Na těžké válečné poškozence budiž v novele zákona pamatováno tak, aby jim bylo poskytnuto úplné zaopatření. Zamýšlená úprava bude státi kolem 140 milionů Kč a lze jen vřele apelovati s tohoto místa na všechny poctivé invalidy, aby ze svého středu vyloučili lidi, kteří by neoprávněně chtěli přijímati rentu. Jenom tak budeme moci zaopatřiti skutečně poškozené, těžké invalidy. Jest známo, že 60% válečných invalidů by mohlo dostati trafiky, ale jen tehdy, kdyby se rigorosně postupovalo. V poslední době množí se oprávněné stížnosti invalidů na vysoké daně, jež jim jsou předepisovány za celý rok, tedy i za jejich předchůdce. Ministerstvo sociální péče vyzvalo ministerstvo financí k poradě ve věci vysokého zdanění invalidů-trafikantů. Jeho výzva však zůstala nepovšimnuta. Zdá se mi nutným, aby ministerstvo financí projevilo v tak vážných věcech ochotu a dobrou vůli alespoň ku projednání takovýchto věcí. Vždyť je to nezávazné, jen projednání, jen porada. Ale i jinak jest dosti stížností na neochotu tohoto ministerstva ve věcech, týkajících se ministerstva sociální péče, a myslím, že ani přetížení prací nemůže tu býti omluvou k tomu, aby se po léta spisy nehnulo.
Všeobecná stížnost válečných poškozenců do zdlouhavého vyměřování důchodů - to jest kapitola sama pro sebe. Až dosud máme 180 tisíc výměrů, 80.000 jich zbývá ještě vydat pro Čechy a 12.000 za hranice. Tyto věci vyřizuje pensijní likvidatura ministerstva sociální péče, jež jest spíše uvězněna než umístěna v bývalém klášteře Tomášského kostela. Již příchod do této truchlivé budovy napovídá, jaké to může býti uvnitř. Ale to, co je možno viděti v úředních místnostech této likvidatury, převyšuje i tu nejsmutnější představu! To není úřad, to je mučírna, v níž pracuje přes 50 lidí, podrývajících denně své otřesené zdraví. Jsou tu zaměstnáni i invalidé s amputovanými údy, vesměs smluvní úředníci. Ze 52 sil jsou pouze 4 definitivní - lidé s ubohým platem. Uvedu jen některé případy: Pan Helmich ztrávil 4 roky v legiích u pluku Mistra Jana Husi, nyní úřaduje v této lidomorně za 862 K měsíčně a večer chodí hrát po biografech, aby se dosytil. Věru, že to není záviděníhodný los a naši němečtí krajané, kteří tak často našim legionářům vyčítají, po tomto zjištění snad si uvědomí, že není všechno tak lesklé, tak zlaté, jak se jim to na pohled zdá. Jsou tam také ještě jiné špatně placené síly. Je to Vildman s 1200 K měsíčně, pan Vosátka, ženatý člověk, otec 1 dítka, s 980 K měsíčně, p. Kudláček, amputovaný ruský legionář, s 1075 K měsíčně. A tážete-li se na ženské síly výpomocné, odpovídám, že ty požívají platů 400, 500, nejvýše 600 K měsíční almužny. A údělem všech těchto lidí je rheumatismus, i objevivší se již záněty ledvin, jak o tom svědčí případ p. Lorence. A tito lidé zde od nohou mrznou, napěchováni v pravém slova smyslu mezi žalostným, špinavým zdivem, s něhož teče a vyparuje se nepříjemný zápach. V bývalé prádelně se úřaduje. Nad záchodovou žumpou jsou umístěny katastry, kde materiál vlhne a úplně se kazí. Likvidační archy jsou tu nahromaděny a vystavovány stálému poškozování pro úplný nedostatek místa. V případě ohně byl by tento nepostrádatelný a cenný materiál ve vteřině ztracen, poněvadž tu není žádného vhodného umístění. A v tomto příšerném ovzduší pracují desítky lidí, jeden druhému pod nohy se plete. V bývalém refektáři jest stůl vedle stolu se 42 úředníky. Na kazatelně v koutě umístili typmamselku a tak místo slova božího ozývá se odtud klapání stroje. Na čtverečním metru vystřídá se denně 25 až 30 stran, na všem lpí spousty prachu, poněvadž místnosti nelze ani pro přeplnění rádně čistiti. Tak pracují invalidé s otřeseným zdravím a venku čekají tisíce jejich kamarádů na vyřízení svého výměru. Nespokojenost roste a vybíjí se často na těchto ubožácích, kteří nemohou v klášterním doupěti dělat větších zázraků, než dělají, úřadujíce svědomitě za takových podmínek. V těchto věcech musí se státi náprava. Nebude se přece čekat, až tito lidé odloží péro a zastaví činnost, aby dokumentovali ubohost a neudržitelnost svých poměrů. Stát by ušetřil 4 až 5 milionů, kdyby tito lidé mohli v klidu pracovat a lidé na vyřízení svých věcí čekající by nabyli klidu. Připomínám, že jen na Berounsku chybí téměř polovina vdovských výměrů, což nepřispívá ovšem k uspokojení těchto lidí.
