se budoucnosti a brání se snížení platů. K jednomu je však úředník a zřízenec vždycky ochoten a v tom stojí před horníkem, že chce zvýšiti svůj výkon na nejvyšší míru. Heslo všech organisací úřednických a zřízeneckých je: málo úředníků, ale dobře placených.
Až sem dorážejí vlny vzedmuté
mzdovými přesuny, nechť se stanou v kterémkoliv odvětví výroby.
Přejeme jistě všemu dělnictvu, aby jeho míra životní byla co nejvyšší,
aby se mohlo cele věnovat také kulturním potřebám. Uznáváme také,
že dnešní neklid v hospodářském životě působí také nesvědomití
zdražovatelé, ale přes to myslíme, že otázka mezd, platů a ceny
výrobků je tak vážnou otázkou celého hospodářského života našeho,
že nemůže býti řešena v zájmu jen jedné třídy neb agitačními hesly,
nýbrž v souvislosti s celým naším hospodářským procesem tak, aby
netrpěla žádná třída našeho národa a aby uchována byla konkurenční
schopnost našeho exportního státu s cizinou. To prosím, aby měla
na zřeteli hlavně naše vláda, která založena jsouc na koncentraci
všech státotvorných sil, musí řešit všecky otázky z širokého hlediska
národohospodářského, finančního, sociálního a státního, a nikoliv
z úzkoprsého hlediska nějakého tajemníka odborové organisace.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval: Slovo
si vyžádal p. ministr veřejných prací Tučný. Uděluji mu
je.
Ministr veř. prací Tučný: Slavná sněmovno! Musím uznati opodstatněnost naléhavosti dotazu pp. poslanců Pohla, Brožíka, Draxla a soudr., protože na pohled je povážlivým zjevem, že v listopadu 1921 musí býti urgováno, aby byl uveden v účinnost zákon schválený v únoru 1920. Avšak tento uznaně dlouhý odklad nebyl zaviněn nedostatkem bdělosti a zájmu úřadu, který k provedení zákona byl zmocněn, nýbrž nedostatkem, který nedopatřením zůstal v zákoně samém. V §u 5 původního zákona ze dne 25. února 1920 je sice ustanoveni o volbě podnikové rady, avšak nebylo tam ustanovení o způsobu volby. Bylo by tedy potřebí dříve novelou k § 5 umožniti vydání volebního řádu do podnikových rad a teprve potom uvésti zákon v působnost. Novela k § 5 schválena byla tímto slavným sborem 12. srpna 1921 a ministerstvo veř. prací ihned vypracovalo také potřebný volební řád.
V době, kdy podáván byl slavné sněmovně uvedený pilný dotaz, bylo již vše připraveno k vydání obou nařízení, a to nařízení o účinnosti zákona ze dne 25. února 1920 a též nařízení o volebním řádu. Obě nařízení jsou již také s datem 25. listopadu vydána a publikována. Účinnost zákona o účasti zaměstnanců při hornictví na správě dolův a jich podílu na čistém zisku stanovena dnem 1. prosince 1921. Poněvadž v této době není ještě skončen ani kalendářní, tím méně obchodní rok 1921, uplatňuje § 2 tohoto nařízení právo zaměstnanců při hornictví na podíl z čistého zisku již za obchodní rok 1921. Výtka, že by se ministerstvu veř. prací jednalo o to, aby horníci byli o tento podíl ziskový zkráceni, jest tím podstatně vyvrácena.
K dotazu tomuto připojena byla debata o sporu horníků ostravsko-karvínského revíru s majiteli dolů, pokládám tedy za povinnost i na tuto debatu reagovati. Měl jsem již příležitost vylíčiti genesi a podstatu sporu, jakož i vývoj až do jednání, které se v ministerstvu veř. prací dne 28. listopadu 1921 provedlo. O tomto jednání podávám zprávu podle protokolu oběma spornými stranami podepsaného (čte):
"Po dvouhodinné debatě přikročeno k meritu věci tím, že ministr předložil oběma stranám takto formulovaný zprostředkující návrh: Úprava úkolů vykonaná pro měsíc listopad 1921 zůstává v platnosti. V prosinci 1921 jest zvýšiti výkon na hlavu a směnu celkového osazenstva moravsko-ostravského revíru o dalších 10%, další snížení úkolových sazeb však nenastane."
Prosím, aby zejména p. posl. dr. Matoušek to vzal na vědomí.
Po tomto návrhu radili se zástupci zaměstnavatelů i zástupci organisace dělníků odděleně a při zahájení opětné společné porady ukázalo se, že žádná z obou stran nesouhlasí s kompromisním návrhem.
