Při otázce šetření objevila se tendence šetřit na úřednictvu a zaměstnanectvu restrikcí platů nebo přídavků. To by byla falešná methoda, když drahota spíše stoupá nebo aspoň neklesá. Mohlo by se započít se šetřením, aspoň prozatím, snad na některých těch hradech a zámcích českých, na různém zbytečném cestování, tiskovinách, kterých se vydává spousta, na vyslanectvích a konsulátech a jiných ještě věcech. Jest dobré, když máme všude konsuláty, kde jest možno je zřídit, ale přece jen v tom ohledu naše ministerstvo zahraničí se příliš etablovalo na velmoc a neobyčejně rychle v krátké době příliš investuje do tohoto zřizování zastupitelských úřadů, což, myslím, neodpovídá v tom rozmachu a v té šíři našim poměrům. Máme konsuláty v zapadlých končinách, kde snad ani nevědí, kde Československá republika je. Toto rychlé rozšiřování sítě konsulátů neodpovídá ani našim finančním poměrům, ani snad opravdovým hospodářským a obchodním zájmům a potřebám naší republiky. Zde, myslím, by se mělo šetřiti, ale právě zde se přichází s rozpočtem o 100 milionů K více, než tomu bylo loni.
Hlavně však mělo se šetřiti účelným, správným a řádným hospodařením a vyděláváním peněz v našich monopolních hospodářských ústřednách, zejména v prvém a druhém roce tohoto hospodářství, kdy vlastně celé to hospodářství naše bylo na tomto zařízení založeno. Tvrdím, že kdyby zde bylo bývalo hospodářství řádné a nikoliv takováto hospodářsko-obchodní lajdačina, že nepotřebovali jsme až dosud tíživé a nepopulární daně z obratu, a měli bychom nejen rozpočet v rovnováze, ale i příjmy v převaze. Právě zde na tomto poli se u nás neobyčejně mnoho zanedbalo a prodělalo a následkem tohoto nehospodaření musely býti zavedeny rychle různé daně a veliké zatížení obyvatelstva, s nímž se dnes setkáváme.
Tolik považoval jsem za účelno
říci za naši stranu k této kapitole státního rozpočtu. Rozpočet
sám v celku nám nevyhovuje, nemáme ani důvěry v jeho cifry příjmové
a výdajové, jak nám také ukázala zkušenost s fiktivní a falešnou
rozpočtovou rovnováhou roku právě běžícího. Také na naše požadavky,
které tkví jen ve volání po pořádku, hospodárnosti a spravedlnosti,
nebralo se dosud žádného zřetele. Proto nemůžeme hlasovati pro
rozpočet jako celek, a reservujeme si kladné hlasování až na dobu
jinou, kdy bude stav a situace taková, až my s dobrým svědomím
jako dobří a opravdoví republikáni budeme moci pro rozpočet hlasovati.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban
(zvoní): Dalším řečníkem "pro" zapsaným jest
pan posl. Bergman. Dávám mu slovo.
Posl. Bergman: Slavná sněmovno! Při projednávání letošního rozpočtu, pokud se týče hospodářských odvětví, lze konstatovati jistý pokrok proti loňskému roku, ačkoli tento rozpočet, který předložila koaliční vláda, jest dílem vlády úřednické, která ho sestavovala v době, kdy se u nás začalo vyslovovati již heslo šetrnosti.
Pro krátkost času, který jest mi vyměřen, chci se zmíniti povšechně jen o rozpočtu ministerstva zemědělství a rozpočtu presidia ministerské rady, pokud se tento týká pozemkové reformy, a chci se jen letmo dotknouti rozpočtu ministerstva pro zásobování lidu.
Pokud se týká samotného ministerstva zemědělství, dlužno upřímně vítati pozornost věnovanou vyučování a pokusnictví. Zcela správně jest brán náležitý zřetel na lidové kursy zemědělské a nižší školy. Při této příležitosti myslím, že jest třeba říci, že vysoké školy a vyšší učiliště pro naši potřebu stačí, poněvadž potřeba absolventů těchto škol jest velmi odvislá od dalšího provádění pozemkové reformy.
