Zákon o minoritních školách z dubna 1919 má též tendenci uvésti české a německé školství na stejnou vývojovou základnu, odstraniti školy, třídy nebo pobočky nadbytečné, odstraniti školy neb třídy, jež nemají už podmínek zákonných. Nutno konstatovati, že v minulém roce byly restringovány školy české. R. 1918 bylo na př. v Čechách 59·27% veřejných škol národních českých a 40·72% německých, ačkoli žactva české národnosti bylo 65·34% a německé 34·66%. V té době buď proto, že v místě nebyla česká škola, nebo že tu působila hospodářská závislost, docházelo v Čechách do německých škol podle toho na 16.000 českých dětí! (Slyšte!)
Není pravdou, že bychom do svých škol hnali děti německé. Byl jsem při zakládání mnoha menšinových škol na českém západě, nikde nebylo agitováno mezi německými rodiči, zakládáme školy své pro české děti. Ovšem neshodujeme se s Němci, kteří si osvojují i děti, které naprosto do jejich tábora nenáležejí. Je pravda, že mnohé děti vstupují do zřízené české školy a neumějí dokonale česky. Nutno však uvážiti, že děti takové neměly dosud příležitost naučiti se řádně česky. Je smutným faktem, že v četných obcích i český hovor dětí venku vydával tyto všanc útisku a že i čeští rodičové se omezovali v českém hovoru co nejvíce, aby na sebe nesoustředili pozornost německých šovinistů. Ještě dnes máme případy, kdy německý obecní starosta působí na majitele domu, aby do uprázdněného bytu nepřijímal Čecha. Není také jistě správné, osvojují-li si Němci děti z každého národnostně smíšeného manželství.
Srovnáme-li školská data v uplynulém školním roce v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, vidíme všude, že stále ještě na jednu českou školu připadá více dětí než na jednu školu německou, rovněž na jednu českou třídu připadá více dětí než na třídu německou. Kdybychom chtěli stlačiti průměr dětí připadající na jednu třídu německé školy na totéž niveau jako u školy české, musili bychom zrušiti ještě několik set tříd německých. Kdybychom chtěli, aby česká škola měla průměrně na třídu týž počet dětí jako školy německé, musili bychom zříditi nových 3000 tříd. Tak se věci ve skutečnosti mají.
Data obecných a měšťanských škol jasně ukazují, že české školství je opatřeno nepoměrně hůře než školství německé, a to jak v počtu škol, tak i ve vnitřní organisaci školy. Jest to stále ještě zbytek toho školského nadpráví, v němž Němci za Rakouska žili a které jsme neodčinili.
Velkou závadou proti zákonu o správě školské jest, že v některých obcích jsou dosud školy minoritní pod správou obecní, z čehož vznikají pedagogické a administrativní nesnáze. Místní školní rada má býti jen jedna, ne dvě, v obci, kde jsou školy minoritní, dozírá na ně školní výbor, a nikoli místní školní rada. Je nezbytno, aby ministerstvo školství a národní osvěty prohlásilo, kterou školu v obci, ve smíšené obci přejímá do své správy, aby se školní výbor mohl ustaviti. Zde musí konečně jednou býti zjednán pořádek.
