Předseda (zvoní):
Dále má slovo pan posl.
Grünzner.
Posl. Grünzner (německy): Dámy a pánové! Ačkoliv rozpočet pro rok 1922, který se projednává, jak ve výborových poradách tak také ve všeobecné a specielní rozpravě zvláště od řečníků oposičních stran mnohokráte byl podroben kritickému prosvětlení a množství vad na něm tkvících bylo ukázáno, nemůže to při methodě utlačování a omezování doby k poradám, jak ji stanovily strany většiny s vládou v této sněmovně, státi se s onou pečlivostí a důkladností, jež přísluší tak svrchovaně důležité hluboce se hospodářského života v národě dotýkajícího zákonného materiálu. Omezení doby k řeči nedovoluje, abychom se podrobně jednotlivými položkami a vykázaným číselným materiálem zabývali a jest nutno spokojiti se tím, že pouze prozkoumáme a krátce prohlédneme celkové částky každého rozpočtu.
Pokud jde o rozpočet železniční, vykazuje vláda v rozpočtu na rok 1922 zvýšení požadavku o 1.236,703.100 Kč proti roku minulému. V roce 1921 činil celkový požadavek 3.423,554.500 Kč, pro rok 1922 má činiti 4.660,257.600 Kč, tudíž zvýšen požadavek o ne méně než 1.236,703.100 Kč. Vnucuje se člověku otázka: Odkud tento nesmírný vyšší požadavek? Odpověď na to může zníti pouze: není pravda, že potřeba stoupla v takové míře, spíše je správný opak, potřeba klesla. Že je to pravda, toho podává důkaz vláda, byť i v zahalené formě, tím, že žádá právě při kapitole "železnice" dodatek 1.773,498.600 Kč. Vyhání tím celkový požadavek pro rok 1922 v zahalené formě na částku 5·2 miliard a chce tímto způsobem dosíci v příštím roce ne méně než částky 536,795.500 Kč jako úspory. Musí se říci, že to je velmi odvážný finanční kousek našich byrokratů a patří k tomu velká dávka optimismu, aby se věřilo, že v jednom jediném roce, v jednom správním odvětví, zvláště ve státním podniku, jako jsou železnice, může býti ušetřena tak ohromná částka. Dnes ovšem ze všech koutů a konců zní nám to obávané slovo "šetřiti", a máme dojem, jako by v ústředních úřadech, zvláště však ve správě státních drah jakož i mezi většinovými stranami a ve vládě najednou vypukla šetřící epidemie, ba opravdová šetřící cholera, nyní aby všechny peníze ve 3 letech správní prakse mnohdy lehkomyslně vyhozené jedním rázem byly sehnány zpět. Všude se dosazují úsporné komise a u většinových stran započalo doslovně závodění o nejvýnosnější hospodářská správní odvětví, na něž se má vztahovati činnost parlamentní úsporné komise. Co z toho vyjde, možno již dnes lehce předvídati. Vznikne boj o úřady a místa, při kterém zase miláčkové a chráněnci mocnějšího straníka na konec opět zvítězí a výsledek bude v poměru k vynaloženému času a síle jen minimální. Stojíme vesměs také na stanovisku, že se má šetřiti, musí se to však díti tam, kde je to na místě. Nesmí se to nikterak díti na útraty špatně placeného, vyhladovělého personálu!
Mluví se nyní tak mnoho o nadbytečném stavu personálu, který značně musí být zredukován. Tak tvrdí správa státních drah, že má nadbytečný stav stále ještě 20.000 zaměstnanců a započala již před několika měsíci propouštěti dělníky. Jak se při tom postupuje, to tvoří zvláštní kapitolu, jež by zasluhovala, aby byla podrobena podrobné kritice. Avšak krátce vyměřený čas toho nedovoluje a musím se omeziti jen na jeden příklad, a to na Podmoklí.
