Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. Johanis.

Posl. Johanis: Slavná sněmovno! Hospodářské resorty resp. ministerstva čtvrté skupiny dávají jednotlivým stranám možnost, aby více s hlediska hospodářského a sociálního tlumočily při takové příležitosti, jako je projednávání rozpočtu, své tužby a přání. Zejména tato skupina, která je poslední a v níž je nejvíce hospodářských resortů, vyniká opravdu věcnou debatou. V zastoupení našeho klubu chci věnovati pozornost některým věcem a zjevům.

V prvé řadě jsou to věci nájemní a úprava příštího nájemního poměru. Je známo, že před vánočními svátky má sněmovna rozřešiti otázku úpravy činží, případně obnovu zákona o zabírání bytů, a novelisaci zákona o stavebním ruchu. Již můj předřečník dokazuje, že strany socialistické nemohou dáti lehce svolení ke zvýšení nájemného. Na žofínské schůzi, která se konala před týdnem, bylo zjevno, že páni majitelé domů ve velkých průmyslových místech pořád jen počítají a kalkulují, co má dům dnes vynésti k vzhledem na nynější hodnotu, ale pořád se přehlížejí stěžejní okolnosti, že majitelé domů nekupovali domů v hodnotě nynější, nýbrž daleko nižší. I když přiznáme, že domy nenesou tolik, jako kdyby byly činže vysoké, přece musíme ukázati, že zvýšení nájemného závisí od otázky příjmů nájemníků. Vždycky, když chceme, aby někdo více platil, musíme tak jako ve státní správě ptáti se, má-li zvýšený příjem. My dokonce máme ustanovení v našich řádech sněmovních, že když někdo z nás chce podati návrh, jímž by stát byl zatížen, musí učiniti též návrh, jak hledati úhradu. Právem musíme chtíti, aby tato zásada platila pro ty, kteří dnes žijí ze svého určitého fixa, ať je to fixum ve mzdě, nebo ve služném, eventuelně v jiných příjmech. Jestli jsme nedošli dosud k tomu, abychom v cenové politice, u životních potřeb, mohli říci, že jdeme dolů, jestliže naopak konstatujeme zprávami statistického úřadu, že jdeme od roku 1920 nahoru, nemůžeme chtíti, aby nájemníci byli zatěžováni a my nevěděli, kdy jim dáme příjmy.

Konstatuji, že požadavek majitelů domů, aby nájemné bylo zvýšeno o 200-300%, je nesplnitelný, a že sněmovna nedá zajisté k němu souhlasu. Musí zejména zkoumati a uvážiti okolnost, zda ti, kteří mají platit, jsou schopni vyšší nájemné platiti. Při této příležitosti konstatuji, že majitelé domů zamlčují a učinili to i na žofínské schůzi, že každou adaptaci, kterou provádějí v domě, nečiní na svůj účet, nýbrž na účet nájemníka. Již proto neprávem chtějí zvýšení nájemného o 200-300%.

S otázkou úpravy činží souvisí i otázka, má-li obnoven býti zákon o zabírání bytů. Myslím, že v této věci je nesporno, a po vypršení doby platnosti zákona 30. června se ukázalo, jak nutno je obnoviti tento zákon. Právě nyní se zjistilo, jak komise, které byty zabíraly, počínaly si velice blahovolně. K zákonu o stavebním ruchu bych chtěl říci více se stanoviska odborně-technického toto:

Veliká nouze o byty přiměla nás k vydání zákona o podpoře stavebního ruchu. Domnívali jsme se, že bude postaveno veliké množství nouzových domů s četnými levnými byty. Nestalo se tak. My vidíme, že postavilo se sice dosti domků, že se však zřídilo málo bytů, za to velmi drahých. Byly totiž stavěny většinou jednotlivé domky s jedním nebo dvěma byty. Naproti tomu bylo postaveno málo činžovních domů s více byty. Stavbou jednotlivých domků, a to třeba celých kolonií, bytová krise se nevyřeší, jak to vidíme na př. na kolonii domů státních úředníků "na Vořechovce" nebo na stavbě kolonie domků pro státní zřízence za Žižkovem. Zřízení každého takového bytu je tak nákladné, že to nesnese dalšího pokračování v takovém hazardování peněz státních na placení úroků a anuit, které se zavazuje stát platiti.

