Předseda (zvoní):
Slovo má dále posl. paní Purkyňová.
Posl. Purkyňová: Vážená sněmovno! Bylo by jistě zajímavým, kdybychom vzali některý rozpočet, řekněme státu rakouského před 50 lety a přirovnali jej s rozpočtem naším. Je přímo úžasné, jak rostou úkoly státu a jak svrchovanost státní stává se obsáhlou. Dnes opravdu nemáme jediného oboru života, do kterého by nezasahoval stát a kterému by nedával určitý směr. V našem rozpočtu jest skutečně zřejmé - a můžeme být na to hrdi - že český národ snaží se ze všech sil, aby vyrovnal život, aby dal vývojové podmínky našemu životu. Jest zcela přirozeno a vysvětlitelno, že národ, jako je náš, který má ve svém národním charakteru jako podstatnou vlastnost smysl pro právo a spravedlnost, snaží se, aby především vyrovnal všechny ty nesrovnalosti, všechny ty křivdy, všechno to neprávo, které zde zůstalo po starém režimu a po staré společnosti. A je také zcela přirozeno, že národ ten ve své horečné touze, co nejrychleji přivoditi vyrovnání, co nejrychleji získat životu pravý obsah, pravou spravedlnost sociální, v této své snaze také dopustí se přehmatu, dopustí se přemrštěnosti. Je to přirozeno a omluvitelno.
Za jednu z takových přemrštěností považuji nivelisaci platovou za práci, která v pravém slova smyslu ohrožuje vývoj našeho hospodářství, a dobře poukázal hlavně náš poslanec G. Navrátil na to, jak zhoubně zasahuje tato nivelisace platová do naší administrativy státní. Pan posl. Brodecký se jistě zbytečně rozčiloval při této řeči posl. Navrátila a jeho výrok, že práce posledního nádeníka má větší cenu často než velikého úředníka, je jistě něčím, co sám nemyslí vážně. Ale jedno řeknu panu poslanci Brodeckému: Jestliže někdo v této zhoubné nivelisaci platové, která necení práci, nýbrž vyhovuje slepě potřebě jednotlivého člověka, jestli někdo v tom zjedná nápravu, pak to budou dělníci sami, poněvadž dnes kvalifikovaní dělníci těžce snáší, že jejich práce, která vyžaduje výcviku, důmyslu, která vyžaduje zvláštní dovednosti, by měla být stejně ceněna, jako práce mnohem nižší hodnoty. Toho nesnese kvalifikovaný dělník a my dnes vám můžeme dokázati, že kvalifikovaní dělníci touží po práci úkolové, že je jim ideálem práce úkolová, ale jsou to vůdci těchto dělnických vrstev, kteří jim v tom zabraňují. Mohu vám dáti celou řadu různých případů, že naše mistry prosí o práci úkolovou, ale ti jim ji podle kolektivní smlouvy dáti nesmějí.