V letošním roce cestovaly normační komise po tratích a všude podle starého klíče, jenž byl ve starém Rakousku běžným, zjišťovaly stav personálu. V Podmoklí bylo konstatováno ne méně než 184 zaměstnanců nad stav a ihned nařízeno, aby tito zaměstnanci byli propuštěni. Jak se tedy při tom postupovalo? V prvé řadě mělo jíti přednostovi stanice z Podmoklí o to, aby byli propuštěni němečtí zaměstnanci, ač byl vydán výnos ministerstva železnic, v němž se výslovně nařizuje, jak se má při propouštění postupovati, a kteří dělníci především přijdou v úvahu. V době od 6. května do 15. července bylo v Podmoklí nově ustanoveno 15 dělníků, a to neněmecké národnosti. Tito dělníci musili se ihned při nastoupení práce zavázati prohlášením, že klesne-li potřeba, opět mohou býti propuštěni a že nemají nároku na výhody. To byli většinou čeští dělníci. Namísto, aby nyní tito nedávno přijatí, kteří musili reversem prohlásiti, že klesne-li potřeba a nebude-li práce, mohou býti opět propuštěni, byli především propuštěni jal se přednosta stanice propouštěti dělníky starší. Teprve na zakročení organisace a jich důvěrníků se podařilo sjednati vyrovnání v tom směru, že přebytečné síly budou rozděleny na ony stanice, kde není potřeba překročena. Normativní komise postupovaly prostě podle šablony a zjistily na konci své činnosti, že je 22.000 zaměstnanců přespočetných. Při tom nebyli slyšeni ani důvěrníci, ani nebyl brán zřetel na námitky přednostů samých. Nyní však musí jednou býti nadhozena otázka, jak vlastně mohlo dojíti k těmto velkým přebytkům v personálu. Tu jest především vinno na tom hned po převratu začínající bezplánovité přijímání do služeb sil, jež nějakou protekcí nebo alespoň tím dostaly místo, že dovedly se jako nejlepší vlastenci bíti v prsa. Ve druhé řadě nese zároveň hlavní vinu onen zákon, jenž byl vydán revolučním Národním shromážděním, zákon legionářský. Neméně než 7800 legionářů bylo nyní zaměstnáno u železnic. Co nyní praví tento zákon, jak dlužno při přijímání legionářů postupovati? V tomto zákoně praví se výslovně, že 50% oněch míst, jež před tím jsou vypočtena, mají býti vyhražena legionářům. Jak se to však provádí v praksi? Neobsazují se místa, jež se prázdní snad přirozeným odchodem, vystoupením, pensionováním, nebo smrtí zaměstnancovou legionáři, nýbrž bezplánovitě se místa uprázdňují, aby na ta místa byli dáni legionáři. Tento zákon však praví také, že legionáři nutno započítati čas v legiích ztrávený trojnásobně do doby služební a také do základu k vypočtení důchodu. To má za následek, že zaměstnaní legionáři jsou v hodnosti postaveni před staré zaměstnance, kteří slouží již 10, 15 a více let, že dříve přijdou do pense, než je tomu u obyčejných smrtelníků. (Posl. Heeger [německy]: I když ničemu nerozumějí!) Na to se nebéře zřetel, nesejde na schopnosti pro službu železniční, nýbrž stačí, že řečeny byl v legii, a mohli bychom uvésti případy, že se provádělo přímo lumpáctví s pojmem "legionář", jen aby lidé, které chtěli zařaditi bez velkého odporu ve stanicích, také skutečně mohli býti zařaděni. Tímto zákonem, pánové, dala si československá správa a vláda jídelní lístek, jenž Vám již způsobil veliké obtíže zažívací, a nepřijdete-li včas k rozumu a nezměníte-li tento zákon, zkazíte si ještě dokonale na tom žaludek. Všechna tato zvrácená opatření a viny mají nyní najednou býti odčiněny. V poslední době šla správa státních drah dokonce tak daleko, že propouští ženy k čistění u rychlíků a osobních vlaků. Tito ženští zaměstnanci jsou vesměs vdovy po zemřelých železničních zaměstnancích s ještě nezaopatřenými dětmi, jež tímto opatřením bez srdce jsou se svými dětmi uvrženy do nejtrpčí bídy. Byly před tím přijaty, aby jim byl zajištěn výdělek a výživa a nyní vyhazuje je správa stát. drah po řadě služebních let chladnokrevně na dlažbu. Napomínáme vážně vládu a správu, aby konečně učinila konec propouštění dělnických sil a aby opět tím postižené dosadila na jejich místa. Chce-li správa státních drah šetřiti, má to činiti v jiném oboru, na němž by k tomu měla hojně možnosti.