Zákon o podpoře stavebního ruchu umožňuje i různým majetným, aby se na útraty státu obohatili stavbou vlastního rodinného domu. Do stavby, která vyžaduje nákladu 1/4 mil. K, potřebuje takový jednotlivec jenom 100.000 K svých peněz, neboť ostatek nese ze svého stát placením úroků a umořovacích splátek. Kromě toho je takový dům osvobozen na 50 let od daní, takže majitel jeho bude trvale bydleti velice lacino na útraty státu. Platí ovšem tyto výhody jen pro stavby započaté v tomto roce a dokončené v příštím.

Celkem možno říci, že zákon o stavebním ruchu je zákon zneužívaný ve prospěch jedinců ke škodě všech ostatních spoluobčanů, kteří neměli možnost sehnati potřebnou část kapitálu do stavby, třeba že mnohdy stačilo jen 8000 nebo 10.000 K. Při dnešní nezaměstnanosti veliká většina chudého lidu jenom živoří a nemá možnosti uspořiti si peněz. Proto by bylo spravedlivější, kdyby stát poskytoval podporu v první řadě těm korporacím, které chtějí stavěti nájemné domy, ať jsou to již činžovní domy nebo jednotlivé domky, jenom když prokáží, že zřízení bytu nebude nákladné. Podpora státní budiž udělena nejdříve těm, kteří vykáží nejmenší náklad na zřízení jednotlivého bytu, aby se docílilo úspory. Při stavbě domů ve velkém dají se uspořiti ohromné obnosy, neboť mnohé řemeslnické práce dají se provésti o 1/4 laciněji, jsou-li objednány ve velkém dle jednoho typu.

Naproti tomu buďtež teprve v druhé řadě podporovány stavby domků, které mají přejíti v brzké vlastnictví jednotlivců, neboť stavby takové jsou zpravidla dražší, má-li se vyhověti přáním jednotlivců.

Nejdůležitější výtkou proti stavbě těchto domků, které se mají státi majetkem jednotlivců, je to, že se v takových případech pomáhá k neodůvodněnému zbohatnutí jednotlivců na úkor ostatních spoluobčanů, kteří nemají peněz. Jak k tomu přijdou všichni ostatní, kteří snad si později nějaké peníze uspoří, že nebudou si moci právě tak lacino postaviti domek na útraty státu? Krátce lze říci: Stát nesmí míti žádný zájem na tom, aby se pomocí zákona o stavebním ruchu jednotlivci stali vlastníky domů na útraty státu, nýbrž musí se tímto zákonem řešiti bytová krise úsporným zřizováním levných bytů ve velikém množství pro chudé nájemníky.

Tolik o bytech, případně o novém zákoně o zabírání bytů a o stavebním ruchu. Jinak v debatě bylo voláno po zrušení ministerstva zásobování. Je nutno, abychom si dnes řekli, jestli volání po zrušení tohoto úřadu, resp. po jeho okamžité likvidaci, je oprávněné.

Ministerstvo zásobování bylo od svého vzniku po celou dobu předmětem vzácné pozornosti všech majetných - anebo jak jsme to sami na svém vlastním těle viděli - přímo keťasů, všech obchodníků, kteří provozovali své obchody podle zákona nebo vedle zákona. Tito všichni sledovali jediný cíl: Zbaviti spotřebitele možnosti kontroly a dozoru nad výživou a vydati veškeré spotřebitele na pospas ať hrabivosti producentů, ať chladným kalkulacím bezohledných sprostředkovatelů, žijících právě na účet spotřebitelů.