Kdyby v této reformě bylo pokračováno tak, jak bylo počato, tu by ovšem nebyla potřeba absolventů vyšších a vysokých škol příliš veliká a bylo by nutno dbáti velmi pozorně toho, aby nebylo vychováno příliš mnoho inteligentního proletariátu, s nímž bychom si po případě nevěděli potom rady. Naproti tomu stoupla by pak ovšem potřeba nižších škol a lidových kursů.
Poněvadž se velmi mnoho mluví o sestátnění všech škol, mám za to, že zde bude třeba určitého konservativismu, pokud se týče škol nalézajících se dosud v zemské správě. Je nutno, aby dobře prosperující zemské zemědělské školy byly ponechány i nadále ve správě zemí, které dle individuelních potřeb mohou je říditi.
Pokud se týče meliorací, které jsou tak vysoce důležity pro racionelní polní hospodářství, myslím, že k nim bylo v předloženém státním rozpočtu ne příliš blahovolně přihlíženo a že dotace v předloženém rozpočtu jim vyměřená není dostatečná.
Velmi důležitým oddílem rozpočtovým jest rozpočet týkající se státních statků. Tento rozpočet jest něčím novým, poněvadž teprve letos bylo možno k němu přikročiti, a tu kladu hlavní důraz na náležité a správné lesní hospodářství. Je nutna za všech okolností unifikace státní lesní správy. Pan generální referent věnoval značnou část rozpočtové řeči této otázce, a já plně souhlasím s jeho názorem, že ve správě lesů musí býti zaveden pořádek a systém. To, co řekl pan generální referent, jsou ony interesentům známé návrhy pana ministerského rady dr. Šimana, které nutno schvalovati.
Je však nutno říci při této příležitosti, že lesy, které jsou skutečným pokladem tohoto státu, jsou společným majetkem československého národa a že jejich správa musí býti také takovou, aby tento moment byl náležitě vyjádřen. Velmi nešťastnými jsou ony snahy, aby lesy staly se předmětem nějakého politického souboje, a je nutno, aby za dozoru vlády a zákonodárných sborů spravovali československé hvozdy kvalifikovaní, státně zkoušení lesní hospodáři a lesníci, a aby těmto byla také ponechána jako jedině povolaným plná odpovědnost za dobré lesní hospodářství.
Nebylo by proto ani na prospěch lesů, ani na prospěch lesníků, kdyby zejména tito poslední chtěli zpolitisovati svoje odborné organisace tím, že by stavěli v jejich čelo politiky. Bylo by tím méně šťastno, poněvadž lesníci celou svojí minulostí, svým životem a svojí působností vždy stáli se svými otázkami mimo politiku a dávali již tím jaksi vždy velmi zřetelně na jevo, že pěstují a chrání lesy pro celý národ. Bude dobře, zůstanou-li lesníci, pokud se týče lesohospodářských otázek, na této dobré cestě a bude to k jejich prospěchu, ku prospěchu lesů i státu. Také pokud se týče úpravy jednotné lesní inspekce, na kterou v generálním referátě byl položen velmi značný důraz, lze souhlasiti potud, pokud obsazování projektovaných míst lesních inspektorů bude se díti čistě s hledisek hospodářských neodvisle ode všech politických vlivů.
Takto musí býti postupováno i při obsazování míst inspektorů hospodářských.
Přicházím k důležité stati našeho státního rozpočtu, a to k dílu týkajícímu se pozemkové reformy. Pokládám za největší chybu pro pozemkovou reformu, že jisté kruhy rozdělily český národ na dvě části, a to přátele a nepřátele této reformy. Je otázkou, kdo jest přítelem a kdo jest nepřítelem tohoto díla, které může se státi buď velikým požehnáním nebo velikým neštěstím národa a státu. Poněvadž mým přátelům i mně velmi často bylo vytýkáno, že jsme nepřáteli pozemkové reformy, chci o tom říci několik slov.
