Podívejme se střízlivě na tyto požadavky. Uhelná dávka jest odhadována v rozpočtu na příští rok na 1 1/2 miliardy, v rozpočtu, který, nota bene, není v rovnováze. Její zrušení téměř bez úhrady je nemožné a přece snížení uhelné dávky je předpokladem všeobecného snižování i sazeb dopravních. Jest úkolem tohoto parlamentu, aby hledal nové zdroje státních příjmů, které by tak zhoubně nepůsobily na hospodářskou výrobu. Zbývá pro nynější dobu jedna cesta, vedoucí ke snížení uhelných cen, a to jest snížení výrobních nákladů. Těžaři označili tuto cestu nutným snížením mzdy a zvýšením výkonnosti. Snížení mzdy je nemožné. Je nemožné dotud, dokud drahotní hladina neklesne. Nastal ten okamžik? Každý nepředpojatý člověk potvrdí, že dosud nenastal. Prosím, jaká je dnes situace? Několik čísel ji nejlépe osvětlí. Mám zde výtah z indexu číselně stoupajících potřeb životních, a to v roce 1914; béřeme-li za základ 100, znamená to v září letošního roku 886, v říjnu 985 a v listopadu letošního roku 1057. (Slyšte!) Jestliže je takovýto index cen stále stoupajících, každý nepředpojatý potvrdí, že za těchto okolností není myslitelno žádati na hornictvu snížení mezd. Konečně i nedělní zprávy, mluvící o schůzi průmyslníků, konstatují, že těžařům se nejedná o snížení životní míry hornictva. Zdá se však, že k tomuto názoru přišli teprve pod tlakem veřejného mínění. Je jasno tedy, že na účet žaludků těch desetitisíců, kteří denně fárají do černé štoly, snižovati ceny uhlí není možno, a dále, že ani široká veřejnost se pro takovéto snížení nerozhodne.
Jiná je otázka, týkající se zvýšení výkonnosti, které konečně hornictvo samo se nijak nevyhýbá, nýbrž, de facto, ji také již začalo prováděti. Důležité jsou však psychologické předpoklady, za nichž je hornictvo žádáno o zvýšení své výkonnosti. Domnívám se právem, že veškerá poctivá československá veřejnost právě této otázce musí věnovati krajní pozornost. Horník má zvýšiti tedy svou výkonnost. Otázka je, kdo mu k tomu radí. Jestliže budete se tázati, kdo mu k tomu radí, tu dojdete k zajímavému poznatku. Jsou to titíž lidé, kteří horníky nejkrutějším způsobem za starého Rakouska pronásledovali, kteří je pronásledovali až do zřízení Československé republiky.
Slavná sněmovno! Na hornictvo více než na kterékoliv odbory dělnické doléhaly důsledky války. Ono je ve svém celku poznalo samo. Jsouc označeno černožlutými odznaky na kabátě, bylo i zevně zmilitarisováno, podřízeno vojenským velitelům a podléhalo vojenským trestům. To nebyla slova do větru, která zde v pátek řečníci socialistických stran uvedli. Od odvádění v řetězích, od uvazování ke sloupu, od stavění provisorních kriminálů pro horníky až po souzení vojenskými soudy, toť celá řada křiklavých bezpráví, jimiž specielně český horník trpěl. A zvláště na Ostravsku k útisku národnímu družil se útisk vojenský a hospodářský. Hornictvo, nesmíme zapomínati, stálo zde v blízkosti známého markýze Géra, bývalého arcivévody Bedřicha, který měl stan svůj v Těšíně. Nesmíme dále zapomínati, že během války velícím komandantem Ostravska byl známý krvavý generál Matuška. Devět hrobů na ostravském hřbitově mluví o činech tohoto generála. Aby bylo působeno na hornictvo, oznamovány popravy dělnictvu černožlutými plakáty a tím ono zastrašováno. Než hornictvo nedalo se zastrašiti. Od r. 1917 začíná periodická sabotáž těžby na dolech, vyvolávání demonstrací a stávek. A nepomohly ani kriminály zřízené ve vojenských kasárnách, ani vodění v kordonech do práce, ani rozšířené sklepy vítkovické v kriminály, ani chytání stávkujících horníků na ulicích a za asistence strojních pušek odvádění horníků do internačních táborů. Havíři v této době, slavná sněmovno, skutečně vytrvali. Tito havíři ostravští vytrvali i tehdy, když vojsko střílelo do nich při konaných demonstracích, kdy ulice ostravské byly skropeny krví pěti zabitých havířů a řadou těžce zraněných. (Tak jest!) Pánové a dámy, tak vypadalo to rakušáctví ostravských havířů, o němž psaly nedávno Národní Listy. A spolupomahači právě onoho militaristického systému byli vedoucí úředníci na uhelných dolech. A tito úředníci až dodnes většinou na svých místech zůstali a mnozí byli přesazeni snad tu a tam pouze na jiné šachty. Tito lidé, kteří takovým způsobem se chovali za války, dnes vybízí hornictvo ku zvýšení výkonnosti. Havíři nemohou míti a nemají k takovýmto lidem důvěry, tím spíše, že přistupují zde ještě momenty národnostní. Je přirozeno, že hornictvo žádá radikální nápravu.