Žádný moderní stát po mém názoru nemůže vydati své občany na pospas potravinové lichvě a podvodům v jakosti potravin. Má-li dojíti k bezprostřednímu styku výrobců zemědělských plodin a životních produktů se spotřebiteli, jest vždy potřebí určitého orgánu, který by zájmy producentů i spotřebitelů uváděl v soulad. Tím může býti jedině ministerstvo pro zásobování lidu. Jsme proto proti jeho zrušení. Neříkáme, že musí ministerstvo zůstati pro věčné časy v této formě, jest možno jeho dnešní formy likvidovati, bude však vždy museti zůstati orgán, který by jeho agendu dozoru nad obchodováním potravinami převzal a prováděl, ať jest to dnes nebo za 5 let, poněvadž právě poválečná doba ukazuje na poli lichvářském, že jest třeba kontroly nejen u nás, ale i v jiných státech.

Stejně jest jisto, že jeví se nutná potřeba ochrany konsumentů zřízením určitých komor. Ať již budou to komory dělnické, nebo vlastní komory spotřebitelské, nebo jiný útvar konsumenty chránící, vždycky budou to zákonné korporace a orgány, jež budou míti povinnost vésti statistiku o výrobě zemědělské i průmyslové, o pohybu a oprávněnosti cen průmyslových i zemědělských výrobků, ony budou musit býti dožadovány o dobrozdání vždy, kdykoliv půjde o sjednání obchodních smluv mezistátních, stanovení celního tarifu, úpravu dopravních tarifů a vůbec vždy, kdy bude jednáno o otázkách hospodářských.

Mluví-li se o celním tarifu, jest nutno říci, že právě teď, když vláda připravila známé nařízení, kterým chce zvýšiti celní tarif oproti rakouskému celnímu tarifu, vidíme, jak by bylo záhodno, aby tento návrh před projednáním v ministerské radě prošel dříve určité odborné korporace, ovšem ne jednostranně, nýbrž objektivně. Jest nesporno, že tomuto návrhu schází, že konsumentské vrstvy neměly příležitosti o něm se vysloviti. Jinak by nebylo myslitelné, aby státní správa - vlastně úřednická vláda která je otcem nařízení, žádala, aby ušlechtilé obilí bylo zdraženo clem ze 7·50 K na 75 K. Slibovalo se, že toto zdražení má vejíti v platnost teprve od 1. září 1922, poněvadž jsme si vědomi, že ani tehdy nebudeme míti ušlechtilé obilí z ciziny dopravované tak levné, abychom mohli připustiti zdražení o 75 K, které by na 1 q nastalo připravovaným návrhem na zvýšení celního tarifu.

Ještě, pánové, několik slov k otázce, má-li býti ministerstvo zrušeno nebo ne. Jest nutno říci, že naši producenti odvádějí ne tak, jak stát chce a potřebuje, ač vidíme, že loňský kontingent má deficit 18 tisíc vagonů, ba bývalá úřednická vláda prohlásila prostřednictvím prof. Brdlíka, že mohou producenti odvádět 80% ze známých 94 tisíc vagonů. Jest známo, že toto heslo se dobře ujalo a stát mimořádně poškodilo. Já řeknu před zástupci pánů producentů, že kdyby toto nešťastné heslo p. prof. Brdlíka nebylo bývalo vydáno, že producenti by byli odvedli plných 100%. Předepsaný kontingent 94 tisíc vagonů pro hospodářský rok 1920/1921 byl objektivně sdělán za jejich souhlasu, a mohu konstatovati, že když jsem odcházel z ministerstva, že nebylo odváděno špatně, teprve heslo pana ministra Brdlíka vydané vlastně znešvařilo způsob odvádění. Bylo přímo ze Strakovy akademie naváděno producentstvo, aby odvádělo špatně. Že to stát odnese, jest známá věc a budeme míti příležitost a možnost touto věcí se ještě zaměstnávati.