V Karlíně máme invalidovnu. Každý by se domníval, že invalidovna patří také invalidům. To by zajisté leželo ve věci samé. Ale to by byl omyl. K vůli 3 až 4 rodinám důstojnickým musí se v přeplněných místnostech tlačiti pracující úředníci. Kde bydlely dříve 3 rodiny, je dnes 360 úředníků. (Slyšte!) Jsou tam v pravém slova smyslu nacpáni. Při tolika percipientech, jichž je 250 až 280.000 - připomínám, že zemská pensijní likvidatura má pouze 27 tisíc a disponuje 60 zapracovanými úředníky, kdežto v invalidovně je pouze 56 nezapracovaných úředníků pro obrovskou číslici 280 tisíc - a za takovýchto poměrů nelze ovšem čekati zázraků. Průměr onemocnělých invalidů je vyjádřen úctyhodnou číslicí 1200 případů denně. Pro tyto lidi není nemocnice, o umístění jich musí úřad prosit a čekat mnohdy celé týdny na vyřízení. Ale nejen to. Místnost, jež jest vyhrazena 2 lékařům a je průchodní stanicí, kudy se ustavičně probíhá, kde se ustavičně víří prach a kde vůbec není možno vyřizovat ambulanční ošetření, je skutečným paskvilem na lékařskou síň ordinační. Zde by se dalo opět docíliti značných úspor, mohly by se tam lehčí případy vyřizovat, které jinak musí býti posílány do nemocnic a k soukromým lékařům. Zemský úřad má své úplně nemohoucné, zanedbané, opuštěné invalidy. Říká jim "sirotci". A tyto lidi musí nutně v invalidovně umístiti, nemají-li se stát přítěží společnosti. A pro tyto ubožáky má k disposici 2 až 3 pokojíčky. Nájemné z těchto pokojíků, jež vybírá ministerstvo národní obrany, činí 6 K denně za osobu, čili 280.800 Kč za ubytování 130 lidí ročně. Číslice tyto zavánějí lichvou a je naprosto nesmyslné, když jedno ministerstvo přepíná rozpočet druhého. Přehlížíme-li toto obrovské pole práce, jež nutno ještě vykonati v zájmu invalidů, uvážíme-li, že je potřebí je léčiti a ještě více je školiti a pomáhati jim k založení vlastní existence pomocí družstev, jichž máme dnes jen ortopedických na 200 - tedy je vidět, že se myšlenka ujímá - uznáváme-li tedy potřebu tohoto školení, které zajišťuje existenci a dává nám možnost, že se zbavíme charitativního rázu podpor, proto musí býti toto školení podporováno a musí býti v invalidovně poskytnuto místa pro pořádání kursů.
Díváme-li se tedy na všecko to, musí nám býti jasno a musíme zřetelně říci: invalidovnu invalidům. Pro rodiny důstojníků, jež jsou tam dodnes ubytovány, musí býti opatřeny a budou zajisté opatřeny byty jinde.