Zástupci zaměstnavatelů podávají tento samostatný návrh:
1. Snížení úkolu o 10%, stanovené pro měsíc listopad a přiměřená k tomu úprava časových mezd podle dosaženého výkonu zůstane v platnosti dle vyhlášek.
2. Výkon pracovní v prosinci nutno zvýšiti o dalších 10%. Úkoly upraví se v dohodě se závodními radami tak, aby průměrný výdělek smlouvou zaručený dosažen byl jen při tomto zvýšeném výkonu.
Úkoly nebudou však upraveny generelně jako v listopadu, nýbrž individuelně s příslušným ohledem na možnost zvýšení výkonnosti v jednotlivých předcích a bude vzat zřetel i na možnost zvýšení výkonu snížením stavu neproduktivních sil na míru, jež sloužila za podklad výpočtu průměrného výkonu pracovního v prvních 9 měsících roku 1918, nebo v době před válkou.
3. Nová kolektivní smlouva pro dobu po 1. lednu 1922 bude uzavřena do 15. prosince 1921.
Zástupcové organisace dělnické podali pak tento návrh resp. prohlášení:
"Organisace horníků béřou na sebe závazek 29. října 1921 v Praze učiněný, pokud se týče zvýšení výkonnosti o 20% do konce ledna 1922. Zástupci majitelů dolů ať úmyslně, nebo z nedorozumění chtějí tohoto závazku k 20%nímu zvýšení výkonnosti použíti ke snížení úkolů a denních výkonů o 20%, z čehož samovolně bez úřady se zástupci dělnictva 10% již ohlásili.
Organisace horníků nemohou tohoto jednostranného opatření připustiti. Navrhují, aby vyčkáno bylo, zda jejich závazek o 20% zvýšení výkonnosti do 31. ledna 1922 bude splněn. Nebyl-li by splněn, zahájí se znovu jednání o nové úpravě, která by mohla býti připojena do rámce jednotné smlouvy pro všechny revíry republiky."
Po tomto prohlášení s obou stran upozornil jsem na nebezpečí, které tkví v nevyřešení sporu, neboť ostravsko-karvínský revír je v bezesmluvním stavu a v něm zůstává, a žádal jsem proto o konečné vyjádření. Zástupci důlních podnikatelů prohlásili, že svůj návrh, tak jak jej stylisovali, budou v zájmu hospodářského života prováděti a že ponechávají v platnosti žádost o sestupnou úpravu cen za uhlí drobné a za koks. Zástupci koalovaných organisací hornických prohlašují, že trvají na tom, aby kolektivní smlouva z listopadu 1920 zůstala v platnosti až do uzavření nové kolektivní smlouvy.
Tato rozporná stanoviska obou stran znamenala okamžité prohlášení stávky, jíž jsem se snažil za každou cenu zabrániti, a proto jsem oběma stranám ohlásil také stanovisko ministerstva veř. prací, které znamenalo: status quo do konce tohoto roku, do které doby má býti sjednána nová smlouva pro celou republiku, tedy i pro revír karvínsko-ostravský, a aby tento status quo byl umožněn, odvolání oznámeného snížení cen drobného uhlí a koksu.
Stanovisko toto nevyžadovalo obětí ani na straně horníků ani na majitelích dolů. Proto jsme očekávali, že také oběma stranami bude respektováno.
Avšak při výplatě, započaté v pátek minulého týdne, byli horníci překvapeni počinem, který s nimi nebyl shodnut, že totiž majitelé dolů skutečně snížení úkolových mezd o 10% provedli a podle toho také vyplatili. Odpovědí na tento počin majitelů dolů bylo usnesení v sobotu odbývané schůze závodních rad z celého revíru, aby v pondělí zahájena byla stávka. Zástupci majitelů dolů přijeli zatím do Prahy, aby nám ohlásili ochotu jednati o kompromisním návrhu ministerstva veř. prací při jednání 28. listopadu podaném. Svolali jsme tedy zástupce obou stran na včerejší den k jednání ve snaze, aby zahájená stávka mohla býti již druhým dnem skončena. Jednání vedeno bylo bez přestávky plných 11 hodin, což samo již nasvědčuje, že obě strany si uvědomily dostatečně vážnost situace stávkou vytvořené. Se strany horníků bylo konečně nabídnuto urovnání na takovém základě, aby o 6·2% zvýšená výkonnost horníků v celém revíru dána byla majitelům dolů beznáročně, aby však za to nedotčeny zůstaly nikoli mzdy, nýbrž dosavadní výdělky horníků. Na tuto nabídku zástupci majitelů dolů neodpověděli přímo, nepřímá odpověď byla odmítavá. Do 1/2 11. hodiny v noci nepodařilo se získati kladné odpovědi, avšak oba přítomní zástupci vyžádali si lhůtu do 13. hodiny dnešního dne, aby se o tomto zodpovědném rozhodnutí mohli poraditi se svými mandatáři v Moravské Ostravě. O 1/2 2. hod. dostali jsme z Ostravy tuto odpověď:
"Jedině po velikém politickém nátlaku, který s podobnou intensitou nebyl dosud pociťován a vykonává se na naše rozhodnutí vládou a proti němuž se tímto co nejrozhodněji ohrazujeme, prohlašujeme, přes to, že jsme hluboce přesvědčeni, že jsme ve svém dobrém právu zkracováni a že neposloužíme tím ani kruhům, které potřebují uhlí, ani blahu státu, že souhlasíme s návrhem dělnictva podporovaným tak energicky vládou v tomto znění, které má přispěti k objasnění:
Při zvýšené výkonnosti dosažené v listopadu na 6·7 q má býti průměrný výdělek dosažený na havířskou směnu připadající 58 Kč; bude-li výkonnost nad nebo pod 6·7 q, bude průměrný výdělek havířský obnášeti o tolik procent více nebo méně než 58 Kč za směnu, o mnoho-li průměrná výkonnost naproti 6·7 q stoupne nebo klesne.
