Předseda (zvoní):
Slovo má dále pan posl. dr. W. Feierfeil.
Posl. dr. W. Feierfeil (německy): Slavná sněmovno! To, co řekl posl. Schollicha kolega Simmo strašlivém utiskování našeho německého školství, to je tak strašlivé, že stěží možno pro to najíti slova. Jistě vrhly tyto vývody, jež jsou doloženy nespornými číslicemi, zvláštní světlo na ony sliby, které pan ministerský předseda dal svého času slavnostně a písemně v Paříži: že žádné české vládě nenapadne dopustiti se přehmatů na německém školství. Je 1600 školních tříd jen na obecných a občanských školách, které nám byly odňaty!
Mám něco uvésti o středních školách. Zběsilé utlačování rozšiřuje se právě tak i na střední školy, jako na obecné a občanské školy. Spousta prastarých německých středních škol, na které byl náš národ hrdým, středních škol, z nichž mnohá má za sebou více než stoletou minulost, padla za oběť neblahému ministerstvu Habrmanovu; a bohužel bylo v této politice za následujícího ministra Šusty pokračováno a bojíme se, že ani nyní ještě nebude jí konec. Vzpomínám tu jen na gymnasium budějovické, svého času slavné. Naprosto nebylo zavřeno pro nedostatek žáků. Budějovické gymnasium bylo stále jedním z nejsilněji navštěvovaných. Vzpomínám veleváženým přítomným na staré německé gymnasium v Plzni a na to, čeho se zde v Praze dožíváme, zavření německého ústavu pro vzdělání učitelů, to přece praví totéž. Já přece nejsem toho mínění, že naše výklady zde přinesou nějakou změnu. Chci zde jen říci, co jsem již často řekl na schůzích: Změna konečně nastane jen tehdy, vezmou-li konečně zástupy našeho lidu samy tu věc do rukou. (Souhlas na levici.) Od obce k obci musí vypuknouti bouře rozhořčení. Zde se nám sahá přímo na náš život. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Ve svých následujících výkladech zabýval bych se však rád záležitostmi středoškolskými, jež jsou povahy všeobecné. Čas, jehož mohu užíti, jest ovšem příčinou, že mohu se o tomto bodě zmíniti po řadě, přímo jen v nadpisech, nápisech nebo v titulech. Poukázal bych ihned na jeden nešvar, kterým ještě dnes musí trpěti mnohé z našich středních škol, že totiž často jsou dva ústavy umístěny v jedné budově, jako zde na př. v ústavě pro vzdělání učitelů, kde nyní je zároveň umístěn také ústav pro vzdělání učitelek. To je nehledě ke všemu jinému, přímo pedagogickým zločinem takovou praxi udržovati. To je příčinou, že jeden ústav má vyučování dopoledne, druhý odpoledne, a to je dále příčinou, že žák asi 14letý musí si dáti mnohdy, řekněme, 5 až 6 hodin nepřetržitě do sebe nalévati učení. To je přímo pedagogickým zločinem, který se páše na žácích. Avšak i po stránce hygienické je to věc, jež nemůže býti dosti pokárána. Dnes každý tak mnoho otvírá ústa s péčí o mládež a všemi možnými věcmi. V takových přeplněných ústavech však není ani kdy na zpola přiměřené větrání a čištění.
