Předseda (zvoní):
Slovo má dále paní
kol. Skaunicová.
Posl. Skaunicová: Vážená poslanecká sněmovno! Není mým úkolem podrobně rozebírati jednotlivé položky ve státním rozpočtu, ale chci jen několika slovy, a to zcela prostými, neumělkovanými, o všech těch žalobách a protestech oproti tomu, co se zde vytváří, tlumočiti stesky a žaloby žen těch nejchudších, a to takovou formou, jak je slýchávám.
Státní finanční rozpočet, který se nyní projednává, bylo by možno nazvati výsměchem vší pokrokovosti, vší demokratičnosti a lidskosti. Nenalézám slov dosti vhodně ostrých, abych mohla kritisovati tento finanční plán, který je horší minulého. Bude-li se takto pokračovati, tu jsem přesvědčena, že za 2-3 roky všechny ty položky, které jsou určeny ku prospěchu národa a ku povznesení jeho kulturní úrovně a které jsou již nyní tak směšně malé, budou pro příště pozřeny. Bude-li se takto pokračovati, tu nastane u nás zásada, která bude hlavním měřítkem k sdělávání finančních státních plánů, a ta bude: vše na vražedný militarismus, vše na zbídačení proletariátu a na ohlupování lidu. Že tomu tak jest, o tom svědčí prostě přirovnání jednotlivých položek, svědčících o zvýšení potřeb finančních různých ministerstev.
Máme dojem, že k takovému finančnímu plánu, jaký se nám dává k odhlasování, je zapotřebí hodně cynismu, silné dávky troufalosti a vědomého ožebračování širokých vrstev lidových od těch, kteří jej zpracovali.
Na příklad: Ministerstvu sociální péče, ministerstvu osvěty a zdravotnictví jsou dány k disposici směšně malé finance, uvážíme-li, jak by bylo zapotřebí radikálně zasahovati a finančně silně podpořiti tyto prospěšné instituce. Jak hrozně působí na člověka takový případ, který se udá právě v okamžiku, kdy na osobní kult a na osobní representaci vládních činitelů se vyhodí statisíce, ba miliony. Při nedávných ovacích, které byly v Brně pořádány na uvítání presidenta republiky, přišla ke mně matka a plačíc sdělovala, že chtěla svého hocha dáti na gymnasium, poněvadž se ve škole obecné velice dobře učil a ze všech předmětů měl výborné známky. Hoch byl přijat a po zápise mu bylo sděleno, že musí si zaopatřiti potřebné učební pomůcky a knihy. Tyto stojí 180 K. Ale otec jeho, prostý dělník, nebyl schopen mu těch mizerných 180 K dáti, an vydělá za celý týden 240 K, z kterých musí živiti celou pětičlennou rodinu. A tak onen hoch musel zpět do obecných škol, a to jen proto, že nenarodil se rodičům zámožnějším.
Nesvědčí tento případ o děsné nespravedlnosti? Což není možno dáti ministerstvu osvěty k disposici dostatečné finanční prostředky, aby zakoupilo na jednotlivých školách učebné pomůcky? Nesvědčí tento případ o třídních výsadách? Nějaký rozmazlený a třeba i ne příliš chytrý hoch z měšťácké rodiny - má-li jeho tatík dosti nakeťasených peněz - může studovati, a hoch chudákův má býti odstrčen ve výchově, má býti proklet za to, že jest chudým?
Měla jsem více dětí, které navštěvovaly střední školy. Bylo to tehdy ještě za starého Rakouska, ale potřebné knihy na školách byly jim půjčeny. Konečně - já se tomu nedivím - u nás platí heslo: "odrakouštit", a když, tož důsledně i v tomto ohledu.
Mnoho a mnoho případů bych mohla uvésti a z nich poznali bychom zhoubnost dnešního politického kursu vládních činitelů. Nejsou to komunisté, ale je kdosi jiný, kdo pobuřuje lid. A víte, vážení přítomní, jak lid dnes mluví? Jest třeba slyšeti takovou zuboženou dělnickou matku, když vypráví, že spatřila v ústečkách svého dítěte, které právě kojila - svoji krev. Žena ta, štvaná bídou, vysílená, má kojiti dítě, příštího to národa jednotku!