Nyní několik slov o středních školách. Zkoumáme-li úřední data v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jež pro posouzení stránky nacionální jsou směšována, vidíme, že v uplynulém školním roce bylo českých škol středních i ústavů učitelských 62·8%, německých 36·9% a jedno reálné gymnasium polské. Na jeden český ústav připadá průměrně 300 žáků, na jednu třídu 35 žáků, na jeden ústav německý 215 žáků, a 28 žáků na jednu třídu. Pokud se týká tolik vyhlašovaného rušení německého středního školství, vychází, že stát zrušil úplně pouze 5 německých ústavů: gymnasium v Praze na Příkopech a na Malé Straně, v Kroměříži, Uher. Hradišti, a reálku v Prostějově. Sloučeny byly dva ústavy v jeden nový v Čes. Budějovicích, v Jihlavě a v Praze. Postupně jsou rušeny pouze 3 školy na Moravě (Břeclava, Hranice, Unčov) a jedna ve Slezsku (Frýdek). Zemský výbor moravský zrušil 3 reálky (Hodonín, Kroměříž, Lipník) bez vlivu se strany vyučovací správy. A ačkoliv zněmčené území je středními školami úplně nasyceno, přece vznikla nově ještě tři německá gymnasia na Moravě bez odporu vyučovací správy a četné školy německé byly změněny na modernější typy. Rádi bychom viděli, co by říkali Němci tomu, kdyby měli na př. na svých reálkách takový počet žactva, jako vykazují některé naše reálky. Tak reálka v Prostějově má 790 žáků v 19 třídách, I. reálka v Brně 747 žáků v 18 třídách, reálka v Olomouci 696 žáků v 17 třídách a ještě dalších 8 reálek má více než po 600 žácích, na německých reálkách jest nejvíce žáků v Chebu (531), ale jsou též německé reálky se 187 žáky (Kašperské Hory, Znojmo). Z českých reálek jen reálka v Novém Městě na Moravě neměla loňského roku žádné pobočky, kdežto německých reálek bylo 13 bez poboček, tedy právě polovice všech německých reálek. I z toho je patrno, jak dostatečný počet reálek jest zřízen a jak normálně, beze všeho přeplnění, jsou žactvem obsazeny. Německé střední školy mají nadbytek učitelských sil, mnozí učitelé tu mají učebné pensum pod minimální počet učebných hodin, naproti tomu na českých středních školách je povážlivý nedostatek učitelských sil, jak již ukazuje, že musilo býti letos povoláno 451 nezkoušených sil učitelských, nehledíc k tomu, kolik učebných hodin je absolvováno jako přespočetné hodiny učitelů.
Nutno také uvážiti, že, kdežto na českých středních školách studovalo jen 74 příslušníků cizích států, bylo na německých středních školách 1396 žáků takových. Pouze v Praze jich bylo loni 151, v Brně 121, v Mor. Ostravě 129, v Chebu 103, Teplicích 83, Liberci 74 atd. Státní správa vydržuje v Praze jeden německý ústav pro cizince a jiný - uvážíme-li slabou frekvenci německých středních škol v Praze - pro Čechy, neboť je českých studentů na německých středních školách v Praze 125!
Tam, kde se přikročilo ke zrušení německé střední školy, učinilo se tak z důvodů čistě věcných. Tak na př. na II. německé státní reálce v Brně byla ve škol. roce 1921/22 uzavřena I. třída. Ústav má celkem 146 žáků, v tom 6 žákyň. Byl založen r. 1906 jako rakouská kompensace za zřízení II. české reálky v Brně, ačkoliv v Brně vedle dvou německých státních reálek je ještě německá zemská reálka, která se právě postátňuje. Dvě německé reálky v Brně jistě úplně postačí. Německé státní reálné gymnasium v Břeclavě, kde se zavírá I. třída, má celkem jen 135 žáků, v tom 18 žákyň. Je to ryze český kraj, nepatrná německá menšina v místě, složená hlavně ze zřízenců bývalé severní dráhy a lichtensteinského velkostatku. Náhradou za tento ústav bylo blízké německé gymnasium v Mikulově změněno v reálné gymnasium typu A. A tak bychom to mohli doložiti všude. Vždyť i sami Němci zrušili si ústavy následkem malého počtu žáků. Na př. spolkové německé lyceum v Čes. Budějovicích bylo dobrovolně ve školním roce 1918/19 zrušeno, mělo naposledy 63 žákyně; podobně stalo se u německého spolkového lycea v Olomouci, jež mělo ve školním roce 1919/20 40 žákyň.