Po mém soudu jest pozemkové reforma něčím tak velikým, že měli by všichni lidé dobré vůle v tomto státě dáti hlavy dohromady a raditi se o tomto velikém projektu.
Měla by býti hledána střední cesta, taková, aby na ní mohl býti nalezen největší národní prospěch. Tvrdím, že není možno jedině a výhradně parcelací provésti tuto velikou věc, a myslím, že pozemkovou reformu velmi značně poškozují ti, kteří jedině a výhradně rozdělením československé půdy na malá trpasličí hospodářství chtějí ji provésti.
Statistika o této věci nemůže nikoho přesvědčiti o správnosti takového názoru. Taková malá hospodářství nejsou s to učiniti soběstačným náš stát a je nutno přihlížeti také k jiným typům hospodářským. Připustím-li nutnost malých hospodářství, pak musím také poctivě a otevřeně říci, že jest třeba vedle nich statků střední velikosti, ano i velkostatků. Říkám-li velkostatků, pak nemám na mysli latifundie, jež jsou otázkou a kapitolou pro sebe. To říkám předem proto, poněvadž se stalo modou zrádcování všech lidí, kteří mají odvahu říci tuto dobrou věc s nejlepšími úmysly.
Jest třeba tvořiti i soběstačné hospodářské celky, které budou pomáhati k tomu, aby se stal soběstačným národ i stát. Je-li dnes modou hájiti jen parcelaci, pak nemohu zatajiti, že hájení tohoto jediného typu pozemkové reformy zabíhá velmi často až do směšnosti. To se stává zejména, když staří zemědělští pracovníci, kteří většinu svého života po naší vlasti kázali o melioracích, arondacích, komasacích atd., hájí dnes parcelaci, na kterou po celý svůj život poukazovali jako na neštěstí.
Myslím, že není poctivého českého člověka, který by nechtěl, aby pozemková reforma stala se skutkem. Ale jest třeba v první řadě vzíti v úvahu moment nacionální, a tu říkám otevřeně, že po této stránce se pozemková reforma řešiti nezačala. Musí se otevřeně říci, komu jest možno půdu vzíti a komu je ji možno dáti. Musí se jasně říci, že sice půdu dostanou domkáři, ale že také se posílí střední statek a že tato reforma nestane se v žádném případě na úkor poctivých českých lidí.
Musíme zejména beze všech ohledů a bez vzájemného hašteření rozřešiti existenční otázku oné veliké armády zaměstnanců na pozemkovém majetku a to jak hospodářské a lesnické inteligence, tak i zřízenectva a dělnictva.
Musíme si otevřeně říci, že tato reforma nebyla dosud reformou, nýbrž prostým obchodem, při kterém vždy nebylo dbáno prospěchu věci. Musí býti jasno, že půdu nebudou dávati jednotlivci, nebo jednotlivé strany, nýbrž, že ji bude dávati jedině a výhradně osvobozený stát. Nesmí se opakovati taková bezohlednost, s jakou se vzala vydržená práva starousedlíkům, kterým se tato práva vzala dříve, než zabraná půda velkostatkářům, kteří byli označeni za nepřátele našeho státu.
Otázka starousedlíků musí býti revidována, jako celá řada revolučních a poválečných zákonů. Nesmí se také opakovati hříchy, jako jsou zákony, které tak těžce postihují pronajímatele drobné zemědělské půdy. Tito lidé jsou ubožáky v pravém slova smyslu, poněvadž v době poměrně příznivější hospodářské konjunktury dostávají nájemné přímo žebrácké. Také na nájemce dvorů, kteří investovali do najatých objektů celé svoje jmění, musí býti vzat náležitý zřetel, poněvadž v celé řadě případů majitelé zabrané půdy dávají i těmto zemědělským podnikatelům, kteří ve skutečnosti nejsou ničím jiným, než středními rolníky, výpovědi, které jsou s to ohroziti úplně jejich existenci.