A na zajištění těhotných a kojících matek není ani tím nejmenším pamatováno. Když my ženy - poslankyně dávaly jsme minulého roku návrh, který se vztahoval na tyto případy a měl za úkol zabrániti oněm hrozným scénám životním, které se v našem, tak zvaném kulturním století odehrávají, tu vláda to vyřídila jednoduše reformou nemocenského pojišťování a více se o tuto věc nestarala. A prosím - projděte nemocenský zákon, a potom teprve jest nám dána možnost přesvědčiti se, jak špatně je postaráno o kojící a těhotné zeny. Dle nemocenského zákona musí býti žena nejméně půl roku členkou pokladny a potom teprve má nárok na výhody nemocenským zákonem se jí skýtající. Ve finančním plánu na rok 1922 není pamatováno na položku, která má býti podkladem na vybudování starobního a invalidního pojištění. Pracující člověk, který v práci zestaral a se sedřel, má míti plné právo na zajištění ve stáří. Jest logické, jest-li celý život tvořím hodnoty pro společnost užitečné, jest-li tedy živím společnost, že jest i povinností společnosti, aby v tom případě, že nebudu již schopen pracovati - živila mne. A tak rozumí tomu každý pracující člověk, tak to chápou všichni uznalí a rozumní lidé - ale toho patrně nechápou ti vládní činitelé, kteří dříve tolik mluvili o starobním a invalidním pojištění a kteří tohoto měli vždy plná ústa, kteří tímto mluvením chtěli zlákati massy. Na invalidní a starobní pojištění není tedy dnes času podle všeho, na vojáčkování a na drahé ceremonie je času dosti.
Podívejte se, vážení přítomní, na tuberkulosní tváře dětí, na strhané obličeje dospělých - a není ani zapotřebí choditi daleko: zde v odlehlých koutech a čtvrtích dělnických v Praze. S hrůzou čteme zprávy statistického úřadu ministerstva zdravotnictví, s hrůzou čteme sdělení údajů Masarykovy ligy na potírání tuberkulosy. Každých několik minut, asi osm až devět, umírá jeden Čechoslovák tuberkulosou. Národ se řítí kamsi v propast, zdegeneruje, zdravý kořen národa bude v krátké době podkopán. V tomto případě mi připadá státní správa jako nějaký dravý keťas, který vykořisťuje svůj lid, ve svých dílnách ho nechá dlouho do noci se dřít, ve smrdutých dírách bez existenčního zajištění, a připraví tak sta lidí do roka do zákeřné a zhoubné nemoci a potom ukáže svoji falešnou humanitu a dá milostivě nějakou almužnu na potírání tuberkulosy.
A zcela tak připadá mi též náš stát, Československá republika, republika velkého humanisty Masaryka. Napřed se jde svorně s kapitalisty a dříči chudého lidu v jedné frontě proti lidu, daňová břemena uvalí se na bedra širokých vrstev lidových a znemožní se jim existenční možnost, nehledí se, aby se zamezila nezaměstnanost, nehledí se, aby hospodářská krise byla potírána, nehledí se na zabezpečení vdov a sirotků, a lid je téměř štván do náručí tuberkulosy. Konečně se vezme přívětivá tvář, falešně humanistická, a věnuje se nějaký pakatel na zdravotnictví.
Myslím, že je zbytečné mluvit o válečných poškozencích a o jejich zajištění, neboť to jejich zajištění jest nám velice pěkně zřejmo v podobě zohavených a hladem utrýzněných postav, jejichž obrysy uvidíte leckde u cesty, kterak zdvihají ruce a prosí o milosrdenství.