Křik a protesty Němců proti zrušování zbytečných, živořících a při tom tak drahých jejich ústavů se vskutku jeví v prazvláštním světle, přihlédneme-li ke mluvě čísel. Tato čísla zřejmě dokazují, že protesty ty jsou nevěcny, falešny, že mají tendenci čistě politickou a nikoliv školskou; ona čísla ukazují, kolik ještě musí naše vyučovací správa v českém středním školství vykonati, aby poměr jeho k německému byl spravedlivý. O průmyslovém a odborném školství Němci sami doznávají, že jsou ve veliké výhodě proti nám, a odůvodňují to silnější svojí industrií. Taková je jejich logika: nestačí-li počet obyvatelstva k odůvodnění, uvede se průmysl nebo poplatnost atd.; tak se z jejich strany argumentovalo za Rakouska, na př. při úpravě otázky jazykové, tak se argumentuje i dnes.
Pokud se týká vysokého školství, musíme se tázati, proč dosud podle zákona nebylo náležitě provedeno rozdělení majetku mezi pražskými universitami, resp. vráceno universitě Karlově to, co jí po právu patří. Měla býti odstraněna nerovnost v zařízení německé a české university tím, že by některé budovy německé lékařské fakulty byly vyměněny za stísněné budovy fakulty české, přiměřené počtu posluchačstva. Nestalo se tak, zákon nebyl respektován. Zákonem ze dne 29. února 1920 zrušeno bylo jméno obou pražských universit "Carolo-Ferdinandea" a české universitě vráceno jméno "universita Karlova", čímž uznána za pravou její pokračovatelku. V důsledku toho přikázány z držení university německé do vlastnictví university Karlovy památky významné pro vývoj university, zvláště památky po českých profesorech, insignie, pečetidla a hlavně celé Karolinum jakožto symbol university Karlovy a dějiště velkých událostí v kulturním životě českého národa. Tento universitní zákon má platnost již půl roku, ale dodnes se nic nestalo. Německá universita nepřestala užívati jména "Carolo-Ferdinandea", nedbajíc jeho zrušení zákonem. Česká právnická fakulta, trpíc rozdělením svých místností, žádá, aby ministerstvo odevzdalo celé Karolinum universitě Karlově a dává německé universitě náhradu lepšími místnostmi v akademii proti Rudolfinu, náležejícími české fakultě právnické, tak, aby tato se sjednotila v Karolinum. Ministerstvo to odmítlo. Patrně platí nad zákon, nad Národní shromáždění, slova bývalého německého rektora: nic nevydám!
Při nedávné instalaci rektora profesora dr. Němce řekl odstupující rektor prof. dr. Mareš ve své řeči právem, že česká universita Karlova nalézá se v těchto poměrech jako za Rakouska.
Právnická fakulta umístěna jest v nejhorších částech Karolina, v nichž by úřady nepovolily umístění ani národní školy.
Rektorát Karlovy university umístěn je nedůstojně v zadním traktu staré nevzhledné a nevhodné budovy na Ovocném trhu, v nízkých a po celý den tmavých místnostech, do nichž bez uzardění nelze uvésti cizince.
Před vchodem do rektorátu je smetiště a celý dvůr, kterým je přístup k rektorátním místnostem, je plný dvoukolových hokynářských vozíků, neboť dvůr a průjezd jsou zároveň skladištěm rekvisit obchodnic z Ovocného trhu. Rektorát a kvestura, na nichž se zapisuje téměř devět tisíc posluchačů, mají jediný záchod, jehož ventilace vede na chodbu, která vede do rektorských úřadoven a na níž se tísnívá v době zápisů sta studentů.
Rektorát německé university umístěn jest daleko výhodněji, v předním traktu budovy v prvním patře. Budova ta je bývalý palác a vchod k nynějším rektorátním místnostem české university je bývalým vchodem pro služebnictvo, kdežto trakt, v němž umístěn jest německý rektorát, je bývalou obytnou budovou panstva.