Veškeru péči o válečné poškozence, jíž, jak jsem řekla, musíme odejmout charakter lidumilnosti, ba veškeru sociální péči, bude nutno soustředit, zákonem rozluštit otázku roztříštěnosti, jež až dosud zde panuje. Zbídačení mas vyžaduje ne almužny, ale soustavné sociální péče, jež musí být ve vůdčích osobách i podřízených úřednících naprosto odbyrokratisována. O stavu zbědovanosti mezi invalidy svědčí číslice hodně vysoká, totiž záznam žádostí podaných za obuv, šatstvo a mimořádné výpomoci. Tato číslice jest representována 350.000. Tedy je vidět, že schudnutí a zbídačení mezi těmito vrstvami je neobyčejně veliké.
Zbývá mi ještě zmíniti se o válečných slepcích, jichž máme uznaných 314. Z nich je zaopatřeno trafikami 136, domovinami a trafikami 28, domovinami 24, různými živnostmi a obchody 11, biografy 4, zaplacením knihovních dluhů 22. Zbývá tedy ještě zaopatřit 89 válečných slepců, kteří jsou odkázáni na invalidní důchod většinou se 100%ní přirážkou. Při zaopatřování slepců a invalidů vůbec trafikami naráží se na mnohé překážky, hlavně však na pomalé zabírání trafik. Uvádím případ slepce Jana Tesaře, který žádal v dubnu 1920 za vyvlastnění trafiky paní Mončákové ze Žižkova, o níž bylo zjištěno, že není závislou na výnosu trafiky. Okresní finanční ředitelství trafiku paní Mončákové vypovědělo, ale zemské finanční ředitelství jí trafiku ponechalo nadále a na slepce nebylo vzato zřetele. Tentýž případ je u slepce Františka Šnajberka, jehož žádost byla rovněž odmítnuta a trafika ponechána majitelce statku kdesi u Jičína, paní Lukešové. K charakteristice finančních úřadů, jichž povinností jest vyjíti sociální péči co nejvíce vstříc, dlužno ještě uvésti případ J. Sadílka z Nuslí, jemuž byla propůjčena trafika čp. 167, vyvlastněná majiteli B. Vikovi, domácímu pánu a majiteli výnosné restaurace. Nyní má mu být trafika opět odejmuta, poněvadž pan domácí prokázal, že jest rovněž invalidou, ale z roku 1878. Takovéto jednání finančních úředníků pobuřuje a ony stávají se brzdou v řešení existenčních otázek válečných poškozenců.
Přecházím ke druhé naléhavé otázce dneška, otázce nebydlících. Všechno, co dosud bylo po té stránce vykonáno, nestačilo ani zdaleka k rozřešení krise. A když byla v této sněmovně zrušena platnost zákona o zabírání bytů obcemi, tu všechny ty skrovné výsledky stavebního ruchu byly anulovány, poněvadž uprázdněné byty se ihned rušily domácími pány. Jestliže města získala za milionové náklady byty, byl výsledek této práce úplně zničen v krátké době zrušením tohoto zákona, poněvadž nám více bytů ubylo, než jsme stačili postaviti.
Pan dr. Rašín zde před několika týdny litoval na tomto místě, že znovu má být zasahováno do intimity rodin a že má býti rušen tak domácí klid a štěstí rodinného krbu zavedením zákona, omezujícího svobodu bydlení. Pan dr. Rašín jistě uzná, že v době, kdy máme lid úplně bez přístřeší a tri až čtyři rodiny napěchované ve dvou, ba mnohdy také jen v jedné světnici, nelze mluviti o neomezené svobodě bydlení lidí zámožných. V republikánském státě mělo by býti vlastně samozřejmé, že nikdo nemůže bydlet přepychově, když jiní nemají, kam by hlavu složili. Ale já vím, pan dr. Rašín je tak šťasten, že ho nenavštěvují lidé nebydlící, lidé plačící, prosící a vyhrožující. K němu nechodí zoufalé těhotné ženy, jež nemají kde porodit. Jinak by jistě ani on nemohl jinak než vysloviti se pro obnovení zákona o zabírání bytů obcemi a prodloužení zákona o ochraně nájemníků. Trváme na tomto požadavku, poněvadž od jeho splnění závisí osud tisíců rodin.
Slavná sněmovno! Uvědomme si, co to znamená pro dnešní i příští generaci, co to znamená pro desetitisíce dětí, jež musí žít v tak hrozných poměrech bytových, jak jsme toho dnes svědky.