A zdá se mi, že hrozný výkřik zazní z každé té ubohé postavy lidu, kterou vidím, která žaluje, ale která je zároveň odsouzením stávajícího režimu. Snad řekne některý sobec, že válečný invalida nebyl zohaven za služby vlasti prokázané a že tímto zločinem jest vina rakouská monarchie. Ale leckterý keťas žijící v naší republice, který oplývá vším bohatstvím, které nahrabal z krve, bídy a mozolů válečných obětí, nás přesvědčí o tom, že vina tato mnohem více tkví u každého hospodářsky silného jedince. A naše vláda neměla dosud té odvahy, aby sáhla na nakeťasené majetky válečných zbohatlíků. Co jsme měli za samozřejmo, to se nestalo, ale stal se pravý opak: Rakouští generálové, kteří hnali české vojáky na jatky, jsou v československé armádě dále, byli vzati do služeb vlasti, a kde který keťas, který nahrabal z krve českých lidí a který se obohatil, nadává-li na komunisty, je zván tím nejlepším českým vlastencem. Na místě pense pro rakouské generály, pro rakouské byrokraty a hejtmany dejte invalidům možnost žíti.
Mám-li se zmíniti o položkách na náboženský kult, tu stačí, když se zmíním o tom, jak tuto otázku vyřešili ve státě, který je celým kapitalistickým světem nenáviděn, jak tuto otázku vyřešili v Rusku. Tam prostě řekli: Kdo chceš býti vychováván nábožensky, plať si popy, vydržuj si kostely a pod. A ruští bolševici nepřísahali na pokrokové programy, jak to činívali vůdci zahraniční pokrokové revoluce. Ruští bolševici nelákali masy tím, že učiní odluku státu od církve, jak tomu bylo u t. zv. vlastenců u nás. I v kulturních otázkách musíme se učiti od státu, po kterém se tolik plije.
Na majetcích černé ruky dál jest týrán, dál je vyssáván český člověk a tento se divně tváří, když přemýšlí o tom, že kdysi mu bylo slíbeno, že majetky, které byly uloupeny pobělohorskými vrahy, budou těmto vzaty a navráceny českému lidu. Na hradě se zatím směje papežský nuncius, vší té vypočtené chvástavosti české buržoasie.
Mluviti konečně o daňovém zařízení, o uvalování daní ve formě nepřímé na široké vrstvy lidu, to bylo by asi tou nejpalčivější otázkou. Přímo zaráží, jaké sumy se získávají z daní na lihové nápoje a na tabákové výrobky. V tom mi připomíná stát vypočítavého žida, který prodává lidu škodlivé věci jen proto, aby mnoho získal, aby zbohatnul. Humanistický stát to dělá trochu jinak, ale v podstatě to je totéž. Dovolí se prodávati lihové nápoje, lid je ponechán v nevědomosti, pije, platí drahé ceny za lihoviny, za ničení svého zdraví, stát z toho kořistí a konečně z vykořistěných sum se dá nějaká almužna na postavení ústavu pro pijáky. Až je to vše směšné, jaký je to božský pořádek! Mohu konečně posloužiti i příkladem. Byla jsem na Slovensku a tam jsem zjistila, že dělník, otec rodiny, dostává měsíčně 60 Kč a soudek kořalky. O tabákové režii mluvit? Což nemáme již dosti drastický příklad o našem humanitářství? Máme tu různé ligy na potírání tuberkulosy. Úřední zdravotnické zprávy píší o tom, jak kouření je škodlivé lidskému zdraví, jak přivádí souchotě. Vyjděte na ulici a každou chvíli vám bije do oka nápis: Prodej tabáku, prodej cigár, nejhojnější výběr atd. Mně je mnohdy i hnusno přemýšleti o všem tomto. Stát sám nabízí a prodává a tím kazí zdraví svých občanů a na druhé straně se již nějaký ten pakatel hodí na humanitní účel. Zakažte prodávati lihoviny, nepropůjčujte se ke kupčení s tabákem a nebudete mít starosti o zdraví národa. (Posl. Karpíšková: Není větší demagogie; vždyť tys ho kupovala také!) Pravda, že jsem ho kupovala. Však budeme slyšeti také soudružku Karpíškovou, jakou demagogii nám bude povídat.
O daních jiných je možno říci jen to, že jsou naprosto nespravedlivě rozdíleny. Největší část těchto je sháněna daněmi nepřímými a ty jsou tak ohromné, že je jimi stlačena životní úroveň lidu na minimum.