Vážení pánové a dámy, chci se zmíniti o jiné politice, která souvisí s úhradou schodku, o kterémž se tak rádo tvrdilo, že bývalá vláda koaliční prohospodařila peníze tím, že živila obyvatelstvo lacino. Jest pravda, že státní správa bývalé koaliční vlády vycházela se stanoviska, že dokud se nezvýší mzdy, nemají se zdražiti životní potřeby, zejména chleba, brambory a mouka, se kterýmižto věcmi se roku 1920 hospodařilo. Zavedli jsme známý system úhrady moučné dávky. O moučné dávce se tolik napsalo a tak se podceňovala, i dokonce bývalí ministři v bývalé úřednické vládě nás přesvědčovali, že ona z původních rozpočtených 600 mil. korun nevynese ani 200 milionů korun. Tyto předpoklady jsme tehdy prohlásili za nesprávné. Dnes jsou přesnější výpočty a proto možno konstatovati, že na moučné dávce bylo do 15. listopadu zaplaceno v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 427,234.939 K, na Slovensku 91,922.551 K, železniční správa za své zaměstnance zaplatila paušálně 30 mil., takže dohromady na moučné dávce do 15. listopadu je zaplaceno 549,157.490·74 K. Nutno už dnes říci, že moučná dávka, o níž jest vypočteno, že má vynésti prostřednictvím pokladenského placení 600 milionů K, bude zaplacena, nejenom dostihne tuto číslici, nýbrž že ji předstihne. Uvedu příklad: V pražské okresní pokladně, která má celkem 45.000 členů, průměrně bylo předepsáno asi 12 milionů K, bylo do minulého pondělí u ní zaplaceno skoro 8 milionů korun. Když tedy porovnáme tento poměr předepsané moučné dávky u jednoho ústavu se zaplacením moučné dávky, vidíme, že moučná dávka dodržuje svůj výpočet a že všichni její odpůrci, kteří zejména chtěli její zrušení, aby mohl býti prováděn volný obchod, nemají pravdu, a že zejména systém úhradový na levnější živobytí u chleba, mouky a brambor v roce 1920 se osvědčil jako správný, že z domácí sklizně jsme neměli jiný úkol než uhraditi deficit z domácího hospodářství za rok 1920-1921. Deficit ten jest menší než jsme předpokládali, poněvadž systém úřednické vlády odpustil producentům 18.000 vagonů. Jest proto deficit menší než jsme předpokládali v roce 1920. Na základě moučné dávky nejen že zaplatíme plně deficit z domácí sklizně, poněvadž bylo o 18.000 vagonů odvedeno méně, ale přispějeme i hospodářství cukernímu tím, že úřednická vláda včas neprodávala.

Zásada o volném obchodu byla v tomto domě příliš hlásána. Dnes bychom se mohli podívati na zuby volnému obchodu a tu řekneme, že volny obchod prospěl těm, kteří vyrábějí, ať je to zemědělstvo nebo jiní. Ti hlasatelé mají pravdu, že vázaný obchod bude nutno zrušiti. Konsumenti však vycházejí z toho znatelně dosti poškozeni. Dám příklad jen na bramborech. Když se loňského roku jednalo o cenách bramborů, páni producenti dokazovali, že výrobní náklad u metrického centu činí 50 korun. Umluvili jsme cenu 40 K u producentů. Tím se dostaly v zemědělských okresech brambory do hrnce za 55 K, producenti ve velkých průmyslových a hornických obvodech za 75 K. Podívejme se nyní, když není vázané hospodářství s brambory, na jejich ceny letošního roku. Brambory u producentů stojí 120 až 130 Kč. Ve venkovských okresech přijdou do hrnce za 140 až 150 K, a v průmyslových a obchodních střediscích jako je Praha, Plzeň, Mor. Ostrava přijdou na 180 Kč. My bychom se dnes právem ptali, jaký je důvod ku zvýšení cen bramborů loňských a letošních. Proč loňského roku, když sami producenti tvrdili, že výrobní náklady činily 50 K, ceny byly tak vysoké a proč se dnes prodávají za 120 K. Před 14 dny byl jsem zvědav na výklad a ptal jsem se, čím se vysvětluje, že výrobní náklady u producentů letošního roku jsou 120 K. Páni docela lhostejně odpověděli: My jsme nechtěli tu cenu, ale pp. Chrostovský a Zadina nám v Něm. Brodě takovou cenu nadiktovali, my bychom byli spokojeni se 75 K, ale když nám nařídili cenu 120 K, musíme se jí říditi.