Ve stejném poměru musí vydělati i ostatní akordní dělníci (bod II., odst. 4. až 5. ujednání z listopadu 1920); na časových mzdách se ničeho nemění.
Dělníkům, kteří následkem snížení úkolů v listopadu 1921 dosáhli méně, než smlouvou z listopadu 1920 stanovený průměr, budou mzdy, pokud by byly tohoto průměru dosáhly při nezkrácených úkolech, až do výše tohoto průměru za mzdové období listopadové již vyplacené, dodatečně vyplaceny. Dosavadní smlouva zůstane v platnosti s hořejším dodatkem nejdéle do konce ledna 1922.
Zaujímajíce k návrhu dělnictva stanovisko svrchu uvedené, klademe podmínku, že nová kolektivní smlouva, která vstoupí v platnost nejpozději 1. února 1922, bude založena na nejméně 20%ním zvýšení výkonu vůči výkonu dosaženému v časovém období od 1. ledna do 5. listopadu 1921."
Jsem šťasten, slavná sněmovno, že mohu konstatováním těchto prostých fakt odpověděti na výtky pana posl. dr. Matouška a tímto prostým konstatováním fakt je také úplně vyvrátiti.
Na stížnosti o nátlaku vládním
odpovídám pouze krátce, že stejný, ne-li větší nátlak musili jsme
vykonat také na hornictvo, a jsem přesvědčen, že po této odpovědi,
která zástupci hornictva bude přijata, možno mluvit o skončené
nebezpečné hornické stávce na Ostravsku. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Dále má slovo pan posl. Čuřík.
Posl. Čuřík: Slavná sněmovno! Za zvláštních okolností a zvláštních událostí mám také za povinnost, abych některé důležité otázky, které souvisejí se mzdovým hnutím horníků na Ostravsku, zde stručně osvětlil. Vyskytly se velice nemilé zjevy na Ostravsku mezi hornickým dělnictvem a ty hlavně spočívají v tom, že po delší dobu byl tam prováděn určitý nátlak na stoupence strany křesťansko-sociální a její organisace odborové, a tím také hnutí ostravské nabylo pro nás zvláštního významu. Je to také do jisté míry změněný tón celé debaty, ze které vyzníval pouze všeobecný názor, že jsou zde pouze utiskovaní se strany jedné, anebo zase se strany druhé, podle toho, jak která strana své lidi hájila. Naše stanovisko ovšem v tomto směru naznačím krátce ku konci své řeči, ale nyní obírám se zejména otázkami, které týkají se uznání a vývoje odborové organisace křesťanskosociální na Ostravsku.