Daň z obratu jest přímo zločinná, uvážíme-li, že hlavním konsumentem je drobný lid a že tento při vší krisi hospodářské a průmyslové, při nynější nezaměstnanosti je nucen ve formě daně z obratu odvádět státu velké procento svého výdělku. Některý produkt je při nynějších řetězových obchodech i desetkráte prodán, nežli přijde konsumentům do rukou, a tím zboží horentně stoupá v ceně pro kupujícího. A důsledky tohoto zatížení daňového? Rozhořčení mezi lidem, bída pracujících vrstev a bouření mezi malorolníky. Je velmi dobré, když člověk hledí vniknout mezi venkovský náš lid a poslouchat jeho úsudky. Za 2 nebo 3 roky, potrvá-li tento daňový system, budou malorolníci a domkáři ožebračeni. Vzpomínám též, jak se tu dříve mluvilo také občas o tom, že bude středním a chudším vrstvám podána pomocná ruka, když tyto budou se chtít kapitálově osvobodit. Mám na mysli družstva a společnosti s r. o. Rakouské zákonodárství vycházelo aspoň těmto vstříc v tom, že jejich čistý bilanční zisk nepodléhal takovému zdanění, jako společnosti akciové. Ale naše vláda zasadila zákonem ze dne 15. dubna 1920, č. 271 Sb. z. a n., zničující ránu společenstvům s ručením obmezeným a konsumním družstvům, neboť při zdanění jejich čistého zisku je postavila na úroveň velkým kapitalistickým podnikům. I samy "Národní Listy" v č. ze dne 14. října přinášejí článek z péra dr. Růžičky, ve kterém je ostře kritisováno toto zdanění. Soukromý obchodník nemusí vésti veřejné účtování jako družstva, ten může zamlčovat pravý finanční zisk. Ale u konsumů tomu tak není. My máme ten dojem, že všechny tyto zákony a vládní nařízení pocházejí od několika jedinců, že tito prostě diktují a vše je děláno bez hlasu lidu, bez vůle národa, ale proti němu. Nic jiného v tom případě nevidíme, nežli to, že vláda povoluje a i patrně zcela shovívavě snáší útoky silných kapitalistů na pracující vrstvy a dělá jim vykonavatele jejich vůle. Či je u vládních kruhů snaha znemožniti rozvoj konsumního hnutí a zničiti toto?
Zde máte položky, malé položky, které se dávají. Jest zde položka o družstvech konsumních a výrobním dělnictvu 1,800.000 korun. Družstva nepotřebují vládních darů a subvencí. Družstva dělnická byla a budou bez danajského daru 1,800.000 korun, který vláda ku podpore navrhuje. To má býti ona podpora družstevnictví, o které mluvil bývalý ministerský předseda Tusar. Děkujeme za jakoukoliv podporu. Žádáme, aby družstva dělnická jako hospodářský útvar sociálně slabý byla podporována ne subvencí, nýbrž 3měsíční daňovou praksí dle vzoru jiných, hospodářsky často zaostalejších zemí. To Srbsko může býti Československé republice ve směru podpory družstevnictví vzorem. Žádáme tedy změnu daňové prakse oproti dělnickým družstvům a vydatnou podporu jejich akce poskytováním levného úvěru.
Vím, že všem tane na mysli otázka, jak tady zaopatřit finance, jak zabezpečit zdravý vývoj hospodářský. My víme, že se nedá mluviti o klidném a zdárném vývoji v hospodářském poměru, my víme, že tyto jsou vázány hlubšími podmínkami, které tkví v soudobém společenském pořádku, ale víme též, že mnohému dalo by se zabrániti rozumným hospodařením, že mnoha slzím utýraných a mnoha bolestem trpících by byl konec, kdyby byl u vůdčích vládních činitelů ten jediný zájem, který by oddaloval sobeckosti od krvavého vykořisťování a který by se šinul na tu směrnici, že národ je vlastně ten drobný pracující člověk a že všechna nařízení, všechna moc jen z vůle lidu má býti prováděna.
