Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej rečník pán posl. Hudec.
Posl. Hudec: Slavná sněmovno! Chci učiniti několik poznámek k zanedbané rozpočtové kapitole "Opatření přechodná doby poválečné", specielně pak k odstavci, týkajícímu se našeho ústřednového hospodářství, které sice již je způsobem velmi neslavným pochováno, ale já mám v úmyslu, aby dnešní moje řeč byla, řekněme, takřka pohrobní písní nad tímto hospodářstvím, aby aspoň ve stenografickém protokolu našeho Národního shromáždění někdo se o tom v budoucnosti něčeho dočetl.
V rozpočtu na rok minulý 1921 byla podána aspoň malá příloha o osobních a věcných nákladech ústředen pro rok 1921. Dověděli jsme se z toho aspoň, co nás dosud ústředny za jeden rok stály, ale nedověděli jsme se dosud, co stát z tohoto monopolního hospodářství s miliardovými obraty má. Letos, o rok později, dověděli jsme se ještě méně. Bylo 12 ústředen a pověstná tukárna je třináctá. Za tu se však snad ve státním rozpočtu loňském styděli, neboť nebyla ani loni uvedena v této zprávě. Je právě v likvidaci a bude o ní řeč, až zlikviduje. To se nestalo dosud. Těchto 12 ústředen vyžádalo si ročního nákladu celkem 180 milionů korun, z nichž 114 milionů nákladů osobních a 66 milionů nákladů věcných. V čele byl státní obilní ústav s výdaji celkem 156 milionů korun a k tomu 22 milionů korun, vyplacených na odstupném za minulý rok. Pak jsou ústředny další, které vykazují položky výdajů daleko menší a celkem ne příliš veliké, 7 milionů i méně, také 1 milion. Kolik vyžádala si nákladu tuková ústředna vůbec za celé 3 roky, nikde jsme se dosud nedověděli a dovědět se nemůžeme. Jak se hospodařilo ve státním obilním ústavě, přednesl jsem v této sněmovně na sklonku minulého zasedání na základě autentické zprávy revisní. Byla to tehdy pro sněmovnu i celou veřejnost skutečná sensace, a vidím ještě dnes v duchu nynějšího pana ministra obchodu, který byl tehdy pouze poslancem, jak se zde velice a důvodně rozčiloval, a tuším, že on to byl, který volal, že je to neuvěřitelné a že to hraničí na kriminál. Ovšem, bouře pominula, rozhořčení také a nic se nestalo, leč snad byl od té doby zase někdo povýšen a snad byly zase vyplaceny další miliony nějakého odstupného. Zjev tento jest provázen úporným mlčením. V této sněmovně není nikoho, kdo by chtěl bráti v ochranu naše ústřednové hospodářství, na něž já jsem snesl tolik a takové žaloby. Také ani jediná naše vláda neměla dosud té odvahy, aby vzala v ochranu své státní podniky, jako obilní ústav a tukárnu, před těmi útoky, které jsem spáchal zde i v tisku. A také ani jediný list kterékoli strany neodváží se odkázati mne po této stránce do příslušných mezí. Nikdo zde není a nechce býti obhájcem, nikdo se nepokusí a neodváží něco vyvraceti, ale také nikdo nic neučinil k nápravě, k reorganisaci a k potrestání vinníků. Vím, že v jiných státech dějí se nebo jsou různé takovéto zjevy nebo ještě horší, že i tam je korupce, i tam je nepoctivost, avšak my shledáváme se aspoň s tím, že ve státech jiných, když to vyjde na veřejnost, zejména po nějaké revisi a státní kontrole, že případy takové není možno umlčeti, že se také neumlčují, že se vyšetřují a že se zjednává náprava, kdežto u nás ono mlčení, kterým je provázeno toto celé hospodářství, je, myslím, naším specifickým zjevem.
