Lid dává u nás sice značné sumy na vysoké školství, ale ono pro ohromnou drahotu učebních pomůcek a životních potřeb stává se našim dětem dělnickým nedostupným vůbec. Akademický senát Karlovy university stará se, aby university odcizily se dělnictvu i svým duchem. V tom ohledu velmi příznačné jsou zvláště názory akademického senátu university Karlovy, jednak o zřízení fakult pedagogických při universitách, jednak o požadavku dělnictva po zřízení stolice pro sociální, odborové a družstevní zákonodárství a organisace.
V obou případech stanovisko akademického senátu bylo odmítavé. Jeho námitkám nemůžeme však přiznati věcné podstaty. Soudíme, že naše university měly by se státi ohnisky lidové osvěty. Akademický senát chce je vésti cestou jinou. Hrozí tu nebezpečí, budou-li tyto reakční tendence naší novou vědeckou aristokracií stupňovány, že lidu se odcizí úplně, nebo - což pokládám za pravděpodobnější a šťastnější řešení - lid vynutí si demokratisaci také v těchto institucích. Jakmile lid jednou pochopil a pocítil potřebu vědění, není síly, která by mu k němu uzavřela přístup.
Požadavek učitelstva, volajícího po vysokoškolském vzdělání je oprávněný. Tento požadavek není novým, byl proklamován naším Havlíčkem už v revolučním roce 1848.
Učitelstvo zřizuje si svépomocí, z vlastních prostředků školu vysokých studií pedagogických v Praze s vědeckým ústavem pro pokusnou pedagogiku a také pedagogickou školu v Brně. Je žádoucím, aby v příštím rozpočtu tyto školy byly dotovány právě tak jako fakulty jiné. Je-li při universitách místo a úhrada pro fakultu theologickou, možno nalézti také úhradu pro pedagogiku, pro vysokou školu teorie i prakse ve výchově mládeže.
Akutním požadavkem doby je uskutečnění jednotné školy. Demokracie spěje nutně k jednomu typu absolutně světské školy o několika stupních, která bude přístupnou všemu občanstvu. Při tom přechod do vyššího stupně je závislým výhradně jen od schopnosti žáka a nesmí býti závislým od stupně zámožnosti rodiny. V demokracii musí každému dítěti být usnadněna cesta k plnému rozvinutí a uplatnění jeho nadání. Dnes tato cesta, kdy máme několik typů střední školy, je chudému dítěti velmi ztížena, ne-li vůbec zatarasena. Reklamujeme důsledně právo na vzdělání všech lidí a dle našeho názoru má stát přímou povinnost ke vzdělání intelektu tam, kde jej stát má. Až dosud vzdělání není pohříchu právem všech, je vlastně privilegiem bohatých vrstev, které ovládají jak úřady, tak i školy inteligencí, cítící většinou liberálně, ale protisocialisticky.
V republice máme 253 středních škol a to 7 různých typů. Přestup dítěte z jednoho typu této školy na typ druhý je dnes znemožněn. Žactvo zvláště venkovské má na výběr obyčejně jen nejbližší ústav a ukáže se dosti často, že nadání toho či onoho dítěte tato škola neodpovídá. Chudší rodiče jsou nuceni přinésti těžké oběti finanční, aby mohli své dítě dát na vzdálenou střední školu, vhodnou pro jeho vlohy. Proto uvítáme s povděkem reformu této školy. Ona musí býti jednotného typu a přičleněna vhodným způsobem ke škole národní. Pro jednotnou školu mluví nejen závažné důvody pedagogické, ale také úsporné. Základem této jednotné školy bude škola obecná. Ona klade základy výchovy a všeobecného vzdělání. Ona je až dosud pohříchu téměř jediným zdrojem vzdělání našeho dělnictva a je povinností státu, aby učiněno bylo vše k jejímu řádnému rozvoji, aby zvýšena byla co nejrychleji všeobecná úroveň vzdělanostní našeho lidu, zvláště venkovského. Proto přáli bychom si, aby v příštím rozpočtu položky pomocných a vzdělávacích prostředků těchto škol byly poněkud bohatší, zvláště pokud se týče podpory školní služby lékařské, rukodělného vyučování, podpory pedagogického zkoumání, pedagogické literatury a podpory mateřských škol a útulků.