Poukazuji tu pouze na obor obstarávání materiálu a chci to rovněž ukázati na jednom příkladu, a to při odběru uhlí. Správa státních drah odebírá od fy. Berl v Praze uhlí pro topírny. V době od 16. listopadu do 19. listopadu t. r., tedy v 5 dnech, došlo od této firmy do topírny v Trutnově 5 vagonů uhlí celkem s 81·5 tunami, jež byly deklarovány podle nákladního listu jako "malé uhlí". Vagony byly naloženy na dole "Baptista" v Dolním Slezsku a jely přes Meziměstí. Při vykládání v trutnovské topírně bylo zjištěno, že z celého nákladu bylo ne méně než 90% pouhého prachu a pouze 10% z toho skutečného malého uhlí, tedy téměř vesměs méně cenná jakost, než byla v nákladním listě uvedena. Ježto však musí býti počítána ona cena, jež přichází v úvahu pro jakost uvedenou v nákladním listě, musí následkem toho správa drah nésti značnou škodu. Avšak tím není to ještě skončeno. Následkem špatné jakosti tohoto uhlí, pro vytápění lokomotiv úplně nezpůsobilého, jest také doprava značně znesnadňována a také personál lokomotiv i s lokomotivami značně trpí. To jest, jak řečeno, pouze jeden příklad, jenž však ukazuje, jak marnotratně správa státních drah materiálem hospodaří. Tu se chce začíti šetřiti u živého materiálu, u personálu. Vyzýváme vládu, aby především osvědčila umění úsporné v oboru opatřování materiálu. Pole k tomu je jí otevřeno. Vyzýváme však také ministerstvo železnic, aby konečně udělilo souhlas s návrhem ústředního výboru důvěrníků na dosazení inspektorů z personálu lokomotiv, jehož není možno již používati k výkonné službě, poněvadž jen zřízením této instituce dána jest záruka proti rozhazování peněz a může býti ušetřeno mnoho milionů.
Také nepravidelnosti dopravy, což je zvláště důležité, bylo by tím účinně čeleno. Cestující obecenstvo musí stále ještě těžce trpěti nepravidelností dopravy a tím způsobeným zpožděním vlaku. Po tříletém hospodářském období může býti snad právem žádáno, aby v dopravě opět vládla přesnost. Při té příležitosti musí býti však také zvláště poukázáno na to, že v ohledu zdravotnickém na našich státních drahách schází téměř vše a že v osvětlování vlaků ještě mnoho vadí. Zvláště dělnické vlaky jsou správou drah úplně zanedbávány a jsou stále ještě neosvětlovány (Výkřiky a souhlas na levici.), ač dnes neschází již materiál. Tyto vlaky budí dojem, jako by byly železniční správou vědomě zanedbávány. Naše správa státních drah nechť si vezme přece konečně jednou příklad na zařízeních vlakových v německé říši, Švýcarsku atd. a nechť přikročí zcela vážně k tomu, aby v tom směru zjednala pořádek. Ba nepotřebuje při tom dívati se ani za hranice, neboť i v této zemi jsou dráhy, jež dávají vysvědčení toho, že by i na našich státních drahách mohlo býti více pořádku. Poukazuji jen na ústecko-teplickou dráhu, na které od dlouhé doby nejezdí již žádný vlak nevytopený a neosvětlený. Na státních drahách se stále ještě přihází, že cestující ve vagonech jezdících po dlouhých tratích musí mrznouti, proto jen, že parní topení není v pořádku. Často závisí to jen na malé vadě, jež by mohla býti ještě před odjezdem vlaku snadno odstraněna, což se však zpravidla neděje. Na tom nese vinu také příliš pozdní přistavování lokomotivy k vlaku, poněvadž tím stávající závady na parním topení nemohou býti nalezeny. Je nutno, aby správa státních drah věnovala tomu zvláštní pozornost, aby tyto nešvary vymizely.
