Ale snáď poviete, že v inom ohľade nezodpovie sirotinec vedený milosrdnými sestrami. Uvediem príklad: Vdova po Ondrejovi Párička v Nitre min. školského roku umiestila 2 svoje sirôtky v štátnom sirotčínci. Po roku zanedbané, znečistené a nemocné musela ich zo sirotčínca vziať a poslať ich do sirotčínca vedeného katolickými sestrami. Deti sa tam zotavily a boly spokojné. Tieto milosrdné sestry, ktoré tak svedomite konajú svoju povinnosť a ktoré na Slovensku sú tak obľúbené, ktoré stoja štát tak malý náklad, sú predsa na Slovensku od patričných vrchností zneuznávané a ich práci a činnosti je prekázané, ač sú to mníšky české, ktorým s hľadiska národného žiadná výtka činená byť nemôže.
Prejdeme na druhú palčivú otázku slovenskej školskej politiky, ktorá kresťanský i národný cit nás Slovákov uráža. Máme právoplatný zákon, podľa ktorého všetcia slovenskí učitelia na školách maďarských sve štúdia skončivší, ale i českí učitelia na Slovensku pôsobiací, majú složiť doplňovaciu zkúšku zo slovenskej reči a literatúry. Slovenskí učitelia tejto povinnosti činia zadosť. Učia sa a hromadne skladajú túto zkúšku, verejnosť slovenská však ničoho nevie o tom, zda i českí učitelia tak činia.
Tri roky sa domaháme slovenských učebníc a posiaľ v tejto veci sa veľmi málo stalo. Jestliže sa nemýlim, minister školstva v jednej reči svojej vec túto vymlúval tým, že prečo slovenskí učitelia nepíšu tie učebnice? Pán minister mi preminie keď rieknem, že táto výčitka nemá základu. Ja sa pýtam, zda ministerstvo školstva vypísalo verejný súbeh na slovenské učebnice, či tento subeh zostal bezvýsledný? Keby to bola pravda, bola by jeho výtka oprávnená. Ale takto nemožno slovenským učiteľom vytýkať, že nepíšu učebníc, o ktorých nevedia, zda ich nenapíšu nadarmo. Ohľadom týchto učebníc píšu "Národnie Noviny". (Hlas: Spolehlivý pramen!) Ne, "Národní Listy". V "Národních Listech" v čísle z 11. kvetna z péra pána B. F. Suka doviedame sa o príčinách, prečo uvázlo vydávanie slovenských učebníc a slovenských školských kníh. Všetky naše obavy, ktoré sme mali ohľadne smýšlenia povolaných kruhov o slovenčine najmä ako o spisovnej reči, sa splnily. Mám tu článok napísaný p. Sukom s nadpisem: "Spisovná čeština nebo slovenština?" V článku sa mluví - pozorujte dobre: "Hlavně školy slovenské volají, abychom se aspoň na čas přizpůsobili Slovákům v tom, v čem se jim přizpůsobit můžeme: v jejich řeči. Jde tu jen o přechodnou dobu, nějakých 10 roků a snad postačí jedna generace. Naši učitelé, kteří obětavě šli na Slovensko hned po převratě, mohou podati nejlepší důkaz, že třeba při dětech nejméně do 12 až 14 let, nutno přistoupit na kompromis jazykový. Neosožily výklady učitelovy, dítě odmítalo české knihy a raději nečtlo nic. A naopak: s jakou chutí sáhlo po knize, psané slovensky!" (Hlas: Co je to za veličinu?) Odpoviem i na to.