Odzbrojte, rozpusťte ohromnou armádu, která pohltí ohromnou většinu státních příjmů, rozpusťte reakční policejní aparát, těch 15.000 četníků, kteří přec nekonají prospěšné práce, kteří nevyrábějí hodnot, a přece žijí! Zaveďte na místo těchto přežilých sborů milici, upravte náš hospodářský život a všechny tyto zbytečné výdaje, které věnujete na militarismus, na četnictvo, na ohlupování lidu, věnujte sociální péči, starobnímu a invalidnímu pojištění, a zacelíte tak rány, které náš dobrý československý lid utrpěl.
A věříme, že nebude tu potom nebezpečí, že nebude tu strachu o zabezpečení hranic, neboť se český člověk bude cítiti ve své vlasti a tuto obhájí lépe nežli dvakrát tolik vojáčků, kteří neradi nesou vojenskou sekaturu, potom lépe si svoji republiku uhájíme nežli horda rakouských generálů a cizozemských reakčníků. (Výborně!) My nejsme takovými jako strana lidová, která mluvila o rozpočtu a řekla, že teď musí mluviti proti rozpočtu, protože není podle jejího sestaven, ale že se musí stavěti jako strana, která slíbila v koalici, že bude hlasovati pro rozpočet, že musí hlasovati pro něj, my to tak neděláme. My nejsme takoví, abychom něco řekli, a na druhé straně zase hlasovali jinak, ale my prohlašujeme, že nespravedlivý tento rozpočet podrobíme veřejné kritice před masami československého proletariátu, a že ukážeme na ty, kteří zvednou zde ruku, aby odhlasovali finanční plán, jako na lidi, kteří zradili svoje poslání, kteří ne pro lid - ale proti lidu v parlamentě hlasují.
My nepošpiníme si zradou svých
rukou, my nechceme zotročovati lid, my pro státní rozpočet nehlasujeme,
stavíme se do oposice a protestujeme co nejdůrazněji proti jeho
přijetí. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní):
Slovo dále má pí. kol.
Karpíšková.
Posl. Karpíšková: Slavná sněmovno! Bylo by jistě lákavé a velmi vděčné podrobiti kritice vývody kol. Skaunicové. Já se na tu cestu nedám, poněvadž mám vyměřený svůj čas krátkou dobou, ve které se chci zmíniti o důležitějších věcech. Je mi docela jasno, že jsou dvě kriteria, dvě hlediska, s nichž posuzují přítomní poslanci a členové zákonodárného sboru rozpočet tohoto státu. Jsou to ti, kteří se k němu staví naprosto zamítavě, a podle toho vypadá jejich kritika, která prýští z nenávisti a vyplývá ze zášti a nechuti k tomuto státu, a jsou druzí, kteří také mohou kritisovati a kritisují, právo kritiky si nedají nikým vzíti, ale kritisují jako ti, kdož milují a jimž záleží na tom, aby byl zjednán pořádek a náprava. Případy, které zde kol. Skaunicová uváděla, aby jaksi naznačila kontrast, který panuje mezi bohatými a chudými, jsou jistě správné, ale jsou to jen výjimky u nás, kdežto v Rusku, v kýžené zemi našich komunistů, v oslavovaném ráji bolševickém, jsou na denním pořádku. Jinak nepovazuji za důležité reagovat na vývody, které byly bývalou mojí soudružkou zde proneseny.
