Vedle toho třeba zavésti nemocenské a starobní pojištění pro slepé dělníky, potřebné zaopatřovací ústavy pro sestárlé slepce, podpůrný fond atd. Jistě objevila by se ještě potřeba celé řady dalších zařízení, jakmile bychom se počali zabývati slepeckou otázkou tak vážně, jak toho v každém ohledu vyžaduje a jak jsme také povinni.
Otázky slepecké však nerozřešíme, jestliže vedle výchovy a zaopatření slepců nesáhneme též k preventivní zdravotně-sociální methodě, snažící se zabrániti oslepnutí. Principem těchto opatření je zjišťovati případy očních onemocnění, která vedou k slepotě, zjišťovati jejich zdroj a radou a pomocí čelit těmto chorobám a jejich následkům - slepotě. Je to hlavně hnisotok novorozených, trachom a skrofulosa, které jsou nejčastěji příčinou slepoty a kterým nejlépe lze čeliti; hnisotok novorozených je nejčastější příčinou oslepnutí u dětí; ve výchovnách a ústavech činí 20-25% všech oslepnutí. Další, velmi častou příčinou oslepnutí je skrofulosní vřed oka.
Roku 1913 bylo v Deylově výchovně 11% slepců po této chorobě a v roku 1912 byla příčinou 12% všech oslepnutí (podle statistiky ambulantů na české oční klinice prof. Deyla). Za války to procento stouplo ze 12% - v r. 1912 - na 18.4 - v r. 1918, poněvadž válečné poměry způsobily stoupnutí počtu případů skrofulosního onemocnění oka.
Třeba vytknouti, že na závažné stoupání skrofulosního onemocnění očí po válce upozornil veřejně již roku 1919 asistent české oční kliniky dr. Slavík na prvním lékařském sjezdu zdravotnicko-sociálním v Praze, avšak ministerstvo zdravotnictví nevěnovalo nejmenší pozornosti jeho hlasu. Teprve v roce 1920 počalo se o věc zajímati po kratičké zprávě o tomto předmětu v "Prager Tagblattu". Však i tentokráte se spokojilo pouhými úředními dotazy, jež pak odložilo "ad acta". Konečně trachom je tím nebezpečnější, že je to onemocnění nakažlivé. Proto třeba vůči trachomu dvojnásobné pozornosti veřejné, zejména na Slovensku, kde je hojně rozšířen, zejména v župě nitranské, trenčínské, zemplinské, turčanské a oražské, pak v Podkarpatské Rusi v župě berezské, a to hlavně mezi sezonními dělníky. Počet trachomu na Slovensku odhaduje se úředně na 12.000. Je teď naléhavým úkolem zdravotního referátu bratislavského, aby použil všech prostředků léčebných na potlačení nákazy u sezonních dělníků a aby se staral o rozmnožení očních oddělení ve slovenských nemocnicích. Ovšem ani u nás v Čechách nejsou poměry uspokojivé. České oční oddělení všeobecné nemocnice v Praze mělo do nedávna pouze devět lůžek pro muže a tolikéž pro ženy, umístěných vesměs v místnostech nehygienických. Ač ministerstvo zdravotnictví bylo na ostudnou křiklavost těchto poměrů upozorňováno, nedělo se s vládní strany ničeho, až teprve v poslední době zásluhou pana ministra dr. Procházky započato se stavbou infekčního baráčku asi o 20 postelích, čímž tento beznadějný stav má býti poněkud napraven.
Je ovšem důležitou otázkou, jak zjišťování těchto k slepotě vedoucích onemocnění očních organisovati, aby bylo úspěšným.