K tomu se druží ještě druhý pedagogický moment v této věci, který není možno podceňovati a který by také měla vyučovací správa dobře vzíti na vědomí: Žák má se cítiti ve své třídě jako doma, má ji považovati za svou třídu, za svůj ústav. Nechci to zde dále rozvíjeti, jak velkou cenu pedagogickou to má. Ještě jedné jiné myšlenky bych se dotkl, a to je otázka koedukace, protože totiž právě na pražském ústavě pro vzdělání učitelů a učitelek následkem nedostatku místností ze 2 ústavů udělán byl jediný. (Posl. dr. Petersilka [německy]: To u nás je také a jde to zcela nádherně, děti se mají pospolu tak rády! - Veselost na levici.) Jak se zdá, je vyhrazeno naší době... (Posl. dr. Petersilka [německy]: Jen závodí v přijímání vědy!) Já jsem toho pozorování neučinil. Zdá se, že je naší době vyhrazeno, že řeší i nejdůležitější problém tak přímo povrchně. Najednou je heslo o koedukaci odhozeno. Nerozvíjím to blíže, rád bych jen své stanovisko ke koedukaci precisoval v tom, že bude možno udržeti koedukaci tam, kde není žádného jiného východiska. Bude museti býti koedukace v jednotřídních, dvoutřídních až trojtřídních školách obecných, snad také na středních školách v menších městech, kde není středních škol pro vzdělání dívek. Avšak jinak ji odmítáme a jsem přesvědčen, že nadejdou opět leta, kdy nahlédnete správnost tohoto názoru. Tím však nechci říci, že snad jsme proti rozšířenému vzdělání dívek. Ne, jestliže však s tohoto místa mohu jedno zdůrazniti, pravím: Vítám to zcela zvláště, jestliže se dívky věnují povolání učitelskému, pro dívčí školy, a to pro všechny kategorie škol, a jmenovitě jedno, věnují-li se vysokoškolskému studiu jako nastávající lékařky, zvláště lékařky ženské, nehledě docela k jiným povoláním, jež jim zcela určitě přísluší. Připojil bych však, že nemá býti všeobecným zjevem, že se oddalují svému přirozenému určení a tím zůstane: býti matkou a hospodyňkou. (Souhlas na levici.)
Musím ještě říci několik slov o reformování našeho středního školství. Co jsem dosud viděl, o tom musím velmi mnoho přemýšleti. Stojím na stanovisku, a mluvím ze zkušenosti, že naše střední školství nezůstalo nikterak ve starém Rakousku pozadu, třeba nechci také říci, že má býti něčím zkostnatělým. O tom, co se navrhuje, jako reformy o jednotné škole atd., nutno mnoho uvažovati. Stojím na stanovisku, že nikterak nesmíme humanistický směr našeho gymnasiálního vzdělání ještě dále odstrkávati do pozadí. (Souhlas na levici.) Aniž uvádím dalších důvodů, zdůraznil bych jen, že bychom sami mohli přijíti do nebezpečí, že bychom pak již nerozuměli největším dílům svých největších mistrů. (Souhlas na levici.) Mám-li vysloviti své mínění o latině a řečtině, o kterých se nyní tak mnoho mluví, ať s tím možno souhlasiti nebo ne, směřuje k tomu: Naším vyučováním latině a řečtině mělo by se docíliti dvou cílů: předně, aby absolvent gymnasia mohl čísti a chápati bez obtíží řecký nebo latinský text, a za druhé, co by také mělo, je, že má buditi určitou zálibu pro tuto latinu a řečtinu. Tomu ovšem tak není a tu spočívá chyba buď v soustavě nebo v provádění této soustavy. A ježto již jsem při této myšlence, chci ještě jedno říci: Často jsem se divil, že školní správa nepřijde na to, že latina konečně snad nekončí Ciceronem a Tacitem, že naopak i ve třetím a čtvrtém století byla velmi pěkná latina. A rádi bychom uvítali, kdyby naše školní správa se také vrátila k těmto pokladům latinské literatury ve třetím a čtvrtém století, vulgátě Augustinově atd. To však jen mimochodem.
V dalším chci se zmíniti o postavení našich zemských školních inspektorů. Nyní je zákon, že zemští školní inspektoři při jmenování mají býti zařazeni do V. hodnostní třídy. Je nápadno, že to tak dlouho trvalo, když již tento zákon byl hotov, že jmenování našich zemských školních inspektorů do V. hodn. třídy nebylo ihned provedeno, že se tu dávala přednost atd. Žádáme tedy, aby tato zákonná ustanovení byla všeobecně dodržována. Ovšem očekáváme, že i pokud jde o naše zemské inspektory, budou povoláni muži, kteří stojí vysoko v ohledu vědeckém a vychovatelském; a ještě jedno: Máme příčinu žádati, aby to byli spolehliví němečtí muži. (Souhlas na levici.)
Velevážení pánové! Uvedl bych vzhledem k postavení našich ředitelů středních škol, - jak řečeno, chci tu přímo zdůrazniti jen titul - že je to přímo žalostná odměna, jež se jim udílí ve formě funkčních přídavků. A my žádáme, aby ředitelům bylo dáno alespoň to, co v návrhu služební pragmatiky pro učitelstvo středních škol, jak jej byl parlamentní svaz sněmovně předložil a o němž očekáváme, že bude co možno brzy projednán, je uvedeno.