Pokud jde o schodek našich drah a jeho odstranění, pokládám za svou povinnost, zabývati se také trochu vývody pana posl. dr. Medingera, jež zde proslovil včera a jež nemohou zůstati bez odpovědi. Pan dr. Medinger, člen německého parlamentního svazu, pravil ve své včerejší řeči zde mezi jiným toto: "Není trvale možno, aby železniční personál byl placen přes hodnotu svých výkonů, tím, že dostává příplatek z daní". (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Zaměstnanci železnic velmi rádi zřeknou se přídavku z daňového měšce a nechtějí nikterak připadnouti obyvatelstvu na obtíž. Nesmí však právě býti při tom nesvědomitě hospodařeno. Nevím, odkud pan posl. dr. Medinger čerpal své vědomosti o otázkách personálu a své vysoké ocenění výkonů železničního personálu. Soudě podle jeho vývodů, nepocházely by však určitě z kruhů železničních, ale snad z kruhů podnikatelů. Pan dr. Medinger nechť jednou vyjde přece mezi železničáře a zeptá se, zda jsou placeni přes svou cenu a své výkony. Jsem přesvědčen, že odpovědí, jež mu bude na to dána, dojde lepšího poučení. (Posl. Hirsch [německy]: Míní to jen pro úředníky nebo pro dělníky?) Mluvil zcela všeobecně, že jsou zaměstnanci placeni přes svou hodnotu. Avšak p. dr. Medinger nebýval by měl naprosto zapotřebí, aby se této namáhavé práce podjímal. Proč pouštěti se teprve do dálky, když přece to dobré leží tak blízko? Nechť obrátí se p. dr. Medinger jen na své dva kolegy, posl. Junga a Böllmanna, kteří oba jsou železničáři a zasedají spolu s ním v německém národním svazu. Dostalo by se mu, jak snad mohu za to míti, dostatečně o tom vysvětlení, zda jeho mínění jest správné, že železničáři jsou příliš vysoko ceněni a placeni. Avšak zde ukazuje se opět jednou docela zřejmě, jak to v pravdě vypadá a stojí s náhledy a politikou jednotné fronty, jež stojí za otázku, v německém národním svazu. Každý z těch pánů dělá svou vlastní politiku, nestaraje se o politiku druhého. Pan dr. Medinger však svým úsudkem o železničářích jen dokázal, že o jejich výkonech - nechť mně promine - nebezpečích a námahách nemá ani nejmenšího ponětí.
Správa státních železnic nepodala nám do dneška ještě ani programu o stavbě železnic. Bylo přislíbeno ovšem stavění železničních tratí na Slovensku a také v Podkarpatské Rusi, avšak v německém kraji, jak se zdá, nechce se stále ještě přikročiti k budování a výstavbě drah. Poukazuji jen na jednu trať, jejíž projekt trvá již přes 20 let. Je to trať místní dráhy z Malého Hánu přes Tisou do Petrovic, osad s velmi slibným průmyslem, jejichž další rozvoj jest však úplně omezen, protože dovoz uhlí a jiné výrobky, jakož i zpětná doprava výrobků musí se díti vozmo 3/4 hod., ba dokonce i 2 hodiny daleko ke dráze, což jest velice nákladné.