Slavná sněmovno! Rozpočty jsou obrazem rodin i státu, věrným obrazem, který zřetelně mluví o tom, čím rodina nebo stát jest nebo čím chce býti nebo po případě nechce býti na venek i uvnitř. Rozpočet Československé republiky nese zřejmé stopy tichého zápasu mezi dvěma směry - Mezi směrem starým, který usiluje o to, aby udržel své posice, ba aby je zesílil, a mezi směrem novým, který usiluje, aby budováním, přestavbou, pomocí sociálních a hospodářských reforem došel ke svému cíli a uplatnil své požadavky. Oba tyto směry ve sněmovně zaznamenávají svá vítězství, své porážky i svoje ústupky dobrovolné, či nedobrovolné, ponejvíce však taktické. Tím jest také dán charakter našeho rozpočtu, který brání nám socialistům zaujmout k němu stanovisko bezpodmínečně schvalovací nebo naprosto a priori zamítavé Bolestná otázka kompromisu objevuje se i zde a jest věru s podivem po tragických bojích socialistických internacionál, po ranách, jež byly zasazeny dělnictvu celého světa a po naprostém, sice pochopitelném, ale velice neslavném odklonu Leninově v Rusku od nekompromisní taktiky, a naprosto nepochopitelné, že mohou býti ještě dnes naši bývalí soudruzi, komunisté na pochybách o tom, jaké taktiky jest nám použít k dosažení našich cílů v tomto státě: zda kompromisní, či nekompromisní. Pro nás jest v tomto směru úplné jasno. My jsme zavrhli cestu rozbíjení hlav a ničení hodnot hospodářských a kulturních a zavrhujeme ji tím spíše, patříce s pohnutím na to, jaké katastrofální porážky došla v sovětském Rusku. My věříme v sílu a přesvědčivost svých ideí a právě proto jsme se dobrovolně zřekli klacků a šibenic a uznali za nepotřebné takové zbraně v boji, který jest bojem za dosažení vítězství ducha nad hmotou. (Výborně!) Ničím jiným přece uskutečňování socialismu není. A jestliže tento základní poznatek není chápán v táboru dnešních komunistů, jest to trapná degradace socialismu vůbec. Špatný prorok, který nevěří v obrozující sílu a život své idee a ubohá taková idea, která nevítězí vlastní silou a vahou své práce, nýbrž umělými "zárodky", zkrucováním fakt a násilnými metodami.
Nedali jsme se na tuto cestu, nezbylo tedy než jíti cestou kompromisu, od etapy k etapě, zcela jako jde dnes v Rusku Lenin, byv k tomu donucen okolnostmi. Toto zjištění našeho nazírání na postup k socialismu v tomto státě určuje také naše stanovisko k buržoasnímu rozpočtu, v němž není sice ještě vše, co chceme a potřebujeme, z něhož ještě nezmizelo tak mnohé, s čím my naprosto nesouhlasíme, v němž však jsou již položeny základy a dán podklad pro další budování ve smyslu našich zásad a našich cílů.
Tento kratičký úvod sloužiš k vysvětlení, proč hlasujeme my sociální demokraté pro rozpočet tohoto státu. A jestliže jsme přiznali, že rozpočet je dílem kompromisu, pak první naší starostí musí býti, abychom vyrostli v tomto státě v tak mohutného činitele, aby příští rozpočet poskytoval více možnosti k rozvití našich snah a cílů a lépe hověl našim potřebám, čili, abychom my, socialisté všech směrů, byli tím silnějším činitelem, mocnější smluvní stranou, které ve smyslu demokracie přináleží větší vliv, větší váha ve sdělávání rozpočtu. Zjišťujeme-li v dnešním rozpočtu přesycení ministerstva zemědělství, ač jsme v jeho rozpočtu nenalezli ničeho, co by znamenalo větší prospěch zemědělského dělnictva, malorolnictva a jejich družstev, ba dokonce co bylo by řešením bolestivé otázky ochrany a péče o zemědělské dělnice a jejich přímo macešsky se strany společnosti odbývané děti, a jestliže jsme nalezli pokles v ministerstvu sociální péče, nemáme příčiny k zvláštnímu potěšení, ale máme mnoho příčin k zamyšlení se nad situací socialistických stran v tomto státě vůbec.