Slováci len pozorujte! Pozorujte hlavne to, že spisovná slovenčina má byť na Slovensku celom len dočasne trpená (Slyšte! Slyšte! Různé výkřiky. Hluk.), že po jednej generácii má byť uvedená na Slovensku len čeština. Rieknete snaď, že to je stanovisko zmieneného jedného človeka. Ale odpusťte, moji pánovia, tu máme úradný rozpočet a tento rozpočet zdá sa dokazovať totiež. Ja som ešte loni pri rozpočtu vytýkal, že v Čechách a na Morave ohľadom vyučovacej reči sú roztriedené školy stredné takto: české a nemecké. Na Slovensku v minulom rozpočtu boly roztriedené takto: československé, maďarské, potažmo nemecké. I ukazoval som na nelogičnosť, ba nesmyselnosť takéhoto počínania. Veď českoslovenčiny niet. Teraz tejto mojej výtky v letošnom rozpočtu si všimli, ale jak? V Čechách a na Morave všade sú školy roztriedené, ako boly, na české a nemecké. Na Slovensku je označenie reči vynechané. Označenie "československé" ako nesmyselné, je vynechané, ale ináč venkoncom nenie udaná vyučovacia reč, len pri školách maďarských a nemeckých je to v zátvorke uvedené. Čo to znamená? Prečo to obchádzanie pomenovania "slovenský?" Či to nenie pštrosová politika, či to nenie úradný dôkaz, že na Slovensku nemajú byť slovenské stredné školy stále?
Pánovia moji, proti tomu sa postaví celý slovenský národ. (Posl. dr. Juriga: Nepotrebujeme česčiny!) Pánovia moji, v tejto otázke buďme si jasní. Veď i sama otázka je tak jednoduchá, keď je len posudzovaná nepredpojate. Po belohorskej katastrófe, keď mnoho českobratrských emigrantov našlo na Slovensku útulok, a Slováci nemali ešte vyvinutého spisovného jazyka, prijali sice od nich češčinu ako spisovnú reč, ale kultúra a dejiny literatúry slovenskej nás učia, že jeden každý slovenský spisovateľ miešal do spisovnej češčiny slovenské zvraty, slovenskú fraseologiu a slovenské tvary, takže reč ich bola zaiste miešaná, vítaná, riekol bych: českoslovenčina. Ale tí najlepší synovia slovenského národa videli neudržiteľnosť tohoto stavu a preto vytvorili samostatný spisovný jazyk slovenský, ktorý sa v celom slovenskom národe dobrovoľne ujal a následkom toho bol výkvetom prirodzeného vývinu a prirodzeného opravdového pokroku. (Hlas: On je pokrokárom!) Naopak navrátenie k českoslovenčine bolo by zpiatočnictvom a my v mene pokroku protestujeme proti takémuto zpiatočnictvu.
Sme prívrženci opravdového zdravého pokroku (Tak jest!) Lež menom pokroku.... (Posl. dr. Markovič: Tú slovenčinu najlepšie vyučují na Slovensku českí učitelia! - Hluk.).... sa na našich školách a v našej školskej politike ešte iné prechmaty stávajú. Nedávno som čítal túto drobnôstku, pánovia moji! (Čte): "Opravy Mrštíka a Holečka v čítankách."
V čítanke pre I. triedu meštianských škôl, jejž užívalo sa pred válkou, čítame v článku od spisovateľa Aloisa Mrštíka "Smutný koniec" vetu: "Lež Bôh vyslyšal modliacu sa matku; Václav pozdravený povstal z nemoci." V tejže čítanke, vydanej však po válke, čítame onú vetu takto: "Než predsa Václav pozdravený povstal." - V druhej čítanke predválečnej v článku "Dráteníci" od Josefa Holečka stojí: "Čo máme, len od Boha máme." - V čítanke vydanej po válke v tomže článku veta tá je vynechaná. - Toto mrzačenie a falšovanie deje sa na českých školách menom pokroku.
Pýtam sa, či to nenie servílne kopírovanie školskej politiky francúzskej, ktorá tiež vyhodila vyučovanie náboženstva zo škôl a nestrpela vo svých učebniciach ani vzpomienku na Boha, ktorúž politiku však Nemci, chladnokrevní Angličania a Američania neprijali a jejž neudržiteľnosť a zbankrotelosť uznávajú sami Francúzi? Čo sa tam nedokázalo, nedokáže sa ani na školách českých a na školách slovenských je dokonca naprosto nemožná táto politika jednoduše preto, že by páni na slovenských školách nemohli vôbec vyučovať literature slovenskej. Lebo vezmite len zo spisov najhlavnejších representantov slovenskej literatúry Kukučina, Vajanského, Hviezdoslava, všetky vzťahy náboženské, vzťahy na Boha, zostane vám prázdna škarupina bez jadra, a toho slovenský národ nikdy nestrpí.
