Takto bolo pred prevratom a dnes? Slávny sneme, toto patronátske právo, ač volačo zmenené, ale na Slovensku, v Podkarpatskej Rusi ba aj v zemiach českých vykonáva republika Československá i dnes, ale zas len v cirkvi rímskej a v cirkvi gréckej. Tento stav neodpovedá zásade rovnoprávnosti, ani positívnemu zákonu republiky Československej. Ústavná listina §u 124 ustanovuje: Všechna náboženská vyznaní jsou si pred zákonem rovná. To znamená rovnaké práva, rovnaké povinnosti.
Dľa článku X. ústavnej listiny uviesť má ústavu do života, tedy i § 124, vláda, to sa ale posiaľ nestalo, ako nám o tom svedectvo vydáva štátny rozpočet v položkách, vzťahujúcich sa na patronát. Toto dokazuje, že patronátne právo uplatňuje republika i dnes.
Tento stav znamená pre rímsku a grécku církev výhodu, a pre ostatné církve ale, ako tedy pre evangelícku, pravoslávnu, kalvínsku, českobratrskú, baptistickú, československú a židovskú cirkev úkor a újmu.
Zásada rovnoprávnosti a zákon vyžaduje, aby republika svoje právo patronátske, alebo rozšírila i na ostatné církve, alebo "ak je to nemožno" tak, aby právo to sotreté bolo aj v rímskej aj v gréckej cirkvi.
Slávna snemovňo! Že tento patronát akú výhodu znamená pre cirkev rímsku a grécku a že republika československá v živote ako vykonáva toto právo, o tom uvediem niekoľko dát. V rozpočte stojí, že hlavný lesný úrad hrádecký vydáva ročne pod menom patronátneho príspevku 389.100 K. Bezprostredné vedomosti mám, že tento lesný úrad má na starosti 20 rímskych cirkví v Hrádku, v Malunijej, Hytiach, vo Východnej, v Oseku, na Lúčkach, v Sv. Mare, v Trnovci, v Ružomberku, v Lipt. sv. Mikuláši, Hobotovej, v Gombáši, v Lužnej, v Stankovanoch, v Tepličke, v Troch, v Liskovej, v Dovalove, v Lubochni a v Sielnici. Platí farárov, kantorov, kaplánov, kostolníkov, mechárov, platí omšové víno, sviece, oltárky pri procesiach, dáva farárom i kantorom drevo, štátné lúky a pasienky, niektorým žito, seno, ovos, pivo, stavá budovy kostolné, fary a školy. Nesie tedy vecné i osobné náklady. Iný hlavný lesný úrad Rádecký dáva tvrdého dreva 1094 m3, mäkkého 970 m3. Iný hlavný lesný úrad platí pod menom patronátu ročne 100.000 K. Koľko na príklad platí hlavný lesný úrad v Báňskej Bystrici a v Solnom Grade? To činí nejmenej 2,400.000 K. K tomu prijde Podkarpatská Rus s podobným obnosom a tak patronát stojí republiku alespoň 4 mil. výdajov.
Keby zásada rovnoprávnosti v rozpočte bola prevedená, tak by patronátnych výhod účastné maly byť všetky cirkve. Musím poukázať na to, aký prepych prevádza republika v patronátnych veciach. Uvádzam tieto prípady. V Hrádku pre 428 rímskych veriacich drží farára i kantora, v Kytiach pre 249 veriacich drží farára, kaplána i kantora. V Malunijej pre 224 veriacich platí farára, kantora atd. (Hlas: Koľko platu má farár?) Ako kongruu dostáva ešte to, čo mu patrí. So školami to isté: V Chybiách je rímsko-katolíckych školou povinných detí 20. Je tam škola evangelícká so 3 učiteľskými silami, vydržovaná evangelíckou cirkvou a republika drží tam pre 20 katolíckych detí učiteľa. Na tohoto učiteľa platia katolícki veriaci ročne 32 korún a jeho plat doplňuje republika jako patronus a kvinkvenálky mu dáva republika ako štát.