To je ovoce volného obchodu a politiky, která u nás t. zv. manýrami o volném obchodu byla zahájena. Poměry se však mění vývojem hospodářským a vidíme, že dnes noviny zaznamenávají, že mouka americká v Děčíně stojí 5·60 K, rumunská na hranici 4 K a v Maďarsku že ji dostaneme za 2 Kč. Porovnejte tedy ceny uvedené s cenami, které se platí ve mlýnech, u obchodníků a vůbec ve volném obchodě. Nikde naše cena neklesá pod 7 K. Je to zajisté pozoruhodné, že cena mouky z vlastní produkce domácí daleko převyšuje cenu mouky z ciziny. To znamená, že lichva a zdražování je na postupu právě stanoviskem o volném obchodě. Není to ctí ani producentů, ani obchodníků a zvláště ne mlynářů, že ceny mouky domácího původu převyšují ceny mouky cizí, že dostáváme mouku z ciziny tak lacinou i při té drahé dopravě z Ameriky. Je to poučno pro domácí konsumenty, aby dali ruku na srdce a tázali se, pokud jsou vinni toho, že životní potřeby zejména mouka a chleba jsou tak drahé.

Je nutno, abychom věnovali pozornost také postupu cen u jiných věcí denní potřeby, než pouze u potravin. Chtěl bych se několika slovy zmíniti o kožích. Vzdor tomu, že koží surových je nadbytek, zejména lehkých druhů, lze pozorovati během posledních měsíců stálé stoupání surovin a na základě toho i vydělaných koží a obuvi. Víme, že loňského roku prodávala se t. zv. městská obuv za 220 K a že dnes stojí 320 až 360 K. Hlavní vinu nutno hledati v t. zv. aukcích, které jsou pořádány pro uzavřené obchodní společnosti, a na kterých jsou kůže vydražovány a stále jsou žádány vyšší a vyšší ceny. Mimo to je dovolen vývoz vydělaných koží, což má za následek, že zejména některých druhů je u nás nedostatek a tím je uměle vyvolávána jejich drahota. Při nadbytku surových koží je nesprávné udržovati dnešní vysoké ceny a bylo by nutno vhodným opatřením působiti k tomu, aby ceny jak koží tak také obuvi byly sníženy. Opatření toto by zajisté posloužilo i obuvnímu průmyslu, který u nás je tak bohatý, že musíme vyvézti 80%, máme-li zaměstnané osoby uživiti. Obuvní průmysl v poslední době trpí značnou nezaměstnaností, poněvadž nemůže vyvážeti následkem nízkých valut okolních států do ciziny. Při zlevnění ceny koží a obuvi byl by náš obuvní průmysl za hranicemi konkurence schopnější, poněvadž jakostí práce jsme schopni konkurovati i s prací anglickou, která má světovou nejlepší pověst, čímž nezaměstnanost dělnictva by se do značné míry zlepšila. Než při nízkých valutách okolních států bylo by snad možno kupovat za hranicemi daleko laciněji kůže než v Československé republice. Páni koželuzi však tu navrhli ministerstvu obchodu značně vysoká ochranná cla na dovoz koží, čímž dnes výrobci jsou vydáni na milost a nemilost koželužským továrnám. Není odboru, kde by průmyslníci vydělávali v poslední době takové horentní obnosy, jako právě továrny koželužské a továrny na obuv. Ty jsou také největšími zdražovateli obuvi. Konsumentstvo v republice je jim prostě vydáno v šanc, neboť levnější kůže není možno dovážeti a jiným způsobem za nynějšího stavu věcí je jim nemožno se brániti. Právě pokles valuty v Rakousku a v sousedních státech je nebezpečným, zejména pro výrobu kůže a obuvi. Je nejvyšší čas, aby státní správa pomýšlela už v zájmu udržení kožařského průmyslu na ochranu.