Keď to všetko do úvahy vezmeme, jedon každý musí uznať, že na Slovensku sú a školskú politiku robia ľudia, ktorých pán president Masaryk v jednej svojej prednáške americkej apostrofoval takto (čte): "Lidé, kteří jsou proti církevnímu náboženství, upadají v jednu chybu osudnou, totiž že pouze negují (popírají), jsou ve sporu s positivním náboženstvím, ale nestarají se, aby po stránce mravní pečovali o něco lepšího."
Na Slovensku sú a robia školskú politiku ľudia, o ktorých jeden slovenský publicista zase takto píše: "Heslo ťPreč od RímaŤ stalo sa heslom prázdnym, lebo vystupujúci miesto Ríma nenašli nijakej náhrady a tak ostali medzi nebom a zemou sťa Mahomedova truhla. Bez viery nemožno žiť, a keď sa aj ultramoderný človek vymaní zpod otroctva cirkvi, keď sa i bije v prsia svoje nekonfessionálne, zachováva si istú vieru a obyčajne skočí z tmy do noci, z povery do bludov. A tento skok do tmy charakterisuje nie jedného Čecha na Slovensku."
Aby ste si, pánovia moji, nemysleli,
že túto charakteristiku bol napísal katolícky klerikál. Napísal
to verejný učiteľ slovenský, evangelícky farár Ján Drobný. (Hlas:
Ti se vám v klerikalismu vyrovnají!) Teším sa, že mám takýchto
spojencov. Vždycky jsme pracovali k tomu, aby katolíci a evangelíci
ruku v ruke na pozdvižení svojho národa pracovali. Pán minister
školstva a národnej osvety v rozpočtovom výbore sa osvedčil, že
nestrpí na školách a zamedzí všetko protináboženské štvanie. My
ochotne a s radosťou kvitujeme toto jeho osvedčenie, ale - on
nám odpustí ohľadne prevedenia tohoto osvedčenia máme maličké
pochybnosti. Poľský minister zahraničia Skirmunt po čas svojho
pobytu v Prahe jednému novinárovi sa dotazujúcemu povedal, že
neverí, že by tí istí ľudia, ktorí v Rusku skrz bolševický režim
Rusko zničili, boli vstave Rusko vzkriesiť iným režimom. I my
tak podobne pochybujeme, že by tí istí ľudia, ktorí na Slovensku
školskú otázku do záväzu priviedli, že by boli vstave ju odtiaľ
vytiahnuť. (Hlas: Na Moravě a v Čechách také!) Bude tu
potrebná veľká očista nielen ľudí, ale i nedokázavších sa a nesmyselných
systémov. Bude menovite treba, aby vedenie školskej slovenskej
politiky bolo dané do rúk slovenskej krajinskej školskej stolice,
ktorá má pozostávať z ľudí slovenských a menovite školských vecí
slovenských znalých. Ešte po čas ministrovania pána ministra na
Slovensku udály sa na Slovensku v školskej politike mnohé chyby,
pripúšťame, že i bez jeho pričinenia. Ale tým väčšia bude jeho
zásluha a jeho sláva v národe, keď teraz jeho pričinením, ako
ministra školstva, táto chyba bude napravená. A k tejto práci
prajeme mu zdar, ba sľubujeme pomocnú ruku, ako sa na stranu vo
všeobecnej národnej koalícii zastúpenú patrí, aby sme pomahali
pánu ministru vo všech počinoch k dobru vlasti smerujúcích. (Výborně!
Potlesk!)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Dále má slovo pan posl. Houser.
Posl. Houser: Slavná sněmovno! Četli jsme chlubivou zprávu, že výdaje ministerstva školství činí 5·7% všech výdajů státních. Není na místě chlouba. Výdaje na školství v Dánsku činí 19% státních vydání. Kdo však čte náš rozpočet podrobně, najde v něm 380 milionů záloh, které stát půjčuje zemím na učitelské platy. Odečtěme tu půjčku, a náš kulturní rozpočet se zmenší na 3·8%. Uvažte: 19% v Dánsku a v Československu 3·8%, a ta úvaha potlačí chlubivost a vyvolá stud.