V Lipt. sv. Mikuláši sú evangelícke školy ľudové so 4 silami vydržované cirkvou evangelíckou. A židovské ľudové školy vydržované cirkvou židovskou a sú tam tiež štátne ľudové školy. A ešte republika vydržuje tam pre rímsko-katolícke deti aj rímsko-katolíckeho učiteľa, jemuž republika jako patronus platí 4135·16 K a ostatné prídavky ako štát. A tento prepych prevádza sa na všetkých stranách na celej čiare. Keby republika mala toľko príjmov, že by nevedela, čo s nimi delať, mohli by sme si tento prepych dovoliť, aby bolo škôl ešte viac. Ale dnes, keď je nutno na všech stranách sporiť a keď menovite z východu máme zprávy, že je tam nedostatok naších slovenských škôl, tu tento prepych republiky je dvojnásobne neodôvodnený.
Abych podal celý obraz o patronáte, poukazujem i na ostatné položky, ktoré súvisia s patronátom. V rozpočte ministerstva školstva a národnej osvety nalezáme pre česko-kostolné potreby 81.812 Kč, na opravy budov 990.929 Kč, pre Moravu kostolné potreby 800 Kč, opravy budov 3000 Kč, pre Slovensko stavby, opravy a znovasriadenie cirkevných budov 300.000 Kč. (Hlas: To je veru málo!), kostolné potreby 68.700 Kč, podpora chudobným kostolom na udržovanie budov 65.000 Kč, pre Podkarpatskú Rus opravy a znovasriadenie cirkevných budov 100.000 Kč, znovasriadenie budov 200.000 Kč. To summou činí 919.241 Kč. Ak vidíme, patronátne výlohy znamenajú milionové výdaje pre štát.
Tento stav ruší i zásadu rovnoprávnosti, ak medzi cirkvami tak i medzi občanmi. Medzi cirkvami v tom smysle, že vieme, že cirkve rímská a grécko-katolícka stoja pod patronátom štátu. To dáva taký výklad veci, ako by cirkve boly štátnymi cirkvami. Medzi občanmi zase ruší patronát zásadu rovnoprávnosti v tom smysle, že pre občanov, ktorí prináležia cirkvi rímskej a gréckej, štát stavia fary, školy, cirkevné budovy, platí farárov a nesie osobné i vecné výlohy, takže u občanov rímsko-katolíckych cirkevná daň je aspoň na našej strane neznáma. Naproti tomu občania, ktorí patria cirkvám iným, evangelíckej, pravoslávnej, československej, českobratrskej, baptistickej a židovskej, títo občania znajú značnú cirkevnú daň a musejú si potreby vo veľkej časti sami platiť.
Takéhoto rozdielu v demokratickom štáte delať nie je možno. Republika v ústavnej listine § 124 v zásade vyriekla rovnoprávnosť vyznaní, tedy úlohou našou je, aby sme hľadeli uviesť do života toto ustanovenie ústavnej listiny. Poneváč rozdiel nalezáme i v rozpočtu, preto museli sme pozdvihnúť hlasu proti tomu. Žáducné by bolo, aby tieto položky v rozpočte boly opravené. To by bolo súčasne prvým krokom k riešeniu otázky odluky cirkve od štátu, alebo ak dnes riekame, otázky úpravy pomeru cirkví ku štátu.
Ešte nachádzam v rozpočte dve položky, ktoré nemajú právneho podkladu. V rozpočte ministerstva školstva a národnej osvety naliezam na náhradu za úbytok sôsypa od nekatolíkov a na strane 391 tiež náhradu za úbytok sôsypa u nekatolíkov. Slávna snemovňo! Už v bývalom Uhorsku bolo v zákone rečené, že veriaci len vo svojej cirkvi je povinen snášať církevné bremená a že druhej cirkvi nie je povinen prispievať ničím. Jedine existoval zákonný článok XLIII. z r. 1895, ktorý mluví medzi iným o interkonfesnosti a praví, že kto z cirkve vystúpi a stane sa bezkonfesným, po 5 rokov musí platiť cirkevnú daň. Ináč veriací nebol povinen do cudzej církve prispievať ničím. Keď sa dívame na tieto dve položky, vidíme, že tí, ktorí sú nekatolíci, dávajú príspevky cirkvi katolickej. To bolo už podľa uhorského zákona bez zákonného podkladu. Čo je bez záväznosti pre jednotlivca, nemá záväznosti ani pre štát, a následkom toho štát nemá také záväznosti prevziať. Duch ústavy našej je tiež shodný s týmto stanoviskom a preto z tohoto dôvodu tieto 2 položky v rozpočte majú vystať. (Výkřiky slovenských lidovců.) V rozpočte ministerstva škôl a národnej osvety je pre evangelickú cirkev na Slovensku podpora 4,362.261 K.