Nyní se chci obrátiti ještě k tomu, abych promluvil o některých osobních opatřeních, z nichž jedno jest nejnovějšího data, a zvláště personál německé národní příslušnosti nejhorším způsobem utlačuje. Jde především o otázku kvalifikačních popisů, jež úzce souvisí s otázkou zkoušek. Podle výnosu ministerstva železnic ze srpna t. r. mají býti příštího roku provedeny kvalifikace. V jednom ustanovení tohoto výnosu se praví: co do posudku celkového výsledku použití zaměstnance je za účelem rovnoměrnosti postupovati tak, že jeden zaměstnanec, jehož výkonnost ve službě právě jen stačí k vykonávání jeho služby, nemá býti kvalifikován známkou "dobře", nýbrž "dostatečně kvalifikovaný" a známky "nedostatečně" jest užíti, jestliže zaměstnanec nedosáhl tohoto minima schopnosti. Zde přichází v úvahu také znalost služebního jazyka. Podle toho nemohl by býti zaměstnanec, jenž dostatečně neovládá služební řeči co do všeobecné schopnosti v železniční službě a jmenovitě co do celkového výsledku služebního použití kvalifikován známkou "dobrý" po případě "dostatečný". Co to znamená? To znamená, že staří zaměstnanci, kteří se již nemohou služebnímu jazyku naučiti, zůstanou v postupu pozadu. Československá republika převzala netoliko zemi, nýbrž podle našeho názoru také lidi, kteří v této zemi bydlí, a sice tak převzala, jak právě byli. Němečtí zaměstnanci jsou právě tak produkty dřívějších poměrů, jež vládly ve starém státě, jako všichni jiní lidé, již museli býti převzati, a mělo by se mysliti, že na to musí býti vzat zřetel, a že jest nemožno, aby staří zaměstnanci, mohli ještě před skončením své služební doby naučiti se novému služebnímu jazyku. O tom však bude příležitost ještě zvláště mluviti.
Poukázal bych jen ještě na to, že je naléhavě nutno, aby vláda a správa přistoupily k tomu, aby konečně vytvořily platové normy, jež umožní starým zaměstnancům vstoupiti na odpočinek. Tím přicházím zároveň k otázce staropensistů a oněch pensistů, kteří ještě dnes nebyli žádným z nástupnických států převzati. Ti staří lidé by rádi šli do pense, avšak při přechodu na odpočinek ztrácejí ihned drahotní přídavky a nemohou s malou pensí, jež jest jim vyměřena, vystačiti. Kdyby drahotní přídavky byly započteny do pensijní základny, můžeme býti přesvědčeni, že by se stav personálu ihned automaticky zmenšil. Správa státních drah byla by pak zbavena starosti prováděti redukci.
Pokud jde o pensisty nepřevzaté nástupnickými státy, kterážto otázka, jak známo, má býti řešena na římské konferenci, vznáším k panu ministerskému předsedovi dr. Benešovi, který nás přece při každé příležitosti stále ujišťuje, že má dobré vztahy na všech stranách ciziny, appel, aby konečně u zahraničních vlád působil k tomu, aby tato konference se uskutečnila a otázka pensistů aby byla upravena. Započal by tím dobré dílo a zajistil by si jistě dík všech těchto ubožáků.
Ani dnes ještě nemáme jednotného práva železničního. Všechna ustanovení jsou uložena v rozličných instrukcích, úředních listech a jiných pomůckách. V té spoustě výnosů a úředních listů nevyzná se již téměř nikdo a jest svrchovaně na čase, aby takové jednotné dílo o právech železničářů bylo vydáno.
Bylo by také nutno promluviti o kapitole bytové nouze. Při té příležitosti chci poukázati jen na to, že přes náš návrh, který jsme podali při loňském projednávání rozpočtu, aby také v německých krajích byly stavěny obytné domy pro železniční personál, není pozorovati ani nejmenší stopy o nějakém počátku k tomu. Poukazuji jen na to, že soudruh naší strany Taub ukázal prstem na to, jak by bylo možno sehnati peníze na stavbu obytných domků pro personál.