Náš rozpočet dává: na vysoké školy 153 milionů, na střední a odborné školy 229 mil. K, na školy národní bez oné zálohy 209 mil. K, na lidovou výchovu 4 mil. K a na kultus 55 mil. K. Národní školy slouží veškeré mládeži. Děti z rodin nemajetných se musejí spokojiti jen tím vzděláním, kterého ona poskytuje, a potom jdou do života, aby si mohly vydělávati chléb. Jen děti z rodin zámožných, na jejichž studie a výživu mohou rodiče věnovati další náklad, přestupují na školy odborné, střední a vysoké. Mládeže odkázané jen na školu národní jest 9/10, mládeže, která studuje, 1/10. Na vzdělání této šťastné desetiny vynakládá ministerstvo téměř dvojnásobný obnos jako na vzdělání oněch 9/10. Ukazuje-li náš stát při jiných příležitostech svůj třídní charakter, zde jej přímo vykřikuje. Škola se od občanstva vzdaluje. Po převratu se zdálo, že jí nadcházejí nové, lepší doby. Místní školní rady, které byly nejbližším jejím dozorčím orgánem, jakoby rázem přestaly býti sborem zájemníků. Čekalo se, že je ovládne demokracie, a škola že se stane životní záležitostí všeho občanstva. Již dříve jevili o národní školu největší interes lidé malí, se vzděláním svých dětí odkázaní jen na ni. Volby do obcí konané všeobecným právem volebním odevzdaly přes polovici českých obcí do rukou socialistických stran. To bylo ukazatelem, že by dle téhož volebního práva se dostala do rukou socialistických také polovice místních školních rad. Strany ostatní, které od převratu se již vzpamatovaly, vystoupily proti hrozícímu zdemokratisování místních školních rad, vyhradily třetinu jich členů učitelům jako virilníkům, kteří jsou jejich spojenci, a prosadili, aby ostatní 2/3 členů byli voleny nepřímo obecním zastupitelstvem. Tak se docílilo, že v obcích velkou většinou socialistických jsou místní školní rady měšťácké.
Místní školní rady vyloučily dělnické strany z posic, které jim početností i osvědčenou starostí o vzdělání mládeže patří. Přátelé národní školy, kteří očekávali pro ni v obci novou éru horlivosti a pomoci, nacházejí bývalý chlad a odmítání nákladových položek.
Učitelské virilnictví a nepřímá volba členů z občanstva dá ráz i budoucím župním školním radám. Než však dojde k jejich zřízení, vedou správu škol v okresech okresní výbory školní. Vliv živlu občanského v tom sboru se zmenšuje ještě 2 úředníky, kteří do něho vstupují. Tu již nelze mluviti o tom, že by ráz smýšlení obyvatelstva v okrese mohl proniknouti okresní úřad školní. Zástupcové občanstva do okresních výborů školních byli jmenováni předsedou zemské školní rady. Měli býti vybráni z politických stran v okrese v poměru počtu odevzdaných hlasů při posledních volbách do poslanecké sněmovny. Návrhy na jejich jmenování podávali přednostové politických správ. Bylo to v době po rozchodu levice a pravice sociálně demokratické a ve znamení nepřátelství politických úřadů k levici, nynějším komunistům. Tak se stalo, že hejtmani nebrali ohledu k naší straně, často nejsilnější, a navrhovali do okresních výborů školních stoupence sociálně demokratické pravice, i když ta strana neměla v okrese ani jediné organisace, a naše strana zůstala bez zástupců anebo byla odbyta jejich počtem nepřiměřeným. Byli jsme nuceni podati řadu odvolání proti tomu postupu znásilňujícímu právo a spravedlnost.
Zákon o školní správě pověřil vládu, aby zrušila zemské školní rady a zřídila místo nich orgány, které by převzaly jejich funkce. Vláda se k tomu za půl druhého roku neodhodlala. Zemské školní rady jsme převzali jako dědictví po Rakousku i s jeho snahou absolutisticky omezovati samosprávu, projevovati proti zákonu ochotu církvi a potlačovati svobodu školy.