Zdůraznil bych také, že naši ředitelé mají býti muži vědecky a vychovatelsky vysoce stojící, mají býti vedoucími ústavu, a tu bylo by však nutno, aby byli poněkud zbaveni kancelářských prací, které na ně věčně doléhají; jest to požadavkem všeho učitelstva středních škol, aby řediteli byla dána písařská síla k ruce. A jaké boje musí ředitelstva středních škol vybojovati pro drobnosti, režijní náklady a jiné takové věci, to hraničí již s komickým a směšným; nechci o tom mluviti, ale zdůraznil bych přece, že režijní příspěvky na udržování budovy a na běh podniku měly by býti tak zvýšeny, jak to právě odpovídá poměrům naší doby; také na příklad částky na výroční zprávy; to je přímo komické, že takové částky stojí ještě na téže výši, jako snad v době před válkou a zatím se mezi tím přece náklady tisku zvýšily alespoň na částku 25tinásobnou.
Hledě k samému učitelstvu středních škol, došlo konečně, jak noviny uveřejnily, k jmenování do vyšších tříd hodnostních; trvalo to dlouho, než jste provedli dosavadní zákonná ustanovení. Avšak bohužel musím zde opět jedno zdůrazniti, a z té a oné strany již jsem slyšel stížnosti, že zde bylo opět tak postupováno, že se staly přehmaty a to ne proti takovým učitelům, kteří případně by byli ve své školní a učitelské činnosti špatně kvalifikováni, nýbrž pro politické smýšlení. Velevážení pánové! Tu bych řekl, že stojíme na stanovisku, že sice skutečně politické přesvědčení vůbec nemá co dělati ve škole, avšak každý učitel je státním občanem, a tu musí mu býti volno, jako každému státnímu občanu, aby podle svého politického smýšlení vyjadřoval své mínění, to nesmí mu vaditi a překážeti v jeho postupu.
Velevážení pánové! Řekl bych nyní
ještě o obsazování učitelských míst, že nyní platí zák. předpis,
že má učitelský sbor dělati návrh terna, avšak chci také zde zase
uvésti, že nadřízené úřady téměř nikdy se ho nedrží; má-li terno
nějaký smysl, musí tomu tak býti, aby alespoň jeden ze 3 navržených
byl úřadem přijat, leda že navržený neodpovídá zákonným ustanovením,
pak ale by bylo návrh vrátiti zpět a tuto chybu napraviti. Má-li
míti terno nějaký význam, musí se právě tímto způsobem postupovati,
a požadavek učitelstva středních škol v tomto směru je úplně spravedlivý
a musí býti podporován. Přiházejí se ještě obsazení míst bez vypsání.
Proti tomu protestujeme. Žádáme přiměřené odškodnění za hodiny
přes čas, za suplování, pro třídní profesory za obstarávání správcovství
a obzvláště žádáme zvýšení zkušebních tax. Je to přímo směšné
a zahanbující, co si troufáte na př. dáti členu zkušební komise
při maturitních zkouškách jako zkušební taxu. To se musí také
opraviti v moderním smyslu. Také vycházky na středních školách
jsou velikého významu. Nerozvíjím to nyní, k tomu měla by býti
ovšem ustanovena věnování. Dále žádá učitelstvo středních škol,
aby učitelé po 20leté činnosti služební, nedosáhli-li vedoucího
místa, požívali osobního přídavku. Dále žádáme, aby učitelstvo
středních škol mělo podíl na oněch přídavcích, na které prý se
pomýšlí pro všechna akademická povolání. Při propočítávání doby
služební se dále žádá, aby všechna leta, jež byla strávena na
nějaké škole, byla plně a úplně započítána do služebních let.
Zde bych zdůraznil jmenovitě také požadavek učitelů náboženství
na středních školách. Zcela určitě se to v tom směru poněkud zlepšilo.
Máme nyní zákonné ustanovení, že všechna leta až na dvě musí býti
započtena. Avšak bohužel je podáno dosti stížností, že toto ustanovení
nadřízený úřad, byrokracie, vykládá přímo hanebným způsobem, a
to tak, že mnozí z učitelů náboženství na středních školách přes
toto zákonné ustanovení byli připraveni o čtyři až šest služebních
let. Zde musí býti zjednána náprava. Velevážení přítomní! Žádáme,
aby učitelstvo středních škol bylo zcela a úplně účastno stabilisace
platů - dojde-li k ní. Žádáme dále nějakou ochranu titulu profesorského.