Evangelícka cirkev sa na tejto nedostatočnej podpore uráža, lebo jej na cirkevné potreby nedostačuje, a to tým viacej, že Národné shromáždenie na 141. schôdzi dna 9. aprila 1920 v resolucii odhlasovalo pre túto cirkev 6,170.180 K štátnej podpory. A táto cirkev odvoláva sa tiež na ministerskú radu, ktorá sa touto otázkou zabierala a tento obnos prijala.
Od roka sa hmotné pomery cirkevných úradníkov nenapravily. Pensisti, farári, kantori, vdovy a siroty tejto cirkve formálne hladovejú, predávajú šatstvo, reálie, aby mohli so dňa na deň žiť. Niektorí pensionovaní učitelia majú 245 K ročnej pensie, ba i len 14 K mesiačne. Je to smutný stav, ktorý by v záujme dobrého mena republiky mal prestať.
Tieto položky treba opraviť a povýšiť na 6,170.180 K, to jest na ten obnos, ktorý Národné shromáždenie v citovanej resolúci prijalo. Vyhoveť treba žiadosti cirkve evangelíckej tým spíš, lebo ona má lví podiel na zachovaní národného ducha slovenského a preto že pri tvorení republiky Československej bola medzi najvážnejšími a prvými činiteľmi.
A keď ide o Slovensko, treba povýšiť položky tieto i preto, lebo v rozpočte na rok 1920 niektoré položky týkajúce sa Slovenska, sú nepomerne nízke. Jako na príklad odvolávam sa na titul 11., písomnictvo. Pre písomnictvo prijal rozpočet 1,671.500 K, z toho pre Slovensko 100.000 K, tedy jednu jedenáctinu, a to:
A) na Hviezdoslavov útolok spisovateľov a umelcov 25.000 K. B) Podpora na vydávanie slovenských kníh 50.000 K. C) Spolok slovenských umelcov (literárny odbor) 20.000 K, podpora žurnalistiky na Slovensku 5000 K.
Proti národu slovenskému, proti tomu národu, ktorý dal svetu najväčšieho všeslovanského proroka a básnika Jána Kollára, ktorý dal ľudstvu dlhý rad básnikov: Jána Hollého, Želu, Sládkoviča, Chalupkovcov, Somolického, Vajanského, Hurbana, Hodžu, Hviezdoslava, Kukučina a t. d., sú tieto položky nízke a ako chceme k rozkvetu priviesť národ slovenský, tých 100.000 K naskrz nedostačuje. Menovite myslím vydvihnúť položku pre žurnalistiku na Slovensku 5000 K. Dnes víme, že jediné číslo týždenníka stojí 5000 K a z rozpočtu 19 miliard je 5000 K na ozaj nepatrný obnos. Ale aby mi nebolo špatne rozumeno, slávna snemovno, musím jeden moment vydvihnúť. Príčinou týchto položiek nenie ani republika československá, ani vláda československá, ani český národ, ale keď hľadáme príčinu, povedzme si pravdu: príčinou sme my, všetcia poslanci slovenskí. My radi vzpomíname svojráznosti zvláštnych záujmov slovenských, ale miesto toho sme sa mali interessovať i v ministerstvách, u patričných činiteľov, ktorí sostavovali rozpočet a som presvedčený, že keby sme boli informovali tých patričných činiteľov, vtedy by všetky slušné požiadavky naše boly do rozpočtu vzaté, ale toho sme neučinili a slovenské príslovie rieka, že nemému ani vlastná mať nerozumie.