Nemohu si také odepříti, abych při této příležitosti zde nepromluvil ještě o jedné skandální události, jež byla spáchána naší správou železnic za vlády bývalého ministra dr. ing. Burgera na věrných železničářích v létě t. r. a při kterém se naše správa státních drah provinila hrubým porušením slova. Ve východním Slezsku v okrese bílském-bělském bylo asi 92 německých zaměstnanců, kteří v době po převratu, když ještě nebylo rozhodnuto o státní příslušnosti této části země, byli vyzváni orgány československé správy státních drah, aby zůstali na svých místech a konali službu, a kterým bylo slíbeno, že za všech okolností, ať bude o tomto okrsku rozhodnuto jakkoliv, budou převzati československou správou státních drah. Páni, kteří tenkráte těmto zaměstnancům dali určitý slib, byli vrchní inspektor Scheda, jeho zástupce ing. Černý, plebiscitní komisař Petz v Ostravě a první ministr železnic tohoto státu P. Zahradník. Vrchní inspektor Scheda uložil také důvěrníkům, aby to oznámili svým druhům ve službě. Zároveň bylo těmto zaměstnancům naznačeno, aby podporovali zájmy Československé republiky při plebiscitu. Ti lidé to všechno udělali, a to s nasazením své osobní bezpečnosti jakož i bezpečnosti svých rodin. Súčastnili se nejobětavějším způsobem v každém směru a mnozí z nich byli Poláky dokonce zatčeni, dva z nich zemřeli v internačním táboru. A co bylo nyní odměnou za všechny tyto přestálé útrapy, a jak byl slib daný orgány správy státních drah dodržen, když padlo rozhodnutí o východním Slezsku? Polskou vládou tito lidé převzati nebyli, byli v červenci odbyti a bylo jim vyplaceno poslední služné za červenec běžného roku. V důvěře ve slib daný jim kdysi obrátili se deputací dne 22. července t. r. do Prahy, kde se ucházeli o naši intervenci. Deputace byla ohlášena tehdejšímu ministru železnic Burgrovi, ten ji však nepřijal, nýbrž prohlásil, že není kompetentním, ježto prý tato věc je politická. Obrátili jsme se tenkráte také na p. ministerského předsedu Černého, který prohlásil, že byl-li takový slib dán, bude také dodržen. Když deputace chtěla obdržeti toho důkaz a povolán byl ministr Burger, nebyl prostě již k nalezení. Ministr Burger deputaci se vyhnul a tak došlo k tomu, že ti lidé museli jeti domů s nepořízenou. Několik dní na to přibyl z Bílska-Bialé do Bohumína transport s 54 rodinami železničních zaměstnanců, jež byly zbaveny všech prostředků. Musela býti uspořádána sbírka, aby tito lidé poněkud byli udrženi nad vodou, až se nám podařilo vymoci rozhodnutí. Bylo zaujato zde vzdorné stanovisko a prohlášeno, že není závazku k převzetí těchto lidí a tak byli vykázáni do Něm. Rakouska, onoho ubohého státu, jenž beztoho je zaměstnanci přesycen.
Na konec vznesl bych na strany
většiny v této sněmovně ještě apel: Vzchopte se konečně k tomu,
abyste dali zavládnouti spravedlnosti, učiňte konečně z tohoto
státu to, čím v pravdě je, národnostní stát, v němž všichni jej
obývající mohou se cítiti blaženými a tím svému státu, na kterém
tak láskyplně visíte, posloužíte nejlépe. (Potlesk na levici.)
Předseda (zvoní):
Slovo dále má kolegyně
Sychravová.
Posl. Sychravová: Slavná sněmovno! V dosavadní debatě bylo již několikráte poukázáno k tomu, že kdežto všecka ministerstva předkládají na příští rok rozpočty značně zvýšené, jedině ministerstvo sociální péče vykazuje snížení svého rozpočtu, a to okrouhle o 41 milionů K, tedy o celých 6.3%. Úspor v ministerstvu soc. péče bylo docíleno snížením položky na válečné poškozence, jichž počet jednak v důsledku sociálně-zdravotních prohlídek, dále odúmrtím a konečně úbytkem dospěvších sirot klesl na pouhých 60% původního počtu. Takto omezený rozpočet ministerstva soc. péče činí 3.2% veškerého státního rozpočtu. Podobně rozpočet ministerstva školství a národní osvěty činí pouze 4.8% a rozpočet ministerstva veř. zdravotnictví a tělesné výchovy pouze 0.75%. Úhrnem tedy tato 3 ministerstva, jež mají přímo pečovati o blaho národů v našem státu v nejužším slova smyslu činí pouhých 8.75% veškerého rozpočtu, kdežto ministerstvo národní obrany 16.5%, tedy právě dvakrát tolik. Uvedeme-li si na mysl všecky výtky, které ministerstvu národní obrany v rozpočtové