Souhlasíme s tím, co ve zmíněném návrhu je obsaženo, že tento
titul profesorský má býti vyhrazen pouze akademickému povolání
bez zpětné platnosti. A tu bych uvedl, že dosud na ústavech pro
vzdělání učitelů cviční učitelé, byli-li přiměřeně kvalifikováni,
mohli dosáhnouti titulu hlavního učitele. To bohužel bylo jedním
opatřením zrušeno. Očekávali bychom však, že na ony cvičné učitele,
kteří před tímto novým ustanovením nastoupili na cvičné škole
službu v očekávání, že jednou budou hlavními učiteli, neužije
se tohoto nového ustanovení. Musím ještě něco říci o často vyjadřovaném
volání po reformě vzdělání učitelů poněkud v modernějším smyslu.
Bude příležitost, abychom o tom mluvili. Rovněž leží mi na srdci,
abych něco řekl o významu náboženského momentu ve vychovatelství
na středních školách. Ani k tomu nemohu nyní přijíti, najde se
však přece ještě příležitost, aby se o tom mluvilo. Konečně bych
ještě řekl: Jediné zajištění pro naše německé školství a také
pro naše střední školy vidíme v té okolnosti, že dostaneme svou
národnostní správu škol. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Jako další řečník zaznamenán jest posl. dr. Buday.
Uděluji mu slovo.
Posl. dr. Buday: Slávna snemovňo! Prv než bych prešiel k predmetu svojmu, dovoľte mi, abych niekoľko poznámkami reagoval na vývody p. kol. dr. Klimo. Musím predoslať to, že z rozpočtu aj my sme vybrali, v jakém pomeru dostávajú jednotlivé církve príspevky od štátu a prišli sme na iný výsledok, než pán dr. Klimo. I mienil som túto vec vzpomenuť, ale majúc na pamäti, jak prepotrebná je Slovákom svornosť, rozhodnul som sa túto otázkou nehýbať. Ale vývody pána dr. Klimo mňa rozhodne nutia k sebaobrane. Pán dr. Klimo dovolával sa rovnoprávnosti a prezradzoval svojou rečou, že rozpočet preštudoval, ale zajiste 2 stránky mu vyšly z pozornosti. A sice hlavne strana 356. Keby tejto strany si bol povšimnul, bol by videl následovné: že kým na Slovensku katolíkov je 80% a evangelíkov 20%, že vzdor tomuto pomeru na kulturné ciele katolíci dostávajú 7,325.615 K, kdežto 20% evangelíkov dostáva 6,972.261 K. Nože, páni moji, takýto je pomer a pán dr. Klimo doista sa ani nenazdál, keď sa rovnoprávnosti dovolával, že vlastne odsúdil on, dobrý evangelík, svojú církev, ktorá viac dostáva štátnej podpory než my katolíci.
Ale ešte viac prekvapily mňa vývody pána dr. Klimo ohledne patronátného práva. Pán dr. Klimo jako pravotár a právnik zaiste vie, že patronátné právo v 90% prípadov, ba i viace je reálna ťarcha na majetku. Doista to zo svojej advokátskej praxe vie lebo vedeť by mal, že keď taký majetok reálnou ťarchou obťažený buďto kúpou lebo iným spôsobom prešiel do majetku druhej strany, zaťaženie trvá a nový majiteľ márne sa domáhal sňať túto reálnú ťarchu u súdu, kde mu sdelili, že jú snášať musí. Mal by ako právnik vedieť, že patronátne právo, na ktoré sa odvoláva, je reálnou ťarchou erárnej správy a že dokiaľ táto zákonom zrušená neni, dotiaľ táto reálna ťarcha musí byť snášaná. Toto by mal vedieť a nemyslím tiež, že to nevie, ale snaď dobrovolne a úmyselne dáva ignoranta, aby môhol udrieť na katolíkov.