Pozemková reforma jest tak veliké dílo, že se musí řešiti velmi poctivě a velmi opatrně, a že musí býti řešena úřadem, který by byl zodpovědným také sborům zákonodárným, a tu se mi zdá, že dnešní Státní pozemkový úřad není institucí, která by dávala pro tyto předpoklady záruky. Pozemkový úřad nemá dnes při svém do jisté míry stranickém nátěru oné důvěry celého národa, bez které nelze pozemkovou reformu provésti.
Dala by se uvésti celá řada důvodů, jako jest otázka poradců pozemkového úřadu, úředníků a zřízenců. Na to ovšem není času, ale jest nutno hned otevřeně říci, že pozemkový úřad až dosud nestal se zdaleka tím, čím se státi měl. Proto také poslední vládní návrh, vyžadující nového nákladu 100 milionů korun pro dalších 400 úředníků, jest přijímán s opravdovou skepsí a nebudiž mi vykládáno ve zlé, řeknu-li, že pozemkový úřad od hlavy až k patě dělá dojem pensisty, který i kdyby chtěl, již nemůže dostáti svému velikému úkolu. Zdá se, že nezbývá, než udělati energický řez a místo tomuto úřadu svěřiti provedení pozemkové reformy nové svěží instituci, která by si získala důvěry, kterou pozemkový úřad ztratil. Takovou institucí mělo by býti ministerstvo pro pozemkovou reformu, o kterém v těchto dnech mluví senát Národního shromáždění.
Postaví-li se však většina Národního shromáždění na stanovisko, že nelze tvořiti nových ministerstev, pak bylo by přirozeným, kdyby agenda pozemkového úřadu byla přidělena ministerstvu zemědělství za plné kontroly zákonodárných sborů.
Suverenní pozemkový úřad, který by zadával zbytkové statky, nebo dokonce nájmy dvorů beze vší zodpovědnosti, jest prostě nemožností. Takového stavu nesnese ani půda, ani stát a docela už ne demokracie.
Při provádění pozemkové reformy institucí, která by požívala všeobecné důvěry, musí býti zejména dbáno toho, aby při ní spolupůsobili kvalifikovaní hospodářští odborníci, poněvadž tato reforma není jen politikum, nýbrž i eminentně záležitostí hospodářskou, od které velmi závisí soběstačnost a udržení této republiky.
Nechci polemisovati s heslem, že půda patří těm, kteří na ní pracují. Chtěl bych k tomu jen dodati, že patří také těm, kteří ji mají rádi. A tu nesmí se zapomínati, že těmi lidmi, kteří na ní celou svou duší a celým svým životem lpí, jsou střední rolníci, sedláci, zejména ti, kteří zdědili svoje statky po otcích, aby je neztenčené odevzdali svým dětem.
Nelze dosti varovati před myšlenkou, která byla již také propagována, totiž že by bylo možno prováděti pozemkovou reformu tam, kde není latifundií, také na selských statcích, které by se rozdělily mezi nové žadatele o půdu, a jejich dosavadní vlastníci měli by získati náhradu v kolonisaci. Tato myšlenka jest tak absurdní, jako neproveditelná. Sedlák koření tolik na zděděné půdě, že by požadavek, aby se stal kolonistou, vedl k živelnímu odporu všeho selského lidu. O tom nemůže býti pochybnosti a myslím, že se této myšlenky vzdají všichni, kdo ji mohli vysloviti, jenom proto, že neznají, anebo jen velmi povrchně, úžasnou láskou majitele půdy k jeho oprávněnému soukromému vlastnictví.
Chci skončiti několika poznámkami, týkajícími se rozpočtu ministerstva pro zásobování lidu. Měl bych snad říci, že o mrtvých jenom dobře se mluví. Zmiňuji-li se krátce přece, činím tak proto, poněvadž jest třeba upozorniti na to, že toto život končící ministerstvo přece ještě velmi se dotýká našich zemědělců, které překvapil zvýšený kontingent a to jak výší, tak i slibovanými pokutami.