Já tedy, slavná sněmovno, postrádám při našem státním rozpočtu zprávu o našem státním ústřednovém hospodářství. Není to maličkost, nýbrž je to věc neobyčejné hospodářské důležitosti. Třináct ústředen, velikých to institucí státního hospodářství, hospodaří již tři roky. Ústředny, toť byl s počátku celý náš hospodářský život, celý obchod vnitřní a zahraniční, veškerá distribuce a také i veškerá naše téměř politika státu a stran. Prošly tudy miliardy, dluhy naše rostly, ale Národní shromáždění neví celkový hospodářský efekt, neví vlastně nic. Kdyby ministr železnic nepodal za 3 roky rozpočet, bilanci, zprávu o stavu státních drah, nebo kdyby příslušný ministr neučinil tak na př. o tabákové režii, monopolu solním a pod., co by se tomu řeklo? A zde se s ústřednami tak jedná s doprovodem škandálu - ale nic se nestalo. Stát náš byl velice angažován na tomto hospodářství ústředen. Praví se to také v loňské zprávě na poslední stránce, kde se píše:
"Státní finanční správa je na těchto institucích více méně přímo interesována buď tím, že poskytuje některým z nich zálohy ze státních prostředků, nebo že nese případné schodky jejich hospodaření, anebo tím, že bilanční přebytky ústředen mají připadnouti státu."
Stát je tedy na ústřednách zrovna tak interesován, jako na př. na státních drahách, tabákové režii, solním monopolu a pod. V loňské zprávě se také ujišťuje, že ústředny jsou předmětem zvláštní pozornosti státní správy. Jaká to zvláštní pozornost byla, dokázal jsem vylíčením činnosti státního obilního ústavu za 8 měsíců po onom slibu správy státní. A ovšem, nebýti mojí všetečnosti, nevědělo by Národní shromáždění, ani naše veřejnost zhola ničeho o té "zvláštní pozornosti" státní správy, která ze své zvláštní pozornosti činí také své zvláštní úřední tajemství.
Loni slíbeno také, že státní správa, poněvadž je na ústřednách tolik interesována, "zamýšlí o těch národohospodářsky tak důležitých institucích sestaviti též všechna data, týkající se jejich působnosti" - to je, prosím, citát ze správy loňské. Mě již loni zarazilo toto "zamýšlení" státní správy. Proč to zamýšlí? Což pak státní správa nemá míti každý měsíc bilanci a všechna obchodní data a musí teprve po 2 až 3 letech pomýšleti na jejich sestavení? Což pak bude státní správa vydávat dějiny tukárny a obilňáku - tukárna ostatně svého historika má v osobě profesora Kazimoura - a musí snad k těmto dějinám sbírati data z šeré minulosti, musí snad sbírati data, jako se sbírají data a děje k našemu hnutí osvobozenskému? Data obchodní a hospodářská mají po mém mínění býti v obchodních knihách, účtech a bilancích a takováto historie musí býti psána ihned s otevřením podniku, správně a přesně, a musí býti známa a k disposici každý měsíc, aspoň zhruba.
Vedle onoho zvláštního způsobu hospodaření a sbírání obchodních a bilančních dat po letech, jsme také, jak se zdá, specielně zemí všelijakých pěkných hesel, moralistních sentencí, všech možných i nemožných ideí a jiných formulí neurčitých a směsi zajímavé.
Padlo také tedy u nás heslo: Odrakouštit se! To je správné a chvalitebné heslo, ba více než heslo, já bych řekl, toť program. Je ho u nás dosud velice třeba a proto odrakoušťujme se. Ale tu musím říci o našem ústřednovém hospodářství a naší státní správě, sbírající o tom hospodářství již čtvrtý rok rozházená obchodní data, že skutečně a radikálně se odrakouštily. Avšak běda, já toto odrakouštění naší tukárny, obilňáku a jiných ústředen musím jim i státní správě připsati k tíži o volal bych spíše na ně, že největší jejich chybou, ba zločinem na republice bylo toto jejich "odrakouštění". Pravím tak třebas i s risikem, že budu dán do klatby, neboť já mám pro strach uděláno.