Dovoľte mi, slávna snemovno, abych sa zastavil a zavrel toto. Včera jsme boli svedky reči pána posl. Juriga, ktorá bola prednesená takým spôsobom, že chyby, ktoré týmto spôsobom a touto rečou nastaly, napraviť sa nemôžu. Pánovia, ja musím zdôrazniť, že pred prevratom na Slovensku mluvili Maďari, že kaša nie je jedlom a Slovák nie je človek. A to mi ani konstatovať netreba, že dnes je národ slovenský článkom štátotvorného národa československého a požíva a uplatňuje suverenitu štátu československého. Ale musím zdôrazniť, že dnes na Slovensku niet ani o jednoho človeka národovca viac, než bolo pri prevrate. Čo je slovanského na Slovensku dnes viacej, to nám doniesli naši bratia Češi a v tom okamžení, keby Češi vyprázdnili Slovensko, zo Slovenska by sa stal Magyarország, horší než bol drieve. (Posl. Tománek: Není pravda!) Preto ja ako Slovák - alebo ak sa páči, ale mluvím ako pansláv z doby predprevratovej prehlasujem menom slovenskej národnej a roľnickej strany, že takýto spôsob mluvenia a také reči čo najrozhodnejšie odsudzujeme. (Výborně! Potlesk. Různé výkřiky slovenských lidovců.)
Chcem, slávna snemovno, poukázať na to, že rozpočet plnými hrsťmi rozsypáva podpory, aniž by stanovil kautele. V rozpočtu min. školstva a národnej osvety pre evangelícku cirkev reformovanú na Slovensku je podpora 2,175.000 K a na str. 360435.000 K, to je skoro 2,510.000 K. Pánovia, podívajme sa, j ak je sriadená cirkev táto a jakú missiu si pripisuje. Jedna časť Kalvínov je slovenská, jedna časť pomaďarčená a tretia sú Maďari. Pred krátkym časom zvolili si za biskupov takých ľudí, ktorí neumejú ani slovečka slovensky. Není tedy dosť na tom, že títo Slováci boli pred prevratom vystavení národnej smrti, lebo je známe, generálny konvent kalvínsky prehlásil pred 10 rokmi, že nedovolí tlačiť náboženské knihy slovenské a to tiež prevodzoval, a dnes v čelo tejto cirkve sú postavení ľudia, ktorí brali účasť na tejto akcii. Ale vzpomenúť musíme ešte menovite na to, že jeden z biskupov kalvínskych dňa 30. oktobra 1921 na konvente v Rimavskej Sobote predniesol veľkú reč a v tej zdôraznil, že kalvínska cirkev na Slovensku je cirkvou maďarskou a že úlohou tejto cirkve je, aby zachovala maďarský ráz a maďarskú kultúru na Slovensku. Pre túto cirkev je daná do rozpočtu položka 2 miliony K. Ja nehovorím proti podpore a proti príspevku, my doprajeme života každému, ale iste že žiadame i od kalvínskej cirkve prítulnosť k republike Československej. Keď je správa kalvínskej cirkve v rukách takýchto ľudí, ktorí chcú kalvínskou cirkvou zachovať maďarský ráz a kultúru na Slovensku, tedy sú to ruky nespoľahlivé. A preto bych myslel, že táto položka, ktorá je venovaná kalvínskej cirkvi, mala byť podmienečná.
Pri týchto položkách malo byť poznamenané, že tohoto úveru možno použiť jedine na splnomocnenie ministerstva školstva a národnej osvety, a v tomto prípade by minister školstva a národnej osvety mal možnosť, keď je správa tej cirkve v nespoľahlivých rukách, odobrať zlikvidovanie tejto podpory a dokázal by tedy, že by správa cirkve prišla do spoľahlivých rúk. Poznamenávam, že kalvínská cirkev bez tejto podpory by nemohla existovať a neni možno brať podporu cirkvi do toho času, keď nevypláca podporu štát.
Tieto položky chcel bych mať opravené.
Ostatne s rozpočtom súhlasím. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní):
Dalším řečníkem zapsaným "proti" je posl. pí.
Kirpalová. Dávám jí slovo.