Je to videť i z jeho odvolávania, ktoré nemôžeme nechať bez poznámky, ako by len evangelíci boli bývali nositeľmi slovenskej národnej myšlienky. Neupieram zásluhu evangelíkov, my ju loyálne uznávame, ale vec postaviť do takého svetla, ako by len oni boli nositeľmi, je zfalšovanie kulturnych dejin slovenských. On ako inteligent by mal vedieť niečo o Holém, prvém na slovo vzatém básníkovi slovenském, on by mal vedieť, že pri zakládaní Matice Slovenskej bol Moises, on by mal vedeť, ze zakladateľom historie slovenskej bol tiež katolík, on by mal vedieť, že museum slovenské založil tiež katolík, on by mal vedieť, že v tých časoch, keď utrpenie mužov slovenských prinieslo Slovensku svobodu, keď sa rozlietly do sveta knihy Scota Viatora, že katolíci nepomerne viac žalárov podstupovali, než evangelíci. (Hluk.)
Po tejto kraťučkej odchýlke prejdem
na to, čo som si umienil a za potrebné držim povedať.... (Výkriky
posl. Hlinky.)
Místopředseda Buříval (zvoní):
Žádám pana posl. Hlinku, aby pana řečníka nevyrušoval.
Posl. dr. Buday (pokračuje): ..... pri rozpočte tomto.
Slávna snemovňo! Zaisté neni verného Čecha a Slováka, ktorý vlasť svoju uprímne miluje, ktorý by si z tej duše nežeľal pre našu republiku, zvlášte jej sosilnenie tak prepotrebného konsolidovania pomerov medzi tým celým komplexom pomerov, ktoré na riešenie čakajú, a zvlášte aj rozriešenie pomerov a vzájomných vzťahov medzi Čechmi a Slovákmi. Lebo Slovensko je vždycky tou Achillovou pätou republiky našej, jak sa to dokázalo pri nedávnom zúfalom pokuse Karola Habsburského. Slováci príkladne posluchnuli vyzvanie mobilizácie a tým vydali svedoctvo, že oni chcú a sú vstave uhájiť tú svoju ťažko vydobytú svobodu. Lež mýlil by sa ten, kto sa nazdáva, že s týmto sa dokázalo aj to, ako by Slováci boli spokojní so stávajúcimi poriadkami na Slovensku. Nie, na Slovensku je ešte tej nespokojnosti mnoho a zajiste veľkú službu preukáže drahej našej republike ten, kto odstráni túto nespokojnosť, kto prispeje k riešeniu vzájomných vzťahov Čechov a Slovákov, kto prispeje k tomu, abysme sa už jednou definitivne dohodli, kto prispeje k opravdovej a trvalej svornosti. Je pravda, že v poslednom čase vo smere tomto sa mnoho podarilo odstrániť a že sa navrhovaly mnohé účinné a i menej účinné lieky. Vykonalo sa tu veľmi mnoho a sem-tam sú patrnými už výsledky tejto nápravy, ale definitívne riešenie tejto otázky žiaľ bohu je ešte ďaleko. A predsa tak sama od seba sa nám núka tá náprava. Odstráňme všetko napred, čo nedorozumenie a potom rozpory zapríčinilo, ako dobrý lekár odstránením príčin liečí i chorobu samú. A tu veľactení pánovia myslím, že len predpojatý človek to bude tajiť, že prvý a hlavný pramen nedorozumenia bolo práve rozdielné nazeranie na náboženstvo, na veci transcendentné medzi Čechmi a Slovákmi. Toto je punctum saliens. Keď niekto preklenie túto priepasť, keď sa aj neopovážím povedať, že tým úplne rozrieši pomer československý, predsa vážny krok učiní k rieseniu tejto otázky. O slovenskom národe je všeobecne známé, že je to národ slovanský, ktorý si z pôvodnej povahy slovanskej hodne mnoho zachoval. Jeho mäkkosť je známa, - však sám sa pomenoval národom holubičím - jeho vnímavosť proti všemu, čo je krásné a dobré, dostatočne sa zrkadlí na jeho krásnom domácom umení a na jeho piesňach - jeho sotrvačnosť, častokráť i prehnaná a nemiestná, tiež až do oči bije a jako výkvet všetkých týchto vlastností jeho hlboká nábožnosť. nerozumejúc pod nábožnosťou nejakú fiktívnu theoriu o pomere človeka k najvyššej bytosti, ale rozumejúc pod nábožnosťou vieru v pravého osobného boha a pravé pozitívne kresťanstvo.