Opatřování dorostu učitelského je odstavcem zřejmě naléhavým jak při školách národních, tak občanských i středních. Z celé řady okresů, zvláště na Moravě, hlásí se citelný nedostatek učitelů. Na počátku školního roku chybělo na okresích uherskobrodském 60 učitelů, uhersko-hradištském 53, v hodonínském 44 učitelů. Touto dobou hlásí se hrozivý nedostatek učitelských sil na okrese boskovickém. Ještě citelnější je nedostatek zkoušených sil na školách občanských. Tak v župě jihlavské nedostává se 52, na Moravě kolem 300 zkoušených učitelů pro školy měšťanské. Opatřování dorostu učitelského je předpokladem zřizování nových škol. Škol občanských je naprostý nedostatek. Jeví se železná nutnost rozmnožiti síť jejich rychlým zřizováním obvodových těchto škol. Cílem naším je zlidovění této školy, to jest: ona musí se státi přístupnou a povinnou veškeré mládeži.
Škola občanská bude 4letou, ona je druhým stupněm naší jednotné školy. Ona jest společným základem pro další stupně školy střední i odborné. Učivo v ní probrané tvoří zakončený celek, ona umožňuje žáku ve 14. či 15. roce, kdy sklony k určitému povolání projevují se jasněji, rozhodnout se buď pro vstup do života, či pro další studium odborné, humanitní či reální. Žádáme, aby byly odstraněny 4 dolejší stupně střední a ona reformována tak, aby dítě mohlo na tuto školu střední po vyjití školy občanské přestoupiti. Osnovy učebné školy občanské musí umožňovat tento přestup žactvu bez hmotných i časových ztrát. To znamenalo by ušetření celých 4 let nákladného studia mimo rodinu. Nutno rozhodně odmítnouti budování nižších škol středních, jichž učebné osnovy omezovaly by či dokonce znemožňovaly by přestup žactva ze škol občanských na školu střední. Takovéto snahy porušují vlastně jednotnost školy, podle nich nabývání poznatků školy střední stalo by se opět výsadou jednotlivců či stavu.
Touha po vyšším vzdělání jest silně probuzena v lidu, ale vzdělání odborné, středoškolské a vysokoškolské stává se vlivem drahotních poměrů dělnictvu téměř nedostupným a škola národní stává se mu jediným zdrojem vzdělání. Vyšší úroveň vzdělanosti v národě ohrožuje sice privilegia některých kast, ale neobyčejně posiluje demokracii a stát. Proto je povinností demokracie a státu posilovati všechny ušlechtilé tendence na poli lidovýchovy. Tu žalujeme: máme sice školství zemědělské, živnostenské, obchodní, ale dělnictvo až dosud je odbýváno macešsky při rozdávání chleba duchovního. Volá se zhusta po zvýšení intensity práce dělníkovy, ale málo se volá po tom, aby dělník byl k tomu uschopňován. Dělnictvo namnoze je nuceno problém rozšiřování svého vědění řešiti svépomocí. Žádáme zavedení výchovných kursů pro dorost dělnický, zřízení besídek a večerní školy s osnovami škol středních a odborných pro nadané dělníky. Z účinných prostředků lidovýchovných nejdůležitější jsou kniha, časopis, divadlo a také film může býti dobrou výchovně učebnou pomůckou.
Význam knihoven krásně a správně ocenil a vystihl už náš Havlíček v "Pražských Novinách" roku 1846: "Zřizování veřejných knihoven pokládáme za nejdůležitější a nejlepší prostředek ku vzdělání lidu. Neboť knihovna je také škola, a to škola pro mládež i dorostlé, škola všestranná, ve kteréžto učí mnoho moudrých učitelů. Nedá se upříti, že celá krajina za krátký čas jiné tvářnosti nabude, když se v ní několik knihoven zřídí a v lidu chuť ke čtení moudře vzbudí."