debatě byly učiněny a které toto ministerstvo usvědčují nejen z nehospodárnosti a neodpovědnosti vůči státním financím, ale přímo z nesvědomitosti a korupce, objevuje se nepoměr mezi hospodářstvím jednotlivých ministerstev ve světle nejvýš nepříznivém a usvědčuje naší státní správu z nedostatečného smyslu pro skutečné jeho potřeby a potřeby v něm žijících národů, zejména pak z ničím neomluvitelné netečnosti k potřebám příslušníků sociálně nejslabších. Jest pochopitelno a vysvětlitelno, že ve chvíli, kdy poprvé jsme stanuli tváří v tvář zástupům, které zmrzačila a k obživě bez cizí pomoci neschopnými učinila válka, když poprvé jsme přehlíželi ostatní pohromy a škody, jež zavinila, přehlédli jsme všecku ostatní bídu a bezmocnost, která s válkou nesouvisela, ač pravděpodobně válečnými poměry vzrostla. Tato bída jest stejně osobně nezaviněna, ba možno se stanoviska sociálně-zdravotního označiti ji za důsledek kolektivní viny společnosti, a to v nejrůznějším směru. Jest stejně těžká a krutá, a společnost i stát mají k ní tutéž povinnost, jako v bídě válečných poškozenců, a to nejen se stanoviska lidskosti a sociální spravedlnosti, ale v zájmu vlastním. Mám totiž na mysli všecky lidi nedomyslné, slepé, hluchoněmé, slabomyslné, těžké mrzáky a jinak sociálně méněcenné. Těchto osob bylo podle statistiky z roku 1913 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku úhrnem: slepých 6100, hluchoněmých 10.315, slepých a současně hluchoněmých 97, blbých s vrozenou blbostí 464, blbých se získanou blbostí 5306, slabomyslných 768, úhrnem asi 30.000 osob. Válečnými poměry jistě počet tento ještě všeobecně vzrostl. O slovenských poměrech statistiky dosud není a pro moji snahu nemá významu, poněvadž tam péče o osoby nedomyslné a slabomyslné zákonem jest uložena státu. Statistiky o těžkých mrzácích a osobách stižených od narození nevyléčitelnými chorobami vůbec není.
Na péči o všecky tyto nešťastníky preliminuje státní rozpočet na rok 1922 úhrnem okrouhle 2 miliony, 2 miliony ministerstvu sociální péče a ostatek ministerstvu školství. Z toho ze zákonné povinnosti připadají na Slovensko a Podkarpatskou Rus okrouhle 2 miliony korun a zbývající půl milionu korun připadá na oněch nejméně asi 30.000 nedomyslných a duševně vadných - tedy průměrně 17 Kč ročně na osobu. Tato číslice musí každého i sebe méně sociálně cítícího člověka uvésti v úžas. Rovněž nemá ministerstvo sociální péče až dosud položky na péči chudinskou, pokud se netýká péče o mládež. Tento nedostatek je pociťován tím spíše, že již dávno před válkou, která vystupňovala potřeby chudinské péče do nejzazší míry, byla pociťována nedostatečnost platné zákonné úpravy chudinství. Hlavní příčina její spočívala v tom, že chudinská péče byla uvalena na bedra obcí, které nebyly s to, aby tak veliký úkol splnily a že solidární povinnost okresů a zemí, stanovená chudinskými zákony, nebyla ve skutečnosti náležitě praktikována. Z té příčiny jako prvý krok k reformě péče chudinské vyslovena byla novelou k obecnímu zřízení z roku 1919 zásada, že chudinská péče má se přenésti z obcí na širší správní orgány a že vláda má k tomu účelu vypracovati podrobný návrh zákona. Přenos chudinství z obcí nemožno však provésti, dokud nevstoupí v život okresy a župy podle zákona o župním zřízení. Do té doby dlužno počítati s dnešním naprosto desolátním stavem chudinství, jenž zejména překáží zřizování a vydržování ústavů, jako jsou sirotčince, chudobince, chorobince, ježto náklady zřizovací i vydržovací neobyčejně vzrostly. Nelze ovšem ani zamlčeti, že obce i vyšší samosprávné korporace, jimž po zákonu chudinská péče náleží, namnoze nepociťují povinnosti vyhovovati potřebám chudinské péče. A kde mají dovolávati se pomoci a podpory na příklad sestárlí umělci a spisovatelé, když, jak s dostatek známo, u nás dosud sotva život uhájili v plné životní energii a síle. Ministerstva sociální péče docházejí četné žádosti jednotlivců i korporací (na příklad Svatobora) o zařazení položky pro podporu strádajících sestárlých spisovatelů. Je tedy požadavek, aby s pomocí státní mírněny a odstraňovány byly alespoň nejnaléhavější nedostatky v tomto ohledu dojista minimální.