Velectení pánovia! Je to zjav zvláštny, zjav pozoruhodný, že protestantismus temer všade dospel k pantheismu a racionalismu, zatiaľ slovenský ľud evangelický je v ohromnej väčšine pozitívne kresťanský.
V tomto ohľade slovenský ľud v mnohom je podobný ľudu ruskému. V tomto ohľade s radosťou som pozoroval, že keď po čas vojny váleční zajatci ruskí dostali sa do slovenských rodín z ľudu, že čo skoro sa tam cítili ako doma a Slováci považovali ho ako za člena rodiny. Oni si spoločne odbývali svoje pobožnosti. To bol krásny vzor opravdovej lásky bratrskej medzi Slovákmi a Rusmi, že mali spojku náboženstva kresťanského.
Keď už od koreňa je Slovák tak náboženský, okolnosti, v ktorých žije, ešte stupňovaly túto jeho nábožnosť. Klasické príslovie praví: Qui nescit orare, pergat ad mare; totiž, že v nebezpečenstve a v nešťastí a v biede človek hľadá a nachádza boha. Tak i ten Slovák, žijúci medzi neúrodnými svojimi vrchami, žijúci v nedostatku, hľadu a núdze, hľadal a i našiel posilu vo svojom náboženstve, lebo ako pekne hovorí pán president Masaryk ve svojom spise o sebevražde: Harmonický náboženský názor na svet činí život za všetkých okolností snesiteľným, i život Joba. A medzi slovanskými národmi slovenský národ bol ten trpiací Job, a odtiaľ jeho veľká nábožnosť. A táto nábožnosť javí sa na celom jeho živote. Pozorujte len jeho múdré porekadlá, jeho národné povesti, ak sú skrz na skrz pretkané náboženskými motivmi. Pozorujte jeho doterajšiu spisbu. A spisba je zrkadlom duše národa, či nenie ona apoteosou nábožnosti Slováka?!
Tak sa plnia na ňom tiež druhé slová presidenta Masaryka: "Proto je moc náboženství tak veliká a na celém životě lidském patrná." A podľa vrodzenej sotrvačnosti Slováka usiloval sa potom túto nábožnosť zachovať i u svojích potomkov. Stadiaľ je to, že on súc presvedčený, že k tvoreniu, formovaniu charakteru neomylne je potreba nábožensko-mravného učenia a že vrchol dokonalosti je pán boh, že boh je nositeľom všetkých hodnôt mravných a preto ím má byť pretkávaná výchova; húževnate sa Slovák vždycky pridržal svojich náboženských škôl. Veľký bol nápor v poslednej dobe maďarizácie na Slovensku, aby všetky školy soštátnili, lebo tieto štátne školy úspešne konaly herodesovskú prácu odnárodňovania detí, ale vzdor tomu veľkému náporu, na húževnatosti slovenského ľudu sa tento nápor zlomil, a slovenský ľud s nesmiernymi hmotnými obeťami si svoje náboženské školy zachoval.
A v týchto tradíciách pokračuje i slovenské učiteľstvo, ktoré opätovne a otvorene sa priznalo, že je a sotrvává na základe nábožensko-mravnej výchovy a nielen učiteľstvo katolícke, ale svorne i učiteľstvo evangelícke, ktorých jeden významný a vplyvný representant Miloš Jánoška píše a takto sa osvedčuje: "Ale, či na to, aby sme tento šľachetný, spoločný cieľ: zdokonaliť školy, mohli dosiahnúť, je najlepším - ako mnohý myslia - jediným prostriedkom sošťátnenie? Som presvedčený, že nie aspoň v dnešnej dobe, ale ešte za dlhší čas, menovite pri takých podmienkach nie, aké sú teraz rozhodujúcimi. A preto - poviem to celkom otvorene - že nie som za sošťátnenie škôl.