Jest třeba uvědomiti si, že částečně volné hospodářství obilím a částečný volný obchod jsou věci, které do sebe velmi málo zapadají, a že ony pokuty, které se zemědělcům slibují, přece jen nebudou moci býti tak ukládány, jak by to kruhy, zemědělství nepřátelské, rády viděly. Bylo by na čase, aby ministerstvo pro zásobování lidu i s obilními ústavy úplně zmizelo a aby obnos v rozpočtu pro toto ministerstvo požadovaný byl věnován na zvýšení zemědělské produkce. Byl by však také svrchovaný čas, aby byla zrušena říšská hospodářská rada a aby ministerstvo pro zásobování lidu neuvádělo ještě do života nové instituce, jako na příklad konsumentské komory, které by tak rychle zašly, jak rychle jest možno vyvolati je do života.
Zemědělci byli nesvobodnými po
celou světovou válku, ale konec konců chtějí již jednou volně
dýchati a svobodně pro blaho všech pracovati na svobodné půdě.
Zemědělství musí přinésti ovšem oběti republice, tato však nesmí
mu býti macechou. Jenom bude-li silné zemědělství, bude silným
tento stát a jen pak bude v něm žíti spokojeně - spokojený národ.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku, panu posl. Mikulíčkovi.
Posl. Mikulíček: Vážená sněmovno! Při projednávání rozpočtu zasluhuje zvláštní pozornosti kapitola, jednající o zemědělství. Není naprosto mým úmyslem, abych nějakým způsobem se stavěl proti agrárně-kulturním snahám, které mají dosíci svého doplnění některými položkami v rozpočtu ministerstva orby. Ale jde mi hlavně o to, abych vyznačil zvláštní třídní ráz rozpočtu zemědělského, ve kterém se objevují dotace se zřejmým úmyslem, aby se protežovala jedna kasta na účet všech ostatních. Je naše přesvědčení, že zemědělství je důležitou složkou národohospodářského života, ale mezi ní a těmi, kteří představují vrstvu samostatných zemědělců, je právě ten rozdíl, na který ukazuji.
U nás se domnívají páni držitelé velkých statků, moderní zemané, že mají právo vydávati se za zástupce zemědělského lidu. Ten, kdo obdělává, kdo seje a sklízí s pole, však není vypasený a majetkově výtečně situovaný zeman, nýbrž kulturu zemědělskou provozující miliony lidí, kteří svou prací, svými mozoly a celou svou životní dřinou udržují zemědělskou výrobu a pomáhají jejímu rozkvětu. Není, pánové z agrární strany, správné vaše tvrzení, že venkov je jedna rodina a že velkostatkář, chalupník i malorolník mají stejné zájmy, nýbrž právě naopak jako v ostatním životě jsou i zde dvě třídy, jejichž zájmy se úplně rozcházejí. Překážkou rozvoje zemědělství je právě sociální nerovnost mezi kapitalismem majitelů půdy a našimi zemědělskými dělníky, velmi početnou vrstvou malých zemědělských producentů, malorolníků a chalupníků, a jak se dnes jedná o reformu otázky pozemkové, o tom svědčí celá tak zvaná pozemková reforma, která z reformy stala se tahanicí, jejímž účelem má býti, aby hospodářsky silní jednotlivci získali ještě více, nežli dosud měli, a aby pro kořistnictví, které provádějí dnes jak proti zaměstnaným dělníkům a domkářům, tak i proti konsumentům, měli větší pole působnosti.