Česká zemská školní rada tu pořád existuje jako plod téměř celým národem proklínaných punktací. Podle toho punktačního zákona je složena. Má místopředsedu, jímž je nyní úředník, a o kteréžto místo se právě v zákulisí vedou horlivá smlouvání. Zemský výbor tam vyslal 6 zástupců, z nichž 3 Čechy. Při tom dbal, aby každá kurie byla zastoupena 2 členy, a tak v českém odboru je probošt Burián za kurii velkostatků a potom dr. Pazderka a rektor Němec. Za město Prahu je v českém odboru ředitel Bělehrádek. V zemské školní radě mají právo zasedat 2 duchovní katoličtí, to jsou světící biskup Frind a probošt Podlaha, 1 duchovní evangelický, prof. Žilka, 1 vyznavač víry israelitské, dr. Kaufmann, a 4 členové stavu učitelského, z nichž jsou 2 Češi, prof. Strouhal a ředitel Steinich. Mimo to má zemská školní rada referenty úředníky. Vyjímaje zástupce zemského výboru a zástupce města Prahy, byli ostatní členové jmenováni rakouským císařem. Tento nejvyšší školní úřad v zemi trvá přes 3 léta v našem státě. Co však ukazuje na zvláštní jeho oblibu u naší vlády, je fakt, že zákonné 6leté období jeho složení už dávno uplynulo a jeho členové se nechávají úřadovat dále. Je o tom ve veřejnosti jediný soud: děje se to na prospěch politické strany lidové.
Česká zemská školní rada je v církevních službách. Zřizuje klášterní školy a protežuje vyučování náboženství proti zákonu. Německá klášterní škola v Úvoze na Malé Straně po desítiletí česká děvčata germanisovala. Českým duším dětským se tam vštěpoval německý duch. Po převratu změnil řád školu na českou. To byla nová škola, úřady nepovolená, ale učí se v ní již čtvrtý rok. Aby se řád zabezpečil, zažádal o školu novou ve starých místnostech. Zemská školní rada urgovala podanou žádost řádových sester dvakráte na pražské radnici, nic nedbala stavebních závad v budově a školu povolila. Připomínám, že představená kláštera, pod jejíž správou bude škola, neumí česky. Jaká tam bude výchova?
Je tomu rok, co bylo okresní školní radou pražskou navrženo zemské školní radě, aby byl zavřen sirotčinec chudých dívek Ježíše Krista v Praze v Jámě. Nedostal nikdy povolení úředního, ač trvá již dlouhá léta. Jsou v něm české děti, je řízen z Německa a vychovatelkami jsou v něm řeholnice, které neumějí česky a nejsou ani příslušnicemi našeho státu. Hromadné vyučování v něm po způsobu školském má ráz školy pokoutní, která se má zavřít. Zemská školní rada to ví, ale její ochota ke kléru je větší než úcta k zákonu.
Naše strana velmi těžce nese, že je škola předmětem národnostních sporů. Posláním školy je práce o kulturním vzrůstu mladých pokolení. V českých zemích se vyvinuly školské poměry tak, že národnost česká stála o rozumovou a mravní vyspělost jen u mládeže své vlastní, Němci pak u mládeže německé. Škola cizí byla předmětem národnostní závisti. V tom stavu žijeme posud, s tou toliko změnou, že dříve naříkali nad strannictvím ve školní správě Češi a teď naříkají Němci. Měšťácký nacionalismus má v tom jeden z pramenů své síly. Škola odděluje národy a měla by je naopak sbližovat. To by se stalo, kdyby se překonalo úzkoprsé národní sobectví, a kdyby na poli školském všichni pomáhali všem. Dělnictvo je přesvědčeno, že škola má poslání mezinárodní a těší se z jejích výsledků u národa každého. Vyučovací jazyk je jen nejúčinnější pomůckou při vštěpování mezinárodní lidské kultury. Národní škola ponese charakter národa, jemuž slouží, ale nesmí být semeništěm nacionální pýchy a nevraživosti.