A veľactení pánovia, na tento hlboký náboženský cit slovenského ľudu bolo siahnuté hneď po prevrate a sahá sa viacej menej i podnes. Nechcem trhať zacelené rany odvolávaním sa na náboženské prechmaty hneď po prevrate, ale s celou rozhodnosťou konštatujem, že kulturná a školská politika na Slovensku ešte vždy vede sa v duchu protikatolickom. Na oko sice ako latinák hovorí: ut aliquid fecisse videatur, hovorí sa o zarazení protikatolického ducha na Slovensku, ale to je klamné, v tajnosti všetko ostáva pri starom, takže o tom platí druhé latinské príslovie: ignotis fallit, notis est derisui. Dovolte, abych to dokázal niekoľko nepodvratnými faktami. Hovorí sa, prizvukuje sa silne, že na Slovensku vyučovanie náboženské deje sa práve tak, ako pred prevratom, ba zo samého slovenského školského referátu zjavily sa články po slovenských novinách, vytýkajúce duchovenstvu, kňažstvu, ako by ono neplnilo svoje povinnosti katechetské. Lež, pánovia, ak liché, bezzákladné je toto obvinenie! Pozrime len druhú stranu mince. Abyste to pochopili, musím predoslať, že na Slovensku v 9/10 škôl nevyučujú náboženstvo riadní katechetovia, ale poneváč sú školy roztrúsené po odľahlých dedinách alebo t. zv. kopanicách, často na 10 až 15 km vzdálených od fary, na týchto školách zaobstarávajú vyučovanie farári a sice na školách náboženských úplne bezplatne, na školách štátnych - čujte, čo dostane, jak sú honorovaní na týchto školách - dostanú od hodiny 3 K a na koľko je to filiálna lebo taká kopanická škola, na takých výše 3 km od každého km 50 hal. Keď na 10 km cestu koná ten kňaz, dostane za hodinu 6 K, slovom 6 K, dokým učiteľ žiadnu cestu nekoná a pri terajších vysokých platoch za tú istú, ba ľahšiu prácu dostáva 30-40 i výše korún. A čo poviete k tomu, keď vám prezradím, že túto malichernú, biednu almužnu väčšinou ani nedostávajú. Chcete dôkaz? Ja tiež som po prevrate výše roku na takýchto 2 štátnych školách vyučoval, z nichž jedna bola na 6 km, druhá na 9 km. Vyučoval som svedomite a ešte ani haliera nedostal a môj nástupca prez 2 roky, tiež ani haliera. Pýtam sa, či to nenie zúmyslné a systematicky prevádzané zľahčovanie vyučovania náboženstva? Sem patrí dosiaľ praktizovaný spôsob, že na slovenské školy s veľkou záľubou vysielaní bývajú českí katechetovia. Pánovia, my nechceme vytýkať, ani nebereme v pochybnosť ani spôsobilosť ani svedomitosť českých katechetov. Predsa však každý pädagog musí uznať, že k úspechu vyučovania je treba i znalosť duší detí, je treba znať ich smýšlanie, je treba ich dôvera k učiteľovi a týmito vlastnosťami českí katechetovia na Slovensku nevládnu v takej miere, ako domorodí katechetovia, a preto úspech ich je menší, než slovenských katechetov.
V Nitre hneď po prevrate boly zabrané, a boly zabrané až do počiatku tohoto školského roku, 2 kňazské semináre, jeden úplne, druhý čiastočne, ten úplne pre obchodnú školu. Teraz keď sa už muselo prikročiť k riadnej výchove kňazského dorostu v Nitre - a mali sme prijať aj alumnov z veľkého trnavského vikariátu, aby sa nemuseli v Ostrihome vychovávať proti našej republike - keď sme sa vlasteneckej práce podujali, ťažko sa nám podarilo osvobodiť tieto semináre odňaté svojmu úkolu. Boly preplnené do posledného miestočka, lebo pred tým bývalo tam 40-50 alumnov, teraz je tam s trnavskými vyše 100. A prišla mobilizácia a pri tejto oba semináre zase zabrali, ač boly obsadené do posledného miestočka, a to tak, že všetky denné miestnosti alumnov, všetky učebné siene a jedálne boly zabrané a alumno via museli sa utiahnuť do spáleň, kde nielen museli celý deň stráviť, sa stravovať, ale i prednášky poslúchať. Čo to znamená, vie každý, kto zná ústavný život. Lež mobilizácia bola vlasteneckou povinnosťou. Bolo každému obeť priniesť. Dobré, len divné je jedno: Že tieto semináre boly preplnené mužstvom leteckého pluku nitrianského, ktorý má svoje byty v barákoch nitrianských a ktoré zostaly na ten čas prázdne. A jak sme sa dozvedeli, semináre boly zabrané len pre pohodlnosť p. t. pánov dôstojníkov, aby oni 10-15 minút nemuseli chodiť za mesto. A k tomu pridáme to, že pokiaľ kulturné ústavy, semináre boly zabrané, dokiaľ miestnosti Českej Besedy, kde sa členovia po večierkoch schádzajú k zábave, čo by mohli urobiť i v kaviarni, zabrané neboly, či je predpokladanie naše oprávnené, že semináre na väčší výsmech kultúry boly zabrané len preto, aby sa prekážky robily kňažskému vychovávaniu?