Posl. Kirpalová (německy): Slavná sněmovno! Při projednávání rozpočtu pro školství zmocňuje se nás nejhlubší rozhořčení. Naší školní organisací probíhá hluboká trhlina, neboť pouhá čísla tohoto rozpočtu nám napovídají, že obecná škola je nevlastním dítětem státu. Nejsme bohužel s to, vyložiti vám dnes jasně poměry německých a českých škol, ježto obecná škola podléhá ještě dosud zemskému výboru. Avšak můžeme vám dokázati, že jak s českou, tak s německou školou obecnou se nakládá velmi macešsky, že jak Němci, tak Češi mají velmi málo obecných škol. Stále ještě sedí ve třídě 50-60 žáků, stále ještě se musí učitel mořiti a nemůže vyhověti pedagogickým, vychovatelským a zdravotním požadavkům. A jak to vypadá s dětmi přespolními? Musejí konati hodinové cesty, v poledne nemají vůbec kde být, musí zůstati v nevětraných místnostech, kde se odpoledne pokračuje ve vyučování. Avšak nejen přespolní děti, nýbrž i děti matek, které jsou ve dne v práci, jsou na tom zle. Severní Amerika nás v těchto poměrech přirozeně daleko předstihla. Tam jsou již dnes dobře stavěné školní jídelny, ve kterých se stravují děti bez rozdílu, zda bohaté či chudé. I my žádáme, aby naše děti za plat nebo bezplatně byly opatřeny hojným, výživným obědem, aby se jim podávala strava, aby jich duch zůstal úplně soustředěn a žaludek jim nepřipomínal stále jiných věcí.
Nyní mi dovolte, abych vám připomněla onen hrdý pocit dítěte prvního školního dne. Avšak hned druhého dne se dostaví vystřízlivění, když jsou děti tříděny na chudé a nejchudší a když musí učitel druhého dne provésti ono rozdělení, poněvadž musí chudé děti "poděliti" školními knihami. Kdo takový pocit někdy spolu prožil, nikdy a nikdy toho v životě nezapomene. I zde nás jiné státy, státy kulturní, daleko předstihly. Tam se podělují opět všechny děti, bez rozdílu, zda bohaté či chudé, školními potřebami, pomůckami atd. Neříkám neprávem: Právě tak jako voják potřebuje zbraně, právě tak jako zbraň je pro vojáka samozřejmostí, tak náleží i našim školákům všechny učebné pomůcky: knihy, sešity, potřeby ke psaní a kreslení.
Nyní, vážení přítomní, poukázala bych ještě na něco, co je pro nás palčivou otázkou. Zpočátku jsem mluvila o tom, že se v našich školách vůbec nedbá požadavků hygienických. Jen na málo školách jsou ustanoveni školní lékaři, a tam, kde jsou, děje se to ovšem pouze na účet obcí. Zcela málo měst má to štěstí, že mají školní lékaře, které platí i při finanční tísni z vlastních prostředků.
Slavná sněmovno! Důležitou otázkou a požadavkem jest odluka církve od školy a státu. Připomínám vám, čeští držitelé moci, zvláště to, že před 3 lety, když jste si dávali ústavu, v Praze na Staroměstském náměstí demonstrovaly veliké zástupy lidu a vyslovily požadavek, aby věta o odluce církve od státu byla vložena do ústavy. Tehdy jste utěšovali zástupy a říkali, že se to u národa Husova rozumí samo sebou. Dnes jsme ovšem přesvědčeni o pravém opaku. Pohleďme jednak na př. na výnos, který nařizuje, aby u příležitosti korunovační slavnosti Benedikta XV. byly všechny úřední a školní budovy ozdobeny prapory, jednak nahlédněme do rozpočtu pro duchovenstvo. To je kapitola pro sebe. Roku 1920 bylo v rozpočtu na duchovenstvo zařazeno 29 milionů, r. 1921 50 milionů, a nyní pro rok 1922 ne méně než 54·9 milionů. A ještě více! Což pak věříte opravdu, že se vážně vezme požadavek velikého množství - neboť přání toto se jeví netoliko u pokrokového učitelstva, nýbrž i u pokrokových rodičů našich dětí - věříte, že má býti tento požadavek uveden jednou ve skutek, uvědomíte-li si, že v této vládě sedí pan páter Šrámek? Což pak věříte opravdu, že on to někdy připustí, aby se s tím také už jednou vážně začalo? Duch, který vane našimi školami, musí vůbec zmizeti. Vidíme stále ještě na jedné straně vrchnostenskou autoritu, na druhé straně otrockou poddanost. Poměr mezi žáky a učiteli na jedné straně, mezi učiteli a úřady, učiteli a rodiči na druhé straně musí spočívati na úplné důvěře a přátelství. Škola musí býti úplně modernisována, nový duch musí prouditi našimi školami. Chceme, aby naše děti byly vychovávány prací k práci, aby se konečně jednou uskutečnily požadavky Komenského a Pestalozziho: Naše škola se musí státi opravdovou školou práce.