Je možno, slavná sněmovno, srovnati pouze výkaz počtu zaměstnaných horních inženýrů a jiných vyšších úředníků na dolech v ostravském revíru a seznáme oprávněnost žalob na neudržitelné národnostní poměry. Za pouhých 18 let změnil se národnostní poměr českého živlu v úřednických vrstvách hrozně v neprospěch Čechů, neboť roku 1914 klesl počet českého úřednictva naproti roku 1896 téměř o 30%. (Slyšte!), z 59,8 na 30,1%. Počet německých úředníků však stoupl z 33,9% na 63,5%. Srovnáme-li pak konečné číslice, shledáme, že po uplynutí 3 let od převratu velká náprava se nestala v těchto úřednických třídách. Dnes je poměr takový: 36,4% Čechů proti 61,2% německých úředníků. (Slyšte!)
Je viděti, že němečtí majitelé dolů, kterým Československá republika popřává těžiti z bohatých přírodních pokladů, nepochopili své samozřejmé povinnosti k občanům české národnosti, a popřávají i dále sluchu německým našeptavačům, svým německým ředitelům. Právem proto hornictvo, které na Ostravsku je z obrovské převahy české a podřízeno německým úředníkům, kteří na severu a tím více na Ostravsku jsou představiteli německého protistátního šovinismu, žádá nápravu a domáhá se českého úřednictva, k němuž by mělo větší důvěru. Horník, který na Těšínsku i na Ostravsku byl pro republiku, který za plebiscitního boje v tehdejších bouřlivých táborech proti těm, kdož ho vehnali v náruč Polska, stavěl se v odpor, horník, jenž byl nejnacionálnějším elementem této doby a znal jenom jedinou vášeň a tou vášní byla republika Československá, takto cítící horník nemůže věřiti lidem, kteří tehda podporovali podvratné snahy mezi fluktujícími polskými živly, kteří sabotovali těžbu a podporovali veškeré podvratné snahy proti republice. Z těch důvodů žádá hornictvo redukci německého úřednictva, žádá své české lidi a bojuje při tom za československou inteligenci. (Výborně!) Za to se mu ovšem dostává, bohužel, od našeho měšťáctva výtky nevlastenectví.
Pánové a dámy! Nebylo dojemnější chvíle, než když vjížděl do našeho státu budovatel jeho a tvůrce zahraniční revoluce naší, president Masaryk. Práce ve všech dílnách, pohyb všech strojů se zastavil, aby splynul v jediný souzvuk opravdového nadšení pro svého osvoboditele. A v této chvíli došel do Prahy telegram od desetitisíců neznámých hrdinů z ostravských šachet. Na jedné straně tlačil je boj o půdu, kterou mu brali polští sousedé, na druhé straně slyšeli výkřiky mrznoucích dětí a hlas ohroženého průmyslu. V té chvíli posílají telegram do Prahy svému osvoboditeli a konstatují v něm, že ve chvíli, kdy celá republika vítá svého presidenta klidem práce, oni ho vítají intensivní prací. (Výborně!) Tak vypadalo vlastenectví horníků, které je jim jako nedostatečné dnes vytýkáno. A jak se chovali havíři před válkou, zvláště v bojích za české školy? O tom by mohla vykládati Matice Osvěty Lidové a Národní Jednota Severočeská, Ervěnice, Bohosudov, Břežánky, Dombrová, Orlová. Všechna tato místa zůstanou na vždy skvělým dokladem lásky chudého havíře k české věci, k českému národu a k české škole.