Teror, který na Ostravsku vznikl, datuje se již od začátku r. 1919. Již v únoru t. r. na jámě "Jindřich" byl přední náš pracovník František Olšovský vyhozen z práce proto, že odmítl legitimaci sociálně-demokratickou...(Výkřik: Ale proto nedošlo k nynější stávce!) - promiňte laskavě, k tomu se ještě vrátím - a že si nedal líbit šikanování a teror právě se strany stoupenců, kteří hlásali volnost pro sebe. Olšovský byl přesazen na jinou jámu a tam zaměstnával se prací nádenickou a pozbyl svého původního kvalifikovaného místa, ačkoliv jest výtečný topič. To bylo jistě pro něho již samo krutým trestem, že pozbyl zaměstnání daleko výhodnějšího, snadnějšího a výnosnějšího, ale přes to, že takový trest jej postihl, byl i na druhé jámě stále ještě šikanován, protože účastnil se další agitace pro hnutí křesťanského dělnictva. (Výkřiky.) Byly proti němu podnikány nové a nové kroky. Sociální demokraté aranžovali proti němu a jeho kolegům na jámě "Jindřich" hotové štvanice. Tyto štvanice byly vedeny způsobem systematickým a ne nahodilým. Ostravský "Duch Času", sekretariát a celý ten aparát, který tam mají páni po ruce, pokud se mohl té akce zúčastnit, napomáhal vší silou a celou svojí energií. Když konečně závodní rady na Ostravsku byly voleny a když hornictvo křesťansko-sociální také při těchto volbách bylo úplně přehlédnuto, tu naši horníci ovšem dovolili si kritisovati takový nelegální a nesprávný postup a zaujmouti stanovisko úplně zamítavé vůči postupu, který byl veden na úkor svobody organisační. Na jámě "Jindřich" zahájili naši horníci křesťansko-sociální akci na zrušení závodní rady pro její netečnost v dělnických otázkách. Byly sehnány 2/3 podpisů osazenstva dotyčné jámy, a bylo také docíleno, že byla závodní rada na jámě "Jindřich" zrušena a vypsány nové volby na základě zákona o závodních radách a jejich volbách. Při těchto volbách staly se ovšem ještě hroznější věci nežli na původní koksovně Františkově. Před volbami, právě 4. dubna to bylo, když ráno přitáhl zástup horníků z jámy "Jiří", uzavřeli za sebou tovární vrata, zastavili fárání do dolů a vrhli se hromadně na stoupence křesťansko-sociální. Křesťansko-sociální důvěrníky, zvláště však Olšovského, kahanci, sekerkami a krumpáči do krvava zbili. Policie, která byla včas upozorněna, nekonala svoji povinnost. Policejní úřady a četnictvo tenkráte bylo úplně bezmocné a je zajímavo, že právě dnes, kdy je vedena akce proti kapitálu, koná četnictvo poměrně lépe povinnost, ale když mělo chrániti dělníky proti teroru násilníků, tu se schovalo do místností policejní stanice a tam chovalo se naprosto pasivně. Uvádím pouze výňatky z této celé akce, která se odehrála na Ostravsku, ač tu ještě je celý řetěz bezpráví, jež utrpěli naši ostravští křesťanskosociální horníci. Nastalo dlouhé vyšetřování a konečně po dlouhých intervencích, které jsem konal jménem našeho klubu, se podařilo, že úřady nám slíbily zahájiti soudní vyšetřování. Je to také paskvil bývalé vlády úřednické, že si netroufala vůbec ujmouti se akce a zavésti pořádek a ochrániti včas a vhodným způsobem dělnictvo křesťansko - sociální. (Výkřiky.) Slavná sněmovno! Jistě vás překvapí, řeknu-li vám, že od března t. r. do dnešního dne je 17 horníků, a to 9 z jámy "Šalamoun" a 8 z jámy "Jindřich" dosud bez práce a bez chleba. To je hrozná skvrna na naší správě republikánské, že nemá tolik schopností a síly, aby se dělníků z práce vyhozených ujala, aby byli dosazeni na původní svá místa. Já se musím zde přiznati k tomu, že se do jisté míry za to stydím, že právě jsme zúčastněni ve vládě koaliční, která ještě doposud se také o to nepostarala, aby tento případ vyřešila bez soudního řízení cestou smírnou. Já jsem několikrát loyálně a přátelsky vyjednával s pracovníky dělnických stran, se sekretáři Svazu horníků, Odborového sdružení a s různými zástupci soc.-dem. a připouštím, že tito pánové, zejména pokud jsou v Praze, slíbili mně s jistou ochotou, že věci tyto budou urovnány, ale to byly pouze sliby a žádná skutečnost, žádná fakta, která by byla dala na jevo, že se věci rychle a vážně vyřeší. Dnes je tato věc na pořadu jednání před soudním tribunálem a pan kol. dr. Haas, jenž za stupuje protivnou stranu, má možnost, aby právě uplatnil svůj právnický um, a zase opačně náš právník dr. Václavek bude muset zkoušeti své právnické umění řečnické, nebude-li možno ještě do započetí soudního řízení vyřešiti věc smírnou cestou. Ten fakt sám o sobě, vážené shromáždění, svědčí o tom, že hornictvo křesťansko-sociální přes tolik volání a tolik stesků dodnes nemohlo říci, že používá v republice plného práva koaličního, práva na svobodu práce a na svobodu organisace. To všechno znamená, že nejsme doposud ještě naprosto právním státem, který by všem svým občanům zabezpečoval ochranu práce a svobodu v jejich zaměstnání.