Při naší i německé národnostní citlivosti a při špatně chápaném úkolu školy v buržoasii obou národů, že má sloužiti cílům národním v jejich smyslu, měla by správa školství postupovat při každém kroku s největší obezřetností. Zákon o t. zv. školách menšinových vkládá do rukou předsedy zemské školní rady neobyčejnou moc při rozhodování o školách nových a osudu škol starých. Interpelační poplach, kterým provázejí německé strany buržoasní to rozhodování, není pro mne významný, ale zarazilo mne, že vláda na interpelace odpovídala někdy v patrných rozpacích. Co však je třeba veřejně vytknout, jest, že obecné školy menšinové a státní, určené pro děti, pro které není v obci veřejné školy s jejich mateřskou řečí, přijímají samy žactvo jinonárodní. Když jsme volávali: České dítě patří do české školy!, hrozili jsme se následků návštěvy svých dětí ve školách německých. Ty se tam většinou německy ani nenaučily; co však bylo obvyklým zjevem, že vycházely duševně zakrnělé a s vůlí podlomenou. To heslo je třeba vyznávat i nyní a také u Němců: Každé dítě patří do školy svého mateřského jazyka! Vybírám nejtěžší hříchy proti této lidské zásadě: Nově zřízená česká škola v Horšově Týně má 37% německých žáků, v Chrochvicích 44%, v Rumburce 46%, v Horní Vsi 48%, ve Stříbře 50% a v České Kamenici 58%, to jest víc než polovice všech dětí v české škole jsou Němci. Aby nebylo pochybnosti, ta data uveřejnila sama zemská školní rada.
Není spokojenější korporace s nynější školou než je ministerstvo školství. Za celou dobu zasedání voleného Národního shromáždění nepodalo mu jediné vážné vládní předlohy. Naše ústava praví všeobecně, že veřejné vyučování má být zařízeno tak, aby neodporovalo výsledkům vědeckého bádání. Jejím důsledkem je škola interkonfesijní, prostá vlivů církevních, bez vyučování náboženství. To je podmínka, které školy soukromé, jež vydržují církevní organisace, nemohou dostát. Učiteli se mohou státi podle onoho ústavního ustanovení jen osoby laického stavu. K provedení té zásady naší ústavy nehnulo ministerstvo prstem. V přímém odporu s tou povinností je podpora církevních škol na Slovensku. Tyto konfesijní školy nevydržují příslušné církve, ty jsou vydržovateli jen dle jména. Dávají totiž na ně jen nepatrnou částku, ostatní doplatek ochotně povolila naše vláda a hradí jej stát. A tak platí církevní vydržovatelé, kteří poroučejí, jen asi 6 až 8 milionů, stát pak 104 miliony.
Ministerstvo ani jedinou předlohou nepřispělo ke zvýšení výsledků vyučování. Docílilo odkladu jednání v kulturním výboru o mém návrhu na zrušení úlev ve školní docházce, když slíbilo, že předloží do 1. dubna t. r. návrh vlastní. Ale neučinilo tak dodnes. To jest sabotáž zákonodárné práce na poli školském.
K prohloubení práce školní by přispělo akademické vzdělání učitelské. To není otázka učitelská, nýbrž otázka národní kultury. Na jejím rozřešení záleží přirozeně nejvíc zástupcům těch vrstev, jež neposílají svých dětí do škol vyšších a vysokých, kde učitelstvo má vzdělání akademické. Československý stát zřídil hned po svém ustavení vysokou školu pro vzdělání zvěrolékařů, ale pro vysokoškolské vzdělání učitelstva se rozhodnouti nechce. Náš stát se nepostaral ani o dostatečný počet ústavů, zejména pro učitelky. V Čechách jsou pouze 2 státní ústavy pro vzdělání učitelek a vedle nich 13 soukromých, z těchto třinácti pak jest sedm klášterních. Naříkali jsme nad tím stavem a viděli jsme v něm úmysl rakouských vlád zamořit pomocí učitelek výchovu dívčí tendencemi klerikálními, a obviňujeme naši vládu, že plní dále rakouské plány.