Voláme po mravním obrození národa a zatím vraždíme děti duševně i tělesně, nemohouce jim poskytnouti zdravého a slušného bydlení. Bohaté kruhy průmyslové se vyhnuly stavební povinnosti, obce svádějí marné boje s bohatými jednotlivci, kteří nám dali čestné slovo, že budou stavět, když se jim byty nezaberou, ale od svého slova utekli. Losová půjčka zklamala, nezbývá, než se utéci k nucené půjčce bydlících. Naše ministerstva stále ještě zabírají soukromé byty, a když se někde chce stavět, přichvátá státní regulační komise a činí zbytečné potíže. Ministerstvo financí zakoupilo býv. klášter Anglických panen a chtělo provésti tam adaptace za účelem vyprázdnění místností, jež jsou najaty v různých domech, po nichž jest tak obrovská poptávka. Ale státní regulační komise, aniž by byla provedla komisionelní řízení, odepřela schválení plánu, odvolávajíc se na úsudek památkového úřadu, resp. Klubu pro starou Prahu, podle něhož by přístavba porušila panorama Prahy, ačkoli podle plánu je zcela zřejmo, že hřeben střechy nemá býti zvýšen, místnosti tam mají býti upraveny zpola mansardy. Pánové, kteří za jednohodinné denní úřadování požívají platu 48.000 Kč ročně - pan předseda Sakar za jednu schůzi týdně požívá 24.000 Kč ročního platu - pánové rada Melcer, prof. Engel, mag. rada Knot, pan exmin. Procházka, min. rada Stibral, inž. Záruba-Pfeffermann, arch. Hybšman, takovýmto způsobem ztěžují a znemožňují stavební ruch.
Přicházím k celkové sociální péči, neboli k chudinství, jak jsme si zvykli nevkusně říkat. Řekla jsem, čeho je třeba vykonat pro vdovy a siroty válečné. Ale to je jenom jeden díl, a to menší díl, jedna stránka věci. My máme také veliké množství vdov civilních, vdov, jež zůstaly bez jakékoliv podpory se strany státu. Příspěvky, jež poskytují dnes obecní správy svým vdovám a sirotkům, nejen že nestačí k účinné pomoci, ale omezují se jen na veliká a střední města, kdežto v malých obcích a vískách ve veliké většině zůstávají vdovy a siroty bez pomoci. A my máme ještě další, nejsmutnější oddíl vdov a sirotků. Jsou to ženy a děti, opuštěné muži a otci. To jest ta nejtruchlivější kapitola v našem životě a dotýká se těch nejubožších, na něž není nikde pamatováno, kteří naopak jsou s opovržením odmítáni a zůstávají bez pomoci, poněvadž mezi prostými lidmi, na tom nejnižším stupni společenském, se rozvody neprovádějí, muž není přidržován ke konání svých povinností, žije kdesi za horami a žena zde stojí v obci bez pomoci a bez prostředků. Pro sirotky po živém otci jsou zavřeny sirotčince, poněvadž oni nejsou skutečnými sirotky, pro vdovy po živých mužích není podpory městské ani obecní, poněvadž se za skutečné vdovy nemohou považovati. Žel, že se tyto případy denně mnozí a prostředků ke spomožení jest tak málo.
My máme také mimo válečné slepce daleko větší počet slepců civilních - těch je na 6000 - a pro ty se dosud koná tak málo nebo docela nic.
My máme také velmi nedostatečné zřízení chudobinecké, jemuž se staří lidé zuby nehty brání, pokud jim to jen trochu je možno. Jméno chudobinec straší a odpuzuje. My tam hromadíme staré chudáky po 4-5, (Posl. Sychravová: Po devíti!) i po devíti, jak zjišťuje kolegyně, kde se vzájemně sužují svými nemocemi, vadami a náladami. Potřebujeme nových a účelnějších budov, jež nenazveme více nechutně chudobinci. Proč by se nemohl takový dům jmenovat: Domem odpočinku, domem pokoje aneb jakýmkoli jiným přiléhavým názvem. A tyto domy musíme stavět s velikými společnými pracovnami a jídelnami, ale i s velikým, dostatečným počtem malých oddělených ložnic, abychom zabránili šíření nemocí a dopřáli starým lidem skutečného klidu. Zvláštní péci potřebují v těchto domech starci, kteří bývají ve svém stáří a opuštěnosti úplně bezmocni, nedovedou se čistit, nedovedou si vyprat, nedovedou si vařit a hynou za okolností někdy velmi truchlivých.