Rozpočet náš dokazuje, že my na jedné straně platíme své morální dluhy společnosti a dokonce je dovedeme přepláceti, ale na druhé straně dluhy naše zůstávají neztenčeny a není jim činěna zadost proto, že ti, kterým jsme dlužni, neumějí dosti křičeti. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Ti, kterým se ještě dnes v naší republice děje největší křivda a kterým nebylo téměř žádné plus placeno, jsou naše ženy. Byla bych neuvěřila ještě před krátkým časem, že s tohoto místa jako ženský poslanec budu museti volati po právu a spravedlnosti pro ženy, kterým přece tak nádherným gestem naše Národní shromáždění v naší ústavě zabezpečilo a zaručilo rovnoprávnost. My máme dnes svoji rovnoprávnost pouze na papíře, ale ve skutečnosti není prováděna a není plněna ani státem samým. (Slyšte!) Celý obraz naší situace a názoru vlády na naše ženy vidíte v rozpočtu, kde v ministerstvech, tedy v centrálních úřadech, máme všeho všudy 2 konceptní síly. Podle výnosu ministerstva vnitra, který nebyl sice ještě vydán, ale který je uchystán, a podle důvodové zprávy k tomuto výnosu vidíme, že ženám má býti dále křivděno, že ženy dále mají býti odstrkovány a nemají míti práva na plný život svéprávný a plnou rovnoprávnost občana v naší republice. To je něco, co neodpovídá demokratismu národa a co poskvrňuje tento demokratismus, proti čemuž musíme se s největší rozhodností brániti. Řeknu toto: Ženy v českém národě mají zcela jiný význam nežli u jiných národů. U nás česká žena získala svůj význam také těmi okolnostmi, ve kterých se náš národ a stát vyvíjel. Vzpomeňte si na dobu probuzení, že dokud nepřišly první uvědomělé české ženy z Amerlingovy školy, dotud to naše národní uvědomění nemělo takového velikého rozmachu. Teprve když naše uvědomělé ženy vnesly své vlastenectví a své národní cítění do rodin a vychovávaly v tomto duchu své syny, teprve potom nastal veliký rozmach, což musí býti oceněno. My nesmíme zapomínat významu, jaký pro naše probuzení měla Karolina Světlá, která nemá v těch dobách ani v mužských řadách konkurentů. My víme, co znamenaly naše spisovatelky, naše ženy veřejně činné, co učinily pro naše národní osvobození a pro celé národní obrození. Víte všichni, co znamenala v našich obranných jednotách Ústřední Matice Školská, Jednota Severočeská a Jednota Pošumavská atd. Nebýti jejich úmorné práce, nemohli naši muži stačiti této veliké práci, kterou v uzavřeném území měli. Nedoceněny jsou dosud zásluhy žen na poli sociálním. Co se týče ochrany dětí, ochrany žen pracujících, nedospělé mládeže, ochrany rodin a matek, ještě dlouho bude museti naše republika a náš stát, resp. naše sněmovna, dělati zákony, které budou upravovati tuto práci, které budou působiti k tomu, aby ochrana těch bezmocných zde byla dokonalá, ale základy k této práci, k veškerému sociálnímu zákonodárství, daly ženy a jen ženy. Když ženy vstoupily do veřejného života, první jejich prací bylo, že se ohlížely po těch, kteří nejvíce vytrpěli a celá péče o dítě, jesle, o školy mateřské, péče o nemanželské děti, která dosud není uzákoněna - nemanželskému dítěti se dosud křivdí - byla vybudována ve svém programu a rozsahu ženami.
My jsme organisovaly tak zv. nalezineckou otázku již za bývalého českého sněmu. My jsme dávaly návrhy k uspořádání této otázky tak cenné, že bychom si přály, aby to, co jsme si přály před 25-30 lety, naše republika uskutečnila. Vy víte, že my jsme jedině dva zákony udělaly na ochranu dětí, my jsme udělaly zákon o dětské práci a dozoru nad dětmi v cizí péči. A kdo vlastně zase položil základ k tomu, že naše republika dospěla k zákonodárství v tomto směru? My jsme již před 30 lety měly vypracovánu celou statistiku dětské práce v Čechách a na Moravě, my jsme věděly, kde je to zlo, upozorňovaly jsme, psaly, mluvily, podávaly návrhy a petice, až jsme konečně dospěly k tomu, že zákon byl uskutečněn. Dozor nad dětmi v cizí péči jsme konaly po celá leta, konaly jsme to úplně dobrovolně, poněvadž jsme znaly utrpení dětí v cizí péči, utrpení dětí týraných a zanedbaných. To je právě ten základ, z něhož se potom vyvinulo zákonodárství, poněvadž zákon nečiní jiného, než že dává do určitých forem, co již jest zde a čeho život vlastně potřebuje, čeho žádají poměry.
Kdybychom my byly slyšány, práce ženská měla by dostatečného respektu, viděli byste, co se dělalo pro ty týrané, žebravé děti, kolik útulků vzešlo jen z iniciativy žen, založeno bylo z jejich iniciativy, na jejich prosby, žádosti a poukazy. Že jsme udělali zákon o zákazu kouření dětí, stalo se z iniciativy žen. Dále proti požívání alkoholu dětmi. Jak dlouho jsme o tom všem mluvily, jak dlouho na to již poukazujeme! Pořádaly jsme celé cykly přednášek, vydávaly jsme různé brožury, psaly jsme o tom, poukazujíce na to, že je třeba zákonem zapověděti dětem, aby neotravovaly jedy mladý organismus, jedem nikotinu a alkoholu.