Filosofická fakulta mimo zastaralé a nevyhovující místnosti v Klementinu umístěna jest v několika od sebe vzdálených činžovních domech. Již po dva roky přestavuje se dům v Krakovské ulici, v němž umístěno je děkanství fakulty filosofické. Přestavba děje se s takovou bezohledností, že posluchači s nebezpečím života mohou se po lešeních a pod trámovím dostati do úřadoven. Sbor profesorský filosofické fakulty nemá upravené zasedací síně a místnosti pro zkoušky.
Přírodovědecká fakulta má také jen ty budovy, které byly vystavěny již za Rakouska. Plány na přístavbu ústavu botanického a přírodovědeckého nejsou dosud hotovy a ačkoliv přístavby ty jsou nanejvýš nutné.
Také pro medicínskou fakultu mimo vnitřní vypravení Hlavova ústavu, který byl již stavebně proveden za Rakouska, nebylo učiněno ničeho k nápravě, aby z kasárnické budovy, která byla jako provisorium postavena r. 1882 dostalo se jí definitivních vhodných místností. To vše přes to, že počet posluchačů po převratu se zdvojnásobil a také počet stolic značně byl rozmnožen.
S největší trpkostí nese Karlova universita a s ní zajisté všichni, kdož jsou si vědomí významu jejího, bezohlednost, s jakou se postupuje ve věci budovy přistavěné k bývalému akademickému gymnasiu na bloku čís. II. Tato budova byla slíbena závazně filosofické fakultě a pro ni stavěna s tím, že se jí některých místností dostane ihned po dostavění, ostatních pak po pěti letech. Nyní však bez ohledu na toto ujednání má býti budova zabrána pro jiné účely.
V rozpočtu nenalézáme položky na stavbu některé ze tří kolejních budov, o jejichž stavbu jednalo se již dávno před válkou. Je to kolejní budova na bloku čís. X. před náměstím u bývalého Rudolfina, nyní poslanecké sněmovny, pro filosofickou fakultu, k níž plány byly již před válkou hotovy. Dále budovy pro theologickou a právnickou fakultu, jakož i pro ústřední úřady universitní na bloku čís. III. a IV. před Čechovým mostem.
O kolejní budovu fakulty filosofické a právnické jedná se skoro po dvě desetiletí. Ale jak se zdá, jest stavba jejich dnes, tři roky po převratu, ve stavu mnohem beznadějnějším nežli před válkou.
Je věcí cti českého národa, aby Karlova universita v době nejkratší byla umístěna tak, abychom se nemusili styděti pozvati na ni cizí profesory a hosty, a aby mohla plniti také svůj vzdělávací úkol. Je nezbytno, aby s největším urychlením byly vypracovány definitivní plány pro hlavní budovy, aby konečně byla universita Karlova z nedůstojného a ji ponižujícího stavu.
Úspěch, jakého Němci dosáhli zřízením zemědělského odboru pražské německé techniky v Libverdě, pohání je k dalším akcím za vybudování nových vysokých škol německých. Podle ministerského nařízení ze dne 11. srpna 1919, zřízen byl při pražské německé technice přípravný kurs báňský, prvý a druhý ročník. Absolventi jeho mají dokončiti studia svá na vysoké škole báňské v Příbrami, naproti tomu však s německé strany se usiluje připojiti k tomu postupně další ročníky a vybudovati tak samostatné oddělení montanistické. Naproti této snaze tu konstatujeme: Nejde tu o věc kulturní, nýbrž jak Němci sami dokazují - připomínám články v odborném časopise "Schlägelu Eisen" - o věc hospodářskou a politickou. Tento orgán severočeských německých druhů hornických o tom píše: "Dosazování německých báňských inženýrů na doly a do hutí má pro montanistiku Československé republiky, jež dnes ještě jest převážně německá, dosah, jehož nelze oceňovati a tím i pro mocenské postavení sudetských Němců, protože moc hospodářská znamená zároveň i moc politickou a národní a protože základním pilířem celého života hospodářského přece jest hornictví." Předválečné Rakousko včetně s Bosnou a Hercegovinou mělo vysoké školy báňské dvě, Příbram a Lubno. Příbramská byla zřízena pro severní část říše, Lubenská pro jižní. Při tom připadala na jednu vysokou školu těžba celková (uhlí a