V Německu na př. jsou v některých státech porodní pomocnice povinny zdravotnímu úřadu hlásiti každé onemocnění novorozence hnisotokem, jsou i krutě trestány pro neplnění této povinnosti, ale asi marně, neboť počtu oslepnutí následkem hnisotoku v dotyčných územích neubývá. Z této zkušenosti plyne, že nezbytnou součástí preventivních opatření proti zlu slepoty je lidovýchova. Je třeba lid a zejména ženy poučiti o původu a následcích těchto onemocnění, ať je to již hnisotok, trachom nebo skrofulosní vřed, a že hlášení těchto onemocnění třeba podporovati, byť i odměnami, na př. porodní pomocnice. Zejména třeba z veřejných prostředků hraditi lékařskou pomoc, cestovné tam, kde bude třeba ze vzdálenějších míst do léčebného ústavu dopravovati chudé dítě, a hlavně ustanovovati okresní zdravotní tajemnice, které by, opatřeny náležitou kvalifikací, tímto úkolem byly pověřeny. Bylo by to hlavně pátrání (v poradnách pro matky a kojence, u porodních pomocnic a pod.), zda těhotné neb rodičky nebyly stiženy podezřelou chorobou a má-li dítě zdravé oči. Hlavní podmínkou těchto opatření jsou však peníze, kterých nemůže nikdo jiný dáti, než stát, a proto musí-v budoucnosti v zájmu - slepců rozpočet jak školství tak zdravotnický i sociální péče jinak vypadati.
A stejně neutěšené jsou poměry hluchoněmých. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku je dle zmíněné statistiky úhrnem 10.375 hluchoněmých, z nichž asi 1200 dětí školou povinných. Z nich se může pouze asi jedné třetině dostati výchovy. V Čechách není na př. vůbec veřejného ústavu pro výchovu hluchoněmých. Všech pět, které tu jsou, jsou soukromé a jsou vydržovány vesměs z dobročinných příspěvků; na Moravě jsou čtyři ústavy zemské, ve Slezsku není vůbec ústavu pro výchovu hluchoněmých, na Slovensku zásluhou zákonné povinnosti státu pět ústavů státních. Mimo to má trojtřídní školu pro hluchoněmé Praha a jednotřídní Plzeň. Pražský ústav pro hluchoněmé je nyní rozpuštěn, ježto jeho budova na Smíchově byla zabrána statistickým úřadem, a do Lukavice, kde v náhradu ústavu byl dán a upraven zámek o 80 pokojích s krásným parkem, pan ředitel Vetešník nechce jíti. Vyskytuje se ovšem též názor, že záborem ústavu na Smíchově byli hluchoněmí skutečně poškozeni a že resistence pana Vetešníka je oprávněna s toho stanoviska, že hluchoněmým k vývoji je třeba tisíce dojmů zrakových, kterých venkov nemůže poskytnouti v takové míře jako velké město, ale je-li věc napravitelná, pak nelze dobře chápati, proč nabízeného objektu nechopí se jiná korporace a neobnoví tu na vlastní vrub bývalou výchovnu pro hluchoněmé. V prvé řadě náleží tato povinnost státu a sněmovna by měla splnění této povinnosti vládě přímo uložiti. Výchova, zejména školství pro hluchoněmé vedle nedostatečnosti trpí i některými vadami a nedostatky. Je to zejména okolnost, že tři z dosavadních ústavů soukromých jsou utrakvistickými, vychovávajíce spole čně děti české i německé. To má za následek užívání zastaralé výchovy kombinované, poněvadž orální výchovy lze užívati jen při dětech téhož jazyka. Dále byly pro naprosto nedostatečný počet škol třídy přeplňovány, kdežto s náležitým úspěchem může býti zejména orální methodou vyučováno jen 12-14 dětí.
Aby se vyhovělo potřebě náležité výchovy hluchoněmých, je třeba dosavadní školství pro hluchoněmé postátniti a další péči o jeho vývoj a potřebnou organisaci uložiti státu, dále zákonem stanoviti povinnou návštěvu školní pro hluchoněmé, ovšem vlastních odborných škol, poněvadž návštěva obecných jim není naprosto nic platná.