Avšak, slavná sněmovno, jest státní povinností starati se netoliko o děti duševně plně cenné, nýbrž i o duševně méněcenné, u nichž vedle důvodů pedagogických i důvody povahy sociální a hospodářské mluví pro to, aby všude, i v nejmenších obvodech byly zřizovány pomocné školy. I tito nevinně zkrácení mají nárok na přiměřené vychování. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Mají býti vychováni, aby se stali užitečnými členy lidské společnosti. Troufám si klidně zde říci, že zvýšený náklad nebyl by nikterak pro stát položkou pasivní, nýbrž že by stát ušetřil na výdajích pro chudé, na podporách, na chudobincích a tvrdím ještě více, dokonce i na vězeních. Vyšetřujeme-li statistiky zločinců, vidíme, že velké procento mezi nimi tvoří duševně méněcenní, ano, pravím dále, že také největší část prostitutek rekrutuje se z duševně méněcenných. Právě tyto ubohé stávají se obětí nemravnosti a bývají ponejvíce od spustlíků a surovců zneužívány. Zcela jinak to vyhlíží s pomocným školstvím v jiných státech. Znovu upozorňuji na Severní Ameriku, Švýcarsko a Francii, kde je pomocné školství dobře vybudováno. Ano, dokonce i ubohé Rakousko nás předstihuje. V Německu na př. je neméně než 1800 pomocných tříd, v nichž se vychovává 40.000 duševně méně schopných dětí. A jak je tomu u nás? Jak vypadá ten poměr k tomuto jedinému státu? V Československé republice máme 16 pomocných škol s 23 pomocnými třídami. Myslí vláda opravdu, že v této Československé republice jest jen tak málo duševně méně schopných, že by bylo zřizování pomocných škol zbytečné?
A nyní, slavná sněmovno, dovolte mi zmíniti se nakonec o velmi důležité kapitole. Právě tak jako na obecné školství je velmi macešsky pamatováno vládou na mateřské školství. Pro učitelské síly tohoto školství nečiní stát vůbec ničeho. Pokládáme mateřské školy zrovna tak jako školy obecné - za školy chudých. Do těchto škol chodí jen naše děti, děti dělnických rodičů. O ty se stát vůbec nestará. O privilegované děti je zde všechna možná péče. A právě v těchto mateřských školách, kde by měl býti čilý, veselý duch, jsou ustanoveny učitelské síly, které se musí věnovati svému úkolu od časného rána do večera s kručícím žaludkem, s hlavou plnou starostí o výživu. Opětovně také loňského roku při projednávání rozpočtu upozornili jsme vládu na to, že si přejeme, aby právní poměry pěstounek v mateřských školách byly upraveny. Až do dnešního dne se nestalo vůbec nic. Učinili jsme opět útok a podali jsme tohoto týdne vládě iniciativní návrh, v němž žádáme upravení právních poměrů pěstounek na mateřských školách. Dnes žádáme znovu zcela vážně a energicky ještě jednou, aby se vláda tímto iniciativním návrhem vážně a pokud možno rychle zabývala, aby bylo těmto ubohým učitelským silám rychle pomoženo. Právě tak jako obecné školy, je povinností státu vydržovati i mateřské školy. Ale ať se podíváme kamkoli, všude pozorujeme horečné šetření, ovšem na nepravém místě. - Všude nedostatek porozumění!