Konstatuji-li tyto věci, konstatuji je proti, abych jednou pro vždy onomu klepu, onomu klepřskému hádání se o vlastenectví učinil konec; u dělnictva a specielně u hornictva nemusí naši kapitalisté míti o ně obavy. Konstatuji tyto zjevy také proti, že hornictvo těžko se dá získávati pro určité cíle lidmi, ke kterým nemá důvěry, a to jsou dnešní vedoucí technické a komerční osobnosti v revírech.
Mluvíme-li o snížení výrobních nákladů a o nutném z toho vyplývajícím zvýšení hornické výkonnosti, musíme vytvořiti předpoklady pro to. A mezi ty patří v prvé řadě nutnost zvýšení státní dozorčí moci v hornictví. Nikdo nepopře, že povinností státu jest pečovati o uhelnou těžbu, tím spíše, že soukromá iniciativa je tu hodně problematické ceny. Nedivte se tudíž, vidí-li hornictvo, jak dnešní majitelé dolů započítávají si do výrobních nákladů investiční výdaje, aniž jich provádějí, vidí-li dále, že majitelé dolů nevěnují část svých válečných zisků, docílených vydrancováním nejlepších uhelných štol za války, ve prospěch investiční politiky a technického zdokonalení těžby. Konstatuje-li horník, že uhlobaron nesnaží se dosíci snížení výrobních nákladů organisačně, nedůvěřuje onomu mluvení o zvýšení výkonnosti a nedostatku konkurenční schopnosti. Tím spíše, že mu k tomu radí lidé, kteří tuto republiku nenávidí, a že vláda nemá tam ani dost spolehlivých a schopných osob, které by politiku majitelů dolů mohly kontrolovati. Hornictvo jest utvrzováno v tomto svém přesvědčení tím spíše, že vidí, jak se majitelé dolů neštítí vrhati miliony na kupování duší i veřejného mínění.
Pánové a dámy, jest největší obžalobou české inteligence a zrazení celé naší revoluční tradice, že jednotlivci její figurují a angažují se jménem německých uhlobaronů, že skrývají svými jmény ve správních radách jejich zisky. Nemorální, korupční kupování duší, jako byl případ přechodu ministerského úředníka dr. Petterse z ministerstva veř. prací do služeb uhlobaronů, jest nejhorším případem, který kdy se v naší veřejnosti odehrál.
Pánové a dámy, domníváte se, že jedná-li dnes tento člověk oficielně jménem majitelů dolů s bývalým svým šéfem ministrem veřejných prací a dovoluje si při tom výhružný a cynický tón, že to nepůsobí reakčně na celou naši veřejnost? Právě toto kupování duší a vyhazování milionů jsou nám dokladem nečisté politiky uhlobaronů.
Já s plným vědomím prohlašuji, že uhlobaroni záměrně pracují na skorumpování našeho veřejného života. Od té chvíle, kdy české buržoasní strany opustily program nacionalisace uhelných dolů, kdy roztříštěny jsou uhelné rady, vyvstává odvaha a útočná síla těžařů. Oni, kteří ještě před rokem nabízeli miliony těm veřejným činitelům, kteří bojovali pro znárodnění uhelných dolů - a já takový případ znám - nemusejí toho dnes dělati, neboť česká buržoasie zrazením ideového programu našich menšin proti cílům naší revoluce přiskočila na pomoc uhlobaronům, dává jim k disposici své novinářské sloupce a dala jim také lidi.
Slavná sněmovno, chci shrnouti směrnice, jimiž musí býti vedena naše uhelná politika, aby k ní nabylo důvěry hornictvo a naše nejširší veřejnost. Je to v prvé řadě nutná soustavná politika státního dozoru, státního zasahování do uhelné těžby. Stát docílí této kontroly nejlépe, může-li sám srovnávati výrobní náklady na svých dolech s náklady na dolech v rukou soukromopodnikatelských. Tak se děje na severu, kde jsou státní doly. Majitelé jsou jimi nepřímo kontrolováni. Na Ostravsku nebude dříve pokoje, dokud tu stát nepřevezme několik dolů do své správy a nebude tak působiti na vývoj zdejších poměrů.