Doufáme, že v příštích letech finanční situace státu umožní zvýšenou péči tohoto o snížení ceny knihy a časopisu, dnes těžce přístupných, umožní péči v oboru nejen literatury vědecké, ale zvláště i v oboru lidových publikací.
Jeví se rovněž potřeba doplniti zákon o zřizování knihoven obecních, který nařizuje sice vésti položku v rozpočtu obecním na knihovnu, neurčuje však, jak povinných položek využíti.
Jsme si vědomi toho, že až příliš málo se činí na podporu našeho písemnictví a žurnalistiky, že položky na stipendia cestovní a studijní pro naše spisovatele a žurnalisty jsou velmi hubené, povážíme-li, na jakém stupni nachází se na příklad naše žurnalistika vůči žurnalistice národů jiných a jak právě na tomto poli vyžadují prospěchy státu, aby její úroveň se zvýšila na úroveň takovou, jíž měli jsme příležitost obdivovati se za hranicemi.
Vítáme zprávu, podle níž ministerstvo zdravotnictví slibuje tomuto shromáždění předložiti zákon o povinné tělesné výchově. Doufáme, že zákon ten nebude znamenati zuniformování a také zcentralisování nebo dokonce zmilitarisování této tělesné výchovy. Vítáme tuto zprávu, poněvadž výchova podle moderního ponětí neznamená jenom rozvíjení rozumových a mravních schopností člověka, ale rozvíjení veškeré jeho bytosti po stránce duchovní a fysické, schopnost jeho k životu plnému, dokonalému a krásnému.
Jde o cíl vysoký: chrániti zdraví občanů, vypěstiti jeho sílu, fysickou i duchovní, již ekonomicky dovede využíti ve prospěch vlastní i společnosti. Jde tedy o otázku lidového zdraví. Požadavek tělesné výchovy jeví se tudíž požadavkem nejen kulturním, ale i sociálním. Rozvoj národů a států v budoucnu záleží v tom, jaký bude jejich dorost. Zdatnost toho příštího pokolení zabezpečiti nutno již v matce. Proto výchova tělesná nemůže býti výsadou jen mužů, nýbrž i žen. K zákonu o tělesné výchově musí se družiti dokonalý zákon o ochraně matek a kojenců, zákon o zřizování a vydržování škol mateřských.
Aby provádění zákona o tělesné výchově nenarazilo na obtíže technické, nutno pamatovati již dnes, aby při komisích a kolaudacích školních novostaveb pamatováno bylo na řádné vybudování tělocvičen.
V úměrném rozvoji sil tělesných i nových ideí, ve schopnostech svalu a mozku leží záruka plného života nové generace, na jejíž adresu řekl myslitel: "Tam svět se hne, kam rozumem vedená síla se napne!" Nevěříme však v konečný úspěch výchovy školní a mimoškolní u nás, nebude-li tato podepřena úsilovnou prací v oboru sociální péče o mládež. Sociální péče není pro nás chudinstvím, ona musí být organisována na podkladu širším, bude zřízena zřeteli výchovnými, ona musí vniknouti v porozumění občanstva. Úspěšné provádění sociální péče o mládež je podmíněno znalostí této věci u učitelstva a lékařů. Učitel vedle pedagogické a didaktické práce bude v budoucnu důležitým činitelem v oboru této sociální péče. On musí seznamovati se se snahami a tendencemi sociální politiky současné doby, studovati sociální a zdravotnické zákonodárství. Bez znalosti, pochopení a zájmu pro otázky sociální neuznáváme žádného pokroku, neboť sociální problém je složkou života a jeho řešení nutností a zákonem všeobecného pokroku lidstva. Pohříchu velká část naší inteligence dosud si toho jasně neuvědomila. Víme na příklad, jak velmi špatně jsou lékaři informováni o dělnickém pojištění. Vyučování o dělnickém pojištění na universitách nechť je pro všechny lékaře povinné. Jeví se rovněž nutno zříditi školu sociální péče - pro personál a pracovníky - zvláště učitelstvo, kde by ono doplňovalo po této stránce svoje vzdělání. Potřebujeme rozšířiti organisace a sítě škol pro děti abnormální a úchylné.