Státní pozemkový úřad zasluhuje s kritického hlediska zvláštní pozornosti. Úřad, který přece nemá za účel vybírati jen po chudém venkovském lidu určité poplatky za nájem a propuštění ze záboru, a který zřízen byl původně proto, aby chránil zájmy domkářů a malorolníků, úkolu svého v tomto smyslu neplní, ba naopak, ochraňuje výsady velkostatkářů, kteří výsady svoje mají chráněny sta let starými paragrafy. Uvedu konkretní případy: Roku 1919 dostali chudí domkáři v Oldřichovicích, okres Uher. Hradiště, od majitele velkostatku Šternberga 23 ha půdy za nájem dobrovolně oboustranně smluvený 240 Kč za 1 ha. Pozemkový úřad však tuto smlouvu zrušil a nájemné jim o 50% zvýšil. Jak dělníci a malorolníci soudí o provádění pozemkové reformy, dokázala před krátkou dobou revolta Domovin a je vysoce charakteristické k posouzení, v jakých rukou se pozemková reforma nachází, sdělení 14 dní žijícího deníku "Domovina". Příčiny tomuto časopisu nevěřiti není, neboť pánové, kteří mezi sebou po 14 dní vedli přímo papírovou válku, seděli spolu dlouho u společné tabule a po uzavření míru, při kterém hlavní úlohu hrály miliony korun, nalezené v psacím stole, opět tvoří jednu rodinu. Leč venkovský pracující lid měl příležitost prohlédnouti pánům ledví, a miliony u generálů nalezené mu jistě otevrou oči. Vždyť pánové z agrární strany, kteří mají rozhodující vliv, dokazují v každém případě, že ve prospěch venkovské chudiny ji řešiti nemíní a nechtějí. A aby se neřeklo, že posuzuji paušálně, uvedu určité případy. Jest zde ve velmi dobré paměti praktické provádění pozemkové reformy na Pardubicku a Poděbradsku. Ale případ v Malenovicích na Uherském Hradištsku přímo křičí. V této obci jako všude jinde příšerně řádí bytová nouze. Obec však se všech stran sevřena je pozemky velkostatkářskými. Stavební družstvo, jehož členy jsou chudí dělníci, úředníci a malorolníci, zažádalo o příděl 5 ha panské půdy k stavbě potřebné, a při úřední komisi předák agrární strany v okrese pan Jan Šenkéřík, starosta obce Pršné, jako úřední odhadce odhadl 1 ha půdy, ze které až dosud bral majitel 100 Kč z 1 ha ročního nájmu, na 25.000 Kč. (Slyšte! Skandál!) Opakuji: z 1 ha 25 tisíc Kč ze zabrané půdy.
Sám majitel velkostatkář byl v odhadu slušnější a na intervenci funkcionářů stavebního družstva z 5 ha půdy 35 tisíc Kč z úředního odhadu slevil. Byl slušnější než ti, kteří hlásali pozemkovou reformu. Pánové, když takovým způsobem pozemkovou reformu provádíte, nedivte se, že domkáři a malorolníci ztrácí ve vás důvěru, venkovský lid vidí, že co si přímo revolučními činy nevydobude, nedostane.
Včera jsem vydával svědeckou výpověď o takovém revolučním činu u zemského soudu v Praze. Tři roky slibuje se našemu lidu půda. Ti, kdo mu jí před 3 roky slavnostně deklarací pařížskou slibovali, zaujímají v tomto státě nejvyšší místa, a když lid moravského Slovácka viděl, že na sliby by se nedočkal, šel a zabral si půdu sám v březnu loňského roku zlomek asi 15%. Dnes jsou však československé soudy v činnosti, aby tyto slovácké smělce podle starých rakouských paragrafů a zákonů potrestali.
To je, vážení pánové, ta vaše vyhlašovaná demokracie při provádění pozemkové reformy. Ale i jinak ministerstvo zemědělství vydávání zákonů ve prospěch chudého zemědělského lidu přímo sabotuje. V lednu, tuším, nebo v únoru t. r., dojednal 8členný subkomitét, jehož jsem členem, zákon o prodloužení soukromých pachtů. V květnu usnesl se na tomto celý zemědělský výbor, ale přes to, že přihlašovací lhůta podle tohoto zákona skončila 30. září, ministerstvo zemědělství teprve poslední týden před vypršením přihlašovací lhůty zákon vydalo a tím se stalo, že tisíce těch, kteří podle zákona na půdu právo měli, poškodili. Je pravda, že prošlá lhůta byla prodloužena, ale to bylo v době, kdy majitel půdy měl smluvený nájem t. zv. naturální, a to 90 kg pšenice z jedné míry nájmu, což bylo přímo lichvou oproti předchozímu, na které měli nájemci právo, aby půdu za něj dostali.