Uváděje tyto doklady ať u životních potřeb ať u bytů nebo u materiálu některých průmyslů chci konstatovat, že předpokladem našeho života hospodářského jest snížení cen životních potřeb a ochrana konsumentů, která proto musí býti v naši republice, řekl bych, majákem státní správy. Zdali to bude dělat ministerstvo zásobování nebo jiný resort, na tom socialistickým živlům jistě nezáleží, ale musíme trvati na tom, že nemajetní lidé, kteří jsou odkázáni na výdělek, musí býti chráněni. Ale proto máme ještě jiné důvody. Dnes došla do sněmovny zpráva, že máme už v zastavárnách fronty. Pánové, o zastavárnách platí pořekadlo, že ta zástava ani v zastavárně neochladí, že se zboží nosí do zástavy na týden nebo na 14 dní. Ale teď vidíme, že delší dobu jsou u zastaváren fronty, a jsou-li tam fronty zejména v listopadu, je to ošklivá předzvěst pro vývoj státu. Já bych varoval ty, kteří volají: Zdražte byty ne o 10 až 20%, ale o 50 i o 100%, kteří volají po volném obchodu, odstranění min. zásobování, lichevních soudů, neboť jinými slovy: dáti každému keťasovi a obchodníkovi možnost, aby si určoval ceny zboží, jak by chtěl. Ještě nenastala doba, abychom mohli říci: Volnost nákupní je dobrá, protože máme konkurenci. Nemáme konkurence, poněvadž máme zkažené obyvatelstvo a zejména obchodníky a také výrobce. Nemůžeme proto dopustit, aby takový úřad jako je ministerstvo zásobování, který brání konsumenstvo, zejména oddělení pro potírání lichvy, byl zrušen i když nestojí dnes na té výši, poněvadž nemá tolik prostředků a poněvadž se proti němu štve. Musíme se postarati, aby ti, kteří volají proti těmto opatřením, byli si vědomi, že ten, kdo vyrábí zboží, je tak situován, že má dopláceti, i kdyby prodělal, i kdyby dosazoval, na ty, kteří příjmů nemají.

Pro ministerstvo veřejných prací mám za svou povinnost zde tlumočit požadavek příbramských horníků, kteří léta volají právem, aby podnik byl sestátněn potud, že by oni byli státními zaměstnanci už proto, že to pravidlo se udržuje pro úředníky a zřízence. Dělníci právem jako veteráni práce zaslouží těch výhod, kterých jiní zaměstnanci ve státních podnicích používají. Podávám v této věci návrh. Nejde o požadavek politický, nýbrž o sociální požadavek, za nímž příbramští horníci jdou už celých 25 let a který už v Rakousku byl slíben, ba výpočet před válkou byl hotov a by a také už velká záruka, že to bude uskutečněno.

Před ukončením chci se zmíniti ještě několika slovy o důležitém požadavku starobního a invalidního pojištění. Myslím, že jsme si v této sněmovně všichni vědomi toho, že tento požadavek už není dnes u nikoho heslem agitačním, není požadavkem socialistickým, nýbrž požadavkem státu. Stát staral se o starobní a invalidní pojištění za býv. Rakouska pro soukromé zaměstnance a zřízence a pro osoby všech povolání tak, že u nás kde kdo ze státních zaměstnanců všech kategorií, ať zaměstnanci nebo osoby tak zvaných vyšších povolání jsou opatřeny, jenom ne dělníci průmysloví a zemědělští. Těm schází opatření pro stáří. Právem dnes chceme, aby u nás tato věc byla nejen řešena, nýbrž aby řešení její se urychlilo. Není pravda, co komunisté do dělníků zanesli, že úplně v této věci se neuskutečnilo nic. Já se odvolávám na osnovu zákona naším klubem podanou v této době dne 26. října 1920, na osnovu podanou klubem čsl. socialistů v červnu 1921, která se zdála většině měšťanských stran ve výboru nepohodlnou a na podnět ministerstva sociální péče Grubra se dostaly obě osnovy se stolu výborů, aby je studovali odborníci. Mám k těmto odborníkům důvěru. Musíme si říci, že komunisté nemají pravdu a naopak, že se sami nezmohli na žádnou osnovu ani žádný minoritní návrh. Nutno říci, že ve Valdštýnské ulici se schází pravidelně týdně 12 až 14 odborníků na slovo vzatých; můžeme býti hrdi, že jsou dnes v republice mužové, kteří osnovu o starobním pojištění studují v předpokladu, že to bude osnova vládní. Nutno jen žádati odborníky, aby si pospíšili, abychom dostali do zákonodárných sborů osnovu brzy.