Pánové! Zde mám několik dokumentů rakouského hospodařeni ústřednového. Je to: Tätigkeitsbericht der österreichischen öl- und Fettzentrale v letech válečných. Jsou to čtyři zprávy výroční. V těch zprávách sdělena každého roku data, jež naše státní správa již po 3 roky marně hledá a sbírá. Zprávy ty obsahují personalie celé správní rady, stav a počet úřednictva a zřízenectva, stav finanční a zprávu revisorů, zprávy o nákupech doma i za hranicemi, diagramy pohybu cen a produktů, vzorníky listin pro strany a podobné jiné věci, u nás patrně v Čs. republice neužitečné. Vím, že i v rakouských centrálách pracovalo se všelijak a vydělávaly se peníze také všelijak, ale pracovalo se přece jen obchodně a veřejně. Pánové, věřte, když jsem dostal tyto zprávy, řekl bych posmrtné to dokumenty z rakouské ústředny pro oleje a tuky, postavil jsem v duchu vedle nich naše hospodaření v našich některých ústřednách, jak tam se manipulovalo a hospodařilo, a věřte, pak opravdu bylo mi stydno, že projevili jsme takový nedostatek po hospodářské a obchodní stránce právě před cizinou, která nás zde kontroluje, a řekl bych přímo, špehuje ke svým informačním, obchodním a hospodářským účelům.
S tímto základním nedostatkem našeho hospodářství shledáváme se ovšem také i v jiných institucích a v této rozpočtové debatě také již byly přineseny některé ukázky. Byl to i kolega Hummelhans, který zde vypravoval dva malé obrázky z naší správy vojenské. Vzal si ovšem na to koaliční rukavičky, kterých já ovšem nemám, a proto moje ruce jsou drsnější a škrablavější. Kolega Hummelhans vyprávěl, jak správa jistého cukrovaru koupila od železničního pluku v Pardubicích lokomotivu za 9000 K. Jistý pán, kterému se zdálo, že za ten obnos sotva lze dnes kupovati snad ruční řezačku, neřku-li lokomotivu, napsal před obnos ten do účtu jedničku a zvýšil tak cenu na 19.000 K. Jako dobrý republikán a hospodář radoval se, že zachránil vojenskému eráru 10 tisíc korun. To byl asi revisor nebo někdo, kdo mě, na starosti prodej té lokomotivy. Na to přišel účet od firmy Ornstein a Koppel na 68.000 korun za opravu lokomotivy, než byla prodána erárem. Tedy erár prodal lokomotivu za 9000, resp. 19.000 korun, ale za opravu dal 68.000 korun, daroval tedy onomu cukrovaru - podotýkám, že je to jeden cukrovar rolnický, kde má značný vliv strana agrární - daroval tedy tomu cukrovaru 49.000 korun za to, že týž si lokomotivu odvezl a erár toho stroje zbavil. Ve skutečnosti měla prý lokomotiva cenu alespoň 150.000 korun. Tak republika a její orgány obchodují - však poplatnictvo tyhle nekalé obchody již zaplatí. Konstatuji ještě oproti kol. Hummelhansovi, že nestalo se to, jak on tvrdí, za minulého ministra nár. obrany generála Husáka, nýbrž za prvého ministra nár. obrany. Historka s botami v Brně je také podařená. Státní obilní skladiště nepřijalo od obuvnického družstva 800 párů bot, jelikož prý podešve byly o jednu desetinu milimetru silnější, než jak zněl předpis. Dodavateli pravil kdosi, že kdo nemaže, má s dodávkami pozastavení, i kdyby byly lepší, než dle předpisu; šel tedy, namazal, to jest dal nějaký bakšiš nějakému vlivnému činiteli a boty byly hned "tauglich". Jsou to historky až komické, ale tím více osvětlují tu bídu našeho veřejného života, která tkví také v tom, nejen že se tohle děje, ale ještě více, že se to nestíhá a netrestá a že je to úředním tajemstvím. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)
Tak jsme se tedy "odrakouštili", čili tak se "odrakouštilo" naše ústřednové i jiné hospodářství, jak jsem ukázal na zprávách Österreichischen Öl- und Fettzentrale. Naše vláda snad nějakou zprávu o tomto hospodářství přece podá, až ústředny již nebudou a až se snad řekne: Bůh dal, Bůh vzal, budiž jméno Páně pochváleno.