Pro informaci uvádím, že zákon o povinné návštěvě školní hluchoněmých má Dánsko od r. 1917, dále Norsko, Švédsko a Anglie z let devadesátých a Německo od r. 1913.
K odůvodnění školských požadavků pro hluchoněmé mimo jejich čistě lidské právo na výchovu a rozvoj duševních schopností, uvádím důvod čistě hospodářský: vzdělaný hluchoněmý není společnosti na obtíž. Ač jeho vzdělání je obtížnější, je mnohem samostatnější než slepý a dovede sebe i rodinu uživiti úplně bez cizí pomoci, nebyl-li v mládí zanedbán.
Důvodem pro pečlivou výchovu a vzdělání je i to, že, jak známo, hluchoněmý je mnohem náchylnější ke zločinu než slepý. Tuto zločinnou náklonnost lze ovládnouti jedině výchovou a vzděláním.
Podobně, jako pro neschopné děti slepé, je třeba též pro neschopné a slabomyslné děti hluchoněmé zvláštních výchovních zařízení, nebo aspoň útulků, poněvadž takové děti jsou nadaným dětem ve vývoji na velkou závadu a v rodině zatížením, nejen mravním, ale často v rodinách chudých přímo těžkým zatížením hospodářským.
Tím byla by krátce nastíněna povinnost státu k hluchoněmým.
Máme však ještě ubožší občany a státní příslušníky. Jsou to slabomyslní a blbí. Statistika z r. 1913 uvádí, že je jich úhrnem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku asi 6000. Do tohoto počtu pravděpodobně nejsou pojati příslušníci zámožnějších rodin, jichž duševní méněcennost zůstává obyčejně utajena. Ale o ty ani nejde. Jde o ty, kteří stávají se buď nesnesitelným břemenem zejména v dětství nebo vydáni úplně v šanc, nejen nejtěžšímu hmotnému strádání, ale přímo i nejkrutějším a nejhroznějším instinktům svých spolubližních. Kdo viděl někdy zuřivé a současně bezmocné zoufalství takového vesnického idiota, který současně pláče, hází kamením, utíká před svými pronásledovateli, dá mi za pravdu, že není krutějšího osudu na zemi nad tento. Anebo takové 14ti leté, zakrnělé děvčátko, které zblblo následkem poranění mozku v útlém dětství a pronásledováno je četníky jako summum zvrhlosti a nebezpečí pro veřejnou mravnost, kdežto zcela bez viny, jen pro zatemnělost a nevývinnost svého rozumu, je předmětem nejsurovějších chtíčů, právě těch, kdož by je měli chrániti, a konečně, když nebylo možno nikde je umístiti ani u t. zv. milosrdných sester úplně bez pomoci hyne souchotinami. Může býti strašnějšího údělu? A přece tyto snad nejubožší z ubohých veřejná péče vůbec pomíjí. V Čechách je pouhé Ernestinum, jež nyní po převratu, když šlechta zavřela své kapsy, je značně obmezeno. Na Moravě jsou dva soukromé ústavy a konečně na Slovensku Blumův ústav v Plešovci. Ústav tento vzorně zařízený mohl by býti za poměrně příznivých podmínek získán pro doplnění naší úplně nedostatečné péče o slabomyslné, kdyby nebylo neblahých kompetenčních sporů mezi ministerstvy. Pokud jsem se informovala o tomto předmětu, dohodlo se již ministerstvo sociální péče s ministerstvem školství o převzetí a úpravě, ale když došlo na ministerstvo zdravotnictví, odpovědělo, že péče o slabomyslné náleží do jeho kompetence, že samo si věc vyšetří a udělá, ale neučinilo dosud ničeho, ač Blumův ústav je před hospodářským shroucením.