A venkovský lid, pánové, čeká na demokracii také po jiné stránce. Hlavně zemědělský lid, domkáři a malorolníci, mají jistě vážný interes na stavu silnic a všech komunikačních dopravních prostředků. Tyto lidé si také svým vlastním nákladem v podobě přirážek platí a vydržují, ale přes to, že 3 roky trvá naše samostatná demokratická republika, a že na všechny strany oháníme se demokracií, úřadují staré silniční výbory na Moravě již přes 10 let a veškeré urgence o demokratickém jejich znovuzřízení jsou bezúčinné atd. Pánové z pravice sociálně demokratické se pamatují, že jsme podali interpelace na ministerstvo vnitra v červnu 1920. Ale co pak, panstvo si vesele hospodařilo s miliony poplatnictva drobného zemědělského lidu.
S našeho stanoviska zákon o pozemkové reformě má zásadní chybu, poněvadž znamená pouze převod vlastnictví a nikoliv konfiskaci velikého pozemkového majetku. Jsme pro moderní způsob výroby zemědělské a nikoli pro vykořisťování pracovní síly zemědělských dělníků a domkářů, pro jejichž potřeby nemají statkáři a bývalí šlechtici, jimž jste vzali sice tituly, ale ponechali velkostatky, vůbec porozumění, jak je patrno z neustálých mzdových sporů mezi odborovou organisací a mezi agrárním majitelem. S dělnickou třídou, která vlastně svými mozoly udržuje zemědělskou výrobu, zachází se jako s nevolníky. Zákon o 8hodinné době pracovní se vůbec nedodržuje a nikdo není stíhán z těch, kteří ho nedodržují pro nedodržování zákona a pro přestupek proti zákonu. Dělnictvo, které půdu obdělává při letošní neobyčejně dobré úrodě, je na svých naturálních požitcích zkracováno a v mnohých případech trpí nedostatkem. A odkazem na stáří je mu žebrácká hůl a mošna. Uvádím opět určité případy. Velkostatky téměř celého moravského Slovácka jsou v rukou židovských a německých kapitalistů. Tito vyssají dělnickou pracovní sílu a pak jako vymačkaný citron vyhodí dělníka na ulici. V Nivnici na dvoře pana Maye pracoval dělník Josef Veselý plných 38 let, tedy dobu, za niž každý úředník a byrokrat dostává plnou pensi se všemi požitky. Loni za to, že ohlásil, že správce Jaskolski pro německé rejdy z Vyškova vyhnaný, úmyslně provádí výmlat obilí ke škodě republiky, byl po 38leté službě bez jakýchkoli požitků z práce vyhozen a nájemce dvora vede s ním posud spor, aby ho ještě vyhodil z bytu. Úřední komise, která měla špatný výmlat zjistiti, přišla až za 7 týdnů - z Uherského Brodu do Nivnice jsou celkem 4 km pěšky - se skládala z občanů v Brodě bydlících a přišla, když stohy byly již odklizeny. Intervence, které jsem vykonal asi dvě nebo tři v této věci sám osobně, naprosto nikterak nepomáhaly (Různé výkřiky.) a tak dělník jest prostě vyhozen z práce za to, že měl lásku k vlasti, v době, kdy nebylo co jíst, kdy na každém takřka zrnku velice záleželo, poukazoval-li na to, že správce Jaskolski sabotuje výmlat. Za to je odsouzen k nezaměstnanosti, k bídě a smrti hladem.