Ke konci chci se zmíniti ještě o požadavku dělnictva - socialisace vzdělání. Budiž nám rozuměno. Socialisace vzdělání neznamená nám zpolitisování školy. Aby dělnictvo mohlo svoji dějinnou úlohu vyplniti jak v rámci tohoto státu, tak i ve světovém měřítku, potřeba mu neobyčejného napětí sil a výzbroje. Touto výzbroji nebudou mu děla, pušky a kasárny, ale jeho uvědomění. Socialisací vzdělání rozumíme: Otevření bran všech škol a všech zdrojů vědění i pro vrstvy nemajetné, proniknutí do učebných osnov nauk životních a pokrokových hledisek. Konečně zmodernisování methody vyučovací i vychovávací. Škola však zůstane nepolitickou, jakkoli musí sloužiti velikému politickému cíli, posílení demokracie, k hlubokému uvědomění národnímu, také k humanitě a ke konečnému sbratření všeho lidstva. Naše škola stala se politickou dík bojům nacionálním a náboženským. Hluk boje přenášel se z parlamentu, z redakcí a ulic do školních síní. Církve a národnosti vládnoucí vedly svůj boj proti ovládaným školou a objektem, o nějž vedl se zápas, bylo dítě.
Tak na příklad dualism správní rakousko-uherské monarchie vedl přímo vyhlazovací válku proti Slovákům školou a maďarská škola měla být popravčí sekyrou slovenského národa. Dějiny nové doby zřídka zaznamenávají zjev podobné brutality, jejíž obětí měli se stát naši bratři pod svahy Karpat. Tam byla škola politikum. Jestliže moji předřečníci se strany oposice přednesli tu mnoho žalob, nechci zkoumati oprávněnost, nechť pováží, kdo to byl, jenž dal školským poměrům tento směr, školu učinil zbraní nacionálního zápasu. My sociální demokraté chceme a budeme se říditi onou zásadou, kterou nám zanechal Komenský, že úspěšná výchova dítěte je možnou jen na základě jazyka mateřského. O školu a dítě vedly zápas také církve. Škola měla býti arénou agitace, jejím znakem nebyla náboženská snášenlivost. Je v zájmu národa a humanity, demokracie a socialismu, aby také v tomto směru škola byla odpolitisována. Při té příležitosti chci říci naše stanovisko k položkám na kultus. Myslím, že vystihuji správně názor našich voličů a lidových vrstev vůbec, když řeknu, že je v zájmu církví a samého náboženství, budou-li odpoutány od státu, a myslím, bude-li náboženství odpoutáno od politiky. Je povinností a právem těch, kteří na těchto položkách mají zájem, aby si pro ně opatřily úhradu.
Hlasujeme-li pro tento rozpočet v celku, prosím, aby vzato bylo na vědomí, že naprosto neznamená toto hlasování souhlas s těmito položkami.
Myslím, že není správným názor školských politiků komunistických, že je v zájmu socialismu probouzet ve škole již u dětí 6letých vědomí třídních protiv, vésti je na tábory lidu, rozněcovati u nich nenávist a případně i odvahu k násilí. Škola ve své podstatě jest zřízení socialistické. Ona nepřímo vychovává k socialismu. Je právě úkolem socialismu odstraňovati třídní protivy ze školních síní. Naše národní škola je výchovným ústavem pro děti všech tříd a církví, ona musí býti laickou, svobodnou a nepolitickou, její osnovy budou doplněny občanskou naukou a věroukou.
Jan Amos Komenský byl biskup a
pedagog. Jeho škola a metoda byla prosycena láskou k bližnímu.
Ale škola tohoto biskupa neznala fanatismu církevního boje, to
příčilo se duchu velkého pedagoga. Škola nebyla ani církevní,
ani politickou, třebas ona byla mu prostředkem k velikému politickému
cíli - ke smíření lidstva. Vraťme školu jejímu původnímu účelu,
učiňme ji nikoliv arénou bojů, ale skutečnou dílnou lidskosti.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Udílím slovo dalšímu řečníku, kterým jest pan posl. Heeger.