Ve finančním zákoně na stránce 66 letošního roku vykazují se přece již nějaké finanční přebytky tukové ústředny, a to v obnosu 150 milionů korun. Je to prvá a jediná položka bilančních přebytků za 3 roky při obratu 12 miliard ročně, s nímž se chlubila sama tukárna nedávno ve veřejných listech, a prohlásila, že má již bilanci; Národní shromáždění jí ovšem nemá a tato bilance bude patrně také úředním tajemstvím. Z jiných ústředen přicházejí ještě s přebytky komise lihová a cukerní. U tukárny je třeba se pozastaviti nad formální stránkou věci. V loňském rozpočtu nebylo o ní ani zmínky, v rozpočtu letošním figuruje však těmito 150 miliony jako přebytkem za finanční rok 1921, tedy rok pravě uplynulý. O letošním, resp. příštím roku finančním se praví na stránce 107, že další nějaké bilanční přebytky tukové ústředny již odpadají. V prvém případě nechápu dobře, jak lze vykazovati rozpočtový příjem za rok 1921, když v tomže rozpočtu uveden nebyl, z případu druhého, resp. poznámky, nutno dedukovati, že 150 milionů je první i poslední bilanční přebytek tukové ústředny, čili že za 3 roky svého trvání odvedla při ročním obratu 12 miliard pouze 150 milionů celkově. Nelze se diviti, poněvadž tukárna byla zlatým dolem jiných než státu a mimo to tukárna obchodovala tak, že ztrácela miliony, snad miliardy. Netvrdím, že zde byly samé zpronevěry, nýbrž největší ztráty spadají na vrub neodborného, neobchodního a přímo - řekl bych - obchodně lajdáckého vedení. Jen v poslední době prodělala tuková ústředna na mastných kyselinách 45 milionů korun. Dostalo se mně o tom tohoto sdělení z kruhů zasvěcených:
"V Děčíně bylo přes 350 vagonů mastných kyselin k výrobě mýdla, které tukárna neodborně a velmi draho nakoupila. Tím, že zásoby dlouho ležely neodborně uschovány, přišel 1 kg surovin skoro na 30 Kč. O tyto suroviny velmi dlouho se jednalo mezi vládou a průmyslníky, kteří nechtěli takto neodborně a draho koupených surovin odebrati, poněvadž přímým nákupem opatří si nyní tyto suroviny 1 kg za 12 Kč. Aby se vláda těchto neodborně a draho nakoupených a naprosto neodborně skladovaných surovin zbavila, musily býti předány mydlářům za 17 Kč a prodělává tukárna na těchto surovinách 13 Kč na 1 kg, což dělá při 350 vagonech po 10.000 kg 45,500.000 Kč. To je ovšem jenom při jednom druhu zboží. Tukárna však prodělala svým neodborným vedením a hospodářstvím ještě značnější částky. Každý obchodník, je-li zboží nejdražší a valuta nejnižší, nakupuje jen, čeho nejnutněji potřebuje. Tukárenští "odborníci" nakupovali však při takovýchto příležitostech suroviny na celá léta, nehledíce nijak na to, že kurs a cena je nejvyšší a pro nákup naprosto nepříznivá."
"Národní Listy", nyní list také koaliční, který snad přece mnohdy mluvil pravdu, sdělily svého času, že v Děčíně skladované tuky vytékají a když část jich vyteče, že se vrstva zasype popelem a tuky tekou dále do vrstvy popele. Tak se tedy odborně skladovalo a zboží chránilo. Zpráva nebyla nikým vyvrácena ani svého času ani nyní a můžeme míti za to, že spočívá na pravdě. Ze sudů vytekly tam miliony do země.