My bychom si přály, aby dnes při pozemkové reformě bylo využito našich někdejších návrhů na různé systémy vychovávací, které bychom si přály ve své republice uplatniti. My bychom si přály, aby pozemkové reformy se využilo k zavedení tak zv. scheffieldského systému, který pozůstává z toho, že se zařizují chalupnické usedlosti, na kteréž jsou dosazováni spořádaní manželé a svěřuje se jim obyčejně na výchovu 6 dětí k účelu rodinné výchovy. Poukazujíce dále znovu na ztrnulou formu našich sirotčinců, přály bychom si, aby se jim dostalo moderní formy i ducha.
To všecko skutečně jsou věci, které by ženy rády uvedly v život.
Trestní zákon pro mladistvé, který stále urgujeme v našem ministerstvu spravedlnosti, a o němž máme zprávu, že v nejbližší době přijde na náš stůl, jak my po něm již dlouho voláme a jaké návrhy jsme k němu podaly! Jako matky nejlépe víme, že dítě nemůže býti trestáno za svůj čin způsobem jako dospělý a že nemůže trestní zákon pro mladistvé býti součástí trestního zákona vůbec, poněvadž je to věc sama o sobě, poněvadž má úplně jiný podklad a základ nežli trestní zákon všeobecný. Dočkáme se ho a historik musí uznati, že všechna iniciativní práce k němu vznikla v ženách sociálně pracujících. Velice pohřešujeme, že v našem rozpočtu není ani zmínky o vybudování ochranné výchovy. Jak dlouho po této ochranné výchově ženy volaly, jak dlouho k ní činily přípravy! Máme dneska v naší republice tisíce ohrožených dětí, dětí, o které se nikdo nestará, které jsou skutečně odsouzeny k zahynutí mravnímu, poněvadž rostou v prostředí, které je musí zahubiti. Naše republika, naše sociální ministerstvo nevypracovalo dosud pevného plánu na ochranu dětí, mládeže, žen a starců. Když již republika nemá finančních prostředků, aby mohla ihned všechny reformy uvésti v život, přece jen aspoň plán určitý má býti vypracován, abychom viděli, že naše sociální ministerstvo má na zřeteli všechny naše nedostatky a skutečně chce plánovitě tyto nedostatky řešiti.
Vezměte si péči o mládež! Vezměte si na př. všechen ten zápas proti prostituci! To slovo má obyčejně takový zvuk, že není sympatické, a dokonce mi jednou někdo řekl, že není vkusné mluviti o prostituci. To je něco tak strašného, že myslím, že každá z nás, která na tuto tribunu přijde, při řeči o sociálním ministerstvu nemůže tohoto zla pominouti mlčením a musí se zmíniti o něm. Všecko to, co ministerstvo zdravotnictví chce svým zákonem řešiti, všecky ty přípravy na ochranu proti nakažlivým nemocem, to jsou impulsy, které jsme dávaly před mnoha lety a jsou jenom uskutečněním naší práce, ženské práce.
Co jsme všecko dělaly na ochranu mládeže dívčí! Dneska nastoupily biografy na místo, kde dříve bývaly v květu předměstské tančírny. My jsme vytrhávaly dívky z tančíren a byla sta dívek, které jsme vlákaly ve svůj okruh a dovedly jim vštípiti nový smysl pro zábavu, jiné nazírání na umění i život. To všechno jsme uvedly v život. My jsme zakládaly před lety knihovny při továrnách, aby pracující měli ušlechtilou četbu. My jsme žádaly již dávno, aby byly zavedeny tovární inspektorky, ale dosud máme jich velice málo u nás, a také na policejní asistentky čekáme, ale dosud jsme se jich nedočkaly. Co jsme všechno dělaly na ochranu služebných, na ochranu práce ženské! Na př. ústav práce ženské v Praze, vzniklý na popud a velké usilování žen sociálně pracujících!