Posl. Heeger (německy): Dámy a pánové! Pozorujeme-li číslice rozpočtu, shledáme, že škola spolunáleží k nejsmutnějším kapitolám tohoto státu. Nechci naprosto mluviti o tom, jak by měla škola vypadati v demokratickém státě, chci jen konstatovati, že ubohé Rakousko nás zahanbuje a zastiňuje, chci dále zjistiti, že snahou dřívějších panujících tříd a dnešních držitelů moci bylo, aby široké masy lidu byly drženy opodál od kulturních vymožeností, a to proto, poněvadž věděli, že duševní probuzení zvyšuje moc lidu a seslabuje jejich vlastní postavení. Ve státě demokratickém však - a tím chce Československo býti - měli bychom se domnívati, že musí vládnouti jiná zásada, a že se tu poměr ku škole a všeobecnému vzdělání lidu musí jinak utvářiti. Ministr vyučování takového státu měl by všechno svoje jednání říditi tímto názorem a věděti, že základy každé demokracie jsou zakotveny nejlépe ve vzdělaném, rozumném a tudíž také hrdém lidu.
Podle mého názoru měl by to ministr vyučování v demokratickém státě považovati za nejdůležitější ze svých povinností, aby si dal záležeti na výchově mládeže a všeobecném vzdělání lidu; na výchově mládeže již proto, poněvadž ona v sobě skrývá celý osud národa, a pro tento velice významný účel měly by býti tudíž pohotově také nutné výdaje. Výdaje na všeobecné lidové vzdělání se mi jeví mnohem nutnějšími, a poskytují lepší ochrany každé demokracii, než nesmírná vydání na děla, pušky a létadla. Pan ministr vyučování měl by tudíž nejen býti práv všem těmto úkolům, nýbrž měl by se podle mého názoru, chce-li říditi školství podle této zásady, energicky brániti tomu, aby se mu z jeho potřeb škrtlo 400 milionů. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.).
Lhůta, která je mi vyměřena, mně nedovoluje mluviti všeobecně o školní reformě v tomto státě, jakou by měla býti. Mohu se tedy omeziti jen na to, abych přednesl oprávněné žaloby německé menšiny v tomto státě. Jestliže Němci z jakéhokoli důvodu si stěžují, pak jsou tu pánové z vlády a z vládních stran, kteří hned přijdou s odpovědí a prohlašují, že Němci jsou nevděčným národem, že nechtějí nahlédnouti, jak se jim v tomto státě dobře vede a že si toho nejsou dokonce ani vědomi, jak spravedlivými jsou vůči Němcům držitelé moci ve státě a především pan dr. Lukavský. Jiní zase prohlašují, že ve starém Rakousku se vedlo Čechům mnohem hůře, že bylo jim vytrpěti mnohem více bezpráví. Pánové! Nelze naprosto popírati, že snad ve starém Rakousku na tomto poli se stalo tak mnohé bezpráví. Avšak chceme také zjistiti, že němečtí sociální demokraté i ve starém Rakousku potírali národnostní bezpráví, že měli odvahu toto bezpráví potírati, a bylo by si jen přáti, aby také mnohé české strany sebraly odvahu, aby potíraly národnostní bezpráví, tak, jak to tehdy činili němečtí sociální demokraté. A právě proto, že jsme také již ve starém Rakousku vedli boj proti tomuto bezpráví, považujeme se tím více za oprávněny, abychom se také v tomto státě co nejostřeji postavili proti němu. Prostředky, jichž pánové z vlády užívají vůči školství, nejsou způsobilé - to nutno jednou říci - aby utrpěné bezpráví napravily. Pánové se mýlí, domnívají-li se, že jdou pravou cestou, když zavírají německé školy a místo nich zřizují české, a vycházejí-li z názoru, že Němci mají škol příliš mnoho, pak je tento názor nejen úplně falešný, nýbrž poskytuje současně důkaz úplné zaostalosti v názorech na školu.