Vážení pánové, ale na české straně u těch, kteří drží velkostatky v rukou, to není o nic lepší. (Hluk a různé výkřiky.) Máme na př. v Napajedlích velkostatkáře, vlastence, který se chvástá tím, že byl členem české Maffie v dobách českého odboje proti Rakousku. Je to augustianský mnich, PhDr. Cyril Seifert, ředitel v Napajedlích, a ten rovněž vyhodil dělníky po více jak 40leté službě - jeden z nich se jmenuje František Čeleda a druhý František Pavel - nejenom z práce, ale také z bytu. Tento týden jsem musil intervenovat na ministerstvech, poněvadž v době zvláště pro dělníky krušné vyhodil důvěrníka a když se jej dělnictvo zastalo, i další dělníky s četnou rodinou, ba i legionáře, který přes 2 roky krvácel za republiku na různých bojištích. (Hluk. Různé výkřiky. Místopředseda dr. Hruban zvoní.)
A nyní pánové, promiňte, že se zmíním o činech, které páší se na lidu slovenském. Po převratu poslalo ministerstvo zemědělství na Slovensko jako organisátory referátu zemědělství p. dr. Zadinu a jistého p. Vyhlídala. Když slovenský lid vyposlechl na schůzích referát tajemníka ministerstva zemědělství p. dr. Zadiny, obsahující rozdělení a socialisaci velkostatků, představoval si, že poměry na Slovensku půjdou naznačeným směrem. Ale ubohý slovenský lid se hanebně zklamal. Dr. Zadina hrál na oko zástupce drobného lidu a pan Vyhlídal, který byl přidělen jako správce úřadu pro zemědělské dělnictvo na Slovensku, prováděl svoje úřední poslání podle maďarských gentriků a počínali si oba hůř, než exponent bývalého maďarského ministra zemědělství grofa Daranyho.
Zavraždění dvou zemědělských dělníků v Rumanové a Hlohovci je připsati jedině činnosti referátu ministerstva zemědělství. Zavraždění dělníka Petrikoviče v Hlohovci a zavraždění dvou dělníků a jedné dělnice ve Vráblech, věznění 1023 důvěrníků při stávce zemědělského dělnictva bylo dílem agrární strany v ministerstvu zemědělství.
Na Slovensku máme ještě otrocké poměry zemědělského dělnictva. Maďarská vláda při své činnosti maďarisační nedala Slovákům tolik svobody, aby se mohli jednotlivě ucházeti o práci u maďarských grofů a velkostatkářů. Proto hned v roce 1876 zřídila v Pešti zprostředkovatelnu práce pro zemědělské dělnictvo a vzala si to za monopol. Po převratu 1918 československé ministerstvo zemědělství nejen, že nic na tomto maďarském zákoně nezměnilo a nezlepšilo, ale ještě jej zhoršilo. Zřídilo v Bratislavě úřad práce pro zemědělské dělnictvo, na nějž je v rozpočtu na rok 1922 položka 723.329 K, který také zasahuje i do hospodářských sporů. Interpelace našich poslanců minulé doby podané dokazují, že tento úřad pro zemědělské dělnictvo byl vlastně úřadem maďarských velkostatkářů a že v něm chudý dělník nenašel nejmenšího práva a ochrany.
Každé větší, do tisíců jdoucí zprostředkování dělníků do cizí země mělo by býti nejen vládou, ale i parlamentem kontrolováno a schváleno. Avšak v Československu, pokud se týká slovenských dělníků zemědělských, nestalo se toho nejmenšího. Pánové mají v dobré paměti, že v roce 1919 uhořelo na jednom velkostatku u Vídně 18 slovenských zemědělských dělníků. Vina toho spočívá v nedbalosti vlády, že se nestarala, aby naši zemědělští dělníci, které najímá rakouský kapitalista Dreher, dostali lidské ubytování a aby nemuseli spáti pod kůlnami mezi dobytkem. Avšak korunu úplné nedbalosti vlády staví letošní zprostředkování práce zemědělských dělníků na velkostatky do východního Pruska pruským junkerům. Ministerstvo zemědělství nejen že nesjednalo mzdových pracovních podmínek, ale nechalo je prostě v krytých vozech, na nichž je napsáno 48 mužů nebo 6 koní, odvézti do Annaberku v Horním Slezsku a odtud po stech rozděliti na velkostatky junkerské.