Máme jakožto zástupci dělnictva
význačný zájem na vybudování obecného školství. Pro nás je vyšší
školní vzdělání velmi těžko přístupné. Jen s těžkým strádáním
je dělnickému dítěti možno věnovati se vyššímu povolání. Nechci
o tom činiti velkých pozorování, poněvadž čas na to nestačí. Ale
požadavky, které zde předkládám, jsou spravedlivé a ty říkají
všechno. Chceme moderní, demokratickou školu, která má povinnost
a úkol vychovávati lidi, kteří jsou si zcela a plně vědomi svých
sociálních práv a povinností. Jak je vybudováno školství a jakým
duchem jsou děti napájeny, na tom závisí namnoze osobní štěstí
a všeobecné blaho. Škola musí poskytovati plnou výzbroj pro těžký
životní boj a děti musí býti uváděny do úkolů života. Glöckel,
náš dobrý vídenský školský odborník řekl kdysi: "Otevřte
brány školy, aby světlo, vzduch a slunce mohlo dovnitř!"
Také my voláme ta slova ve vážné hodině k vládě. Také my chceme
viděti nového ducha ve školách, neboť víme, co pro nás škola znamená:
Je branou budoucnosti. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda inž. Botto (zvoní):
Slovo má ďalej pán posl. dr. Lukavský.
Posl. dr. Lukavský: Velectěné Národní shromáždění! Debata o rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty má, jak se ukázalo ve výboru rozpočtovém tak i zde v plenu sněmovny, nacionální ráz. Souvisí to jednak s podstatou věci, hlavně však s taktikou Němců, a já právě se zřetelem k tomu, co bylo dnes v kulturním výboru řečeno pány z německého tábora, chci ukázati na tento poměr se stránky národní podle letošního rozpočtu a podle stavu školství několik dat.
Němci líčí situaci svého školství v našem státě tak, jakoby se jim dály ohromné křivdy, jako bychom je chtěli v jejich kulturním rozvoji ohroziti.
Nechci se při této příležitosti odvolávati na to, co jsme Němcům povinni podle mírových smluv učiniti pro jejich školství a o kolik více dobrovolně činíme, tolik, že by to cizinec stěží chápal, chci poukázati na některé význačné stránky poměru českého a německého školství, na základě přesných úředních dat a platných zákonů. - Ta data, ty výdaje, jimiž Němci operují, mohou snad sloužiti německé agitaci proti našemu státu, ale nikdy nemohou býti základem vážných úvah, základem správného úsudku. Jsou tendenčně zkresleny.
Jde tu především o obecné školství. Zákonem o zřizování škol t. zv. minoritních měli jsme a máme povinnost odčiniti ta strašná bezpráví, která na nás v tom směru napáchala Vídeň. Naše menšinové oddělení ministerstva školství a národní osvěty spravuje dnes asi 680 škol, z nichž je 75 měšťanských škol českých a 15 německých vůbec, loni, kdy správa tato podléhala ještě zemských školním radám, bylo jich 520. Již tato čísla ukazují rozsah nové působnosti naší správy školské a zdálo by se snad, že jsme rány zacelili. Bohužel, není tomu tak, ani kvantitativně ani kvalitativně. Podle zkušeností svých ze zněmčeného území musím prohlásiti, že i dnes ve čtvrtém roce našeho obnoveného státu je ještě mnoho a mnoho českých rodičů, kteří musejí posílati děti své do německé školy, ježto v obci není školy české. Páni z německého tábora nám odpustí, nepokládáme-li německé školy pro české děti za náležitou instituci vzdělávací nejen s hlediska národního, nýbrž i republikánského. Stačí jen podívati se na ducha učebnic tam užívaných. Zřizování českých škol minoritních prochází ve většině počtu případů křížovou cestou, o které se nám po převratu a ani při projednávání zákona o minoritních školách r. 1919 nezdálo a kterou především nemůže pochopiti náš český lid ve zněmčeném území, uvažuje-li, že samostatnosti bylo dosaženo českými oběťmi, a že my máme v