Naše školství jest produktem stavu nynější společnosti a jejího způsobu hospodaření. Kapitalistická společnost je upravila ke svým službám. Rozpočet našeho ministerstva školství má na mysli pomáhat rozumovému rozvoji třídy buržoasní a odbývá mládež dělnickou, aby kulturně nevyrostla. Nedostatky školy národní jsou mocným prostředkem k udržení dělnické třídy v hospodářské odvislosti.
Nová doba staví školu před nové úkoly. Zvláště hlasitou je její výzva, aby škola nabyla rázu pracovního. Mladá pokolení mají dospět k názoru, že práce je duší společnosti, a že jen práce má být měřítkem pro přidělování životních potřeb. Kult práce ohrožuje ovšem nynější společnost, v níž třídu hospodářsky poddaných ovládá třída hospodářské vrchnosti. Učení práci je nejmocnější prostředek, jímž by škola připravovala mládež pro životní praxi. Nynější škola velmi mnoho zaměstnává dětskou paměť, naplňuje ji spoustou vědomostí, pravidel a hesel, jež z ní v nejbližší době po opuštění školy vyprchají, a jichž většinou nikdo nelituje. Značně menší pozornost věnuje vzdělání rozumu. To se odměřuje podle úkolů, jež jsou přikázány lidovým masám v kapitalistickém státě: úspěšná konkurence jejich výrobků na trhu zahraničním, vojenská udatnost ve válce a daňová poplatnost.
Nová škola položí zejména váhu na vzdělání dětské vůle. Bude vychovávat, vytvářet charaktery. Bude učit mravním činům. Lidé, kteří z ní vyjdou, nebudou ke společenskému vývoji jen přihlížet, nýbrž podle svých sil k němu budou přispívat, do něho zasahovat.
Školství v Československu má velmi
daleko k demokracii, jak ji v jiných státech již provedly. Naším
cílem je škola nová, socialistická, nejvyšší útvar školský, která
ovšem nemůže být uskutečněna ve státě třídním, kapitalistickém.
Všechna její zařízení budou diktována zásadou státního pracovního
společenství. Socialistická škola přijde s povalením soukromého
vlastnictví a zavedením hospodářské rovnosti. Přijde s vítězstvím
sociální revoluce a ustavením pracovního státu. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Uděluji slovo dalšímu řečníku p. posl. Jášovi.
Posl. Jáša: Slavná sněmovno! Při debatě o vládním prohlášení vyslovil jeden z řečníků - byl to soudruh Bechyně - krásnou naději, že demokracie politická, podepřená demokracií správní, povede nás také k demokracii na poli kulturním, na poli školské organisace a výchovy. Uskutečnění projektované školy jednotné má být vyvrcholením této demokracie. Souhlasím a podtrhuji. Nová republikánská výchova lidu a moderní školská organisace musí podpírati, upevňovati a doplňovati demokracii politickou a správní. Školství řádně vybudované, cílevědomá práce lidovýchovná jsou a budou základními kameny oné výstavby demokratických řádů ve státě a ve společnosti vůbec. Státní rozpočet školský nazval bych cementem a maltou této stavby.
Zajímá nás ovšem nejen výše tohoto rozpočtu, ale také jeho kvalita vnitřní. Pokud výše rozpočtu se týče, jistě neuspokojuje nás dosud úplně, třebas proti roku 1919 se zdesateronásobil. Jsme jako socialisté přesvědčeni, že vydání na lidovou osvětu musí býti vysoké; (Výborně!) štědrý budget na kulturní potřeby je chloubou každého národa, on je také ukazovatelem národního zájmu o výchovu a vzdělání příštích lidových generací. Chápeme však také dobře současnou finanční situaci státu, víme, že i v tomto směru musí vydání odpovídat mohutnosti pramenů státních příjmů a věříme, že ti, kteří seškrtali rozpočet školský téměř o 1/2 miliardy, učinili tak s těžkým srdcem. Víme však rovněž, že celkové sumy tohoto rozpočtu daleko neukazují konečnou cifru, kterou věnuje obyvatelstvo republiky na své kulturní potřeby. Kdyby jednou byl nám předložen aspoň přibližný souhrn vydání na lidovou osvětu, nejen se strany státu, ale i se strany zemí a se strany obcí, které nesou náklady věcné na své školství, dále vydání korporací osvětových i politických stran, myslím, že bychom dosáhli číslice opravdu úctyhodné, která v tomto směru přiřadila by nás ke státům nejpokročilejším.