Z tukárny vydělávali ovšem snadno a rychle také jiní. V září roku 1920 přinesli jsme obšírnou zprávu o t. zv. "jurákovině". Firma Jurák a spol. (Fischer, Stein, zčeštěný Stárek) s kapitálem 120.000 Kč koupila od tukárny přes tisíc vagonů pokrutin a v době největšího nedostatku krmiva a mléka vyvezla je do ciziny, do Rakouska a Německa. Tukárna prodala pokrutiny za babku a firma ona, se základním kapitálem 120.000 Kč, vydělala přes 5 milionů Kč. Z toho vyplatila 1,204.000 Kč "vlivným činitelům", kteří jí tento obchod umožnili. Smlouva byla udělána u dr. Sterna s bývalým presidentem tukárny p. Vojnou. Cifry jsou z oficielní revisní zprávy, která konstatuje, že mnohé zápisy v knihách jsou nejasné, nedoložené a neodpovídající nařízení obchodního zákona. Když tuto obchodní zprávu jsme uveřejnili a zdůraznili zvláště položku výplaty přes 1 milion Kč "vlivným činitelům", která znamená bez odporu korupci, resp. zneužití úřední moci, bránila se prý firma a "vlivní činitelé", že obnos dostali "vlivní činitelé" v cizině, nikoli tedy u nás. Ovšem jen malé děti by mohly věřiti, že v oné době roku 1919, v době všeobecné nouze o krmiva bylo nutno vyvážeti tato krmiva od nás a v cizině podpláceti snad úřední vlivné činitele, aby na konec ta krmiva tam od nás koupili. Tedy je samozřejmo, že tito vlivní činitelé jsou u nás a že se zde jednalo o vyloženou korupci a, jak pravím, po případě o zneužití úřední moci. Tehdy agrární "Večer" se také velice rozčiloval nad tímto zjevem a uváděl cifry docela jiné. Já uvádím cifry své, které jsem viděl, a za jiné ovšem musí si odpovídati ten, kdo je přinesl. Tedy cifry docela jiné a daleko vyšší nežli jsme přinesli my. "Večer" psal, že firma Jurák a spol. koupila od tukárny krmiva za 8 milionů a vydělala prý 21 milionů Kč. "Večer" nadepsal svou zprávu titulem: "Přes 21 milionů Kč vydřených z kapes producentů a konsumentů." Ale také dále se nic nestalo. Agrární strana má v tukárně také své exponenty, p. Šlapáka, p. dr. Kazimoura a dříve p. Dvořáka, jako tam měla strana českosocialistická p. Vojnu, než ho postavila mimo rámec strany, což je, myslím, jediným a nejvyšším trestem, který byl v celé této věci vynesen. A proto zdá se mi, že ve věci této a v aféře této pracují dodnes zase jiní, a to političtí vlivní činitelé, aby tukárenské hospodářství bylo definitivně a navždy zatušováno.
Znám je také lichevní proces se sodou. Nejmenovaná tukárenská slečna přidělila v době největší nouze o sodu 3 vagony sody p. Neumannovi ze Žižkova, výrobci mazadel na boty. K čemu potřeboval sodu do bot, to ovšem zůstalo tajemstvím. Zjistilo se, že p. Neumann mazadel se sodou nevyráběl a že sody nemohl potřebovati, ale že si o ni zadal a také ji okamžitě dostal, ale poněvadž jí nepotřeboval, tedy ihned ji prodal továrně p. Werfla, prý na nějaké jedlé kostky.
Pan Neumann, onen výrobce mazadel na boty, platil tukárně za vagon sody 7 tisíc Kč, ale sám ji prodal panu Werflovi za 35 tisíc Kč. Příděl sody jemu stal se se schválením prý pánů Vojny a Šlapáka, jak bylo konstatováno u soudu. Pan Neumann byl odsouzen na 3 měsíce do žaláře pro lichvu, ale v tukárně bylo zase všechno v pořádku. (Hlas: Těm se nic nestalo!) Tam se nestalo nic, to bylo v pořádku, poněvadž to vlastně zavinila ona neznámá slečna, jak u soudu bylo proneseno. Slečna měla tu moc, přidělovati výrobcům mazadel na boty sodu na vagony.
Když bývalý ministr dr. Rašín byl vinen ještě veškerým zlem v republice a také, myslím, na celé zeměkouli a když dělal také trochu ještě oposici - ovšem, dnes není již vinen ničím a je zase hodný - podal v té době interpelaci o zprávě revise v Tukové ústředně. Revise tato odsoudila ve 20 bodech resumé tukárenského hospodářství naprosto. V bodu 15 se praví, že firmě Schicht se ponechává bezúročný úvěr 10 až 12 milionů korun a rovněž také továrně v Lovosicích a také ovšem i firmám jiným, což ovšem těmto firmám za zlé neberu, pro ně je to dobrá věc, ale beru to za zlé tomu ústavu, který takto hospodaří a takový vysoký úvěr bezúročně jim poskytuje.