Mám také apel v této věci ke státnímu statistickému úřadu. Mají-li zejména pojistní matematikové vyřknouti soud o otázkách úhradových a požitkových, musíme proto míti předpoklady. Tomu někteří lidé nechtějí rozuměti, zvláště jsou-li štváni radikálními frásemi. Každý, zejména sociální politikové, vědí, že musí býti pro osnovu předpokladem výpočet, kolik bude platit pojištěný a kolik zaměstnavatel a jaké bude míti nároky.

Číslice zjištěné podle statistického šetření, na němž, jak máme informace, se pracuje, budeme moci dáti teprve později definitivně. Jsem povinen říci, že zejména sociální demokraté a také české socialistické strany všecky nelení, a že dbáme každého dne a týdne, aby osnova nebyla v ničem zdržována; jsem toho názoru, že nejen my, nýbrž i strany nesocialistické napnou všechny síly. Musíme si býti vědomi, že tato věc není politická, nýbrž hospodářská a sociální, a poválečná doba vyžaduje rychlého řešení tohoto opatření.

Končím s připomenutím dokonalé péče o starce a invalidy; tato práce náleží k nejpřednějším úkolům celé společnosti. Naše republika má povinnost tuto péči co nejdříve provésti, poněvadž jest to její zájem a poněvadž nemajetných a chudých dělníků máme největší procento. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo další má p. posl. Mach.

Posl. Mach: Slavná sněmovno! Projednávaný rozpočet dává mi příležitost, abych použil rozpočtové debaty a zdůraznil některé zásady, které nutno přivésti na přetřes v souvislosti s projednávaným předmětem. S naší strany bylo již několikráte zdůrazněno, kolik přání a požadavků v sobě shrnuje program zemědělského lidu pracujícího na půdě a s ním těsně spjatého venkovského živnostnictva. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)

Mám tu čest zastupovati z této skupiny lidi nejchudší a nejpotřebnější, a proto budu mluviti se stanoviska hlavně venkovského živnostnictva a drobného zemědělského lidu. Živnostník, hlavně venkovský, téměř klesá pod tíhou daní, právě tak jako ten drobný zemědělský lid. Postavení živnostníka je obrazem těžkých hospodářských poruch, jež hluboce zasahují v poměry širokých vrstev živnostenských na našem venkově. Nedostatek podnikavosti a pilných rukou v průmyslu rdousil v posledních létech hospodářský život, ale tyto zjevy neměly u venkovského živnostnictva účinku. Živnostník pracoval přes to, že suroviny těžce a draho opatřoval. Venkovský kovář, kolář, truhlář, bednář atd. sténal pod tlakem těžkých poměrů, vydán konkurenci strojové práce a povrchnosti lidské, která v těchto dobách nedovedla rozeznati kvalitu zboží a pomalu přestávala věřit v poctivost. Strádali jsme a přečkali i vlnobití sociálních vášní a dnes s hrdostí můžeme říci: Dali jsme vše, co jsme měli, svoji píli, šetrnost a splnili s láskou svoji povinnost vůči našemu státu. A proto dnes máme právo žádati pro venkovské živnostnictvo ochranu, neboť zabezpečení své existence při napětí všech sil za daných poměrů uhájiti nemůžeme. Naším nebezpečím nejsou továrny, pokud tím míněna je racionelní produkce ve velkém, ale různé ty kartely a svazy, které suroviny, k živnostenskému zpracování potřebné, neoprávněně zdražují. Zisky těchto jsou jistě neoprávněné. To nejlépe dokazují bilance těchto různých podniků, kde zisk dostupuje výše, kterou by se měly zabývati lichevní orgány a soud. Avšak tyto orgány podle stávající prakse pracují ovšem na přestupcích nepatrného významu a ku stíhání lichvy ve velkém vůbec nedochází. Snad se toho také dočkáme. Ceny, které musí platiti živnostník za suroviny činí výrobek drahý a těžce přístupný i když pilnou prací je zhotoven výrobek svědomitým živnostníkem.