Do oboru, jejž jsem si obrala, náleží ještě dětské chorobince, útulky a výchovny pro mladistvé prostitutky a jiné. Pokus s dětským chorobincem učinila před několika léty česká zemská komise pro péči o děti v Kateřinské ulici, Praha-II. Kdo měl příležitost tento ústav shlédnouti, nabyl nezvratného přesvědčení, že je společnosti i takovýchto opatření nezbytně potřebí, neboť tamní sbírka dětí ukazovala, že člověk může zroditi se v tak ubohé podobě a s tak nedostatečnou schopností k životním funkcím, ač přece zůstává na živu, nebo že nemocí tak může býti na duchu i těle zpustošen, že pohled na něj působí již děs a hrůzu a nelze si ani představiti situaci rodiny v domácnosti, která nucena je podržeti ve svém středu takového ubožáka.
Dále máme 10ti i 8leté prostitutky, strašný dojista dokument mravní zvrhlosti některých vrstev dnešní společnosti. Tyto ubohé děti není možno zpravidla ponechati v dosavadním prostředí nejen z důvodů mravních, ale i zdravotních. Kam s nimi, když do ústavů mezi ostatní děti nemohou býti přijaty a když nenajdete nikoho ani mezi bezdětnými rodinami a domácnostmi, nikoho, kdo by je přijal pod střechu. Jsouť veřejným míněním považovány nikoli za oběti zvrhlosti, ale samy za vyvrhele. Soukromý pokus o zřízení útulku pro takto postižené děti byl již několikráte učiněn, ale vždy ztroskotal na finančních obtížích. Nyní pokouší se o podobný ústav "Záchrana" a je na ministerstvu soc. péče, aby snahu "Záchrany" vydatně, hmotně podporovalo aspoň do té doby, než i tohoto úkolu bude možno ujati se sama.
Slavná sněmovno! Měla bych ještě mnoho přání a tužeb, ale snad naskytne se mi jindy nová příležitost je tlumočiti. Dnes bych jen ještě chtěla ukázati, co nejlepším snahám veřejným v provedení toho, co by jinak mohlo býti provedeno, překáží. Je to nejednotné zákonodárství a nejednotná veřejná správa v různých částech republiky. Provádění na příklad nedávno uzákoněného dozoru na děti v cizí péči a děti nemanželské naráží na okolnost, že na Moravě a ve Slezsku není okresních výborů, takže není zde úřadu, který by bylo možno veřejným dozorem pověřiti, neboť okresní správy politické a poručenské úřady tomuto úkolu se brání.
Dále nezbytným požadavkem a předpokladem potřebného dalšího zákonodárného vývoje a úpravy sociální péče vůbec, zejména pak péče o mládež, jest, aby co možná nejdříve bylo rozhodnuto o provedení župního zřízení, bude-li vůbec provedeno, anebo ne. Jinak nedostává se pevného základu, na kterém by různé obory sociální péče měly se budovati.
A konečně jsou to kompetenční spory mezi jednotlivými ministerstvy, zejména ministerstva soc. péče s ministerstvem zdravotnictví, které zdržují zejména organisaci dozorčí služby v péči o mládež, jíž je v nejvyšší míře potřebí.
Slavná sněmovno! Chceme-li, aby
naše republika byla skutečně tím, čím ji míti chceme, státem v
pravdě demokratickým, to jest vyhovujícím všem sociálním požadavkům
a potřebám dané chvíle, a jedině tak pravou a milovanou vlastí
všech žijících tu národů a tříd, musíme snažiti se odstraniti
též všecky dosavadní nedostatky péče sociální, zejména pak nedostatky,
jež právě jsem si dovolila vytknouti. Žádaná náprava bude ostatně
pouhým aktem spravedlnosti a odčiněním spáchaných křivd. Doufám
pevně, že všichni lidé dobré vůle v této sněmovně bez rozdílu
národnosti a politické příslušnosti k tomuto dílu přiloží ruku.
(Výborně! Potlesk.)