Po čem ještě toužíme jako po něčem, co v mnohém a snad v nejvíce ohledech všechen náš dorost dívčí uvede na zcela jiné životní cesty, o tom není v našem rozpočtu nejmenší zmínky. Myslím náš kardinální požadavek, na kterém stojí všechny vzdělané ženy v československém státě, aby bylo totiž prodlouženo školství vůbec nejméně o tři nebo o čtyři roky. My nemůžeme ukončiti výchovy naší mládeže 14. rokem, to je naprosto nemyslitelno a naše republika měla by si uvědomiti jedno: Když nemá finančních prostředků, aby mohla okamžitě rozšířit povinnost školní o tři až čtyři roky, vybudovati celou velkou řadu pokračovacích škol pro všechny ty, kteří se dále nevzdělávají, že má aspoň možnost zřizovati tyto školy postupně, a my bychom si přály, aby co nejdříve byly zřizovány pokračovací povinné školy dívčí, poněvadž nemáme svoje dívky vychovávány pro život. My je pouštíme ve 14. roce do života, my jich však nemáme připravených na život, který je čeká hlavně v rodinách, a všechen náš nářek na nepořádek, na nepochopení žen, co se týče tělesné i mravní výchovy našich dětí, co se týče hospodaření domácího atd., všecky ty nářky jsou ilusorní, pokud nezavedeme pokračovací povinné školství dívčí, nerozšíříme povinnost školní aspoň o 3 roky. To není nic takového, co by se nedalo uskutečniti a co by snad mohlo vaditi v povolání těm, kteří by musili do těchto škol choditi, anebo co by snad vadilo jejich zaměstnavatelům.
Když uskutečníme tuto povinnost školní a určíme jí 3 roky, můžeme doufati, že v povinných 3 hodinách týdních dáme těmto dívkám základní vědomosti o hygieně, o hygieně mateřství, hygieně dítěte a hygieně domácnosti, že jim dáme základní vědomosti o národohospodářství, hlavně o domáckém hospodářství, chemii kuchyňské, aby znaly výživnost látek, jakým způsobem mají dítky své živiti, aby tělesně se mohly všestranně vyvíjeti, vychovatelství a j. Pokud v tomto smyslu a v tomto směru nedáme těmto děvčatům výchovy, pak je pro život rodinný nepřipravíme. Musíme býti stále připraveni na to, že nám mravně i tělesně v té naší republice, kde je každá duse česká, každá duše jedince takovým drahocenným pokladem, že v té naší republice tisíce dětí bude hynouti.
Když by naše republika zavedla tyto školy jenom postupně, některé, uvedla je v život, rozšiřovala je každým rokem, vykonávala by velikou věc, vykonávala by věc, která by nesla veliké ovoce ve smyslu zdraví tělesného i morálního celého našeho národa.
My doufáme, že v příštím rozpočtu již uvidíme aspoň některé pokračovací školství povinné v něm zařazené.
Pokud se týče ochrany mateřství, víte, že jsme ve svém zákoně zavedli pojišťování mateřství aspoň pro ženy pracující, pro ženy, které jsou v nemocenských pokladnách. A zase poukazuji na to, že celý ten zákon byl vyvolán jen prací ženskou, jen tím neustálým voláním po tomto pojištění, neustálým poukazováním na to, jak to vypadá v rodinách pracující ženy, která když je matkou, musí pracovati, se namáhati a ničiti sebe atd. pro život a pod. Jenom našemu úsilí se podařilo, že tento zákon vešel v život. My ovšem přičiňujeme se o ochranu mateřství ještě v mnohem širších rozměrech.