Boľavou ranou slovenského učiteľstva je, že ešte vždy na Slovensko, obejdutím jeho, bývajú posielaní českí učitelia. Proti tejto výtke našej opätovne nám bolo sľúbené, že českí učitelia budú len tam posielaní, kde Slovákov niet. Celkom správne, korrektné stanovisko, ktoré my prijímame. Proti tomu nič vytýkať nechceme. Lež, pánovia moji, jak illuzórny je tento sľub, keď si predstavíte, že slovenské stanice učiteľské ešte vždy zaplňované sú bez súbehu. Jak tedy možno vedieť, či by sa na tú stanicu Slovák nehlásil? Bývajú s tým tajnosti. V staniciach po mestách a mestečkách bývajú obsadzované významné miesta, ktoré sú ešte s riaditeľstvom spojené, samými Čechmi. Príčinu toho ja chápem a mám nie jeden dôkaz veľmi trafný na to: lebo tí českí učitelia sú horlivými rozširovateľmi štátnych škôl. V Nitre počiatkom tohoto škol. roku založili si štátnu školu, lež táto štátna škola mala zostať prázdna. Domorodé obyvateľstvo mesta Nitry o tejto štátnej škole nechce ani slyšať; lež pomôhol tomu pán Hůra, exponovaný úradník pri školskom inšpektorátu a zároveň riaditeľ meštianskej školy, ktorý pochodil všetkých štátnych úradníkov, všetkých pensistov s vyhrážkou, že buďto budú zo služby prepustení alebo pensiu ztratia, donucoval ich, aby si svoje dietka dali do štátnej školy. Medzi mnohými prípadmi, ktoré môžem dokázať, vzpomeniem len prípad jednej vdovy po učiteľovi, ktorá má mizerných 119 korún mesiačnej pensie a ktorá mala obavu, aby tú mizernú almužnú neutratila, bola nútená svoje 2 dievčatká, ktoré boly už zapísané na katolíckej škole, zapísať na štátnu školu, prez to, že tieto dietka sa s plačom lúčily od katolíckej školy. Že štát zakladá štátne školy i tam, kde potrebám cirkevné vyhovujú, proti tomu nemáme nič, leda z úsporných príčin, ale aby státní úradníci nútili rodičov a takto vôľu rodičov znásilňovali, proti tomu sa musíme čo najrozhodnejšie ohradiť. Inde býva za takéto znásilňovanie úradník alebo učiteľ zaslúžene trestaný, ale u nás sa ešte honoruje. Keď som vzpomenul mníšky ako učiteľské sily, nech je mi dovolené doporučiť do pozornosti úspornej komisie medziparlamentnej to, že jakákoľvek počiatočná, nesbehlá, slabá, svetská učiteľka stojí 10 až 12 tisíc, za to reholnica, milosrdná sestra v jedném roku stojí 2400 K (Čujte!)
A ešte jeden prípad dľa štátneho rozpočtu: Československý štátny sirotčínec v Slovenskej Lupči, ktorý je v stave prijmúť nanajvýš 100 sirôt a ktorý má svoje vlastné hospodárstvo, vzdor tomu stojí štát 531.168 K. Zatiaľ milosrdnými sestrami vedený sirotčinec v Bánskej Bystrici, ktorý má de facto 110 sirôt, stojí len 221.260 K. Tedy o 10 sirôt viace a stojí len 1/3 (Čujte!) jako ve Slovenskej Lupči; lež musím poznamenať, že tieto biedne pôžitky s ťažkosťou sa im podarilo od patričnej vrchnosti vymôcť. Rieknete snáď, že asnáď u milosrdných sestier nenie výchova zodpovedná republike. Som v tom priaznivom položení, že môžem poukázať na úradné svedoctvo pri tejto veci. Vládny referát sociálnej péče v Bratislave píše totiž o tomto ústave: "Poneváč sa jedná celkom o slovenské sirôtky válečné, ktoré sú vychovávané v slovenskej reči a slovenskom duchu".