železo) 234 milionů metr. centů. V Německu připadala na jednu vysokou školu báňskou 854 mil. q, ve Francii 311 mil. q. Podle dat předválečných - a ta musí býti směrodatná - připadala by na naši republiku těžba 396 mil. metr. centů. Srovnáme-li to s Německem, vidíme, že jediná vysoká škola báňská je zřízena pro méně než poloviční těžbu tamnější. V bývalém Rakousku by byla podle toho docela stačila jedna vysoká škola bánská a byli to právě naši Němci za války, kteří usilovali o to, aby se příbramská škola sloučila s lubenskou v jednu, jež by se umístila ve Vídni. Tedy uznávali, že by i pro bývalé Rakousko stačila jedna, ve Vídni, ovšem, že podle jejich soudu jen německá, cílem jejich bylo a jest, vyloučiti Čechy z hornictví a hutnictví. Poměry poválečné, alespoň pro blízkou budoucnost, se změní ještě v tom smyslu, že počet průmyslových závodů hutnických podle souhlasných zpráv se zmenší nejméně o 1/3, ježto není pravděpodobno, že bychom udrželi více než 2/3 toho průmyslu, který jsme měli před válkou. Počet německých posluchačů, 380 proti českým 200, podle návrhu německých sen. dr. Wiechowského, dr. Hellera a soudr. naprosto neodpovídá poměru národností v našem státě, nýbrž jest asi sedmkráte vyšší. Ukazuje, že Němci chtějí těžký průmysl i nadále udržeti pokud možno výhradně jen ve svých rukou. Jediná vysoká škola báňská není dosud náležitě vybudována. Chápeme projev našich studentů v Příbrami, kteří prohlašují, že kdyby přes všecky důvody mělo dojíti ke zřízení německého odboru báňského, bylo by lepší, aby česká škola byla zrušena. Německý průmysl důlní a hutnický by dával přednost absolventům německé školy, absolutorium české školy bylo by překážkou dosažení místa. Nová německá škola montanistická by udržovala uměle vyhnanou nadprodukci německých inženýrů báňských, takže by na ozdravění poměrů v tomto směru nebylo do budoucna vůbec naděje. Přihlédneme-li k poměru německých a českých inženýrů a úředníků při dolech a hutích u nás, shledáváme stav naprosto nepřirozený. Žádný stát by k takovýmto poměrům klidně nepřihlížel, poněvadž tu nejde jen o otázku sociální, nýbrž o zájem státní. Podívejte se na revír západočeský (západočeský akc. uhelný spolek), na revír teplický, chomutovský, na železárny v Král. Dvoře, na Horní a důlní společnost na Ostravsku, Vítkovické doly, Orlovou, Lazy, Larischovy doly, Vilczkovy doly, atd. a srovnejte počet německých inženýrů a úředníků s počtem českých, porovnejte s počtem zaměstnaného dělnictva, a pochopíte pak oprávněnost protestů nejen české veřejnosti v uvedeném kraji, nýbrž i zaměstnaného dělnictva, které právem ukazuje na úžasné poměry, kde inženýři, důlní úředníci, nedovedou se smluviti se zaměstnanci. Mnoho z nich nebylo ani příslušníky našeho státu a bylo by zajímavo, kolik z nich - a zaujímají tolik vůdčích míst - stojí ještě dnes proti našemu státu. Státní správce má povinnost i z hlediska eminentně státního, aby ona místa, jež zaujímají dosud lidé, neznající jazyka dělnictva a nestojící na půdě našeho státu, byla obsazena českými inženýry a úředníky, ovládajícími jazyk státní. Toto jest otázka nadmíru důležitá. Zprávy československých konsulátů z Německa souhlasně oznamují, že umístění cizího příslušníka jest v Německu toho času nemožné, neboť každá firma, jež by chtěla zaměstnati cizince, musí si zaopatřiti svolení demobilisačního úřadu, který je udělí jen tehdy, když prokáže firma, že tak kvalifikované síly mezi německými nezaměstnanci nedostane. Postup demobilisačního úřadu je tak přísný, že nedovoluje ani cizím podnikům, aby si přivedli s sebou svoje zaměstnance. Tak Sdružení československých bank v Berlíně povolil jen několik československých úředníků, ostatní zamítl. Podobně oznamuje československé vyslanectví v Londýně, že v Anglii byly vydány zákony, jež téměř úplně znemožňují zaměstnání cizincům. Podobně jest tomu ve Švýcarsku a jinde.