My potřebujeme také řešit otázku sirotků, učedníků, hochů i dívek, a musíme chrániti tyto ubohé mučedníky před nesvědomitostí některých mistrů, jež se často projevuje tam, kde není otce nebo rodičů vůbec. Neříkám tyto věci z nějakého odporu k živnostenskému stavu, ale říkám to po smutných zkušenostech, kterých jsem nabyla jako soc. referentka města Kolína, kde sjednáváme smlouvy s mistry a denně přicházím ku zjištění, že smlouvy nejsou dodržovány, že učedník, který po celý den dělá, večer se pošle mámě s pěti dětmi na krk, aby mu dala jíst. Zde je pole, kde musíme nasaditi všechny páky, poněvadž zde se jedná o budoucí existence příštích lidí. Smlouvy, jež se zde musí v takových případech sjednávati, musí býti také všude dodržovány a přesně kontrolovány. Tisíce dětí se nám tak mrzačí na duchu a na těle, ubíjí se v nich chuť a láska k životu a vyrůstají z nich lidé zahořklí, toužící po pomstě za ztracené mládí, za svá ztracená léta učednická. Dobrou polovinu sociální péče bychom si ušetřili, kdybychom předešli sociálním křivdám, opuštěnosti a zanedbání individuí.
Z toho, co jsem zběžně narýsovala, jest zřejmo, že nás čeká ještě obrovská práce na poli sociální péče, již nejen stát, nýbrž i všichni občané musí konat jako povinnost k sociálně a hospodářsky slabším. Proto se dovoláváme, aby stát převzal náklad na chudinství podle §§ů 20-21 novely obecního zřízení, ale nejen toho se dovoláváme, apelujeme přímo, aby každý si byl vědom vlastních povinností ke svým, aby se nám nedělo, jako se děje dosud, že lidé poměrně dobře situovaní - obchodníci, dobře postavení dělníci, dobře postavení úředníci - nacpávají nám chudobince a chorobince svými rodiči a sestárlými příbuznými.
Podkladem k této veliké práci bude sociální pojištění, starobní, invalidní, vdovské a sirotčí, jež musí býti touto vládou provedeno, má-li býti splněna naděje veliké většiny národa. K provedení sociálně-pojišťovacího zákonodárství bude třeba kromě sil s nižším a středoškolským vzděláním též rady vedoucích sil s vyšším vzděláním mathematickým a právnickým. Nedostatek těchto sil by mohl vážně ohroziti úspěšné provádění pojištění. Z toho důvodu žádáme, aby ministerstvo vyučování a kultu zařídilo vše potřebné, aby na universitách byly zřízeny co nejdříve kursy neb pravidelné přednášky z oboru pojišťovacího práva, pojistné mathematiky a statistiky.
Ke konci s povděkem kvituji vládě republiky, že povolila 10 mil. korun na zmírnění hladu v Rusku. Ale je potřebí ještě více: do republiky přicházejí zmučené, nevinné děti ruské a hledají záchranu před smrtí hladem. Nemělo by být jedné rodiny zámožné či bezdětné, kde by tyto děti nenalezly útulku, přístřeší a touženého chleba. Celá československá veřejnost by zde měla dokázat lásku a sympatie k nešťastnému Rusku a přispět tak k trvalým přátelským vztahům k velikému národu ruskému.
Podrobila jsem kritice jisté nedostatky v republice, učinila jsem tak jako ten, kdo miluje a přál by si viděti věci i poměry lepší, a nikoliv jako ten, jehož kritika prýští z nenávisti k tomuto státu a je živena zaujatostí.
Vynikající pracovník naší strany pronesl velmi oprávněně větu: Věříme v tento stát. Já k tomu dodávám: Víra naše bude tím silnější a žhavější, čím dříve a spíše budou splněny naléhavé požadavky pracující třídy a odstraněny sociální křivdy.
Budeme hlasovati pro rozpočet
tohoto státu, poněvadž tento stát je nám radostným příslibem do
budoucna, on je nám půdou, na níž úspěšně probojujeme svůj hospodářský
boj. (Výborně! Potlesk.)