A v bodu 19 oné zprávy revisní se konstatuje: "Sestavení věcně správné účetní bilance je vzhledem k nedostatkům výše uvedeným vůbec nemožné a veškeré pokusy o její sestavení bez řádných podkladů představuje plýtvání časem a penězi."
Revisní zpráva tedy tak zdrcující, jako o Obilním ústavu, která se objevila o rok později. Ale v tukárně až na pana Vojnu sedí všichni ostatní hospodáři a byla jim svěřena i likvidace i dělání bilance. To je, myslím, možné jen u nás za tak zvaného nového režimu.
Iniciátorem kritiky a veřejných žalob na tukárnu je bývalý její vrchní účetní pan Václav Vlasák. Za to je sám stíhán žalobou pro urážku na cti. Urazil prý pana Vojnu a celou tu společnost. Pan Vlasák je obchodním organisátorem a odborníkem v těchto věcech. Chtěl pořádek, chtěl řádné knihování, bilancování a podobné věci. Jeden pán mu řekl: "Ale, člověče, jděte, kam pak s tím, na to bychom potřebovali universitu, to my to zapíšeme do kalendáře a stačí to!" Takto se mluvilo odborně u podniku s 12 miliardami ročního obratu. Dělalo se to tedy bez university a patrně s kalendářem a proto státní správa je nucena nyní shledávati obchodní data, a nemůže nic předložiti. Pan Vlasák z tukárny vystoupil a nařkl pány exponenty politických stran, že hospodaří špatně. Žalovali ho pro urážku na cti, on spor vyhrál a páni se odvolali. Uplynuly 2 roky v těchto dnech je jubileum - a odvolací líčení nebylo dosud provedeno. Soud, resp. obžalovaný, žádá jako znalecký doklad předložení revisní zprávy. Nejvyšší účetní kontrolní úřad odvolal se na úřední tajemství, ministerská rada rozhodla, že se má vydati revisní zpráva jen ve výtahu, nebo v nějaké účelné formě. Obžalovaný trvá na vydání zprávy celé, poněvadž snad ani nezná a nemůže jmenovati ty a ty stránky posudku, jež by byly pro jeho věc účelny, a tak ministerská rada nynějšího již kabinetu bude o věci rozhodovati podruhé.
Uveřejnil jsem v té věci otevřený list na pana ministra spravedlnosti a nazval jsem to politicko-justičním skandálem, poněvadž soudce stává se tu bezmocným, aby mohl konati spravedlnost dle práva a zákona. "Soudcovské Listy" v posledním čísle psaly o věci a připojily se k mému názoru o politicko-justičním skandálu. Apeluji dnes znovu na vládu, poněvadž je to v její rukou, aby za 2 roky umožnila provedení odvolacího líčení pro domnělou urážku na cti, která se nestala, neboť tukárenské hospodářství patří před soud a ne bývalý účetní Vlasák.
Týž byl nařčen "Večerem", který se svého času také rozčiloval nad tukárenským hospodářstvím, z úplatku 10.000 Kč v úřední prý funkci. Vlasák byl vyšetřován ze zločinu zneužití moci úřední. Ukázalo se, že je to buď msta nebo žvanivost dvou pánů, o čemž nechci rozhodovati, ale já myslím, že je to to prvé. Vyšetřování bylo zastaveno jako bezdůvodné a Vlasák podal žalobu, ale od května, kdy vyšetřování proti němu bylo zastaveno, není zase možno dojíti k líčení.
Bezdůvodné nařčení Vlasáka a mystifikování "Večera" - konstatuji loyálně, že "Večer" byl mystifikován, to nepřišlo z jeho vlastního popudu - stalo se též z kruhů tukárenských. Pan Vlasák, který chtěl v tukárně pořádek a který by byl republice vydělal a ušetřil miliony a miliony, stál tedy sám takřka jednou nohou v kriminále a zcela jistě byl dnes zavřen, kdybych já neujal se věci a nevedl dokumentárně celé ty kampaně proti tukárně.