Myslím, že můžeme být bez obav o věc lidové osvěty u nás, a to proto, že náš lid během posledních desetiletí svého boje o národní a hospodářskou svobodu naučil se chápati velmi živě potřebu a význam vzdělání, takže dnes můžeme přistoupit k vyvrcholení a vybudování moderní školy a prohloubení lidovýchovy. Byly to hospodářské poměry poválečné, které způsobily, že toto zákonodárné shromáždění zabývalo se především otázkami hospodářskými, ale kulturní potřeby nebyly vždy obslouženy s náležitou pečlivostí. Domnívám se, že v novém období, do něhož vstupujeme, bude tento zákonodárný sbor moci přistoupiti k připravovaným reformám v oboru školství a osvěty lidové s větší intensitou, než se dosud dělo.
Nemůžeme však býti klidnými, dokud všeobecná úroveň vzdělání u nás nebude podstatně zvýšena aspoň na úroveň školy občanské, abychom mohli zdatně konkurovati se sousedy na poli hospodářském. Viděli jsme a vidíme, jak národy a státy zaostalé, s nižším stupněm kultury zůstávají pozadu i na poli hospodářském a stávají se tak předmětem vykořisťování silnějších. Viděli jsme v politice kolonisační, že na poli hospodářského zápasu není sentimentality, že u oněch velkých národů a tak zv. vysokých civilisací nestoupá všude úměrně s kulturou ducha také kultura srdce a určitá morální odpovědnost před dějinami. "Běda přemoženým!" bylo válečné heslo militaristů. - "Běda zaostalým!" je heslo světových vykořisťovatelů. My proto klademe dnes na tento požadavek rychlého zvýšení všeobecné úrovně vzdělanostní zvláštní důraz, neboť vidíme v něm daleko bezpečnější záruku pro rozkvět průmyslu, obchodu a zemědělství, než v těch nejvyšších a nejsilnějších celních přehradách.
Toto naše přesvědčení o produktivitě vydání na lidovýchovu je pevné, ale máme určité pochybnosti, zda rovněž tak produktivními budou náklady na orgány ústřední školské správy, zvláště zemské školní rady a dozor (kde zvyšují se proti roku minulému o 42%) a ministerstvo (zvýšení o 28%). Nepochybujeme o tom, že zaplaveny jsou tyto instituce spoustou kancelářské práce - administrativní a právní - mnohdy, žel, na úkor práce iniciativní, produktivní - zvláště na poli školské reformy - dnes tak nutné. Neujde pozornosti nikoho, kdo má krásnou příležitost pracovat na poli lidovýchovném, že iniciativa reforem nepřichází vždy shůry, ale většina zdola, hlavně z řad drobných lidových pedagogů a občanstva, kteří mnohdy naléhavou reformu musí sobě na ústředních orgánech vynucovat.
Já bych upozornil, že právě v této chvíli v předsíni parlamentu byla deputace, která si stěžovala o pořádku v samém centru republiky. V hlavním městě republiky v Praze na Malé Straně, školní děti mají dosud polodenní vyučování, dědictví to ještě doby poválečné. Jaké nezměrné škody trpí tyto děti, jak jsou ohrožovány právě demoralisací poválečnou, o tom můžeme si učiniti představu my, kteří přejímali jsme naše školy po válce po návratu z ciziny, když jsme viděli, jak úroveň vzdělanostní během 4 až 6 let války úžasně poklesla. Řeknu naše stanovisko otevřeně: zemské školní rady v dnešním složení nepodávají žádné záruky činnosti v opravdu republikánském duchu. Ony postrádají důvěry občanstva i učitelstva, neboť jejich reakční složení trvá od Rakouska. Žádáme proto rozpuštění zemských školních rad a nahrazení jich školními výbory, složenými dle stejných zásad jako okresní školní výbory. Tyto zemské školní výbory nechť vedou záležitosti školské do té doby, než uskutečněno bude zřízení župní, načež tyto instituce byly by ihned zrušeny.