Pánové! Domníváte-li se, že Čechové mají málo škol, a zřizujete-li takové školy, nikdo proti tomu nebude moci ničeho namítati. Avšak zřizujete-li takové školy, nesmíte to přece nikterak činiti na útraty Němců, nechcete-li, aby tím byla vzbuzena velká, vášnivá nenávist. Nechte přece, tak jak tomu má býti v demokratickém státě, Němce, aby o svém školství rozhodovali sami! Dejte Němcům školní samosprávu, a tím sprovodíte se světa velký svár a velkou část roztrpčení.
Obrátím-li se nyní k číslicím rozpočtu, mluví tyto číslice vlastně řeč pro sebe. Vidíme celkovou potřebu 1086 milionů korun. Tato celková potřeba ani neodpovídá požadavkům, ani není správna. Neboť v této sumě je obsažena položka, která byla sem převzata z přechodného hospodářství a k níž se ještě vrátím. Srovnáme-li nyní tuto sumu celkové potřeby pro školství s potřebou vojenské správy 3118 milionů korun a uvědomíme-li si, jak to praxe vždycky dokázala, že jistě přijde dodatečný požadavek, pak teprve vidíme, jak uboze tu v našem státě stojí naše školství. A je tudíž nepochopitelno a nevysvětlitelno, nechal-li si pan ministr vyučování bez příliš velkého odporu škrtnouti 400 milionů. Mobilisace, která přece byla zajisté věcí užitečnou, stála ve 3 týdnech stát více, než vydá na školství za celý rok. Můžete-li pro militarismus přes noc vydupati ze země miliony, pak byste museli přece také sehnati vyšší částku na vzdělání lidu v tomto státě. I když nyní také lze v rozpočtu znamenati naproti minulému roku zvýšení, přece to nic nepraví.
Chci posloužiti několika číslicemi. Na školy obecné vydáváte v předešlém roce 168,578.176 K. Letos je tu ovšem položka 588,969.441 K. Myslí-li však někdo, že toto zvýšení proti minulému roku půjde v letošním rozpočtu celé k dobru vybudování obecného školství, pak se mýlí. Neboť v této položce 588 milionů korun je obsazena položka 398 milionů korun jako náklad na učitele z přechodného hospodářství do řádného rozpočtu. Odečte-li se tato suma, pak celé zvýšení proti minulému roku nedělá ani tolik, jako náklady jednoho mobilisačního dne v posledním týdnu mobilisace.
Avšak ať poslouží také několik číslic u škol středních, o nichž se dnes tolik mluvilo a o nichž se jeden český řečník vyjádřil, že si Němci nesmějí stěžovati, poněvadž to jsou jen slova, jež se tu mluví. Na střední školy v Čechách nalézáme tento náklad: na české 27,843.314 K, na německé 10,645.097 korun. V minulém roce činilo to v procentech pro Čechy 72%, pro Němce 28%.
Letos, poněvadž je školská otázka vůči Němcům řešena úplně spravedlivě, činí náklad u Čechů 73·5% a u Němců 26·5, t. j. náklad pro Čechy stoupl o 1·5% a u Němců o totéž procento klesl. Na Moravě činí náklad na české školy střední 10,990.625 K, na německé 4,833.100 K. Také zde lze znamenati stoupnutí procenta pro české střední školy proti roku minulému a pokles u škol německých. Trochu příznivěji mají se ovšem věci ve Slezsku. Avšak myslím, že na tom nemají pánové z vládních stran viny, poněvadž ve Slezsku při nejlepší vůli nelze napočítati více Čechů než Němců. Proto také v rozpočtu vidíme příznivější zjev.
Avšak ještě křiklavější je poměr u škol vysokých. Pro náklad český je uvedeno v rozpočtu 93,718.233 korun, pro německý náklad 17,165.398 korun. Minulého roku činilo procento u Čechů 81, u Němců 19. Letos činí u Čechů 84 a u Němců 16. Český náklad stoupl o 3% a náklad u německých škol vysokých o 3% klesl.