Dříve než pojednám o vlastním tematě své řeči, budiž mi dovoleno říci kus kreda a určitého názoru na práci žen v tomto váženém zákonodárném sboru. Kol. Zeminová ve své řeči krátce po sejití této slavné sněmovny po volbách vybídla všechny kolegyně, aby věnovaly svůj zájem zejména politice. Jakkoli s tímto názorem souhlasím, ba povazuji za samozřejmé, že se ženy tomuto oboru ve sněmovně nemohou vyhýbati, považuji přece za nutno upozorniti, že máme v našem státě již určité překrvení a přepolitisování, jež volá spíše po stlumení než po dalším živení. Nesdílím názoru, že by zena mohla v době dohledné zatlačiti na poli politickém muže, který má dlouholetou tradici a výchovu za sebou, ale chci věřiti, že žena je přímo povolána k tomu, aby vnesla do tohoto domu a do politiky vůbec, jež je obstarávána dodnes většinou muži, kus srdce, citu (Výborně!) a určité mravní čistoty. (Souhlas.) Nedomnívám se, že je třeba po překročení prahu této sněmovny přestati býti ženou. A soudíc podle smýšlení, cítění a nálady dělnických žen, nemohu v tom viděti jejich přání, nemohu souditi, že by si toho byly přály, když nás sem do tohoto domu vysílaly. Ve světle tohoto poznání musí se mi jako ženě jeviti nejdůležitějším pro obor ženské činnosti v parlamentě ono široké, dosud však chudě zpracované pole sociální péče, pole kulturního a sociálního zákonodárství. Stojíme teprve na samém prahu dobývání práv a svobod pro ženy. Hlasovací právo je jenom klíčem k dosažení úplné rovnoprávnosti a hospodářské neodvislosti. V přítomné době stále ještě musíme zápoliti o právo na práci, které se nám malicherně odpírá, za nárok na stejnou odměnu za stejnou práci, za volnou soutěž a především za ochranu mateřství a dětství cestou zákona.
Dnes nemůžeme na př. prosaditi v obcích ani ten nejprimitivnější požadavek, aby stařenka metařka měla stejný plat se starečkem metařem. Není tedy divu, když se dostane propočítáním let některé úřednici t. zv. zlatého límce a ona nemá za sebou náhodou vysoké školy, že to bouří krev všech v bázni boží zestárlých byrokratů. A já nemohu věřit, že by nápravu těchto věcí mohl způsobiti nějaký politický ženský fenomén, nýbrž jsem přesvědčena, že tuto práci vykonají nejlépe ženy na poli sociálním a kulturním.
Stejně, ba mnohem více to platí o problému bídy, nezaměstnanosti a opuštěnosti, kteréžto věci ženskému cítění jsou tak blízké a sympatické a mohou býti upraveny jen soustavnou a cílevědomou péčí.
Myslím, že mohu zakončiti toto své confiteor úplným souhlasem s kol. Zeminovou, ale s vyzvednutím vlastních našich cílů a požadavků, jichž dosažení a vyřešení volá po ženě, sociální a kulturní pracovnici v našem parlamentě na prvním místě a především.
A nyní k vlastnímu úkolu, v němž jsem si vytkla krátce se dotknouti otázky válečných poškozenců, problému nebydlících a chudinství vůbec.
Začli jsme u nás hned po převratě vážně řešiti otázku oněch nešťastných, jimž válka vzala to nejdražší, totiž zdraví a schopnost ku práci. Byli jsme si vědomi, že další existence statisíců postižených je odvislá od druhu a výše pomoci, již jim může poskytnouti stát. Neměli jsme statistik a problém před námi ležel jako obrovský balvan neurčitých rozměrů. Vydali jsme si zákon ze dne 20. února 1920, jenž svou obsáhlostí předčí zákony jiných států, jimž stává se vzorem k napodobení, přes to však má některé vady, jež vyplynuly právě z nedostatku přesných statistik o počtu válečných poškozenců. Rostoucí drahota ovšem také hodně korigovala číslici příspěvků a výměrů rent, takže dnes, po zkušenostech, musíme v době co nejkratší přistoupiti ku změně zákona z r. 1920, zejména po stránce zvýšení důchodů vdovských a sirotčích.
Přirozeně i pensijní požitky invalidů musí novela zákona upraviti ve shodě se stávajícími drahotními poměry. Novela zákona musí také vyrovnat nepoměr mezi důchodem vdov po prostých pěších vojínech a vdov po vyšších důstojnících. Vdovství je stav stejně bezmocný a bezútěšný, ba mnohem bezútěšnější pro chudou vdovu, než pro vdovu po plukovníku, pro vdovu po vyšších vojenských hodnostářích. Bylo-li předpokladem kruhů důstojnických ženiti se po složení dostatečné kauce, není zde důvodu, aby se právě těmto vdovám, jichž nárok nechci nikterak podceňovati, měřilo měrou vrchovatou a nejchudším vdovám měrou velice skoupou.