V našem rozpočtu postrádáme také všechen ten vývoj, kterého bychom si přáli na ochranu mateřství v jednotlivých odvětvích. Na př. naprosto nevidíme v našem rozpočtu, že bylo vyhověno našemu volání po reformě škol babických. My máme školy babické vybudovány úplně nedostatečně. Naše školy babické trvají 4 měsíce. V těchto 4 měsících, kde je spousta žen, připravujících se pro toto povolání, nemohou se vycvičiti tak, aby se jim mohl svěřiti život ženy, život matky a život dítěte. Máme ještě dnes poměr, že celé velké okresy v horských krajinách jsou bez babiček, bez porodních pomocnic. To jsou věci, které musí býti u nás v republice odčiněny a musí býti na to pamatováno. V naší republice bohužel není o tom nejmenší zmínky.
Co se týče vzdělání, přece musíte uznati, že kromě občanského a měšťanského školství všechny ostatní školy u nás v československém státě vybudovaly si ženy samy. Své pokračovací školství, své střední školství, lycea, gymnasia atd., všecko si vybudovaly svou vlastní silou a dovedly ženy až k tomu, že pak ten stát byl nucen jim otevříti vysoké školy. A tím jsme vlastně způsobily první průlom do svého otroctví. To byla cesta k tomu pravému světlu a k svobodě, po které jsme tolik toužily.
Nemůžete říci, že ve válce naše ženy se chovaly špatně, zbaběle. Já jsem slyšela prosté ženy, pracující na poli, které se ve válce vyjadřovaly s tak úžasným pochopením pro to, co přijde a přijíti musí, a měly takovou velikou, svatou víru v naše osvobození a v přijití naší samostatnosti, že to bylo obdivuhodné. Ony nesrážely muže, ony je zrovna štvaly do odboje, poněvadž národní cítění bylo u nich tak vroucí, tak veliké, že je to skutečně zaplavovalo. Ony snášely ty útrapy válečné jen proto, že měly právě ten svatý a krásný ideál před sebou, jinak snad mnohé z nich by to nebyly přežily.
Podívejte se na naše Slovensko, co naše Slovenky znamenají pro slovenský národ! (Výborně!) To jest přímo něco úžasného, když se podíváte na kulturu slovenského národa, na jeho osobitou kulturu, na kulturu, která povznáší vysoko slovenský národ, zotročovaný po tisíc let Maďary. To velké lidové umění, které tam je a které vzbuzuje obdiv celého světa, to velké lidové umění, které my tolik milujeme a také si přejeme zachovati kvetoucí, to vypěstovaly a udržely po tisíc let ženy. (Výborně! Potlesk.) A tím ukázaly Slovenky, jaké bohatství, jaké nesmírné přírodní bohatství duchovní je v duši takového Slováka a Slovenky, jak dovedou se dívati na život, jak dovedou krásy života chápat - prostě celá jejich umělecká individualita jest v jejich národním umění zřejma. Byly to Slovenky, byly to ženy slovenské, které z velké míry byly vlastně udržovatelkami a pěstitelkami tohoto nádherného lidového umění. (Výborně! Potlesk.) Tedy pro Slováky znamená žena nesmírně mnoho. Žena slovenská jim udržela jejich osobitou kulturu, a my bychom si ze srdce přály, aby v příštím našem Národním shromáždění mezi našimi Slováky také seděly ženy slovenské. (Výborně! Potlesk.)
Vezměme nyní v úvahu názory našeho ministerstva vnitra na ženu, jak se jeví v chystaném výnosu. Prosím, uvažte jedno: Jest velmi zajímavo, že naše ministerstvo vnitra si osobuje určité právo charakterisovat, nebo jaksi určovat charakter duše ženy, její specifické duševní vlastnosti. Naše ministerstvo vnitra na příklad ve své důvodové zprávě praví, že zena sice se v té mechanické práci osvědčila, že tu svou mechanickou práci u těch strojů koná dosti dobře, ale iniciativu že nemají. Prosím, já bych se ráda otázala ministerstva vnitra, je-li vůbec možno, aby ta ubohá dívka, která sedí celý den u stroje a klepe mechanicky až k sešílení a poslouchá klapot svého psacího stroje, aby tam, kde musí pouze mechanicky opisovati, ukázala iniciativu. Kde ji měla ukázat? Prosím, u nás jsou takové poměry v ministerstvech, že když i žena dělá konceptní práci, jest naprosto samostatnou pracovnicí - jako mám příklad v našem ministerstvu zahraničí, kde jest žena vysoce vzdělaná, která studovala na Sorbonně v Paříži a na l'École polytechnique, de sciences politiques, výborná konceptní síla, která dokonce diplomatické akty stilisuje atd. - a když přijde k tomu, aby její poměry byly upraveny, tak se jí řekne: "A to nejde, vy nemůžete býti koncipistkou, vy jste pouze kancelářskou silou." A tak se to řekne těm ženám, které se dostaly s vysokoškolským vzděláním do kanceláří našich ministerstev, patrně všem.