Zrovna tak má se věc i jinak u všech otázek, týkajících se vzdělání, jež v rozpočtu docházejí výrazu. Tu najdeme na př. položku "Lidové přednášky" a je pozoruhodno, jaký tu děláte nápadný rozdíl. Pro lidové přednášky jste zařadili pro Čechy 40.000 korun, pro Slováky 20.000 K a pro Němce, poněvadž jsou patrně národem níže stojícím, 12.000 korun. A tak můžete sledovati položku za položkou a shledáte, jak nespravedlivě se upravuje otázka školská právě vůči Němcům.
Avšak dnes také padla slova, která měla dokázati, že to není s uzavíráním škol tak zlé. Mám tu ovšem statistiku, kterou však nemohu přednášeti, poněvadž mi k tomu nevystačí lhůta řečnická, avšak chci zcela krátce naznačiti několik obecných a měšťanských škol, které byly zavřeny. Tak na příklad byly na Moravě zavřeny v šesti městech s vlastním statutem 2 střední školy, 26 veřejných, 6 soukromých škol obecných celkem s 221 třídami, v okresech venkovských 16 veřejných škol měšťanských, jedna soukromá škola měšťanská, 69 veřejných a 15 soukromých škol obecných se 342 třídami. Jedině na Moravě byly tedy zavřeny 563 školní třídy. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!), ve Slezsku 62 a v Čechách je to skoro zrovna tak jako na Moravě; a tu tvrdí nyní dr. Lukavský, že prý Němci naprosto nemají příčiny, aby si stěžovali, že se s nimi v tomto státě jedná nespravedlivě.
Avšak ani u středních škol to není lepší. Od převratu řádili jste také u škol středních. V Praze byla na příklad zavřena a sloučena celá řada škol. Chci jich uvésti jen několik. Připomínám gymnasium na Příkopech, německou státní reálku, při níž bylo najednou zavřeno 7 tříd, státní gymnasium na Malé Straně, státní gymnasium vinohradské, jakož i ústav pro vzdělání učitelů a učitelek v Opavě. Připomínám zavření středních škol v Č. Budějovicích, Plzni, Hodoníně, Prostějově, Kroměříži, Unčově, v Břeclavě a v Hranicích. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Všechny tyto skutečnosti mluví samy a podávají nejlepší důkaz pro opak toho, co tu dříve bylo s tohoto místa tvrzeno. Avšak je zajímavo především, že bylo nutno konstatovati, že informace, které vedly k zavření školních tříd, vycházely ve většině případů od Národního výboru. Tato korporace jest ještě v paměti a snad také v nepříjemné paměti u mnohého na té straně, kde sedí strany pravice. Tyto orgány namnoze vynutily zavření německých škol. Případ zvláště křiklavý udál se v Ivančicích. Tam musela býti zavřena německá škola, která měla býti zase otevřena potom se souhlasem školních úřadů, předsedy zemské školní rady, nynějšího ministra Černého. České strany však tomu zabránily. Právě tak bylo úplně ochromeno tímto způsobem německé školství v Mor. Krumlově. Tam provedly dokonce policejní orgány honbu na děti z cizích míst.
Kdybych vám předvedl ještě celou řadu takových skutečností, celou řadu příkladů, jež jsou vesměs doloženy, museli byste se skutečně tázati: K čemu máme vůbec školský zákon, když si může každý politický úředník ve státě dělati, co chce? § 20, odst. 2. zákona praví výslovně, že do obecných škol smějí se přijímati jen takové děti, které znají vyučovací řeč. Chci jen ukázati, že se toho nedbá, že jednotliví předsedové okresních školních rad, úředník správní komise, okresní hejtman, rozhodují v nejčastějších případech proti tomuto zákonu a namnoze nařizují úředně, kam mají děti choditi do školy. Tak tomu bylo i v Novém Jičíně. V Novém Jičíně bylo prostě úředním výnosem žádáno, aby německé děti byly vyloučeny; rekurs, který proti tomu byl podán, nebyl dosud vyřízen. Tak se stalo v Bohumíně, Frýštátě, Kopřivnici, Přívoze, Vítkovicích, Kroměříži, o území hlučínském ani nemluvě. Tam už vůbec není právních pojmů. Ve všech těchto místech byly německé děti zapsány prostě do českých škol, aniž se vešlo ve styk s rodiči. A jak postupovaly školní úřady nezákonně, dokazuje případ ivančický. Tam bylo školnímu zápisu zabráněno násilím, stížnost zaslaná ministerstvu byla odmítnuta, poněvadž prý se hlásilo jen 16 dětí. Ve skutečnosti však jich bylo 40. Nejvyšší správní soud nyní zrušil rozsudkem z 24. září t. r. rozhodnutí školních úřadů jako nezákonné. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!)