Drahé uhlí a železo, drahý dovoz na základě vysokých tarifů na našich drahách, jakož i drahé dřevo zavinuje hospodářský úpadek venkovského živnostnictva.

Daňový systém dnešní těžce doléhá na naše venkovské živnostnictvo. Mám po ruce celou řadu dokladů nesprávného poměru jednotlivých poplatníků, neodpovídajícího předpisu daně z obratu. Jedním z těchto úkolů jest, aby pro dospívající dorost živnostenský postaráno bylo o to, aby síť školství živnostenského byla náležitě rozšířena a zlepšena. Žádáme dále ochranu oprávněných živností, případné zákonné upravení doby učebné, podporu živnostenského družstevnictví a zadávání státních dodávek. Žádáme dále unifikaci živnostenského zákonodárství vzhledem k poměru na Slovensku, zastoupení venkovských živnostníků, živnostenských institucí jako v říšské a zemské živnostenské radě, v obchodních a živnostenských komorách, fondu maloživnostníků a rovněž v poradních sborech pro otázky živnostenské, které mají býti zřízeny při okresních politických správách. Mimo to při sdělávání rozpočtu nebylo dojista pamatováno na důsledky připravovaného, živnostnictvo poškozujícího zákona dr. Holitschera. Prováděním tohoto zákona budou nejen živnostníci, ale i občanstvo vydáni novému soustavnému šikanování. Nemíním tím říci, že stavíme se proti rozumnému řešení této otázky, kterou tento zákon upravuje.

Slavná sněmovno! Dovolím si podati jen některé náměty v rozpočtu ministerstva železnic. Rozpočet zmíněného ministerstva, ač pohlcuje značnou část státních příjmů, staví se přímo macešsky proti požadavkům některých krajů naší republiky. Připomínám oprávněné snahy súčastněných činitelů v našich krajích, aby stará rakouská dopravní politika byla změněna z důvodů, že stát náš připojením Slovenska nabyl jiného tvaru a jest proto nutno, aby československá dopravní politika vedena byla směrem od západu k východu. Již v létě 1920 zahájena byla akce za zlepšení železničního spojení Jihlava-Klatovy-Domažlice zavedením přímých vlaků a vybudováním pokračování této tratě do Žiliny nebo Košice. Výsledek byl ten, že zavedeny byly přímé vozy Domažlice-Brno, což ovšem nedostačuje. Rovněž neodkladně musí býti přikročeno k realisování projektu dráhy Nepomuky - Přeštice - Stankov. Šetření bylo provedeno, jeden variant schválen. Dále nutno nadále neoddalovati výstavbu dráhy ze Sušice do Vimperka. Poměry pokud se týče spojení vlakového v těchto krajích jsou neudržitelné. Zde musí se státi brzká náprava. Rovněž i zřízení čekáren na venkovských stanicích měla by býti věnována větší pozornost. Uvádím na příklad zastávku Milaveč, kde ředitelství státních drah v Plzni není schopno ani obyčejnou čekárnu zřídit přes to, že frekvence jest tam značně silná.

Ministerstvo železnic činí tudíž chybu, kterou dělaly vlády rakouské. Svádí veškeré důležité spojení do Prahy přes určité body železniční, které jsou tak přetíženy, zatím co na ostatních, velmi důležitých tratích jest vlaková frekvence nedostatečná. Systém tento provádí se důsledně a dnes již každá důležitější trať vychází z Prahy bez ohledu na to, zda je to shodným s hospodářskými a strategickými zájmy státu a jeho obyvatelstva. Doufáme, že v tom směru sjednána bude náprava a že také rychlíkové spojení Praha-Jihlava-Znojmo-Bratislava bude rozšířena.