Ale, abych se vrátila k výroku našeho ministerstva, že ženy nejsou iniciativní. Pokládám sama za nejsprávnější onen názor velkých filosofů světových, kteří se zabývali otázkou charakteru ženského a kteří říkají: Kdybychom měli skutečně dostati pravou představu o tom, jaký jest rozdíl mezi duší ženy a muže, musili bychom se vrátiti k pračlověku, musili bychom se vrátiti k naprosto nekulturním dobám, k tomu, jak se jeví žena a muž jako přírodní tvorové, poněvadž kultura - to si přece nemůžeme zakrývat - přetvořuje duši. Podle toho, jak dnes žena vypadá a dnes se jeví, nemůžeme usuzovati na její přírodní charakter. Pro zajímavost, abyste viděli, k jakým závěrům mužové, zabývají-li se studiem ženské psychy, docházejí, přinesla jsem vám některé velmi zajímavé výroky velkých filosofů. Tedy naše ministerstvo říká, že žena nemá iniciativy. Pan Lotze říká v jednom svém spise, že žena není schopna analyse, vůbec prý nedovede pojmy analysovat. Laffite proti tomu říká, že žena dává přednost analyse a muž vzájemným vztahům věcí. Tedy dva lidé, kteří se zabývali psychou ženy, dospívají k opačným úsudkům. Lombroso říká, že v synthese a abstrakci ukazuje se ženská síla nedostatečnou, její síla spočívá v jemné analyse a bystrém chápání jednotlivostí. Möbius a Lombroso shodují se v tom, že má žena konservativní vliv na společnost. Hippel a Heine v ženě vidí nositele revoluce a říkají, že v ženách sídlí duch revoluce. Kingsley a Backhofen oslavují ženu jako jediného misionáře civilisace a bratrství a Eduard von Hartmann má ženy za pokolení neprávné a nespravedlivé. Takových citátů bych vám mohla uvésti velkou řadu, kde se neshodují úsudky těch, kteří se touto otázkou zabývali. Jak může naše ministerstvo, které nemá vůbec konceptních sil ženských, které nezaměstnává ženy se středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním přiměřeným způsobem, osobovati si právo, mluviti o ženách jako o někom, kdo nemá smysl a schopnosti pro určitou práci, to vůbec nechápu.