rukou správu svých osudů. Jde především o umístění nově zřízených českých škol. Na českých místech dá se tato otázka snadno rozřešiti zatímním umístěním v budovách německých škol. Téměř však všude setkáváme se tu s největším odporem Němců. Činí všemožné překážky, aby se tak nestalo. A přece by se tím rozvoji jejich školství újma nestala. Je to viděti všude, kde k tomu jsou donuceni, že obě školy v jedné budově pak žijí volně, bez konfliktů mezi učiteli a žactvem. Jen nacionální zášť zabraňuje, aby se českým dětem dostalo náležitého vzdělání. Odpor jejich nesměřuje jen proti umístění české školy do budovy školy německé, nýbrž i proti umístění jejímu do soukromého domu. Jdou tak daleko, že maří i úřední komise. Tak zabránili v minulém roce v Zelči úřední komisi vstup do domu, v němž měla býti umístěna česká škola. Totéž učinili v Deštnici, Německých Hořovicích. Z Radovesic demonstranti vyhnali úředníka, rovněž z Libyně. V Žíhli zvonili na poplach, troubili na trubky, když přišla úřední komise, a zmařili několikrát její konání. V Tachově div nestloukli českého školního inspektora, velké výtržnosti ztropili v Krýrech, Něm. Jablonném atd. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Cílem takových demonstrací jest zmařiti nebo alespoň oddáliti zřízení české školy. Získávají čas, v němž se pak různými vlivy, zvláště tam, kde jsou naši lidé závislí hospodářsky na Němcích, působí na seslabení řady českých rodičů žádajících o českou školu. Kdo zná tyto skutečnosti, soudí docela jinak o žalobách a křiku se strany Němců. A každý, kdo chce v této věci pronésti veřejně nějaký úsudek, měl by na vlastní oči aspoň někde ve zněmčeném území se přesvědčiti o pravém stavu věcí. Totéž se týká ubytování českých učitelů. Německé bytové komise neměly nikdy bytu pro českého učitele, přišel-li Němec, vždy. Kolik je případů, že musejí učitelé dojížděti do školy a to i z daleka; nebo že mají rodiny své v jiných obcích! Umístění našich menšinových škol v celku nemůže vyhovovati a nestane-li se v tomto školním roce v českých případech náprava novostavbou, dožijeme se za rok toho, že mnoho škol bude na ulici.
Mnohým stížnostem proti menšinovému oddělení ministerstva školství a proti zdlouhavému vyřizování záležitostí menšinových škol vůbec dá se zabrániti, bude-li provedena náležitá organisace administrativní správy menšinových škol, bude-li tato administrativa účelně decentralisována. Jest zcela přirozeno, že vznikají stížnosti, protože od jednotlivé školy k ministerstvu jest příliš daleko. Jest třeba využíti orgánů, které již jsou, k účelům administrativním. To jsou menšinoví školní inspektoři. Dnes jest jich již celá řada a bylo by možno přenésti na ně agendu, kterou v oboru národního školství jinak konají okresní výbory školní, kterou však dnes pro nedostatek jiné instance konati musí ministerstvo samo. Tím se administrativní správa přiblíží škole a učiteli, tím také by podání v ministerstvu školství činěná přicházela náležitě upravena, takže by nemusela býti posílána zpět k doplnění, a mnohá a mnohá by vůbec odpadla.
Pokud se týká rušení škol, nebo tříd, platí tu zákon ze dne 3. dubna 1919 a § 11 říšského zákona školního. Nejvyšší správní soud ve svém nálezu z r. 1921, č. 4063, dovolil, že předseda zemské školní rady může zrušiti třídu, nezůstane-li po redukci na jednu třídu více průměrem než 79 dětí, pobočku pak, není-li po redukci ve třídě kmenové více než 79 dětí. V nálezu svém č. 5379, praví, že průměr 79 dětí na jednu třídu nemusí býti počítán podle návštěvy školy v posledních třech letech, nýbrž že stačí průměr na třídu z onoho roku, ve kterém redukce jest vyslovena.