Onehdy sešel jsem se s jedním bývalým úředníkem onoho ústavu a ten mně povídá - budu to reprodukovati jeho slovy: Pane poslanče, já jsem vůl. Povídám: Nu proč? Na to on: Nu proto! Víte, já jsem se na ty některé věci díval, vlasy mi vstávaly na hlavě a myslel jsem si, tu musí býti někdo zavřen; a vidíte, nikomu se nic nestalo a já jsem proto vůl, že jsem to nedělal stejně, neboť by se mně bývalo také nic nestalo". A já jsem se viděl nucena tomu dobrému muži připomenouti, aby se ve svých projevech mírnil, neboť by mohl býti zavřen on ještě dnes, třeba že v tukárně nedělal nic takového, o čem usuzoval, že někdo za to bude zavřen. Případ je zajisté charakteristický pro naše poměry, když lidé dnes litují, že na úkor státu se neobohacovali, dokud byla příležitost, poněvadž je to na konec lhostejné, je-li člověk poctivý či nepoctivý. K takovéto morálce byl vychováván lid prvou érou našeho státního hospodaření.
Nyní ještě několik slov o tom našem úředním tajemství. Chápu a jsem srozuměn s tím, že stát má a musí míti někdy svá tajemství. Zájem státu toho vyžaduje. Na př. pohyby vojska v době války, různé úmluvy a různé věci interní v úřadovnách a podobně. Ale nikdy nepochopím, že by měly býti úředním tajemstvím šlendriány a korupce, nebo hloupost a nepoctivost v státním hospodářství, když je tím zájem státu velice citelně poškozován.
Proč je státní kontrola? Aby bděla nad pořádkem a odhalovala nepořádky, nedostatky a nepoctivost. Kontrola tato musí oznamovati výsledky své práce a svého šetření, ale nikoliv jen proto, že to a to udělala a našla, ale také proto, aby v daných případech žalovala a ukázala na cesty nápravy. Jinak je kontrola - lidově řečeno pro kočku. Kdyby hned po prvém takovém nálezu státní kontroly bylo veřejně konstatováno, že to a to závadného nalezla a ti lidé byli v důsledcích toho potrestáni a že by bylo potřeba, aby tyto závady tak a tak byly zreorganisovány, to by mělo ozdravující účinek, to by napravovalo i odstrašovalo, to by sílilo důvěru občanstva, to by utvrzovalo a posilovalo právní řád. Ale zakrývati takové závady, škody a nepoctivosti pod úřední tajemství a neučiniti nápravu - to je zvrácenost a státní chov zla. Co si má mysliti poctivý a snaživý revisor nebo jiný úředník o svém poslání, když vidí, že leckterý člověk, kterého on odhalil ve své úřední povinnosti jako nedbalce, neschopného člověka, korupčníka a nepoctivce, chodí po Praze jako baron a že nic se nestalo, a jen bylo o jeden další akt rozmnoženo v nějakém archivu úřední tajemství? Anebo když vidí, že odhalil celý špatný systém, ale systém ten je držán dále? Proto také revisoři odcházejí ze státních služeb, odcházejí i soudcové i jiní úředníci. Přestaňte tedy již s takovým úředním tajemstvím na zakrývání zla! To by mohlo býti jednou odůvodněno i zakrývání nějaké vraždy, když by ji snad odhalil nejvyšší účetní kontrolní úřad. Této dosavadní morálce o úředním tajemství nerozumím a nikdy rozuměti nebudu, ale rozumím tomu, že povinností každého občana a republikána jest, tepati zlo i chyby a snažiti se o nápravu. A pro Nejvyšší účetní kontrolní úřad je to posláním a povinností.
Ještě několik slov o parlamentní úsporné komisi. Tak, jak byla ustavena, je také "pro kočku", jak se lidově říká. Máme jen o jednu zbytečnou instituci více. Sestaviti úspornou a kontrolní komisi z vládních stran v parlamentě jest zrovna tolik, jako učiniti pokladníka a účetního svým vlastním revisorem a oprávcem vlastních projektů a rozpočtů. Tato komise nespraví nic a neudělá nic a dlužno ji připočísti k parlamentním zbytečnostem a falešnému pozlátku. Práci takové komise obstará lépe rozpočtový výbor nebo nějaká ta pětka.