Dále naše ministerstvo vnitra říká, že není žena v práci stejně hodnotnou jako muž, poněvadž je fysiologicky jinak založena. Řekněte mi, proč by fysiologie ženy překážela jí na př. v práci duchovní? To jest absurdum, ku kterému došlo naše ministerstvo vnitra. Dále naše ministerstvo vnitra chce vylučovati z ministerských kanceláří ženy vdané. Myslím, že by nebylo větší chyby, větší nespravedlnosti, kdyby k něčemu takovému došlo. Proč? My jsme jistě rozumné a stojíme na stanovisku, že mají na místech v státních službách seděti lidé, kteří svou práci dokonale vykonávají. Jakmile vdaná žena nemůže svou práci, kterou jí úřad ukládá, vykonávati dobře, není naprosto žádných námitek proti tomu, aby byla propuštěna jako síla neschopná. Ale propustiti ji proto, že je vdaná, i když koná svou práci dokonale, to je přímo něco strašného. Ukazuje se na to, že prý žena vdaná je hospodářsky silnou tím, že má oporu ve svém muži. Ale nezapomínejte jednoho: Že se nikdo neptá, když angažuje muže, má-li bohatou ženu, nebo je-li sám bohat. Jak může zde u ženy něco takového rozhodovati? V nynější době bylo uzavřeno v republice sta a sta sňatků proto, že hospodářsky slabý muž, který by se byl nemohl oženit, vzal si ženu výdělečně činnou, která mu do rodiny přinášela určitý příjem. Máme spoustu rodin, kde muž má malý příjem, žena malý příjem, ale dohromady to dělá tolik, že mohou založiti rodinu, a nám záleží přece na tom, abychom rodiny zakládali. Jestli není ještě upravena otázka mateřství našich úřednic a učitelek, tedy je to vina vlády, která dávno měla učiniti opatření, aby zde bylo přesné prováděcí nařízení k zákonu o zrušení celibátu. Ačkoliv máme zrušený celibát učitelek již velmi dlouho, přesných ustanovení pro různé okolnosti životní, jako je doba porodu a podobné, jsme se nedočkali. Starost o rodinu, kterou tak velmi podivným způsobem vyjadřuje ministerstvo vnitra, jest v tomto ohledu úplně zbytečnou. Příroda je nejmocnějším regulativem těchto okolností. Naše dívky nestudují na vysokých školách takovou měrou, aby se snad zdálo, že ty naše kanceláře ministerské nebo jiné státní úřady budou zaplaveny ženami. Počet našich studentek není tak velký. Ale stojíme na tom, aby se jim dostalo toho práva, když mají k určitému úřadu vzdělání, aby se mohly o místo ucházeti, a mají-li větší kvalifikaci než muž, který se rovněž o toto místo uchází, aby místo obdržely. Náš ministr zahraničí, jistě pokrokový člověk, vyjádřil prý, jak mi bylo sděleno, jistou obavu, že kdyby ustanovoval konceptní úřednice v našich vyslanectvích anebo v konsulátech jako síly konceptní, že by to budilo odpor u cizích států. Mohu p. ministru zahraničí říci jen tolik, že Britanie má v Norsku za vedoucí sekretářku vyslanectví ženu a že Číňanka byla ve Svazu národů zástupcem národa čínského a Maďarsko mělo svého ženského vyslance ve Švýcařích. (Slyšte!) To jsou věci, ze kterých je vidno, že cizí mocnosti jistě by tomu neodporovaly, když máme ženu výborně kvalifikovanou, která má vysokou politickou školu pařížskou, která ovládá jazyky, jest výbornou zapracovanou silou, kdyby byla jmenována konceptní úřednicí. Odpor vůči ženám je u naší vlády takový, že to vzbuzuje pohoršení. Dám vám jeden eklatantní příklad: V Třebíči na nádraží byla zaměstnána dívka po 5 let. Ředitelství jí dává toto vysvědčení:
"Písařka Marie Štorchová se v 5leté službě osvědčila jako výborná pracovnice a jen jejímu přičinění, píli a obezřetnosti lze přičísti, že účty odeslaného a došlého zboží, které, jak revisorům pokladen jest známo, v dřívějších letech, dokud na těchto účtech výpomocné mužské síly pracovaly, vykazovaly velké nedostatky a bývaly odesílány s velkým opožděním, včas a přesně jsou vedeny."
A prosím, tato dívka byla bez milosrdenství ze služby propuštěna jen proto, že je ženou. Bylo původně řečeno, že na její místo přijde legionář, nemáme prý dosti míst pro legionáře a ženy musí jim ustoupiti. A prosím, co se stalo? Na její místo přišel mladík, který žádným legionářem nebyl. (Předseda zvoní.)