Absolventi naší vysoké školy obchodní upozorňují českou veřejnost na tyto poměry a žádají příslušné činitele, aby je v tuzemsku chránili obdobnými opatřeními, když již je jim pro tuto znemožněno, aby v cizině získali světový rozhled. To platí také ještě více o absolventech vysoké školy báňské. Tím více dnes, kdy vidíme, kolik u nás na vedoucích místech v průmyslu důlním a hutním je cizinců, a když se propouštějí síly pro nedostatek práce, propouštějí se Češi, jak to dnes tak markantně vidíme na Ostravsku.
Jest naší povinností při této příležitosti vzpomenouti dnešní těžké práce učitelovy, ať na školách národních, tak školách odborných. Je nutno vzpomenouti těžké práce našeho úřednictva v ministerstvu školství a podřízených školních úřadech. Dostavují se důsledky války ve škole a nebyla snad nikdy práce učitelstva tak namáhavou a zodpovědnou jako dnes. Tvoříme novou administrativu školskou a práce tato je ještě více stěžována stále neurovnanými poměry poválečnými. Náleží oběma kategoriím náš dík tím větší, že tuto důležitou konstruktivní práci konají za dnešního víru otázek politických a sociálně-hospodářských nehlučně a při svých neutěšených poměrech sociálních obětavě.
Vývody moje směřují také k české
veřejnosti a zvláště k těm, kdož píší o nějakém "vyrovnání
s Němci", klamou se velice, že lid v nejširších vrstvách
a zvláště ti, jimž osudem jest účel žíti v území národnostně smíšeném,
souhlasí s jejich názory. Ty veliké protesty českého lidu ze zněmčeného
území proti dnešnímu stavu menšinového školství, proti nebezpečí
řešení pozemkové reformy bez ohledu na český moment této reformy,
proti nedostatku úřednictva znalého jazyka státního atd. To nejsou
protesty někým uměle vyvolávané, ty vytryskují ze skutečnosti
a každý, kdo o těch věcech píše, má nejen povinnost žurnalistickou,
nýbrž demokratickou, aby bedlivě uvažoval o těch hlasech a sám
se o pravém stavu přesvědčil. Náš lid je nacionálně silně uvědomělý
a úžasně se klame, kdokoli myslil, že tu lze bez ohledu na skutečné
poměry, na smýšlení lidu jednati o nějakém vyrovnávání a vyhovování
nekonečné řadě požadavků německých. Mohu dosvědčiti z četných
schůzí jak ve zněmčeném, tak ryze českém kraji, že lid náš i při
těch těžkých starostech dneška jeví živý interes o otázky národnostní,
že protestuje, varuje, aby se rozhodující činitelé nedávali na
cestu, kterou nemohou pokládati za prospěšnou našemu státu. Vědomí
o národním rázu našeho státu, zaručeném nám mírovou smlouvou,
kterýž přece naprosto nevylučuje volný kulturní hospodářský rozvoj
ostatních národností, kotví hluboko v srdci českého lidu, tvoří
základní pilíř tohoto státu a nebylo by jistě správno jím otřásati.
(Výborně! Potlesk.)