Stejně je potřebí soustřediti těžbu v revírech. Dnešní těžba je řízena snahou nejrůznějších majitelů o největším výtěžku bez ohledu na hospodárnost a ekonomičnost těžby uhelné. Revíry uhelné musí býti jednotně vedeny, těžba musí se v nich díti racionelně. Je to dále nutná úprava národnostních poměrů v revírech. Při tom výslovně nutno varovati před zjevy, které se dnes ukazují. Čeští úředníci nesmějí býti stafáží pro cizácké německé zisky, které plynou za hranice oněm Gutmannům, Rotschildům, Larischům. Tato politika jen diskredituje českou inteligenci. Právě cizácké zahraniční vlivy, které se uplatnily v naší výrobě, přímo nutí, aby vláda co nejdříve předložila parlamentu kartelový zákon, zavedla kartelový rejstřík a tím zamezila tajným, tíživým uzavíráním kartelů. Při této příležitosti konstatuji, že máme u nás těžařstva, která ani po tříletém trvání Československé republiky nepovažují za nutné, aby zřídila ředitelství v této republice, nýbrž dosud mají ředitelství své centrály ve Vídni. (Slyšte!)
Všechny tyto směrnice mnou zde uvedené mají jeden konečný cíl, a to je připravovati se k vyvlastnění dolů. Pánové a dámy! Prohlášení tří prvních vlád Československé republiky poukázalo dostatečně na vážnost a oprávněnost této otázky. Národně-sociální i politický problém našich menšin s ní souvisí. Není potřebí tudíž znovu to odůvodňovati. Cílem socialistů dle usnesení mezinárodní konference hornické je nová úprava vlastnictví hornického.
A tento cíl musí sledovati každá vláda, v níž mají socialisté účast. Je povinností parlamentu i veřejnosti, aby zde spolupomáhala. Jinak vždy těžce přesvědčujeme horníka, že zvýšení jeho výkonnosti prospívá republice, když on vidí, jak z jeho práce těží zahraniční kapitalisté. Podlamujeme zbytečně důvěru hornictva k republice, když posíláme do revírů ohrožených stávkou ozbrojenou moc, vojsko a četnictvo. (Tak jest!) To jsou, slavná sněmovno, způsoby starého Rakouska. Jménem klubu, jehož jsem členem, co nejrozhodnějším způsobem proti vysílání četnictva a vojska do ostravského revíru protestuji.
Ke konci chci ještě poukázati na toto: Nedělní zprávy kapitalistického tisku kritisují postup jednání se strany hornictva. Konstatuji nedodržení úmluv s jeho strany. Chtěl bych pouze říci, že je nemyslitelno, aby svazy průmyslníků, kteří současně v těchto dnech oznamují své sjednocení bez ohledu národnosti, počítaly s tím, že rozbíjejí dělnickou frontu, budou-li jednati samostatně s jednotlivými kategoriemi dělnickými nebo s dělnictvem jednotlivých krajů. A proti sjednoceným průmyslníkům stojí sjednocený proletariát. Nemůže se jednati o smlouvy v jednotlivých revírech, nýbrž pouze o smlouvy kolektivní pro celý stát. Boj hornictva není jen bojem hornictva, nýbrž jest bojem veškerého dělnictva, ať jsou to železniční zřízenci, a já doufám, že zvláště tito, dojde-li k hornické stávce, budou konati svou povinnost - nebo jiní průmysloví dělníci.
Naučení z hornické stávky v Anglii, naučení z bankovní stávky u nás vzalo si dělnictvo k srdci. Ve vážných, těžkých chvílích zjeví se vždy dělnická solidarita.
Toto stanovisko k dnešní krisi hornické tlumočím jménem poslaneckého klubu československé strany socialistické a tlumočím je také jako legionářský poslanec jménem veliké většiny československých legionářů.
Kdyby za hranicemi někdo řekl
našim legionářům, že ještě ve třetím roce trvání československého
státu budou majiteli šachet Larischové, Wliczekové, Wemmannové,
Baldaurové, Petschkové, tu prostě, slavná sněmovno, legionáři
by se proti tomu co nejrozhodněji ohradili. Naše zahraniční revoluce
má silné prvky sociální. (Výborně!) My za hranicemi věřili
jsme pevně tomu, že v prvých dnech československého státu dojde
k vyvlastnění velkostatků. My jsme za hranicemi věřili tomu -
a nebylo zde žádného rozdílu mezi námi - že hned v prvých dnech
československého státu dojde k vyvlastnění šachet a velkých průmyslových
podniků. Jestliže dnes jsme svědky velikého hnutí hornického,
jestliže dosud otázka vyvlastnění dolů není rozřešena, pak jest
to dokladem toho, že jsme ještě daleko od programu naší zahraniční
revoluce. A jest povinností všech lidí milujících tento stát,
aby pracovali k odstranění překážek, stavících se proti jeho uskutečnění.
Legionáři vykonají v této práci plně svoji povinnost. (Výborně!
Potlesk.)