Tak bych mohl uvésti ještě celou řadu takových případů, kde i správní soud, který zajisté není instancí německou, napravil poněkud bezpráví, spáchané úřady školními.
Avšak je také zajímavo, jak jsou zřizovány menšinové školy. Mohu to naznačiti jen načrtnutím. V předměstích Brna, v Krnově a na jiných místech chodili činitelé k tomu ustanovení s archy od domu k domu a na těchto arších bylo, že svá jména mají napsati všichni, kteří chtějí dáti své děti učiti česky. Tyto podpisy byly pak označovány za přiznání k zápisu do českých škol. Ba, šlo to ještě dále. V Krnově nejen že se dála tato manipulace, nýbrž tam bylo rodičům slibováno, děti podělovány a nadučitel, jménem Černý, prováděl to tak zle, že se tomu opřela česká menšina. O tomto muži se mluvilo v Praze u ministerstva. Avšak tento muž nebyl odkázán do příslušných mezí a pohnán k odpovědnosti - ministerstvo je o něm úplně informováno nýbrž byl jako nadučitel přeložen do Opavy. Přes tento způsob školních zápisů je počet žáků do menšinových škol zapsaných tak malý, že by se tyto školy patrně neudržely, kdyby šlo o školy německé. Žádáme tudíž především, aby byly dosazeny smíšené komise, které by zjistily číslo návštěvy menšinových škol, které by však také vedly přesnou statistiku o tom, kolik školou povinných dětí náleží německé nebo české národnosti.
Chtěl bych promluviti ještě zcela zvláště o jedné věci: Ve Slezsku nemáme již od 1914 zemské školní rady, vůbec nemáme žádné korporace, která se stará o otázky školské. Zemské školní rady není a veškerá práva jsou spojena úplně v ruce zemského presidenta. On sám rozhoduje jako nejvyšší instance zemských školských úřadů, a musím říci, že tato byrokratisace slezského školství je nejen nesmírným zpětným odrazem demokratického vývoje, nesrovnávajícím se naprosto s charakterem svobodomyslné republiky, nýbrž i opatřením dráždivým. Neboť toto opatření - to je nejzajímavější - vztahuje se pouze na zemi slezskou, kdežto v Čechách a na Moravě tomu tak není.
Při této příležitosti poukázal bych ještě na něco: Dějí se pokusy, které hrozí prolomiti zákon rovnostní. Zcela krátce prohlašujeme, že se proti těmto snahám stavíme zcela energicky, a že učitelové mají plné právo, aby byli postaveni na roveň státním úředníkům.
Chci při této příležitosti poukázati také na to, že učitelové ve východním Slezsku nejsou dodnes ještě ustanoveni definitivně, že doslova visí ve vzduchu a že také na tomto poli nutno co nejdříve udělati pořádek. Chceme míti konečně jasno, žádáme školskou samosprávu, a žádáme-li ji, říká se, to nejde, vy jste součástí celku. Žádáme-li díl na nás připadající, kterým přispíváme, pak to také nejde.
Chceme konečně, aby školská otázka
byla spravedlivě rozřešena, a za tím účelem podali jsme celou
řadu návrhů. Nyní uvidíme, vyhoví-li většinové strany tomuto oprávněnému
přání čili nic. Žádáme národnostní školskou samosprávu, snížení
počtu žáků a zřízení jednotné školy. Vytvořte, pánové, možnost
všeobecného lidového vzdělání! Zástupy lidu jsou naplněny žádostí
po vědění a vzdělání. Nezavírejte škol, nýbrž stavte nové a použijte
milionů místo na militarismus, na lidové vzdělání, na vybudování
škol, a jistě lépe prospějete demokracii. (Souhlas a potlesk
na levici.)