Nynější vláda přišla také s heslem šetření. Znamenité heslo, které jest nejvýše na čase po všem tom, co se dosud dělo. Ale, jak jsem již řekl, mně se zdá, že jsme právě zemí a národem samých pěkných hesel a sentencí, ale ke skutkům jest daleko. Při svém mobilisačním výkladu kritisoval pan ministerský předseda oposici a řekl, že oposice přehání. Snad, ale jen někdy a jen některá. Mně se však zdá a parlamentními zkušenostmi to mám potvrzeno, že přehánějí vlády, a to vláda každá. Přehánění ve svých dobrých činech a úmyslech, a to často a - budiž mně prominuto to slovo - přehání někdy až cikánsky. Nikdy nesplní vše, co slibuje a čím se presentuje. Některá se rozbije sama v sobě, poněvadž je špatná a sama si to říká uvnitř, jiná rozbije se jako špatná nějakou svou součástkou - jako u nás na př. vláda Kramářova, - jiná třeba desertuje a nastolí za sebe "Franty z nouze dobré" - příklad vlády Tusarovy a vlády úřednické. Nynější vláda přehání také hned s tím šetřením, nehledě k jiným věcem, které nejsou předmětem debaty.
S tím šetřením máme nyní rozpočet o 4 miliardy vyšší než loni, rozpočet ten není ještě odhlasován a již byl podán rozpočet dodatečný, ale tento bude prý vzat zpět a bude podán jiný, vyšší. Všechna ministerstva si letos na příští rok hodně připočítala, pouze ministerstvo sociální péče a ministerstvo zásobování, které jest v likvidaci a má menší agendu, tedy jen samo ministerstvo sociální péče, které jest zajisté velmi důležité, přichází s rozpočtem restringovaným. Podívejme se na některé rozpočtové položky. Hned položka "kancelář presidenta republiky" zahajuje zvýšení výdajů téměř o 15 milionů. Loni bylo v této kapitole 15,641.000 K výdajů, letos se žádá částka 30 mil. Jsou tu ovšem i investice na státním statku v Lánech částkou 11 1/2 milionů a další investice na hradě v částce skoro 9 milionů, loni stály investice na hradě asi 8 milionů.
Tedy hned první kapitola rozpočtu figuruje se zvýšením téměř o 15 milionů. Ministerstvo zahraničních věcí stálo loni 186 milionů, letos žádá 287 1/2 milionů, tedy zvýšení o 100 milionů, ministerstvo nár. obrany loni 2.337,000.000 K, letos 3,149.000.000 K, vedle různých dodatků a doplňků, které přijdou a přicházejí každého roku. Ministerstvo vnitra loni 427 milionů, letos 557 milionů, ministerstvo zemědělství loni 283 milionů K a letos 591 milionů K, a tak to jde dále. Ministerstvo školství a nár. osvěty mělo loni v rozpočtu na náboženský kult 50 1/2 milionů, letos 55 milionů, různé církve a vyznání dostávají určité platy a i židovský kultus má položku 730.000 K a v Podkarpatské Rusi 115.000 K. Církev československá, poněvadž jsme v Československé republice, nedostává nic, leč snad tu a tam některý její kněz a příslušník jest zavírán, aby byl dokumentován nynější duch národa Husova, Komenského a Havlíčkova. Považuji za povinnost o této věci se zmíniti, poněvadž toto lidové hnutí, a já nemluvím proto, abych se zde snad rozehříval pro ty neb ony otázky náboženské, ale jest fakt, že to velké lidové hnutí nemá ani v této slavné sněmovně vůbec žádného zastánce, a nikdo zde nepoukázal na to, jak se nakládá v naší republice s jinými církvemi, s jinými kulty a jak je opomíjena církev, která se nazvala československou a chce budovati na našich největších tradicích. Zajímavo snad bude, že sociální demokraté a čeští socialisté přes požadavek odluky církve od státu, který dosud kladli, a barnumskou agitaci pro vystupování z církve katolické, budou zítra hlasovati pro výdej 42 miliony na kult církve katolické a stejně tak - s prominutím - i svatý otec Volné myšlenky, kol. dr. Bartošek. Při této příležitosti volám po právním upravení poměru církve československé a státu na základě tolerance a rovnoprávnosti i v ohledu materielním.