A nyní přihlédněme k důsledkům této netečnosti, kdysi cizího, dnes vlastního státu k osobám duševně vadným. Hlavní význam má tu dojista výchova v dětském věku, pokud jsou jí děti schopny. A přece na příklad není pro slepé děti v celé republice mimo zárodek školy v Levoči veřejné školy, ač právě slepí, pokud jsou normální, jsou neobyčejně výchovy schopní a když i výchovou nebývají uschopněni k samostatné výživě, mohou jí přece dosáhnouti aspoň k částečné výdělečné schopnosti, čím jejich již těžký osud je podstatně ulehčen. Veškerá výchova slepců je úplně ponechána soukromé iniciativě a péči t. zv. dobročinných organisací, na něž stát přispívá pouhou subvencí 10.000 K pro veškeré země. A přece by bylo slepcům třeba výchovy od nejútlejšího věku. Bylo by třeba již jeslí pro slepé děti od 1 do 3 roků, které by měly býti zřizovány při všech ústavech pro rodičky a kojence, dále dětských zahrádek pro slepé děti od 3 do 7 let. Jeslí v republice pro slepé dosud nemáme, zahrádka je jediná pro slepé děti v Klárově ústavu, který se právě nalézá před úplnou katastrofou hospodářskou. Dále bylo by nutno stanoviti zákonem povinnost k návštěvě školní pro slepé děti od 7 do 15 let a ovšem postarati se dle počtu zjištěných slepých dítek o dostatečný počet zvláštních škol pro slepé, které by musily míti zvláštní oddělení pro děti slaboduché, neboť slepota bývá často spojena se slaboduchostí, a pro polovidomé, aby jedny nepřekážely druhým ve vývoji. To ovšem zejména za dnešních poměrů může vykonati pouze stát, což je nespornou jeho povinností. S tím souvisí zajisté otázka učitelů pro slepé, a to činilo by zvláštní kapitolu. Potud o výchově slepců.
Neméně důležitá a složitá je otázka péče o dospělé slepce, nemají-li dále odkázáni býti na žebráckou mošnu a hůl, při čemž téměř obyčejně strhují s sebou do žebroty ještě druhého, nejčastěji dítě, které tím obyčejně propadá mravní porušenosti. Další péče i o ty slepce, kterým se dostalo výchovy, jest proto potřebná, poněvadž pracující slepci zpravidla nevydělávají tolik, aby svým výdělkem mohli krýti životní potřeby. Až dosud poskytují jim v tomto směru pomoc dobročinné podpůrné instituce, které však nestačí a nelze se jimi přes všechno uznání, kterého zasluhují, spokojiti. Zde musí pomoci, a to organisovanou péčí i stát. Je především třeba zřizovati společné podniky slepých dělníků, dílny, továrny, pracovní kolonie a podobně. Získané zkušenosti poučují, že třeba vyvarovati se příliš četného obsazení. Nejvýše přípustný počet by byl tak asi 40. Ministerstvo soc. péče pokouší se o podobný podnik v Moravské Třebové a jest jen třeba, aby byl po všech stránkách náležitě hmotně zabezpečen, hlavně aby mohly býti nakoupeny potřebné suroviny. Výhodného nákupu i odbytu bylo by lze dosíci sdružováním takovýchto dílen. V Anglii, aby bylo pro slepce dosaženo dostatečných zakázek, zadala vláda výrobu některých předmětů slepcům.