Odstraňujme soustavně křiklavé hospodářské i sociální výsady, tím ulomíme hrot sociálnímu boji, který nutně a spravedlivě musí proti nepřípustným výsadám směrovati. Nemáme-li zahubiti tělesně i duševně celou generaci, jež nám vyrůstá ve válečných sirotcích, musíme dáti matce-vdově i sirotkům náležitý důchod. Ale tím není povinnost státu skončena, vdovám se musí poskytnout a zaopatřit i přiměřené zaměstnání. Při výměru vdovských důchodů budiž napříště každá vdova s dvěma dětmi považována za práce neschopnou. A dále: důchody sirotčí nesmějí býti zmenšovány v poměru k poctu sirotků v jedné rodině. Nevím, v čí hlavě se zrodilo ono chytráctví, podle něhož každé druhé, třetí a další dítě má míti snížený důchod sirotčí. Může někdo dokázati, že 5 párů bot stojí právě tolik jako 3 nebo 4 páry bot? Může někdo dokázati, že z bochníku chleba neubude více, když z něho bude matka krájeti pro 5 dětí, nežli pro 3 nebo 4 děti? S tímto klamným úsudkem se shledáváme všude, bojujeme proti němu v obcích, ovšem marně. S týmž oprávněním mohly bychom aplikovat, když se najedí 3, nají se čtvrtý, ovšem na úkor těch tří. S týmž oprávněním mohli bychom říci: Namačkáme-li 6 lidí do jednoho příbytku, on se tam ten sedmý také ještě vejde. Úsudek některých znalců, tak zvaných znalců, že se ušetří na nájmu a otopu při větším poctu dětí, nedá se dobře hájiti, poněvadž v prvém případě se to děje na úkor zdraví a mravnosti, v druhém případě neexistuje úspory na otopu vůbec, poněvadž dnes chudí lidé topí pouze proto, aby si uvařili pokrm.
My tedy trváme na požadavku, aby v novele zákona byl vyměřen sirotčí důchod každému dítěti stejnou kvotou. Při tom dlužno míti na paměti jedno: Zákonem řeší se otázka vdovských a sirotcích důchodů všeobecných. Ale život má kruté a bolestivé odchylky od pravidla zákona. Máme vdovy s 8, 9 i více dětmi. A tu se táži: Je myslitelno, aby matka-vdova mohla vyživiti a vydržeti se sebe vyššími důchody tak četnou rodinu? Vždyť jenom praní, žehlení a spravování na tak četnou rodinu je úctyhodnou prací a výkonem. Jak by mohla takováto vdova od 3 dětí výše počítajíc, ještě přivydělat k udržení své rodiny? Pro tyto a jiné mimořádné poměry budiž zařazen do příštího rozpočtu nejméně 1 milion korun na mimořádné výpomoci, a nejen zařazen, nýbrž také vydán. Je mi známo, že jsou v Karlíně ještě statisícové fondy a nebyly dosud vydány a jeví se všude potřeba, aby mimořádnou pomocí na podporách se vyšlo, zejména vdovám a sirotkům dnes, v době zimní, vstříc. Mimo to potřebujeme, aby byl založen stomilionový stálý fond k nadlepšení sociální péče vůbec.
Máme vdovy s více dětmi, jichž mužové zemřeli, aniž by se dalo dokázati, že se tak stalo následkem válečného zranění nebo neschopnosti organismu k odolání nemocí. Představíme li si, že od takového lékařského vyšetření a zjištění závisí osud matek s houfem dětí, musí nás zamraziti z pocitu odpovědnosti, jejž musí míti každý lékař, když jediným škrtem péra rozhoduje o tom, má-li taková ubohá matka zůstati vyřazena z dobrodiní zákona a uvržena do nejstrašnější bídy. Přáli bychom si, aby takovéto případy byly řešeny nejen podle suché litery zákona, ale aby tam, kde se jedná o zaopatření nemajetné rodiny, rozhodoval i cit a lidskost. Pro takovéto případy - a máme jich dost, uvádím jenom případ vdovy Blažkové z Kolovrat, matky pěti drobných dětí - musíme míti v rozpočtu částku, jak jsem již naznačila, z níž by se poskytovaly mimořádné výpomoci a pomáhalo by se takovým vdovám zajistiti nebo vybudovati další existenci.