Pan předseda již na mne tolik zvoní, že musím skončiti. A nemohu skončiti jinak, než řeknu-li jedno: Po celé věky - vidíte to na dějinách lidstva -byla svoboda tím nejvyšším ideálem kulturního člověka a člověk bez svobody neznal života. Všechny ty ohromné zápasy, které se v dějinách odehrály, byly za tuto svobodu, ať bojoval za svobodu národ, ať určitá třída nebo vrstva, ať jednotlivec, všem byla svoboda něčím, zač rádi kladli životy, když věděli, že jí v budoucnosti dosáhnou aspoň jejich potomci. A pro nás ženy je svoboda něčím, co nemůžeme dále postrádati. My po ní toužíme, my ji chceme, poněvadž máme na ní právo, a já doufám, když dnes v té naší koalici jsou soustředěni všichni ti, kteří dělali naši demokratickou ústavu a kteří zrovnoprávnili ženy, že půjdou ve své práci konsekventně dále a že nedopustí, aby ženám, které mají kvalifikaci, které mají určitou průpravu, schopnosti a vůli pracovat, byly kterékoli dvéře k práci v naší republice uzavírány.
S touto nadějí končím a jen proto,
že věřím v pravou demokratičnost naší nynější vlády, jen proto
s radostným srdcem budu hlasovati pro rozpočet. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Pelikán.
Posl. Pelikán: Slavná sněmovno! Byl jsem původně žádán pány kolegy, abych se ujal po řeči kol. Purkyňové nás neuznaných mužů, ale pak jsme se dohodli, že toho nechám, poněvadž to je konec konců věcí národně-demokratického klubu. Já nebudu hájiti ani jedno ani druhé pohlaví, já budu chváliti Československou republiku proto, poněvadž ona za pomoci všech, kteří pilně pracují a kteří mají snahu, aby stát vyšel z dosavadních ohromných obtíží, pozvolna, ale jistě dostává se ke stabilisaci svých hospodářských poměrů a že i my, kteří zastupujeme vrstvy pracujícího lidu, můžeme z tohoto fakta také očekávati určité užitky. Stabilisace hospodářských poměrů nesporně se blíží, neboť když přihlížíme k velkým vzrušujícím událostem vnitropolitickým, které jsme prožili, při nepříznivém teritoriálním položení našeho státu, k velkým břemenům, která jsme převzali po válce, znepokojováni jsouce trvale sousedy našimi a prodělavše dokonce v posledním měsíci mobilisaci proti karlistickému puči, když při všech těchto momentech ani valuta naše neklesla, ba naopak zlepšuje se situace našeho státu v tomto směru, musíme věřiti, že všichni ti, kteří měli úkol pracovati, skutečně se také přičinili, aby tomuto úkolu dostáli. Žel, že nejsme dále než jsme dnes. Nejsme dále proto, poněvadž extrémy, které v národě panují, byť i dnes byly značně ve své ostrosti obroušeny, způsobily, že jsme ve svém vývoji byli značně zabrzděni a že v důsledcích toho i mnoho sociálně-politických zákonů, které máme ještě před sebou, není vyřízeno, ačkoliv tomu již tak mohlo býti. Kdyby nebylo bývalo těch událostí, které způsobili naši sousedé zejména v prvních měsících existence našeho státu, jistě že by statistický úřad Československé republiky byl býval daleko dále pokročil s přípravnými pracemi pro sociální pojišťování a my jsme mohli míti tuto předlohu již z valné části hotovu. Kdyby kapitál nebyl sabotoval stavební akce, měl statistický úřad dříve své místnosti a mohl své práce lépe rozvinouti, a i v tom směru by se bylo velikému úkolu, který státní administrativu v tomto oboru čeká, jistě že dalekosáhlému, dostálo. My nemůžeme připustiti, aby otázka sociálního pojišťování se vlekla ještě déle než jeden rok, a jestliže ministerstvo sociální péče má pro tuto předlohu, pro její studium v rozpočtu pouze 5.700.000 K, musíme to označiti za položku naprosto nedostatečnou. Pan ministr sociální péče pokud jsem informován - shání z různých přebytků úřadů, které jsou likvidovány, obnosy, jimiž chce tuto položku rozšířiti - jde, tuším, asi o 130 milionů korun a byli bychom povděčni, kdyby se mu to podařilo, aby přípravné práce, které s uskutečněním této předlohy souvisejí, mohly pokračovati a co nejdříve mohly býti také skončeny.